Ragga přišel se soumrakem a požádal nás, abychom teď odešli a přišli, až nás opět přijde požádat o návštěvu. Do té doby prý musí Vládce uvážit některé okolnosti. Byli jsme tomu docela rádi, zvlášť já, neboť jsem byl velmi unaven. Odešli jsme opět do Wirrtova domu a tam se usídlili.

Tentokrát jsme nešli večer ven. Povečeřeli jsme a chtěli jít spát, když jsme dostali návštěvu. Přišel k nám štíhlý a krásný mladý jaguár s černou stužkou kolem krku, klaněl se až k zemi a vyzpěvoval něžným mazlivým hláskem: „Můj pán ráčí prosit vznešeného hraběte z Guyrlayowu, aby se tak velice obtěžoval a navštívil Jeho Výsost v jeho domě...“

„Mluvil jsem s knížetem Griissirnem odpoledne v zahradách!“

„Kníže Griissirno opustil Aurrgharr ještě odpoledne! Tebe prosí o návštěvu princ Ao Harrap, jeho syn. Já jsem jeho první pobočník vikomt Räýëýí.“

„To mne těší,“ řekl jsem a pevně se rozhodl, že tohoto pána nebudu nikdy oslovovat jménem. „A to si Ao Harrap přeje, abych ho navštívil teď v noci?“

Jaguár se ohlédl na Wirrtu. „Princ Ao Harrap se nedomnívá, že je nutno sdělit takové maličkosti Jeho Výsosti knížeti; ani Vládci tygrů. Ao Harrap neví, kdy se vrátí Griissirno, ale je si jist, že to nebude dnes v noci. Pak Ao Harrap odejde se svým otcem a s hrabětem Charrym se už nesetká..“

„Chápu,“ řekl jsem, „Mohu vzít s sebou nějakého tygra?“

„Proč?“

„Nerad bych zabloudil v ulicích bez doprovodu.“

„Princ Ao Harrap bude poctěn.“

„Dobře. Aflargeo, půjdeš se mnou?“

Tygřík byl nadšením bez sebe a ochotně souhlasil. Vikomt Räýëýí nás vedl ulicemi a nic si nedělal z tygrů, kteří tudy procházeli. Mnozí nás zdravili a já ochotně odpovídal.

Nevím, kudy jsme šli, ale zdálo se mi, že Vládcův palác jsme nechali po levé straně. Aflargeo se rozhlížel, chvílemi očichával dlažbu, snad aby si zapamatoval cestu. Dostali jsme se do jakéhosi parčíku a za ním k vysoké zubaté zdi, prolomené širokou bránou. Byla zavřená a visel na ní kovový reliéf, na němž jsem rozeznal plachetnici a nad ní trojzubec. Že by to byl znak jaguárů? Räýëýí zabušil na bránu, jedno křídlo se otevřelo a my vstoupili. Očekávali nás tři jaguáři, vikomt jim něco řekl nepopsatelně změněnou arminštinou, oni tu bránu zase zavřeli a po našem boku kráčeli dál. Za branou se nacházelo stavení jiného tvaru než vysoké stavby tygrů: kamenná stavba asi o dvanácti poschodích, pokud se dalo počítat podle dřevěných ochozů. Po nich se dalo projít z jednoho pokoje do druhého a taky z patra do patra – uvnitř v domě zřejmě nebyly žádné schody. Nad domem se tyčila vysoká věž poněkud jiného tvaru, než byly věže Vládcova paláce. Co jsem viděl, byla tradiční stavba jaguárů.

Vikomt Räýëýí, když viděl zájem o dům, se hrdě usmál. „Líbí se ti naše sídlo? Kníže Griissirno, když se před dvanácti lety dostal k moci, se rozhodl, že přestaví celý svůj sídelní palác v Aurrgharru. Dřív jsme měli mnohem menší a hůře stavěný. Teď vypadá jako paláce v našem městě...“

„Vy máte taky svoje město?“

„Nikdy jsi neslyšel o Orlím hnízdě? To je město, kde vládnou jaguáři a jejich kníže! Ještě nikdy tam nevstoupil člověk, kdežto do Aurrgharru už ano!“

„No samozřejmě, já...“

„Ne, to nemyslím. Kdysi na pobřeží ztroskotala nějaká loď. Tygři chytili jednoho námořníka a přivedli ho sem.“

„A co se s ním stalo?“

„Chtěl uprchnout. Zabili ho. Tygři si to ovšem nepamatují, ale někdo si na to vzpomněl, když se mluvilo o tobě.“

„Kdy to bylo?“

„Tak asi před třemi sty lety.“

„A ty sám – viděl jsi někdy člověka mimo mne?“

Podíval se na mne zlatýma očima, chvíli mlčel a potom řekl trochu překvapeně: „Ovšemže ano...“

„A kde?“

Neodpověděl. Vstoupili jsme do jakéhosi průjezdu pod domem a prošli jím do zahrady se spoustou starých stromů. Vikomt Räýëýí mne provedl mezi křovinami k dřevěné lavici, na níž ležel mladý jaguár a melancholicky hleděl k obloze. Když nás spatřil, vyskočil a kráčel nám vstříc.

„Zdravím tě, bratře!“ řekl anglicky, trochu tvrdě, ale přesto srozumitelně, „Jsem rád, že jsi přijal mé pozvání...“

„I já se skláním před princem jaguárů! Je mi potěšením se s tebou sejít, bratříčku...“

To jsem ovšem mluvil arminsky a Ao Harrap pokračoval touže řečí: „Zachtělo se mi popovídat si s tebou. Posaď se, prosím a opři se o mne, jako se opíráš o svoje tygry. Tvůj tygr – jmenuješ se Aflargeo, viď? – může rovněž usednout, je vřele vítán...“

Posadili jsme se. Ostatní jaguáři na princův pokyn odešli, ztratili se v křovinách. Ao Harrap zvrátil hlavu k nebi a chvíli pozoroval jiskřivé hvězdy. „Co si myslíš o hvězdách, Charry? Souhlasíš s názorem, že jsou to světy, na nichž žijí jaguáři, jak tvrdí proroci a věštci?“

„No... do jisté míry můžeš mít pravdu. Ovšem jestli tam jsou jaguáři, to bych silně pochyboval.“

Ao Harrap pozoroval hvězdy a potřásal hlavou. „Kdyby tam byl život, museli by tam být i jaguáři! Tygři ti možná řekli, že jsou nejdokonalejšími živými tvory, ale tomu nevěř. Jejich moc je jen v jejich počtu. Nejdokonalejšími živými bytostmi jsou jaguáři. Proto se na jiných hvězdách musejí zákonitě nějací jaguáři vyvinout.“

„Zajímavé! U nás se povídá, že nejdokonalejším živým tvorem je člověk!“ namítl jsem.

Ao Harrap se na mne ani neohlédl. „Člověk nepatří mezi normální tvory. Člověk je více méně nesourodá živá hmota v přírodě. Člověk je pouze trapný výplod komického pokusu vytvořit myslící bytost z opice. Předpokládáme, že člověk časem na zemi sám vyhyne nebo se vzájemně vyhubí.“

„Děkuji. A ty znáš tak dobře lidi?“

„Jaguáří školy,“ pokračoval lhostejně, „Se na rozdíl od tygřích a leopardích škol zabývají lidmi velmi podrobně. Považujeme za nutné ve vyšším stádiu vzdělání probírat i psychologii lidského plemene. Znám lidi... ty jsi námořník, že?“

„Ano.“

„Znáš to trochu v úžině, kde je vchod do Mělkého moře? Leží tam na skále pevnost lidí s mnoha děly, která daleko střílejí...“

„Které moře to je?“

„Na jeho březích vznikly nedávno nové státy velbloudářů... leží tam město Džidda, odkud se jezdí do Mekky...“

„Myslíš Rudé moře. Ano, znám to v té úžině. Říká se jí Adenská a pevnost patří Angličanům.“

„Vlajka modrá s červenými kříži, jedním rovně, druhým napříč, lemovanými bílou.“

„Ano! Svatojiřský a svatoondřejský kříž v modrém poli se říká. Ty znáš vlajky?“

„Uniforma bílé kalhoty, červený kabát, vysoká chlupatá čepice. Jsi přítelem těch lidí?“

„Vcelku ano. Proč?“

„Patříš k jejich kmeni... jejich státu?“

„To ne.“

„Vedeš s nimi válku?“

„Nevedu válku s nikým – s lidmi ani se šelmami.“

„Zvláštní. Všichni lidé pořád vedou s někým války. Nevedeš válku ani s lidmi, kteří mají černou kůži?“

„Ne. Nic proti nim nemám.“

Ao Harrap mlčel a přemýšlel.

„Odkud máš všechny tyhle znalosti o lidech?“

Ao Harrap se na mne ohlédl. „Před půl rokem mi otec řekl, abych se připravil na nepřátelství s lidmi. Proto se rozhodl ukázat mi lidi, abych je poznal. Vysvětlíš mi něco, Charry?“

„Pokud to budu umět...“

„Vypluli jsme lodí směrem na východ. Potom jsme uhnuli k severu a pluli tím směrem, dokud jsme nenarazili na pobřeží ostrova, který se jmenuje Lanka. Někdo mu taky říká Ceylon. Žije tam spousta lidí. Křižovali jsme podél pobřeží a pozorovali je, při čemž mi otec ukazoval vše, co jsem měl vědět.“

„V těch místech jsem nikdy nebyl.“

„Byla to moje třetí námořní plavba. Předtím jsme se však nikdy nepřiblížili k pobřeží tak blízko. Otec mne varoval před plavidly nepřátel, prý se tam často objevují. Napřed jsme se setkali jen s několika rybářskými bárkami. Když nás rybáři viděli, prchali ke břehu, aby se ukryli. Otec se radil s důstojníky a ti navrhovali, abychom opustili nebezpečné vody. Ale otec slíbil, že mi ukáže nepřátele a dal příkaz, aby byla připravena děla.“

„Vy máte děla?“ podivil jsem se.

„Máme je z kořisti. Ale známe výrobu střelného prachu, máme ji popsánu v dokumentech v Orlím hnízdě, našem městě. Tahle děla i s náboji jsme získali už dávno, když nás jednou přepadla pirátská loď v Čínském moři. Dost se tehdy divili...

Připravili jsme tedy děla a pluli dále. Potom jsme na obzoru uviděli dým a zakrátko se objevila loď s mnoha děly a spoustou mužů v modrých uniformách na palubě. Otec mi řekl, abych si je dobře prohlédl, že jsou to naši nepřátelé. Ta loď připlula k nám a signalizovala, abychom zastavili. Přitáhli jsme plachty a čekali, co bude. Dlouho si nás prohlíželi a vyptávali se, odkud jsme a kam plujeme. Otec nařídil jim oznámit, že jsme pokojná obchodní loď a míříme do Siamu. Na to nepřátelé signalizovali, že jsme zatčeni a musíme je doprovodit do přístavu.“

Zmlkl a pohlédl na mne, jako by zkoumal můj názor.

„A co jste udělali?“

„Považuješ jednání velitele té lodi za správné?“

„No, vcelku... byl to zřejmě hlídkový křižník, který má za úkol střežit pobřeží. Vy jste projížděli nebezpečně blízko, děsili rybáře a na otázky se nejapně vymlouvali. Myslím, že se námořníci dost báli jaguárů, když je viděli na palubě. Kromě toho nevím, jaké konstrukce je vaše loď. Hodně odlišná od toho křižníku?“

„Ano, podstatně. Jejich loď neměla žádné boční stožáry a byla neforemná a těžká. Nikdy by nás nedohonila. Byla to špatně udělaná loď a není jí žádná škoda.“

„To se může jen zdát! Faktem je, že vaše loď je zřejmě typu, jaký se hned tak na moři nevidí. Nedivím se, že velitel křižníku chtěl vědět, jak taková loď vypadá a rozhodl se zavést vás do přístavu a tam navštívit palubu.“

„Myslíš, že to chtěl? Jenom to?“

„Kdybych byl tím velitelem, spustil bych člun a jel se na vaši loď podívat zblízka. Ovšem každý nemusí být statečný. Někdo se taky může bát na širém moři prohlížet cizí loď. Proto vás chtěli odvést do přístavu. Co jste udělali vy?“

„Otec neodpověděl. Nepřátelé chvíli čekali a potom vystřelili z jednoho děla. Koule nás přeletěla a zapadla daleko do vody. Co řekneš na takové jednání?“

„Je to varovný výstřel. Chtěli vám tím naznačit, že nemají tolik trpělivosti a že vás potopí, nebudete-li plout s nimi.“

„Co bys dělal, být na našem místě?“

„Jel s nimi. Křižník by mě mohl potopit, kdybych se protivil.“

„Otec dal příkaz k palbě. Všechna naše děla vystřelila a tu loď nepřátel prorazila pod ponorem. Loď se zakymácela a začala se potápět. Otec dal příkaz pokračovat ve střelbě. Pak na ní něco vybuchlo, rozlomila se a potopila velmi rychle. Předtím ještě stačili párkrát vystřelit a dost nám poškodili plachtoví.“

Představil jsem si tu scénu na moři a zachvěl se.

„Co si o tom myslíš?“ ptal se Ao Harrap.

„Nebylo to správné. Bylo to kruté, princi. Ta loď přece neměla nepřátelské úmysly – a vy jste ji potopili bez výstrahy a bez pokusu o smír!“

„Ach!“ řekl pohrdavě Ao Harrap, „Kdybychom se chtěli smiřovat, víš, co by s námi bylo? Zničili by nás! Poslouchej dál: když se loď potopila, dal otec příkaz, abychom připluli na místo nehody a vylovili některého z důstojníků. Viděli jsme hodně lidí plavat okolo, napřed k nám, ale když nás viděli, otáčeli se a plavali k pevnině, pryč od nás. Jeden z nich měl na sobě kabát se zlatými nárameníky. Otec dal příkaz ho chytit. Připluli jsme k němu, hodili na něj smyčku a vytáhli ho nahoru. Bránil se a když byl mezi námi, klepal se strachy, až mu cvakaly zuby.“

Vůbec jsem se tomu nešťastníkovi nedivil.

„Otec kladl tomu muži otázky anglicky, abych rozuměl. Stál jsem vedle nich. 'Jak se jmenuješ?'

'Poručík William Robbery.' povídal ten muž.

'Jsi důstojníkem země zvané Anglie?'

'Jsem poručíkem loďstva Jejího Veličenstva královny Spojeného království Velké Británie a Severního Irska! A žádám, aby okamžitě přestala tahle trapná šaškárna a abych byl předveden před vašeho velitele!'

'Já jsem velitel!' řekl otec.

'Pokud vidím, ty jsi nějaká kočka! Chci mluvit s lidmi, ne se zvířaty! A vůbec, nevěřím, že mluvíš ty! Kde je tvůj pán?'

Vidíš tedy, Charry, jak hloupí a necitelní jsou lidé? Ten muž vůbec nepředpokládal, že by otec mohl být velitelem lodi! Snad nás ani nebral vážně!“

„Nediv se mu, viděl poprvé v životě rozumné šelmy! Co jste s tím ubožákem udělali?“

„Otec se ho zeptal: 'Jaké úmysly jste měli s naší lodí?'

'Chtěli jsme vás zadržet.'

'Chtěli jste nás potopit?'

'Ne. Ale kdybychom věděli, kdo na téhle lodi pluje, docela jistě bychom to udělali!'

'Proč? Co máte proti jaguárům?'

'Bože, ty se ještě ptáš? Vždyť jste potopili naši loď, a to docela bez důvodu!'

'První jste stříleli vy. Bránili jsme se!'

'Pěkná sebeobrana, potopit loď, která střílí pro výstrahu! Kdo vůbec jste, že si troufáte bojovat s lodí Jejího Veličenstva?'

'Jsme páni všech moří. Jaguáři jsou mořeplavci, kteří vládli mořím v dobách, kdy lidé ještě neexistovali.'

'Absolutní nesmysl! Tomu nikdo nemůže uvěřit! Zvířata nemohou dokázat zvládnout řízení lodi!'

'Co proti tomu chcete dělat?'

'Až se s vámi setká některá jiná loď, potopí vás bez výstrahy, jako jste to udělali vy nám! Jen co se dostanu na břeh, podám hlášení Admiralitě a ta už se postará...'

Nuže, Charry, co řekneš teď na jeho jednání?“

„Je to voják. Plní svoje povinnosti, jak mu káže jeho služba. Jsou horší lidé na světě. S tímhle bych se rád setkal...“

„Otec mi řekl: 'Podívej, Ao Harrape, takoví jsou lidé. Co mám dělat s tou drzou nestvůrou, když se tak vytahuje?'

'Dej mi ho na hraní! Je odvážný a to se mi líbí.'

'Ubohý chlapče! Zabil by tě. Nevíš, jak zákeřní jsou lidé. Hej ty, jsi ochoten slíbit, že nás nezradíš, když tě nechám žít?'

Důstojník jenom kroutil hlavou. 'Komu mám co slibovat? Kočce? Až mi přivedeš svého pána, budu s ním jednat, ale s tebou se nebudu vůbec bavit – ani kdybys mě zabil!'

Tak mu otec rozbil tlapou hlavu. Teď mi řekni, Charry, jaký máš názor na celou tu událost?“

„Nehněvej se, Ao Harrape, ale tvůj otec nebyl v právu!“

„Můj otec je kníže jaguárů!“ připomněl uraženě.

„To jej může naplnit pýchou, ale neospravedlní to jeho činy. Smějí bojovníci Arminů soudit činnosti svých knížat?“

„Samozřejmě – když si troufají!“

„Milý Ao Harrape, jednou tě život naučí, že je lépe jednat s lidmi, kteří řeknou na rovinu, co si myslí, než s těmi, kteří si to nechávají pro sebe.“

„Jak to myslíš?“

„Mám za to, že neznáš zákeřnost lidí. Jedni ti řeknou do očí, že tě mají za nepřítele a proč, i jakou zbraní tě napadnou.“

„A já je zabiju!“ řekl spokojeně.

„Ne. Takovému člověku je lépe podat ruku a smířit se s ním, neboť je čestný a spravedlivý.“

„Zvláštní!“ potřásal jaguár svou krásnou štíhlou hlavou.

„Druzí před tebou padnou na tvář a budou hlasitě volat: Ať žije princ Ao Harrap, budoucí kníže a nejvyšší náčelník Arminů, slunce světa a nejstatečnější bojovník, který kdy vyplul na moře! Co bys řekl na takové lidi?“

Ao Harrap bystře zamrkal. „V čem je ta hra?“

„Nerozumím?“

„Na co se hraje, když se to říká? Je to něco, co není pravda – tak je to tedy hra. Co se hraje?“

„Když jednáš s člověkem, může to být pravda a může to být lež. Takový člověk ti opakuje svoje řeči tak dlouho, až uvěříš, že je tvým dobrým přítelem. Potom se k němu obrátíš zády; a vzápětí ti vrazí dýku do hřbetu!“

„Ah!“ kníkl, „Ještě jsem nepoznal člověka, který by mne dokázal napadnout! Nikdy žádný člověk ještě nepřemohl jaguára!“

„Jestli budeš chtít, ukážu ti, jak se to dělá. Ale teď dobře poslouchej, Ao Harrape: tvůj otec ti ukázal, jak se s lidmi nemá jednat. Kdyby nechal tu loď plout svojí cestou a šel jí z dosahu, nic by se nestalo.“

„Ale to by potom zůstali všichni naživu!“

„No a? Tak poslouchej, postavím takovou loď, vezmu Aflargea a další tygry a taky tebe, a poplujeme do Indie. Zakotvíme v přístavu Bombay a já vezmu vás šelmy s sebou do města. Přijdeme do guvernérova paláce – to je místní vládce, víš? – a tam nás zdvořile přijmou a budou nás hostit vším, co si budete přát. Pak poznáš, že lidé nejsou tak zlí, jak si myslíš.“

„Skutečně to uděláš? A lidé nám neublíží?“

„Máš moje slovo.“

„A budeme jim moci věřit?“

„No... kdybych s vámi nebyl, zabili by vás i tygry. Ale až si na vás zvyknou, budete k nim moci volně chodit a budete jim moci taky důvěřovat.“

Ao Harrap přemýšlel, pohlížeje znovu ke hvězdám. „Takže ne my, ale ty budeš zárukou. Jen kvůli tobě nás budou šetřit. A co když ti vyhlásí válku? Lidé si často vyhlašují boj z nejhloupějších příčin. Co potom bude s námi?“

„Potom budete nežádoucími nepřáteli. Ale slibuji, že se budu chovat tak, aby anglická vláda neměla sebemenší námitky.“

„Sha! Sliby, sliby! Tobě lze možná věřit – ale můžeš se zaručit za všechny ostatní lidi?“

„Ne. Mluvím vždy jen za sebe. Ty mluvíš za všechny jaguáry?“

„Ano. Moje slovo je zákon. A vím, co můžu říct a co ne.“

„Velmi správně. Já ti můžu slíbit, že budu vždy tvým přítelem, Ao Harrape, a udělám všechno, abych vás přivedl po dobrém k lidem a spřátelil vás. To je jediné, co pro vás můžu udělat.“

Ao Harrap povstal. „Jsem mladý a nemyslím vždycky tak rychle, jak bych měl. Budu uvažovat o tom, co jsi mi řekl. Už teď vidím, že mnoho z toho, co mi řekl otec, nebylo zcela správné. Ale budu nad tím ještě přemýšlet.“

„To budu velmi rád. Příští vládce jaguárů musí přemýšlet, než něco prohlásí – i když je ještě docela mladý.“

„Děkuji ti za návštěvu, Charry. Rád tě znovu uvítám. Ale... nebude-li to nutné, nezmiňuj se otci o tom, že jsem tě pozval. Můj otec má zvláštní měřítka na lidi a i když tebe má rád, neznám záměry, které ho vedou k tomu či onomu skutku. Žádný z nás nikdy neudělá nic proti tomu druhému – ale není zapotřebí, aby všichni věděli všechno...“

„Neřeknu mu o tom.“ slíbil jsem. Potom jsem jej objal, přitiskl tvář na jeho hlavu a Ao Harrap se mi otřel hlavou o obličej a spokojeně mručel.

„Ještě se sejdeme, bratře...“

Potom jsme šli s Aflargeem zpátky. Tygr, který sledoval celý rozhovor a nepletl se do něho, se mi otřel o nohu: „Charry, co si myslíš o tom Ao Harrapovi?“

Podíval jsem se na hvězdy, na které tak rád hleděl on.

„Myslím, že z něho bude dobrý náčelník. Chce vyslechnout obě strany, svého otce i lidi. To je záruka, že nebude hluchý k prosbám těch, kterým bude muset vládnout...“

Aflargeo potřásl hlavou a neřekl nic.

Errata:

30.05.2021 11:05