Vítej, návštěvníku!

Sotva po deštích jen trochu oschly cesty, objevil se Ragga a zdvořile vyřizoval naléhavou žádost Vládce, abych se opět ráčil ukázat v tygřím městě. Byl jsem už docela zdráv a měl dobrou náladu z důvodu zlepšení počasí, takže jsem se nesnažil dělat se vzácným, ale hned druhý den jsme vyjeli do tygřího města.

Za těch pár týdnů se ani trošku nezměnilo, až na to, že nám přijela vstříc jízdní jednotka tygrů pod vedením našeho kamaráda Shirrta a že mne mnoho tygrů poznávalo a zdravilo. Bydleli jsme opět ve Wirrtově domě a na opatrnou otázku jsem zjistil, že Griissirno ani Ao Harrap nejsou ve městě.

Hned po příjezdu jsme byli pozváni k Vládci.

Přijal nás ve své vysoké trůnní síni, vyložené po všech stěnách tygřími kožešinami. Mimo něho tam byli snad všichni náčelníci, kteří ve městě něco znamenali. Taky Wirrta tam měl svoje místo, teď ovšem neobsazované; okamžitě na ně pospíšil i s Reggiem, zatímco Aflargeo zůstal po mém boku.

„Milý Charry, můj drahý a dobrý příteli!“ řekl mi Wahirr, „Jsem velmi rád, že tě opět vidím v našem městě a děkuji ti za ohromné dílo, které jsi učinil pro blaho tygrů! Víš jistě od Aflargea, jak skvěle se osvědčil tvůj způsob válčení, jak přesvědčivě jsme zvítězili nad divokou leopardí sebrankou. Jsem šťasten a věřím, že i ty se raduješ nad porážkou leopardů, která je, a to musím přiznat, z velké části tvým dílem!“

„Tu chválu si nezasloužím.“ řekl jsem, „Budu zasluhovat chválu teprve tehdy, až si leopardi a tygři podají ruce v míru a přestanou mezi sebou bojovat.“

„Ty ještě stále věříš v mír? Věříš, že leopardy je možno smířit s tygry? Myslel jsem, že tě takové myšlenky opustily zároveň s krví, která vytekla z tvých žil po ráně leopardího šípu! Zápasil jsi se smrtí, Charry, a teď chceš ještě chránit skvrnité lupiče? Zapomněl jsi na jejich otrávený šíp?“

„To ne. Ale taky jsem nezapomněl na to, že šípy, které na vás vystřelili teď, nebyly otrávené! Nezapomněl jsem, že na jediný pokyn knížete Griissirna opustili leopardi takový zákeřný způsob boje a bojovali jen čestnými zbraněmi!“

Wahirr se zarazil. „To nic neznamená! Trvám na tom, že problém leopardů musí být s konečnou platností vyřešen – důsledně a rázně! Leopardi musí být zničeni!“

„Hleďme! Jakpak si to představuješ?“

Wahirr postoupil vpřed. „Sezval jsem vás, přátelé, abych vám řekl toto: Chci zahájit nové válečné tažení proti leopardům! Tažení, které by jednou provždy ukázalo skvrnitým, kdo je pánem v této zemi a kdo má právo jim poroučet! Nebudou-li to chtít pochopit, nebudeme se s nimi mazlit. Buďto budou poslušní leopardi, nebo tady nebudou vůbec žádní leopardi!“

„Tím chceš říct, že je hodláš všechny pobít?“

„Ano, nebudou-li se chtít podřídit. Máme dnes zbraně, kterými je můžeme zničit dokonale. Jednou si musí uvědomit, kdo je jejich pánem! Po nich přijdou na řadu ostatní. Včetně hrdopyšného knížete Griissirna a republiky Sanmayraqů! Vím, že ty, Charry, máš slabost pro buřiče, ale ve tvých rukou neleží osud tygřího národa. Ten mám ve svých rukou já; já musím rozhodnout, co bude s Pruhovanými. Armin se musí stát státem spořádaným a bezpečným, v němž nebude místa pro úklady zrádců...“

„Přesto si myslím, že bys neměl užívat tak drastické metody!“

„Protože jsi člověk, Charry, nerozumíš duši Armina. Ostatně soudím, že leopardi musí být zničeni!“

Zřejmě jsem v tu chvíli neměl vyprsknout smíchy.

„Co se směješ?“ ptal se popuzeně Wahirr.

„Ve škole jsme se učili o jistém římském politikovi, který se jmenoval Cato. Ten zase každý svůj projev končil slovy: Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno. To bylo jedno město na pobřeží Afriky. Taky zničeno bylo, ale rozhodně si nikdo nemyslí, že to bylo spravedlivé.“

„Tropíš si ze mne žerty? Já hovořil vážně a nějaké příběhy ze světa lidí mne vůbec nezajímají!“

„Měly by. Zatím ti říkám jen v žertu, že by sis měl rozmyslet svoje pokusy o zničení leopardů...“

„A když tě neposlechnu?“

„V tom případě ti to řeknu vážně.“

„A já zase neposlechnu!“ řekl a v očích mu blýskalo.

Rozkročil jsem se před jeho trůnem a řekl důrazně: „Tedy ti to přikazuji! Ostatně soudím, že je to jediná možnost, jak zachránit tygry před úplným zničením!“

Mezi tygry se ozvalo hluboké mručení – nevěděl jsem, zda odporu nebo souhlasu.

„Jak se opovažuješ mi něco přikazovat?“ ptal se Wahirr se zlými záblesky v očích.

„Stejně jako ty mně. Musím ti dávat rozkazy, když nechceš uposlechnout moje rady!“

„Nikdy neposlechnu žvanění nějakého člověka! A zvláště ne tebe, rozumíš? Dal jsi nám zbraně, to ano, ale nemáš právo mne kvůli tomu urážet!“

„A ty nemáš právo hazardovat se životy, které jsou ti svěřeny. Jen špatný Vládce ničí zemi a vyvolává války!“

„Tak dost!“ zahřměl Wahirr svým strašlivým hlasem, „Rozhodl jsem, že vytáhneme na leopardy a celý tygří národ s tím souhlasí, tak se nebudeme ptát na tvoje mínění. Tygří rada rozhodla, abych tě požádal o pomoc při této akci. Chceme, abys vedl naše oddíly proti Skvrnitým!“

„Tak. A pročpak to?“

„Je známo,“ řekl Wahirr důstojně, „Že ačkoliv tygři jsou nejchytřejšími živými tvory pod sluncem i pod měsícem, vynikají leopardi jakousi zavilou úskočností, která se někdy může jevit i jako vychytralost, schopná strojit ty nejhorší úklady našim bojovníkům. Zdá se nám, že v této úskočnosti je může předčít jen mozek zvláštní a vcelku nezvyklé zrůdy, která se nazývá člověk; nehledě k tomu, že podle některých známek, které jsme svou moudrostí objevili, se zdá, že i leopardy vede někdo z tohoto rodu. Proto tě tygří národ žádá, abys dal svoji chytrost a svůj um do služeb Pruhovaných a vedl je proti leopardům, jak ti káže tvoje čest a přátelství k nám!“

„No – dejme tomu, že bych to skutečně udělal. Ovšem, než bych vám to slíbil, musíte mi něco slíbit vy: že se budete ve všem řídit mými pokyny a rozkazy, že mne učiníte skutečným a jediným velitelem celé tygří armády!“

Wahirr odmítavě zavrtěl hlavou. „To rozhodně ne! Velitelem jsem tady já a taky jím zůstanu. Ty budeš moci velet jedině přese mne. Každý svůj příkaz sdělíš mně a já jej potom jako Vládce a velitel vydám ostatním.“

„A v případě, že se ti nebude líbit?“

„Samozřejmě jej nevydám! Nemohu přece ohrožovat životy svých bojovníků tím, že bych slepě podléhal člověku, který může mít nečekané a zlovolné postranní úmysly, škodící tygrům!“

„V tom případě tedy odmítám účast.“

„To neuděláš!“ zahřměl.

„Ještě v tuhle chvíli odejdu a vrátím se na Guyrlayowe. Ať se s vaší výpravou stane, co chce.“

„Poroučím ti, abys nás vedl! Poroučím – rozumíš?“

„Rozkaž slunci, aby se zastavilo na své pouti; rozkaž řekám, aby obrátily svůj tok a tekly od moře k horám; rozkaž větru, aby vál tam, kam chceš ty; až tě všechny ty živly poslechnou, budu tu stále ještě já, který tě neposlechne, když nebude chtít!“ řekl jsem, založil si ruce a čekal, co bude dál.

Nastala strašlivá vřava. Náčelníci tygrů povstávali a dunivými hlasy vykřikovali svá velkomyslná mínění, vesměs odsuzující moji zbabělost a neschopnost. Jenom několik moudřejších, v čele s Wirrtou, radilo ke klidu a rozumu.

„Stráže!“ řval Wahirr, „Chopte se toho ničemy!“

Z několika vchodů se současně vyhrnuli tygři, dohromady aspoň dvacet silných bojovníků. Prvního jsem přivítal kopnutím do čumáku, ale ti zbývající mne strhli k zemi. Aflargeo skočil jednomu na hřbet a strhl ho, aby se s ním počal válet po zemi, rovněž Reggio a Wirrta mi přišli na pomoc, ovšem střetli se s jinými tygry a nebyli mi tudíž moc platní. Už proto, že už jsem ležel na zemi pod jejich tlapami a hrozivé šelmy nade mnou cenily tesáky. Veškerá moje obrana byla naprosto k ničemu, jen jsem zbytečně napínal všechny síly.

Wahirr seběhl ze svého trůnu. „Měl bych tě dát zabít za tvoji opovážlivost! Ale chci, abys viděl, že dokážeme zvítězit i bez tebe! Zavřete ho do vězení! Až se vrátíme z vítězné výpravy a až uvidí konečné zúčtování se skvrnitými vrahy a ničemy, teprve potom zemře!“

„Uvidím spíš tvoji smrt než konec leopardů! Nedokážeš zničit ty, které vede člověk!“

„Po vítězství si to povíme! Odveďte ho! A jeho kamarády zavřete taky – zemřou po návratu s ním!“

Aflargeo se vytrhl dvěma tygrům, kteří ho drželi, a vrhl se na Vládce. Ten jej ale srazil tlapou a ostatní strážní se na tygříka vrhli, až z něj chlupy lítaly. Mne vyvlekli chodbou někam do tmy a táhli úzkými šachtami. Občas mne sešťouchli propadlištěm dolů, takže jsem se řádně potloukl, než jsem se dostal na místo určení. Zatáhli mne do jakési temné kobky, v níž jsem nemohl ani stát, ani ležet. Tygr by tam mohl ležet stočen do klubíčka nebo sedět. Veškeré zařízení tvořila trocha zpráchnivělé slámy na podlaze, osvětlení zajišťovala díra v rohu kobky, velká jako moje dlaň. Tou jsem viděl kousek oblohy a kousek omšelé zdi. Zapadla za mnou těžká železná vrátka a slyšel jsem, jak zasunují závoru.

„Tak,“ řekl jsem, „A teď jsem dohrál. S konečnou platností!“

Vyskočil jsem a praštil se do hlavy o strop. Poklekl jsem tedy a snažil se oťukat dvířka i jejich okolí, abych nalezl slabé místo, které bych mohl případně uvolnit a nějak se dostat ven. Ačkoliv jsem si otloukl celé ruce marnou snahou, nedokázal jsem objevit sebemenší slabinu. Zřejmě staří stavitelé těchto kobek měli zkušenosti a dokázali odvést dobrou práci. Bylo by to docela příjemné zjištění technické dovednosti starých Arminů, ovšem ne zrovna v tuto chvíli.

„No, aspoň si odpočinu.“ rozhodl jsem se a pokusil se natáhnout na slámu. Při té příležitosti jsem poznal, že kobka postrádá základní hygienická zařízení, která byla v té době obvyklá ve všech věznicích Evropy. Zaklel jsem, stočil se nějak, abych se vůbec vešel na podlahu, a zůstal tak.

Nikdy bych nevěřil, kolik věcí napadne člověku, zavřenému do cely, člověku zbavenému možnosti nadechnout se čerstvého vzduchu, protáhnout se, člověku zbavenému vůbec veškerých lidských práv. První půlhodinu jsem trávil přemýšlením, co udělám s Wahirrem, až ho dostanu do ruky. Vymýšlel jsem si nejfantastičtější způsoby mučení, na které jsem vůbec dokázal připadnout a rozšiřoval je dále o činy, které by se mně samotnému hnusily, kdybych je viděl provádět. Ale v tuto chvíli jsem tomu lotrovi přál všechno nejhorší. Když jsem těch způsobů vymyslel asi pětadvacet, jeden horší než druhý, usoudil jsem, že je to veskrze marné počínání a počal uvažovat realisticky.

Wahirr prohlásil, že mě zabije, až se vrátí. Do té doby mám tedy čas. Kromě toho řekl, že zabije i Wirrtu, Aflargea a Reggia, zřejmě je dal také zavřít do nějaké podobné kobky. Ale Wirrta má přátele! Zcela jistě se do rvačky nezamíchal například Shirrt, ten dokáže ledacos prosadit. Kromě toho jsou tu členové tygří Nejvyšší rady, Bawarr, Charrg a jiní. Ti všichni mi mohou nějakým způsobem pomoci, jakmile Vládce vytáhne paty z města. Mnozí z nich ve mně vidí záchranu a naději do příštích dnů, je třeba, abych se s nimi tedy spojil.

K tomu jsem se rozhodl a bylo mi hned veseleji. Napadlo mi, že už brzy přijde žalářník a přinese mi něco k snědku. Byl jsem dost hladový a domníval se, že i v tygří věznici je zvykem vězně krmit. Co kdybych se pokusil s tím tygrem promluvit a něco se dozvědět? Třeba by mi za něco dovolil spojit se se Shirrtem nebo s někým dalším. Mám věci, které by každý tygr měl rád ve svém vlastnictví: nůž, mačetu... nebo mu můžu dát koně, případně pár koní. Může být bohatý, bude-li chtít...

Tak jsem čekal až do večera, zda se někdo objeví. Ale nikdo nepřicházel a když jsem potom tloukl a kopal do dveří, slyšel jsem, jak se chodbou rozléhají rány, ale nikoho nepřivolaly. To mi bylo podezřelé; přece mne nenechají zahynout! Čekal jsem ještě tak dvě hodiny, pak se vztekle stočil do klubíčka a usnul uprostřed špinavé slámy.

Když jsem se probudil, zimou a hladem, byla už díra ve stropě bledá, zřejmě se chystalo rozednít. Posadil jsem se a natáhl nohy, přesně tak dlouhé, abych je mohl natáhnout z rohu do rohu. Ještě štěstí, že mi nenarostly o pár palců delší, to už bych je tam nijak nesměstnal. Podle možnosti jsem se protáhl, ale při každém pohybu jsem narážel na kamenné stěny.

Teprve při rozednění se přištrachal tygr, který otevřel mou celu a vhodil mi tam ohryzanou kost se zbytky syrového masa.

„Poslyš,“ řekl jsem, „Počkej chvíli, příteli! Chtěl bych se dozvědět, co se stalo...“

Bez odpovědi zabouchl dvířka a zasunul závoru.

Byl jsem opět uvězněn. Strážce se ani nenamáhal vyslechnout, co chci. Hodil mi kost jako psovi, kost, kterou už předtím ohryzal nějaký tygr. Byly na ní kousky syrového masa, to je pravda, ale lidé přece nejedí syrové maso a Wahirr to moc dobře věděl. Zřejmě tohle měla být další část jeho pomsty. Dostanu-li se vůbec kdy ven z tohoto vězení, bude jen výhodné, budu-li slabý jako moucha a nebudu se moci nijak bránit.

Sebral jsem kost a přičichl k ní. Zvykl jsem si, že moji tygři trhali syrové maso a hltali je, někdy jsem sám snědl nějaký kousek, rozbitý kamenem, aby byl měkčí, ale nikdy jsem necítil žádnou chuť na takovou stravu. Ale měl jsem hlad, a to hlad pořádný, kroutil mi útroby, jako by se tam ukrýval nějaký ještěr, který mne zevnitř po kouskách uhlodával. Podařilo se mi kousek odhryznout a v rozpacích jsem jej žvýkal. Několikrát jsem jej chtěl vyplivnout, ale pokaždé jsem si to rozmyslel a nakonec jsem ten krvavý chuchvalec spolkl.

„Ach Diano, Diano,“ pomyslel jsem si, „Co by sis asi teď řekla o svém rytíři? Kapitán Charry, před kterým se třásla ta špinavá banda, Charlie Rither, který honil chlapy, aby se myli a kloudně upravili, teď leží na zemi ve špíně a vlastních výkalech, na slámě v kobce, která není ani k životu ani k smrti, a ohryzává syrovou kost. Nečesaný, špinavý, rozedraný, téměř nahý, v tygřím vězení neskonale moudrého a neskonale pošetilého národa.

Jestlipak si, holčičko moje, dovedeš vůbec představit rozumného tygra? Asi ne, touhle dobou už někde posedáváš mezi jeptiškami v penzionátu a učíš se modlit, vyšívat, hrát na piáno a recitovat z knížky francouzské verše. Narostly ti zlaté kadeře, ani nevím, jestli rovné nebo kudrnaté. Co se mne týče, mně by se nejvíc líbily mírně zvlněné. Jsi o dva roky starší, takže je ti už šestnáct, je z tebe dívka, jsi jistě krásná a žádoucí. A já jsem za ty dva roky neviděl lidskou tvář. Žiju tady mezi svými pruhovanými přáteli a jenom málokdy si vzpomenu na domov. A když, tak na matku a otce... na strýčka Jamese, na pár kamarádů, na kapitána Millarda a Tobyho, na Harryho a Johanese, všechny ty chlapy z naší lodi... Ale proč tak často vzpomínám na tebe, na to směšné, uřvané, protivné děcko s ostříhanou palicí, které...

Které mne rozčilovalo, provokovalo a zlobilo a řeklo mi, že jestli se nevrátím, tak... Proboha Diano, na co to zas myslím? Jistě jsi nic neprovedla, to by byl nesmysl! Možná jsi pár dní plakala nad mrtvým kamarádem, jenomže byli tady ostatní, byl tu Johanes, ten Enšpígl tě jistě dokázal patřičně rozesmát. Ostatně už nejsi děcko, moje maličká, jsi mladá žena, dokonce i provdaná za nějakého zatraceného Araba, doufám, že tě nebude chtít zpět, to bych ho roztrhl jako hada...“

Sevřel jsem hlavu rukama. Ne, na Dianu musím zapomenout. Diana je daleko, asi někde ve Francii, někde má příbuzné, přátele, Diana zapomněla, Diana už není. A přece na ni myslím a budu myslet, protože to je nejpříjemnější vzpomínka, kterou v té chvíli mohu mít. Myšlenka na to, že bych jednou přivedl Dianu za ruku do svého domu a řekl matce: „To je moje žena.“ Co by řekla matka, kdybych ji přivedl domů? Co by řekl otec, schválili by mou volbu nebo... Bože, co mi to zas napadá?

Ale přesto jsem dál ležel na zemi a snil.

Až se odtud dostanu, až mne propustí, přestanu se už plést do tygřích a leopardích záležitostí. Půjdu za knížetem Griissirnem, řeknu mu, že už toho mám dost, že chci odejít. Nalodím se na jeho podivnou loď a popluju odtud kamkoliv, třeba do Indie, na Ceylon; všude přece přijmou ubohého trosečníka, který tam dorazil s vypětím všech sil. Dám se najmout na loď jako obyčejný lodník, plavčík nebo strojník či třeba jako lodní kuchař, ale plout, plout do Evropy, domů, domů... A pak se vydám do Francie a budu pátrat, zda někde nežije Diana Kleopatra Nefertiiti Garrichetová, dcera zmizelého profesora z Amiensu. Třebas půjdu od města k městu, ode vsi ke vsi, půjdu jako žebrák s poutnickou holí a budu pracovat, štípat dříví a sekat obilí, kydat hnůj a krmit prasata, budu dělat cokoliv, ale stále půjdu a půjdu, dokud ji nenajdu. A potom před ní padnu na kolena a...

A co dál? Diana se podívá udiveně, vykulí modré oči a bude se hrozně divit, co je to za podivného vandráka, který za ní přišel. Slečna profesorská dcerka přece nemůže znát kdejakého námořníka, nějakého zkrachovalého poddůstojníka bez místa, bez majetku, beze všeho, co vůbec je třeba ke štěstí! Takového člověka přece lze jen odehnat od svého prahu, zapřít, že ho zná, zapřít, že vůbec kdy cestovala na lodi Atlantik plné lotrů, pod ochranou ztřeštěného námořního kadeta. Nebo co když přijdu a přivítá mne paní Diana, manželka nějakého odporně zazobaného obchodníka s prasaty nebo se spodním prádlem, hnusného tlusťocha s panděrem a pleší a milióny v záložně? Ačkoliv ne, Diana je mladá a krásná, příliš krásná. Vezme si někoho jiného, ne hnusného starého kšeftaře, kterého bych mohl po zásluze potrestat, sebrat svoji Dianu a zmizet mu s ní do nenávratna.

Diana bude manželkou mladého, hezkého mládence s pevnými rameny a silnýma rukama, pracovitého, šikovného chlapa, který je poctivý a čestný, který se stará o ni i její děti, chlapa, kterého nemůžu uhodit jen proto, že si vzal chudého sirotka bez peněz a věnoval mu celý život. Chlapa, který tu Dianu miluje tak, jak já ji nemiloval, chlapa, kterému můžu jenom stisknout ruku a říct mu: „Dobře, kamaráde, měl jsi víc štěstí.“ Diana mi padne kolem krku, chytí mne za ruku a potáhne k manželovi, řekne mu s pýchou: „Jacquesi, tohle je Charlie Rither, víš, ten kadet, co mě zachránil před šejkem, co mi pomáhal, sama nevím, jak se mu podařilo uniknout smrti – Charlie, tohle je můj manžel...“ A ten šikovný, upřímný mládenec mi podá ruku, naleje ovocné víno a řekne: „Ahoj, rád tě poznávám a děkuju ti za to, že dneska mám tak skvělou ženu...“ Copak budu moci říct cokoliv jiného, než koktavou omluvu, že jsem vpadl do téhle oázy štěstí? A potom mne Diana přitáhne do pokoje, kde v kolébce spí malá holčička a vedle v postýlce chlapeček s její tváří a jejími zlatými vlásky a Diana řekne: „Jmenuje se Charles, nazvali jsme ho po tobě!“ a já budu muset co nejrychleji vypadnout a už nikdy, nikdy se sem nevrátit, protože Diana bude šťastná a on bude šťastný a děti budou šťastné a pyšné na to, že mají tak krásnou matku a šikovného a schopného otce. Půjdu ke všem čertům, uteču odtamtud jako štván běsy, jako kdybych měl na čele Kainovo znamení. A ti dobří lidé mi budou mávat a zvát mne, abych kdykoliv přišel zase... Ale kadet Charlie uteče a už nikdy se nevrátí, zmizí na moře a bude plout, plout po všech mořích světa, plout do neznáma a hledat zapomenutí, protože jeho srdce vyhaslo a cokoliv dalšího už může být jenom druhá věc v pořadí, jen vzpomínka na to, co uprchlo a už nikdy nebude...

„Ach Diano, Diano... kam mi tě vítr odvál?“

Den a následující noc jsem prožil v jakémsi stavu horečného vytržení. Sežvýkal jsem ještě trochu syrového masa, ale nestačilo mi to k nasycení a udělalo se mi z toho špatně, až jsem zůstal bez hnutí ležet, zkroucen jako had. Pomalu, zvolna se má duše nořila do mrákot. Na mysl mi přicházely fantastické obrazy, prokládané vzpomínkami na minulost, znovu mě bolela rána mačetou, kterou mi uštědřil zrádný a proradný Hesson, znovu jsem zápasil s Rheingoldem a byl vyloučen ze školy, znovu jsem honil námořníky v šíleném chvatu po plachtoví a znovu jsem visel za nohy ze stožáru a v ruce svíral mokrou Dianinu dlaň. Všechno se se mnou točilo a houpalo a i já se točil a houpal v divném víru. A v té chvíli jsem cítil rány a štulce tygrů a viděl rozšklebenou, krutou Wahirrovu tvář.

A pochopil jsem: nikdy se odtud nedostanu. Až opustím vězení, bude to můj poslední den, bude to konec. Nikdy nepřijdu k lidem, nikdy neuvidím Dianu. Je konec, definitivní a neodvolatelný konec pyšného kadeta, kapitána, rváče a výtržníka, který dokázal všem vysvětlit tvrdou pěstí své názory, každého dohnat tlustým koncem lodního lana k činnosti, kterou potřeboval. Tady jsem dohrál, dostali mě tygři, na které jsem byl hodný, kterým jsem chtěl pomoci. Reggio se nestane Vládcem, Wahirr bude vládnout ještě dlouhá léta, nezastihne-li ho dřív leopardí šíp a neprorazí jeho ničemné srdce...

Teprve ráno mi přineslo úlevu. Když jsem slyšel v chodbě tichý krok strážného a když se potom otevřely dveře, aby mi hodil další kost, zeptal jsem se: „Je tady ještě Wahirr? Nebo už odjel?“

Ale strážce byl dobře vychovaný. Zabouchl za sebou, aniž mi slovo odpověděl. Okusoval jsem pomalu syrové maso od kosti; a uvnitř, v duši mi začal vznikat vzdor. Cože, já, člověk, pán tvorstva, mám zemřít v nějakém tygřím vězení? Nikdy, naopak se dostanu ven a srovnám si to s tím zatraceným darebákem Wahirrem, roztrhnu ho na kusy jako žábu, zabiju ho, zabiju!

Začal jsem si intenzívně procvičovat svaly na rukou i nohou, pokud to jenom šlo v těsné kobce. Uvidíme, můj chlupatý miláčku, kdo z koho! Před popravou mne musíš vyvést ven a já mohu požádat o měření sil: já a ty proti sobě! Jsi silnější, ale já jsem šikovnější, chytřejší, lepší bojovník! Možná mne zabiješ, ale ještě předtím ti pocuchám tvůj pruhovaný kožíšek, že na to do smrti nezapomeneš!

Opět se otevřela malá železná dvířka a vstrčili mi dovnitř rendlík se špinavou, zatuchlou vodou. Ani jsem o tom nepřemýšlel a pil jsem, kolik jsem jenom mohl. Včera mi dali vody jenom trošku ve skořápce ořechu a žízeň mě strašně trápila.

Zbytek dne jsem se nudil. Z kruté nudy jsem napřed přemýšlel, jak asi dopadne boj tygrů s leopardy, potom probíral možnosti, které bude mít kníže Griissirno po tygřím vítězství. Wahirr něco povídal o vítězství nad jaguáry i nad republikou černých leopardů. To znamená, že Sanmayraq s černým kožichem a sírově žlutýma očima i násilnický a něžný Griissirno budou na indexu okamžitě, jakmile z něj budou škrtnuti sheenové. No, to je opravdu pěkné od Vládce tygrů, že se tak stará o svoje poddané, které má chránit.

Jenže napadlo mi něco jiného: Jakmile se Griissirno dozví, co plánuje dobrotivý Wahirr, nebude mu jistě zatěžko vyslat jednoho nebo dva jaguáry, aby si vyčíhli Wahirra někde o samotě a vpálili do něj nějaký šíp, případně ještě nebezpečnější zbraň. Griissirno má zbraně, to jsem sám viděl. Proti několika jaguárům tygr neobstojí. Je docela možná, že Wahirr se už z války nikdy nevrátí – pokud to ovšem jaguáři vědí.

Přemýšlel jsem taky nad člověkem, který vede leopardy. Co když zvítězí sheenové nad těžšími a neohrabanými tygry? Co když mne Wahirr umučí v tomto vězení – nezbyde nikdo, kdo by mu pomohl, až sheenové dostanou střelné zbraně a poženou pruhované bojovníky na samý kraj světa? Kam zmizí Wahirrovo slavné vládcovství, kam zmizí tygří sláva a moc? Skvrnití lupiči rozbijí starobylé město a postaví si svoje domy na troskách dávných paláců. A co se stane s mými tygry, s Ráou, Dianou, Shirrtem, když už nepřihlížím k bojovníkům, kteří jsou také uvězněni?

Takové myšlenky mne trápily celý den až do večera, kdy jsem uznal jít s prázdným žaludkem a v krajně nepohodlné póze spát. Ulehl jsem a upadl do mrákot. Opět se mi zdály strašné věci, tentokrát ještě fantastičtější než předešlé noci. Viděl jsem srážející se armády šelem, práskající výstřely, padající tygry, leopardy, jaguáry; viděl jsem vlky a psy, vrhající se na hrdla kočkovitých šelem, viděl jsem drobné gepardy s něžnými tvářemi, jak útočí na rotu mohutných medvědů, viděl jsem fantastické války s neexistujícími příšerami. A probudil jsem se zničený a rozlámaný.

Následujícího dne jsem se téměř nemohl hýbat, cvičení nepomáhalo tělu, které se nemohlo pořádně protáhnout a já už neměl ani sílu k nadávkám. Bez odporu jsem přijal obligátní kost i vodu, ale nic nejedl, jen hltavě pil. Tygr si mne pozorně prohlédl, ale jen jsem řekl první slovo, zavřel za sebou rychle dvířka.

Začínalo mi být všechno jedno. Kdyby mě byli v té chvíli vytáhli z vězení a vedli na popravu, šel bych, ani bych se příliš nevzpíral. Byl jsem otupělý, apatický, jediná myšlenka, kterou jsem měl, byla: však ono to nějak dopadne. Napadaly mi už jenom nesmysly, jako třeba, že jsem Tlustému Bertinovi zůstal dlužen čtyři zlatky padesát a že je bude vymáhat školní samosprávou, nebo že jsem Hansimu natloukl úplně zbytečně, ježto ten špendlík mi na sedátko dal určitě někdo jiný. S nevšedním úžasem jsem pozoroval, že se vracím do hlubin svého studia, pak i do dětství. Viděl jsem všelijaké obrazy, které jsem možná někdy zaregistroval do mozku, ale na které jsem dávno zapomněl, dvůr se slepicemi a pobíhajícími selaty, krávy, které matka dojila a jejichž rohů jsem se bál, trojbarevnou kočku, která mňoukala a třela se mi o bosé nohy. A potom: viděl jsem ryby, které jsme chytali se strýčkem Jamesem, pak už jen modrou vodu a modrou oblohu, ležel jsem nahý na písečné pláži u moře, bylo vedro a slunce mne hřálo a já tiše šťastně klímal v té žhavé záři. Bylo mi dobře a propadal jsem se pomalu a tiše hlouběji a hlouběji k samému počátku života, jako se snáší list na podzim v lehkém vánku z vrcholku stromu až dolů, na pustou hnědou zem...

Probral jsem se až odpoledne; okamžitě, jakmile jsem získal zpět vědomí, jsem pochopil, že to předtím byla smrt. Smrt, které musím utéci, smrt, která na mne vkládá svou ledovou ruku. Věděl jsem, že se nesmím poddat vzpomínkám, nesmím se koupat na té zlaté pláži s modrým nebem a modrým mořem, že musím udržet svoje tělo a svou duši tady, v temné kobce se shnilou slámou a odporným zápachem. Věděl jsem, že kdybych se vrátil na tu pláž, bude to můj konec a tak jsem seděl v koutě a třásl se strachy ze smrti, prohlížeje si vyděšeným zrakem omšelé stěny svého vězení.

Tak jsem seděl, dokud jsem se trochu neovládl. Ale pak stačila vzpomínka na Dianu a můj mozek už zase plaval v polovědomí. Ukousl jsem kus masa, ale zvedl se mi žaludek, i nechal jsem toho raději a vypil zbytek vody, ač se mi hnusil. Pak jsem usoudil, že lepší bude spát, tak jsem se stočil a usnul.

Zdál se mi divný sen. Opět jsem viděl srážející se armády, tentokrát vojsko lidí v divných cizích uniformách s vojskem šelem, jemuž velel jaguár s velitelským palcátem v tlapce. Viděl jsem, jak se ti vojáci srážejí s pruhovanými tygry a skvrnitými leopardy, s jaguáry s černými proužky na hrdle, ohromnými hřivnatými lvy, s gepardy, pumami, rysy. Byli tu psi, vlci, lišky, medvědi, všechny šelmy, obývající tuto krásnou a šťastnou zemi. A byli tu lidé, tvrdí opálení chlapi v civilu či ve stejnokrojích se znakem tygří hlavy na čapkách, s těžkými kulovnicemi, jakých používají lovci, muži všech barev pleti a každé národnosti, která vůbec může být. A já věděl, že jsou to moji přátelé, moji lidé, moji důstojníci a vojáci, kteří teď bojují. Nebyli jen muži, byly tu také ženy, dokonce děti. Bylo mi jich líto, ale bylo to zapotřebí – šlo o všechno. Kdo nezvítězí, zahyne. A já byl jejich král.

A potom jsem viděl ve fantasmagorickém snu, jak naše armády podlehly, jak tlupy šelem v divokém zmatku prchají k jihu a jak se oddíly výrostků s ručnicemi snaží zastavit drtivý postup nepřátel na hlavní město země, krásné a důstojné hlavní město, které jsem postavil vlastníma rukama! Viděl jsem uniformy cizích mužů v našich ulicích, viděl jsem, jak přicházejí do mého paláce, paláce Arminských Vládců, a já je očekávám s prázdnýma rukama, poražený, zničený... Viděl jsem Dianinu tvář, po níž stékala stružka krve. A malého chlapce, který klečel vedle ní a usedavě plakal, chlapce, jakého bych si přál mít... Viděl jsem potom, jak se cizí vojáci usazují v našem městě, já byl starý a zničený, ti lidé mne nenáviděli, jako se nenávidí nepřítel, a já nenáviděl je, protože to byli zrádci, ničemové, kteří mi všechno vzali, a které bude nutno zničit.

A potom jsem ležel na lůžku a nade mnou se skláněla Diana, byla to její tvář a potom zas ne její a já věděl že nezemřu, že budu zase žít, že znovu napneme plachty lodi a vyplujeme na moře, budeme plout někam, kde je štěstí a láska, někam, kde budeme moci začít nový život... Zašeptal jsem:

„Diano...“ a v té chvíli jsem ucítil bodavou bolest u srdce, až se se mnou všechno zatočilo.

Ale bolest neustávala, teď už nebyla bodavá, byla to bolest, jako by mne někdo udeřil, a já se začal probírat, když mě další úder zasáhl přímo do nosu, já se probral rázem a vztekle zaklel. Byla tma jako v ranci a jak jsem se zvedl, ucítil jsem, že vedle mne leží kámen. Rozhlédl jsem se a spatřil něco jako světélkující oči na konci té tmavé díry v rohu stropu kobky.

„Tiše, Charry!“ zašeptal tam nějaký hlas, „Pojď blíž!“

Přelezl jsem po kolenou k němu. Byl to hlas šelmy a zdálo se mi, že poznávám charakteristický jaguáří přízvuk.

„Natáhni ruku!“ zašeptal. Vsunul jsem ruku až po rameno do úzkého otvoru a ucítil, že mi něco podává. Zavonělo to a já pochopil, že to je pořádný kus pečeného masa. Vtáhl jsem je dovnitř a zahryzl se do něj s dravčím apetitem, který by dárci docela určitě imponoval.

„Ještě!“ řekl a já natáhl ruku a přijal trs banánů a dvě placky z brambor, jaké jsem si dělal na Guyrlayowu. Kromě toho mi dal ještě kus nepodařeného chleba, ale to mi nevadilo, spolykal jsem ho i přes veškerou podivnou chuť.

„Wahirr odjel z Aurrgharru. Jede na leopardy. Ale sheenové už o tom vědí, střetly se s ním jejich hlídky. Bude velká bitva...“

„Co je s mými tygry?“

„Jsou tady, ve vedlejších celách.“

„Aha... pomoz mi ven!“

„Nevím... zkusíme to. Musím už jít... zítra zas v noci! Nemůžu často chodit... viděli by mne...“

„Hej, přines mi zbraň! Stačí dýku nebo mačetu...“

Neodpověděl, zmizel ve tmě jak se objevil a já se pustil s vlčí chutí do jídla. Pečené maso, chléb, bramborové placky, ovoce! Přímo hostina po ohryzávání kostí a zapíjení smradlavou vodou! Najedl jsem se a získal novou energii do života. Přece jenom tady nezajdu, milánkové! Ještě mám přítele, možná mezi jaguáry, jistě to je jaguár, vyslanec knížete Griissirna. Nebo snad Ao Harrapa, jeho syna? Kdo ví – ale ten jaguár mi jistě pomůže!

Svého hlídače jsem ráno přivítal s veselou myslí. Podíval se na mne číhavým pohledem, ale nic neřekl a zase odešel. Nevadilo mi to, jeho kostí jsem praštil do kouta a celý den se věnoval přemýšlení, jak asi mi jaguáři chtějí pomoci.

Jenže v noci jaguár nepřišel, ačkoliv jsem celou noc bděl a pozoroval oblohu nad dírou. Nic se nedělo, neslyšel jsem ani šeptnutí a nikdo mi nepřinesl jídlo. Chytili ho, anebo se stalo něco, co změnilo jeho názor na pomoc uvězněnému člověku? Věřil jsem, že jen tak by si to nerozmyslel, buďto ho přistihli, nebo se nemůže dostat do paláce, odkud je zřejmě přístup do vězení. Ulehl jsem s hladovým žaludkem a vztekem a celý příští den opět prožil v myšlenkách neradostných a bezútěšných.

Této noci přišel; ležel jsem, ale stačilo zaškrábání o kámen a už jsem byl u otvoru.

„Nemohl jsem,“ řekl, když mi podával jídlo, „Nebyl tam známý strážný. Nevím, kdy se sem zas dostanu...“

„A... dýku?“ zeptal jsem se, když jsem všechno přijal a do natažené ruky už mi nic nedával.

„To nejde. Strážný by nedovolil. Jídlo ano, ale zbraň nesmím.“

„Tak dobře. Co je nového?“

„Zdá se, že tygři postupují. Vítězí a ženou sheeny.“

„Hm... děkuji. Počkej ještě – kdo tě posílá?“

Zaváhal, pak řekl sotva slyšitelně: „Ao Harrap. Kníže to neví.“

A v příští chvíli zmizel. Najedl jsem se a pak přemýšlel, jak se ozbrojit, ale na nic jsem nepřišel a tak jsem posléze usnul.

Ráno bylo moudřejší večera. Tentokrát mi zřejmě hodlali přilepšit, protože přinesli obzvlášť velkou kost s kousky masa. Když jsem hledal, kam ji zahodit, napadlo mi, abych si z ní vybrousil kostěnou dýku, jakou mívali pralidé.

Hned, jak mi tygr přinesl vodu, jsem se pustil do práce a dřel asi hodinu jako otrok. Podařilo se mi obrousit jeden konec hnátu do rovna. Pak jsem usoudil, že to k ničemu nebude, také jsem se unavil, tak jsem toho nechal. Pokračoval jsem až odpoledne a to z nudy, neboť jsem si řekl, že se mám aspoň čím bavit. Hrabě Monte Cristo kopal podzemní chodbu a vydrželo mu to dost dlouho.

Jaguár přišel opět v noci s jídlem. Ale příští noc nepřišel, ani tu další. Trochu jsem se o něho bál, ale doufal jsem, že se mu pouze nepodařilo přijít. V té době jsem už měl vybroušenou kostěnou dýku jedna radost. Věřil jsem, že člověka bych jí zabil jedním bodnutím. Horší bude ovšem s tygrem, který má pevnou kůži a není tak lehké ho zasáhnout přímo do srdce.

V noci jsem čekal na jaguárův příchod jako na smilování Prozřetelnosti. Když jsem zaslechl jeho tiché zaškrábání, vymrštil jsem se, až jsem se přes veškerou opatrnost uhodil znovu do hlavy.

Tentokrát mi přistrčil šišku chleba a zašeptal při tom: „Dávej pozor – je v něm dýka!“

„Výtečně! Kdo to pekl?“

„Tvoje tygřice. Tady máš ještě maso a ovoce... rychle!“

Vzal jsem si potravu. „Co je nového? Jak je s válkou?“

Naklonil se k otvoru. „Podle našich zpráv se vojska srazila v rozhodující bitvě. Tygři asi vyhráli, ale jisté to není...“

„Aha... no dobře. A co vlastně...“

V té chvíli jsem zaslechl ostré zakňučení, vzápětí vzteklé zařvání a hluk rvačky. Vysoký kňouravý hlas jaguára vynikl nad mnoha tygřími výkřiky, pak už jsem slyšel jenom bojovný řev. Můj přítel byl zřejmě přepaden nějakým strážcem a teď bojoval, možná dokonce o život! A já mu nemohl pomoci!

Rozlomil jsem chleba o koleno a vyhrabal z něj jednu ze svých nejlepších dýk. Rychle jsem ji otřel o lýtko a schoval do slámy, aby ji při prohlídce nenašli.

Rvačka venku skončila a dalo se jasně pochopit, že s největší pravděpodobností porážkou jaguára. Tady ten už zřejmě nepřijde; a já jsem příčinou jeho uvěznění, možná i smrti! Bylo mi ho líto, ale už jsem slyšel v chodbě rámus a vzápětí se otevřela dvířka. Vpadl sem můj strážce, ten zlověstný tygr s plíživým krokem a zlýma očima, a s ním další dva.

„Přes všechno ses dokázal domlouvat! A ještě s kým! S jaguáry, našimi nepřáteli! Jsi ničema a ničemou zůstaneš – nebudeš už víc v tomhle vězení, táhni ven!“

Povšiml si jídla, které jsem ještě měl v klíně – ani jsem je neokusil. Vztekle zavrčel a tlapou je odhodil někam do kouta.

„Tak pochoutky ti budou nosit! Uvidíš, ty opice, jak tě budeme krmit teď, tam kde budeš! Vypadá to, že ses ještě měl moc dobře! Nevadí, máme taky jiná vězení!“

Přiblížil se ke mně; já sevřel v ruce kostěnou dýku a ve chvíli, kdy byl nejblíž, mu ji zabodl do hrdla. Tygr zaskučel bolestí a vrhl se na mne, já stačil uhnout a on se v těsném prostoru nemohl moc rozehnat. Vytrhl jsem mu dýku z krku, pevně sevřel a bodl ho ještě do boku, mezi obě žebra, chránící srdce. Byla dost dlouhá a já ještě dost silný. Tygr strašlivě zaskučel, mával tlapami, ale klesl a dýka mu trčela z hrudi. Potom, bije tlapami a tlumeně mruče, se natáhl k mým nohám.

Oba jeho průvodci stáli udiveně ve dvířkách a pozorovali tu podivnou scénu. Jeden z nich vsunul hlavu dovnitř, stěží se tam vešel, očichal ránu a řekl: „Dovedeš zabíjet, Charry! Je mrtev.“

„Vím. To je odplata za to, že mne mučil. Zasloužil si to.“

Tygr na mne hleděl s určitou úctou. „Musíme tě převést jinam. Sem přijde xoyaratl, který ti nosil jídlo. Půjdeš s námi, nebo tě budu muset zabít?“

„A co kdybys mne nezabíjel ani neodvedl? Co kdybys mne pustil? Wahirr mě taky nezabije, vím to; potřebuje znalosti, které mám!“

„Nesmím – zemřel bych! Nesmím tě zabít, Charry, nesmím tě ani propustit. Nevím, co mám dělat.“

„Zamysli se! Nikdo nežije věčně, ani Wahirr. Přemýšlej, kdo by byl Vládcem, kdyby se Wahirrovi něco stalo...“

Tygr si mne pozorně prohlédl velkýma očima. „Budu o tom přemýšlet. Ty pojď. Jídlo si nesmíš vzít, nic si nesmíš vzít.“

Vylezl jsem z kobky. Strávil jsem tu několik velmi nepříjemných dní a byl jsem rád, že se odtud dostanu. Jeden tygr šel přede mnou, druhý za mnou, až mě vyvedli po strmých schodech z podzemí na dvůr. Tam hlídalo několik tygrů šelmu, nad níž jsem v první chvíli zaváhal, co to je. Měl černý obojek, ale jaguár nebyl, byl mnohem menší a měl nádhernou kresbu kožešiny. Ušklíbl se na mne. Tak jsem si vzpomněl, že se tomu říká ocelot a pochází z Jižní Ameriky, takže patří k poddaným Griisirna. Jeden z tygrů ho udeřil tlapou a ocelot se zašklebil ještě víc.

Vedli mne zahradami stále výš a výš, na další a další střechu, až jsme konečně vystoupili na jakousi terasu těsně nad okrajem silné hradební zdi. Prolezli jsme nějakým letohrádkem a tygr mi ukázal cosi jako železnou klec, stojící u trojhranného okna.

„Vlez dovnitř! To bude tvoje vězení...“

Vypadalo to jako klec pro ptáka, ovšem většího, tak kondora. Předpokládal jsem, že trest bude nějak zostřený, ale zatím to nevyhlíželo zle. Vlezl jsem dovnitř, tygři za mnou zavřeli dvířka a zajistili něčím jako zámkem, neboť k tomu přináležel podivuhodný klíč. Pak poodstoupili do temného kouta a počali tam s něčím verglovat. Co to bylo, jsem pochopil teprve, když se moje klec otřásla a zvedla, aby se počala pomalu pohybovat směrem ven z okna po jakési jeřábové dráze. Zhoupla se se mnou nad zdí a pak za ni, nad koruny stromů v parku před palácem. Nakonec se vzdálila asi deset metrů od okraje okna a zůstala tam na konci stát. Visel jsem teď nad propastí nejméně dvě stě metrovou a dá se říct dost nepohodlně, neboť i dno bylo ze železných prutů a mezi nimi dost místa, aby mi nohy visely mezi pruty dolů. Mohl jsem se položit na záda a když jsem chtěl, i postavit, když jsem se opřel nohama o dva pruty. Taky jsem mohl sedět, klečet a ležet na boku a břiše. Když se o pruty otlačily všechny části těla, nevěděl jsem už co dělat, maximálně že bych se postavil na hlavu, ale to by mi taky moc nepomohlo. Tak jsem tedy seděl v kleci s nohama zkříženýma, protože nechat je viset dolů se mi nezdálo nejpohodlnější, a pozoroval probouzející se ráno.

Ještě štěstí, že jsem jako námořník uvyklý kývání. Moje klec se v ranním vánku pohupovala sem tam a přitom se ozývalo rytmické, ale naprosto nelibozvučné skřípání, takže jsem si nebyl v první chvíli jist, zda se se mnou neutrhne a nesletí dolů mezi kytičky. Napřed jsem se taky bál příliš se pohybovat, ale pak jsem si v ranním šeru lépe prohlédl konstrukci a usoudil, že unese i moje vyhublé tělo, takže jsem se hýbal bez obav a jednou dokonce z nudy klec i rozhoupal. Houpala se krásně a rozkývat se dala, zastavit už nikoliv. Kymácela se sem tam, vítr do ní tloukl a mně se zdálo, že se už vracím na svoje zamilované moře.

A pak nastalo ráno. Viděl jsem odtud na celý Aurrgharr, na všechny vysoké ploché střechy, na věž jaguářího paláce, viděl park a tygry, kteří v něm chodili, řeku v dálce a prostranství před ní, kde jsme cvičili, viděl jsem pevné hradby města, bíle jiskřící hroty ledovců v nekonečné dálce a kdybych mohl vidět přes kopce, viděl bych dokonce i špičku věžičky hradu Guyrlayowu uprostřed řeky Charraggu. Ten hrad nebyl vlastně ani tak daleko, to jenom člověk v železné kleci nemohl nasednout na koně a jet tryskem až k jeho pevným hradbám, které se naučil milovat, když je vlastníma rukama stavěl.

Přinesli mi tentokrát kus ledabyle opečeného masa a vodu v lepší nádobě, než předtím. Na to si mě ovšem přitáhli dovnitř a já se mohl najíst a napít pod ochranou pevné země. Tři tygři mne při tom nespouštěli z očí, jeden měl dokonce v tlapách luk a šíp a při prvním podezřelém pohybu byl ochoten mi ho vpravit do těla. Vida, k čemu se hodí moje zbraně.

Pak mne zas vytáhli ven a já se mohl dívat na krajinu. Líbilo se mi tu, tak hodinu jsem se díval s potěšením, než začalo slunce nelítostně pražit a já neměl žádnou možnost, jak se před jeho žhavými paprsky ukrýt. Šaty se na mně dávno rozpadly ještě před uvězněním, neměl jsem tedy nic, co by se k tomu hodilo a tak jsem jen ležel pokud možno tváří dolů, aby mne slunce neoslňovalo. Cítil jsem, že na železné pruty usedl nějaký ptáček. Podíval jsem se, a on to havran. Podíval se na mne necitelnýma korálkovýma očima a řekl: „Krá!“

„Kdepak, kamaráde,“ odpověděl jsem, „Ještě ne. Zkus to zítra!“

Havran si mne znovu prohlédl, řekl: „Krá, krá!“ a znělo to velmi smutně a zklamaně. Pak se otočil, roztáhl křídla a odletěl.

Moje uvěznění vyvolalo značnou pozornost. Každou chvíli se dole v parku zastavovali tygři, hleděli ke mně nahoru a o něčem si povídali. Na některé jsem zamával, ale žádný neodpověděl, zase odcházeli pryč, možná říct to dalším známým, kteří to doposud nevědí. Bylo tady málo tygrů, asi většinou tygřice, mladí nebo přestárlí, kteří se nevypravili s Vládcem. Copak si asi myslí o tom, že člověk Charry, který chtěl být jejich přítelem, je tady zavřen v železné kleci?

„Tak co by sis teď řekla, Diano, o svém rytíři? Visí v železné kleci, špinavý, zarostlý, hladový a potlučený; nemá co jíst, praží do něj slunce, v noci mu bude zima, kolem něj poletují hladoví havrani a tváří se, jako by se mu už chtěli podívat na střeva. Co by sis asi teď řekla, holčičko? Už jsem se dostal z podzemní kobky, ale uvrhli do ní jiného. Není ode mne hezké, že jsem ocelota dostal do vězení. Jeho pán Ao Harrap, princ jaguárů, si ale jistě bude umět poradit. Je to mládenec chytrý a kurážný, když se jeho posel nevrátil, jistě vyzkoumá, co se stalo...“

Když jsem v úvahách dospěl až sem, zdálo se mi, že vidím stát na střeše jednoho z nejbližších domů skvrnitou šelmu s černým obojkem. Pozoroval mne upřeně a bez hnutí a když se na mne dosyta vynadíval, otočil se a byl pryč.

„No tak vidíš, Diano – už se to ví. Za nějaký čas to bude vědět i Ao Harrap a ten mládenec s politickými ambicemi si bude umět najít cestu, jak dostat ze železné klece mne i z kobky svého poddaného. Protože pořádný vládce neopouští svoje poddané v nouzi a neopouští ani přátele...“

A tak jsem se celý den houpal v kleci a spřádal plány. Slunce mne za tu dobu pěkně opeklo, abych líp chutnal. Měl jsem neuvěřitelnou žízeň a všechno mne bolelo.

Večer přinesl úlevu ve starých nesnázích, ale též nesnáze nové: chlad a osamění. Díval jsem se, jak pomalu hasne odraz slunce na střechách města a bylo mi smutno. V lidských obydlích se touto dobou rozsvěcují okna a lidé usedají okolo stolů k večeři. Tady se nerozsvěcovalo nic, tygři vidí potmě a spí tehdy, když sami chtějí, někteří v noci, jiní ve dne a někteří pořád. Večeři jsem taky nedostal, jen pár havranů přišlo zkontrolovat situaci a když si posedali na moji klec a poradili svými líbeznými hlásky, zase odletěli a zanechali mne pochmurným úvahám.

Byl jsem unavený a chtěl spát; ale zkuste usnout s tělem otlačeným o železné pruty, navíc ještě na těchže prutech! Každou chvíli jsem se probouzel a lehal si jinak, abych získal co největší pohodlí. Ale žádné pohodlí na tomto místě být nemohlo! Připadal jsem si jako Prométheus přikovaný ke skále, jenom ještě scházelo, aby mi někdo přišel klovat játra. Nepřišel však nikdo, komu bych mohl zakroutit krkem, tak jsem přežil noc bez odpočinku a bez jakékoliv úlevy.

Ráno mi napadlo zkusit, zda bych se dokázal dostat z klece ven a přeručkovat dovnitř do letohrádku. Ale ať jsem dělal se zámkem co chtěl, otevřít se nedal, zřejmě byl ten velký klíč opravdu potřebný. Naštěstí mne tou dobou vtáhli dovnitř. Tentokrát tu byli čtyři tygři a jeden z nich vyzvídal, když mi dával maso:

„Kdo ti nosil jídlo? Kdo to byl?“

„Nevím.“ řekl jsem, jako kdybych byl na policii.

„Byl to jaguár, xoyaratl! Jak se jmenoval?“

„Nevím. Nepředstavil se mi.“

„Kdo ho poslal?“

„Nevím.“

„Proč ti pomáhal?“

„Nevím.“

„Nechal jsi mu tam nějakou zbraň?“

„Ne.“

„Co jsi s ním měl?“

Už jsem ztratil trpělivost. „Říkám ti, že nic nevím! Byl tam poprvé a přinesl mi jídlo, nejspíš ze soucitu, protože jste mne živili dost uboze. Neznám ho a nevím, kdo ho poslal. Snad by bylo dobře se zeptat přímo jeho.“

„To bylo. Jenže on... On totiž uprchl a po cestě zabil strážce, který mu přinesl jídlo. Zabil ho dýkou, jakou jsi nosil ty. Ale tvoji kostěnou dýku mám já – jak to je možné?“

„Vším způsobem úplně normální. Jaguáři zřejmě znají nějaká kouzla, která jim pomáhají!“

Tygři se podívali jeden na druhého se zřejmou nedůvěrou.

„Jak je možné, že dokázal uprchnout?“

„Nevím. Ale vím, proč utekl.“

„Ale! A proč tedy?“

„Protože nemáte žádné právo ho zavírat. Je to poddaný knížete Griissirna, žádný poskok Wahirra, který tady vládne. Zavřeli jste ho protiprávně, proto odešel. To je jasné.“

Tygr na mě chvíli zkoumavě zíral. „To je věc Griissirna. Skutečně tedy nevíš, jak se jmenoval?“

„Vy jste ho ani nevyslechli?“

„Ale ano, jenže nic neprozradil. Chtěli jsme ho vyslýchat ještě jednou dnes v noci. Ale jeho cela byla prázdná a strážce ležel na zemi probodnut.“

„Tak mu taky patří! Všechny bachaře je třeba podříznout, můj pruhovaný miláčku. Víš o tom?“

„Co je to bachař?“

„Dozorce ve věznici, jako ty a tihle další. Všechny je potřeba vyhodit z nejvyššího patra věže dolů na dlažbu.“

„Ale... to bychom se zabili!“

„Nic lepšího si nezasloužíte!“

Po tomto prohlášení uznali, že bude lepší se se mnou nebavit a vytáhli mne zase ven, na čerstvý vzduch.

Tak jsem prožil další dva dny svého vězení a pomalu si na ně zvykal. Je pozoruhodné, na co všechno si člověk dokáže zvyknout, když musí. Doma bych se zřejmě velmi ostře bouřil a poškrtil pár strážných, než by dospěli k rozumnému názoru a buď mne pustili, nebo oběsili. Tady docela bez odporu sedím v železné kleci nad parkem, dívám se na tygří dětičky, jak si mě prohlížejí a nechám se opékat sluncem. Kůže se mi loupe z nosu i z ramenou a nemít takovou hustou a nečesanou hřívu černých vlasů, tak jsem už dávno dostal úpal. Kdoví, jaký bude zbytek mého života. Už se pomalu začínám smiřovat s myšlenkou, že ten konec není tak vzdálený, jak se mi zdálo.

Jednoho večera jsem měl dojem, že dole před hlavní branou do paláce nastala nějaká vřava, snad dokonce rvačka. Slyšel jsem křik stráží a útočný řev vzbouřenců, zdálo se mi, že vidím, jak se klubko tygřích bojovníků rve a škube, až z nich lítají chlupy. Ale než jsem si to stačil pořádně prohlédnout, v příšeří a pod krytem stromů, bylo po legraci a mohl jsem si myslet, že mne jen ošálily smysly.

Ale toho rána přišel jeden ze strážců přizdobený mohutným šrámem na bělostné náprsence, spečeným zaschlou krví.

„Copak se ti stalo, miláčku?“ ptal jsem se. Loupl po mně okem a neodpověděl nic. Vypadal nabručeně.

„Pokud se nemýlím, vypadá to na stopu kolegy tygra...“

Opět nic neřekl a tvářil se ještě posupněji. Ani ostatní se netvářili nijak mile.

„A copak to bylo za rámus večer před branou?“ zeptal jsem se přímo a v tu chvíli přímo vybuchl:

„Drž svoji proklatou hubu! Ještě se posmívej! Opovaž se říct ještě jedno jediné slovo a já tě vlastnoručně utluču tlapou!“

Mlčel jsem tedy a jen se usmíval. Zřejmě se tygr nějak zapletl do večerní rvačky a měl zlost. Že by ten rozruch byl kvůli mojí maličkosti? Zajímavé!

Den proběhl normálně, stejně tak i noc. Bylo mi čím dál hůř. Sice přinesli pečené maso i vodu, ale většinu jsem odmítl, nemohl jsem jíst, jen hltavě pil. Taky jsem nemohl mluvit, ani jsem vlastně neměl co. Uvažoval jsem o smrti, zatímco slunce si dávalo záležet, abych se co nejdřív stal kostrou. Ponechají toho vysušeného kostlivce viset ve své železné kleci?

Té noci jsem se poprvé v životě upřímně modlil. Chvílemi jsem vzpomínal na Dianu, chvílemi prosil Boha o pomoc. Jestli Jsi, Pane, slituj se nade mnou! Já vím, neudělal jsem nikdy nic, co by se Ti líbilo. Žil jsem si silně po svém a dělal jednu hloupost za druhou. Byl jsem svévolný, nafoukaný, pyšný a krutý. Považoval jsem se za střed světa a myslel si, že moje tvrdé pěsti přemůžou všechny protivníky. I tu svoji dívenku jsem ztratil... Nemám už nic než svou bídu. Tak prosím Tě, už mi odpusť! Už jsem dostal dost za vyučenou... Anebo snad ne?

Pak přišlo ráno a s ním slunce. Už mi to bylo jedno, nevnímal jsem je. Umíral jsem. Zdálo se mi, že opouštím tento svět, že se koupu ve sluneční záři a odněkud z výšky shlížím na svoje ubohé tělo, zavřené v železné kleci. Toho dne mi nedali nic jíst, ale bylo mi to taky jedno. Z posledních sil jsem zvedl tykev s vodou a lil si ji do úst. Netrefil jsem se, polil jsem si tvář, tykev mi vypadla a propadla mříží dolů. Taky to mi bylo jedno. Odcházel jsem už z tohoto světa.

Zůstala mi jediná myšlenka: Smiluj se nade mnou, Pane! Odpusť mi mé hříchy. Buď mi milostiv...

Jak jsem se tak vznášel ve výšinách a sledoval, jak se zbytek mého těla trápí ve své kleci, povšiml jsem si dole u řeky Charraggu oblaku prachu, jako by tam jela skupina jezdců. Sledoval jsem je, ale neviděl nic, jen jsem si všímal, jak veliké vzrušení to působí ve městě a jak se všichni ženou směrem k Zlaté bráně. Že by se vracela Wahirrova výprava? Je ostatně na čase, tvrdnu už ve vězení pořádně dlouho a jestli chce Wahirr uspořádat moji slavnostní popravu, má na to hodně krátkou chvíli. A bylo mi to jedno, dokonce jsem se bavil.

A ejhle! On to není Wahirr, je to kníže Griisirno, v černém plášti, v čele smečky jaguárů. Vletěli dovnitř, ani se nikoho na nic neptali a nikdo se neodvážil na něco ptát jich. Obsadili svými strážemi všechny vchody a tygři čekali, co bude.

A ne, opět je to jinak. Ten svět je přece legrační, když se na něj díváš z výšky! Skutečně se vrací tygří vojsko, je jich hodně, taky dost zraněných. Měl bych jim jít ošetřit rány... jenomže to už asi není moje starost. Ale kníže Griissirno sem taky jede, kus před ostatními. Velice zajímavé a zvláštní! Tygrům právě otvírají Zlatou bránu, všichni je vítají... Wahirr se vrací! Mocný, vítězný, slavný Wahirr, vítěz nad leopardy, nejvyšší Vládce Nebe a Země! No, mám se na co těšit...

Ale vevnitř, v letohrádku, nastal nějaký zmatek. Moje klec se rozhoupala a dala do pohybu dovnitř. Jenže ouha, vzápětí se klec zase sama zastavila a uvnitř nastala vřava, jako by se tam rvaly skvrnité kožešiny s pruhovanými! No ne, to je legrace! Teď náhle vyletěl trojhranným oknem tygr, jako by ho někdo vyhodil, přeletěl přes hradbu a padal do hlubiny. Vesloval tlapkami, jako když se učí plavat, a když dopadl, zůstal ležet bez hnutí, takový pád nedokázal přežít.

To už jsem chápal, co se děje, má klec se opět pohybovala dovnitř! Viděl jsem, jak vyhlíží tvář jaguára se stužkou na krku, krutá, zlá tvář. Pak jsem vjel dovnitř, klec dopadla s bouchnutím na podlahu. Zřejmě ji neobsluhoval ten, kdo k tomu byl určen. V místnosti bylo pár jaguárů, byl tu kníže Griissirno, ale nebyl tu ani Ao Harrap, ani ocelot, který mi nosil jídlo.

V tu chvíli jsem začal meditovat o tom, že termín Xoyaratl, který pro sebe používají jaguáři, zřejmě vůbec není název druhu, ale národa, a zahrnuje i jiné šelmy než jaguáry. Tak dobře, budu ho od teďka psát s velkým písmenem.

Vytáhli mě z klece a olizovali. Obávám se, že to byl jediný možný způsob, abych přišel k sobě.

„Přišel jsem ti pomoci, Charry!“ hovořil Griissirno, „Máme poslední možnost, Wahirr se vrací z boje a chce tě zabít!“

„Fakt, jo? Viděl jsem jeho armádu... no a co?“

Griissirno přiskočil k oknu. „Už nezbývá moc času! Rychle pojď se mnou, odvedu tě tajnou branou z města! Za tři dny jsme u moře, tam čeká moje loď! Odveze tě do Indie, nebo kam budeš chtít...“

„Děkuju... jseš moc hodnej, ale...“

„Ao Harrap mne posílá! Pojď rychle!“

Rozběhl se chodbami, ale já nemohl běžet, jen se ploužit. Taky mi to bylo dost jedno. Napřed jsem musel lézt po čtyřech, potom jsem se mohl vzpřímit a kráčet v předklonu. Byl jsem slabý jako moucha, klopýtal jsem a padal, i třeba přes samotného jaguára. Jeho suita klusala mlčky za námi. U dveří do chodby jsem objevil dva tygry, leželi bez hnutí, ale hrudník se jim pohyboval, byli nejspíš jen v bezvědomí.

„Kde je můj Aflargeo?“ ptal jsem se, „Žije?“

„Je ve vězení. Zařídím, aby ho pustili...“

„Chci se s ním rozloučit. Nebo, ať jde se mnou! Nemohl bys ho vysvobodit hned teď?“

„Nemáme čas! Rychle spěchej, nebo nás dostanou!“

„To snad nezabere tolik času! Prosím...“

Přeběhli jsme přes jakousi terasu. Všude byl klid, jako by se všichni tygři rozběhli naproti svému Vládci.

Griissirno se otočil: „Vy čtyři, doběhněte do vězení, ať pustí tygra Aflargea! Hned! A přiveďte ho sem, rychle!“

Čtyři šelmy se rozběhly jiným směrem, my se vpletli do známého bludiště. Jaguár uháněl bez rozmyšlení vpřed, za mnou pleskaly tlapky ostatních. Já se pokoušel běžet, ale stěží jsem jim stačil. Náhle byla proti nám zeď a nebylo lze ji nějak otevřít.

„U ocasu vypelichaného démona!“ zaklel Griissirno, „Zabloudil jsem! Hledejte stopu! Šli jsme sem přece tudy, ne?“

Rozběhli jsme se zpátky, jaguáři s nosy u země.

„Tudy stopa nevede! Šli jsme jinudy!“

„Nejsem hloupý!“ vrčel Griissirno, „Jdu po svých stopách! Tak hledejte, copak nemáte nosy?“

Čenichali v odbočkách, až jeden našel správný směr a všichni se tam rozběhli. Teď běžel v čele ten jaguár a já za ním, následován knížetem. Tehdy jsem upadl a zároveň se začal smát.

„Zbláznil ses? Rychle, než nás dopadnou!“

„Mně je to už jedno, Griissirno! Stejně se nám nemůže nic stát! Jsem pod ochranou Boha a ten ví, co se má stát...“

Ani jsem netušil, jak velký dojem to na něho udělá. Zastavil se a pozorně si mne prohlížel: „Bůh... tě chrání, Charry?“

„Stane se jenom to, co si On přeje. Jeho vůle...“

A pak jsme konečně vyběhli na světlo, před palác.

„Koně!“ křičel Griissirno, „Rychle, sežeňte koně!“

Jeden z jaguárů vyletěl jako střela a hnal se k bráně, my za ním. Jaguár proběhl, jenže v téže chvíli se branou vhrnulo snad tisíc tygrů. A v jejich čele jel Ragga.

„Pozdě,“ řekl jaguár vedle mne, „Nepodařilo se!“

Ale Ragga letěl přímo ke mně; seskočil s koně a křičel: „Zachraň nás, Charry! Leopardi zvítězili, rozehnali nás! Ženou se za námi, zítra dorazí k řece Charraggu, k hranicím!“

„Cože?“ vykřikl kníže Griissirno, „Co to povídáš? A Wahirr?“

Ragga se udiveně rozhlédl – pak řekl zlomeně:

„Wahirr je mrtev. Už nemáme Vládce...“

Errata:

30.05.2021 11:05