Útok leopardů
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Ta zpráva mi trochu vyrazila dech, ale bylo to jen další překvapení po řadě zmatků, takže jsem to přežil ve zdraví.
„Tím chceš říct, že nejvyšší velitel tygrů jsi teď ty?“
Ragga se zatvářil rozpačitě. „Nijak zvlášť po tom netoužím! Spíš bych byl rád, kdybys... platí ještě stále tvoje nabídka, že se pokusíš dosáhnout míru s leopardy?“
„No, jednoduchý to v tuhle chvíli nebude. Ale zkusím.“
„V tom případě nám řekni, co máme udělat!“
Bylo nanejvýš zapotřebí si to vyjasnit v hlavě. Momentálně jsem měl ze všeho nejvíc chuť se složit. Vyčerpáním, slabostí... ještě jsem byl trochu na rozpacích, zda nemám raději upadnout.
„Především pusťte moje tygry! Wirrtu, Aflargea, Reggia. A ty pojď se mnou, Raggo, promluvíme si někde...“
Tygřích válečníků přibývalo. Někteří byli poraněni, tak tak že se drželi na koních. Sesedali a čekali, co se bude dít.
Já zamířil do zahrady a tam jsem si lehl do stínu na trávník. Ragga vyslal svoje bojovníky do bludiště chodeb, kam se mi za nimi vůbec nechtělo. Taky se někam ztratil kníže Griissirno, zato se objevil Ao Harrap, který se moc divil, co se děje, ale vůbec jsem se s ním nestíhal poradit.
Kolem mě se shromáždili Ragga, Shirrt, dva další náčelníci, Ao Harrap, Wirrta, Reggio a Aflargeo. Někdo nám přinesl občerstvení, tygrům misky s čerstvou krví, mně nějaké ovoce. Taky moje tělo podrobili další masáži svými jazyky.
„Tygří armáda je rozdrcena,“ objasňoval mi Ragga, „Utekli jsme jako králíci! Leopardi nás ženou a zítra budou na hranicích. Pokud je nezastavíme, vpadnou až sem a oblehnou Aurrgharr...“
„No, to mám radost! Jak se to mohlo stát?“
„Nevím. Nikdo nic neví. Vůbec nevíme, co se tam vlastně dělo!“
„Jak to bylo s bitvou?“
„Nevím. Vím jen to, že jsem byl ve středním proudu. Možná proto ještě nejsem mrtev. Wahirr byl v čele – padl, prostříleli ho spoustou šípů...“
„Aha. Kdo o tom ví něco určitého?“
„Já,“ řekl Shirrt, „Byl jsem taky vpředu, blízko Vládce. Ale vzal jsem si Aflargeovy zbraně, hlavně štít. Tím jsem zachytil skoro všechny šípy, proto jsem viděl, co se dělo.“
„No a teda?“
„Potkali jsme silný oddíl leopardů. Wahirr poručil bojovat, tak jsme se na ně vrhli. Tygři za chvíli postříleli dobrou polovinu leopardů, ti ostatní se otočili a prchali. Wahirr vyrazil za nimi a ostatní tygři taky. Leopardi jeli rychle, vzdalovali se nám a my je hnali, Wahirr chtěl zabít všechny! Bylo to hrozné. Pak jsme se dostali do jakési kotliny, mezi skály. A odtamtud najednou zaútočilo množství leopardů, ze všech stran. Spousta šípů, potom oštěpy a hořící pochodně. Wahirra zabili, my jsme se snažili mu pomoci, dokud to šlo, ale dostal jsem pochodní do hlavy, podívej, tady mám ohořelou srst, tak jsem nic neviděl. Najednou jsem byl mezi leopardy. Jsem jim podobný a nebojoval jsem, tak si mě moc nevšímali, i u nich byl hrozný zmatek. Jak jsi říkal, že se jmenuje to zvíře s dlouhým nosem, na jehož hřbetě je pevnůstka?“
„Slon?“
„Ano – viděl jsem ho dobře! Velký čaroděj leopardů neustále jezdil ke slonovi a s někým uvnitř se bavil, ale nemohl jsem se dostat blíž. Potom jsem jim zmizel v džungli a ztratil se. Co se dělo s ostatními tygry nevím, ale viděl jsem spoustu skupin taky prchat do džungle.“
„To vím zas já,“ řekl jeden tygr, „Naši bojovníci se rozutekli. Každý kdo mohl zmizel v džungli. Leopardi nepronásledovali ty, kteří utíkali, tak prchal nakonec každý. Moje vlastní oddíly začaly zdrhat, tak jsem musel za nimi...“
„Co na tom?“ řekl Ragga, „Já vůbec nevím, co se dělo. Všude okolo nás byli leopardi a svištěly jejich šípy. Moji tygři skoro nemohli vystřelit, nebylo po čem. Sheenové vylezli i na stromy. Potom mezi nás vletěli jako klín a oddělili nás od přátel, kteří jeli vedle nás. Chtěli jsme utéct do křoví a tam se nějak sešikovat, ale když jsme to udělali, nebylo najednou nikde vidět žádné leopardy, tak jsme je hledali. A nakonec nikoho nenašli, tak jsme radši jeli sem.“
„Jak tedy vlastně víte, že vás honí?“
„To vím já,“ řekl Shirrt, „Potkal jsem se s nějakým mladším leopardím důstojníkem. Říkal, že čarodějové chtějí pronásledovat tygry a dobýt Aurrgharr. Taky povídal, že Velký čaroděj to přikázal a sám vede útočný oddíl. Proto jsem jel co nejrychleji dopředu, abych se setkal s Raggou.“
„No, pěkný! A ty oddíly, co se rozutekly – sešly se zase nějak, nebo zůstaly různě po džungli?“
„Nejspíš tam zůstaly, nevím.“ řekl Ragga, „Nás, co jsme se sešli, je tak dva a půl tisíce. Někteří tygři padli, ale nejmíň pět tisíc se jich ještě někde schovává po džungli.“
„Takže, jestli to chápu: vším způsobem vás nalákali do pasti, potom vás překvapili nenadálým útokem a rozprášili, aniž byste stihli sáhnout po zbraních. A vzápětí vyrazili k nechráněnému městu. Skvělá taktika, vypadá to, že člověk, který jim velí, musí být nevšedně chytrý. No dobře. Zarazíme je teda na řece...“
„Nemáme téměř žádné bojovníky! Je to marné...“
„Máme pevnost Guyrlayowe. Tam bysme jim snad mohli trochu pocuchat hřebínky, co říkáte?“
„Dá se ta tvá pevnost vůbec bránit?“
„Snad jo, ale potřebuji dostatek tygrů k protivýpadu. Povedu je sám! A všichni musí bezpodmínečně mít štíty. Rozumíte?“
„Všichni bojeschopní tygři půjdou za tebou!“ prohlásil Ragga, „Budeme bránit Aurrgharr do posledního dechu!“
„Hm... měl bych větší radost, kdybyste měli míň odhodlání a víc rozumu, ale... zatím jim dej tak čtyři hodiny na jídlo a spánek. Mně připravte koně za hodinu. Zatím ještě něco projednám a zkusím se trochu vzpamatovat... Ty můžeš jít taky, Raggo.“
Pobočník se trochu podivil, ale pokrčil rameny, pokud tak tygr vůbec dokáže učinit, a šel.
„Aflargeo, ty půjdeš ven, oběhneš pár šikovných mladých tygrů, které bys rád měl vedle sebe a trochu je poučíš, co to obnáší sloužit na Guyrlayowu u jízdy. Chápeš?“
„Jasně!“ řekl Aflargeo a vypálil.
„Vy dva, mládenci,“ řekl jsem cizím tygrům, „Si jděte dát zatím dvacet. Pokud to nechápete, jděte se prospat, to vám udělá dobře. A před usnutím pouvažujte o tom, kdo by měl být novým Vládcem, to bude brzo hlavní starost vašeho národa.“
Odešli bez diskusí, ale taky bez nálady.
„Tak to vidíš, Wirrto,“ řekl jsem, „A to by v tom byl čert, abych tě nedostal na trůn. Co říkáš?“
Wirrta se na mě podíval dost udiveně. „Právě před chvílí jsem vyšel z vězení. Co se vlastně děje, Charry? Pořád to ještě nemůžu dobře pochopit...“
„To je fajn. Ty budeš na Vládce jako vyšitej. Podívej, když je to tak, nestarej se, já si všechno zařídím sám. Jasný?“
Wirrta potřásl hlavou a odešel i s Reggiem. Shirrt, kterého jsem také nepotřeboval, odešel rovněž a já osaměl s Ao Harrapem.
„Tak, bratříčku, teď si budeme povídat my dva. Především ti děkuju za starost o moji osobu.“
„Ach, to nic! Otec tě zřejmě osvobodil...“
„Popral se se strážemi a pár jich zabil, ale to nic. Snad mu to projde. Byl ke mně moc hodný, nabízel mi, že mne odvede tajným východem, ještě než přijdou...“
„Vážně? A proč?“
„To ještě nevěděl, že Wahirr je mrtev. Víš, že mi Wahirr slíbil smrt, až se vrátí. Griissirno mě chtěl odvézt do Indie, bez ohledu na to, že tím vzbudí Wahirrovu nelibost.“
Ao Harrap se tvářil velice překvapeně. „Můj otec nevěděl, že Wahirr...? Aha, no ovšem, to mi přece řekli až potom, nemohl to vědět. Když mi posel vyřídil, co se stalo, byl už pryč. Spěchal jsem do paláce...“
„To je už jedno, hlavně, že to dopadlo dobře. Ale je tady jiná věc. Ty jsi povídal, bratříčku, že můžete střílet z lodních děl. To tedy znamená, že máte střelný prach?“
„Ovšem. Dokážeme si ho vyrobit, pokud ho nevezmeme nepřátelům.“
„Mohl bys mi půjčit tak dvě tři kila prachu? Vrátím ti ho hned, jak nějaký vyrobím sám. Mám pušky a revolver, mám i nábojnice a kulky si odliju – a pak je překvapím střelbou!“
Ao Harrap se zatvářil nadšeně. „Jistě! Ale Charry, proč si nechceš půjčit rovnou děla? Máme dva malé kanóny v našem paláci, rozložené se dají krásně nosit na koních i přes hory, a zásobu koulí a prachu. Chceš-li, otec ti je jistě rád půjčí...“
„Skutečně? Opravdová děla?“
„Nevím, jak vypadají neopravdová. Prostě děla jako na lodích.“
„Tak ty musím vidět! Chtěl jsem si odpočinout, ale po smrti se naodpočívám až dost. Teď se jedeme podívat k vám...“
„Ano, ovšem.“ Ao Harrap se tvářil poněkud povážlivě. „A Charry, je ti opravdu dobře? Chováš se tak zvláštně... Vypadáš, jako kdybys viděl bezocasého démona!“
„Jo! Tos přesně vystihl!“
Seběhli jsme po terasách dolů, vzali koně a jeli do jaguářího paláce. Venku se k nám přidal Aflargeo, který tam shromažďoval svoje tygry, ale když nás viděl, usoudil, že se u nás budou dít zajímavější věci.
Palác jaguárů byl otevřen, jaguáři tam hlídkovali a opatrně si mne prohlíželi, jako by mi moc nevěřili. Měli zlé a úskočné oči a vyhlíželi nebezpečně, ale chovali se přítulně.
Kníže Griissirno se objevil hned, jak ho Ao Harrap zavolal a přišel mi ochotně vstříc. „Jsem velmi rád, Charry, že to dopadlo tak dobře! S radostí vidím, že jsi už zcela zdráv...“
„Přímo v extázi, miláčku. Díky za účinnou pomoc...“
„Byl jsem připraven chránit tě třeba vlastním tělem! Málokterý tygr se odváží proti jaguárovi v boji! Byli bychom se dostali z paláce k lodi... Ještě dobře, že už to není potřeba.“
„Fajn. A copak teď děláte, kamarádi?“
„Balíme. Připravujeme se odjet na nějaký čas z Aurrgharru do Orlího hnízda, našeho sídla. Bude to tak lepší.“
„Tak ty se bojíš, že Aurrgharr bude obléhán?“ rozesmál jsem se. „Ty se snad nemusíš bát, nejsi tygr, ale jaguár a máš volný přístup k oběma stranám!“
„Nejsem rád ve válkách, kde mi nezáleží na žádné straně. Nechám tygry a leopardy, ať si to vyřídí mezi sebou...“
„Jenomže Aurrgharr obléhán nebude. Zastavím leopardy na řece. Ale potřebuju tvou pomoc, kníže. Prach, koule a děla. Samozřejmě po vítězství čestně vrátím.“
„A co když tě zabijí?“
„Tak bude po mně! Pochybuju, že by někdo z černě obojkovaných pro mě moc tesknil.“
Kníže chvíli přemítal. „Když ti Ao Harrap řekl o dělech, vem si je. I munici. Ao Harrape, dej mu, co potřebuje.“
„Vřelé díky, kamaráde!“ A vyběhl jsem za mladými do poschodí.
Zaslechl jsem ještě Griissirnův mazlivý hlas: „Když dovolíš, navštívím při boji tvůj hrad. Rád bych viděl boj, jaký umějí uspořádat lidé...“
Neočekával jsem žádný zázrak, ale to, co mi Ao Harrap ukázal s neuvěřitelnou pýchou v obličeji, mi trochu vyrazilo dech. Byly to dva válce z nerozpoznatelného kovu, položené na dřevěných lafetách, podpíraných nožkami z téhož kovu. Každá z těch nožek byla jinak dlouhá a při bližším ohledáni se dala posunovat, což jsem nepochopil. Zaťukal jsem na válce a usoudil, že to může být slitina, v níž převládá železo, jinak jsou zastoupeny snad všechny dostupné kovy. V přední části válce byl otvor, zadní byla uzavřena velmi složitým uzávěrem, kudy se tam zřejmě cpal prach a koule. Proč se nenabíjejí rovnou zepředu, byla další záhada. Dělo se uvádělo do činnosti zapálením zápalky, vyčnívající ze zadní části. Koule ležely vedle, ovšem nesrovnány do hranice, jak tomu bývá u lidských děl, jen tak volně a každá jinak veliká. Některé kulaté, jiné spíš oválné, jak se výrobci podařily.
„No nazdar!“ řekl jsem a zatahal se za vousy.
„To jsou děla, viď?“ řekl pyšně Ao Harrap. „Taková ani vy lidé nemáte!“
„To teda fakt ne. Leda někde v museu.“
„Co je to museu?“
„Tam se schovávají všechny staré krámy. Tyhle kanóny přece musí být daleko nebezpečnější pro obsluhu než pro nepřítele! Chceš mi tvrdit, že s tím dokážete potopit loď?“
„Ano – viděl jsem to na vlastní oči! Jsou to moc dobrá děla!“
„Jo,“ řekl Aflargeo, „Tyhle křápy nás pomlátí všechny dřív, než zabijí nějakého leoparda – pche!“
„Ty tomu tak rozumíš!“ vzkypěl Ao Harrap. „V životě jsi neviděl kanón a teď budeš radit!“
„Ani jsem ho nepotřeboval vidět! Mně stačí, co říká Charry. Kdoví, kde jste to vyhrabali ve starém železe!“
„Náhodou, to jsou moc dobrá děla! Ta střílela, když ještě žádný z nás nebyl na světě!“
„To bych docela věřil. Musí být aspoň dvě stě let stará! Opravdu, Ao Harrape, jak jste k nim přišli?“
„Koupili jsme je od Reortů. Ale už dávno...“
„To mi zas povídej! Za Reortských válek? To přece je už několik tisíc let!“
„Ale ne! Reorti přece ještě žijí, v zemi, které říkáte Afrika. Otec mi slíbil, že se tam můžu podívat, až budeme mít čas; on tam byl už několikrát...“
„Jo takhle... to nic nemění na situaci. Dobře, co se dá dělat, vezmem si ty hromobijce. Umí s tím někdo zacházet?“
„To nic není! Hodně jaguárů umí střílet z děla. Já se to taky naučil a vysvětlím ti to. Podívej se, tady...“
„Počkej, teď ne. Nejdřív musíme ty krámy sestěhovat dolů a nějak naložit na koně. Má to asi pořádnou váhu, i když jsou jen takhle malá...“
„My máme i větší,“ řekl jaguár pyšně, „Ale na lodích...“
„Klidně je tam nechte,“ řekl Aflargeo, „Nám tyhle exponáty docela stačí...“
Ao Harrap zařval a svolal sem spoustu jaguárů. Společně vzali jedno dělo, zvedli je z lafety a stěhovali po schodech dolů. Podařilo se to docela dobře, až na to, že při snášení vyklouzla z hlavně koule a přirazila jednomu z jaguárů tlapku. Ještě, že jsme neposlechli Ao Harrapovu radu a nehodili dělo zkrátka přes zábradlí dolů na dvůr, mohlo případně i vybuchnout.
Já si zatím prohlížel různé předměty ve zbrojnici. Objevil jsem řadu zbraní asijských i evropských, taky dost dobrý meč nejspíš čínského původu. Vzpomněl jsem si na Griissirnovu katanu, tohle byl zas jiný. Uvažoval jsem, zda by mi ho Griissirno daroval, ale potom jsem přišel na ještě zvláštnější věc. Byla to ruční zbraň ze šesti hlavní, připevněných na dřevěném držáku. Ty hlavně se dají nabít a postupně odpálit. Pokud se pamatuji, říká se té věci varhánky a používaly se naposled v Evropě v tureckých válkách.
„Kde jste proboha vzali tohle?“
„To ti budu vypravovat,“ řekl Ao Harrap ochotně, „Za časů, kdy kníže Wassigrath válčil na Ostrovech koření po boku místního vládce proti jeho nepřátelům...“
„Aha. Tak to nech radši na jindy. Půjčíš mi to?“
„Jistě, velice rád.“
„Tak prima.“ řekl jsem a instrument sbalil.
Aflargeo odběhl, aby sehnal dostatek nákladních koní. Já bych spíš chtěl nějaké mezky, ale taková zvířata tady neznali. Zatím jsme sestěhovali i druhé dělo, ovšem to už jsme si kouli vyndali sami. Pak jsme ještě vláčeli dolů lafety, koule, soudky a vaky se střelným prachem. Trochu jsem jej prozkoumal, byl hrubší než je zvykem a musel dávat spoustu dýmu, ale střílet se s ním dalo. Prožili jsme perné chvíle, než jsme ty příšery naložili na koně, ale dva spřažení k sobě tu hrůzu přece jen krásně unesli na hřbetech, tak jsme šťastně vyslali karavanu na Guyrlayowe.
Potom jsem se vrátil do tygřího paláce a dával příkazy ohledně odjezdu bojovníků. Všichni tygři mne velmi ochotně poslouchali, žádný se nevzpíral rozkazům. Dokonce ani tehdy, když některý rozkaz vůbec nechápali, neměli námitek. Po cestě jsme předhonili Ao Harrapovu karavanu, která postupovala mnohem pomaleji, i když její velitel dělal, co mohl.
Guyrlayowský hrad jsme nalezli v pořádku. Wirrta i Reggio už tam řádili a snažili se jej uschopnit k obraně. Naši tygři přišli právě vhod. Okamžitě jsem vybral ve skladu vhodné dřevo na lanovku, která by unesla i těžká děla a počal s nimi sestrojovat složité zařízení, které mělo všechno přepravit přes řeku. Dřeli jsme na tom strašlivě, já nejvíc, protože tygři neměli ponětí, co vlastně chci. V životě jsem neviděl šelmu tak nešikovnou, aby nedokázala kladivem zatlouci podkovák. Aflargeo, Reggio a Wirrta byli zářné vzory šikovnosti, horší bylo s ostatními, kterým vše padalo z tlapek a kterým jsem toho za ten den řekl tolik, že to jistě obohatilo jejich znalosti lidského světa.
Shirrt se tu taky objevil a dostal velmi důležitý úkol vyrazit dopředu a zjistit, jedou-li na nás opravdu leopardi a když, tak kde jsou. Vzal si tři tygry a zmizel v džungli.
Se samotným večerem přijel Ragga s několika stovkami bojovníků. Uložili se v džungli za řekou a velitel sám přijel do hradu, aby seznal stav opevňovacích prací. Provedl jsem ho důkladně po hradbách a předvedl mu, jak bude hrad obsazen hlídkami.
„Podívej: tady bude jedno dělo, tady druhé. Zde, jak jsem začal dělat baštu, budu já s puškami. Škoda, že žádný z tygrů neumí střílet z pušky, dost by nám to pomohlo. Mezi děly budou umístěni lučištníci, ti budou mít za úkol postřelovat visutý most.“
„Proč ten most nestrhneš? Mohli by po něm proniknout...“
„Z řady důvodů. Především, most je láká sem, přijdou určitě, když tady mohou přejít řeku bez namáhavého brodění. A taky ho budem potřebovat my, až vyrazíme k protiútoku.“
„Myslíš, že takový způsob boje má nějakou naději na úspěch? Víš vůbec, kolik leopardů sem přitáhne? Bude to pár tisíc bojovníků, to je strašná síla!“
„Jenomže těch pár tisíc bojovníků se snadno poleká našich zbraní. Kromě toho, třeba můžeme využít jejich nápady. Pokusím se sestrojit přes noc nějaký prak, který bude vystřelovat zapálené pochodně leopardům na hlavy, to se jim jistě nebude líbit. Taky znám úpornost vojáků. Jakmile si jejich velitel...“
„Velký čaroděj.“
„Dobře, tak jak si pan velký čaroděj vezme do hlavy, že tuhle pevnost dobude, bude si na ní lámat zuby zas a zas, až z toho úplně zblbne. Jestli trochu rozumím válčení, tak ho nemůže čekat jiný osud než smrt nebo totální debilita.“
Ragga mi moc nerozuměl, ale souhlasil se mnou ve všem. „Poslyš, Charry,“ řekl, když se ubezpečil, že nikdo neposlouchá, „Už jsem hovořil s několika staršími tygry o tom, kdo by měl být příštím vládcem. Koho bys navrhoval ty?“
„Chceš jím být ty? Souhlasil bych...“
„Ne! Já nechci být Vládcem. Jsem příliš starý a příliš mnoho jsem viděl na to, abych mohl vládnout Pruhovaným...“
„Dobře, tak kdo?“
„A koho bys myslel?“
„Wirrta.“
Ragga se znovu ohlédl. „Tygří rada je stejného názoru. Když s tím souhlasíš, mohl bys Wirrtu požádat, aby se o to ucházel. Nebo se aspoň vyjádřil, zda je ochoten to přijmout.“
„Nemusím se ho ani ptát – přeje si to odedávna.“
„V tom případě budu podporovat jeho kandidaturu. Oznámím to Nejvyšší radě.“
„Potěšení je na mé straně.“
„Když bude Wirrta Vládcem, můžeme se spolehnout, že nám budeš nadále prokazovat svoje služby – v té leopardí věci a tak?“
„Samozřejmě. Wirrta je můj přítel, neopustím ho.“
„Děkuji,“ oddechl si Ragga, „To jsem potřeboval vědět.“
Za chvíli na to se vrátil Shirrt se svými vyzvědači. Hlásil, že narazili na tábořící leopardy, kteří se zřejmě připravují k boji na zítřek. Jsou nedaleko odtud, jsou solidně zajištěni a je jich asi šest tisíc, většina jízdních. Shirrt se nemohl moc přiblížit, ale zdálo se mu, že tam zahlédl Velkého čaroděje.
„V pořádku. Je tam i slon?“
„Ne. Díval jsem se po tom zvířeti, ale nikde jsem je neviděl.“
„Slon se nedá přehlédnout. Leda, že by člověk jel na koni jako všichni ostatní.“
„Není tam žádný člověk. Neviděl jsem ho.“
„Dobrá.“ řekl jsem.
Všechno mne lákalo, abych zajel do leopardího tábora a pokusil se vyzvědět, co a jak. Ale vtom přijížděli další hosté. Tentokrát jsem v jejich čele viděl černý plášť knížete Griissirna. Toho jsem musel přivítat a musel ho provést po hradbách, byl důležitý spojenec. Vyptával se podrobně a zasvěceně; buď měl nějaké zkušenosti v boji lidí, nebo byly ty znalosti u jaguárů běžné.
„Ostatně,“ řekl, když jsme se posadili na baště a já předváděl, jak budu odstřelovat terén, „Koho uděláš Vládcem?“
„Nedá se říct, že někoho udělám Vládcem. Záleží na tom, koho si tygři sami zvolí...“
„Koho nařídíš, aby zvolili?“
„Nebudu jim nic nařizovat!“
„Znám zvyky lidí, bratříčku,“ přešel náhle bez výstrahy na angličtinu, „Vím, že když se ti volba nebude líbit, uděláš bengál a donutíš je ji změnit. Vím, že to lidé dokážou a že na to mají dost... echm, morální odvahy.“
„Nebudu nikoho ovlivňovat. Je to jejich věc.“
„A v případě, že to nebude Wirrta?“
„To je jejich věc.“
„Hm... Chci ti pomoci, aby to Wirrta byl. Jak?“
„To je tvoje věc.“
„Víš o tom, že kdysi byl v Arminu jen jeden Vládce pro všechny národy? Vládl tygrům, leopardům, jaguárům a všem. Vládce Nebe a Země mu říkali...“
„Zajímavé.“
„Kdyby se měl ten zvyk obnovit. Kdo by měl být tímto Vládcem?“
„Národy Arminu...“
„Ne, národy nech národy! Koho chceš ty?“
„Mně je to jedno. Třeba si to nech pro sebe, Griissirno.“
Chvíli mlčel a jeho oči svítily ve tmě. „Nechceš se mnou mluvit vůbec, nebo jen na tohle téma?“
„Vidíš, že s tebou mluvím. Ale to jsou pochybná témata.“
„Chceš být ty sám Vládcem Nebe a Země?“
Vstal jsem a řekl trochu tvrdě: „Ne! A už dost řečí o politice. Nechci o tom slyšet. Není to moje věc.“
Jaguár zmlkl, zůstal však sedět vedle mne a světélkujícíma očima pozoroval džungli na druhém břehu řeky.
„Charry, můžu se tě ještě na něco zeptat?“
„Ano, jistě.“
„Jak je to – u vás lidí – mezi... muži a ženami?“
„Normálně. Jako u vás.“
„U tygrů, leopardů i u nás je zvykem, že přijde čas, kdy se obě pohlaví vyhledávají. Potom vytvoří rodinu, která trvá dál, i když ten čas pomine.“
„Ano. I u nás je tomu tak.“
„Počkej! Například u Reortů je to jinak. Reort si bere tu lvici, která se mu právě líbí a nezachovávají si věrnost. Jak je to u tvého národa?“
„Důsledně a věrně. Muži a ženy se berou navždycky a slibují si věrnost. Říká se tomu svatba a je to velká a důstojná slavnost.“
„Sha... A ty máš doma... ženu?“
„Ne.“
„To znamená, že si můžeš vzít kteroukoliv lidskou dívku, která ještě nemá muže?“
„Ano... za jistého předpokladu. Že ji budu mít rád.“
„Sha. A je taková... dívka, kterou máš rád?“
„Ne. Totiž... myslím, že asi ne.“
„A kdyby – kde je?“
„No, teď už hodně daleko odtud. V Evropě, někde v mé vlasti.“
„Aha. Ve které zemi?“
„Podle všech známek ve Francii. Ale... to je spíš taková myšlenka, ne skutečnost. Nikdy jsme si nic takového neřekli, to jenom... třeba bych si myslel, že...“
„Já znám Francii. Plul jsem jednou kolem... hm, Le Havru. To je ta země, viď?“
„Ano, přesně tak. Máš skvělé znalosti.“
„A ty... kdybys chtěl jít za tou dívkou, šel bys?“
„Půjdu za ní. Jen co skončíme válku.“
„Tak... Zavezu tě tam. Do Le Havru. A dám ti... co kdybych ti na cestu dal pytel zlata?“
„Ale ne! Proč – za co?“
„Mám tě rád, bratříčku. A taky Ao Harrap tě má rád. Váží si tě, vím to. Vyžádal si ode mne přísahu, že tě budu chránit a že ti nikdy neublížím.“
„To jsem mu moc vděčen.“
„Tak co? Pojedeš?“
„Napřed musím skončit válku. Slíbil jsem to Wirrtovi. Bude-li Vládcem, bude mne potřebovat. A potom se chci setkat tváří v tvář s mužem, který vede leopardy, a rozhodnout to...“
„Co o něm víš?“
„Nic. Ty ho znáš?“
„Ne. Leopardi ho střeží tak přísně, že k němu nikdo nepronikne. Považují ho za kouzelníka.“
„Za Velkého čaroděje?“
„Ale ne. Velký čaroděj je ten, kdo vede leopardy, jejich hlavní kouzelník. Uvidíš ho ráno v boji. Mají mnoho čarodějů, kteří věští budoucnost, čtou vůli hvězd a tak. Toho člověka mají za předurčeného, aby jim vládl.“
„Zajímavé! Chtěl bych vědět, není-li to muž jménem Hesson! Musím si s ním vyřídit tu jizvu na čele. Mám takovou teorii, že ho vyhnali z lodi a on se dostal k leopardům jako já k tygrům.“
„Ano – přišel k nim prý z moře.“
„Brzy po mně?“
„Nevím. Všechno přísně tají. Myslím, bratříčku, že se ti nepodaří se s ním setkat.“
„Pak si za ním zajdu s tygry. Uvidíš!“
„Přeji ti úspěch a štěstí. Ale na druhém břehu vidím Ao Harrapovu hlídku. Právě přišla děla. Pojď.“
Seběhli jsme z hradby k naší lanovce. Přeběhl jsem na druhý břeh a pomáhal jaguárům zavěsit těžkou dělovou hlaveň na lanovku. Dřeli jsme se při tom strašlivě a tygři, jaguáři i já jsme se strašně hádali, ale podařilo se nám asi za tři hodiny přepravit obě děla i s lafetami do hradu. Potom jsme přenesli ještě koule a prach a připravili děla k boji. Griissirno rozhodl, aby jedno dělo obsluhoval Ao Harrap s několika tygry, druhé já s Aflargeem, Reggiem a Wirrtou. Jaguáři sami nesměli bojovat, neboť to nebyla jejich válka. Griissirno dal příkaz, aby nikdo kromě Ao Harrapa nepoložil tlapu na zbraň. Oni byli neutrální, jenom Ao Harrap jako princ se mohl rozhodnout, že nám bude pomáhat.
Připravil jsem těžké dělo k boji, prohlédl je pořádně a zkusil, jak je nabito. „Stejně si myslím, že nás ten kanón všechny pomlátí. Neroztrhne se při prvním výstřelu?“
„Nevím,“ řekl kníže Griissirno, „Ale máme ho už dlouho a ještě se neroztrhl. Reorti s nimi střílejí často.“
„Hm, Reorti! Dejme tomu, že to bude k něčemu. Ale já trochu rozumím dělům a musím ti říct, že kdyby bylo po mém, na svou loď bych něco takovéhohle nevzal.“
„Já jim věřím!“ řekl kníže Griissirno a důstojně odešel.
Pak jsme čekali, dokud nezačalo svítat. Trochu jsem se prospal a pořádně najedl, ale tygři ani jaguáři nejedli, neboť tvrdili, že do boje má jít bojovník hladov, aby měl větší vztek a lépe se mu bojovalo.
Konečně začala obloha na východě blednout a nad řekou se táhly cáry bělostné mlhy.
„Zaútočí za úsvitu,“ řekl mi Wirrta, krčící se vedle mne. „Napřed přijdou hlídky prohlédnout terén – pak všichni najednou. Co budeme dělat?“
„Počkáme, dokud nebudou všichni na břehu. Čekejte, dokud já nevystřelím z ručnice – potom teprve začne boj.“
„Řeknu to ostatním.“ slíbil a odplížil se.
Přemýšlel jsem nad nadcházejícím bojem. Nechtěl jsem zbytečně zabíjet leopardy, naopak jsem chtěl v tom boji udělat něco, co zastaví zbytečné vraždění. Ale nevěděl jsem, co; a to oni zaútočili, oni vpadli na naše území, na mé území! Tato skála, Guyrlayowský hrad, je přece můj a nemají tu co dělat! Musím je uvítat zbraní!
Najednou jsem zaslechl tiché klapnutí kopyta a opatrně vyhlédl. Tam, mezi ohradou pro dobytek a hutí, projížděl pomalu urousaný špinavý leopard na malém nízkém koníku, s lukem v tlapách a toulcem šípů na pleci. Rozhlížel se udiveně, nikdy nic takového zřejmě neviděl. Potom zastavil dole u vody a pozoroval náš hrad, ale viděl jen pevné zdi a nic víc, tygři se skrývali za hradbou. Možná si povšiml vyčuhujících hlavní děl, ale nemohl tušit, co to je a k čemu slouží, zřejmě nikdy žádná děla neviděl a považoval je za součást opevnění. Prohlížel si hrad dlouho, potom se otočil, švihl koně ocasem a odklusal do mlhy.
Wirrta pozvedl hlavu a trochu se usmál.
Dlouho bylo ticho. Až se znovu ozval klapot kopyt, tentokrát mnoha, a mezi cáry mlhy jsem spatřil, jak na břeh vyjíždí skupina leopardů. Ten, který jel v jejich čele, se zarazil a prohlížel si hrad. Vypadal zvláštně: na rozdíl od ostatních měl jakousi koženou přílbu i přes obličej, zdobenou dlouhými zkadeřenými péry, takže jeho hlava byla obrovská vůči tělu. Trochu připomínal lva, ovšem s hřívou na celé hlavě. Kdyby neměl skvrnité tělo, pochyboval bych, co vůbec je.
Něco utrousil ke svým společníkům, pak dal jednomu z nich rozkaz, leopard se otočil a zajel zase do džungle. Ve chvilce se vrátil a za ním se vynořovali další a další, na koních a s luky, někteří dokonce se štíty z kůže; řadili se podél řeky a zírali udiveně na stavbu naproti. Určitě hrad, jaký jsem postavil, nikdy neviděli. Jeden vyjel opatrně na most, popojížděl po něm a oťukával dlouhým oštěpem; zřejmě byl s jeho pevností spokojen, protože se vrátil zpátky a hlásil něco veliteli.
Čekal jsem dlouho, zda se neobjeví nějaký člověk, neboť jsem se stále ještě nevzdal myšlenky, že s ním promluvím. Ale neukázal se a leopardů stále přibývalo. Teprve když jich bylo několik tisíc, dal velitel pokyn, aby první vjeli na most.
V té chvíli jsem povstal s puškou v rukou na hradbě. Vzápětí mne zpozorovali a vykřikli údivem. I když možná už viděli člověka, byl jsem pro ně přece jen exotický.
„Kdo se opovažuje vstoupit na moje území?“ zařval jsem na ně, „Nevíte, že zde je hrad Guyrlayowe, moje sídlo?“
„Kdo jsi ty?“ zeptal se starý leopard, „Že tak mluvíš?“
„Jsem Charry, pán na Guyrlayowu. Jakým právem přicházejí leopardi na toto území?“
„Nemáme v úmyslu bojovat proti tobě. Jsme na válečné výpravě proti tygrům, kteří jsou našimi nepřáteli a přes tvoje území jen přecházíme! Propusť nás v pokoji, aby nevznikl boj mezi námi!“
„Nedovolil jsem vám válčit proti tygrům! Poslouchej, leoparde: zakazuji vám vstoupit na území tygrů a zakazuji vám zvednout zbraň proti Pruhovaným! Jsem jejich přítelem a nedovolím, aby přes můj hrad přešel jediný nepřítel. Jsem také přítelem leopardů, jak dosvědčí můj bratr Santhiawantharr a nechci, aby Skvrnití zbytečně umírali. Proto vám řeknu toto...“
Leopardi stáli naproti a hleděli na mne s němým úžasem. Občas se mezi nimi někdo ozval tlumeným zavrčením, ale teď, když jsem se nadechl k další řeči, zařval velitel:
„Jak můžeš vyslovit jméno zrádce a ničemy, který nechce bojovat a který se zbaběle zavázal k míru? Jsi stejný zbabělec a zrádce, když pomáháš Pruhovaným proti Skvrnitým!“
„Mlč!“ zařval jsem, „Silný hlas máš, ale rozum malého kotěte! Mlč, když mluví moudřejší, promluv teprve, až já domluvím! Říkám, že jsem přítelem leopardů! A říkám, že Wahirr, Vládce tygrů, který byl proti vám zaujat, je mrtev, padl pod vašimi šípy. Nový vládce Wirrta nechce pokračovat ve válce, nechce prolévat krev. Naopak chce v míru projednat, co bylo mezi vámi a tygry. Pamatuj si: nyní už tygři nechtějí válku, nechtějí boj, ale chtějí věčný mír – a ten, kdo takový mír poruší, bude zrádcem a ničemou! Zůstanou-li sheenové tam, kde právě stojí, bude válka skončena. Ale jakmile se jediný z vás odváží se zbraní přejít most, bude prohlášen za nepřítele a škůdce země a bude s ním jako s takovým naloženo! Rozuměl jsi?“
„Ano! A říkám znovu: Jsi zbabělec a bezocasá opice! Zabijte toho drzého člověka, bojovníci!“
Jeden z leopardů natáhl luk a vypustil šíp – ovšem že netrefil, bylo to trochu příliš daleko. Pozvedl jsem pušku, vystřelil a roztříštil mu luk v tlapách.
„Tohle je vaše odpověď? Podívej se, náčelníku, jak vypadá luk tvého bojovníka! Příště zemřeš ty!“
Trochu zaváhal, ale pak mávl tlapou k mostu a zařval: „Vpřed, stateční bojovníci!“
Jeden z jeho pobočníků vyjel na most. Vystřelil jsem na jeho koně. Kůň zařičel, vzepjal se a pak se i s jezdcem zřítil dolů, do řeky. Leopard vyplaval, kůň už ne.
„Varuju každého! Mohl bych vás všechny zabít!“
Na leopardův pokyn začali vystřelovat šípy. Většina jich nedoletěla ani ke mně, ale některé mi zlověstně zasvištěly kolem hlavy. Seskočil jsem se zdi.
„Pal!“ zavelel jsem a přiložil pochodeň k doutnáku děla. Rovněž Ao Harrap zapálil doutnák. A obě děla, jedno po druhém, hlučně bouchla a koule vyryly fontány písku přímo před leopardí armádou. Vzápětí začali tygři vystřelovat šípy a já zahájil střelbu těmi varhánky. Až na to, že tam nebyly žádné kulky, jen ucpávka, takže to způsobilo hlavně rámus. Ale protože to nevzdali, vzal jsem zas pušku a podařilo se mi zastřelit koně pod Velkým čarodějem.
Na protějším břehu nastala strašlivá vřava. Leopardi nemohli udržet plašící se koně, někteří už byli vůbec bez koní a mnozí poraněni šípy, točili se na místě nebo prchali z boje. Velký čaroděj řval do toho svoje rozkazy a jeho podřízení je všelijak předávali dál, takže se zmatek ještě zvětšoval. A do toho všeho práskala neúnavně moje ručnice a tygři znovu nabíjeli děla. Dokonce i knížete Griissirna zachvátila vášeň boje: pomáhal nabíjet moje dělo, od kterého jsem odešel.
„Aflargeo,“ křikl jsem, „Ať přivedou koně, půjdeme do útoku! Všichni tygři do protiútoku!“
Jednu pušku a revolver jsem už vystřílel, teď jsem stál na hradbě a posílal jim tam kulku za kulkou. Již přes dvacet koní se válelo v krvi a taky pár leopardů bylo vážně poraněno, více méně šípy. Velký čaroděj si sehnal nového koně, teď popojížděl v první linii a řval rozkazy, mával tlapami a tloukl jimi ty, co se snažili uprchnout z dostřelu.
Děla byla nabita, čekala jen na zapálení. Griissirno si asi vzpomněl na svoje politické nesnáze a zmizel dozadu, takže jsem se obrátil na jednoho z tygrů a řekl: „Až budu na mostě a mávnu mečem, zapálíš doutnák! Ty taky, Ao Harrape – rozumíš?“
„Ano!“ řekli oba, já odhodil prázdnou pušku, seskočil se zdi přímo do sedla, vytáhl svůj dlouhý meč a zařval: „A za mnou! Kupředu, na leopardy!“
Brána z prken se rozletěla a já vyrazil v čele tygrů ven. Most se pod kopyty nebezpečně zahoupal, já mávl mečem a nahoře zazněl mohutný výbuch. Otočil jsem se a spatřil, jak se dělo roztrhlo na kusy, jenom Ao Harrapovo vypálilo, ale výbuch na hradbě a koule, která porazila jednoho leoparda i s koněm, stačily nadělat značný zmatek. Vyletěli jsme na břeh; pár šípů jsem zachytil do štítu, jeden mi probodl ruku, ale nedbal jsem toho. Stačilo seknout nejbližší leopardy mečem do kožichu, aby pochopili, že s mou zbraní nejsou žádné žerty a rozprchli se přede mnou. Tygři se vrhli na nepřátele s divokým řevem, leopardi zakolísali a počali se stahovat, ač se při tom zuřivě bránili. Byl jsem stále v čele, skvrnití válečníci měli přede mnou a mým mečem přece jen značnou hrůzu.
„Teď si to povíme, čaroději!“ vykřikl jsem, když jsem spatřil starého leoparda kousek od sebe, „Neutíkej, zbabělče!“
Jeden z čarodějových druhů mi vjel do cesty, aby mi zabránil napadnout velitele. Stačilo jedno bodnutí a leopard sletěl se skučením s koně. Velký čaroděj zařval, když viděl, jak můj meč projel celým trupem jeho pobočníka, otočil koně a prchal z boje. Popohnal jsem svého koně za ním a vřítili jsme se do průseku v lese. Za sebou jsem slyšel ještě dalšího jezdce, ohlédl jsem se a byl to Aflargeo. Zastrčil jsem v jízdě meč za řemení sedla a vzal místo něho dlouhé laso. Počkal jsem na vhodnou chvíli, roztočil smyčku a vrhl ji Velkému čaroději kolem krku. Leopard kvůli své masce špatně viděl dozadu a tohle nečekal; když jsem zarazil koně a škubl lasem, vyletěl ze sedla a v tu ránu byl na zemi. Aflargeo nás předjel, skočil s koně na leoparda a počal se s ním rvát. Seskočil jsem rovněž a pomohl mu Velkého čaroděje spoutat. Škrábal a prskal pořádně, kousat moc nemohl a spojeným silám nás dvou nedokázal odolat.
„Bohové vás potrestají!“ ječel. „Jsem svatý čaroděj, nejvyšší kouzelník leopardů! Mocní Skvrnití pomstí vaši svatokrádež!“
„To je možný. Ale teď poklušeš s námi, svatý otče. Aflargeo, chyť jeho koně!“
Tygr rychle chytil leopardova vraníka. Hodili jsme Velkého čaroděje jako žok přes hřbet a vraceli se zpátky do bitvy. Byl nejvyšší čas, leopardi si uvědomili, že tygrů je proti nim jenom pár stovek a zle je tísnili u břehu řeky. Vyjel jsem na okraj džungle a vykřikl z plna hrdla:
„Hej, leopardi, tygři! Pohleďte sem!“
Otáčeli se – a já položil meč na čarodějovo hrdlo.
„Zastavte boj! Nebo váš svatý velitel zemře!“
„Zajali čaroděje!“ křikl někdo, „Jak to bílá opice dokázala?“
„Pros o milost!“ nařídil jsem, „Jinak tě podříznu!“
Vrčel vztekem, tak jsem trochu přitlačil, aby cítil bolest.
„Blázne! Zabij mne a já se vtělím do tolika bojovníků, kolik chlupů je v mé kožešině! A všichni tě půjdou zabít!“
Došlo mi, že s ním zřejmě bude těžké pořízení, byl ochoten raději zemřít, než se podrobit. Ale mezi leopardy vznikl zmatek, takže jsme rychle projeli k mostu a vraceli se do hradu.
„Všichni zpátky! A jak projedete, přesekněte lana mostu!“
Někteří tygři poslechli, jiní podlehli bojovému šílenství a vůbec nevnímali žádné rozkazy. Leopardům se vedlo stejně, každý se zakousl do svého protivníka, válel se s ním v blátě pod kopyty koní a bylo mu jedno, co se děje jinde. Ještě další si vybrali protivníka a odjeli spolu dál od ostatních, aby si to vyřešili; ani na ty se nedalo čekat.
Kdo dodržovali nějakou kázeň, se za námi stáhli přes most, ale leopardi se tlačili za námi. Pak jsme přesekali lana a zbytek mostu se i s leopardy zřítil do řeky. Byl z toho zmatek a tygři pro jistotu stříleli šípy po každém, kdo se pokusil přebrodit.
Velkého čaroděje jsme odvlekli do hradu a tam pečlivě svázali. Při tom jsem mu taky sundal jeho masku, přivázanou na hlavě dost složitým řemením. Bez přílby nevypadal ani zdaleka tak vznešeně, zato se strašlivě vztekal a sprostě nadával, bohužel jsem většině jeho výrazů nerozuměl.
„Hezky tady počkej, miláčku, teď rozhodně nemám čas se s tebou dohadovat. Spíš si musím promluvit s tvými bojovníky...“
Co řekl, nevím. Jenom jsem pochopil, že ve všech třech planetárních soustavách není odpornější opice než já.
Bitva se poněkud zmotala. Tygrů bylo sice méně, ale leopardi bez svého velitele propadli zmatku a dělali různé bezúčelné nesmysly. Kromě toho do boje zasáhl další oddíl tygrů, který zrovna přibyl z Aurrgharru, takže část se zamotala do osobních potyček, zbytek se stáhl do džungle. Posléze se situace uklidnila natolik, že jsem se rozhodl jít podívat, zda už Velký čaroděj vychladl a bude přístupný domluvě.
Leopard ležel svázaný jako balík. Když viděl, že vstupuji, pokusil se odvrátit hlavu, aby jeho zrak nebyl uražen mojí zcela nechutnou osobou. Nevšímal jsem si ho, raději jsem si prohlížel jeho přílbu. Byla pěkná, i když bohužel poněkud poničená bojem, některá péra polámaná a špinavá. Přílba sama byla z kůže, to peří přišité docela šikovně, jako by to dělala moje maminka. Vpředu a nahoru trčela rudá péra rajky, do stran kučeravé peří pštrosa a dozadu jako ohon dlouhý ocas kohouta fénixe, o kterém jsme se učili ve škole, že je chovají v Japonsku na ostrově Šikoku. Navíc jsem v tom shledával určitý svérázný vkus. Rozhodl jsem se, že si přílbu nechám na památku.
Leopard mi nevěnoval žádnou pozornost. Zatím vstoupili také Wirrta, Aflargeo a Shirrt, ani na ně se nepodíval. Ale když spatřil Griissirna a Ao Harrapa, oči mu zaplály hněvem a už to nevydržel: „Úskoční xoyaratlové, nejhnusnější ze všech zrádců! Co děláte v ležení našich nepřátel?“
Kníže Griissirno zamrskal ohonem: „Mírni se, leoparde! Není to tak dávno, co jsem jel po tvém boku do bitvy s tygry a přihlížel jí – snad není tak zvláštní, že teď přihlížím bitvě z hradeb pevnosti svého přítele Charryho. Nebojoval jsem, ani žádný z mých jaguárů, jenom můj syn Ao Harrap přiložil tlapu k dělu, ale sám víš, že jeho jednání nepodléhá soudu obyčejných živých bytostí. Pokud vím, nezabil osobně žádného z leopardů...“
Velký čaroděj se zachmuřil: „Jakou zbraní jste po nás stříleli? Viděl jsem dutou tyč, z níž šlehal oheň! Jak se to mohlo stát?“
„U vás leopardů žije tvor podobný mně, kterému se říká člověk. Neukázal vám nikdy podobnou zbraň?“ ptal jsem se.
Velký čaroděj na mne přece jen pohlédl. „Nikdy jsem neviděl nic tak odporného, jako jsi ty. Ne, takový tvor u nás není!“
„Možná vypadá jinak! Má jinou barvu pleti či vlasů, jiný tvar obličeje, ale v podstatě je člověk jako já...“
„Ne, říkám! Jediné zvíře v Arminu, které se ti podobá, jsou Mussuri, velké opice; vypadají jako ty a páchnou jako ty. Původně jsem se domníval, že jsi jedním z nich.“
To byla zřejmá urážka, ale já ji přešel mlčením.
„Přesto je u vás člověk jako já! Kdo vás naučil dělat šípy, kdo vás naučil jezdit na koních? Kdo je ten, kdo jezdí na slonu a kdo vám dává rady v době bitvy?“
„Na to, abychom jezdili na koních a stříleli po nepřátelích šípy, jsme přišli sami! Před deseti tisíci lety bojovali předkové leopardů mocnějšími zbraněmi, než si ty dovedeš vůbec představit! Copak myslíš, že leopardi nejsou dost chytří, aby jim musel někdo radit? Což jsme docela zhloupli, abychom byli nuceni přijímat rady od jakési bezocasé opice?“
„A slon – jakpak to vysvětlíš?“
„V budce na hřbetě slona není nikdo! Sestupují tam zářící duchové našich předků a zjevují nám jejich vůli. Proto k nim přijíždím a naslouchám jejich radám... Žádná opice tam není!“
„Ale kníže Griissirno prohlásil, že u vás je člověk, jako jsem já! Promluv, jaguáre!“
Kníže Griissirno chvíli takticky vyčkal, protáhl se a teprve potom začal promlouvat svým sametovým, mazlivým hlasem:
„Prohlásil jsem, že si myslím, že tam člověk je; ale nemohu to potvrdit, protože jsem mu ještě nestál tváří v tvář. Netvrdím také, že tam není, neboť není samo sebou, aby se leopardi naučili tolika věcem tak rychle, kromě toho kolují mezi nimi legendy a zvěsti, které prohlašují cosi velmi podobného. Tvrdím, že je-li tam člověk, skrývají jej sheenové tak dobře, že k němu nemohu proniknout. Ale pokud ho neskrývají, dává nám zdravý rozum jenom jedinou odpověď: že tam totiž žádný není...“
„Tak to ti děkuju! To je všechno, co k tomu můžeš říct?“
„Ano, bratře. Jestli tam člověk je nebo není, může ti říct s naprostou určitostí jen Velký čaroděj...“
„A já říkám jasně, že tam žádný člověk není! Ani netoužíme po tom, aby u nás nějaký byl!“
„Tak dobře,“ vzdal jsem to, „Jenom klidně lžete dál, skvrnití miláčkové. Je to o vás ostatně dobře známo. Ale já chci jednat o tom nejdůležitějším: o míru mezi leopardy a tygry!“
„Nesmysl,“ řekl Velký čaroděj, „Jakým právem mluvíš za tygry?“
„Já ne! Zde stojí ten, který má právo za ně hovořit: Wirrta, nový Vládce Všech Pruhů Džungle.“
Čaroděj pohlédl na Wirrtu s jistými pochybnostmi.
„Ano,“ prohlásil Wirrta, „Nejvyšší rada mne požádala, abych obsadil trůn, uvolněný Wahirrovou smrtí, a já přijímám. Slyš mne, leoparde: chci ukončit válku mezi našimi národy a prosím tě, abys mi sdělil, čím se na tobě a na tvém národu provinili Pruhovaní, že jste proti ním zvedli boj.“
Velký čaroděj se ocitl ve značných rozpacích. Aby je zmírnil a nějak oddálil nepříjemné jednání, řekl: „Nebudu o ničem jednat, dokud jsem spoután! Zacházíte se mnou neslušně!“
Pokynul jsem rukou a Aflargeo a Reggio mu uvolnili pouta. Čekal jsem, že by byl schopen na mne i skočit, ale naštěstí si to rozmyslel, sedl si co nejdůstojněji a začal se olizovat. Nebylo divu, byl poněkud rozcuchán. Potom prohlásil:
„Válka je jediným čestným řešením situace, která nastala mezi Pruhovanými a Skvrnitými. Nelze ji skončit. Zvláště, když jste ke všem svým dřívějším zločinům dnes přidali ještě další: spolčili jste se proti nám s touto zrůdnou bílou opicí, která se zachovala velmi neslušně a urazila v mé osobě celý národ leopardů. Pokud chcete opravdu jednat, žádám nejdřív jeho život!“
Což samozřejmě vyvolalo nesouhlas u Wirrty a jeho synů, ale já řekl: „Ale jo, klidně! Jestli na tom trváš, tak si ho zkus vzít. Už jsem ti jednou vyprášil kožich, tak to můžu udělat znova. Pokud vím, tyhle věci se u vás řeší zásadně vzájemným soubojem a toho se nebojím!“
Čarodějové bývají vychytralí, takže taky tomuhle okamžitě došlo, že by nemusel vyhrát. Začal vysvětlovat nějakou složitou záležitost, k níž došlo před několika stoletími, možná dokonce tisíciletími, a která měla s dnešní situací nějakou vzájemnou spojitost. Chvíli jsem ho poslouchal a když jsem dospěl k názoru, že ta souvislost je velmi vzdálená, nechal jsem ho mluvit a vyšel se radši podívat, v jakém stavu je naše válka.
Všude v okolí hradu byl klid, ale ne vyhráno. Leopardi se ještě schovávali v džungli, prozpěvovali tam válečné písně a vypadalo to, že se hodlají vrátit. Tygři se ukrývali za hradbami, luky měli připravené a vyčkávali, jak to dopadne.
Šel jsem se podívat k roztrženému dělu. Válec ležel u hradby, vedle lafety, téměř neporušené. Ústí hlavně a střední část válce vypadala poměrně dobře, jen nepatrně pokroucená, zato konec byl roztržen na kusy přílišným tlakem hořících plynů. Střepina na místě zabila tygra, který dělo obsluhoval; pár dalších střepin poranilo ostatní okolo. Nebýt toho, že jsem v té chvíli jel po mostě do útoku, mohl jsem tu teď ležet s rozbitou hlavou já.
Aflargeo se vypletl z rady a přiběhl za mnou. Očichal pečlivě zbytky děla, prohlédl si kaluž krve z mrtvého tygra a nedůvěřivě kroutil hlavou. „Jak se to stalo? Rozumíš tomu?“
„Hned jsem říkal, že se něco takového stane,“ soudil jsem, „Už když jsme je v Aurrgharru přejímali. Takové kraksny, ty nemohly jinak dopadnout...“
„Tím jsou vinní jaguáři.“ řekl tiše.
„Kdepak! Tím jsou vinna ta stará děla...“
„Nemluvíš dobře. Věřím, že kníže Griissirno má podíl na tom, že jeden z našich tu teď leží mrtev. Nevzpírej se – původně jsi měl dělo odpálit ty, kníže nevěděl, že půjdeš do útoku, dokonce sám pomáhal nabíjet. Kdybys ho zapálil ty, zemřel bys...“
„Proč podezíráš Griissirna?“
„Je to jaguár. Je zlý, ničemný, úlisný, ale zrádný. Nevěř mu, nevěř nikdy žádnému z nich. Chtějí ti ublížit, vím to!“
„Počkej! Jaguáři se zachovali velmi přátelsky. Dali nám střelný prach, Griissirno vysvobodil mne i tebe z vězení a chtěl mi pomoci uprchnout za moře, odvézt mne lodí. Dokonce slíbil svému synovi, že mi nikdy neublíží, a dotvrdil to přísahou...“
Aflargeo se zarazil. „Jaguár nikdy neporuší přísahu, v tom je jeho čest. Ale proč si vyžádal Ao Harrap takovou přísahu? Cožpak i on věří, že jeho otec ti chce ublížit? Ao Harrap vidí věci jasně; poznal, že Griissirno ti ukládá o život a proto si ho zaváhal přísahou. A jak to, že Griissirno nevěděl, jak dopadla válka proti leopardům? Má tak dobré zvědy, že určitě musel slyšet o Wahirrově smrti dřív než kdokoliv jiný?“
„Nevěděl. Byl tím překvapen stejně jako já. Navrhoval mi, že mne odvezou z Arminu...“
„Ano, tak by se tě zbavil, nemusel tě zabít a tím mohl splnit Ao Harrapovi přísahu. Ale ty jsi nepřijal a pak už tě nepustili, když se rozšířila zpráva o Wahirrovi. Takže Griissirno byl nucen poškodit dělo, aby tě ono zabilo a on nebyl vinen. Už chápeš?“
„Tomu moc nevěřím. Kdyby mě chtěl zabít, mohl to udělat už dávno, ještě než ses narodil. Setkali jsme se tehdy a já neměl nic, čím bych se mohl bránit. Potom, když jsme válčili s opicemi, jsme se setkali opět, já se zas nemohl bránit a on mě ani tehdy nezabil. Ne, nevěřím, že touží po mé krvi.“
„Dobrá, nevěř. Ale co když se od té doby stalo něco, co ho přinutilo změnit svoje záměry? Třeba tě původně chránil, ale pak poznal, že mu to nevyhovuje a bude lépe, zemřeš-li?“
„Ať je to, jak chce. Pojďme radši do rady, mám takový dojem, že nás tam bude silně zapotřebí.“
Bylo. Tygři a leopardi se velmi ostře hádali nad přesným zněním nějakých legend a vzájemně se obviňovali z falešného svědectví a stranění svému národu. Jednalo se o souboj mezi dávno mrtvými tygry a leopardy, kteří se střetli v boji a šlo o to, kterých bylo o tři až pět víc. Tygři v tom boji padli a Ragga tvrdil, že leopardů bylo o pět víc a tím se stalo, že zvítězili. Leopard prohlašoval, že tygři byli v přesile, leopardi je zabili vojenským umem a při tom šest leopardů rovněž zahynulo. Hrozilo to hádkou skutečně zásadní, když jsem tam vpadl a nechal si tu historii povídat znovu. Ale vůbec se k tomu nedostali, zapletli se do příbuzenských vztahů jednoho leoparda k jednomu tygrovi a zašmodrchali to tak, že se v tom nemohli sami vyznat.
„Poslyšte,“ navrhl jsem, „Co kdybychom pro pořádek odložili všechny staré hříchy a řešili napřed spory, které si někdo pamatuje přesně, od kterých ještě existují přímí pamětníci?“
„Praotcové!“ vykřikl Velký čaroděj zděšeně, „Co to chce tento člověk – zapomenout na odkaz předků? Nikdy!“
„To není možné, to může říct jenom cizinec,“ souhlasil Ragga, „Kdybychom nevyřešili tyto staré věci, jak bychom se dostali k novým a nakonec současným dějinám?“
„V tom případě se tady dohadujte až do rána! Já se jdu najíst, protože vaše pohádky se nedají s hladovým žaludkem poslouchat!“
Tomu rozuměli. Někteří tygři zatím rozporcovali padlé koně a už se cpali. Náčelníkům přinesli také, včetně zajatého čaroděje a leopardích raněných. Po jídle ovšem pokračovala diskuse, aniž se děj nějak vyjasnil a šlo to dál i s hádkami a nesrovnalostmi, jak výše uvedeno. Poslouchal jsem to jen zběžně a často odcházel, ale tygři i leopardi naslouchali svým náčelníkům přímo s nábožnou úctou a bylo vidět, že z celého srdce touží po vyřešení těch starodávných účtů.
Moc mne mrzelo, že jsem přišel o hádku mezi Aflargeem a Velkým čarodějem. Když jsem doběhl přilákán křikem, stáli proti sobě a vrčeli si vzájemně do tváře.
„Co je?“ ptal jsem se.
„Urazil mne!“ vrčel Aflargeo, „Řekl mi, že jsem malý kotě!“
„A to taky jsi!“ řval leopard, „Je hanbou pro bojovníka, aby se ti postavil! Divím se, co děláš v radě, když nemáš rozumu víc než krokodýl, který se válí v bažině!“
„Hanba je to pro bojovníka, který už nemůže nic víc než se jen chlubit a vyhrožovat! A pro toho, kterého jsem už jednou přemohl! A z jednoho krokodýla nosím štít! Však ty bys mluvil jinak, kdybychom proti sobě stáli v kruhu!“
„Ty by ses odvážil mne vyzvat? Ty, přímý potomek Setterrna, který před dvěma sty lety zbaběle uprchl se svými syny z bitvy? Potomek Ogarrna, který se v Khort Addilu zalekl přijmout výzvu Sippsighatarrquarra, náčelníka leopardů?“
„Kdyby stál proti mně bojovník a ne stařec, kterému se viklají zuby, vyzval bych ho!“ řekl Aflargeo nelítostně.
„Kdyby proti mně stál bojovník a ne slepé kotě, přijal bych tu výzvu!“ řekl Velký čaroděj ještě pyšněji.
„Nechť se tedy stane,“ zapředl kníže Griissirno, „Prosím, vy hrdinové, jen se trochu potrhejte, ať vidíme, kdo je lepší! Víme, že Velký čaroděj je jeden z nejchytřejších a nejsilnějších leopardů, ale viděli jsme v boji také tygra Aflargea a proto mu dáváme velkou naději na vítězství. Nechť rozhodnou vaše tlapy!“
„Dobrá,“ řekl leopard, „Kdy a kde?“
„Pod hradem na louce, zítra ráno!“ řekl Aflargeo, „Uvidíš, že z tebe udělám jen chomáček chlupů!“
„Z tebe nezbude ani chomáč chlupů! Rozhodím je do větru, aby je rozfoukal do všech stran světa!“
Postaral jsem se, aby se ta zpráva roznesla mezi tygry. Tím se stalo, v co jsem doufal: že se to dozvěděli také leopardi, ukrytí na druhé straně řeky. Tím se dosáhlo příměří; nikdo nehodlal přijít o zítřejší podívanou. Naopak mnozí poznávali na protější straně své nepřátele a vyzývali je také, což ti přijímali. Je to paradoxní, ale situace se tím uklidnila.
Od té chvíle nebylo nutné Velkého čaroděje hlídat. Teď už by neodešel, ani kdyby mu slibovali bůhví co. Nedostavit se k boji po vzájemné výzvě je totiž nejhorší urážkou a ten, kdo by to učinil, má ostudu na věčné časy.
„Naše mírové jednání se nám dost hatí,“ řekl jsem Wirrtovi, „Nedošlo k žádnému smíření a ještě nás zítra čeká boj.“
„V tom boji Aflargeo vyhraje,“ soudil Wirrta, „Leopardi budou považovat výsledek za důkaz našeho nepřátelství a budou proti nám víc, než byli předtím.“
„Musí Aflargeo toho leoparda zabít?“
„Ne. Stačí, když dokáže, že by ho zabít mohl, kdyby chtěl.“
„To bude stačit. Nechci jeho smrt – spíš bych chtěl, aby byl naším přítelem.“
„To se nemůže podařit. Možná se smíří s Aflargeem i mnou, ale nikdy nepřestane nenávidět tebe.“
„Proč?“
Wirrta chvíli otálel, asi mu to nepřipadalo zdvořilé. „Nenávidí tě na smrt od první chvíle, nevím proč. Snad že jsi člověk.“
„Ale taky on má přece ve svém táboře člověka!“
„Jo. To bude asi tím.“
Po zbytek večera jsem uvažoval nad jeho odpovědí. Potom jsem se rozhodl, že to takhle nesmím nechat, vyčíhal si vhodnou chvíli a zašel za leopardem.
„Chci s tebou mluvit!“ řekl jsem mu přímo.
„Já s tebou ne.“
„Proč?“
„Jsi člověk!“
Čekal jsem odpor a byl odhodlán se nevzdat, takže jsem zahájil dlouhou přesvědčovací řeč, v níž jsem řekl vše, co už jsem napovídal předtím a ještě mnoho dalšího. Nemá smysl vypočítávat, co všechno jsem mu pověděl. On naslouchal, protože se mne dost dobře nemohl zbavit. Potom řekl:
„Nikdy s tebou žádný leopard nebude jednat. Jsi člověk.“
„Ale proč?“
„Bůh si to nepřeje.“
To byl argument jako rána kladivem. Ale namítl jsem: „Také já sloužím Bohu. A vím, že si přeje, aby byl mír mezi všemi tvory, které stvořil. Jsem člověk, ale mám rád leopardy a přeju si, aby žili šťastně a v míru...“
Mohl jsem říkat cokoliv. Neviděl, neslyšel, nevnímal. Hleděl na mne jako na obtížný hmyz a čekal, kdy odejdu.
Tak jsem tedy odešel.
Nazítří se sešli pod hradem všichni tygři z okolí, leopardi, přišel i vlčí náčelník Kriwo se svou smečkou a další sousedé. Jak mocné pouto je zvědavost! Od časného rána tam probíhaly souboje, ale též všelijaká jednání, jejichž účel jsem mnohdy nepochopil.
Velký čaroděj se už od rána připravoval. Dlouho se modlil k zářícím duchům svých předků a jiným božstvům, zpíval jim, pronášel důležité texty a sliboval oběti. Aflargeo trpělivě čekal a protahoval si tlapky. Kníže Griissirno, který měl být soudcem, se mračil a k činnostem soupeřů se nevyjadřoval.
Konečně se leopard rozvážně vydal do středu kruhu. Aflargeo šel rovněž, opatrně a váhavě, neboť nevěřil leopardovi. Právem, neboť Velký čaroděj nedával na sobě nic znát, najednou vyskočil a vrhl se na tygra, sevřel jej tlapami a pokusil se zakousnout do hrdla. Aflargeo ho odrazil zadními a odhodil daleko od sebe, skočil na něj, ale byl vzápětí rovněž odražen. Opět útočil leopard a tygr utíkal po obvodu kruhu – leopard ho pronásledoval a sekal po něm tlapami s ostrými drápy. Najednou se Aflargeo zarazil a skočil po něm, ale leopard nepřijal boj a prchal teď zase on. To vše diváci doprovázeli nadšeným řevem a bojovým rykem, až uši zaléhaly. Jen jaguáři zůstávali nestranní a chválili každou pěknou akci.
Konečně se obě šelmy dostaly do sebe – zaklesly se tlapami a v jednom klubku se válely po trávě. Chlupy z nich lítaly, napřed na pruhovaném, pak i na skvrnitém kožichu se objevila krev. Mohutné spáry rozrývaly zemi a zasekávaly se do kožešin, dlouhé ohony sebou mrskaly, oči tygra i leoparda svítily zeleným ohněm. Nakonec se pustili a odskočili od sebe, oba zakrvácení.
„Tak co?“ ptal se Aflargeo, „Věříš už, že jsem bojovník?“
Leopard neodpověděl. Tygr po něm skočil a znovu se honili. Ven z kruhu nikdo nemohl pro hustý špalír diváků, takže tygr na leoparda skočil a snažil se zakousnout do krku či přímo do šíje. Leopard uhýbal, až se najednou převalil, nabral tygra tlapami a vymrštil do vzduchu, až sebou praštil o zem. Vzápětí ležel na Aflargeovi a snažil se tesáky proniknout k hrdlu.
Ale Aflargeo taky uměl bojovat. Jeho zadní drápy škubaly leopardovi břicho, přední se mu zarývaly do plece a ramenou. Zuby cvakaly druhému před očima, z hrdla se dralo zlověstné vrčení. Velký čaroděj nalehl na tygra a snažil se dostat ho k zemi, aby mu prokousl hrdlo, ale proti němu se ježily vytasené drápy a ostré zuby. V jednu chvíli se zdálo, že se leopardovi podařilo dostat ke krku, vzápětí ho zachytil Aflargeo za ucho a škubnutím převrátil na hřbet. Těžká tlapa udeřila nepřítele do čenichu, až zaskučel. Aflargeo sklonil hlavu a zuby sevřel jeho krk.
„Dost!“ vykřikl kníže Griissirno, „Je v pozici, kdy by mohl být zabit! Tygr Aflargeo zvítězil!“
Ozval se hromový řev tygrů a nějaké to jaguáří zaskučení.
„V pořádku,“ řekl Griissirno, „Zabij ho, tygře!“
Ale Aflargeo pustil leopardův krk a zvedl hlavu. „Ne! Nechci jej zabít! Porazil jsem ho, to stačí. Má právo žít.“
„Charry, zakroč! Aflargeo mu chce dát milost, ale vždyť se leopard bude mstít na jeho přátelích!“
Vstoupil jsem do kruhu. „To je jeho věc. Já sám bych mu také dal milost. Bojoval dobře a my nejsme jeho nepřátelé. Nikdo nemá právo zabít někoho druhého...“
Leopard vstal a protahoval se. „Zabijte mne, tygři! Budou se mi smát, že jsem se dal porazit pruhovaným kotětem!“
„Nejsem kotě, to jsi sám poznal! Jsem syn Vládce Tygrů. A jsem také bojovník, který se řídí Zákonem, ne svými vášněmi. Už bylo dost mrtvých, není třeba k nim přidávat další!“
„Varuju tě! Pamatuj si, tygře: leopard, kterého porazíš, ale nezabiješ, se ti může pomstít!“
„A ty si pamatuj, leoparde: tygr, který tě porazil jednou, to může příště udělat zas!“
„Dnes jsi vyhrál pouze nepřízni Pána, který mne opustil, když jsem se postavil tváří v tvář člověku jménem Charry! Ten a ne ty jste na mne přivolali slabost a nemohoucnost, která mne porazila! To bylo ve chvíli, kdy mne Charry chytil do kožené smyčky. Ale můj Pán stojí při mně a já jsem Velký čaroděj svého národa! Přijde čas, kdy mi dá sílu se pomstít!“
„Nepřijde.“ pronesl Ao Harrap.
Velký čaroděj se překvapeně otočil k novému protivníkovi. „Chceš říct, že se mýlím?“ zavrčel vztekle.
„Nejen to. Velmi mne mrzí, že musím něco takového říct. Ale obávám se, že tě ovládá nevědomost. Sám jsi řekl, že když ses postavil proti člověku, Pán ti vzal tvoji sílu. Udělá to pokaždé, kdykoliv to budeš opakovat.“
„Kdo jsi, že to můžeš tvrdit?“
„Jsem Ao Harrap, syn Griissirna z rodu Gwattära Assakha, princ následník a velekněz jaguárů. Jsem ten, který čte hvězdy a věští z nich Pánovu vůli.“
Poprvé jsem slyšel celé Ao Harrapovo jméno a zarazilo mne, co povídá. Griissirno nechal syna hovořit, ale tygři i leopardi mimovolně o krok poodstoupili.
„Jsi ten Ao Harrap, který vyhlásil nedotknutelnost toho muže?“
„Ano, já. Zakázal jsem komukoliv, aby ho ohrožoval.“
„Nevěřím tomu, co jsi o něm řekl.“
„Tak jsem nerozhodl já. To je vůle Pána, kterou jsem hledal a nalezl. Kdo chce, může se pokusit jí vzdorovat. Ale nemá to žádný smysl. Proto soudím, že tě ovládla nevědomost.“
Začínal jsem pochybovat, že skutečně slyším to, co mladý jaguár povídá. Wirrta, Griissirno, dokonce Aflargeo a Reggio mlčeli, jen přihlíželi. Leopardi se tvářili nedůvěřivě, ale taky mlčeli.
„Je jediná možnost,“ řekl Velký čaroděj, „Jak se zdá, naučil tě tvůj otec našim tajným naukám...“
„Mýlíš se,“ řekl Griissirno. „Neučil jsem ho nic. Sám Ao Harrap v sobě nalezl všechny znalosti, které potřeboval.“
„To je pravda, nebo mne chceš zmást?“
Jaguáři byli příliš povzneseni, než aby na tak drze položenou otázku odpovídali. Dali najevo, že ji přeslechli.
„Je jen jediná možnost, jak zjistit pravdu,“ řekl Velký čaroděj vážně. „Požádat o věštbu! Odvážíš se toho?“
„Chceš tím naznačit, že máš s sebou sômu?“
„Jako každý čaroděj leopardů. Ale odvážíš se toho?“
„Jistě. Pravda musí být vyjasněna.“
Čaroděj rychle řekl několik vět, ze kterých jsem pochopil jen, že uskuteční nějaký obřad. Jaguár v odpovědi mluvil spíš o vědeckém pokusu, ale zřejmě to byla stejná věc. Začali se dohadovat o technických detailech, ale přerušil je Wirrta:
„Co obsahuje věštba, kterou jsi poznal, Ao Harrape?“
„Její část zní: nadešel čas, kdy člověk položí svoji nohu na půdu Arminu. Pokud se tak stalo, je to správné. Všichni bojovníci Arminu se mu buď podrobí, nebo zemřou.“
„Wahirr se nepodrobil. Proto zemřel?“
„Griissirno řekl o této věštbě Wahirrovi, myslím, že tím ho sdostatek varoval. Nemohu za to, že neuposlechl.“
„Znají tuto věštbu všichni tygři?“ zeptal jsem se já.
„Nevím. Myslím, že někteří ji nyní slyší poprvé.“
Ať to bylo jak chtělo, slyšeli to poprvé leopardi. Nastalo mezi nimi veliké vzrušení a zmatek, který se šířil.
„Co máme dělat, pane?“ zeptal se jeden z jejich velitelů.
Odpověděl mu Ao Harrap: „Vraťte se domů, do svých sídel. Tento boj jste prohráli. Co bude dál, o tom rozhoduje moc vyšší než vaše. Můžete to říct svým bratřím na severu.“
Nečekal jsem, že jaguára poslechnou bez připomínek, ale stalo se to. Ukončili poradu, rozešli se a počali se k něčemu chystat. Postupně potom jednotlivci či skupiny opouštěli okolí hradu. Ani nebalili, neměli co. Napadla mne myšlenka vystrojit jim ještě na rozloučenou hostinu, ale pak jsem je nechtěl zdržovat.
Také mnoho tygrů opustilo Guyrlayowe. Zůstali jen náčelníci a ti, kteří měli být pozváni k obřadu sôma. To slovo se týká malých kousků hmoty, jež s sebou Velký čaroděj vozil, dokonce jako výplň své válečné masky. Byly to sušené plody nějakého kaktusu, který rostl na jejich území. Na území tygrů se tento kaktus nevyskytoval, aspoň nikdy nemluvili o ničem podobném. Zato jaguáři ho zřejmě znali velmi dobře.
Postup byl takový, že se sušené plody rozdrtily na prach, který se měl vdechnout. Než se tak stalo, vyžadovalo to ovšem jisté zásady. Určený věštec se podrobil třídenním přípravám, během nichž se musel vyhýbat určitým činnostem: nesměl jíst ani lovit, promlouvat žádná zlá slova, dokonce neměl mít ani žádné špatné myšlenky. Trochu mne mátlo, jak to budou kontrolovat.
Obřadu se mohl zúčastnit každý, kdo chtěl. Přihlásili se Ao Harrap a Griissirno za jaguáry, za tygry Aflargeo, Wirrta, Ragga a Shirrt. Reggio byl pověřen velením tygří armádě. Za leopardy byl určen jedině Velký čaroděj, dokonce neměl námitek, aby se všichni ostatní vrátili domů a on mezi námi zůstal sám. Soukromě jsem si myslel, že nijak netouží, aby se mezi řadovými leopardy příliš rozšířily vědomosti o výsledku pokusu.
Dozvěděl jsem se, že účast na obřadu je přísně zakázána ženám. Ani to však nebylo přesné: nesměla se zúčastnit žena, která měla v úmyslu mít ještě někdy mládě, protože se mohlo snadno stát, že by se narodilo zmrzačené fyzicky či duševně. To mi objasnilo, že sôma bude nejspíš pěkně nebezpečná droga, zanechávající stopy na tom, kdo ji požívá.
Všichni účastníci se odebrali na dohled od hradu na břeh řeky, odkud od té chvíle neodcházeli. Ne že by nesměli, neměli k tomu žádný důvod. Zahájili očišťování tím, že se nejdřív k prasknutí přecpali zelenou trávou, listím a nahnilým ovocem. Předpokládal jsem, že jim z toho bude pěkně špatně. A taky jo, během několika hodin se dostavilo silné dávení a průjmy, přičemž ze sebe dostali všechno, co měli v žaludku i ve střevech. Potom se znovu nacpali trávou a listím a znovu vše vydávili. A ještě jednou, aby to bylo dokonalé. Pak už v nich opravdu nemohlo nic zůstat. Vytušil jsem, že by jim jídlo způsobilo nějaké potíže.
Že se budou očišťovat, to jsem věděl, ale netušil jsem, že při tom budou zpívat. Zpívání šelem je nádherné, ale člověk se musí nejdřív naučit do něj zaposlouchat. Běžnému člověku by znělo jako řev, který může slýchat v cirkuse. Já už uměl arminsky natolik, že v jejich zpěvu rozumím slovům. Jenže ne těm, která používali teď. Jejich jazyk má různé úrovně, já zatím ovládl jen tu, která se týká běžných denních věcí. Kromě ní existuje jazykový okruh, týkající se nadzemských, náboženských námětů. Spojky, předložky a některá slovesa jsou stejná, ostatní jsem nechápal. Tvrdí se, že tento jazyk je o několik tisíciletí starší než běžný, a jsem ochoten tomu věřit.
Zpívali takto: jeden z nich vždy předzpěvoval, buď Velký čaroděj, Griissirno, Wirrta nebo Ragga, mladí prozatím texty neovládali. Po něm pak opakovali sborem ostatní. Ale v průběhu času jsem si povšiml, že předzpěvuje i Aflargeo, zřejmě se tedy text opakoval. Nechápal jsem, jak se to naučil tak rychle; potom mi došlo, že si tygřata velmi dobře pamatují, co jsem kdy povídal včetně textů v cizích jazycích, že Aflargeo mluví dobře anglicky, stejně jako Griissirno a Ao Harrap. Co ještě jsou schopni zvládnout a zapamatovat si?
Očekával jsem hodně, ale přece jen jsem nevěřil, že jejich zpívání bude skutečně trvat tři dny. Nevím, zda za tu dobu někdy spali, střídali se v odpočinku, kdy jeden odpočíval, ale ani tehdy se nevzdalovali od ostatních a nemyslím, že by si při jejich zpěvu nějak zvlášť odpočali. Ještě pozoruhodnější bylo, že všechny ostatní šelmy v dosahu pozorně naslouchaly a když nezpívaly s sebou, alespoň se pohybovaly v rytmu toho zpěvu. Dokonce i tygřice a mláďata vlků, která byla od přírody značně hravá a s jejich zábavami jsem si taky užil svoje. Teď se plížili křovinami, špicovali uši a když měl někdo chuť navrhnout nějakou jinou hru nebo se vůbec zabývat něčím jiným, někdo ze zkušenějších ho odbyl: „Dej teď pokoj! Tygři zpívají!“
Taky jsem nečekal, že by o náležitostech obřadu mohla něco vědět Ráa, neboť jako tygřice v plodném věku k nim nikdy nebyla připuštěna. Samozřejmě, většinu informací jsem se dozvěděl právě od ní. Žena je žena i v pruhovaném kožichu, takže tygřice sice nikdy při ničem nebyly, ale věděly úplně všechno a stačilo se jich jen zeptat. Třeba od Ráy jsem se dozvěděl, že kdyby šelmy neprošly důkladnou očistou mentální i fyzickou, může to pro ně znamenat ohrožení života. Základem jejich potravy je maso a to snadno podléhá hnilobnému rozkladu. Za normálních okolností to nevadí, ale kdyby vdechli sômu, proces hnití by v jejich střevech začal vytvářet velice jedovaté zplodiny. Před dávnými časy to jeden čaroděj zkusil na své vlastní kůži. Tehdy bylo z nějakého důvodu nutno provést okamžitě věštbu, proto požil sômu bez očisty a sotva svou věštbu oznámil, zahynul v krutých bolestech. Bylo to ve prospěch věci, takže je považován za hrdinu a jeho kožešina uložena někam na čestné místo, ale jeho případ se stal výstrahou ostatním. Taky jsem slyšel, že při seancích zažívají účastníci strašlivou bolest ve všech orgánech břicha a plic, prudké bušení srdce a křeče ve všech údech, což zajisté není nijak příjemné, ale pro dobro věci to jsou ochotni snášet. Nezáviděl jsem jim. Ani samotný stav transu jistě nebyl moc příjemný.
Ať se dělo co dělo, já se choval normálně. Normálně jsem jedl, spal, dohlížel při opravě visutého mostu, do níž se tygři dali. Ale čas od času jsem se přistihl, že taky já zpívám ty jejich příšerné písně a podřizuji své jednání jejímu rytmu. Když jsem ulehl, měl jsem horečnaté sny plné zmatených přeludů a často se probouzel, zalitý mrazivým potem. Chvíli jsem si přál, aby už toho nechali a začali dělat něco rozumného, chvíli jsem byl zas zvědavý, k čemu dospějí. A v těch nejvíc osamělých chvílích jsem řešil nejdůležitější otázku ve svém životě: zda tomu všemu věřím.
Za poslední dny se toho událo hodně. Přežil jsem celkem při zdravém rozumu setkání s myslícími šelmami, žiju mezi nimi a jsem zřejmě docela normální. Počínám si normálně, pracuju a uvažuju normálně a situace, v níž jsem se ocitl, mi ani nepřipadá nějak výrazně zvláštní. Ale za svého uvěznění, nejdřív v tygřím sklepení a pak v kleci nad hradbami paláce v Aurrgharru, jsem zažil velké množství otřesných situací. A v nich jsem musel řešit řadu otázek, na něž nenalézám odpověď:
Je jenom tento svět, na který si mohu sáhnout, nebo ještě nějaký jiný? A je-li, existují bytosti, které k nám z tamtoho světa sestupují a ovlivňují naše osudy? Jsou dobré nebo zlé? Jsou některé laskavé a jiné nepřátelské? A když, tak ke každému, nebo jen k některým? Která z nich je laskavá ke mně? Mají stejnou moc, nebo jsou některé mocnější a některé slabší? A kdo je ten nejvyšší, který vládne všem a všemu?
Existuje Bůh? A pokud ano, je takový, jak mi říkali v dětství, či takový, jak si ho představují lidé? Nebo je pravda, co říkají šelmy? Má podobu člověka nebo jaguára? Je pravda, že Bůh jednoho národa je ďáblem druhého? Má někdo větší díl pravdy a jiný menší? Podle čeho se v této chvíli mám řídit já, který si nevím rady, který jen hledám a nenalézám?
Co bych se dozvěděl já, kdybych se odhodlal vyzkoušet jejich čarodějnou sômu a nahlédnout do budoucnosti? Jakou pravdu by mi ukázal ten, koho oni teď volají na pomoc? Setkal bych se s tou zářící bytostí, jejíž dotek jsem cítil ve chvíli své agónie tam v železné kleci? Nebo s pekelným trestem, jak mi vyhrožovali, když jsem byl v dětství neposlušný? Je možné, aby to vše byl přelud, vymyšlený kvůli tomu, aby mi bylo ublíženo? Kdo má vůbec pravdu v tomhle šíleném, zmateném světě?
Ačkoliv jsem mlčel a zabýval se svými povinnostmi, současně jsem plakal, prosil a volal. Stejně úpěnlivě a šíleně, jako oni tam u řeky zpívali svoji nekonečnou píseň. Věděl jsem, že prosím téhož Pána jako oni. Ale nejsem jako oni, nejsem schopen být tak silný, podrobit se té zkoušce. Riskovat vlastní život. Riskovat neznámé nebezpečí, mocnější než to, kterému dokážu čelit svýma silnýma rukama. Kdyby přede mnou stálo tisíc nepřátel, asi bych se jich nebál, přemýšlel bych, jak je překonat. Ale co stojí proti mně? Má vlastní slabost? Strach, nedokonalost?
Kde jsi, Pane? Jaký jsi? Jaké máš se mnou záměry v tomto světě? Jsem tady nějakou hloupou náhodou, nebo je to Tvůj vznešený úmysl? Jestli jsi mi zadal nějaký úkol, plním jej? A plním jej dobře, podle Tvého přání? Nebo se motám jako zmatená moucha v síti pavouka a každým krokem se zaplétám víc a víc do iluzí, pochybností a nesmyslů?
Může se stát, že ten úkol nesplním? A pokud se mi to nepodaří, jaký bude v tom případě můj osud, až stanu před Tvým soudem? Bude pro mne omluvou, že jsem nepochopil Tvoji vůli? Budu zavržen? Nebo mi bude dána milost a možnost napravit svoje chyby?
Když jejich zpívání trvalo už třetí den, byl jsem ve stejně šíleném stavu mysli jako oni. Přestal jsem jíst a přestal jsem si toho všímat. Kupodivu, ani nikdo jiný mne neupozornil, všichni se chovali podobně šíleným způsobem. Když jsem pohlédl někomu do očí, viděl jsem v nich blouznivě mystický svit. Byly i moje oči takové? Nevím, nikoho jsem se neptal. Ostatně, mám pocit, že jsem v té době rozuměl svým šelmám líp než kdykoliv předtím.
Pak přestali zpívat. Možná to bylo dobře, kdyby trvalo ještě déle, snad bych přišel o rozum. Velký čaroděj dohlížel, aby Ao Harrap, Aflargeo a Shirrt dokonale rozdrtili suché plody kaktusů, až z nich byl velice jemný prášek. Ten prach nasypali na list, každý k němu přiblížil čenich a jednou vdechl. Poté poodešli každý jinam, zalezli někam mimo dosah ostatních a uložili se, jako by chtěli odpočívat. Nějakou dobu tak zůstali strnule ležet a zdálo se, že usnuli.
Jenže potom se nejdřív Ao Harrap začal nekontrolovatelně třást, svíjet, kroutit v křečích. Po něm to zachvátilo ostatní, napřed ty mladší, potom staré. Nebyli při smyslech a nedokázali ovládat svoje tělo. Řvali bolestí a nikdo jim nemohl pomoci. Také bylo nebezpečné se jim přiblížit, měl jsem dojem, že třeba Aflargeo bojuje s něčím, co nikdo jiný nevidí a co ve skutečnosti ani nemusí existovat. Kdybych nevěděl, jakou zkoušku podstupují, asi bych je považoval za smrtelně nemocné.
Tento stav trval tři až čtyři hodiny, nevím přesně. Ani já nebyl zcela při smyslech, i když jsem se k jejich sômě ani nepřiblížil. Potom se začali zřejmě probírat, ustaly ty příšerné křeče, jejich pohled byl opět soustředěný, dokázali se postavit na nohy. Když se probrali, odvlekli se namáhavě k potoku a hltavě pili, aniž by však komunikovali s ostatními, zalezli zase mimo dosah a usnuli, tentokrát normálním spánkem. Ten trval další den a noc a za tu dobu se vůbec neprobrali.
V táboře byl klid, o který se vzorně staral Reggio jako velitel. Jeho tygři dohlíželi, aby účastníci pokusu nebyli ničím rušeni. On sám se choval normálně, pokud mohu posoudit. Ráa a Diana se rozhodly, že budou pečovat o mne, dokonce mi opekly kus masa na ohni, abych se mohl najíst. Vlastně až to, že se o mne Ráa opět tak starala, mě upozornilo, že se zřejmě chovám nějak zvláštně, sám jsem si to neuvědomoval.
První se probudil kníže Griissirno. Přišel do hradu, když jsem se zrovna probral a abych se vzpamatoval, spustil jsem z hradby vědro do řeky, vytáhl vodu nahoru a nalil si ji na hlavu, jak jsem to dělal na lodi. Když jsem se otřepával, spatřil jsem stát jaguára proti sobě. Registroval mne, ale jeho oči byly podivně zastřené, jako by ještě nebyl zcela při smyslech. Napadlo mi, jestli ho nemám polít taky, ale nevyžadoval to.
Usmál jsem se na něj. „Tak co?“
Jeho zakalené zřítelnice se zvolna vyjasňovaly. Neříkal nic, jen stál a pozoroval mne. Potom pronesl: „Jdi a neptej se, kam vede cesta.“
Zarazil jsem se, očekával jsem nějaké vysvětlení. Jenomže starý jaguár se namísto toho otočil a šel dolů k huti. Mladí tygři tam přivlekli divoké prase, které ulovili v džungli, Griissirno mezi ně vstoupil, rozhrnul je hlavou a začal se cpát. Nedivím se mu, měl asi pořádný hlad. Tygři byli sice větší než on, ale nikdo si netroufl se ho třeba jen zeptat, zda je to v pořádku.
Podobně se chovali i jiní. Aflargeo se pohyboval na opačném konci prostranství tak dlouho, až jsem pochopil, že se mi vyhýbá. Nemyslím, že proti mně něco měl, spíš jsem měl pocit, že je ve velikých rozpacích a neví, jak se zachovat. Nikdo to nevěděl.
Jedinou rozumnou odpověď mi dala Ráa. Řekla: „Počkej, až je to přejde. Nějakou dobu bývají vždycky takoví.“
Tak jsem čekal. Z různých narážek a náznaků jsem vyrozuměl, že až se budou cítit v pořádku, uspořádají nějakou poradu, během níž si vzájemně vyloží svoje vize a vlastní závěry z nich a dohodnou se na tom, jak je prezentovat ostatním. Pokud se nedohodnou na ničem, budou s tím asi problémy, to už se někdy v dějinách stalo. Dokud nedojde k dohodě, nebývá zvykem něco prozrazovat.
Na tuto poradu jsem samozřejmě nebyl pozván, ani přesně nevím, kde se konala. Všechno ostatní konali veřejně, ale teď odešli a celý večer a noc po nich nebylo vidu ani slechu. Té noci jsem spal konečně klidně... no, spíš vyčerpaně. Měl jsem toho dost, i když jsem nic nedělal. Kdoví, jak oni.
Ráno, aniž by cokoliv vysvětlili, odjeli jaguáři z Guyrlayowu, dokonce se ani nerozloučili. Velký čaroděj leopardů setrval, ale Wirrta prohlásil, že odjede okamžitě, jakmile mu dají nějaké zásoby na cestu. Kam, proč? Zřejmě to byl důsledek jejich dohody. Zeptal jsem se, jestli smím vědět, co vlastně viděli.
„Nevím jistě.“ řekl Wirrta.
„To není zrovna rozumná odpověď! Myslím, že se mne ta věc taky trochu týká, ne?“
„Nemýlíš se, Charry. Týká se tě velmi.“
„A proto mi nikdo nechce nic říct?“
„Počkej, neukvapuj se. Týká se to tebe, ale taky všech našich národů, celé země. Musíme vykonat určitá opatření. Kníže Griissirno už s tím začal, teď budeme muset my. Ale nevím přesně, jakým způsobem to udělat.“
„To je fakticky moc chytrá odpověď. Vykrucuješ se?“
„Ne, jenom nevím. Za všechna tisíciletí naší existence jsme nic takového dělat nemuseli, ani se nic nestalo.“
„Ale co?“
„Náš svět je ohrožen. Lidmi, jako jsi ty. Musíme se bránit.“
„Jsem pro. Jak?“
„Postavit oheň proti ohni, železo proti železu. A člověka proti člověku. To je závěr, který jsme přijali.“
„Mne proti tomu druhému?“
„Tebe proti všem ostatním lidem.“
To byla situace vhodná k tomu, abych si nalil na hlavu další vědro vody. Ale neudělal jsem to.
„Co s tím, který velí leopardům? Je to člověk, viď?“
„Cože? No, ano... jistě. To je věc Velkého čaroděje.“
„Aha. A můžu mu aspoň poslat dopis?“
„Jo, to jistě.“
„To jsem rád. Už jsem ho připravil.“
Přinesl jsem svitek kůže, na který jsem ovčí krví napsal ten dopis v řeči anglické, francouzské a německé, protože jsem si nebyl jist, jaký jazyk ovládá můj protivník nejlépe:
|
Vážený příteli, tento dopis píše člověk, zvaný tygry Charry de Guyrlayowe, bývalý námořní kadet, který se ne vlastní vinou ocitl na tomto ostrově a nyní pomáhá tygřímu národu. Jsem přesvědčen, že vy se nacházíte v podobné situaci u leopardů. Je-li to možné, rád bych se s vámi setkal a poradil se, jak řešit situaci, která je mezi námi, zvláště vražednou válku, která nikomu neprospívá a všem škodí. Věřím, že mne pochopíte a že se vám podaří podat mi nějakou vhodnou cestou zprávu. Budu vám vděčen, projevíte-li ochotu řešit situaci mírovou cestou a přispět tím ke klidu a míru v Arminu. |
Uvažoval jsem, jaká bude reakce, pokud je mým protivníkem skutečně Hesson, který se ke mně zachoval nepřátelsky a nemohu si myslet, že teď to bude lepší. Doufám, že mne nebude s mým novým jménem ztotožňovat.
Velký čaroděj tu kůži pečlivě očichal a dospěl k přesvědčení, že to není nic závadného a že by to mohl odnést. „Proč to není napsáno arminsky?“ zeptal se.
„Vy jste toho vašeho spojence naučili vašemu písmu?“
„Na to ti nemohu odpovědět,“ sdělil poněkud zachmuřeně.
„A víš, že ani nemusíš? Víš, že už mám docela po krk vašich hádek, sporů a rvaček? I toho, že tady ze mě každej dělá blbce a nikdo mi nic neřekne? Jestli chceš, tak si seber svejch pět švestek a padej odtud, až se ti bude prášit za kopytama. Já už tě nikdy vidět nemusím!“
Velkého čaroděje asi dost překvapil můj výbuch zlosti. Přestože jsou leopardi známi svojí vznětlivostí, zůstal docela klidný.
„Ničemu nerozumíš,“ řekl.
„Nerozumím. A ani už nechci! Jediné, co pro mne můžeš udělat, je odnést ten dopis a předat tomu člověku. Můžeš mi vyhovět aspoň v tom?“
Velký čaroděj mi věnoval smutný pohled, nechal se pohladit na rozloučenou a hbitě vyskočil na koně, kterého mu přivedl jeden z mladých tygrů. I ten tygr měl koně.
„Můj bojovník tě doprovodí na vaše území a bude tě chránit před tygry,“ řekl Aflargeo, „Až na hranice jsi pod naší ochranou, leoparde. Není zvykem tygrů opouštět své hosty bez doprovodu.“
„Nepotřebuju žádný doprovod!“ řekl Velký čaroděj. „Chrání mne vyšší moc, než si umíš představit!“
„Jak je libo. Stejně tě doprovodí.“
Leopard na nás pyšně pohlédl, švihl koně oháňkou a vyjel směrem k lesu, tygr za ním. U okraje džungle se Velký čaroděj ještě ohlédl a zvedl tlapu nám na pozdrav, pak zmizeli mezi stromy.
„To nedopadne dobře,“ řekl Aflargeo. „Nepředá dopis...“
„Ale ano, předá. Věřím mu – je sice potměšilý, ale zvědavý. Bude ho zajímat, co na to řekne ten jeho člověk.“
„Nerozumíš ničemu,“ řekl téměř stejně jako Velký čaroděj.
„Tak mi něco řekni aspoň ty!“ pohladil jsem ho.
Aflargeo chvíli uvažoval, co říct.
„Problém je asi v tomto: Každému vyšlo něco jiného. Nevíme, zda se to týká našich národů nebo jenom nás samotných. Můžu ti říct, co jsem viděl já. Ty budeš pánem nad celou zemí a já budu věčně ve tvé blízkosti. Mně se to líbí, ale ne Velkému čaroději. Taky nevím, jak vidí svou úlohu Griissirno.“
„Pánem nad celou zemí? A co Wirrta?“
„Ten bude Vládcem tygrů. To už je rozhodnuto, v Aurrgharru se chystají na jeho zvolení. Všichni tygři jsou spokojeni, Ragga jim oznámí, že to bude počátek nového štěstí pro celý národ.“
„A leopardi?“
„Také pro leopardy bude tvá vláda štěstím. Jenom předtím ještě musejí něco udělat. Není jasné, co to má být. Přesněji řečeno, mně to jasné je, ale oni s tím nesouhlasí. Chápeš?“
„Velký čaroděj si o tom myslí co?“
„Nevím. Nejradši by tě zabil. Ale ví, že tě nezabije. Nikdo tě nedokáže zabít, máš Nejvyšší ochranu.“
„Ale Griissirno to zkoušel.“
„To není jisté. Navíc mám dojem, že Griissirno tohle ví už delší dobu. Přesněji řečeno, ví to Ao Harrap. Podstoupili tentýž obřad už někdy před rokem... tedy, myslím. Neřekli to přímo, jen nějaké narážky. Taky Ao Harrap příliš dobře zná Prosby.“
Zkoušel jsem vyzvídat dál, ale Aflargeovy řeči byly čím dál zmatenější. Občas jsem nechápal, občas jsem měl dojem, že dobře nechápe ani on.
A pořád ještě jsem neznal žádnou odpověď na svoje otázky.
Chystali jsme se na cestu do Aurrgharru, ale ještě předtím jsem využil přítomnosti mnoha tygrů a dokončoval úpravy hradu.
Třetího dne se vrátil Aflargeův tygr s vyjevenýma očima a se vztekem ve tváři. „Velký čaroděj je mrtev! Zavražděn ze zálohy!“
„Cože?“ rozhněval se Wirrta, „Jak se to mohlo stát?“
„Právě jsme lovili. Honili jsme jelena a on mi nadháněl, abych ho mohl zabít šípem. Jenže jelen se neukázal a já na něj marně čekal. Když se neobjevoval ani leopard, jel jsem k němu a nalezl ho v trávě – mrtvého.“
„Jak zemřel?“
„Byl zabit šípem, střeleným přímo do srdce. Tady je.“
Podal nám dlouhý opeřený šíp s kovovým hrotem.
„Hm,“ řekl Wirrta, „To je tygří šíp!“
„Ale mohl ho vystřelit kdokoliv,“ namítl jsem, „Dost jsem jich vyrobil, mohli je mít i leopardi sami, bojovalo se jimi ve všech posledních bitvách. Možná si někdo z leopardů nepřál, aby se jejich čaroděj vrátil...“
„Leopard – nevěřím!“ řekl Aflargeo, „Spíš soudím, že je to další z milých překvapení našeho přítele knížete Griissirna. Taky on má takové šípy – a právě délka toho šípu mne na něho přivedla. Tygři a leopardi mívají šípy kratší.“
„V každém případě je to zlé. Všichni budou ze smrti Velkého čaroděje obviňovat nás. Co se stalo s dopisem?“
„Dopis tam nebyl. Díval jsem se, ale ten svinutý kus kůže zmizel. Zřejmě jej odnesl vrah.“
„Tak. To znamená někdo z těch, kteří věděli, že jej posílám. To nemohli být jaguáři, ti odjeli dřív, než jsem ho napsal!“
„To nevadí. Stejně budu na knížete Griissirna dávat velice dobrý pozor!“ řekl Aflargeo a vycenil na ukázku všechny svoje bílé tesáky.
30.05.2021 11:05