Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ráno jsme zamířili přímo k severu. Ráa tvrdila, že je tam lepší cesta. Odtamtud jsme pak pomalu zatáčeli na východ, až se směr cesty ustálil na severovýchodním. Druhý den k polednímu jsme pak dorazili k mohutné řece.

„Charragg.“ řekla Ráa. Bylo to jméno řeky a jak jsem se později dozvěděl, znamená bájnou bytost, něco jako našeho draka. Řeka Charragg měla dostatečně dračí chování, hnala se korytem jako šílená a odnášela s sebou vše, co po cestě uchvátila. Ráa došla ke břehu, vlezla do vody a převalovala se ve studené vodě, aby se ochladila. Vykoupal jsem se taky a při tom zkusil plavat. No, dokázal bych to...

„Přejdeme?“ ukázal jsem.

„Ne. Dál po řece je brod...“

Šli jsme dál. Ráa mi po cestě něco vysvětlovala, pochopil jsem, že podél řeky půjdeme pár dní, než dorazíme k sídlištím, kde žije mnoho tygrů. Moc se mi tam nechtělo a zásadně jsem se nechtěl trmácet všelijakými cestami podél řeky. Jsem přece starý námořník, snad dokážu postavit něco, čím bychom se po řece vydali bez unavování svých nohou a tlapek!

Tak jsme došli do zátoky, kde bylo slepé rameno, zanesené zetlelými kmeny stromů a větvemi. Na okrajích byly nakupeny ještě čerstvé kmeny, které řeka smetla při poslední bouři. Ty se mi zalíbily. „Ráo, udělám vor!“

Samozřejmě nevěděla, co to je. Namaloval jsem jí do písku obraz voru, plujícího po řece, na něm postavičku člověka a tygra. To se jí líbilo a rozhodla, že tady zastavíme na noc.

Hned jsem se dal do práce. Pomocí mačety jsem uvolnil kmeny z propletence větví, vytahal je na břeh a tam houžvemi svázal. Ještě štěstí, že mám trochu praxe z dob, kdy jsem chodil s ostatními muži v zimě kácet dříví do hraběcího lesa. Správně měl chodit táta, ale jakmile jsem se naučil vládnout sekerou, vzal jsem tu práci za něj, bavila mne. Teď se mi to hodilo. Ráa pozorovala, jak švihám mačetou a osekávám větve, a když jsem zkrucoval houžve, pokoušela se dokonce pomoci. Měla ostré drápy a tlapky dost šikovné, rozhodně šikovnější než normální kočka, ale nadělala víc škody než užitku, takže jsem ji od práce hnal trapem. Šla radši nachytat nějaké ryby, které milovala jako každá domácí kočka.

Než nastala noc, měl jsem vor v hrubé kostře hotov, takže jsem mohl spustit ráno plavidlo na vodu a pozvat Ráu na první plavbu. Věci jsem nechal pro jistotu na břehu, bylo to rozumnější. Ráa uměla dobře plavat, mohla tedy jet se mnou.

Vor odrazil od břehu. Obsluhoval jsem současně kormidlo zadní i přední, neboť Ráa nedovedla pochopit, k čemu je dobré. Do středu řeky jsme se dostali snadno, horší bylo, že nás tam zalila vlna a málem smetla z paluby. Ráa se bála, jasně jsem to na ní viděl. Nebylo divu, po vodě plula poprvé a navíc jí na kluzkých kládách klouzaly tlapky. Ani já moc pevně nestál a trochu se bál. Vor byl dost malý, zato jsem se snažil o co nejpevnější konstrukci, takže se zdálo, že dobře odolá všem vírům, peřejím i kamenům. Nicméně bylo jasné, že na něm není možno převážet nic, čemu by vadilo zmáčení, klády byly téměř neustále pod vodou.

Napoprvé jsem s vorem ujel asi dvě stě metrů a pak přistál u břehu. Podařilo se to jen díky tomu, že se řeka v těch místech zatáčela, neboť vor se dal těžko ovládat. Vylezli jsme, vrátili se k tábořišti a přenesli věci sem. Po cestě jsem vymyslel malou úpravu a hned ji realizoval: uprostřed voru jsem postavil dřevěnou plošinu na nosných sloupcích asi metr vysokých, kam vlny nedosahovaly. Protáhl jsem kormidlo, aby se dalo ovládat z plošiny a poněvadž se k přednímu nedala dostatečně dlouhá tyč připevnit, určil jsem Ráu k obsluze zádi a sebe na příď.

A potom jsme se nalodili a vypluli. Ráa patřila k těm druhům lidí... teda promiňte, ona člověk nebyla, ale byla taková jako ty lidi, co hned a rychle pochopí, co je od nich potřeba a nekladou zbytečně hloupé otázky. Porozuměl jsem si s ní mnohem líp, než s mnohými námořníky, který měli pytel řečí a práce neudělali za nehet. Práci s kormidlem zvládla dobře, až na to, že si je přidržovala silnými tesáky a rukojeť byla brzo okousaná, jako když člověk z nudy ohryzává páratko.

Řeka Charragg je v těch místech strašlivě prudká a řítí se křivolakými záhyby mezi kameny a peřejemi divoce a zlostně. Už jsem se párkrát plavil na voru, když chlapi na jaře splavovali dříví po řece k přístavu, ale ještě jsem nejel na tak divokém koni, jako je tahle řeka. Několikrát jsme vor radši přetahovali po souši, než bychom se vypravili do nebezpečného bludiště vírů, balvanů a útesů; taky jsme obcházeli dva vodopády, které mi nepřipadaly o nic méně nebezpečné.

Ráa znala zdejší krajinu velmi dobře. Zpočátku si nebyla jistá, ježto měřila vzdálenost dobou pochodu, ale když bezpečně poznala některá napajedla, pochopila, že teď cestujeme rychleji a svoje odhady přizpůsobila. Na prvním vhodném tábořišti chtěla zastavit, ačkoliv bylo dost brzo odpoledne, ale dala se přesvědčit. Pak jsme zastavili na místě, které předtím nebylo nikdy tábořištěm tygrů, ale bylo u řeky v zátočině, kde se dalo přistát a o kus dál byl vodopád, který jsme museli překonat po souši a vor táhnout. Tam jsme strávili noc; Ráa před ulehnutím několikrát zařvala, aby přivolala své druhy, ale žádný tygr se neobjevil.

Přemýšlel jsem, jsou-li tihle tygři denní či noční šelmy. Ráa, jak jsem viděl, spala stejně dobře ve dne jako v noci a lovila v kteroukoliv denní či noční dobu. Vypozorovala, že já žiju převážně ve dne a přizpůsobila se mi. Zda jí to činilo potíže či nikoliv, jsem se nedozvěděl. Ale nejvíc se jí líbilo v čase mezi dnem a nocí, buď brzy ráno, dokud nezačalo vedro, a pozdě odpoledne až do hluboké noci. V noci, stejně jako za poledne, nejradši spala.

Druhý den jsme odpoledne dorazili k jakési pevnůstce, podobné leopardí tam na pobřeží i té, v níž jsem se setkal s Mazlivým Hlasem. Nechtěl jsem zastavit, ale pod pevnůstkou bylo malé přírodní přístaviště a Ráa tak naléhala, že jsem nevydržel a zabočil do zátoky. Vor nebylo třeba vytahovat na břeh, nablízku rostly stromy, k nimž se dal přivázat lanem ze silných travin, jež jsem upletl k tomu účelu. Ráa vběhla do pevnůstky, prošmejdila ji a prohlásila, že je prázdná. Nalezla stopy pobytu nějakých obyvatel, o jejichž původu se nedokázala jasně vyjádřit. Rozhodla, abychom tam zůstali.

Chtěl jsem jít na lov, ale Ráa prohlásila, že jsme hosty tady žijících tygrů a ti nás budou živit, dokud neodejdeme. Vzal jsem to na vědomí a pojedl pár banánů a jiného ovoce, které jsem neznal. Ráa si lehla na slunce a usnula. Sedl jsem si do stínu stromu, kratičkou chvíli se bránil spánku a pak usnul rovněž.

Když jsem se probudil, nebyli jsme už sami. Na pasece okolo nás sedělo šest pruhovaných tygrů, v přesných rozestupech od sebe a s tlapkami způsobně ovinutými oháňkou. Když si všimli, že jsem se probudil, přistoupil jeden ke mně a pozdravil. Odpověděl jsem, načež přistoupili všichni a očichávali mne. Pohladil jsem je.

Ráa se vynořila z lesa, kde se předtím potloukala. Zřejmě se už s nimi viděla, neboť nezdravila, ale přisedla k nim. Hovořili napřed o mně, pak o leopardovi, neboť jsem slyšel slovo sheena. Nakonec vysvětloval něco jeden z tygrů, vášnivými, naléhavými větami, které měly burcovat a šokovat. Ráa nevypadala moc otřesena, zato ostatní počali vyhlížet zlostně.

Ráa nakonec přikývla a dva tygři odběhli. Vrátili se za chvíli a mezi sebou podpírali třetího, který se potácel a vypadal velmi nemocný a unavený. Když ho přivedli a přestali podpírat, klesl na bok a já spatřil strašlivě rozdrásaný krk a přední tlapu. Ačkoliv se všichni snažili mu pomoci, ránu vyčistili a ošetřili dle svého zvyku, byly tak strašné a hluboké, že tygrovi nebylo pomoci. Rány hnisaly, i když je čistili jazyky. Zdálo se, že do ran vnikla nějaká infekce, která přispěla k rychlému konci. Těžce dýchal a čenich měl horký horečkou.

„Nebude žít.“ řekl jsem, když na mne Ráa pohlédla tázavě, „Co se mu stalo?“

„Sheena,“ řekl jeden z tygrů, „Leopard...“

Otřásl jsem se. Napadlo mi, že snad přece jen nebylo zločinem zabít toho leoparda tam na pobřeží – když ti zločinci tak hrozně ubližují mým pruhovaným přátelům!

Tygři srazili hlavy do houfu a o něčem se domlouvali. Potom se Ráa obrátila ke mně: „Zabij ho!“

„Nerozumím?“ podivil jsem se.

„Chtějí, abys ho zabil!“

„Proč?“

„Umíš zabít rychle, bez bolesti. Bude umírat dlouho...“

Přistoupil jsem k tygrovi, poklekl u něj a zvedl mu hlavu. Podíval se na mne smutně a prosebně. „Ssa. Zabij mne...“

Prohlédl jsem pozorně jeho ránu. Strýček James tvrdil, že kočky mají devět životů. Tygr je konec konců taky jenom kočka. Třeba by vydržel trochu drastičtější léčení?

„Poslouchej! Nezabiju tě. Dotknu se tvých ran ocelí a ohněm. Bude to bolet. Ale možná budeš žít.“

V té chvíli promluvili všichni tygři najednou. Zdálo se, že mým slovům příliš nevěří. Ráa mne bránila, ostatní však odmítali, abych se pokusil ho léčit. V té chvíli raněný něco řekl, čemu jsem nerozuměl, a ostatní okamžitě zmlkli.

„Ano, chci to.“ řekl ke mně.

„Bude to bolestivé!“ upozornil jsem ho. Bolest se řekne uhíüt.

„Já vím.“

„Taky není jisté, že budeš žít.“

Pohlédl na mne tím dlouhým, smutným pohledem. „Vím. Chci to.“

„Možná zemřeš bolestí!“

„Chci to. Chci žít.“

Přinesl jsem křesadlo, nabral suchý mech a větve a zapálil oheň. Šeřilo se a operaci jsem musel provádět za světla. Ráa se ohně nebála a ostatní po počátečním úleku přistoupili rovněž. Raněný ležel klidně a pozoroval moji práci.

Když se oheň rozhořel, vzal jsem jednu hořící větev do levé ruky a pravou vytáhl nůž. Bylo nutno otevřít rány, dokonce jsem musel odříznout zanícené a snětivé maso, vytlačit hnis a pak to nejhorší: vypálit ránu ohněm. Zakrátko jsem zjistil, že mi na to nestačí jedna ruka a obrátil se na Ráu: „Podrž tu větev! Nebojíš se ohně?“

Tygřice přistoupila. Myslel jsem, že vezme větev do zubů, ale posadila se na zadní tlapky a sevřela větev do přední. Neměla samozřejmě prsty jako já, ale uchopila ji dost pevně a zaryla do ní drápy, aby jí nevyklouzla. Bez říkání nakláněla světlo tak, jak jsem potřeboval.

Tygr ležel a mlčel. Vyřízl jsem uhnilé maso, vytlačil hnis a vymyl několikrát ránu čistou vodou. Muselo to bolet, ale nedal najevo jakýkoliv pocit strachu. Občas zvedl hlavu a díval se na moje ruce. Neříkal nic.

Kruh tygrů okolo mne rovněž seděl, díval se a mlčel.

„Teď to bude zlé! Dotknu se rány ohněm...“

„Znám bolest.“ řekl tygr tiše.

Vzal jsem jednu ze slabších, dobře hořících větví. Ten žhavý konec jsem vložil do rány a přitiskl. Tygr sebou škubl bolestí a dlouze, táhle zaskučel. Ucítili jsme zápach spáleného masa a kůže. Ale přesto se ani nepohnul, dokud jsem ránu nevypálil; dal jsem si záležet přesně podle dávných pokynů strýčka Jamese.

Teprve když jsem vhodil pochodeň zase do ohně, zvedl tygr hlavu a hleděl na ránu. Tvář měl zkroucenou bolestí.

„Teď budeš žít. Jsi na krok od smrti. Ale věřím, že přežiješ.“

Některá arminská slova jsem neznal, ale on mi rozuměl.

„Ano, budu žít.“ Potom položil hlavu a omdlel.

Jeden z druhých tygrů se mi otřel o bok. „Je to pravda?“

„Může se to stát. Můj otec přišel o nohu. V boji byl poraněn, museli mu ji odříznout. Když to udělali, zanítila se rána také. Strýček James se jí dotkl ohněm. Udělal to, co já, zachránil ho. Otec ještě žije.“

Tygr pozorně sledoval moje slova. Některá jsem říkal arminsky, jiná dokládal z angličtiny, ale zdálo se, že rozumí. Ukázal hlavou na raněného. „Co s ním teď bude?“

„Odneste ho do pevnosti!“ navrhl jsem.

On a ještě tři další vzali opatrně raněného a odnesli do pevnůstky. Potom se ten tygr vrátil.

„Čekej,“ řekl mi, „Buď tady, dokud nezemře!“

„Nebo se neuzdraví.“

„Ano. Ale ještě žádný, kdo byl takto zraněn, se neuzdravil. Sheena má ostré drápy.“

„Uvidíme.“

Noc uplynula klidně. Spal jsem s tygry před pevnůstkou, leželi ve spánku na jedné hromadě a vzájemně se zahřívali kožichy. Přemýšlel jsem, zda jsou všichni bojovníky a také se zúčastnili leopardí války. Nezdálo se, že by byli vážně zraněni.

Ráno jsem si mohl prohlédnout i jejich toaletu – tygři se olizovali vzájemně, později jsem se dozvěděl, že to patří k dobrým mravům. Ráa mi taky zpočátku umývala obličej jazykem, než jsem jí to šetrně rozmluvil.

Šel jsem se podívat na raněného. Ležel v pevnůstce na slámě, těžce dýchal a čenich mu pálil horečkou. Byl v bezvědomí, ale ještě žil. Rána na boku byla strašlivá a začínal jsem mít obavy, že jsem jeho utrpení jenom zbytečně zvětšil.

Jednu chvíli se probral a prosil o vodu. Jeden tygr odběhl k řece a přinesl vodu v tlamě. Napadlo mi, zda i mne Ráa takto napájela v nemoci. Asi ano, jinak bych nevydržel.

Byl jsem požádán, abych jim předvedl pušku. Šli jsme na lov a já zastřelil gazelu. Tygři pušku dobře očichali, prohlédli ji a usoudili, že je to užitečná věc. Potom se vyptávali, zda jsem zabil leoparda touto zbraní. Ukázal jsem jim revolver a na zkoušku z něho vystřelil.

Potom, po jídle, během něhož každý okusil pečeného masa, mne podrobili křížovému výslechu ohledně lidí a mého příchodu do Arminu. Mnohým jejich otázkám jsem nerozuměl, na jiné nedokázal dát uspokojivou odpověď. Hodně mi pomáhala Ráa, která byla na můj nedokonalý způsob vyjádření už zvyklá a uměla jim vyložit, co chci naznačit mimikou či gesty. Zajímali se vesměs o počet lidí a o to, přijde-li jich víc do Arminu. Vysvětloval jsem, jak je to s mořeplavbou a najisto soudil, že přijde hodně lidí, jen co se dozvědí o existenci ostrova. Nelíbilo se jim to, to jsem viděl. Ptali se, jsou-li všichni lidé přáteli tygrů. Odpověděl jsem po pravdě, že většina lidí je nepřáteli tygrů i leopardů, považuje je za zlé a nepřátelské. Neuměli to pochopit a já se jim marně snažil vysvětlit, že šelmy žijící mezi lidmi nemají jejich skvělý rozum, nebo to aspoň umějí dobře tajit.

Ano, bylo to vlastně velice zvláštní. Až do chvíle, kdy jsem vstoupil na půdu tohoto ostrova, jsem se nesetkal s rozumnou šelmou. Věřil jsem, že tito tygři by se dokázali dohovořit s cirkusovým krotitelem během týdne a po dvou či třech měsících soužití s lidmi by se mohli stát členy lidské společnosti bez nebezpečí, že by někomu ublížili. A přesto šelmy, zavřené po léta v klecích cirkusů, zůstávaly jen nerozumnými zvířaty.

Pokusil jsem se zeptat se na to, ale nerozuměli mým slovům.

Raněný tygr (jmenovali ho Ghírra) žil, ale byl v bezvědomí. Požádali mne, abych ho prohlédl, usoudil jsem, že horečka trochu ustoupila, ale nebyl jsem si jist, zda to znamená zlepšení zdravotního stavu či zhoršení. Tygři to taky nevěděli, kývali pruhovanými hlavami, hovořili tiše mezi sebou, ale rozumné slovo mi říct nedokázali.

Večer seděli u ohně a někdo navrhl, aby se něco vyprávělo. Jeden z nejstarších začal vyprávět příběh, který jsem vůbec nechápal, ale naslouchal jsem zvuku jeho hlasu a ten hlas mne ukolébával ke spánku. Tlumené, jakoby výhružné, ale přesto milé a přátelské vrčení, promíchávané občas nějakými souhláskami, pokud je jejich hrdlo dokázalo vyslovit. Ostatní poslouchali tiše a jen občas se některý na něco zeptal. Tak jsme seděli, dokud jsem neusnul únavou...

Ráno Ghírra ještě žil. Tygři to považovali za zázrak, za normálních okolností, jak tvrdili, by byl dávno mrtev. Konečně počínali věřit, že moje léčba nebyla jen zbytečným trýzněním.

Během odpoledne nastal v táboře rozruch. Zakrátko se objevili na stezce nějací tygři, kteří přiběhli k našim, o něčem se vzrušeně dohadovali a potom jeden zas odběhl. Za chvíli přišli další a mezi nimi jsem postřehl skvrnitou kožešinu leoparda, což mne velmi udivilo.

„Co tady dělá sheena?“ ptal jsem se Ráy.

„Zemře. Zemře, když zemře Ghírra.“

„Ghírra bude žít. Já už vím, že bude žít!“

Neřekla nic a hleděla k přicházejícím. Tygrů bylo nejmíň dvacet a i naši se k nim přidružili. Prohlíželi si leoparda, který mezi nimi zmizel jako kapka v moři, byl menší a štíhlejší než oni.

Když jsem přistoupil, uvolnili mi trochu místo, byl jsem u nich asi znám jako leopardobijce. Sheena byl přivázán čtyřmi koženými řemeny za tlapky a každý řemen držel jiný tygr. Kdyby chtěl utéci, mohli mu škubnutím podtrhnout tlapy. Stejně tak ho mohli trápit, chtěli-li. Leopard se na mne díval neúčastným, hrdým pohledem a nedal najevo žádnou myšlenku, která ho napadla.

Jeden z tygrů velel, aby byl přivázán ke stromu. Udělali to tak, že ho položili na bok a řemeny svázali kolem stromu, takže leopard strom obepínal. Mohl se postavit. Mohl taky řemeny překousat, ale tomu musel zabránit strážný.

Velitel eskorty, která ho přivedla, byl předveden ke mně. Byl už postarší, jak se zdálo, a tvářil se nedůvěřivě. Musel zastávat dost vysokou funkci, neboť ostatní se k němu chovali velice zdvořile.

„Ty jsi člověk, který žije s tygry? Zachránil jsi život našeho bratra Ghírry!“

„Ano. Doufám, že se mi to povedlo.“

Tygr se ke mně nahnul a otřel se mi hlavou o tvář. Objal jsem ho okolo krku a přitiskl svoji tvář na jeho hlavu. Spokojeně zamručel, tento způsob pozdravu se mu zdál být velmi příjemný.

„Poslyš mne, bratře!“ řekl jsem, „Nechci, aby sheena zemřel.“

Tygři na mne pohlédli překvapeně. „Proč?“

„Řekli mi, že byl přiveden, aby byl zabit pro smrt Ghírry.“

„Ano. Ghírra byl zraněn. Žádá odplatu!“

„Ghírra bude žít. Zachránil jsem ho. Chci, aby žil i leopard.“

„Leopard je náš nepřítel! Nesmí zůstat naživu!“

„Ale jeho život patří mně. Život leoparda za život Ghírry. To chci. To je moje právo.“

„Proč chceš, aby tento sheena zůstal žít?“

„Poslyš mne, bratříčku! Na mých rukou lpí krev jiného leoparda, kterého jsem zabil na pobřeží. Musím zachránit život tohoto leoparda, aby byl mír mezi mnou a jimi.“

Tygři chvíli hleděli jeden na druhého. „Čemu říkáš mír?“

„Když není boj. Když není válka mezi leopardy a tygry.“

„Ssa. My říkáme ssarüí. To je mír.“

„Jak dlouho už není ssarüí mezi tygry a leopardy? Jak dlouho je válka?“

„Vždycky byla válka. Jen dřív byl mír. Dávno, mnoho pokolení. To bylo, když bylo dobře v Arminu.“

Usmál jsem se. Tedy i oni měli svůj Zlatý věk, kdysi dávno, kdy žili v míru. Nikdo už to nepamatuje. Ale i oni touží po míru. I oni na něj rádi vzpomínají.

„To všechno bylo dávno. Teď je válka. Musí zemřít, je zajatec! Je tady proto, aby zemřel!“

Vstal jsem. Takhle jsem se cítil výš než oni. „Slyšte mne, bratři! Tento leopard patří mně – kdo na něj sáhne, musí bojovat se mnou. Ručím za jeho život. Dokud budu žít, bude žít i on!“

S tím jsem uchopil do ruky pušku a přistoupil k zajatci. Tygři na mne chvíli hleděli udiveně, pak počali všichni naráz překotně hovořit. Náčelník se k nim obrátil a vysvětloval jim, o čem jsme mluvili, ale zřejmě se s tím nechtěli spokojit a považovali můj požadavek za špatný. Vrčeli, řvali a hrozili mně i leopardovi. Ale všiml jsem si, že ti, co tu byli s Ghírrou, se k hádce nepřipojili, pouze vyčkávali.

Sevřel jsem pevně v rukou pušku. „Neodvažujte se zaútočit! Má zbraň zabíjí stejně dobře tygry jako leopardy!“

„Chceme, aby sheena zemřel!“ vykřikl někdo z tygrů a ostatní to doplnili výhružným řevem.

V té chvíli se ozvalo od pevnůstky velitelské zařvání. Otočili hlavu tím směrem a spatřili Ghírru, kterého podpírala Ráa. Tygr skákal po třech tlapách, ale přesto se choval velitelsky. Něco zostra zavrčel a všichni ostatní zmlkli. Ghírra přiskákal k nám a něco vysvětloval náčelníkovi, ten se tvářil udiveně.

Konečně jsem mu rozuměl: „Je to jeho právo! On je tvá kořist, Charry! Sheena je tvůj a můžeš ho propustit na svobodu! Nikdo mu nesmí ublížit. Je to tvůj sheena. Za můj život. Život za život, to je dobrý zákon.“

„Děkuju ti. Jsi si jist, že mu nikdo neublíží?“

„Nikdo se neodváží. Já ho chráním!“

Byl slabý jak moucha, poraněný, nebylo jisté, zda bude žít; přesto jeho slovo platilo jako zákon. Sklonil jsem se a nožem přeřezal leopardovy řemeny. Skvrnitý kocour vyskočil na nohy a sklonil svoji krásnou hlavu.

„Děkuji, bratře!“ řekl vysokým, kňučivým hlasem.

„Jsi volný! Můžeš jít, kam chceš!“

„Půjdu ráno. Blíží se noc, zůstanu tady.“

Zkameněl jsem úžasem. Osvobozený leopard prošel mezi tygry, na okamžik sklonil hlavu před Ghírrou, potom se natáhl opodál na bok a vyhříval se. Dával najevo takový klid a pohrdání veškerým nebezpečím, že mne to až zarazilo. A tygři se rozešli a žádný už si leoparda nevšímal.

Ghírra byl strašlivě zesláblý, potácel se a po několika dalších krocích upadl. Čtyři tygři jej uchopili a odnesli do pevnůstky. Ráa přistoupila ke mně.

„Zlobíš se na mne, Ráo?“

„Proč?“

„Bylo zlé zachránit sheenu?“

„Je to dobré. Udělal jsi dobře.“

„Jak to? Jsi přece tygřice. Leopardi jsou nepřátelé tygrů!“

„Leopard nezabije tygřici a nezabije tygře. Tygr nezabije leopardici a nezabije mládě leoparda. Válka je záležitost tygrů a leopardů. My pohrdáme válkou.“

„Co si o tom myslí tygři?“

„Nevím. Myslím, že nemají radost. Chtěli ho zabít.“

„Ale Ghírra...“

„Zeptej se Ghírry.“

Sebral jsem se a šel k pevnůstce. Šel jsem těsně kolem leoparda, ale ani se nehnul, jen mě sledoval očima.

Vlezl jsem dovnitř do pevnůstky. Ghírra ležel na boku, byl při vědomí a okusoval velkou kost. Zvedl hlavu a podíval se na mne, když jsem vstoupil. Usedl jsem k němu.

„Chci se tě zeptat, Ghírro: Bylo dobře, když jsem žádal o život toho leoparda?“

„Ano.“ řekl bez váhání.

„Proč tygři nechtěli, aby žil?“

„Je správné zabít leoparda. Ale je správné jej také nechat žít. Každá věc je jinak správná. Ale obě jsou správné.“

„Nerozumím tomu. Co jsi chtěl ty?“

„Chtěl jsem, aby žil.“

„Ale leopardi tě zranili!“

„To bylo jejich právo.“

„Nezlobíš se na ně?“

„Ne. Taky já jsem zabíjel leopardy. Zabil jsem jednoho v boji u Černých kamenů. To už je dávno. Mnoho dní.“

„Proč jsi ho zabil?“

„Napadl mne v boji.“

„Proč je mezi vámi válka?“

„Je to stará válka. Naši otcové ji vedli, a otcové našich otců. Nevím, proč je ta válka.“

„Já chci, aby nebyla válka. Chci, aby byl mír!“

„To je dobré.“

„Ty s tím souhlasíš?“

„Také já chci, aby byl mír.“

„Tedy proč válka neskončí?“

„Já ji nezačal. Já ji také neskončím.“

„Kdo ji může skončit?“

„Zeptej se sheeny, kdy oni skončí boj.“

„Zeptám se ho.“

Odvrátil se a věnoval se dál své kosti. Vylezl jsem a šel přímo k leopardovi. Usedl jsem k němu – sheena se protáhl, vstal a sedl si proti mně ve vzorném postoji s ocasem okolo tlapek.

„Chceš se mnou mluvit, bratříčku?“ ptal jsem se.

„Ano.“

„Mluvíš stejnou řečí jako tygři?“

„Ano, rozumím ti. Mluv!“

Měl vysoký kňouravý hlásek, ale stejně hrdelní a vrčivý jako tygři. Připomínal mi něco, co jsem slyšel; pak jsem si ujasnil co: Mazlivý Hlas ve staré pevnůstce, šelmu, která se mi smála a hovořila podivnou angličtinou.

„Kdo jsi?“

„Mé jméno je Santhiawantharr.“ řekl bez zakoktání.

„Mně říkají Charry.“

„Vím.“

„Poslyš, zabil jsem jednoho z vás. Zabil jsem ho před mnoha dny. U břehu velké vody.“

„Vím,“ řekl svým kňouravým hláskem, „Přišlo mnoho lidí. Odešli, odpluli na velké lodi. Ty jsi zůstal. Odvedla tě tygřice.“

„Vy jste věděli, kde jsem?“

„Četli jsme stopy.“ Rozuměl jsem mu ještě méně než tygrům, často jsem musel hádat, co mi říká.

„Zabili byste mne, kdybyste mne chytili?“

„Ano,“ řekl bez váhání, „Proč jsi zabil leoparda?“

„Bál jsem se ho. Myslel jsem, že mi chce ublížit.“

„Neublížil by ti. Jistě tě pozdravil. A tys ho zabil!“

„Nerozuměl jsem mu. Až tygři mne naučili mluvit vaší řečí.“

„Nechápu. Je jen jedna řeč! Buď se mluví, jako mluví šelmy, nebo se nemluví vůbec. Ty mluvíš málo a špatně.“

„Mluvím dobře jazykem, jakým mluví lidé. Mnoha jazyky, kterými mluví lidé. Jsou různé národy a různé řeči.“

„Kolik je lidí?“

„Jako stromů v lese. Jako kapek ve vodě.“

Leopard chvíli přemýšlel. „Lidé jsou zlí. Zabíjejí leopardy!“

„Leopardi také zabíjejí. Tygry!“

„Leopard ti nic neudělal! Zabil jsi ho!“

„Chci dát život tobě.“

„Ano. Půjdu ke svým a řeknu, že jsi splatil dluh krve. Jsi čistý před námi.“

„Děkuji. Ale proč neodejdeš? Nebojíš se, že tygři tě zabijí?“

„Mám tvoje slovo. A slovo Ghírry.“

„A ty nám věříš?“

Nerozuměl slovu věřit.

„Ty víš, že naše slovo je zákon?“

„Ano, vím. Slovo tygra je zákon. Slovo leoparda je zákon. Kdo řekne slovo, ten učiní, co řekl.“

Chvilku jsem přemýšlel. „Bratře, chci tohle: Řekni slovo, že už nikdy nezabiješ žádného tygra.“

Zůstal udiveně zírat a pozoroval mne. Dva tři tygři, kteří seděli okolo nás, údivem zavrčeli.

„Proč?“ ptal se potom Santhiawantharr.

„Já chci, aby skončila válka. Tygři ti dali život. Ghírra ti dal život. Řekni Ghírrovi slovo, že už nezabiješ tygra. Musíš to udělat. Dal ti život!“

„Tys mi dal život...“ řekl leopard přemýšlivě.

„Já a Ghírra. Slib to mně a Ghírrovi!“

Leopard dlouho přemýšlel. Tygři okolo nás se tiše domlouvali. Potom leopard zvedl hlavu, pohlédl pyšně všem tygrům do tváře a pronesl dlouhou, vychloubačnou řeč. Tvářil se při tom neobyčejně důstojně a pyšně. Tygři na něj hleděli s úžasem a potom pokývali hlavami.

„Nerozuměl jsem, co jsi říkal.“ řekl jsem.

Leopard mi pohlédl do očí. „Řeknu slovo, že už nezabiju tygra! Už nebudu bojovat proti tygrům. Já ani ti, kdo jsou mými syny.“

„Pojď. Řekni to Ghírrovi.“

Ghírra spal, ale probudili jsme ho. Leopard se před ním poklonil a pak řekl pomalu a s důrazem:

„Já, Santhiawantharr, bojovník leopardů, už nikdy nezabiju tygra ani proti němu nepromluvím zlé slovo. A svým synům nedovolím bojovat proti tygrům, dokud budu živ.“

Ghírra se pomalu, namáhavě posadil. Potom řekl:

„Já, Ghírra, bojovník tygrů, už nikdy nezabiju leoparda ani proti němu nepromluvím zlé slovo. A svým synům nedovolím bojovat proti leopardům, dokud budu živ.“

Potom se oba dotkli čenichy a olízli si tváře.

„Děkuji vám, bratři.“ řekl jsem.

„Ráno odejdu a řeknu to svým bratřím.“ řekl Santiawantharr.

„Mým bratřím to řekne Tassia.“ ukázal Ghírra na jednoho tygra.

Tygr Tassia vážně pokýval hlavou. „Prosím tě, leoparde, abys setrval. Bylo by dobře, abys současně řekl svým bratřím, jak odpověděl Ghírrovi...“ Teď řekl nesrozumitelné slovo, které jsem už jednou slyšel od Ráy – snad znamenalo Vládce.

Leopard pokývl hlavou. „Zůstanu s vámi.“

Potom jsme nechali Ghírru odpočívat.

Zajímalo mne, co bude, až večer usedneme k ohni. Zatím se tygři a leopard k sobě chovali dost zdrženlivě, leč přátelsky. Zajímalo mne, zda se leopard zúčastní večerního posazení. Ano, bez váhání usedl po mém boku a tygři ho bez rozmyšlení přijali. Setrval v našem středu, dokonce na vyzvání něco vyprávěl. Zdálo se mi, že to je dokonce veselé, neboť tygři se hlučně smáli. Ta společnost, ačkoliv strašlivě divoká, na mne nepůsobila dojmem válečného střetnutí. Zdálo se mi, že leopardi jsou osobně stejně sympatičtí jako tygři a já marně přemýšlel, proč se mezi sebou ty dva docela milé národy tak úporně rvou.

V noci jsem se na chvíli probudil a nedalo mi to, abych se nepodíval na Santhiawantharra. Spal v klubku tygrů a objímal tlapami jednoho z nich, jako to dělali oni. Kdyby neměl skvrnitou srst, mohl být považován za jednoho z nich...

Ráno vyšel Ghírra znovu z pevnůstky, došel k řece a vykoupal se v ní. Rány byly strašlivé, ale zdálo se, že je už mimo nebezpečí. Člověk by s takovým zraněním ležel ještě pár týdnů, pokud by se vůbec vykřesal, ale tyhle kočky se uzdravovaly velice rychle.

S poledním žárem se v táboře náhle objevila dobrá dvacítka cizích šelem. V jejich čele se hrdě nesl tygr, jakého jsem ještě v životě neviděl: jeho srst pod černými pruhy byla sněhově bílá a leskla se v prudkém slunci jako ze stříbra. Jeho vzhled byl tak vznešený, že jsem okamžitě vytušil komplikace.

Bílý tygr prošel táborem, aniž si kohokoliv všímal, a vpadl s Tassiou do pevnůstky. Vešel jsem za nimi, abych slyšel jejich rozmluvu, ale nepodařilo se mi toho moc pochopit. Bílý tygr se rozčiloval a vztekal, chtěl, aby Ghírra zrušil své slovo.

„Ty nejsi můj otec ani má matka!“ řekl Ghírra hrdě, „Abys mne přinutil zrušit slovo, které jsem vyslovil!“

„Přikazuje ti to Vládce, můj otec!“ vykřikl bílý tygr. Zdálo se tedy, že je nějaký princ. To jsem ještě nevěděl, že takových princů je velice mnoho vzhledem k počtu tygřat vůbec.

„Vládce poroučí tobě! Já jsem svobodný bojovník! Jen můj otec mi může poručit. Ale můj otec padl před třemi lety v čestném boji s leopardy v Údolí stínů...“

„Vidíš tedy, jak pošetilé je tvoje jednání! Ty jsi uzavřel mír s leopardy, zrádci a vrahy, kteří ti zabili otce a kteří i tebe tak těžce poranili! Jsi zrádce, Ghírro!“

„Poraněn jsem byl v čestném boji; můj otec zahynul v čestném boji, v němž zemřeli i leopardi. Nehněvám se na leopardy, stejně jako se můj bratr Santhiawantharr nehněvá na tygry...“

„Santhiawantharr!“ vykřikl princ, jako by ho někdo píchl, „Ten prašivý skvrnitý lupič! S tím ses spojil?“

„Ano. A dodržím slovo, dokud on dodrží svoje!“

„Tak? Chci s ním okamžitě mluvit!“

„Je venku.“

Bílý tygr se otočil – a tím se mi ocitl tváří v tvář.

„Poslyš, bráško,“ řekl jsem, „Tohle je můj tábor. Nechci ve svém táboře žádné rvačky, varuji tě!“

Hleděl na mne s otevřenými ústy, ještě nikdy neviděl člověka. Taky netušil, co je to camp a proč mu míním bránit v hádkách.

„Co je tohle?“ zeptal se zlostně.

„To je Charry, člověk, který mi zachránil život!“

Tygr podrážděně zafrkal. „Děkuji ti za život svého bratra. Ustup mi z cesty, divná opice!“

Vylezl jsem pozpátku z chodby a vztyčil se. Bílý tygr se hnal k leopardovi, který ho očekával. Družina bílého tygra se blížila rovněž, usoudil jsem, že se bude něco dít. Jenže současně jsem se rozhodl: taky kapitán Rither má nějaké slovo, a když řekne, že tady rvačky nebudou, tak nebudou, kdybych měl všechny ty zuřivce zmlátit na jednu hromadu jako námořníky na lodi!

Bílý tygr se zastavil před leopardem. Nepozdravil a hleděl mu pyšně a drze do očí, jako by něco očekával.

„Buď zdráv, bratře.“ řekl leopard do ticha.

„Ty jsi Santhiawantharr?“

„Říkají mi tak.“

„Zbabělý leopard, který se bojí boje s tygry a proto uzavírá hanebný a ostudný mír?“

Santhiawantharr se zachvěl; ale odpověděl klidně: „I kdybych byl zbabělec a kdyby mír byl ostudný a hanebný, stojí mi za to, abych viděl tygra z vládnoucího rodu nadávat a prskat jako malé hloupé kotě!“

Tygr pochopil, že tohle prohrál. „Leopardi jsou špinaví lháři! Chci dokázat, že jsi lhal, když jsi dal svoje slovo! Braň se!“

Santhiawantharr zůstal klidně stát, ani se nepohnul.

„Neslyšel jsi? Vyzývám tě k boji!“

„Nebojuji s tygry.“ řekl klidně leopard.

„Zbabělče! Braň se, nebo tě zabiju!“

„Wahirre!“ vykřikl někdo, „Pozor! Porušil bys zákon...“

„Nezajímá mne zákon! Zabiju ho, když se nebude bránit!“

Ale byl jsem tady ještě já. Stál jsem za bílým tygrem, teď jsem se sehnul, zachytil jeho švihající ocas a prudce jím škubl. Udivený tygr se otočil tak rychle, že jsem to sotva stačil postřehnout a už na mne zíral s tesáky vyceněnými.

„Řekl jsem, že tady žádné rvačky nechci!“

Chvíli na mně hleděl vyjeveně. „Zabiju tě, opice!“

„Jenom abys nelitoval!“

To už na mne letělo jeho štíhlé, černobílé tělo. Čekal jsem to, chytil ho levičkou za spodní čelist a rozpáčil mu tlamu, aby mě nemohl kousnout. Jeho tlapy mne objaly, ale neuměl zápasit s lidmi, cítil jsem jen jeho drápy. Pravou pěst jsem měl připravenou, udeřil jsem ho vší silou do citlivého čenichu. Zaskučel, jeho svaly ochably – rána ho na místě omráčila, jak jsem předpokládal. Pustil mne a svezl se mi k nohám.

„Tak co?“ řekl jsem, „Povídal jsem, že tady chci mít klid!“

Tygři stáli okolo v těsném kruhu a koukali s úžasem. Možnost, že jsem zabil tygra z vládnoucí rasy jedinou ranou pěsti, je ohromila a vyděsila. Někteří udělali mimovolně krok zpátky, aby mi nebyli tak blízko.

„Co je s ním?“ ptal se Ghírra a přiskočil, aby očichal tělo.

Sklonil jsem se také a pohladil Wahirrovu srst. „Nic. Jen jsem ho na chvíli uspal. Probudí se...“

Jeden z tygrů začal Wahirrovi olizovat tvář. Sám jsem byl zvědav, jak dlouho vydrží tygr v bezvědomí, mohlo to být asi půl minuty, než se zachvěl a začal se probírat. Otevřel oči a hleděl na mne s nelíčeným překvapením.

„Odpusť mi, bratříčku,“ řekl jsem, „S tebou to jinak nešlo.“

Vymrštil se na nohy a odskočil ode mne. „Tohle jsi neměl dělat! To nebylo dobře! Měl bych tě zabít, člověče!“

„To už jsi jednou zkusil.“

Wahirr pošvihával ocasem a naplno přemýšlel. Bylo to na něm vidět. Byl z vládnoucí rasy, ale nemohl být o mnoho chytřejší než ti ostatní.

Ghírra k němu přistoupil: „Jdi, Wahirre, a pověz Vládci, co ti řeknu: Slíbil jsem, že přestanu bojovat s leopardy, a svůj slib splním. Já i moje děti. A pověz Vládci, že zákon velí neútočit na toho, kdo se nechce bránit a přeje si mír. Pověz Vládci, že kdo zaútočí na Santhiawantharra, poruší zákon. Čest Vládce žádá, aby vyjmul Santhiawantharra a jeho syny z počtu nepřátel...“

Wahirr chvíli přemýšlel. „Řeknu to Vládci. Myslím, že neodmítne souhlas. Známe zákon, Ghírro; ale ty jej neznáš! Zradil jsi tygry a já, syn jejich Vládce, tě varuji! Zakazuji ti vstoupit na území tygrů, zakazuji vstoupit do * * *! Zemřeš, jestliže tam vstoupíš! Jsi proklet a vyvržen, Ghírro!“

Tygr Tassia, jeden z Ghírrových kamarádů, se zlostně ozval: „To není spravedlivé, Wahirre! Jsme svobodní lovci! Každý svobodný bojovník má právo vstoupit kamkoliv, také na území našeho národa! Ani Vládce nemá právo mu v tom bránit!“

„Ty mlč, Tassio, a táhni k bojovníkům!“ zařval Wahirr, „Nikdo nemluví k tobě ani o tobě – tak se ztrať!“

Ale na tygry není radno takto mluvit. Já sám bych mluvčího praštil, kdyby mě takhle oslovil. Tassia se vypjal ještě pyšněji a usekával slova jako střely ze strojní pušky:

„Ty, Wahirre, nejsi můj otec ani má matka, abys mi poroučel! Jsem bojovník a budu mluvit, dokud budu chtít! A řeknu ještě něco víc: nemá právo vládnout ten, kdo se neumí ovládat! Tím jsi ty, syn a nástupce Vládce!“

„Co to má znamenat?“ zeptal se výhružně Wahirr.

„To, že já, Tassia, bojovník tygrů, už nikdy nezabiju leoparda ani proti němu nebudu bojovat! A svým synům nedovolím bojovat proti leopardům, dokud budu živ! Tak zní Ghírrovo slovo a já se k němu připojuji! Nechci, aby byli Skvrnití mými nepřáteli!“

„Tak táhni! Jsi vyvržen stejně jako Ghírra! Už nikdy se neukazuj v našich horách!“

Tassia se otočil ke skupině tygrů, kteří přišli s Ghírrou. „Bratři, co dělá Wahirr a jeho otec, není správné ani zákonné! Řekněte, co si o tom myslíte!“

Jeden z tygrů postoupil vpřed. „Odmítáme tvé příkazy, Wahirre! Jsme svobodní lovci a záleží jen na nás, zda uzavřeme mír s leopardy či nikoliv! Ty jsi s nimi nebojoval, ale my ano! Chceme, aby se měřilo všem stejně a zachovávaly se zákony – aby nám nevelel nikdo jiný než Ghírra! Máme právo si volit náčelníka, tak ať je to on!“

„Pak tedy odejdete s Ghírrou z našeho území!“

„Armin je dost velký! Odejdeme, ale vrátíme se, abychom znovu zasedli v radě – my, nebo naši synové!“

„Nebudete mít žádné syny! Vládce vydá zákaz všem tygřicím ze všech rodů, aby se za vás vdávaly! Žádná tygřice vás nepozve na Tance, žádná vám nezplodí mláďata! Zahynete v osamění a opovržení někde v dálce, na výstrahu všem ostatním!“

V té chvíli zasáhl do hovoru někdo, s kým se naprosto nepočítalo – tygřice Ráa předstoupila před Wahirra.

„Chlubivý, hloupý Wahirre! Mluv si za sebe, za otce, za tygří bojovníky – ale nikdy nemluv za tygřice! Ty, který jsi na světě ještě nic neviděl, nemluv za matky, které vychovaly děti – ani za ty, které je teprve vychovají! Tygřice mají svůj rozum a není nikdo na světě, kdo by jim směl poručit. Tvoje zákony platí snad pro bojovníky, ale ne pro nás! Zákon Arminu už před dávnými časy ustanovil, že matky a děti jsou vyjmuty z bojů a válek mužů, tedy i ze zákonů, které přikazují bojovníkům uposlechnout příkazů náčelníka! Kdybys něčemu rozuměl, věděl bys, že posuzujeme otce svých dětí podle jiných měřítek, než podle toho, jak poslouchají kdejaký nesmyslný příkaz! Mé sestry samy půjdou k tygrům, kteří odejdou s Ghírrou – já jim to řeknu!“

„Zákon platí i pro tebe!“ řekl vážně Wahirr, „Nevzpouzej se; a zvláště nehovoř v radě, kde mluví bojovníci! Není tvým právem radit bojovníkům, zvláště ne měnit rozhodnutí Vládce!“

„Nebudu poslouchat Vládce!“ řekla Ráa hrdě, „Poslyš, Wahirre: já jsem matka a vím, že se v krátké době narodí moje děti! A ty nebudou poslouchat nikoho, jen svou čest a své svědomí!“

„Ale ne tady! Za řekou, tam začíná cizí území. Tam se usaď, tam si zploď svoje tygříky a tam si je vychovej! Na tuto stranu řeky nikdo z nich nikdy nevstoupí, to si pamatuj! Tato strana řeky patří tygrům, dobrým a pravým tygrům, kteří poslouchají zákony a slova svého Vládce! Jděte si všichni, Ghírra, Tassia i ty, drzá tygřice, i s tou opicí, co sem přišla rozvrátit náš klid! Táhněte, tady už nemáte místa!“

„Jsem raněný,“ řekl Ghírra vážně, „Nemohu cestovat!“

„To mne nezajímá!“ řekl Wahirr vítězoslavně.

„Tvoje rozhodnutí je neoprávněné!“ řekl Tassia.

„Ale stojím za ním já a mých dvacet bojovníků! Dávám vám dnešní noc, abyste odešli. Budete-li ještě zítra za svítání na tomto místě, zaútočíme na vás...“

Tygři stáli proti sobě.

„Pojďme,“ řekl Tassia, „Jednou se vrátíme, Wahirre!“

„Budu se těšit!“

Už se stmívalo, zbývala nám tedy jenom noc. Složit tábor nebylo nic těžkého, nic jsme neměli. Přenesl jsem naše věci na vor a nalodili se i s leopardem a Ghírrou. Víc nás vor neunesl, takže ostatní tygři přeplavali. K Wahirrovu údivu se žádný z Ghírrových a Tassiových bojovníků nepřidal k vládní straně, všichni do jednoho odešli se svými náčelníky. Ráa mi řekla, že řeka tvoří hranici území, přepluli jsme tedy a zakotvili na protějším břehu, téměř proti Wahirrově pevnosti. Tam jsme rozdělali oheň.

„Moc mne mrzí,“ řekl leopard Santhiawantharr, „Že kvůli mně vznikla taková zlá rozepře. Netušil jsem, že váš Vládce bude mít tak špatné mínění o tom, co jsme učinili...“

„No, jen si nemysli,“ řekl Ghírra, „Tvůj velitel nebude taky bez sebe radostí, že jsi uzavřel mír! Jsi dobrý bojovník, Santhiawantharre, a jsme rádi, že jsi odstoupil. Přes všechno stále ještě straním svému národu a vím, že u tebe je to stejné. Možná i tebe vyženou...“

„Vyženou-li mne, půjdu,“ řekl leopard hrdě, „Ale předtím si promluvím se svými čtyřmi bratry a pokusím se je přimět, aby rovněž vyhlásili mír. Leopardí čest je stejně platná jako čest tygra a bylo by hanbou, aby se mezi námi nenašlo pár statečných lovců, kteří jsou ochotni se vzdát boje!“

„Pravdu máš,“ řekla Ráa, „Budeš jedním z předních náčelníků svého národa, leoparde. Uvidíš, že se tak jednou stane!“

Santhiawantharr přenocoval u nás a na druhý den ráno se vydal na cestu. My jsme se nalodili na vor a pokračovali v cestě. Tygří eskorta, mezi níž vynikal Wahirrův bílý kožich, nás sledovala po druhém břehu. Wahirr nás dobře pozoroval, nelíbilo se mu naše jednání a domníval se, že ho chceme podvést a proniknout na tygří území. Ghírra a Tassia to skutečně chtěli, ovšem mně bylo jejich území srdečně lhostejné a cítil jsem se stejně dobře při tomto břehu řeky.

Po dvou dnech cesty se odpojili Ghírrovi tygři. Odcházeli na sever, tak zvanou Starou cestou, někam, kde to znali a chtěli se tam usídlit. Popřáli jsme jim šťastnou cestu a Ráa slíbila, že za nimi pošle některé tygřice, se kterými se setká. Věřila, že jí nebude dělat potíže je přesvědčit.

Přistáli jsme nazítří v krásné zátoce. Ráa ji znala a tvrdila, že je to území vlků, lépe řečeno jeho okraj. Udivilo mne, že vlci mají svou organizaci, zatím jsem potkal jen tygry a leopardy. Ráa se setkala v džungli s nějakým vlkem a ještě téhož večera se vlci objevili v našem táboře.

Přišlo jich ke třiceti, všechno prolezli, očichali, vyptali se na všechno možné a snědli všechny naše zásoby. Nerozuměl jsem jim ani slovo, měli přízvuk, který odpovídal jejich možnostem, ale neusnadňoval porozumění. Já byl zvyklý na tygří řeč, v posledních dnech jsem si zvykl na leopardí kňourání, a to jejich poňafávání a skučení mi bralo nervy.

Nakonec náčelník Karran, který vypadal úplně stejně jako ostatní, svolil, že se smíme usadit na břehu. Rozhodl jsem se postavit nám obydlí. Sestrojil jsem v několika dnech něco na způsob velkého stanu z kůží, natažených na proutěné kostře. Prozatím nám to stačilo a Ráa prohlásila, že po odchování tygříků budeme cestovat zase dál. Zatím chtěla být co nejblíž svých rodáků, i když s nimi byla v rozepři.

Dny přímo letěly, ani jsem se nenadál a Ráa si začala naříkat na bolesti, až posléze ulehla. Obvykle bylo zvykem, že tygři matky živili, tady jsem musel lovit sám, protože šťastný otec tygříků byl někde daleko.

Jednoho dne, když jsem se vrátil domů, olizovala Ráa tři chundelatá klubíčka. Na první pohled jsem postřehl, že jedno z nich má pod černými pruhy sněhobílou královskou srst...

Errata:

30.05.2021 11:05