Wirrta se tři dny o Aflargeovo zmizení nestaral. Teprve pak se mne při řeči zeptal: „Nevíš, Charry, kam zmizel můj syn?“

„Vím. Jel do války.“

Wirrta nedal najevo údiv. „Tys ho poslal?“

„Ano.“

„Myslel jsem, že jsi proti válce.“

„Právě proto.“

Spokojil se s touto odpovědí a dále se nevyptával.

Moje rána se hojila pomalu a špatně, ale šlo to k lepšímu. Po osmi dnech jsem už mohl rukou pohybovat a po dvou týdnech, právě v den, kdy začaly deště, začal zase pracovat. Byl jsem tomu rád, tygři přece jen na všechno nestačili. Kromě toho jsem byl zvyklý stále něco dělat a jednou rukou jsem toho moc nepořídil. Konečně jsem se mohl přestat zbytečně rozčilovat a začít zas uskutečňovat svoje záměry.

Pátého dne po začátku dešťů se vrátil Aflargeo. Reggio, který teď často dával pozor z nejvyšší pozorovatelny našeho hradu, jej předem ohlásil, takže jsme mu mohli vyjít vstříc. Vypadal stejně jako předtím, usmíval se na nás a nezdálo se, že by na něm dobrodružství zanechalo nějaké stopy. Jenom v koženém štítu, který mu visel u sedla, jsme napočítali čtrnáct zabodnutých šípů, které tam ponechal nevěda, proč by je měl vytahovat. Jeho toulec byl z poloviny plný, nezdálo se, že by toho moc nabojoval.

„Tak co,“ řekl jsem, když jsme se přivítali, „Jak se zdá, štít ti dobře posloužil!“

„No jasně! Všechno šlo do štítu, do kožichu jenom jeden!“

„Ale! Ukaž, kde!“

Ukázal čenichem na pravou tlapku. Přejel jsem mu opatrně rukou po srsti a našel už zataženou ránu, která sice mohla vzniknout šípem, ale rozhodně ne otráveným.

„Zdá se, že šíp nebyl jedovatý. Nebo ano?“

„Ne. Byl normální. Tenhle!“

Vytáhl jej ze svého toulce a podal mi ho. Byl to šíp s hrotem z kosti, pečlivě vybroušeným na kameni, opatřený opeřeným koncem na druhé straně. Velmi pěkný šíp, dalo by se říct.

„Zajímavé! Že by někteří sheenové nepoužívali otrávené šípy?“

Aflargeo zatřásl hlavou. „Žádný jejich šíp neměl kaktusový osten. Některé byly dokonce jen opálené v ohni a zaostřené jako ty naše, nebo nařezané z rákosu...“

„Zajímavé!“ otáčel jsem šípem v prstech, „Přines mi ten svůj štít, podíváme se!“

Prohlédl jsem všechny šípy, když jsem je vytahoval ze štítu. Ani jeden neměl kaktusový osten. Většina měla hroty z rybích kostí, některé ze zvířecích; ostatní byly jenom zaostřené.

„To ovšem znamená,“ řekl Wirrta, který přihlížel, „Že se národ leopardů z nějakého neuvěřitelného důvodu vzdal používání šípů s kaktusovými hroty. Nechápu proč!“

Chvíli jsem přemýšlel. „Já ano. Má to jediné vysvětlení: kníže Griissirno.“

„Kníže jaguárů?“

„Byl jediný, komu jsem řekl o jedu v kaktusových ostnech a kdo to mohl říct sheenům. Snad hovořil s jejich Vládcem, jel přece přímo k nim. A leopardi zahodili svoje staré šípy a vyrobili si tyhle, které poraní, ale nezpůsobují strašlivou smrt.“

„Ale přesto padlo mnoho tygrů i leopardů,“ řekl Aflargeo, „Bylo to strašlivé, Charry! Mnoho desítek mrtvých, možná stovka! Nikdy v životě jsem neviděl nic tak strašného jako tu bitvu. Zvlášť tygři, kteří neměli štíty, na to hodně doplatili...“

„A leopardi?“

„Ani ti nebyli krytí. Když na ně naši zaútočili oštěpy a potom válečnými sekerami a meči, rozbili jejich útočné čelo a hnali je až k náčelníkům. Měl jsem dobrou pozici, na takovém pahorku, takže jsem dobře viděl až ke slonovi...“

„Slonovi? Jaký slon tam byl?“

„To jsem ti nepovídal? Tak počkej, já začnu od začátku. Vyjel jsem tedy v noci, jak jsi viděl. Jel jsem celou noc a ráno potkal jakéhosi vlka, který věděl něco o té výpravě. Nějak se zamotali v džungli a ztratili náskok, takže jsem byl před nimi. Počkal jsem na ně a šel jako našikmo, abych se k nim přidal od jiné strany. Pak jsem se potkal s tygry, co žijí až u oceánu na druhé straně, taky šli na pomoc Wahirrovi. Přidal jsem se k nim a při té příležitosti je přiučil jízdě na koni, protože chodili pěšky a moc se divili koním a zbraním, všemu. Jsou to nevzdělanci, představ si, v životě neviděli člověka! No, tak jsme se dostali až k hlavnímu voji. Měl jsem strach, aby tam nebyl Ragga, minule jsi ho vyhnal... ale nebyl tam, zůstal v Aurrgharru. Wahirr mne viděl, ale asi mě nepoznal, zná tolik tygrů! Tak jsme táhli všichni pohromadě na leopardy.“

„Zkrať to trochu! Kdy jste se střetli?“

„To bylo čtvrtého dne. Tarra, jeden z náčelníků, jel s deseti tygry na průzkum trochu dopředu a já se k němu přidal, protože Tarra mi projevoval přátelství. Jeli jsme jeden za druhým, Tarra vpředu a já na konci, protože jsem byl z nich nejmladší. Najednou jsme slyšeli válečný pokřik a už se na nás hnali leopardi. Tarra dostal šíp do srdce hned, jak sáhl po luku, sletěl s koně. Mě při útoku zachránil štít, zachytil jsem do něj všechny šípy a pak jsem vystřelil i na leopardy; jednoho jsem poranil, spadl s koně. Potom jsem na ně vzal sekeru a když jsem dva sekl, polekali se a nechali mě. Napadli radši ostatní, ti neměli takové zbraně. Trochu je pocuchali, ale tygři se srazili ke mně a na celou skupinu se neodvážili. Leopardů nebylo moc, tak deset patnáct. Mimo Tarry zahynul ještě jeden tygr, ostatní z toho vyšli dobře. Utekli jsme k ostatním a tygři vyprávěli, co a jak. Tehdy mě Wahirr poznal.“

„Milé překvapení! Copak povídal?“

„Nic. Poděkoval mi a řekl, abych zůstal u něho. Potom zkoušel vyzvídat, proč jsem od tebe odešel. Řekl jsem mu to, protože nevím, proč bychom se s tím měli tajit.“

„A co on na to?“

„Nic. Jezdil jsem pak vedle něho až do té bitvy.“

„Ta bitva byla kdy?“

„Asi za dvě hodiny po té šarvátce jsme se setkali s leopardem. Jel proti nám a neměl zbraně, takže ho nikdo nenapadl. Přijel k Wahirrovi a pozdravil, až moc slušně, jak mají ve zvyku:

„Assiwatharran, Vládce leopardů, si dovoluje zdvořile pozdravit mými ústy Wahirra, náčelníka tygrů. A prosí ho, aby nechoval v nenávisti jeho posla!“

„Jsi zcela bezpečný. Vládce tygrů neublíží poslovi náčelníka leopardů!“ řekl Wahirr. A potom se oba na koních uklonili.“

„Jak tomu mám rozumět? Oba titulovali svého pána Vládce a toho druhého náčelník. To je přece rozdíl, ne?“

„Leopardi přece neuznávají našeho Vládce! Ten leopard byl velmi nezdvořilý, když to připomínal. Vždyť ten jejich Assiwatharran není vůbec žádný Vládce, je to obyčejný leopard se skvrnami po celém těle, který je jenom drzejší než ostatní z jeho plemene. Tak to taky řekl Wahirr.“

„Nepovídej! Můžeš mi přesně opakovat jeho slova?“

„Můžu – řekl totiž velmi hlasitě: »Překvapuje mne, že se váš náčelník troufá nazývat Vládcem! Assiwatharrana znám, je to leopard se skvrnami po celém těle, který se drze vychloubá a posmívá Vládci Nebe a Země, kterým mám tu čest být já a nikdo jiný! Assiwatharran by měl přijít k mému trůnu a sklonit se před ním, jen tak může očekávat, že posoudím jeho nároky a potvrdím ho v náčelnickém úřadě!«“

„Ho ho!“ zasmál jsem se, „A co na to leopard?“

„Mluvil velmi divně a téměř jsem mu nerozuměl. Řekl: »Jakkoliv nosíš, pane, korunu královskou, přesto je můj pán samostatným vladařem leopardů a rač posoudit, že je jen o jediný stupínek nižším pánem, než ty. Ostatně, mezi korunou královskou a vévodskou není tak velký rozdíl. Assiwatharran je ti podřízen v dobách války, ale není povinen snášet tvé rozmary a příkoří, pane – a má právo nazývat se Vládcem stejně jako ty!«“

Údivem jsem otevřel ústa dokořán. Neboť tygr pronesl termíny, obvyklé v evropských feudálních poměrech, nádherně znějící latinou. Zřejmě neměl potuchy, co vlastně povídá, ale zapamatoval si to přesně.

„Kde se proboha leopardi dozvěděli takové věci?“ divil jsem se. „A co na to říkal Wahirr?“

„Chvíli koukal nerozhodně, asi taky nevěděl, o čem je řeč. Leopard se tvářil, jako že zvítězil nad celým tygřím národem a byl pýchou bez sebe. Pak Wahirr řekl: »Stejně je to všechno nesmysl. Řekni, co máš vyřídit!«“

„Vládce Assiwatharran tě žádá, abys přešel na Dlouhé pole, kde jsou shromážděni válečníci leopardů. Přeje si vidět na pruhované, aby je mohl pobít svými šípy. Očekává, že Wahirr, Pán všech Pruhů Džungle, nebude tak zbabělý, aby se vyhnul boji...“

„Jedu tam,“ řekl Wahirr, „Oznam to svému pánu!“

„A potom leopard odjel a my jeli za Wahirrem na Dlouhé pole. Víš, co je to Dlouhé pole, Charry?“

„Nevím. Byl jsi tam, tak to řekni!“

„Nic jsem neviděl, dokud jsme nevyjeli z džungle. Je tam kus stepi, ohraničený ze všech stran lesem a tam, na druhé straně, jsme viděli leopardí tlupu. Skoro jsem se bál, když jsem viděl, co jich je. Nikdy jsem neviděl tolik leopardů pohromadě. Bylo jich strašně moc!“

„Hm. Kolik?“

„Ty bys řekl: deset tisíc.“

„Deset tisíc je vaše oblíbené označení pro nespočitatelné množství. Chci vědět, kolik jich bylo doopravdy. Víc než tygrů?“

„To ne – ale přesto hodně.“

„No... pár tisíc jich tedy být mohlo. Co bylo pak?“

„Wahirr poručil, abychom se rozvinuli a vyjeli proti leopardům. Vyrazili taky proti nám a za jízdy stříleli šípy. Několik tygrů bylo raněno, i mně se zabodl šíp do štítu. To mne teprve upozornilo na nebezpečí a od té chvíle jsem se kryl. Pak jsme se srazili – ale já se dostal až na okraj bojiště a vymotal se ven, takže jsem mohl vidět na bitvu. Projel jsem mezi všemi leopardy a dostal se až za jejich linie, takže jsem se vlastně ztratil od tygrů. A protože si mě nikdo nevšímal, jel jsem blíž, abych viděl toho slona.“

„Tak už konečně vysvětli, jakého slona!“

„Vzadu u lesa stálo zvíře, kterému říkáš slon. Mělo to veliké uši a dlouhý chobot, a tady vepředu kly, které byly nabarvené na červeno. A to zvíře slon mělo postroj a na zádech boudu. Před tou boudou seděl leopard s lukem a kolem bylo taky hodně leopardů, asi jako stráž. Zkusil jsem přijet blíž, ale začali po mně střílet a jeden šíp mě zasáhl do packy. Otočil jsem se, zmizel do lesa a vrátil se zas do bitvy, když končila. Ani nikdo nevěděl, kde jsem vlastně byl. Wahirr mi řekl, že jsem bojoval statečně, asi pro ten šíp v pacce. On sám je taky trochu zraněn, ale myslím, že jinak jsme to vyhráli my, protože sheenové nakonec zbaběle utíkali...“

„A slon?“

„Když jsem ho potom hledal, už tam nebyl. Odjel asi s prvním sledem leopardů.“

Mlčel jsem a přemýšlel. „Až bude po deštích, pojedu se podívat k leopardům sám. Musím s tím člověkem hovořit!“

„S jakým člověkem? Neviděl jsem mezi leopardy žádného člověka. Díval jsem se pozorně, ale neviděl jsem nikoho, kdo by vypadal jako ty, Charry...“

„Samozřejmě! Byl v té boudě na slonu. Lidé to obyčejně dělají, když se jim nechce jezdit na koních. To jsem okamžitě pochopil!“

„Aha! A proč my nemáme slona a nejezdíme na něm?“ ptala se malá Diana, „Neměli bysme zkusit nějakého chytit?“

Diskutovat na tohle téma mi nepřipadalo účelné.

„Hned jak skončí deště, pojedu se tam podívat.“ rozhodl jsem.

„K leopardům?“ podivil se Wirrta, „Ale oni tě zabijí!“

„Nemyslím. Zabil Wirrta posla leopardů? Ne, přestože to byl jeho nepřítel. Když přijdu beze zbraní a nebudu proti nim bojovat, určitě mě nemůžou zabít!“

„To samozřejmě neudělají, pokud nechtějí, aby se o nich mluvilo jako o bezectných lotrech. My taky nezabíjíme leopardy, kteří k nám přijdou v míru!“

„Jako třeba Shirrtova otce? V každém případě to zkusím...“

„A já pojedu s tebou,“ řekl Aflargeo, „Znám cestu, budu ti stopovat a pomáhat hledat sheeny!“

„Je to hazard se životem,“ soudil Wirrta, „Ale myslím, že když pojedete jen dva, nemáte se čeho bát. Nejlépe by ovšem bylo, kdybys využil svého přítele Griissirna a jel s ním. On může procházet jejich územím, jak chce.“

„Zajímalo by mě, jak je to možné! Je jaguár a může chodit k tygrům i leopardům. Jak to, že se to připouští?“

„Griissirno nemá snahu zasahovat do těchto bojů,“ vysvětloval Wirrta, „Má svoje války, o nichž nevíme nic zase my. Jezdí i po moři na svých lodích a brázdí vody celé zemské koule. Griissirno pochází rodem z bojovníků země za mořem, země, která patřila kdysi Reortům. Xoyaratlové byli jejich podřízenými, stejně jako leopardi našimi. Teď jsou tady, ale neposlouchají nikoho a nikdo taky nestojí o jejich poslušnost...“

„Mají zkrátka štěstí.“ řekl Aflargeo vážně.

Několik dnů na to jsem se seznámil s další osobností, která nikoho neposlouchala. A to právě uprostřed noci, když na naše dveře zabušila jakási silná tlapa. Aflargeo na můj pokyn běžel otevřít závoru. Se sprškou deště se vsunul dovnitř černý panther se sírově žlutýma očima a zlatým obojkem s diamantem na hrdle.

„Dovoluji si pokorně složit svoji nejhlubší poklonu pánovi na Guyrlayowu,“ zazpíval a sklonil přede mnou hrdou hlavu, „Kriwo, náčelník vlků, mi sdělil, že jsi se usídlil na této skále; neodolal jsem a přišel se podívat na člověka, neboť nic takového jako ty jsem v životě neviděl...“

„Taky mě moc těší, že tě poznávám,“ řekl jsem, udiveně mrkaje na Wirrtu, „Mohu se otázat, jaká šťastná náhoda tě přivádí na tygří území?“

„Jdu právě do Auggharru. Hledíš na mne udiveně, že se opovažuji vstoupit na místa, kam můj národ nemá přístup? Ale zřejmě ti doposud není známo, že Sanmayraqové nesdílejí názory svých skvrnitých bratří. Jsme černí leopardi, máme svoje práva a svoje zákony, takže nepodléháme Assiwatharranovi.“

„To mne docela těší...“

„Je to naše právo řídit se vlastními zákony! V dobách, kdy naše lodi ještě pluly mezi hvězdami od jednoho světa ke druhému, byli Sanmayraqové jejich kormidelníky. Tehdy jim králové hvězdných světů dali právo volit si sami, co chtějí dělat.“

Jeho řeč mne překvapila víc, než bylo zdrávo. „Ty chceš říct, že považuješ hvězdy za místa, kde žijí nějací lidé?“

„Proč lidé? Žijí tam leopardi, samozřejmě. A taky tygři, pokud ještě nevyhynuli. Mezi hvězdami jsou daleké cesty...“

„Aha. Tak nám tedy buď vítán...“

Sanmayraq se usadil k nám, ohřál se u našeho krbu, nakrmil se z našich zásob a usnul na Aflargeově lůžku. Tygřík byl tedy nucen strávit noc na zemi, neboť ke mně se nevešel. Ráno černý leopard zmizel, sotva se nasnídal a rozloučil. Pohladil jsem ho na rozloučenou a on se rozběhl po mostě přes Charrag na tygří území.

„Jsou nezávislí,“ řekl mi Wirrta, „A nedávají si jména, říkají si všichni Sanmayraqové. Snad se mezi sebou nějak označují, ale nikomu nikdy svá jména neprozradí. Říkají, že čin každého z nich je činem všech. Proto prý netřeba jmen...“

Díval jsem se do deště za Sanmayraqem a přemýšlel o tom, že názory a činy Arminů jsou velmi zvláštní. Ale jak zvláštní jsou někdy činy lidí?

Errata:

30.05.2021 11:05