Vítej, návštěvníku!

Položil jsem pušku i gazelu a zůstal z opatrnosti stát opodál šťastné matky. Ale tvářila se přívětivě.

„Pojď sem!“ vyzvala mě, já přistoupil a sklonil se nad slepými, beztvarými chumáčky srsti. Ráa je něžně olizovala a přistrkovala ke strukům nalitým mlékem. Něco řekla, čemu jsem nerozuměl.

„Jsou to moc krásný tygřata! Opravdu!“ ujistil jsem ji.

„Ještě ne! Až vyrostou, budou ještě krásnější!“

„Nejkrásnější, co jsem kdy viděl! Máš jistě hlad, dám ti jíst.“

Vyvrhl jsem gazelu. Ráa se napřed napila krve, potom shltala trochu masa. Byla zesláblá a unavená, ale vyhlížela šťastně. Pak jsem usedl naproti ní a díval se. Málokterá matka se stará o svá mláďata tak něžně jako kočkovitá šelma. Ti malí vypadali, po pravdě řečeno, jako poněkud oteklé myši. Ráa je ošetřovala pomocí jazyka mezi mohutnými zuby, kterými lámala vaz své kořisti, ale ani náhodou jim neublížila. Přemýšlel jsem, jak je možné, že jeden z tygříků má bílou srst, ale nechtěl jsem se na to ptát, napadlo mi, že by to mohlo být neslušné.

Ale začala o tom sama hned nazítří.

„Poslyš, Charry, kdybys potkal některého tygřího bojovníka, řekni mu, že se mi narodil bílý tygr. Ať to poví Vládci tygrů! Jsme sice v nemilosti, ale máme svá práva!“

„Dobře, řeknu mu to. Ale Ráo, jak je možné, že se ti narodilo bílé tygře? Máš přece zlatou srst!“

„Jistě. Ale jeho otec je bílý. Wirrta.“

„Kde je teď? Neměl by o tom vědět?“

„V Aurrgharru. Wirrta je dobrý poddaný svého Vládce. Jistě mne odvrhl a zapřel, když se doslechl...“

„Co je to Aurrgharr?“

Odpověděla mi. Vysvětlovala mi to dlouho, až jsem nabyl dojmu, že se jedná nejspíš o nějaký hrazený tygří tábor. Že si dovedli postavit obydlí, jsem už viděl na pevnůstkách. Zdálo se mi, že by si dokázali postavit také jakž takž způsobilé sídliště.

„Jaká dáš tygřatům jména?“

„Ještě ne. Až prohlédnou. Zatím se nesmí. Až budou vidět...“

Druhý den přišli vlci v čele s náčelníkem Karranem. Dle vžitého zvyku snědli všechno, co se dalo, bez ohledu na matku, která potřebovala dobrou stravu. Vlčice si vlezly do stanu a povídaly si s Ráou, zatímco Karran a jeho mladý pobočník Kriwo si se mnou sedli k ohni a dlouho nesrozumitelnými hlasy vysvětlovali něco o svých zvycích a obyčejích. Nepochopil jsem samozřejmě nic než nejprostší slova, ale poznal jsem zajímavou maličkost; nikdo z hostí Ráe neblahopřál ani nechválil její děti. Spíše se zdálo, že vyjadřují tygřici účast nad utrpením, které musela podstoupit a že se všechna chvála týká výhradně jí samotné. Divil jsem se tomu, Ráa svoje koťátka milovala a byla vděčná za každé dobré slovo o nich.

Věděl jsem z domova, že je zapotřebí kojící matku dobře živit, proto jsem podnikl některá opatření. Lezl jsem na stromy vybírat ptačí vejce, lovil ryby buď do ruky, nebo pomocí dlouhé hole s nožem upevněným jako hrotem, cpal jsem do ní ovoce a opečené kořínky, které měly téměř bramborovou chuť. To všechno tygřice trpělivě snášela, zdálo se, že pevně věří v moji předvídavost a moudrost. Vypadalo trochu komicky, když chroustala kokosové ořechy a hltala banány a pomeranče. Jenom jsem ji nemohl přimět, aby pecky od ovoce vyplivovala a ne polykala.

Napadlo mi, že moje puška brzy přestane být k potřebě, zásoba nábojů se kvapem tenčila. Začal jsem přemýšlet, čím ji nahradit a došel k jedinému možnému řešení: luk a šípy. Jako kluk jsem si hrával na Indiány a míval docela dobrý luk z lískové větve, ale slyšel jsem, že správný luk má být z jasanu. Jasany ani lísky v Arminu nerostly. Objevil jsem strom s větvemi dosti pružnými, aby vyhovovaly, a udělal luk pořádně veliký, skoro jako já sám. Tětivu ze srnčí šlachy, to nebyl problém. Byl to tuhý luk a bylo potřeba velké síly, aby ho člověk napnul, taky trochu šikovnosti, aby se při výstřelu nezranil. Dlouhé šípy jsem nařezal z bambusu a zaostřil. Ale taky jsem objevil strom, nad nímž jsem trochu kroutil hlavou. Strýček James mi vyprávěl, že v Jižní Americe roste quebracho – železný strom, jehož dřevo je tvrdé jako ocel a dá se velmi těžko opracovávat. Něco podobného jsem objevil tady, což mě poněkud zmátlo, od Jižní Ameriky jsme přes polovinu zeměkoule. S velkými potížemi jsem ulámal pár větví, opaloval je v ohni a potom brousil na kamenech, až se mi podařilo udělat pár pěkně tvrdých a těžkých šípů.

Vyvinul jsem si i loveckou taktiku: šípy jsem nosil v toulci na zádech a při lovu nejdřív používal lehké bambusové. Když bylo zvíře zasaženo a nemohlo uprchnout, dorazil jsem je teprve těžkým šípem. Rákosových jsem si moc nevážil a nechával je obvykle tam, kde se zlomily nebo kde jsem je zapomněl, ale ty těžké jsem radši pečlivě dohledával, udělat nový zabralo celý večer usilovné práce. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se naučil zasahovat přesně a neomylně, ale nakonec jsem se přece jen stal lučištníkem.

Při jednom lovu jsem poranil srnu lehkým šípem a pronásledoval ji; dostal jsem se za ní do hustého porostu bambusu, tam jsem ji dostihl a dostřelil těžkým šípem, když se z porostu náhle vynořil tygr, skočil na srnu a zakousl ji. Potom vstal a pohlédl na mne se zřejmou nelibostí.

„Tohle je moje kořist!“ řekl jsem, „Já ji poranil první!“

Tygr se pohrdlivě usmál. „Skočil jsem a zabil jsem ji!“

„Má v těle dva moje šípy!“

„Tyhle větvičky? Poranila se, jak běžela křovím!“

„Ne, tohle je zbraň. Věc, která zabíjí.“

„Nevěřím! Já zabil srnu! Je moje!“

Nechtěl jsem se s ním hádat. Ani prát. Netušil jsem, co je zač.

„No dobře, nech si ji. Ale šípy si vezmu, potřebuju je.“

„Vem si svoje hračky,“ usmál se přezíravě, ale potom nastražil uši a řekl: „Slyším jelena! Zabij ho špičatými dřívky!“

„Dobře. Ale ty mlč a lež klidně!“

Ulehl za nejbližší keř, já se skrčil za strom a připravil luk. Zakrátko se jelen objevil, prchal, snad ho honili vlci nebo nějaký kamarád toho tygra. Bambusový šíp mu probodl plec, jelen se zastavil a poděšeně zatroubil. V té chvíli jsem ho zasáhl těžkým šípem přímo do srdce a jelen se zoufalým zatroubením klesl. Než zemřel, byl jsem u něho a přeťal mu vaz mačetou.

Tygr byl u něj vzápětí. „Ssa – měl jsi pravdu! Zabil jsi srnu. Je tvá, najdu si jinou kořist!“

„Vem si srnu, jelen mi stačí. Ale pověz mi, zda míříš na místo, kterému se říká Aurrgharr.“

Zarazil se a pohlédl na mne překvapeně. „Možná tam zajdu.“

„Pak řekni Wirrtovi, že se tygřici Ráe narodila tři tygřata.“

Koukal ještě nechápavěji. „Proč by to Wirrtu mělo zajímat?“

„Je jejich otcem. Jedno z těch mláďat je bílé...“

Povšiml jsem si, že ho to zarazilo. Zřejmě v tom bylo jádro Ráiny zprávy. Bylo to trochu nespravedlivé ke zlatým tygřatům, ale narození bílého tygra je zřejmě velkou událostí.

„Otevřely se jim oči?“

„Ještě ne. Ale čekáme to každým dnem.“

„Aha.“ jeho zájem okamžitě pohasl, „Řeknu to Wirrtovi, jestli ho potkám. Proč není ta tygřice v Aurrgharru?“

Těžko bych mu to vysvětloval. Ostatně nezdálo se, že by měl pro Ráiny politické nesnáze pochopení. Řekl jsem: „Neumím ti to srozumitelně vysvětlit.“ A jemu to stačilo. Rozloučil se, vzal si srnu a zmizel.

A já vzal jelena a šel domů. Přemýšlel jsem. Zřejmě bylo prohlédnutí tygříků velmi důležité, i sama Ráa vztahovala k té události určité naděje. Usoudil jsem, že teprve po prohlédnutí mláďat je berou dospělí kromě matky na vědomí. Také chování vlků tomu nasvědčovalo, navštěvovali Ráu, hovořili s ní, ale o tygřata nezavadili ani slovem.

Asi po dvanácti dnech od zrození otevřel ráno bílý tygřík oči. Tygřice si toho okamžitě všimla, když mu myla obličej, naklonila se nad ním a pevně a pozorně mu hleděla do očí. Potom si úlevně oddychla a počala ho pozorně olizovat.

„Dám mu jméno Reggio,“ řekla mi hrdě.

„A ostatním?“

„Až budou vidět.“

Tygřička prohlédla téhož dne odpoledne, jedním očkem. To už ale stačilo, aby ji Ráa, jak se zdálo, „uznala“.

„Jaké jí dáme jméno?“ zamýšlela se.

„Mohu něco navrhnout? Říkej jí Diana!“ řekl jsem a usmál se při té vzpomínce. Dívenka Diana zůstala někde daleko, moc daleko; občas jsem na ni vzpomínal. Možná ta rána mačetou mi rozjasnila hlavu. Dneska už bych se k ní choval jinak. Možná bych dokonce ocenil, jak se snažila, abych si jí všiml, abych... aby se mi zalíbila.

„Budu jí říkat Diana.“ řekla Ráa, „Je to nezvyklé jméno.“

Třetí tygřík ležel u bratříčka a sestřičky jako zapomenutý uzlíček zlatých a černých pruhů. Ještě neviděl a bylo mi ho líto, neboť Ráina péče se soustřeďovala valnou měrou na vidící koťata. Ale přece i třetí tygřík je její syn!

Večer se objevil Karran a poněkud méně vlků než obvykle, takže nám ze zásob přece jen něco zbylo. Ráa je okamžitě informovala, že dvě tygřata vidí; Karran je pečlivě prohlédl, očichal a olízl růžovým jazykem a pěl na ně chválu. Zlobilo mne, že třetího tygříka naprosto opomněl a schválně jsem se o něm zmínil. Ráa i Karran se zatvářili rozpačitě a vlk jej ledabyle olízl, potom ale kvapně pohovořil o něčem jiném.

Ráno mne Ráa přivítala větou: „Měl jsi pravdu!“

Třetí tygřík viděl. Ráa ho olizovala stejně jako ostatní, ani v nejmenším nevysvětlila, proč jej předtím opomíjela.

„Budu mu říkat Aflargeo! Je to nejdelší z tygřích jmen, jaká se dávají, ale mně se líbí...“

„Je hodně možných tygřích jmen?“

„Tolik, kolik je tygrů. Nemají být dva tygři stejného jména. To by se pletlo. Ale je možné, aby měl někdo jméno tygra, který už odešel do nenávratna.“

Pokaždé, když narazila na něco, co se týkalo jejich duchovního života a představ, mne to zajímalo. Taky teď jsem projevil zájem.

„Ten, kdo nosí jméno některého ze svých předků, mu nesmí udělat hanbu. Když zazní slavné jméno, všichni nepřátelé prchají ve zmatku. Kdyby je zhanobil, smáli by se a pohrdali by jím. To by ten starý tygr neodpustil...“

„Je někde ten starý? Dozví se o tom?“ vyzvídal jsem.

Ráa mi dlouho a trpělivě něco vysvětlovala, ale nic jsem nemohl pochopit. Tak řekla: „Zeptej se někoho ze starších.“

„Kolik je tygrů?“

„Nevím. Hodně.“

„Kolikrát deset prstů?“ (učil jsem ji počítat).

„Mockrát. Je jich asi dvakrát tolik co leopardů.“

To byl tedy velice jasný výpočet. Nebylo pochyb, že Ráa nemá potuchy, kolik je leopardů. V každém případě bylo tygrů dost, teď ještě přibyli ti tři naši.

„Proč je třeba čekat, až tygřata budou vidět?“

„Někdy se stane neštěstí. Teď ti to mohu říct a nepřivolám je. Bála jsem se, že péčí o Aflargea přivoláš smůlu. Ale nemohla jsem ti to přece říct.“

„Tomu nerozumím...“

„Někdy nejsou tygři z našeho rodu. To je pak zlé, velice moc zlé. Náčelníci je matce vezmou a musí je zabít.“

„Proč?“

„Nikdy z nich nebudou Armini. Toulali by se džunglí a zvyšovali počet nepřátelských šelem, co už žijí. Jsou nezodpovědné matky, které vychovají takové děti. Ty jsou prokletím národa, toulají se okolo, kradou, přiživují se a dál se rozmnožují. Říká se tomu nechtěné potomstvo. Někteří náčelníci si je...“ řekla nesrozumitelné slovo a já přemýšlel, co má na mysli.

Tehdy mi došla zajímavá věc: už dlouho jsem si všímal, že oči Arminů mají zvláštní moudrý výraz, jaký jsem nikdy neviděl u šelem ve světě. V očích mých tygrů planuly drobounké ohníčky, které jako by se zvětšovaly ve chvílích citového pohnutí. Rovněž tak se měnila barva těch blyštících světel. Věděl jsem už, že zlobu vyjadřují zelenou barvou jako obyčejné kočky; když v Ráině zraku zaplála zelená, ucítila kořist a půjde po ní. Oči Ghírry byly zarudlé, napřed jsem to přičítal horečce, ale stejně rudé byly i plamínky v očích ostatních tygrů i Ráy v té chvíli. Snad smutek, žal nad smrtí? Když jsem si s nimi povídal, objevovaly se jim v očích modré záblesky, zvlášť když se něčemu divili nebo nedůvěřovali. A ve chvílích štěstí, i právě teď, byly Ráiny oči téměř zlaté. Že by poznala na tygřatech až podle očí, jsou-li to šelmy jí rovné, nebo... obyčejné, jaké znám ze světa?

Někteří náčelníci si je co? Ochočují? Měl jsem matný dojem, že ve Wahirrově doprovodu byl tygr, který nemluvil a jen doprovázel jiného tygra. Díval se na mne očima, které mi připadaly naprosto stejné jako u nás doma. Že by byl divokým tygrem, ochočeným pro službu svým moudrým bratřím?

A ještě jedna drobnost: arminští tygři mají jinou kresbu tváře než divocí. Tamten měl taky jiný obličej, chyběla mu skvrna na kořeni čenichu a dva proužky dozadu k uším. Dokonce i leopard Santhiawantharr má takovou kresbu, i u vlků se objevuje. Když nad tím uvažuji, mohl bych rozeznat některé detaily i na těle, naše šelmy mají delší a obratnější prsty, mnohem účelnější pohyby, jsou celkově nějak lepší. Ano, je mezi nimi rozdíl.

„Ovládají Armini takové tygry?“ ptal jsem se.

„Ano, umíme s nimi mluvit. Ale málokterý divoký tygr poslouchá rád. Bojí se nás, protože je zabíjíme. Jsou nevědomí.“

„Umějí mluvit?“

„Ne. Jsou to nižší tvorové, žijí v temnotě. Jako kořist, kterou lovíme. Nejsou jako ty nebo já.“

„A jak je to možné?“

„Nevím. Kdysi byli jen Armini. Pak se něco zlého stalo. Začali se rodit oni, Zelenoocí. Arminů ubývalo. Náčelníci rozhodli zachránit národ. Uprchli jsme sem, ale stále se rodí Zelenoocí. Je to zlé. Ale já jsem ještě neměla takové kotě...“

Pohladil jsem trojici tygříků po sametové, jako plyšové srsti. Byli maličcí, spokojeně si brumlali a lezli po břiše na kůži, ze které jsem udělal podlahu. Ráa je olízala a přistrčila si je blíž ke strukům. „Moje děti jsou silné a zdravé! Budou z nich tygři! A nebudou nikdy poslouchat Vládce. Jen tehdy, kdyby se Vládcem stal můj Reggio. A on jím může být...“

„Vím. Je bílý. Kdo jsou bílí tygři?“

„Jsou z vládnoucího rodu. Stojí výš než my.“

„Kolik je bílých tygrů?“

„Málo. Jen několikrát obě tvoje ruce.“

Tedy několik desítek? Mně osobně by tento počet docela stačil, pro tygry to je asi málo.

„Může být Vládcem i zlatý tygr – nejen bílý?“

„Ano. Kterýkoliv tygr může být Vládcem.“

„Zajímavé. Tak proč je jím vždycky bílý?“

„Bílí tygři se zabývají takovými věcmi. Dělají...“ řekla nějaké slovo a já se domníval, že to může znamenat politiku. Nikdy jsem neměl rád politiky, otec i strýček James říkali, že každý politik patří pověsit na nejbližším stromě. O Wahirrovi a jeho druzích to platilo stoprocentně a měl jsem chuť jim tuhle službu prokázat.

„Proč je tomu tak?“

„Je to tak odedávna. Kdyby byl zlatý tygr lepší než bílý tygr, byl by samozřejmě Vládcem.“

„Lepší? Vládce je lepší než jiní?“

„Vládcem je ten nejlepší z tygrů.“

„Proč se proti němu tedy Ghírra a Tassia vzbouřili?“

„Asi si nemyslí, že je nejlepší. Někteří tygři si někdy myslí, že jsou lepší než Vládce.“

„Mohou mít pravdu?“

„Ovšem. Většinou ji mají.“

„Ale objektivně – kdo má pravdu?“

„Co je to objektivně?“

„Když nehledíš na to, komu co prospívá. Čistě pravdivě, kdo je lepší: Vládce nebo Ghírra, který se vzbouřil?“

„To záleží na tom, komu se co líbí. Pro každého je někdo jiný nejlepší. Na pravdě v politice nezáleží.“

Měla úžasné názory. Zhodnotila celou slavnou tygří politiku tak jasně a otevřeně, že by to Wahirra a jeho druhy jistě nepotěšilo. Ale měla naprostou pravdu.

„Co si myslíš ty sama?“

„Já si nemyslím nic. Já jsem tygřice. Tygřice nemají povinnost hovořit do politických věcí. To je věc bojovníků.“

A mluvila o tom, jako by politikou pohrdala.

„Jak je tomu u leopardů, Ráo?“

„Nevím. Až potkáš leoparda, zeptej se ho.“

„Mají taky oni svůj rod nadřazených?“

„Ne. Oni jsou všichni stejní. Jenom černí leopardi nikdy nikoho neposlouchají a s nikým nebojují. Kdysi vládli Skvrnitým, ale pak odstoupili a nechtějí už válčit a vládnout. Jsou příliš hrdí na to, aby se špinili politikou.“

Ach bože, předvést tak tuhle tygřici lidským politikům! Ta by je vmžiku smetla z trůnů a tribun na hromadu odpadků!

Chtěl jsem se ptát ještě na moc věcí, ale Ráa potřásla hlavou: „Mnoho se ptáš a málo chápeš. Jsem unavená. Až zítra.“

Byla to nejspíš pravda. Sebral jsem luk a šípy a šel na lov. Na okraji džungle jsem se setkal s mladým vlkem Kriwem, který tam na mne čekal. V poslední době jsme uzavřeli loveckou dohodu v tom smyslu, že oni mi budou nadhánět zvěř a já ji zastřelím šípem, o maso se potom rozdělíme. Kriwo mi vysvětloval, že se v kraji objevilo stádo nějakých zvířat, ale já jeho divnému přízvuku moc nerozuměl, tak mne vedl. Jako pravý vlk letěl jako vystřelený a já se za ním jen těžko prodíral. Už dávno jsem zahodil boty a chodil ve vlastnoručně ušitých mokasínech z kůže, taky oblečení nebylo na takové výši, abych je používal. Každou chvíli jsem se o něco poškrábal a postupně jsem si toho přestal všímat.

Když jsem se skrčil vedle vlka za keřem a vyhlédl, spatřil jsem na pasece stádo buvolů s dlouhými rohy, ale jinak připomínajících naše domácí krávy. Ve stádu bylo pár telat, ale taky býci s rohy ještě delšími než normální krávy. Vlk vedle mne radostně pokníkával a šeptal mi, že z buvola je hodně masa, ale mne napadla jiná skvělá myšlenka: „Nebudeme dnes lovit buvoly! Chci některou krávu chytit živou. Kvůli mléku!“

Nechápal. No samozřejmě.

„Živou krávu? To není možné!“

„Ale je! Doma, kde jsem žil, jsme měli tři krávy. Každý den jsem je dojil, bral od nich mléko a pil jsem je...“

„A proč jste je nezabili?“

„Proč zabíjet krávu, která dává dobré mléko?“

Dlouho to nechápal. Nedivil jsem se mu, přemýšlel jsem, co by řekla Ráa, kdybych jí zčista jasna přivedl krávu.

„Až ji chytnu, přijďte, dám vám napít mlíka!“

Kriwo konečně usoudil, že asi vím, co povídám.

„Dobře. Pomůžeme ti.“

Doběhl jsem si do stanu. Dávno jsem opustil používání provazů z travin a nahradil řemeny z kůže zabitých zvířat. Když jsem vyráběl řemeny, neodpustil jsem si vyrobit taky laso a už nějaký čas s ním cvičil. Házet jsem moc neuměl, ale vzpomněl jsem si na vyprávění o mongolských pastevcích, kteří nasazují smyčku na dlouhé kopí a takto ji nahazují na hrdla chytaných zvířat. Já mohl použít ještě lepší věc, dlouhý bambusový prut, který byl velice lehký a bylo jich všude plno.

Ráa se divila. Řekl jsem jí: „Přivedu krávu, která dá tvým koťatům mléko, když ty ho nebudeš mít dost!“

A odešel jsem, zatímco žasla.

Kriwo sehnal pár mladších vlků, kteří mě obdivovali a přáli si se mnou spolupracovat při lovu. Vysvětlil jsem jim svůj taktický plán; naštěstí byli kolektivní šelmy navyklé pracovat v dohodě s přáteli a nedělali takové problémy jako individualisté tygři. Kriwo mne doprovodil k vysokému stromu, do jehož koruny jsem se uvelebil s lasem, potom odběhl s vlky ke stádu.

Stádo se tou dobou popásalo někde dál od řeky. Slyšel jsem poňafávání vlků, kteří je obkličovali, potom hrozivé vytí, jak zaútočili na stádo. Nebyl jsem si zcela jist, zda se jim podaří buvoly vytrhnout z klidu. Taky se mi zdálo, že s nimi mají dost práce. Ale pak se podle zvuku stádo přece jen dalo do pohybu a vlci je hnali směrem ke mně.

Připravil jsem se, bylo třeba jednat rychle. Pod mým stromem muselo proběhnout celé stádo a já chtěl chytit nějakou mladší krávu s telátkem, která má dost mléka. Čekal jsem. Napřed se objevilo pár dlouhorohých býků, potom stádo krav. Vyhlédl jsem si jednu a co nejrychleji jí navlékl smyčku na hrdlo. V běhu si ji sama utáhla, zarazila a zmítala se na lase. Ostatní až na jednoho býka si vůbec nepovšimli, co se stalo. Ten býk se zarazil rovněž, pofrkával, očichával krávu a tlumeně bučel. Pochopil jsem, že bude lépe, nebude-li býk překážet, vzal jsem ručnici a zastřelil ho jedinou ranou. Telátko rovněž zůstalo u matky, ale to jsem hodlal zatím ponechat naživu.

To už tu byli vlci. Kriwo zářil, ale jeden z vlků kulhal na obě zadní tlapky a další byl rovněž poraněn.

„Tři nás býci potrhali, než se nám podařilo je rozehnat! Ale jinak to byla skvělá hra!“

„To vidím! Kde jsou ti tři? Musím je ošetřit!“

„Jeden je zabitý, ale ti dva se z toho dostanou. Už je ošetřují naše vlčice. Jej, to je velký býk! Z toho by bylo...“

„Ten je pro vás, za tu pomoc.“

„No výborně! Jen víc takových príma her!“

Kráva sebou zmítala na lase. Bála se strašlivě, když okolo jí poskakovali a poštěkávali vlci. Vzal jsem ji a odváděl, vzpírala se a pohnula se teprve, když jsem na ni vzal lískovku. Tele bylo poslušnější, cupitalo za námi.

Konec konců, byla to hezká kráva. Na hospodářské výstavě by asi cenu nedostala, nějaký intelektuální estét mohl mít výhrady proti jejímu černému hrbu a dlouhým zakrouceným rohům, ale lepší něco než nic. Kdepak bychom tady sehnali černobílé holandské stračeny, jaké jsme měli doma? Indové chovají ve svých chlévech přesně tato zvířata a vyhovuje jim to.

Tak jsem tu krávu odvedl Ráe. Tygřice se strašně divila, že se divoká kráva dá přivést až k ní, ač nerada. Uvázal jsem krávu ke stromu a počal vyrábět ohradu. Ráa mi nepomohla, ani Kriwo, který přišel po nějakém čase přihlížet. Musel jsem všechno dělat sám a pot ze mne jenom lil. Ale když den skončil, byla kráva s teletem uzavřena v ohradě z bambusových stvolů, propletených ostnatými větvemi, aby neutekla, a já dával Ráe a Kriwovi ochutnat z půlky kokosového ořechu čerstvě nadojené mléko. Ještě že mě matka naučila dojit krávy! Tygřici i vlkovi chutnalo a tygřata mi olizovala prsty, namočené v mléce. Vysvětlil jsem, že budou mít kravské mléko stejně ráda jako mateřské a budou se jím napájet do dospělého věku. Když Ráa viděla, že já sám taky mléko piju, uvěřila tomu.

Potom jsem seděl u ohně a přemýšlel. Poprvé mi napadlo, že by nebylo marné mít v této požehnané zemi statek daleko od lidí, malé stádečko krav, pole s kukuřicí, pšenicí a rýží, pár koní... Vypravit se do Evropy a najít si šikovnou mladou ženu... (abych nelhal, vzpomněl jsem si na Dianu v té souvislosti, ale... kde je asi teď Diana?) Po letech bych byl zámožný farmář, tygři by mi hlídali stáda a já bych si spokojeně žil. Bylo by to krásné! Příliš krásné... jenže zatím je válka, tygři bojují s leopardy a žádný z nich nebude mít pochopení pro nějakého Charlie Rithera, který za svůj život nepotkal člověka, který by pro něj pochopení mít chtěl. Asi se mi nepodaří tady zakotvit, jednou přijde Mazlivý Hlas, řekne mi: pojď na loď! a vyhodí mne rozedraného a zbídačelého někam na ceylonské či indické pobřeží. Tam se budu doprošovat, aby mě vzali za plavčíka na loď a už nikdy neuvidím své přátele v této šťastné, Bohem i lidmi zapomenuté zemi...

A přemýšlel jsem, co se stalo s přáteli. Už jsou jistě daleko odtud. Diana se vrátí domů, schová se u přátel, dorostou jí vlasy a nebude už nosit chlapecké námořnické hadry promaštěné olejem, ale bílé šaty z hedvábí nebo atlasu, vysoké střevíčky a svítivé šperky, bude tančit s mladými muži, kteří se jí budou dvorně smát a ostentativně věřit jejím výmyslům, až jim bude povídat o kadetovi Charliem, který ji zmlátil a nutil lozit po stožárech, že se málem zabila. Bude dáma a já... já jsem zpustlý vagabund uprostřed tygrů a leopardů. Hesson se taky vrátí domů, půjde si stěžovat k Saundersovi a k hříchům kapitána Millarda přičte i moji zbytečnou smrt. Obviní ho, že za to může kapitán, který mne neměl pustit na průzkum. Harry se zase bude válet v přístěnku a spát celý den, Johanes bez dozoru zpustne a bude zas tím syčákem, na kterýho celý život brali jen lodní lano, vyroste z něj lump a darebák. Námořníci si oddechnou, že kadeta Charlieho i s jeho karabáčem vzal čert a budou se dál flákat. Toby bude klít a kapitán... ten bude oplakávat svou loď, která pod velením starého Saunderse tak zpustla. Moji kamarádi se naposled sejdou v hospodě, Tlustý Bertin si dá na ten smutek černé pivo a bude do něj ronit hořké slzy...

Usnul jsem přímo u ohně.

Tak plynuly dny. Ráa po kratším váhání uznala, že kráva je zvíře užitečné a mléko jí zachutnalo stejně jako tygřatům. Tele jsme zabili, aby neubíralo mléko, ale stejně jsem s vlky chytil další čtyři krávy. Jednu s teletem, zbylé ve vysokém stupni březosti. Telata jsme už nezabili, ale odchovali. Od pěti krav mléko bohatě stačilo. Vyrobil jsem jim obojky, do nichž jsem vrazil chochol z barevných papouščích pírek, aby si je nikdo na pastvě nespletl s lovnou zvěří, a chodil je pást. Zakrátko si zvykly na zajetí a přestaly se bát šelem, pochopily, že jim neublíží. Ani mne se nebály, tak jsem je mohl bez nesnází dojit. Jednou mi napadlo, že když tygři dokážou ovládat méně inteligentní příbuzné, třeba to umějí i s jinými. Rychlé zkrotnutí krav tomu nasvědčovalo.

Začal jsem se zabývat myšlenkou na chycení koně, ale bylo to mnohem těžší, už proto, že koně v našem okolí nežili. Nakreslil jsem vlkům do písku, jak kůň vypadá, a nařídil, aby se poohlédli a dali mi vědět, kdyby se podobné zvíře objevilo v blízkosti. Pochopili a tvrdili mi, že taková zvířata žijí dál na severu, tam kam odešel Ghírra a jeho tygři.

Tygřata rostla jako z vody. Pomalu začínala žvatlat a bylo pro mne neobyčejným zážitkem pozorovat, jak se učí mluvit řečí, již zkouším zvládnout i já. Ráa je trpělivě učila a já se přiučoval s nimi. Už jsem se uměl obstojně hádat o politice tygřího národa, teď jsem se učil hovořit o vznešenějších tématech. Ráa vyprávěla sáhodlouhé zamotané pohádky s mnoha jednajícími postavami a spletitými vztahy mezi nimi, tygřata to ukládala do paměti a zřejmě se v tom dokázala vyznat rychleji než já. A chápala taky všechno, co jsem jim říkal.

Pomalu jim rostly taky zoubky a drápy a když se mezi sebou poprala, bylo těžší jejich hry soudcovat. Malý Aflargeo mi zaťal drápky do paže, škubl a já měl rázem na ruce pět hlubokých šrámů. Divil se tomu, když ťal stejně bratra Reggia, ten se tomu jenom zasmál a sekl ho zpátky.

Ale stejně jsem měl Aflargea nejraději. Ráa milovala bílého Reggia, v němž viděla budoucnost svého rodu; mazlila se s Dianou, která jako tygřička byla velmi přítulná. Ačkoliv se vší mocí snažila Aflargea nešidit, přece jen byl na řadě vždy poslední, i já jsem si toho všiml. Postup krmení a olizování byl vždycky tentýž: Reggio, Diana, Aflargeo, nikdy opačně. Aflargeo si z toho ovšem nic nedělal, byl to veselý a kurážný tygřík a pro pomazlení si chodil ke mně. Přilnul ke mně velice, až jsem se tomu divil. A i já si oblíbil tu veselou, čipernou malou šelmičku...

Errata:

30.05.2021 11:05