Vítej, návštěvníku!

Ráno nás probudilo rámusem a zmatkem, který převyšoval vše, co jsme až doposud viděli. Vybraní bojovníci se chystali s námi k severu; jiní se těšili domů; leopardi se chystali do Tisíce věží; tygři se chystali do Aurrgharru. Od svítání se honili sem tam, sháněli věci, handrkovali se o všechno možné a přitom dělali tak hrozný rámus, že jsme opravdu nedokázali dospat.

Aflargeo byl taky od časného rána na nohou. Sháněl dohromady naše koně, jezdecké i nákladní. Jen jsme vstali, už balil kožešiny a zavěšoval na hřbety soumarů. Několik tygrů a leopardů mu pomohlo a tak zakrátko byla naše útulná chatička odstrojená až na pokřivenou dřevěnou kostru a vypadala tak smutně a opuštěně, až jsem se bál, že co nejdřív spadne. Diana se rozplakala, když spatřila, jak teď vypadá uboze; těšil jsem ji a Tharrwangssarr, který ji považoval tak trochu za svoji dceru, jí olízal slzy:

„Neplač, má milá! Jednou každý odchází. Kdybys tu žila déle, přišly by chvíle zlé a plné smutku. A tohle je místo, kde se žije jen ve šťastných chvílích. Až přijdou dny všední, dny se svým každodenním trápením a starostmi, nesmíš už být tady. Zde je každý povinen být šťastný...“

Vylezli jsme s Dianou nahoru, na vrcholek pyramidy.

„Tady jsi mi slíbil věrnost,“ šeptala, „Budeš na to vzpomínat? Budeš mne mít rád?“

„Navždycky, Diano! Kdykoliv si vzpomenu na tuhle chvíli, budu šťastný...“

Líbala mne a z očí jí tekly slzy. „Co nás čeká? Přijdeme mezi lidi a já nevím, jestli se na to těším. Neměli bychom raději zůstat mezi šelmami?“

„Ne, Diano,“ řekl jsem s povzdechem, „Nemůžeme zůstat jenom tady. Musíme dál. Jak to říká Griissirno.“

„Jdi a neptej se, kam vede cesta. Dobrá, Charry, půjdeme.“

Dole na nás čekal mladý leopard. Vyhlížel velmi optimisticky a tvářil se jako skvrnitý protějšek našeho přítele Tawarra. Až na to, že neměl ty dlouhatánské tesáky a byl ještě dost maličký.

„To jsem rád, že jsem vás zastihl. Už jsem si myslel, že vás budu muset kdovíkde hledat.“

„No dobře. A co od nás chceš?“

„Jsem Tannarrwaghirr, syn Sonmothwarrgharra, toho, kterého jsi porazil u laguny. Víš?“

„Ach ano, toho leoparda, co mě přepadl. Vzpomínám si. Tvůj otec je pěknej ničema, miláčku, podívej, jak mě podrápal!“

„Vím. Posílá mne za tebou, abys mne potrestal.“ Mladý leopard se při tom usmíval, jako by ho to kdovíjak těšilo.

„Cože, potrestal? Tebe? Proč – a jak?“

„Když se otec vrátil poražen domů, měl hrozný vztek. Na tebe i na Assiwatharrana. Právě v té době jsem dokončil údobí dětství a stal se bojovníkem. Potom ale přišly zprávy, že jsi Vládcem, že jsi sesadil Assiwatharrana a povolil nám vrátit se do Tisíce věží. Proto otec musel udělat to, co udělal: poslat mne k tobě.“

„No dobře – ale proč?“

„Abys mne zabil.“ řekl leopard klidně.

Obrátil jsem se v rozpacích na Dianu; taky se tvářila rozpačitě a obrátila se na dalšího v řadě. Tím byl Aflargeo a ani on se nezdál být chytřejší. Takže zbýval ten poslední, a tím byl kníže Griissirno. Ten vysvětlil:

„Když si je bojovník vědom nějaké viny, ví, že kdyby ji uznal, přišel k ukřivděnému, vložil se mu do rukou a dal se od něho zabít, bylo by povinností jeho potomků pomstít tu smrt, aby na nich neulpěla hanba. Tak to je odedávna a snad příběhy, které jsme ti vyprávěli, vysvětlily, jak to někdy je těžké. Proto ten, kdo uznává, že zaslouží smrt, pošle svého syna, aby jeho hříchy splatil. Ten mladý leopard nemá potomky, kteří by ho pomstili a je povinen sejmout hříchy svého otce. Přijmeš-li tu oběť, bude mír potvrzen a provinilý leopard se bude moci vrátit ke tvému trůnu očištěn.“

Rozčílil jsem se. „To je zvyk hnusný a barbarský! Jak můžete připustit, aby se dělo něco tak hrozného? Vždyť děti přece nemohou za hříchy svých rodičů?“

Griissirno se usmál. Obrátil se na Dianu a řekl francouzsky, trochu s potížemi, protože mluvil o neznámém tématu: „Vyprávěla jsi mi o muži jménem Abrahám, který obětoval svého syna, aby usmířil hněv bohů? Tak činí lidé – proč tedy ne leopardi?“

Optimisticky vyhlížející Tannarrwaghirr se usmíval a očekával, co udělám. Zdalipak by přijal smrtící ránu s takovým ledovým klidem? Kolik ho asi ten úsměv stál přemáhání?

„Smím tu oběť odmítnout?“

„Tannarrwaghirr patří tobě. Dělej si s ním, co chceš.“

„Dobře. Nezabiju tě, chlapče. Naopak zůstaneš u mne, u mého dvora jako můj osobní leopard. Budeš dělat pobočníka mému tygru Aflargeovi a budeš jej poslouchat.“

„Ano, pane. Udělám to rád!“

Aflargeo se nafoukl pýchou, že má svého vlastního pobočníka. Mladý leopard se radoval opravdu upřímně. Nebylo divu.

„A vy, bratři, vyřiďte Tannarrovu otci, že jsem mu odpustil. A že je u mne vždycky vítán...“

Tím zcela spontánním a nechtěným zkrácením jména jsem způsobil malému leopardovi menší nesnáz; Diana se toho hned chytla a rozhodla, že budeme Tannarrwaghirrovi nadále říkat jen Tannarr. Aflargeo s tím byl rovněž srozuměn, protože takhle to vypadalo jako tygří jméno – a Griissirno se jenom smál. Takže jediný, kdo mohl být nespokojen, byl Tannarr sám, ale zvykl si a svoje rozšířené jméno říkal většinou už jenom při představování.

Byl to chlapec hodný a přítulný. Zvláště Dianu zbožňoval asi ještě víc než Aflargeo, protože jí byl neustále v patách a když mu něco poručila, byl na vrcholu blaha.

Vyrazili jsme na cestu okolo poledního; mezitím se rozjížděli i ostatní, takže jsme opouštěli pyramidy ve značném průvodu, který se rozhodl doprovodit nás aspoň do Rryiatlu a potom ještě kousek dál, jak se komu hodilo.

Rryiatl jsme nalezli ve stavu pokročilého rozkladu. Leopardi rozebírali dřevěné boudy, balili co bylo jejich a vypravovali se na cestu do města Tisíc věží. Wirrta jim dle možnosti pomáhal, ale většinou radil; v radění jsou tygři nepřekonatelní. Také jsme se tam na chvíli zastavili, sbalit zbytek Dianiných věci; nebylo však mnoho nezbytností, které by chtěla vzít s sebou. Její hospodářství bylo rozhodně chudší než můj Guyrlayowe.

Při odjezdu z Rryiatlu jsme také přesně určili pořadí po cestě; napřed jeli tygři ve čtyřstupech, pak kráčel rozvážně Dianin slon a za ním setnina leopardů, rovněž po čtyřech. Kuguáři jeli v čele a ukazovali cestu, s nimi většinou náčelnický sbor. Černí leopardi a jaguáři šmejdili před, za a okolo karavany a starali se, aby o nás každý věděl.

K večeru jsme se utábořili někde u řeky; tentokrát jsem směl spát v Dianině budce na slonu, ačkoliv jsme se tam oba těžko vešli a museli ležet těsně vedle sebe. Dianě se to líbilo, přesto mě přesvědčovala, abych vyrobil nějakou lepší boudu. Slíbil jsem jí, že při první příležitosti tak učiním.

Druhý a třetí den cesty přešel bez zvláštních příhod. Pokud nepočítáme za zvláštní, že při každé příležitosti se k nám sbíhali místní náčelníci jednotlivých zde žijících národů, aby nás pozdravili a hlavně nás okoukli, neboť něco nám podobného ještě nikdy neviděli. Mnoho našich svatebních hostů před námi nešlo, aby udělali reklamu; ale i těch pár, co nás předběhli, stačilo nás tak proslavit, že jsme obdiv a úctu přítomných museli často násilím odmítat.

Čtvrtého dne mi sdělil Harragga, že se blížíme do kraje, kde žijí jeho svěřenci. Dal jsem příkaz, ať karavana zpomalí postup, přední hlídky bedlivě dávají pozor na vše živé a hlavně se neobjevují dřív, dokud tam nebudu já. Nemohl jsem ručit za to, co by se stalo, kdyby je lidé spatřili.

Harragga soudil, že lidé budou ve svém táboře; ale zakrátko se vrátil jeden kuguár, vyslaný jako přední hlídka napřed, dorazil ke mně a hlásil:

„Jeden z těch lidí je před námi v lese. Je tam u okraje a dělá nějakou past na zajíce. Umí s tím dobře chytat zajíce; je to taková smyčka ze spleteného konopí...“

Vím, jak vypadá oko na zajíce. Když jsem byl malý, dával mi strýček Hugo, lesník, krejcar za každé oko, které jsem v lese našel a přinesl mu ho. Když jsem nutně potřeboval krejcar, dokázal jsem nějaké to oko uplést i sám.

Pobídl jsem koně. Diana, která jela momentálně taky na koni, pospíšila za mnou. Doufal jsem, že vypadám dost dobře, abych toho člověka nepoplašil; měl jsem tu bílou uniformu zdobenou zlatem, co mi ušila Diana. Diana měla taky kalhoty a kazajku stejně ušitou, takže jenom tvar těla a dlouhé vlasy napovídaly, že je žena. Aflargeo a Tannarr jeli s námi, za nimi vyčníval dopředu zvědavý čenich knížete Griissirna. Kdepak by ten mohl chybět?

Když jsme dorazili k jakési pasece, ukázal nám kuguár něco, co se pohybovalo u protějšího okraje. Vyjel jsem z lesa, ale nezdálo se mi, že by ten člověk patřil k posádce lodi, tak jsem pro jistotu vytáhl z pouzdra ručnici a připravil ji. Teprve potom jsem křikl: „Hej, pane – copak tady děláte?“

Muž, který něco kutil v křoví a z něhož jsem viděl jen nahá záda, vyskočil, jako bych ho píchl a zprudka se otočil. Vzápětí sebral v trávě luk, vytáhl z toulce na boku šíp, přiložil jej na tětivu a zamířil.

Mohlo mu být tak osmnáct a byl dost vysoký a slušně stavěný. A zcela nahý, takže jsem si mohl všimnout silných svalů na rukou i nohou, ale taky toho, že je vyhublý na kost. Dlouhé rezavé vlasy, zcuchané a nečesané, mu padaly do očí; bradu měl porostlou řídkými rezavými vousy. Ústa pootevřená úžasem, oči vytřeštěné, jako by spatřil strašidlo.

„Copak, copak?“ zeptal jsem se a nadhodil pušku, „Pěkně ten luk odlož, kamaráde. A pojď blíž...“

Ruce se mu rozklepaly. Udělal dva kroky a nerozhodně se zastavil. Pustil luk i šípy a třesoucí se bradou zajektal:

„Ale já vám nic neudělal, kapitáne! Já za nic nemůžu!“

Ten hlas se sice z dětského vřeštění už vzpínal k mužnému barytonu, přesto jsem ho poznal. Zastrčil jsem ručnici a zahalekal: „Johanesi! Ty kluku uličnická, pojď sem! Jak tě sem čerti přinesli, kde se tady bereš?“

Pomalu přistupoval blíž a blíž. Já seskočil a běžel mu naproti. Johanes se ulekaně dotkl prstem mé blůzy a potom se roztřásl, jako by ho zamrazilo.

„No, co je?“ ptal jsem se, „Nelíbí se ti něco?“

„Vo to nejde, kapitáne. Ale když... jeden vidí prvně za život strašidlo, tak snad má právo bejt trošičku vyjukanej, ne?“

„Jaký strašidlo? Co to meleš?“

„Dyť vy jste, kapitáne, už tři roky mrtvej! A slečna Diana jakbysmet! A teďka najednou mě jdete strašit! Ale já vám nic neudělal, jednomu ani druhýmu! Tak proč?“

„Kdo tě straší, ty makovče?“ smála se Diana, „Pocem, ty trubko; copak my jsme nějaký strašidla?“

„Vodpusťte, slečno, ale vy jste se přeci utopila! Nepovídejte, že vo tom nevíte, to ví každej, né jenom já. A pan kapitán byl přeci zabitej hned, jak jsme sem připluli!“

„Nebyl. Pan Hesson se zmýlil, Johanesi. Jenom mi kapku otevřel hlavu mačetou, aby mi tam líp šel rozum. Ale přežil jsem to. Podívej, tadyhle mám ještě jizvu...“

„No ne, ta je! A... slečna?“

„Paní,“ řekla Diana šťastně, „My jsme se vzali, Johanesi!“

„Co? Ty a von?“

„No jo, já a on. Co se ti nezdá, chtěl sis mě snad vzít sám?“

„Páni, to je legrace! Tak to teda někde žijou lidi, že jo? A my tady už třetí rok tvrdnem uprostřed džungle, žerem kořínky a klepem se, že nás někdo přijde zabít!“

„Lidi tu nežijou. Ale jsou tu jiní, kteří se sice zjevem lidem nepodobají, ale jsou stejně dobří a ušlechtilí jako my. Někdy dokonce lepší.“

Johanes se zarazil. „To myslíš ty... co nám dávají jídlo? Ale to jsou nějaký šelmy, nebo co, ne?“ Ztišil hlas téměř do šepotu; tak se bál.

Diana se otočila a hvízdla na ohnutý ukazovák. Vzápětí se z křoví vynořil Aflargeo, Tawarr, Tannarr, Griissirno, Ao Harrap, Harragga a ostatní zvědavci. Johanes vykřikl, otočil se a chtěl utéci, ale Tannarr jej brzy předhonil a zastoupil cestu. Johanes se otočil zpět, křižoval se a klepal po celém těle.

„To je ale hrůza! Ne, nevěřím, jste mrtvý a spojili jste se s černejma dušema z pekel, který na sebe vzaly tuhle podobu!“

„Bez toho strachu!“ řekl kníže Griissirno pánovitě, „Neublížíme nikomu bez příčiny; tím méně tobě, který jsi naším přítelem!“

Když Johanes slyšel šelmu promluvit v krásné, i když trochu utahané angličtině, málem omdlel; byl zcela jistě přesvědčen, že se jedná o kouzla a čáry.

„Klid, Johanesi, klid,“ těšil jsem ho, „Kdo je tady ještě s tebou? Říkali mi, že je vás osm!“

„Osm... Ach jo, ano. Je tady Harry, kapitán a první důstojník, potom Bengtsson, Andersson, Palldorf a Hernándes...“

„Kdepak jsou? Musíme se jim taky ukázat. Zaveď nás k nim, ať se jim ohlásíme...“

„No dobře; ale jen když slíbíte, že jim nic neuděláte. Charlie, přísahej, že nejseš strašidlo a že nás ty ohromný kočky nesežerou k svačině!“

„Bez obav. Nejsem strašidlo a tygři, leopardi, jaguáři, kuguáři ani černí leopardi, kteří tu jsou s námi, jim nic neudělají!“

Zašilhal na mne: „To mě uklidňuje. Ať seš strašidlo nebo ne, nikdy jsi nekecal. Tobě se dycky dalo věřit. Tak jdem.“

„Hej, přiveďte mu koně! Přece nepoklušeš pěšky...“

„Ale to není daleko! Jenom kousek, tady za lesem...“

Vylezl obratně na koně a usmál se. „Jak jste se vůbec dostali k takovýmu bohatství? Koně, obleky, zbraně...“ najednou si všiml, že je nahý, koukl na Dianu a zčervenal i pod opálením, „Jejda, Diano, promiň, ale naše hadry se už dávno rozpadly...“

„O mě neměj péči, Johanesi. Klídek, sluší ti to...“

Zatímco Tannarr dojel říct ostatním, že pokračujeme v cestě, vyrazili jsme pod Johanesovým vedením kupředu. Za čtvrt hodiny jsme vyjeli na mýtinu, kde kolem kouřícího ohniště stály čtyři chýšky z větví a drnů. Okolo se procházeli tři muži.

Toho nejstaršího, který seděl před jednou chatrčí a něco kutil na velkém jasanovém luku, jsem poznal okamžitě; byl to kapitán Millard a udiveně zvedl hlavu, když jsme se objevili. I Tobyho, který o holi pajdal kolem ohně, jsem poznal – ale na první pohled jsem nemohl poznat vychtrlého dlouhána, který se k nám hnal hned jak poznal Johanese. Až podle tetování po celém těle jsem poznal, že je to Harry. Vždycky byl ne-li tlustý, tedy dobře urostlý; a najednou z něj zbyla kost a kůže! Zarazil se, chvíli na nás vyjeveně zíral, pak vykřikl a s neartikulovanými skřeky utíkal ke kapitánovi. Ten zůstal sedět nehybně, jako by jej údiv ochromil; jenom Toby se belhal do chýše a než jsme se dostali doprostřed tábora, stál tam už a držel v rukou pušku.

„Nemá náboje,“ křičel Johanes, „Nebojte se!“

Popojel dopředu a křičel: „Nebojte se, to je Charlie, vrací se a přivedl nám pomoc!“

Kapitán konečně vstal a klopýtal k nám; kolena se mu třásla.

„Chlapče, co se s tebou dělo? A tohle... to přece není Diana?“

„No bať, že je!“ řekl Johanes tak hrdě, jako by si nás sám vymyslel, „Oni se s Charliem vzali!“

„Chraň nás pámbíček od všeho zlýho,“ vykřikl Harry, „Vždyť oni jsou už dávno mrtvý!“

„Ale kdepak!“ vykládal hrdě Johanes, „Jak by mohli bejt mrtví? Copak našeho kapitána porazí jedna rána mačetou do lebky? Tomu by mohl spadnout na hlavu celej barák a ani to s ním nehne! A Diana, ta by musela plavat přes větší kus vody, aby se utopila! Kdepak, my nejsme z perníku, jen se neboj!“

Zatím jsem už seskočil s koně a objal se s kapitánem. Trochu se stařík změnil – seschl, vlasy mu zbělely, tvář zvráskovatěla docela a byl čím dál shrbenější. Harry se taky nějak zmenšil, i Toby, který k nám zatím dopajdal. Ještě že aspoň ten Johanes se trochu vytáhl a zmužněl.

„Panebože, Charlie, z tebe je chlap jako hora!“ řekl Toby, „Cos kde vyváděl, že ses tak vzmohl?“

„To víš. Jezdím teď s tygry; dělám jim Vládce a tak různě...“

„Jo, vidím ty kočky. Kdybych pil, tak řeknu, že mám delirium tremens. Takhle to bude asi z horečky.“

„Kdepak, ti jsou praví,“ smál se Johanes, chytil Aflargea za oháňku a zatahal, „Podívej, jsou skuteční!“

„Necháš ho!“ křičel Harry, „Vždyť tě sežere!“

„Nikomu neublíží! Všichni Charlieho poslouchají, úplně na slovo. Tenhle dokonce umí i anglicky!“

„Kecáš! Plácáš nesmysly!“

Ao Harrap se zasmál. „Nerozumím vám tak dobře jako Charrymu, ale mám dojem, že se domníváte, že nemluvíme. To není pravda; jsme stejně rozumní jako lidé...“

„Joj, toho tak mít doma!“ zasnil se Harry, „Jezdil bych s cirkusem a vydělával hříšný peníze! Ale Charlie, kde jsi se tady tak najednou vzal?“

„Tak počkejte,“ řekl jsem, „Nezdá se, že byste zrovna trpěli nadbytkem. Napřed si sedneme, najíme se, pak si popovídáme.“

Jak slyšeli o jídle, okamžitě se shrnuli okolo nás; Johanes běžel do lesa zavolat zbylé čtyři. Splnil svůj úkol bezvadně; než se námořníci vrátili, stačil jim už všechno vypovídat a ještě vyšperkovat různými průpovídkami.

„Ale jak jste se sem dostali vy?“ ptal jsem se, „Kapitáne, vy jste přece zůstal na lodi!“

Kapitán Millard jenom mávl rukou. „Všechno bylo úplně v pekle! Napřed jsme měli tu pitomou nehodu s tím ložiskem; potom ten blázinec s bouří a plachtami a k dovršení smůly jsme dorazili na tenhle zatracený ostrov. Cokrát já jsem si vyčítal, že jsem tě poslal na obhlídku! Když ses nevrátil, říkal jsem si, že už tvýmu tátovi nikdy nesmím přijít na oči. Hesson sice něco žbleptal, že tě napadli domorodci, že on tě bránil, ale já tomu moc nevěřil, kdepak Hesson a někomu pomoct! Spíš jsem čekal, že utekl hned, jak se něco šustlo za keříčkem!“

„Žádný domorodci se nekonali. Sekl mě do hlavy mačetou, protože jsem ho chtěl udat, že pašuje něco do Číny. Bodl jsem ho nožem, ale to mu nestačilo, jednou jsem špatně trefil. Hezky mi rozbil hlavu; ještě že Ritherové mají tvrdé lebky!“

„Ten syčák! K nám přišel a líčil, jak za tebe hrdinsky bojoval! Diana mu řekla do očí, že tě nejspíš sám zabil a teď se chlubí; on se tak hrozně rozčílil, že se málem pominul, aspoň teď vím, proč. A k dovršení všeho tenhle trumbera prozradil, že je Diana holka. Do Hessona a jeho chlapů jako když vjede běs; a hned po ní. Jenže ta holka má taky v těle čerta, jen po ní jeden chmát, už ho praštila, přeskočila zábradlí a davaj pryč. Hesson ji chtěl honit, já se s ním chvíli hádal a ona byla mezitím nadobro pryč. Říkal jsem si, pro tohle Bůh to dítě nestvořil, aby se s ním tahal takovej starej volezlej kozel...“

„Děkuju, kapitáne!“ udělala na něj Diana ty nejsvůdnější oči. Takhle se dívá jenom na mne, na Aflargea a na Griissirna.

„Ale no bať! Potom, jak jsme pluli dál a dál, začali ty chlapi bláznit; nejdřív se servali s Lenoirem, tím malým Francouzem. Než jsem stihl zakročit, měl kudlu v žebrech. Toby se naštval a řekl, že dá Hessona pověsit na ráhno, jestli tu svou bandu nezkrotí; Hesson ustoupil a utekl do podpalubí. Jenže v noci najednou rámus a nahoře se střílelo. No, divil jsem se, přeci jsme měli na lodi jenom tři pušky a dva revolvery. Dvě pušky zůstaly na ostrově, tvoje a Hessonova, tu třetí jsem měl nad hlavou. Vzal jsem ji, vyběhl ven a vidím, že Hessonova banda lítá po palubě a střílí po námořníkách. Toby po nich pálil z revolveru, ale Hesson ho trefil do boku; ještě teď má v těle kulku. Střílel jsem, Harry ho zvedl a odtáhl pryč; no, zachránil nás Johanes, spustil člun, my do něj naskákali a pryč. Ještě čtyři hoši s náma – ostatní, kdo se k nim nechtěli přidat, bandité pobili. Vůbec nevím, kde vzali flinty; museli je mít někde schovaný. Ale já vždycky tušil, Charlie, že to tak dopadne; víš, co jsem ti říkal?“

„Vším je vinen Saunders! Nebýt toho, že dával tak mizerný mzdy, mohli jsme mít místo banditů pořádný námořníky a plout klidně. Ale Saunders musel šetřit a to místo nacpat svýmu švagrovi, aby uklidnil ženskou! Proto dneska sedíte na ostrově a ne doma v klidu a pohodě. Co bylo dál s lodí?“

„Nevím, ale umím si to představit. Na celý tý skořápce nebyl jedinej kloudnej lodník, který by ji uměl aspoň řídit. Hesson se sice považoval za dobrýho mořeplavce, ale ničemu nerozuměl, počítám, že se někde potopili i s lodí.“

„Takže je možný, že jsou ještě tady! Slyšel jsem, že podobná loď někde poblíž uvázla na mělčině!“

Kapitán Millard zpozorněl. „Ale to by znamenalo, že ti chlapi jsou ještě pořád tady, někde blízko nás! Že ani oni se odtud nedostali domů!“

Kníže Griissirno, který ležel vedle a naslouchal, aby mu neuteklo ani slovo z hovoru, zvedl svou krásnou hlavu.

„To znamená, že zemřou!“

Kapitán zbledl. „Ne! Kdo je ta šelma, že touží po jejich krvi?“

„Je to nejušlechtilejší z náčelníků Arminu, kníže jaguárů Griissirno. Ten, který mi ze všech nejvíc pomohl.“

Kapitán hleděl na Griissirna s údivem.

„Ty jsi muž, který vede velké lodi?“ ptal se Griissirno, „Jsme tedy kolegové. Také můj národ se plaví po mořích a já vodím svoje lodi po celém okruhu zemské koule.“

Kapitán na mne hleděl překvapeně, se zájmem. „Oni jsou moudří jako lidé?“

„Ještě víc. Oni byli moudří, když lidé ještě neexistovali.“

Kapitán jenom sklonil hlavu.

Zatím se vracel Johanes se čtyřmi námořníky. Hrnuli se nadšeně k jídlu. Jen se zaprášilo po pečeném mase a Dianiných plackách a šelmy s radostí konstatovaly, že lidé mají dobrý apetit.

Jeden z leopardích čarodějů, který se vyznal v léčení ran, se zatím zabýval Tobyho zraněním. Bylo třeba delšího přesvědčování, než si statečný první důstojník dal líbit, aby se podíval na jeho ránu, ale když se tak stalo, souhlasil i s operací. Leopard ránu vyčistil jazykem, potom otevřel ostrým drápem. Toby sice křičel, ale nebránil se, tak po několika minutách práce byla kulka konečně vytažena. Rána silně krvácela, leopard ji olizoval jazykem a krev zastavoval, až se mu to konečně podařilo.

„Taková potvora!“ vydechl Toby, když mu položili na dlaň malou kuličku, „Tři roky kvůli ní nemůžu kloudně chodit, dvě otravy krve jsem dostal! A teď ji dostane ven nějaký leopard!“

Leopard se jen usmíval. „Řekni mu, že kdyby tam kulka zůstala, nemohla by už udělat žádnou škodu. Zarostla by do masa a zůstala tam. Mohl by chodit, ale vždycky by ho to bolelo. Takhle bude za čtrnáct dní zdráv...“

Toby nadšeně děkoval; ta příhoda vedla k tomu, že se mezi námořníky a šelmami vyvinul srdečnější vztah.

„A co budem dělat dál, Charlie?“ ptal se mne kapitán, když jsme seděli po jídle u ohně před chatou, „Myslím, že i ty, jako my, se chceš odtud dostat!“

„Je tu důležitá věc, pane Millarde.“ Vyprávěl jsem mu o příhodě Ao Harrapovy lodi; ostatním jsem zatím nic neříkal, ačkoliv byli rozumní a mohl jsem jim důvěřovat, přece jen jsem si nebyl jist, zda by jejich lidská přirozenost nepotlačila nechuť nad tím, že lidé budou třeba nějací vyvrhelové, a nebránila nám v potrestání. Kapitán chvíli přemýšlel, potom řekl:

„Není vyloučeno, že to nejsou poctiví lidé. Už proto, že tento ostrov není zanesen na námořních mapách a že o něm nikdo neví. Je docela pravděpodobné, že si jej zvolili za úkryt nějací ničemové, kteří škodí okolo plujícím lodím.“

„Jenže v tom případě...“

„V tom případě není vyloučeno, ba je téměř jisté, že je u nich i Hesson. A to znamená, že boj s nimi je nevyhnutelný.“

„Dej Bůh, aby se Hesson i se svými kamarády utopil! Svět by je jistě příliš neoplakával...“

V ležení našich námořníků jsme zůstali dva dny; za tu dobu se jejich vzhled vylepšil natolik, že mohli klidně vstoupit do měst lidí a až na stopy strádání by u nich tolerantní člověk nenašel žádnou závadu. Diana ušila všem ze zbytků Griissirnovy látky obleky, alespoň ty nejnutnější. Jenom Johanes hrdě odmítl tak nesmyslnou věc a rozhodl se chodit i nadále nahý. Námořníci i kapitán jej za to kárali, Diana se smála a Griissirno řekl:

„Ten mladý muž se mi líbí! Je chytrý a má rozumné nápady, rozumnější než jiní lidé. Proč se hloupě a nesmyslně navlékat do umělých kůží, horších než přirozené? Já s ním souhlasím!“

Johanes, podepřený ve svém názoru autoritou moudrého knížete, potřásal dlouhou rezavou kšticí, smál se a rozhodl vytrvat přes všechny řeči. Ostatně já a Diana jsme mu neměli co vyčítat; Diana se bez zaváhání koupala v řece nahá, aniž se zamýšlela, kdo se na ni všechno dívá.

Třetího dne jsme vyrazili. Námořníci jeli na koních, kapitán a Toby na slonu. Přepustili jsme jim svá místa; kapitán byl starý a na koni jezdit neuměl, Toby byl ještě nemocen a nemohl chodit. Ručnici, kterou si musel vyčistit a pořádně namazat, dostal Johanes; byl na ni pyšný a projížděl kolem karavany, jako by její bezpečnost závisela na něm. Brzy se spojil s nezodpovědnými elementy, jako byli Aflargeo, Tannarr, Ao Harrap a jiné rozkladné živly a podnikali všelijaké krátkodobé výpravy do džungle pryč od hlavního směru – až jsem uvažoval, že jim to zatrhnu.

Když už byl jednou lovec a bojovník, snažil se podle toho taky vypadat. Odmítal si ostříhat vlasy, zato si do nich vplétal květiny a různé ozdoby. Ze zubů a drápů ulovených zvířat vyráběl náhrdelníky, které byly jeho jediným oděvem. A k dovršení všeho si dělal pomalování všude, kam dosáhl, různě v tom experimentoval a dohadoval se s Dianou, jak by mělo vypadat. Podle mého názoru všechny jeho pokusy vypadaly hrozně.

Krajina se pozvolna měnila; přijížděli jsme do předhůří hor, které se rozkládaly po naší pravici. Po levici bylo potom moře. Tady ustávala džungle a objevovaly se borové a jiné jehličnaté hájky, v nichž už nebylo parnaté dusno, ale docela příjemné teplo jako v evropských lesích v létě. Následujícího dne jsme však dorazili k široké a prudké řece, se kterou jsme měli značné potíže při brodění; na druhé straně pak začínal pás stepi, který jak se zdálo neměl konce.

Harragga, který nás doprovázel právem vlastníka těchto končin, se začal podivovat, kam až vlastně chceme zajít.

„Můj pane, nenamítám nic proti tomu, kam kráčíš, neboť vím, že tvá neobyčejná moudrost vede tvé kroky; ale uvážil jsi dobře, kam jde tahle cesta?“

„K severu, kam míříme. Nechceš-li mne doprovázet, můžeš se vrátit domů...“

„Ale pane! Tam kam jdeš, není nic; je tam konec světa, který je v království Žluté smrti. Tam, kam míříš, je jenom zánik a smrt, nic, co by zajímalo bojovníka, jako jsi ty.“

„Něco tam snad přece je?“

„Je tam písek, který pálí jako rozpálená skála, když se do ní opírá slunce. Písek, do kterého se boří tlapky až do půli pacek a kudy se můžeš prodírat jen s námahou. Ten písek je tak sypký a jemný, že tvoje nohy by do něho zapadly a každý krok by tě stál tolik námahy jako deset tady. V té zemi je slunce, jež pálí hůř než oheň, až ti oči oslepnou a změní se na tmu. A v té zemi není ani kapička vody, která by tě osvěžila, není tam kousek stínu ani jediné stéblo trávy. Nežijí tam žádní tvorové, Armini ani Zelenoocí; jenom pustota a smrt vládnou tím krajem...“

„Je tam poušť. Ale někdo určitě v té poušti byl! Byli tam vlci, kteří mi přinesli zprávy, byli tam šakalové, hyeny!“

„Někdy zabloudí do těch končin,“ souhlasil Harragga, „Ale přijdeš-li tam, nalezneš uprostřed pouště i jejich kosti. Poušť nevydává mrtvé, kteří tam nalezli smrt...“

„A přece je někdo, kdo tam může žít,“ řekl Griissirno tiše, „Pohleďte: dám signál, protože vidím někoho, kdo nám pomůže!“

Zvedl se v sedle a dvakrát dunivě zařval; rozhlížel jsem se po obzoru, ale neviděl jsem nikoho. Až Diana mne radostným výkřikem upozornila na malé zvířátko, které se vynořilo z křovisek u nohou našich koní.

Byla to lištička sotva velká jako dlaň; zato ale její hlavička s ohromnýma ušima a dlouhý srstnatý ocásek byly neúměrně veliké. Korálková očka si nás prohlédla a lištička něco zdvořile zapištěla – nebylo rozumět, co.

Skokem byla Diana s koně dole.

„Fenek!“ křičela, uchopila zvířátko a přitiskla si je k tváři; „Pouštní lištička! Já je znám, v Egyptě jsem jich měla spousty! Žije to na poušti a loví ještěrky, hady, hmyz a takové tvory, co dokážou žít i v pustině!“

Fenek se ochotně nechal hladit. Diana ho několikrát pohladila, potom jsme se rozhodli vyjednávat.

„Ano,“ řekl fenek hrdě, „Žijeme na poušti a jsme jediní, kdo tady žije. Pyšné hyeny a lstiví šakalové se sem občas taky zatoulají, ale nikdy nezůstanou dlouho; přicházejí sem tuční a vypasení a odcházejí jako ploužící se stíny. Ale my žijeme na poušti a žijeme tady od nepaměti!“

„Takže poušť znáte. Znáte i pobřeží moře, které poušť lemuje?“

„Jistě. Chodíme tam lovit mořské ježky, hvězdice, žížaly a rybky, které moře vyhodí na břeh.“

„A znáte místo, kde stojí u břehu moře takováhle loď?“

Namaloval jsem do písku hrubý obraz lodi. Fenek zajásal, když to spatřil. „Ano, je taková věc. Není daleko odtud. Asi v polovině cesty k palmovému háji.“

„Aha. Jak že je to asi daleko?“

„Kousek. Na vašich rychlých zvířatech může trvat nanejvýš tři dny, než se tam dostanete...“

Zamyslil jsem se. „Co takhle udělat si týdenní výlet přes poušť? Diano, jela bys?“

Zářily jí oči, nadšeně souhlasila.

„Ovšem nemůžeme jet všichni. Pojedu já, Diana, Johanes a Harry, Aflargeo, Tawarr, Griissirno a Ao Harrap, Tannarr a ještě jeden leopard, Harragga a jeden Sanmayraq. Co říkáte, přátelé?“

„Rozhodně nesouhlasím!“ řekl pan Millard, „A co já? Je to moje loď a chci ji vidět – mám snad právo vidět svoji loď, nebo ne? Chci vidět, co s ní ti lotři udělali!“

„Ale jak pojedete? Neudržíte se na koni a cesta bude namáhavá!“

„Pcha! Když to vydrží žena, vydržím i já!“

Tím bylo rozhodnuto; zbývalo jen učinit přípravy. Především vzít dostatek píce a vody na cestu, naši koně museli jíst a tráva v poušti nerostla. Také my museli mít dost jídla, i když jsme mohli cestou nachytat nějaké ryby. Fenek, jmenoval se Tiirpa, slíbil, že nám ukáže jedlé škeble, které jeho národ pojídá, ale na to se nedalo spoléhat.

Takže jsme vyrazili druhý den za úsvitu obtěžkáni proviantem, s nečekanou společností: v noci nás vyslídila smečka hyen, které nám v noci krásně zazpívaly a ráno nabídly svoje cenné služby, které se nám nepodařilo odmítnout. Oproti olezlým, nevzhledným hyenám afrických pouští tohle byly šelmy elegantní a velmi pěkné; velikosti psa, převyšujíce jej dlouhými tlapkami, s kožešinou hnědé barvy černě žíhanou a skvrnitou, a s úctyhodnými tesáky tvořily příjemný doplněk naší pestré mnohonárodnostní sešlosti.

Vyrazili jsme dost zostra. Ono taky stačit hyenám při jejich poklusu je značně namáhavé. Tábor se nám brzy ztratil z očí a namísto něho se nám usadil do mysli stále stejný obraz: nalevo lesknoucí se moře, napravo lesknoucí se poušť, nahoře oslnivě modré nebe se žhavým sluncem. Pomalu se tempo zmírňovalo, jen hyeny byly při síle. Což nám nevyhovovalo, protože okamžitě sluply každou rybičku, kterou našly na pláži v trase postupu.

První se zhroutil kapitán, uprostřed poledne toho dne. Všiml jsem si, že se nějak podivně pohupuje na sedle a tak jsem jej zachytil do náruče, právě když padal. Měl sice klobouk, ušitý z palmových listů a stejný slunečník, ale to nestačilo ochránit jeho starou hlavu před sluncem. Vykoupali jsme ho v moři, přivedli k vědomí a nabídli, že ho Harry či Johanes doprovodí do tábora. Ale stařík trval na svém, svou loď chce vidět a půjde s námi. Dal jsem mu svůj klobouk se širokou střechou a sám zavinul hlavu turbanem, ostatně to udělal taky Johanes a použil k tomu Harryho košile. Co chvíli seskakoval s koně, aby se namočil ve vodě, ale nebylo mu to nic platné, až na to, že se mu tělo potáhlo tenkou šupinkou soli. I my ostatní jsme už svlékli košile, dokonce i Diana po krátkém váhání vystavila tělo slunci. To už ani Johanes po ní nepokukoval, tak byli všichni uštvaní. Tygři, leopardi i jaguáři ztratili humor a když jsme konečně podle Tiirpy dorazili na třetinu cesty, svalili se všichni s koní a zůstali ležet jako zabití. I koně leželi; ani si nevšímali předložené potravy. Zdá se, že nad výpravou zamávala křídly smrt.

Jenže po nějaké hodině odpočinku nás probudil Tiirpa. „Vstávejte! Noc je lepší než den, chcete-li cestovat po poušti. Pojďte, do rána budeme už daleko...“

Vstali jsme – pouhé mátožné stíny. Vylezli jsme na koně a klátili se nocí vstříc svému osudu. Svítil měsíc a ozařoval široko daleko přízračnou, opuštěnou krajinu. Z pouště vanul chlad; písek byl studený a vlhký na dotek, ale mimo vody v našich vacích jsme k osvěžení neměli nic.

„V noci se jezdí dobře,“ šveholil Tiirpa, „Máme veliké štěstí, že nepřišla písečná bouře. To je třeba se zahrabat do písku a čekat, až přejde...“

Skutečně skvělá rada, když je někdo menší než pěst; jak ale bychom se zahrabávali my?

Jakmile vyšlo slunce a začalo být horko, zastavili jsme, slezli a ulehli do vody ke spánku. Nikdo neměl hlad, jen s obtížemi jsme se přinutili vpravit do sebe pár soust. Nevím jak ostatní, ale prospal jsem nahý a zahrabaný do vlhkého písku téměř celý den. Probudil jsem se, až když hyeny budily tábor na večeři. Tentokrát jsme jedli s opravdovou chutí; Diana chovala fenka na kolenou a krmila výhradně dobrotami, které jinak dostával její oblíbenec Tannarr. Taky na cestu jsme se vydali s radostí a cestovali až do příštího dopoledne – načež jsme šli zase spát.

Další noc trval už Tiirpa na tom, abychom došli až k lodi; tvrdil, že to není daleko. Skutečně, k desáté hodině jsem objevil na obzoru jakousi černou tečku a když jsme se přiblížili, spatřili jsme důvěrně známý trup Atlantiku.

Ale v jakém stavu! Stožáry zpřelámané a ponechané na palubě tak jak je větry shodily, s potrhanými lany a plachtami, které jsme s takovou péčí nahrazovali; loď sama ležela na mělčině a zádí se klonila do vody, jako by se chtěla potopit; ale poněvadž visela na písku, nešlo to, tak tam smutně stála jako pomník zašlých časů, měděné obložení přídě se pokrývalo vrstvami zelené měděnky, železné kování rezavělo. Pan Millard se rozplakal a slzy mu tekly po vousech, když to viděl.

„Ale není tam nic živého,“ řekl jsem, „Nic tam nemůže žít!“

„Přesto tam pojedeme,“ řekl starý pán rázně, „Chci vidět, jak skončí moje loď, kterou jsem měl tak rád...“

Jak jsme se blížili k lodi, jeden z hyeních bojovníků objevil něco dál v poušti. Když jsme k němu přijeli, nalezli jsme napolo zavátou kostru člověka. Harry seskočil s koně a prohlížel ty pozůstatky. „Steve Holmquist. Koukněte, chybějí mu tři přední zuby! To byl jistě Steve...“

Uchopil jsem lebku a očistil ji; na čele jsem nalezl nepatrný otvor – prostrčil jsem jím malíček. „Podívejte! Kulka z pušky...“

„Ničemové!“ řekl pan Millard, „Kdo to mohl být?“

„Bůh ví,“ řekla Diana, „Někdo z nich...“

Obrátili jsme se k lodi. Čněla tam, temná a hrozivá, opuštěná a vysmívající se rozbitými kulatými okénky.

Jeli jsme tam. Nebyla daleko od břehu, tak jsme naskákali do vody a plavali k ní. Nevisel odtamtud žádný provaz ani žebřík, ale povedlo se mi vylézt po trochu zvetšelých prknech boku na palubu a tam upevnit provazový žebřík. Tak se tam dostali ostatní a teď jsme tu stáli a rozhlíželi se po bývalém domově.

Vládla tu spoušť a nepořádek. Na každém kroku jsme museli překračovat úlomky dřeva, zmotaná lana a chuchvalce plachet. Za kormidelním kolem ležela další kostra člověka; ještě na něm byly trosky červené košile a roztrhaných bot. Podle mosazné náušnice, ležící vedle lebky, jsem poznal Itala Alberta.

„Proboha!“ řekl kapitán, „Copak se vraždili navzájem?“

Ohmatal jsem okraj kormidelní budky a vydloubl z roztříštěného dřeva další kulku. „To se asi nikdy nedovíme. Kdyby se aspoň chtěli povraždit všichni – byl by od nich pokoj!“

„Holmquist a Alberto byli dva, co byli nejlepší,“ řekl Harry zamyšleně, „Od nich bych nečekal, že se dají na nějakou špatnost. Ke vzpouře je buď svedli, nebo donutili násilím.“

„Jo,“ řekl Johanes, „Byli to dobrý kluci – ale rádi drželi s posádkou proti šéfům. A báli se snad jenom Charlieho...“

„Holmquist, Alberto a Antoin,“ řekl Harry, „Těm třem bych zase věřil, kdyby se chtěli vrátit.“

Diana zatím otevřela dveře kapitánovy kajuty. Byl tu nepořádek; vypáčené zásuvky stolu i skříňky, rozbité kapitánovy sklenice z opravdového skla. Papíry lodi i nákladu rozházené a zpuchřelé k nečitelnosti. Když jsem vstoupil, ukázala Diana na pohovku, na níž ležela kostra dalšího muže. Tentokrát byla příčina smrti jasná: v jeho žebrech ještě trčel zrezivělý nůž.

„Antoin,“ řekl Johanes, „Tak jsme se sešli, kamarádi...“

„Vykopeme jim hrob,“ řekl kapitán, „Byli to ničemové, ale zaslouží si tu poslední poctu.“

Hyeny se sice byly ochotné obětovat a spořádat kosti bez piety i ohledů, ale opravdu jsme vykopali v měkkém písku na břehu moře tři hroby a kosti tam uložili. Kdoví, zda nám někdy někdo jednou takhle poslouží...

Kapitán s Harrym prolezli podpalubí a podívali se na náklad. Všechno zboží zmizelo; to byla další záhada, která nám nedala spát. Když námořníci odešli od lodi nebo odpluli v člunech, jak se dalo najisto předpokládat, jistě s sebou nebrali věci, které jim k ničemu nebyly. Ale dle jistých známek se zdálo, že náklad vybral a rozkradl někdo jiný. Griissirno se k tomu nehlásil, ani o ničem nevěděl – a já mu věřil, on nebyl z těch, kdo by tajili místo, odkud berou svoje bohatství.

„Zdá se,“ řekl jsem, „Že to mohli udělat jen jedni lidé. Ti ze severu, ti, proti nimž jdeme. Hesson a jeho druhové zřejmě k těm lidem došli – tak si vybrali loď a odpluli.“

Kapitán byl zdrcen; málem propukl opět v pláč.

„Ta loď už nikdy k ničemu nebude!“ řekl jsem mu, „Už nikdy nebude moci plout, kapitáne. Mrzí mne to, ale je to tak; a nikdo, já ani vy, to nezměníme...“

„Ne, Charlie! Je to moje loď, moje, já ji postavil, já se na ní plavil! Sebrali mi ji, ale nechali mne ji vést a já ji povedu, protože je to to jediné, co na světě mám! Nikdy už nebude druhá taková loď – a já ji musím oživit, i kdybych měl vlastníma rukama její příď vyhrabat z písku!“

Chápal jsem ho, ale nemohl jsem starému muži pomoci.

„Charry,“ řekla Diana, „A co kdybychom Atlantik opravili a pak ho zase nějak spustili na moře? Například bysme mohli vzít jinou loď, tuhle zapřáhnout a zatáhnout, a ze břehu strkat...“

„Klidně spi, Diano! To není možné a je zbytečné na to myslet. Neprobouzej v kapitánovi naděje, i on ví, že to není možné...“

„Ale ty dokážeš všecko, Charry! Určitě bys dokázal i tohle!“

Ale mýlila se. Ani já nedokážu všechno...

Večer jsme se vydali na zpáteční cestu. Strastiplnou a o to smutnější, že jsme viděli strašný konec našeho plujícího domova. Opět trvala tři dny; a když jsme se vrátili po těch třech dnech do našeho tábora, byli jsme jen troskami lidí, co se vydali na tu cestu. Potáceli jsme se, když nás snesli s koní; ani Diana neměla chuť žertovat.

„Vidíte,“ řekl Tiirpa, „Poušť vám vzala srdce. Ale propustila vás v milosti a už vždycky vás bude ochraňovat. Až budete na poušti, vzpomeňte si na náš národ! Není třeba být velký a silný, stačí umět vzdorovat v každé chvíli a budete žít...“

Přijal na tři dny naše pohostinství, pak se rozloučil a s veselým smíchem zmizel v křoviskách, věnčících okraj pouště.

Ty tři dny jsme věnovali obnově zubožených těl; dokonce ani kníže Griissirno nenaléhal, abychom pokračovali v cestě. I starý jaguár, který byl téměř z oceli, byl unaven a pletl packami, až se málem svalil, když první den po návratu šel k moři se koupat.

Ale Toby už chodil! Když jsme mu oznámili, v jakém stavu jsme našli naši loď, chvíli byl smutný, ale pak řekl: „No co – nějak bylo, nějak bude! Třeba bude Atlantik ještě brázdit všechny moře, co jich na světě je!“

A přestal na to myslet.

Po třech dnech jsme již skýtali veselejší pohled. Šelmám se vrátil lesk do oka, chovaly se pyšně a vznešeně a Griissirno už zas blýskal očima a ohlížel se na sever. Bylo nutno obejít poušť, ani jaguár nechtěl znova do toho pekla. A bylo nutno jít ještě daleko a daleko, dosud jsme nebyli ani v polovině ostrova. Možná proto nenaléhal a dopřál nám i koním sdostatek odpočinku.

Ale krásné dny skončily rychleji, než bys čekal. A už opět se ozývaly válečné povely, opět se sedlali koně a opět stála vzorně vyřízená karavana v pravidelném útvaru; a opět jsem nasedl na koně, zvedl ruku a vydal to kouzelné heslo:

„Kupředu, bratři – na sever!“

A karavana pozvolna vyrazila.

Errata:

30.05.2021 11:05