Probudil mne Shirrt a to tím, že mi olízl tvář jazykem. Takové probuzení bylo sice poněkud drsné, ale víc mne udivilo, že mne probudil přece jen trošku příliš brzy ráno.

„Vládce tě chce vidět!“ řekl.

„A to tolik pospíchá?“

„Měl bys být rád, že uvidíš Pána Všech Pruhů Džungle. Wahirr je velmi netrpělivý. Byl by se s tebou sešel už včera, ale chtěl zachovat aspoň minimální zdání slušnosti.“

Wirrta mi vysvětlil, že čím déle nechají tygři hosta čekat, tím větší poctu mu prokazují. K okamžitému jednání dochází jen tehdy, když je nebezpečí z prodlení.

Bylo brzy ráno a všichni tygři spali. Jejich den obsahoval většinou dva úseky, od rána do desíti a pak od čtyř do pozdních nočních hodin. Mezi tím spali. Šli jsme jen já, Shirrt, Wirrta, Aflargeo a Reggio. Tygřice zůstaly doma, ani neměly žádnou snahu se vnucovat. Vedl nás Shirrt, ačkoliv i Wirrta se vyznal v té spleti křivolakých uliček a náměstíček. Posléze jsme se dostali na hlavní třídu, na které jsme byli již včera. Poznal jsem ji hlavně podle šířky, která obnášela asi tolik, co boční ulička v Neapoli nebo na Dalmatském pobřeží.

Najednou jsme zaslechli cvakání kopyt. Tygři sebou znepokojeně trhli a otočili hlavy, já s nimi. Ulicí klusem přijížděla skupina jezdců a v jejich čele se za prvním vznášel široký černý kožený plášť jako křídlo velkého havrana. Byla to velká kočkovitá šelma s drobnými skvrnkami na kožešině, větší než jsou leopardi, hrubší tváře, zlé a násilnické. Poznal jsem je: jaguáři, šelmy Jižní Ameriky, jichž se lidé bojí víc než kteréhokoliv jiného tvora na světě. Strýček James tvrdil, že každá šelma se dá zkrotit a ochočit, ale jaguár nikdy. Ti teď jeli proti mně, na koních se štíhlými boky, kteří tančili jako baletky na dláždění tygřího města. Jaguárů bylo sedm, velitel osmý. Každý z nich měl na hrdle širokou černou pásku z kůže. Velitel měl již zmíněný černý plášť, ačkoliv nechápu, k čemu mohl takové šelmě být. V tlapě držel něco jako velitelský palcát či žezlo, ozdobené na konci několika drahokamy a opatřené očkem, aby se dalo navléknout na tlapu. Nikdy jsem neviděl podobnou věc u tygrů a domníval jsem se, že neexistuje ani u leopardů.

Velitel jaguárů přijel blíž a zarazil koně skoro u špiček mých nohou. Chvíli na mne upřeně hleděl pozornýma velkýma očima, pak zakňoural: „Zdravím tě, bratříčku!“

Byl to Mazlivý Hlas. Teprve teď jsem pochopil, proč jej tygři i leopardi považují za cizího. A hodně jsem toho pochopil.

„Skláním se před tvým majestátem. Ty jsi Griissirno, viď?“

„Ano. Jsem kníže Griissirno – hrabě z Guyrlayowu.“

Mávl svým velitelským palcátem a jeho divoká tlupa vyrazila cvalem k Vládcovu paláci, tyčícímu se na konci ulice. Nezajeli však do brány, ale zabočili do jedné z klikatých uliček.

„Co ten tady dělá?“ ptal jsem se Wirrty.

„Kníže Griissirno má právo kdykoliv přijít a odejít,“ řekl Shirrt, „Je naším přítelem.“

„Proč si říká le prince? Jak na to přišel?“

„Říká si tak asi půl roku. Před obdobím dešťů přijel jeho posel hrabě Sirrä a oznámil nám to. Potom zas odjel a teď přijel kníže Griissirno na oslavy...“

„Kdo je hrabě Sirrä? Taky jaguár?“

„Ten velký, který jel po jeho boku.“ řekl Wirrta, „Taky jsem už o něm slyšel. Dobrý bojovník...“

„To jaguáři všichni.“ dodal Shirrt.

„Ale kdo je ten mladý chlapec vedle Griissirna po druhé straně? Toho neznám!“

„To je Ao Harrap, syn Griissirna. Jaguáři ho poslouchali, když byl ještě malým kotětem, protože se narodil velmi zvláštním způsobem: byl jediným kotětem z vrhu.“

„A co to znamená?“ ptal jsem se.

„To se málokdy stává. Tehdy je možno očekávat, že z tygra bude dobrý bojovník, silný a schopný, protože získal sílu všech, kteří se měli narodit. Ale pojďme, ať Wahirr nečeká...“

Palác Vládce tygrů se nacházel za malým parčíkem a byl obehnán nízkou hradbou se zubatými vrcholy. Uprostřed mezi dvěma věžemi se nacházela brána, která se na zabouchání otevřela a tygři nás pustili dovnitř.

Tam nás očekávala větší skupina tygrů, slavnostně vyzdobených do hrotitých náhrdelníků se spoustou ozdob. Zdravení, objímání a hlazení nebralo konce, všichni byli velmi přítulní a zdvořilí, chovali se ke mně něžně – nakonec požádali, abych je doprovodil k Vládci a já ochotně šel.

Vstoupili jsme do chodby, kterou jsme šli až na konec, kde odbočovala jiná. Všechny chodby byly nízké, ale vyšší než bylo zvykem, takže jsem v nich mohl jít vzpřímen a jenom v místech průchodů musel sklánět hlavu, abych si ji nerozbil o kamenné obruby vchodů. Z chodeb vycházely jiné chodby příčné i šikmé, všechny temné a opuštěné. Po chvíli chůze hned tou a hned onou jsem pochopil, že tato síť chodeb je dokonalým bludištěm, v němž by zabloudil každý nepovolaný host. Dokonce jsem věděl, že bych se odtud sám nevymotal a že jsem vydán na milost a nemilost pruhovaným hostitelům.

Konečně nám odhrnuli jakýsi závěs a pokynuli, abychom vstoupili do rozlehlé síně. Byla to prostora o rozloze většího chrámu, tvaru nepravidelného mnohoúhelníku, osvětlená pouze otvory ve stropě, takže tu panovalo věčné šero. Všechny stěny byly pokryty tygřími kožešinami, množstvím kožichů všech barev a vzorů kresby pruhů, jaké mohly existovat. Nikde nebyl žádný vchod, i na ten náš přilehl závěs z další kožešiny. Jenom na výstupku v čele sálu stál zlatý trůn, zářící do šera. Ale ten trůn byl opuštěn.

„Co teď?“ zeptal jsem se Wirrty. Byli jsme tu sami, strážci a průvodci zůstali venku.

„Nic. Čekejme. Wahirr přijde.“

Tygři se spokojeně uložili na podlahu, složili tlapky, zavřeli oči a čekali. Já, mnohem méně trpělivý, jsem přecházel sem tam a prohlížel si kožešiny na stěnách. Jednu jsem poodhrnul a ucítil závan vzduchu, tedy i tady byl nějaký vchod.

Po asi dvaceti minutách čekání se jedna z kožešin odhrnula a vstoupil Ragga. „Vládce Wahirr prosí, aby ses k němu dostavil, Charry. Wirrta a jeho synové laskavě ještě chvíli posečkají.“

„Mám jít?“ ptal jsem se šeptem Wirrty.

„Ovšem, samozřejmě!“

„Bez tebe?“

„To je jedno. Dokážeš to vyjednat také.“ usoudil.

Šel jsem za Raggou. Prošli jsme tygří kožešinou a kráčeli po dalších chodbách. Potom mne Ragga upozornil na počátek točitého schodiště, po němž jsme začali stoupat vzhůru. Poprvé jsem viděl v tygřím doupěti schodiště, zřejmě bylo známkou bohatství a luxusu. Vystoupali jsme několik pater a prošli okolo mnoha odboček; až do jedné z nich Ragga vstoupil a já za ním. Po kratší cestě temnou chodbou odhrnul kožešinu a já vystoupil do prudkého slunečního světla. Přivřel jsem oči a škubl hlavou dozadu. Když jsem je opět otevřel, Ragga už tam nebyl.

Stál jsem v místnosti vcelku vhodné pro člověka, například tím, že strop byl v dostatečné výšce. V místnosti byla tři okna na různé strany, což znamenalo, že místnost je spojena s ostatní stavbou jen jedinou stěnou. Byla překvapivě světlá, přepychově a pohodlně zařízená nábytkem: jakýmsi otomanem potaženým kůží, truhlicí okovanou železem a stolkem asi v té výšce, v jaké může být stůl pohodlný pro tygra, sedícího na zadních tlapách. Ty věci mi připadaly staré několik set let, strohé a účelné.

Než jsem dokončil prohlídku bytového zařízení, otevřel se ve stropě poklop a tím otvorem seskočil dolů sněhobílý tygr, v němž jsem poznal Wahirra.

„Buď zdráv, Vládče!“ řekl jsem a pohladil ho po kožešině.

„Vítám tě, bratře!“ pronesl, „Usedni!“

Ukázal mi při tom na lehátko. Usedl jsem a Wahirr se posadil ke stolu naproti mně. Truhlici měl na dosah tlapy.

„Jsem rád, že jsi přijal moje pozvání. Měli jsme spolu jakési spory, ale v tuhle chvíli je zapotřebí, abys zapomněl na to, čím jsme si snad byli v první chvíli nesympatičtí. Mohu doufat, že zapomeneš na moje nepřátelské jednání?“

„Samozřejmě! Zapomenu na to, Wahirre. Nejsem tvůj nepřítel, mám rád tygry – a přeji si být tvým přítelem.“

„To je dobře. Poslouchej mne, prosím! Před několika dny jsme se vrátili z boje proti leopardům.“

„To vím. A je mi líto smrti tvého otce, statečného a moudrého Vládce Barragga.“

„Sha!“ odfrkl Wahirr, „Víš taky, jak zemřel?“

„Ne.“

Wahirr se zprudka otočil, otevřel tlapkou truhlu, vyňal z ní něco a hodil to přede mne na stůl. A já zíral s úžasem na tři opeřené šípy, na jejichž hrotech se ještě černala zaschlá krev.

„Tyto tři šípy vystřelili sheenové na mého otce. Tento jej zasáhl do srdce a zabil ho!“

Uchopil jsem šípy do rukou a prohlížel je. Nebyla to moje práce, nebyly ani z rákosu či bambusu, ani z těžkého dřeva, ale ze dřeva obyčejného stromu a na konci měly tmelem připevněný ostrý a dlouhý kaktusový trn. Kromě toho měly mnohem víc opeření než ty moje. Nevěděl jsem, čí je to práce, ale vypadalo to na nějakého černocha z Afriky, vzpomínal-li jsem si dobře.

„Tyto šípy nejsou moje práce!“ řekl jsem.

„Ty to musíš vědět! Taky já si to myslím. Ale nemohl ti šípy ukrást nějaký vyzvědač sheenů?“

„Těžko. Podívej, moje šípy jsou jiné. Jestli budeš chtít, přinese Wirrta mé šípy, oba druhy kterých používám. Jsou jinak vypracované, uvidíš sám...“

„Není třeba. Podívej!“ Wahirr sáhl znovu do truhly, vytáhl dva těžké a jeden bambusový šíp a položil rovněž na stůl.

„Tyto tři šípy přinesli mí zvědové ještě v dobách, kdy jsem se obdivoval tvému způsobu lovu. Dal jsem jim příkaz, aby mi nosili šípy, které ty díky svému nedokonalému čichu nedokážeš najít. Učinili to a já je prozkoumal. Vím, že jsi tyto tři šípy neudělal. Ale chci vědět, kdo to byl.“

Opět jsem vzal šípy do ruky. „Kolik ještě šípů vystřelili sheenové? Myslím dohromady...“

„Mnoho, nedalo se to spočítat. Každý desátý střílel šípy.“

„To znamená, že k šípům nepřišli náhodně tím, že by je někde našli nebo ukradli. Ne, někdo je šípy vyzbrojil. Záměrně jim dal zbraně, aby vás mohli porazit!“

„Vím,“ řekl netrpělivě, „Ale kdo to mohl být?“

„Bezpochyby člověk. Člověk jako jsem já, možná černý člověk – ale člověk docela jistě.“

Zvykl jsem si číst ve tvářích tygrů. Wahirr při té zprávě vypadal zdrceně jako někdo, kdo ztratil poslední naději.

„Znamená to, že se domníváš, že sheeny vede člověk?“

„Už jsem řekl. Ano, myslím si to.“

Wahirr chvíli hleděl na tři šípy s kaktusovými hroty. „Charry, mohl bys naučit moje bojovníky... používat luky a šípy?“

Čekal jsem to. „Ano, mohl bych. Ale neudělám to.“

„Proč?“

„Neudělám to, protože přišla moje chvíle. Přišla doba, abyste se nad sebou zamysleli a začali hledat cestu ke smíru. Dlouhé generace vedete válku, aniž by kdo byl vítězem. Teď jste konečně poraženi, konečně jsi i ty, nejpyšnější z tygrů, pochopil, že by tygři mohli prohrát! Poznal jsi ničemnost a krutost války. Až to pocítíš tak, že tě bude srdce bolet každou minutu dne a každou minutu noci nad padlými, přijdeš k Vládci leopardů a budeš s ním jednat o míru!

Ale kdybych ti dal luky a šípy, víš, co se stane? Ten druhý dá sheenům ručnice – a já vám taky budu muset dát střelné zbraně, abyste se mohli bránit. Víš vůbec, jaké zbraně mají lidé? Jak hrozné jsou zbraně, které používáme? Slyšel jsi někdy o obrněných vozech, strojních puškách, bombách shazovaných z balónů, jedech? To vše by přišlo – a to nemohu a nesmím připustit. Chci, abys jednal s velitelem sheenů. Chci, aby ses s ním smířil!“

Wahirr nevybuchl, jak jsem najisto očekával. Hleděl na mne a v jeho velkých očích byl rudý přísvit. „Já vím, Charry. Kníže Griissirno mi poradil, jak zbavit lidi tvrdošíjnosti a zavázat si je, aby mi pomohli.“

Krátce zařval. Dveře se otevřely a vešel tygr s koženým vakem v zubech. Hodil vak na podlahu a vytřepal jej – po podlaze se rozkutálely valounky zlata, malé, velké i ohromné. Hodnota toho, co mi Wahirr vysypal k nohám, byla několik miliónů. Hleděl jsem na to bohatství jako očarován. Teď bych si mohl koupit všechno, co jsem kdy chtěl, celou zemi bych si mohl koupit, být knížetem, pánem nad lidmi i nad bohatstvím... Ale...

„To, cos učinil,“ řekl jsem, „mne přesvědčuje, že tvoje úmysly jsou nepoctivé, Wahirre.“

Wahirr na mne pohlédl s nezměrným úžasem. „Cožpak se Griissirno mýlil? Nechceš to?“

Prohrábl jsem rukama zlaté valounky.

„Nemýlil se. Ano, přál bych si mít tohle všechno, přál jsem si to od mládí a budu si to přát do smrti. Ale neudělám za to nic, s čím bych nesouhlasil. Jsou lidé, kteří by pro tuhle hromadu zlata byli ochotni vraždit nebo se sami dát zabít. Ale já ne. Nech si svoje zlato. Nevěřím, že bys chtěl mír, kdybys měl zbraně jako já. Mohu dát zbraň do ruky jen tomu, kdo jí nezneužije.“

Wahirr zavrčel s vyceněnými tesáky: „Ještě nikdy nikdo neřekl Vládci tygrů, že by neuměl používat zbraň! Když dokáže takový leopard bojovat lukem, myslíš, že to tygr neumí?“

„Tak to nemyslím. Pověz mi: kdybych ti dal svoje zbraně, zabil bys mnoho leopardů?“

„Ano!“ řekl nadšeně, „Všechny, kteří by se mi postavili!“

„Ale oni by také zabíjeli! A to já nechci. Chci, aby tě nouze přinutila k jednání. Chci, abyste se smířili...“

Wahirr tiše vrčel. Viděl, že jednání k ničemu nevede.

„Proč to chceš? Co ti slíbili sheenové?“

„Nic. Ani bych od nich nic nepřijal.“

„Ale já ti nabízím zlato! Zlato, rozumíš?“

„A já je nechci. Chci, aby si tygři uvědomili, že nejsou pány světa. Aby poznali, co je porážka. Aby pochopili, že jenom v míru je budoucnost...“

Wahirr dlouho přemýšlel, potom řekl: „Dobrá. Už o tom nebudeme mluvit. Pojď se mnou!“ Odklopil v rohu pokoje poklop a ukázal do něho. „Půjdu první, ty jdi za mnou.“

Skočil do otvoru. Přišel jsem tam, vsunul do něj nohy a hledal dno, ale cítil jsem pouze hladké stěny, točité jako nějaké schodiště, leč bez nejmenší rýhy. Byla to skluzavka – tak jsem se tedy pustil okraje a rozjel se dolů. Neviděl jsem nic, jen jsem letěl úzkou chodbou. Kdybych se někde vzpříčil, nedostanu se už ven, říkal jsem si, přesto jsem Wahirrovi věřil. Až za chvíli jsem vypadl v klenuté podzemní prostoře, tmavé a pusté, dokonce studené. A hleďme – že by vězení?

Wahirr mne očekával – tvářil se ponuře. „Pojď!“

Hala byla dosti rozsáhlá, ale chodba, kterou mne vedl, byla pro tygry, musel jsem lézt po čtyřech. Byla tu tma téměř naprostá, občas jsem se musel orientovat podle zvuku tygrových tlap, abych za ním šel správně, neboť tu byly četné odbočky. Konečně se před námi chodba prosvětlila a Wahirr vešel do nějaké místnosti. Vlezl jsem za ním.

Ucítil jsem odporný zápach krve, moči a hnisu a uslyšel tlumené sténání. Na primitivních palandách leželo víc než dvacet tygrů, vesměs velmi těžce raněných. Tři tygřice je obsluhovaly, lízaly jim rány a přinášely vodu. Zběžně jsem je prohlédl; většinou měli hluboké bodné rány po šípech, v mnohých ještě vězel kaktusový trn a zahníval. Rány mokvaly a hnisaly, museli cítit ukrutnou bolest.

„V tom boji padlo šestadvacet tygrů. Ti, kteří se vrátili, vypadají takhle, ne-li hůř. Mám sto dvanáct raněných. Tihle jsou nejhorší, nemohli jsme je pustit do města, aby se nerozšířila panika. Jsou odsouzeni k smrti. Čekáme jen, kdy zemřou...“

Wahirrův hlas byl chraplavý, hluboký, naplněný nevýslovnou bolestí. Jeho tygři nás sledovali velkýma moudrýma očima. Věděli, kdo jsem, věděli, že mám stejné zbraně, jaké je poranily.

„Sheenové co nevidět vpadnou na naše území. A ti, kdo se jim postaví, dopadnou takto. Řekni těm raněným, těm umírajícím, že necháš i další takto zemřít. Že jim odmítáš pomoci!“

Mráz mi běhal po zádech. „Wahirre, slibuji ti, že vstoupí-li sheenové na naše území, povedu tygry proti nim – i s luky a šípy. Slibuji, že vycvičím oddíl tygrů k boji lukem. Slibuji...“

„Děkuji ti, bratře!“ řekl Wahirr. Pak se obrátil ke svým:

„Vy, bratři, jste slyšeli tento slib! Pamatujte si v hodině své smrti: vaše rány budou pomstěny! Vrátíme sheenům, co jsme jim dlužni, zničíme ty zlovolníky, odplatíme jim! Pamatujte si to, abyste mohli klidně zemřít.“

Prohlížel jsem si zatím ránu nejbližšího tygra. „Wahirre, mám požadavek. Do nejbližší síně, která je dost světlá a velká, abych v ní mohl chodit, dej postavit velký stůl. Taky by mi mohlo pár rozumnějších tygrů pomoci při operaci. Tyto bojovníky přinesou po jednom do té místnosti a já se pokusím je zachránit. U některých se mi to podaří.“

Wahirr se ke mně otočil. „Ano, pane, stane se. Vím, že jsi lékař. Vše, co nařídíš, je jako moje vůle...“

„Tak do práce! A rychle!“

Wahirr hluboce, dlouze zařval. Vmžiku se objevil pobočník a Wahirr mu přetlumočil moje příkazy. Pak mne vyvedl ven a po točitých schodech do jakési síně, která splňovala moje podmínky. Poslal jsem si jednoho tygra pro své nástroje, hlavně nože. Po úspěchu s léčením tygra Ghírry jsem to chtěl opakovat i nyní, takže jsem poručil přinést i ocelovou tyčku, kterou jsem zatím používal jako páčidla, a v jednom okně rozdělat oheň. Jakýsi mladší tygr byl pověřen péčí o ohniště.

Měl bych se krátce zmínit o něčem v souvislosti s mými výrobky ze železa. Moderní metalurgie si umí poradit, aby nástroje držely ostří a netupily se. Já nikoliv. Viděl jsem pracovat vesnického kováře, ne Solingenskou ocelárnu.

Takže mne velice překvapilo, že současně s Reggiem, který mi přinášel mou brašnu, vstoupil nějaký starší tygr a podával mi něco zabalené do velmi staré kůže. Když jsem to rozbaloval, rozpadala se mi v prstech. Ale byla v ní zabalena sada velice jemných nástrojů, o jejichž účelu jsem u některých neměl nejmenší tušení. Rukojeti byly ze zlata, zdobené drahokamy, čepele z velmi dokonalé oceli, která ani po staletích neztratila ostří.

„Nemyslíš, že by se ti to mohlo k něčemu hodit?“

„Pochopitelně, že ano... ale co to je?“

„To jsou nástroje Saarrengy, lékaře, který pracoval pro Vládce Siebegharra a vytvořil nauku o oběhu krve v těle. Mám ti vyprávět o jeho osudech a jeho bojích se Sanmayraquy?“

„Někdy třeba ano, ale teď ne. Jen mi řekni, před kolika lety se to všechno odehrálo?“

Chvíli přemýšlel. „Asi před šesti tisíci dešti.“

Tři tisíce let? Ne, že bych tomu věřil, znal jsem obvyklou tygří laxnost k časovým údajům. Ale nehodlal jsem se věnovat výpočtům času, radši jsem ty nástroje rychle umyl a přichystal.

Operoval jsem za účasti Aflargea, Reggia a Diany, Ráa jen pomáhala. Bylo to strašlivé, zranění tygrů hluboká, špinavá, zanícená a musel jsem řezat do živého masa, abych ránu dostatečně otevřel, vyndal případný hrot šípu a vyčistil ji. Naštěstí byli maximálně trpěliví a zachovávali majestátní klid. I když jsem je pálil železem, nevydali ze sebe víc než temné mručení.

Operace nejtěžších případů mi trvala přes šest hodin. Po těch šesti hodinách jsem byl zakrvácen jako řezník a k smrti unaven. Vyklopýtal jsem k malému bazénku, opláchl se v něm, pak vyšel ven do zahrady a svalil se tam na trávník. Když jsem zavřel oči, ztratil jsem na okamžik vědomí, ale brzo jsem se zase probral. Tak jsem ležel, dokud se mi trochu nevrátily síly.

„Chtěl jsem s tebou mluvit, bratříčku.“ zaslechl jsem mazlivý hlas knížete Griissirna, „Je k tomu příležitost...“

Otevřel jsem oči. Poprvé jsem viděl jeho krutou, násilnickou, přesto krásnou tvář.

„Poslouchám, kníže. Co mi chceš říct?“

„Mám tě rád, bratříčku,“ zakňoural, „A chtěl bych ti pomoci. Až vycvičíš tygry k boji, dá ti Wahirr zlato, které mi ukazoval. Je to spousta zlata, budeš bohatý člověk...“

„A ty je chceš?“

Griissirno se zasmál. „K čemu? Zlato se nedá jíst! Nesmysl! Chci ti pomoci a proto ti opět nabízím, že tě převezu k lidem. Budeš moci odejít...“

„Nechci odejít!“

„Člověk vždycky chce k lidem. Radím ti, odejdi...“

„Proč ti záleží na tom, abych odešel?“

„Nezáleží. Chci ti prospět. Myslel jsem, že toužíš po domově.“

„Ano – ale neodejdu. Tygři mne potřebují.“

„Ale je možné, že už nebudu moci plout po mořích – až se ty rozhodneš odejít. Uvažuj o tom...“

„Proč?“

„Po mořích teď pluje mnoho lodí. Je už málo míst, kam neplují lodě lidí. My jim jdeme z cesty, nechceme, aby nás viděli.“

„To docela chápu.“

Griissirno stále vyčkával.

„Poslyš, ty jistě víš, kdo velí leopardům?“

„Člověk – jako jsi ty.“

„Bílý muž? Nebo... černý?“

„Nevím, neviděl jsem ho. Slyšel jsem o něm vyprávět. Je prý velmi moudrý, všechno umí. Leopardi ho jmenovali veleknězem. Poslouchají ho na slovo...“

„Kdyby ses s ním setkal, navrhni mu jednání. Mezi mnou a jím, bez tygrů a leopardů. Řekni mu, že chci mír. Mohu se spolehnout, že mu to řekneš tak, jak jsem to řekl já?“

„Ano,“ pravil jaguár bez zájmu, „Když mne k němu pustí...“

„Griissirno!“ řekl jsem přísně, „Ty nechceš mír, viď?“

Jaguár na mne pohlédl svýma velkýma pronikavýma očima. „Ale ano – já chci mír!“

„Ale nechceš pro něj nic udělat.“

Kníže škubl tváří. „Protože nevěřím v možnost míru! Když jsem se narodil, byla válka mezi tygry a leopardy. Můj otec, dědeček, všichni jaguáři, kteří kdy žili, mne přesvědčovali, že válka mezi šelmami je odedávna, musí být. Nevěřil jsem tomu; dnes už věřím.“

„Proč?“

„Podívej se do očí komukoliv z tygrů nebo leopardů! Podívej se a řekni mi, co v nich uvidíš!“

„Dívám se do tvých očí. A vidím v nich nenávist. Nenávist k lidem, kníže Griissirno!“

Majestátně se protáhl. „Kdybych teď zvedl tlapu a udeřil tě do hlavy, zemřel bys! Řekl bych Wahirrovi, že jsi mne chtěl zabít. Vyprávěl jsem mu mnoho o lidech, co nemají slyšet uši obyčejných tygrů. On by se nedivil, Charry de Guyrlayowe...“

Nepohnul jsem se, zůstal jsem ležet jako dřív a hleděl mu do očí. Objevovaly se v nich zelenavé plamínky a zas mizely; měl teď ve tváři tak zlý výraz, že bych se ulekl jiného z jeho rodu.

„Ty se ničeho nebojíš, Charry?“

„Ale ano. Bojím se, že se nedozvím odpověď na otázku, kterou ti položím.“

„A ta je?“

„Proč chceš, abych odešel z Arminu?“

„Už ses jednou ptal. Tehdy jsem řekl, že člověk patří mezi lidi. Ublížíš nám, zůstaneš-li tady.“

„Zůstanu a neublížím.“

„Jak myslíš. Je to tvoje věc.“ Povstal a protáhl se ještě jednou. „Já jsem ti vlastně přišel říct, že Wirrta je netrpělivý. Neví, jak to všechno dopadlo a co jste dojednali...“

„No jistě. A kdepak je?“

„Zavedu tě, pojď.“

Šel jsem za ním. Griissirno prošel zahradami, uspořádanými do jakéhosi labyrintu, jako by se tam dobře vyznal. U brány jsme se setkali s hlídkou, která na mne udiveně pohlédla, ale neodvážila se bránit jaguárovi v průchodu. Griissirno seskákal po terasách, proběhli jsme jakousi chodbou a vstoupili do letohrádku s oslnivě svítící střechou, pokrytou měděnými deskami. Tam se na dřevěné, pestře nalakované podlaze rozvaloval Wirrta, Aflargeo a Reggio se prali pod Shirrtovým dozorem.

„Buď zdráv!“ řekl Wirrta, „Chlapci říkají, že jsi slíbil Wahirrovi zbraně!“

„Ano. Slíbil jsem mu je, když jsem viděl, co natropili leopardi v boji.“

Wirrta pokýval hlavou. Aflargeo a Reggio nechali boje a přišli k nám, aby jim nic neušlo. „Co ti ještě řekl Wahirr?“

„Nic. Nabídl mi zlato, ale odmítl jsem. Když někdo v mé vlasti nabídne zlato, znamená to, že si není jist spravedlivostí věci, o kterou se snaží.“

„Proč ti je Wahirr nabízel?“

„Na radu knížete Griissirna.“

„Hm... hovořil jsem s Raggou a jinými náčelníky. Vyprávěli mi o té strašné bitvě s leopardy. Bylo to prý velmi zlé. Leopardi vystřelovali mračna šípů...“

„Ano. To mi Wahirr taky vyprávěl.“

„Když se Wahirrovi donesla zpráva o smrti jeho otce, proklínal sheeny. Ale když pak přinesli kožešiny jeho otce a ostatních mrtvých a když viděl tu spoustu raněných, Wahirr plakal, válel se po zemi a řval, že se spojí třeba s lidmi, aby se pomstil! Bylo to příšerné... byl jako šílený!“

„Tak se tedy spojil s námi!“

„Ano. Charry – ty věříš ve Wahirra?“

„V jakém smyslu?“

„Že bude umět skončit válku. Jakkoliv.“

„Ne, nemyslím, že dokáže skončit válku. Proto chci sám velet tygrům v boji.“

„To Wahirr nepřipustí. Je nejvyšším velitelem!“

„To mu neberu. Nechám si velení čety lučištníků. Ti rozhodnou boj. Uvidíme, jak to dopadne...“

Wirrta chvíli přemýšlel. „Byl jsi přece vždycky proti boji s leopardy!“ připomenul pak opatrně.

„Jsem proti němu stále. Ale chci jedno, Wirrto: Chci stát tváří v tvář proti člověku, který vede sheeny. Chci se mu postavit se zbraní v ruce a změřit s ním síly...“

„Cožpak ho znáš?“

Pohladil jsem tygra po kožešině.

„Ne. Ale mám jednu velkou obavu – a současně přání. Chci stát jednou se zbraní v ruce proti chlapovi, který mi způsobil tuhle jizvu na hlavě. Mám totiž obavu, že leopardům velí muž, který se jmenuje Hesson...“

Errata:

30.05.2021 11:05