Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Opět jsme jeli džunglí. Na koních, protože náš slon byl vážně zraněn v bitvě a nebylo jisté, zda přežije. Projížděli jsme pásem rovin se zašlými a zplanělými poli, prosekali jsme se džunglí, přeplavali množství řek. Jeli jsme dlouho a nechali za sebou civilizaci, čas i prostor, nechali jsme za sebou všechno, co nepatřilo do tohoto světa. Jaký byl asi ráj, kterým kráčeli Eva a Adam? Nevím, ale pokud vypadal jako Armin, má lidstvo důvod plakat nad jeho ztrátou. Žili jsme si jako v ráji; jezdili jsme bok po boku, koupali se v čistých řekách, slunili se na vyhřátých písečných březích, běhali po tyrkysových lučinách a chytali pestrobarevné motýly. Živili jsme se ovocem a masem zvířat, které pro nás lovily naše šelmy, hravé a veselé a při tom tak moudré a ušlechtilé. Žili jsme jako oni; odložili jsme oděv a s ním všechen přepych i všechny zábrany, chovali jsme se, jak se slušelo a patřilo: jako bychom byli sami na světě.

Po měsíčním putování jsme stanuli na břehu řeky Charraggu pod Guyrlayowským hradem. Diana hleděla jako u vytržení na ty mohutné zdi, strmě se tyčící na opuštěné skále uprostřed dvou řek; a chvěla se, když potom projížděla po kamenné terase a dřevěném padacím mostě do nitra mého hradu.

Očekával nás tam Shirrt, jehož jsme už dávno neviděli a který se ujal funkce purkrabího. Taky tam čekaly dvě kočky, Ráa a malá Diana, kterou tak moje žena měla poprvé možnost osobně poznat. Obě za dobu naší nepřítomnosti vyvedly potomstvo; Ráa bílého tygříka a tygřičku, Diana dvě zlaté tygřičky a jednoho tygříka bílého, který vypadal obzvlášť komicky: zdědil po tatínkovi dlouhé přední tlapy, křivé jako u jezevčíka a dlouhé zoubky, které mu neustále přečnívaly přes spodní čelist a působily, že si rozkošně šlapal na jazyk, když se na něco chtěl zeptat. Diana se do nich rázem zamilovala, mazlila se a hrála si celý den s koťaty, odmítajíc cokoliv jiného dělat.

Na Guyrlayowu nás opustil Ao Harrap, spěchal do Orlího hnízda, svého sídla. Také odešli leopardi a většina tygrů. Za to přijel šťastný Vládce Wirrta, nadšený, že vidí mne i syna Aflargea. Museli jsme nesčíslněkrát vyprávět o svých příhodách; a kromě nás vyprávěl i Aflargeo, takže to dostávalo občas trochu jiný nádech a zdálo se, že vlastně on byl jediným pravým hrdinou všech našich příhod; nikdo se na něj nezlobil, ostatně Aflargeova chlubivost a výřečnost je všeobecně známa. Jenom malí tygříci ho obdivovali a touha vyrovnat se strýčkovi byla od té chvíle vůdčí ideou jejich snažení.

Po několika dnech jsme opustili Guyrlayowe a odjeli do Aurrgharru; tam jsem musel ukázat Dianě všechna historická místa svého života, včetně vězení a železné klece (do které jsme ji zavřeli a vytáhli ven, aby si to okusila, ale ona se jen smála).

Opět jsme dosvědčovali své pohostinství stovkám šelem známých i neznámých, opět se u nás střídali únavní a utlachaní hosté, opět jsme byli nuceni rozsuzovat (Dianiným šestákem) tisícileté spory. Dianu to všechno bavilo, byla čím dál příjemnější a milejší hostitelkou, já žasnul a byl čím dál udivenější nad tím, jakou krásnou a hodnou ženu jsem si vzal.

Jednoho dne se objevil v Aurrgharru Ao Harrap. Přijel v širokém černém plášti knížete, s doprovodem svých divokých jaguárů a řekl mi, že nadešel čas, abych se vydal na cestu. Wirrta věděl, o jakou cestu jde; poslal Reggia, Aflargea, Tawarra a Shirrta, aby nás doprovodili. Jiní tygři se zřejmě zúčastnit nemohli nebo dokonce nesměli; naše malá skupinka opustila nazítří Aurrgharr a zamířila do hor.

Vedl nás Ao Harrap; a vedl nás sotva znatelnými stezkami někam k východu. Noc jsme strávili v úkrytu pod skalním převisem těsně stuleni k sobě, protože tady v horách byla zima a já a Diana jsme nechali svoje oděvy někde na protější straně Arminu. Druhého dne k polednímu jsme před sebou spatřili město.

Slyšel jsem už jméno Tisíc věží, ale nevěřil jsem, že by toto označení bylo něčím víc než jen básnickou licencí. Teď jsem viděl ve sluneční záři nespočetné množství věží a věžiček se strmými hroty, které nás zdálky vítaly; a to jich ještě spousta ležela v sutinách. Vstříc nám letěli leopardi na rychlých koních a když jsme dojížděli k městu, vyšel nám vstříc Vládce Santhiawantharr s celou svou družinou.

Mnoho se mluvilo a není třeba, abych tady citoval vše, co při tom bylo řečeno. Díkuvzdání, požehnání, příznivá proroctví; to nám říkali a já zdvořile odpovídal a moje Diana pronášela projevy, které bych nikdy u té křehké dívenky nehledal, projevy zcela rovnocenné s řečmi tygrů a leopardů, navíc vyšperkované květnatými přirovnáními. Potom jsme byli pozváni do města.

Hradby, které město obklopovaly, ležely v sutinách. Byly prý zničeny před pěti sty lety za nějaké velké bitvy mezi leopardy a tygry. Teď je s úporností, jež se vyrovnala donucovacím pracem u lidí, stavělo několik ochablých leopardů. Všichni ostatní se snažili co nejdříve uvést do ideálního stavu paláce ve městě a vztyčit pyšné věže, sahající do výše padesáti pater. Nezjistil jsem nikdy, nač stavějí tak vysoké bašty s elegantními špičkami a kupolemi; zřejmě jen z čisté radosti nad krásou takové stavby. Viděl jsem ale jejich domy a mohu říct, že jsou stejně málo obyvatelné jako domy tygrů. Proplazil jsem se po břiše mnohými z nich a nenalezl zalíbení v těsných kobkách s úzkými okénky; ale soudím, že leopardům to může vyhovovat.

Obdivuji však jejich zahrady; téměř každý dům má svou zahradu a ačkoliv většina domů je ve zlém stavu, některé dokonce v troskách, zahrady k nim náležející jsou zušlechtěné a upravené, jako by o ně celou dobu pečovaly celé generace zahradníků. Nelze říct, že by rozloha jednotlivých zahrad byla nadměrná, spíš jsou mnohé značně stísněny; ale v každé té zahradě se najde dost místa pro ozdobné, pestře kvetoucí keře i záhonové květiny, pro něž jsme často já ani Diana nenacházeli pojmenování.

„Ano,“ řekl Santhiawantharr, „Zahrady byly to první, co jsme dali do pořádku...“

Vládce leopardů bydlel v jednom napolo spadlém baráku u zámku, jeho vlastní sídlo bylo zcela neobyvatelné a v současné době procházelo komplexní rekonstrukcí. Lešení, které kolem padajících zdí postavili, bylo už samo o sobě triumfem techniky a odvahy stavitelů; usoudil jsem, že kdyby někdo z opravářů šlápl vedle, spadne až na zem a lešení se možná sesype na něho. Zrovna pracovali na věži. Ve spodní části, postavené z hrubých kamenných kvádrů, už byly opravy skončeny, ve střední části kvádry opatrně vytahovali a vsazovali nové namísto poničených; což však nebránilo, aby na plošině zavěšené těsně pod stodvacetimetrovou špičkou zdobili čtyři kocouři zbrusu novou omítku vlysy a vlnovkami. Santhiawantharr plánoval, že hodlá pokrýt celou budovu mozaikou a věž freskami, znázorňujícími slavné období mé vlády v Arminu. Vysvětlil nadšené Dianě, že nejlepšími tvůrci ozdob jsou drobné kočky. Diana se potěšila, má pro kočky slabost a neustále je chce mít při sobě; proto také navštívila rodiny těch šikovných stavitelů, aby je pohladila a popovídala si s nimi.

Dovnitř do zámku jsme nešli, ani se nedalo, protože mezi tím lešením se snad protáhl leopard, ale ne člověk. Santhiawantharr sliboval, že jeho sídlo bude nejkrásnější ze všeho, co kdy na světe bylo vytvořeno, hlavně daleko hezčí než Aurrgharr. Aflargeo se ostře ohrazoval a Ao Harrap útrpně usmíval; když jsme se dostali z leopardího města ven, prozradil mi:

„Ovšem, to jsou sheenové! Pro parádu by třeba zahynuli! Já bych napřed postavil pevné hradby, opevnění, valy, obranné věže a vše ostatní, co je nutné. Paláce a svatyně mohou klidně nechat nakonec. Však uvidíš, až přijdeme do Orlího hnízda!“

To bylo další den. Noc jsme strávili u leopardů a trvalo nám dost dlouho, než jsme večer skončili hostinu se všemi projevy a oslavnými ódami. Jídlo nebylo nejhorší, dobře propečené maso, k němuž Diana narychlo osmažila pár placek ze sladkých brambor, které tam někde poblíž rostly. Když jsme to doplnili ovocem, byli jsme docela nasyceni. Leopardi dle zvyku pojedli nezřízené množství syrového masa a cítili se rovněž spokojeni.

Santhiawantharr velmi litoval, že mne nemůže doprovodit k cíli cesty; ale není zvykem, aby Vládce národa osobně doprovázel Vládce Nebe a Země ke korunovaci, už proto, že jej musí ve městě přivítat při návratu. Zastoupil jej Velký čaroděj Tharrwangssarr, Tannarr a dva další leopardi.

V tomto složení dospěl náš oddíl do skal, kde se už vegetace omezovala jen na kleč a řídkou trávu, držící se silou vůle na kamenité půdě. Občas jsme projížděli skalami úplně bez vegetace; jedinými živými tvory tu byli kozorožci, kamzíci a vysoko v modři nebes kroužící skalní orel.

K večeru se před námi na vysoké skále objevilo něco jako rozlehlý hrad, opevněný příkrými zdmi; jediná přístupová cesta se kroutila po svahu pod hlavněmi pevnostních děl a byla tak úzká, že po ní mohl jet jenom jeden jezdec za druhým. když jsme se objevili, ohlásila nás vřeštivá trubka nahoře na hradbách a vyhrnula se na nás tlupa jaguářích válečníků v plné zbroji; a to bylo jen slavnostní uvítání.

Před bránou se cesta rozšiřovala na malou plošinku; tam chtěl Griissirno nechat vybudovat padací most, aby znemožnil přístup do svého sídla vůbec. Na plošince nás čekalo pár dalších jaguárů, tentokrát koček a koťat. Mezi nimi jsem si všiml starší jaguáří dámy s něčím jako čelenkou ze stříbra na hlavě. Ao Harrap před ní seskočil s koně, sklonil hlavu a uctivě se dotkl čenichem její tváře. Zřejmě jeho matka, Griissirnova legitimní manželka, které až na drobná vybočení zachovával celý život věrnost. To není u šelem zcela obvyklé, jejich lásky se většinou omezují na několik či jen jedno období nového života. Za zákonitého manžela se považuje první ze všech, který se s tou dámou oženil.

Poté jsme vstoupili do hradu, těsnou bránou se střílnami kolem a plošinou, na níž stála dvě děla. Ulička za bránou se vinula těsně kolem hradeb a byla rovněž tak úzká; občas z ní odbočovala příkrá schodiště, po nichž se vystupovalo do jednotlivých domů. Architektura takřka podobná jako u paláce v Auggharru, s věží a ochozy, z nichž se vstupuje do oddělených místností. Opět byly ty místnosti velmi malé a nízké, jak jsem zjistil podle vchodů; a na straně obrácené ven do krajiny neměly žádná okna ani jiné průhledy.

Propletli jsme se spletí ulic na malé náměstíčko. Tam jsem se udiveně zarazil, neboť jsem spatřil něco v Arminu doposud neviděného: ohromnou sochu jaguára ve slavnostním posedu na zadních tlapách, s předními vztaženými vzhůru k obloze a tváří deformovanou náboženským vytržením. Ta socha působila značně nelidským dojmem a připomínala mi tak živě sochu, kterou jsem viděl na tom starém obrázku z Ameriky, že jsem se až podivil. Ale oproti tamté byla tato na dvacet metrů vysoká.

Ao Harrapa nebylo třeba se ptát. Jakmile postřehl, že se o sochu zajímám, řekl: „Quantá Chilcox, předek našeho národa. On stvořil všechny xoyaratly.“

Mezi zadníma nohama šelmy se nacházela dvířka. Ao Harrap na ně ukázal: „To je vchod do chrámu Válečníků. Tam jsou uloženy kožešiny jaguárů, padlých v boji.“

„Jenom kožešina posledního knížete tam bude chybět! Protože je na clipperu a...“

„Je tam, kde má být. Můj otec je bojovník a jeho kožešina půjde s vámi do bojů, které přijdou.“

Zamířil boční uličkou na další náměstíčko. Tomu dominovala podivná šišatá stavba s prolamovanou střechou z červeného kamene ve tvaru pyramidy, trochu počínštělé, takže výsledný dojem nepřipomínal nic, co bych už někde viděl.

„To je chrám Moci. Tam je uloženo zlato jaguárů. Až je budeš potřebovat, pane, řekni a já tě zavedu do toho chrámu!“

Na druhé straně stál o hodně větší dům než ostatní, s věžemi ve čtyřech rozích obdélníkové stavby. Dvě a dvě bližší byly spojeny visutými můstky asi v polovině výšky nad budovou.

„To je náš palác. Pojďte za mnou.“

Nádvoří před palácem bylo sice malé, ale dost veliké, abychom tam nechali svoje koně. Potom jsme šli za jaguárem po schodišti až na ochozy. Vydal se po tom, který se nacházel ve větším rozestupu od ostatních a vedl tedy k obydlím prostornějším než druhá. Otevřel malá dvířka, na nichž jsem postřehl kování ze své dílny: „Toto obydlí ti kníže Griissirno připravil, když tě chtěl přivést do Orlího hnízda. Prosím, abys jím nepohrdl...“

Byla to kobka o trochu větší než obvyklé jaguáří obydlí, dost vysoká, abych tam mohl shrbeně stát. V rohu široké lůžko pokryté kožešinami, vedle na plochém kameni svazek svíček rovněž mé výroby. Diana jednu zapálila a v jejím svitu spatřila na stěně barevnou malbu, stylizovanou jako malby dávných indiánských malířů. Malba představovala nás dva, stojící proti sobě ve slavnostním toporném postoji s rukama vztaženýma vzhůru. Na hlavy nám malíř přimaloval slavnostní čelenky, jaké nosili jaguáři při naší svatbě.

„Kdo to maloval?“ ptala se Diana.

„Oceloti. Otec jim to poručil, aby vás uctili za milost, kterou jste jim prokázali. Udělali to rádi, protože vás milují.“

„Umějí krásně kreslit!“

„Malovali výzdobu na našich pyramidách odedávna. Od nich se to v naší vlasti naučili i lidé.“

Večerní zábava byla vedena překvapivě klidně a tiše. Mimo nás, tygrů a leopardů se jí z jaguárů zúčastnil jen Ao Harrap, jeho matka a čtyři další; jediný projev přednesl sám mladý kníže, a řekl co chtěl, velmi krátce. Zábava tentokrát nebyla tak veselá a uvolněná, všichni seděli mlčky a hleděli do plamenů ohně, tu a tam někdo něco prohodil. Spát jsme šli nezvykle brzy – a museli jsme se s Dianou pořádně zabalit do přikrývek, tady v horách už bylo hodně zima a bylo zapotřebí mít důkladný jaguáří kožich, aby někdo vydržel.

Ráno jsme jeli dál, opět do hor. Přes noc zřejmě pršelo, neboť půda byla mokrá. A na vrcholcích hor, jež jsme viděli před sebou, jiskřil led a sníh.

„Jak dlouho ještě pojedeme?“ ptal jsem se Ao Harrapa.

„Dnes a zítra. Zítra budeme u cíle a večer se opět vrátíme. Bude to namáhavá cesta, můj pane – ale je nutno jí jít.“

Stoupali jsme stále výš a výš do hor; když jsme náhodou chvíli sestupovali dolů, pak jen proto, abychom o to výše vystoupili v příští chvíli. Jiskřící ledovce byly blíž a blíž. K polednímu jsme spatřili pod převislou skálou první sníh.

Diana zastavila koně a seskočila. „Charry, neviděla jsem sníh víc jak tři roky! Nezlob se, ale podívat se na něj musím!“

„Kdyby jen podívat!“ řekl jsem a sesedl taky. Naši průvodci rovněž seskočili a šli tam, aby se jej nalízali namísto pití. Diana seskočila do závěje a zabořila se do ní až po kolena; zavýskala, protože to bylo studené, udělala ze sněhu kouli a velmi přesně mi ji vpálila mezi oči.

„Tak takhle ne! Nebo tě vyválím ve sněhu!“

„No, už aby to bylo!“ napálila mi do tváře další kouli. Třetí dostal Aflargeo, který se na to tvářil trochu vyjeveně; ale to už jsem byl u Diany. Neshodil jsem ji, i když to pak tvrdila, naopak upadla sama a strhla mne s sebou, převalila se na mne, klekla mi na prsa a cpala do pusy sníh. Chvíli jsme se kočkovali, než ji napadlo dát se do šelem, a to jsem jí ochotně pomohl. Potom jsme vylezli rychle ven a na slunci za okamžik uschli. Ale přesto mi to dělalo těžkou hlavu a řekl jsem Ao Harrapovi: „Jsi si jist, že tam, kam jdeme, je na nás dost teplo?“

„Nikoliv. Je tam zima a sníh, který se Dianě tak moc líbí, je tam všude a pořád.“

„To se nám snad mělo říct! Byli bychom se oblékli...“

„Máte s sebou přece kožešiny. Stačí to.“

Diana si nedělala starosti; i když jsme se dostali na souvislé sněhové pole, pořád se ještě jenom smála. Cítil jsem už chlad a věděl, že ona jej také cítí a je ještě méně odolná než já; tak jsem se obával, co bude dál.

„No co? Nějaký stádo mínusáků nás přece nezažene!“

Přemáhala se hrdinsky, tak statečně, že jsem nakonec povolil první já a prohlásil, že je mi zima a že se zabalím do kožešiny. Přijala to s potěšením a když jsem jí pomáhal se pořádně zabalit, cítil jsem na jejím těle husí kůži. Od úst nám šla pára, koně stále namáhavěji postupovali sněhem. Shirrtův kůň uklouzl na ledu a padl; byli jsme nuceni pomoci mu na nohy a když jsem musel znovu šlápnout do sněhu, necítil jsem už tu rozkoš jako předtím.

Konečně Ao Harrap ohlásil přestávku. Bylo to pod velkou skálou, kde nebyl sníh, protože převis bránil přílišnému sněžení. Byla tu taky malá jeskyně, do níž se vešli tak čtyři lidé. Ao Harrap nám nabídl, že tam s námi vlezou dvě šelmy a budou nás zahřívat svým tělem. Ostatní měli zůstat venku. Nebylo to lehké pro teplomilné tygry a leopardy, ale všichni to snášeli zcela bez reptání.

Diana, ačkoliv jí drkotaly zuby, se trochu zotavila a hned počala šelmám vysvětlovat, že u nás je takhle každý rok řadu měsíců a není žádné místo, kam se schovat, mimo domovy lidí. Většinou to našimi bratry pořádně hnulo a byli z toho vyděšení. Ale Aflargeo neslevil nic ze svého odhodlání jít s námi mezi lidi a prohlásil, že když to vydrží místní tygři, zvládne to on taky.

Povečeřeli jsme rychle a téměř mlčky. Potom si Aflargeo vlezl dovnitř do jeskyně a uložil se tam, já si lehl na něho, Diana se přitulila ke mně a k ní se stočil leopard Tannarr. Ao Harrap si lehl ke vchodu a tím jej nadobro ucpal proti všemu mrazu. Diana popotahovala nosem, ale neříkala nic. A já přes nepohodlí a přes všechno ostatní zakrátko usnul.

Ráno svítilo slunce ještě oslnivěji než jindy a my vstávali radostně a svěže. Mrzlo až praštělo. Udivovalo mne, že Diana klidně vyběhla ven a třela se sněhem, učinil jsem to po ní a sice to nic nepomohlo, ale taky ničemu neškodilo. Pak jsem chtěl osedlat koně, ale Ao Harrap mne zadržel.

„Už nepojedeme na koních. Tam by už koně nevylezli. Půjdeme pěšky. Buď klidný, pane, už to není daleko.“

„Bosí – ve sněhu? To je nesmysl!“

„Je třeba tam jít. Půjdeme, pane...“

Rozřezal jsem dva vaky z kůže a udělal z nich provizorní boty pro sebe i pro Dianu. Smála se sice, že nic takového nepotřebuje, ale vypadala vděčně, když si je natáhla a ovázala provázkem. Tygři vážně a způsobně čekali, až se vypravíme, pak šli za námi.

Ao Harrap nás vedl stále výš a výš do kopce; šli jsme zešikma a obcházeli nějaké hluboké údolí, kde jsem viděl vodopády a propast. Taky se tam pohybovalo stádo nějakých zvířat, ale nemohl jsem rozeznat jakých. Když jsem se ptal Ao Harrapa, odpověděl podivným jménem, které jsem ještě neznal.

Nešli jsme dlouho, ale každý krok byl těžší a těžší. Cítil jsem bolestivé píchání v plících a podle Dianina dechu pozoroval, že i ona má potíže. Zdálo se, že to dělá řídký vzduch, který musíme dýchat; dokonce i šelmy trochu zvolnily krok a nezdálo se, že by jim ovzduší prospívalo. Šli jsme čím dál pomaleji a namáhavěji. Diana několikrát upadla, popotahovala nosem, ale neřekla ani jedno slovo proti této cestě. Jedna kamaše se jí rozvázala; Aflargeo ochotně nastavil hřbet, aby si mohla sednout a abych jí mohl botu převázat.

„Jak ještě daleko?“ ptal jsem se Ao Harrapa.

„Ještě dvě hodiny. Buď trpělivý, pane...“

Žádné dvě hodiny se ještě nevlekly tak pomalu jako tyhle. Každý krok nám působil utrpení, každé vdechnutí bolest. Moje kamaše byly zcela promočené a k nepotřebě, Dianiny jistě také. Kožešina, do níž se zabalila, byla promáčená zevnitř potem a zvenčí sněhem, do kterého stále padala. Z nosu se jí spustila krev a když si ji utírala, rozšmudlala ji po celém obličeji. I to byl zřejmě důsledek řídkého vzduchu.

A pak jsme stáli pod vrcholem hory, temnou skálou s jiskřivou čepicí sněhu; pod skálou se černal otvor do jeskyně a před tou jeskyní stála šelma a hleděla na nás dolů.

„Tam,“ řekl Ao Harrap, „Tam jdeme. Už jsme blízko.“

Zvedl hlavu a zařval – sípavě, chraplavě a těžce. V odpověď mu zazněl mohutný, hluboký bas, který rozechvěl skály v okolí i naše zemdlená srdce. A já znovu zvedl hlavu a hleděl na šelmu, která nás pozorovala.

Viděl jsem ohromnou zlatou a stříbrnou hlavu s bílými hroty uší a bílou bradou i hrdlem, s pruhy okolo očí a černým čenichem. Zpod převislých pysků čněly dolů dlouhé, skoro třicet centimetrů veliké bělostné tesáky, ostré jak špičky šavlí. A nad tím na nás hleděly přísné, pozorné úzké oči.

„To... to je přece tharr!“

„Ano, pane,“ řekl Ao Harrap, „Tady žijí poslední tharrové.“

Záhada byla vyřešena. Tharr je šavlozubý tygr, prapředek všech šelem, dávný stín minulosti, který se na tom místě udržel do našich dnů. Slýchal jsem strašlivé pohádky o těchto šelmách velkých jako kůň, s dlouhými ostrými tesáky, které projely tělem oběti jako dýka a nemilosrdně zabíjely vše, co se mezi ně dostalo. A teď byl tharr přede mnou, stál nehybně a hrudník se mu zvolna vzdouval, jak klidně, s požitkem dýchal ten řídký vzduch. Hleděl na nás a odhadoval, jací jsme a jak asi budeme moci žít tady nahoře. Znal už šelmy Arminu, ale člověka viděl poprvé, stejně jako člověk jeho.

Konečně jsme vystoupali na plošinu. Dianu jsem musel podpírat. Tharr nás pozoroval stále stejným pátravým pohledem. Když jsme k němu vylezli, ustoupil o krok zpět, aby nám udělal místo.

Ao Harrap, který se protáhl kolem mne k tharrovi, sklonil před ohromnou šelmou hlavu a řekl tiše: „Dovol nám, bratře, abychom vstoupili do sídla tvého rodu.“

„Jsi vítán,“ řekl vlídně hluboký, zastřený hlas tharra. Postřehl jsem, že mluví stejně nejasně jako Tawarr a ten tygr u pyramid; způsobovaly to ty dlouhé tesáky. Také celková stavba těla byla podobná: dlouhé křivé přední tlapy, na hřbetě něco jako tukový hrb. Tawarr je zřejmě míšencem této šelmy a tygra a zdědil po předcích jejich charakteristické znaky.

Tharr sklonil hlavu k Ao Harrapovi, dotkli se čenichy. Pak ustoupil stranou a jaguár vešel do otvoru jeskyně.

Tharr se teď zastavil přede mnou. „Neviděl jsem ještě tvora jako ty. Kdo jsi?“

„Jsem člověk. Jsem ten, který přišel z dálky, aby se stal bratrem Arminů.“

„Slyšel jsem o tom. Skloň ke mně hlavu!“

Poklekl jsem; tharr mi očichal tvář a já jej pohladil po neobyčejně hebké a měkké kožešině. Zřejmě mu byl pocit dotýkající se ruky zcela nezvyklý, ale jistě ne nepříjemný, protože se nijak neohradil. „Pojď, bratře. Jsi vítán...“

Teď přistoupila Diana; tharr si ji prohlížel trochu pozorněji a jak se mi zdálo, s jistým dojetím. Když jej podle svého zvyku vzala kolem krku a přitiskla mu tvář na hlavu, olízl jí obličej a zeptal se: „Co se stalo mé sestřičce – ublížila sis?“

„Ne,“ Diana jen zasípala, „Ale je mi zima. Žijete ve výšce, která nám lidem moc neprospívá...“

V hrdle mu dunivě zaklokotalo, ale neusmál se. „Žijeme na nejvyšších vrcholcích Arminu. Nemůžeme už žít nikde jinde. Potřebujeme k životu takový vzduch, který nám prospívá. Vím, že vám, šelmám z nížin, tento vzduch škodí. Je to vzduch Argerranu, dávného světa, který byl v časech, kdy jsme mu vládli. Jsme přikováni na toto místo a nemůžeme z něj nikdy odejít.“

Diana sklonila hlavu a rukama sevřela hustou tharrovu hřívu. Znovu jí olízl tvář. „Nebuď smutná, sestřičko! Čas Argerranu minul a my jsme odešli s ním. Moc nad světem patří Arminům; my souhlasíme s tou změnou. Jsme staří a viděli jsme už mnoho. Nyní vidíme i nejnovější národ světa, lidi, kteří chtějí převzít naši vládu. Nechť vládnou; každému je vyměřen čas a je jeho povinností naplnit jej tak, jak nám káže naše svědomí a naše čest. Národy Arminu si přejí, abyste jim vládli. Staniž se.“

Pomohl jsem Dianě vstát. Společně jsme vstoupili napřed do úzké chodby a tou potom do vlastní jeskyně.

Jeskyně byla rozlehlá a velmi vysoká; ze stropu visely dlouhé krápníky, stejně jako ze všech stěn, a z podlahy jim vystupovaly vstříc jiné, vytvořené kapající vodou za dlouhá tisíciletí. Z jeskyně vedly tři chodby, avšak jen velmi krátké, sotva pár metrů. V nich byly nakupeny kožešiny zemřelých šelem. Světlo sem pronikalo vchodem a dvěma komíny, otevřenými ve stropě na dvou stranách, východní a západní. Zřejmě se daly uzavřít, aby jimi do jeskyně nenapadal sníh.

V jeskyni se nacházelo asi čtyřicet šavlozubých tygrů, včetně tygřic a mladých nadějí toho národa. Téměř v cestě si hrála tři malá koťátka, kterým už však také z roztomilých tlamiček vybíhaly dlouhatánské tesáky. Ačkoliv byla Diana velmi unavená, neodolala, poklekla ke koťatům, chytila jedno do náruče a tiskla je k sobě, tiše k němu hovoříc. Druhá dvě přiběhla také, Diana objala všechny tři a mazlila se s nimi v kruhu světla, dopadajícího sem jedním otvorem. Viděl jsem oči tharrů kolem, jak pozorně a vyčkávavě hleděli na podivného cizího tvora, který si hrál s jejich mláďaty.

Najednou se přede mnou objevil jeden z tharrů. Byl větší než ostatní a nepotřeboval se příliš vytahovat, aby mi mohl čenichem dosáhnout na tvář. jeho obličej působil dojmem pýchy a krutosti; dlouhé ostré tesáky potom působily výhružně. A nad tím na mne hleděly oči, planoucí jako žhavé uhlíky. Všichni tharrové mají tak výrazné, žhnoucí oči.

Tharr stál a hleděl na Dianu. Zatím vstoupili všichni naši průvodci a seskupili se okolo nás. První tharr, který nás uvítal, zůstal stát u vchodu do jeskyně. Diana zvedla hlavu a hleděla do očí ohromné šelmy před námi. Koťátka jí lízala ruce a pokoušela se stisknout je těmi dlouhými zoubky.

Tharr promluvil. Jeho hluboký hlas rozezněl tisícerou ozvěnu v krápnících na stěnách i stropě, takže to znělo jako zpěv démonů, bloudících ve věčné temnotě podsvětí.

„Přišli jste sem, tvorové, kteří se osmělujete dělat si právo na vládu nad světem. Slyšel jsem o vás mnoho od chvíle, kdy padlo poprvé na zemi jméno člověka. Bylo to mnoho zlého, co mi řekli ti, kdož poznali tohoto tvora. Ať poví Ao Harrap, co říkal jeho otec, jaguár Griissirno, o lidech! Ale teď jste tady, přede mnou, mezi námi; já na vás hledím a říkám: Nemůže být špatný tvor, který se dovede s láskou dotknout našich mláďat. Nevypadáte jako my, nesplňujete ideál krásy, který si uchováváme od chvíle stvoření; ale přes všechnu zvláštnost je ve vás kouzlo, které uchvacuje šelmy Arminu; to naráz uchvátilo i mne. Vítám vás – rád předám do vašich rukou vládu nad Nebem i Zemí.“

Přistoupil ke mně, já ho objal a přitiskl tvář na jeho ušlechtilou hlavu. Totéž učinila Diana.

„Čas míjí. Bylo by největším přáním mého života vidět vás co nejdéle; avšak každá chvíle u nás škodí vašemu zdraví tak, jak by škodila nám chvíle mezi vámi. Setkali jsme se jen na krátký čas a rozejdeme se zase, abychom se už nikdy nesešli; neboť počet slunečních cyklů, které jsem spatřil, se blíží stodvanácti a já vím, že nebudu už dlouho žít. Chvěješ se, dívko a jsi vyčerpaná. Brzy musíš odejít. Budu vás zdržovat jenom tak dlouho, než vám předám korunu Vládců Nebe a Země, která patřila povždy tomu nejlepšímu z nás...“

„Bratře,“ řekl jsem, „Než se tak stane, poslouchej chvíli, co ti řeknu. Z tvých slov vane nedůvěra k lidem, nedůvěra ke mně i k Dianě, mé ženě. A já souhlasím, neboť vím, že nemáš důvodu důvěřovat nám. Chtěl jsem říct jen toto: nepřišel jsem do Arminu, abych té šťastné zemi vládl. Přišel jsem jako chudý poutník, nešťastný trosečník, vyvrženec; nikdy jsem si nedělal nárok na korunu, o níž mluvíš. Náčelníci nejvyšších národů Arminu mne sami zvolili svým Vládcem; a já při památce svých předků přísahám, že jsem ani jediným slovem nežádal o tuto neskonalou čest. Vláda mi byla předána; od té chvíle považuji za svatou povinnost plnit, co mi bylo přikázáno a být Arminu co nejlepším Vládcem. Třeba jsou moje síly či moje mysl nedokonalá a slabá; třeba nedokážu splnit, co ode mne žádáte a co jsem si předsevzal. Ale slibuji ti, že neustoupím od této povinnosti, dokud budu živ.“

Tharr chvíli mlčel; já zhluboka dýchal, ta dlouhá řeč mi vzala poslední zbytek dechu z plic. Potom řekl:

„Už mnoho Vládců světa, tygrů, leopardů, jaguárů, vystoupilo sem a přijalo na svou hlavu korunu Vládců Nebe i Země. Ale žádný z nich nepromluvil tak jako ty. Vládce je pánem nad životem a smrtí, v jeho rukou je osud každého poddaného a on je středem vší moci světa. Na jeho pokyn národ vykoná vše, co lze vykonat; na jeho přímý rozkaz musí každý vykonat i to, co se zdá nemožné. Avšak ty jsi první, kdo si přeje svému národu sloužit. Od časů, kdy skončila naše vláda a kdy se vlády ujaly divoké národy tygrů, lvů a leopardů, nebylo takového Vládce...“

Otočil se a pomalu kráčel ke střední chodbě. Šli jsme za ním; on se zastavil před kožešinami předků a sáhl pod ně.

„Čas míjí. Není nám vyměřena dlouhá doba. Dám ti teď korunu, kterou nám odkázali naši předkové. A ty přísahej, že budeš vládnout světu, jak ti káže čest a svědomí; spravedlivě a moudře, ku prospěchu všech...“

Obrátil se. Jeho křivá tlapa si podala těžkou obroučku z masivního zlata, s jediným diamantem zasazeným uprostřed její nejširší části. Uchopil jsem tu věc do rukou; a hlasem trochu se chvějícím řekl:

„Přísahám, že od chvíle, kdy vložím tuto korunu na svou hlavu, budu chránit Armin před jeho nepřáteli; že jej učiním svojí jedinou vlastí a že i život položím, bude-li to třeba pro blaho této země. Budu vládnout Arminu a světu moudře a spravedlivě, přihlížeje jenom k obecnému prospěchu a nikdy k prospěchu svému; budu vládnout tak, jak mi velí má čest a mé svědomí; abych se směl hrdě postavit každému ze svých poddaných. Přísahám, že nedovolím, aby se jedinému z mých bratří stala křivda; že zbraní i životem budu bránit tuto zemi proti každému nepříteli.“

„Smíš si vložit korunu na hlavu.“ řekl tharr.

Ne, neváhal jsem. Jen ruce se mi trochu chvěly. Ta obroučka spočívala na hlavě generací tharrů, tygrů, leopardů, jaguárů, možná i lvů a jiných; nebyla velká, skoro jako by byla vyrobena pro mne, trochu stlačená do elipsy, aby se dala nasadit na hlavu šelmy. Pozvedl jsem ji a vložil si ji na hlavu, diadémem dopředu. Když jsem ji stlačil, stiskla mi trochu spánky a potlačila tím hučení krve v hlavě.

„Jsi Vládcem Nebe a Země.“ řekl tharr vážně.

Nezůstal jsem tak dlouho – jen potud, než jsem si všiml Dianiných rozzářených očí. Tehdy jsem korunu opět sňal a podal ji zpátky tharrovi.

„Tvá žena je částí tvé moci, jak tomu bylo za našich časů. Byla ti řádně dána za obřadu, který tomu přísluší; neoddala se ti tajně a bez posvěcení, jak činí dnešní národy Arminu. Vlož i jí korunu na hlavu, je naší paní...“

Diana si pevně skousla rty – a já vložil těžkou korunu na její zlatou hlavičku. Opět jí vytryskly slzy.

„Jste dobří,“ řekl tharr pomalu a vážně, „Cítím lásku, která z vás vychází a která zachvacuje celý svět. Vím, že budete své zemi vládnout dobře. Koruna, kterou držíš v rukou, Charry, byla vsazena na hlavu nesčetných Vládců; ale nikdy za dávná tisíciletí neopustila toto místo. Dnes přišla chvíle, kdy musí odejít ze skrýše pod vrcholem hory. Dám ti ji; odnes ji s sebou jako odznak své moci, jako připomínku přísahy, kterou jsi učinil.

A nyní odejdi, pobyt zde nahoře škodí tvým plícím. Nezapomeň na nás, jako my nikdy nezapomeneme na tebe ani na Dianu...“

Diana plakala a objímala koťátka tharrů; každá ze šelem, staří i mladí, přistoupili a dali se od nás pohladit. Avšak moudrý náčelník toho národa a vzrůstající bolest v hlavě i plících nám napovídala, že je čas jít. A já naposled objal starého tharra a odcházel. I já měl v očích slzy – a v rukou jsem si nesl obroučku z těžkého zlata.

I teď leží přede mnou na stole. Symbol vlády nad světem – a věčné služby své vlasti...

© 1971 Mojmír Kříž, Svitavy

30.05.2021 11:05

Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-230219: 11/3 v 19:56 na téma Věda: Důkaz paralelního vesmíru? Nacistická mince z roku 2039 v Mexiku vyvolává bizarní teorie https://newstangail24.com/nazi-coin-from-2039-in-mexico-sparks-bizarre-theories Domů Statistiky "Ostrov Armin (Charry de Guyrlayowe I.)" (komentáře) Téma=Ostrov-armin Nahoru! Knihy, úvahy    Nepřihlášení (roboti) nemohou přispívat! 1 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Krásně jsem si početl první knihu   Téma: Ostrov-armin 10.05.2020 v 23:58 id: 1335619 Krásně jsem si početl první knihu Arminské ságy - doporučuji. (Přitom jsem ji udělal menší korekturu, chyb nebylo mnoho, je to pečlivě napsaná kniha). Sága je sice napsaná dost pompézně, ale ten ostrov inteligentních šelem má moje sympatie (jen jsem ji musel přeřadit ze scifi do fantasy). Teď se dám do čtení (a korektury) dalších dílů, doufám (a věřím), že nebudou horší... Komentáře Víc komentářů tu není. Začátek