Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Bitva v Ďáblově zátoce

„Rozumíš tomu?“ zeptal jsem se Diany, která stála vedle mne. „Chápeš, proč Andrej odjel k těm divochům?“

„Myslím, že rozumím. Jel tam, protože je lékař a protože naše kulky poranily hodně Malajců. Jel tam, aby je ošetřil. Ale vůbec nechápu, proč s ním jela i Mabel.“

„Proč?“ pohladil jsem ji po vlasech. „Šla bys se mnou, kdybych chtěl jít k nim – beze zbraně, jenom s kufříkem léků? Pomáhat, a ne vraždit?“

„Šla – ale copak Mabel...?“

„Ty má chytrá hlavičko! Nevšimla sis ještě Mabel a Andreje? Jsi tak všímavá a bystrá, a tohle bys neviděla?“

„Viděla. Ale že by byla schopná kvůli němu...“

„Andrew kvůli Jenniffer doplul až sem. A při tom by nejradši seděl doma za pecí. Taky Mabel jde tam, kam musí jít!“

„Pojedeme za nimi? Třeba je ještě... nezabili!“

„Když je zabili, nepomůžeme jim. Beze spěchu, Diano. Musíme se chovat rozumně...“

Nařídil jsem, aby předvedli starého náčelníka. Měl jsem dojem, že s tím si budeme rozumět nejlíp. Ale namísto něho se zjevila Jenniffer, přesvědčená, že po umytí a nastrojení do šatů Mabel je naprosto neodolatelná a všeobecně okouzlující.

„Ale hrabě, co to slyším? Vy chcete jít ještě jednou na břeh? Zajisté nepochybuji, že domorodcům naženete patřičný respekt, zvláště když jste odložil své pirátské přestrojení a ukážete se jako skutečný gentleman, ale...“

„Drahá slečno, už dvě hodiny tady není řeč o ničem jiném, než o nutnosti osvobodit ještě jednoho muže, takže nechápu, že tato myšlenka doposud nedorazila k vašim rozkošným ouškům!“

„To jsem sice slyšela... ale domnívala jsem se, že žertujete!“

„Jistě, na to mám zrovna náladu! Teď tam dokonce odjela Mabel, to ji tam podle vás mám nechat?“

„Vy jste tak odvážný!“ zašveholila. „Vy se zajisté nebojíte těch ohavných lidožroutů, když... Ale já, slabá žena...“

„Ponechám vás pod ochranou lorda Andrewa. Určitě se o vás postará a udělá vám, co vám bude vidět na očích!“

Andrew se od chvíle, kdy znovu spatřil svou milovanou, dosti podstatně změnil. Byl to opět upjatý přísný gentleman a zdálo se mi, že moje přátelství bere jako nutnost, rozhodně mu nepůsobí potěšení: „Věděl bych mnohem lepší řešení! Pokud ublížili Mabel a tomu doktorovi, měli by být bez milosti rozstříleni z kanónů! To je snad naučí vážit si bílých!“

„Já bych navrhovala střílet okamžitě,“ dodala Jenniffer. „Ubohá Mabel a ten lékař jsou již stejně určitě mrtví!“

„Navzdory vašemu mínění, slečno Jenniffer, nejsem pirát a vrah! Z toho důvodu odmítám střílet do žen a dětí, naopak s těmi lidmi budu vyjednávat tak dlouho, dokud to bude mít smysl.“

„Ale oni zabíjejí bělochy, dokonce je pojídají! Tak ničemné plemeno by mělo být vyhlazeno z povrchu země! Mají snad uniknout bez trestu, hrabě Guyrlayowe?“

„Trestá Bůh, ne my! Ať si své činy srovnají se svým svědomím; já si to srovnám s těmi, co se odváží na mne zaútočit. Kromě toho, madam, kdyby je nevedli a nenaváděli běloši, nikdy byste tu nebyla; a kdyby vaši námořníci byli jen trochu co k čemu, nikdy by je Malajci s jejich krisy nedokázali přemoci!“

Urazila se a zmlkla; taky Andrew se urazil, vrhl po mně znechucený pohled a majestátně odkráčel. Nechal jsem je být, měli jsme dost starostí s výpravou na pevninu.

Vycházelo slunce. V jeho paprscích dostala džungle na ostrově smaragdovou barvu, zatímco moře se zbarvilo ultramarínově; slunce samotné pak vypadalo jako žlutočervený pomeranč, když se maličké, rozespalé a trochu rozmrzelé nořilo z vln. Málokdy jsem viděl tak nádherné barvy jako v té zátoce; snad ani můj Armin nehýří tak pestrou paletou. Jak mohou v té rajské nádheře žít zlí lidé?

Tentokrát jsme zamířili ke břehu třemi čluny. Páter Ignác se rozhodl, že se pokusí ještě jednou pohovořit se svými zarytými pohany a přimět je k nějakému lepšímu přesvědčení; ale že si na ostrov ještě jednou troufne Andrew a Jenniffer, to jsem skutečně neočekával. Avšak jeli a já neměl náladu se s nimi hádat. Vzali jsme s sebou starého náčelníka, ale ostatní prozatím ponechali ve vězení pro případ nějaké neshody.

Seděl jsem u kormidla a Diana vedle mne. Když jsme dorazili ke břehu, vyskočil jsem a vytáhl loďku na břeh, protože mám ze všech přítomných největší sílu. Byl tu klid, dokonce mrtvoly padlých už byly odstraněny.

Chvíli to trvalo, potom se mezi chatami objevila nějaká stará žena – zavřeštěla a běžela zase pryč, zatímco stařík na ni něco křičel. Pak se zase dlouho nedělo nic.

Konečně nastal mezi chatami ruch; z kopřiv se vynořil Andrej a vedl za ruku mladého bojovníka, který měl ovázanou hlavu i levou ruku a trochu pokulhával. Za nimi se opatrně ploužilo pár dalších. Mabel v prostých šatech, ve kterých jindy uklízela jídelnu a salón, přivedla několik mladších žen. Staré báby a děti obsadily všechny kouty a vykukovaly.

„To byl taky nápad, jet sem v noci a beze zbraní!“ řekl jsem. „To může napadnout jen blázna jako jsi ty, Andreji!“

Andrej mávl rukou a široce se usmál. „Střelili po mně pár šípů! Ale když viděli, že jsem beze zbraně, nebáli se. Přišel jsem k jednomu z raněných a začal ho ošetřovat, Mabel mi pomáhala. Potom přišli všichni a už nestříleli.“

„Vždycky jsem se vytahoval, jak jsem velkej hrdina; teď vidím, že za tebou nestačím ani koukat!“

„Ále, to nic!“ mávl rukou, otočil se a počal něco vemlouvavým hlasem rusky vykládat tomu Malajci, co ho držel za ruku. Asi mu připadalo, že divoch bude jeho mateřštině líp rozumět.

Stařík počal svolávat svoje lidi. Přišli sem nejhrůzostrašnější muži ze všech bojovníků, s lidskými kostičkami v nose a uších, se strašlivými krisy za pasem, pomalovaní a vymustrovaní lasturami, perličkami, mušličkami a barevnými péry papoušků i jiných ptáků. Kdyby měli lepší spojení se svými rodnými bratry na Borneu a Nové Guineji, jistě by měli i víc ozdob z překrásných dlouhých per rajek. Jeden měl na krku šňůru perel; Jenniffer, jak je spatřila, se k němu vrhla a strhla mu je, častujíc ho vybranými nadávkami, neboť to byl její majetek.

Ženy a starci na příkaz náčelníka snesli na hromadu dvě brašny, šaty Jenniffer, sutanu otce Ignáce, na dvacet malých Biblí a dobrou stovku krucifixů z nějakého kovu, který se leskl jako stříbro a jimiž byli někteří ozdobeni, ježto kříže byly na horním konci provrtané a daly se pověsit na řemínek na krk. Domorodci je zřejmě považovali za kouzelnické nářadí, proto je takto upravili; vzdávali se jich velmi neochotně. Co se týkalo zbývajícího majetku Jenniffer, ten nebylo možno živou mocí získat, ani výslech staříka nepřinesl odpověď na otázku, kam se poděl – asi si parádivé ženské chtěly její šminky a cetky ponechat. Když Jenniffer spatřila, jak špinavé jsou její šaty, odvrátila se a prohlásila, že od těch divochů už nic nechce.

Otec Ignác hleděl na kříže a Bible s dojetím a když spatřil, jak jedna žena odepíná krucifix z hrdla, přiskočil k ní a rychle ji poučoval, aby si ho nechala; potom pronesl dlouhou nesouvislou řeč, v níž poučoval domorodce, že ty kříže mají velkou cenu, chrání před nemocemi, úrazy, neštěstím, snědením od nepřátelského kmene, požárem a malomocenstvím, jakož i přivolávají věčnou blaženost. Rozdal opět kříže i Bible a domorodci je brali váhavě, jako veliké kouzlo. Asi je přiřadili do galerie domácích bůžků, nepřátelských lebek a vycpaných opic ve svých příbytcích.

Zajímal jsem se o třetího zajatce. Stařík se opět pokusil něco uhádat, ale trval jsem na svém, tak ho konečně přivedli. Tři nejsveřepější bojovníci ho přistrkali, další za nimi nesl jeho majetek. Byl to ještě mladý muž žluté pleti a šikmých očí, černé vousy a vlasy neupravené, rozcuchané a vlasy dostatečně dlouhé, aby se z nich dal uplést čínský cop. Muž byl zcela nahý a omotaný mnoha metry provazů a řemenů; spoután byl tak pečlivě jako Jenniffer a misionář dohromady. Přesto ještě jeden z válečníků držel před jeho hrdlem obnažený kris, hotov mu ho při prvním prudkém pohybu vrazit do hrdla. Muž se tvářil zcela netečně a chladně, jako by námi všemi pohrdal.

„To je zajatec, kterého sis přál, tuane...“ řekl stařík.

Jenniffer něco hystericky zakvokala a zakryla si tvář rukou; Andrew mi cosi povídal, ale já si jich nevšímal. Pokynul jsem Dianě, aby s tím mužem promluvila čínsky; sice na ni pohlédl, ale ani ho nenapadlo odpovědět. Povšiml jsem si tetování na těle, které bylo podobné čínskému, ale ne zcela stejné. Zaujal mne taky jeho majetek; kývl jsem na strážce, aby mi ho přinesl a položil k nohám. Byl to čínský oděv, dost obyčejný, pak uzlík s nějakými drobnostmi a dvě zbraně: krátký meč s čepelí asi třicet centimetrů dlouhou a ostrou jako břitva; a nádherný meč ve zdobené pochvě ze smaragdově zeleného laku, připomínajícího rybí šupiny. Meč byl dlouhý tak metr třicet, nad rukojetí měl posazenu mosaznou záštitu ve tvaru dvou bojujících draků a ta rukojeť byla zčernalá a ohlazená dlouhým používáním. Vytasil jsem meč a slunce se zalesklo na čepeli z ušlechtilé oceli, na níž nebyl ani jediný zub, ačkoliv jsem nepochyboval, že byl často používán. Zkusmo jsem jím mávl do vzduchu; byla to zbraň, jakou jsem si celý život přál mít.

Majitel té krásné zbraně mne pozoroval šikmýma očima, bez viditelného pohnutí, strachu či vzdoru. Usmál jsem se, ale asi nevěděl proč a nehnul ani brvou. Přikročil jsem k němu a napřáhl meč před jeho tvář – ani teď nemrkl. Tak jsem ji rychle spustil a několika pohyby mu přesekal pouta. Naštěstí byla provedena tak, že rychle spadla a on měl volné ruce.

Co jsem spatřil pak, na to nezapomenu do nejdelší smrti. Ten muž v jediné chvíli pozvedl ruce a současně srazil oba strážce, až se počali svíjet na zemi; třetí nestačil bodnout krisem, zajatec se ohnal levičkou a srazil zbraň, pak mu jednou ranou pravičky rozrazil lebku. Potom přiskočil ke mně a protože jsem jeho meč držel v ruce, vyškubl mi z pochvy moji křižáckou zbraň. Zachránilo mne, že nebyl zvyklý na váhu mého meče; odrazil jsem ho, v té chvíli skočil Aflargeo, dopadl na něj a srazil ho na zem. Prackou ho udeřil přes ruku a zajatec pustil meč.

Malajci tasili krisy a vrhli se na něho; avšak pořád ještě na něm ležel tygr, i ostatní šelmy přiskočily a já stál nad ním s mečem v ruce, tak se zarazili. Stařík se uklonil:

„Vidíš, pane, jak zuřivý a nelítostný je ten muž! Kdybychom ho nebyli drželi spoutaného, nikdy bychom ho nezkrotili! Bílý tuan ho chytil do smyčky, když jej zajali...“

„A byl důvod ho zajímat? Kdo to vůbec je?“

„Je to velký bojovník ze země za mořem! Tam jsou všichni tak zuřiví a tak dobře zacházejí se zbraní!“

Ao Harrap se naklonil nad zajatce a řekl čínsky: „Kdo jsi, muži? Znáš nás, kteří jsme pány všech moří?“

Muž po něm stočil své šikmé oči; pak řekl tvrdou, nepříliš vybroušenou čínštinou: „Nezajímám se, kdo je pánem moře. Pohrdám těmi, kdo mne zajali a kdo mne vězní!“

„Kdo jsi, že tak mluvíš?“ dala Diana dohromady čínskou otázku.

Ani se na ni nepodíval. Jen řekl: „Nebudu s nikým mluvit, dokud mne bude držet ten tygr!“

„Pusť ho!“ řekl jsem rezignovaně. Aflargeo poodstoupil a hrdý zajatec vyskočil na nohy tak rychle, až jsem se lekl, že bude zas útočit. Ale neudělal to, vzal ten balík hadrů, rychle rozvinul a natáhl na sebe tmavošedé kimono s několika ozdobami, našitými na švech. Převázal je ozdobným pásem s nějakými znaky a za ten pás zasunul krátký meč. Pak natáhl ruku ke mně.

Neřekl jsem ani slovo. Zasunul jsem tu skvělou zbraň zpátky do pochvy, chvíli ji přidržel před obličejem a sklopil hlavu, jako bych jí skládal poklonu. Pak jsem mu ji podal. Držel jsem ji za pochvu, takže mohl snadno vytasit a napadnout mne, kdyby si to přál. Cítil jsem, jak vložil pevnou ruku na tu ohlazenou rukojeť; chvíli jsme drželi zbraň oba, pak jsem ji já pustil a on zasunul meč na jeho místo za pás – tam, kde bylo jeho kimono nepatrně odřené od častého používání.

Potom udělal něco, co jsem nečekal. Sehnul se, vzal můj meč a chvíli jej potěžkával v ruce; zdálo se, že se snaží ztotožnit s jeho váhou, která pro něj zřejmě nebyla obvyklá. Potom najednou rychle vyrazil ostřím přímo proti mému břichu. Diana zprudka vydechla, Jenniffer zavřeštěla; ale on zasáhl hrotem meče pochvu po mém boku a vrazil jej jedním pohybem zpátky, odkud ho vzal. Byl rychlý – tak rychlý, že mě mohl zabít, kdyby chtěl, a já bych se nedokázal bránit proti jeho bleskovému útoku.

Teprve potom pronesl sebevědomě:

„Jsem Toshio Yamanaki, rytíř Bušidó, syn daimóa z Koyanami.“

Nerozuměl jsem přesně jeho slovům; otočil jsem se na Mistra Saong-Čoua, který říkal něco Liovi. Konečně jsem se dozvěděl:

„Je to japonský rytíř, princ z nejvyššího rodu. Daimó znamená kníže, tomu odpovídají také ty znaky na kimonu. Zřejmě proto ho tu drželi přesto, že jim zabil tolik lidí.“

Řekl jsem anglicky: „Prosím tě, pověz mu, kdo jsem já; taky mu řekni, že mi bude potěšením dopravit ho do kteréhokoliv přístavu v Japonsku nebo kdekoliv jinde. Požádej ho, aby se po dobu pobytu na palubě mé lodi cítil jako můj vzácný host!“

Poslouchal jsem, jak Li opakuje mé věty v čínštině; povšiml jsem si ale, jak mladý samuraj zprudka trhl hlavou, když řekl čínsky moji funkci v Arminu. Zdálo se, že příliš nevěří tomu, že bych mohl stát stejně vysoko jako japonský císař; položil nějakou otázku a Li se pokoušel vysvětlovat, potom do toho zasáhl Saong-Čou a mluvili zmateně delší dobu.

Diana se šklebila. „Víš, co povídají?“

„Jasně, že ne! Přelož to!“

„Japonec nechce věřit, že jsi tenno, císař. Ptá se, jestli to není omyl a zda nejsi šógun, vojenský vladař říše.“

„Klidně mu řekni, že ano, ať má klid!“

Diana se s potěšením zapojila do diskuse. Samuraj mi pohlédl do očí, pak se svezl na kolena a hluboce se mi poklonil. Jsem už vytrénován od buddhistů z Barmy, tak jsem taky poklekl a pronesl pozdravnou mantru, kterou mne tam naučili. Nevím zda rozuměl, ale tvářil se, že nechápe nic. Když jsme se oba postavili, přešel klidně po můj levý bok a zastavil se tam, jako by mu to místo po právu náleželo. Doposud tam stál Takheo-Kweng, který mu uhnul.

Stařík teď vehementně diskutoval se svým lidem; potom přišel ke mně a řekl: „Jsou všechny tvoje požadavky splněny, tuane?“

„Ano.“

„Díky tobě! Propustíš tedy zajatce, odpluješ od našich břehů a ponecháš nás žalu nad smrtí těch, které jsi pobil?“

Už jsem chtěl říct ano, ale povšiml jsem si otce Ignáce. „Jistě odpluji; ale napřed se ty, tvoji synové a tvoji bojovníci, ženy i děti dáte pokřtít a přijmete ochranu Boha bílých mužů. A taky přestanete zabíjet a pojídat svoje bližní – nebo se rozzlobí Bůh, který vládne nebi i zemi, a přijde vás potrestat!“

Podíval se na otce Ignáce a rozhodl se, že bude hněv Boží radši riskovat. „Tuane, byl jsem mezi bílými muži a vím, že máte pošetilou touhu převracet víru jiných lidí a dávat jim svoji; ale můj kmen byl vychován ve víře v naše bohy a my sice věříme v sílu a moc Boha bělochů, ale přesto...“

Zamračil jsem se a dědek o krok poodstoupil. „Nebojíš se Božího hněvu, ničemo? Dobrá – když neposlechnete, rozzlobím se já, to bude daleko horší!“

Pohlédl na mne, pak na kamennou tvář Tošio Yamanakiho a vyhrkl: „Učiníme, co si přeješ, pane – jenom už rychle odjeď!“

Takže se k velkému potěšení otce Ignáce konal za vesnicí u potoka obřad křtu těch ničemů, který ve mně bohužel nevyvolal tak posvátné myšlenky, jak bylo záhodno. Kdyby bylo po mém, byl bych jim lil vodu nejen na hlavu, ale vydrhl je celé, rýžovým kartáčem a pískem na nádobí, aby alespoň jejich tělo bylo čistší než jejich černé a ničemné duše.

Diana prosadila svou. Namluvila mladému náčelníkovi, že dokáže působit lidem bolest na dálku a že jestli se ještě jednou dopustí nějakého zločinu, dá příkaz, aby mu zaživa shořela hlava. Za tím účelem si ponechává jeho korunu z rajčích per, aby přes ni čarovala. Jestli ji mladý nedá, potom... Naštěstí nepobral tolik rozumu jako síly a všechno jí věřil. Tak si tu ozdobu zařadila mezi svoje trofeje v salónu Griissirna.

Po křtu jsme se odebrali na loď, provázeni díkuvzdáním celého toho lotrovského kmene. Ani se nepokusili pozvat nás na oslavu, jak je v kraji zvykem. Pokud někteří z našich námořníků projevili o něco zájem, majitel mu to okamžitě odevzdal, aby nezdržoval.

Tošio Yamanaki si pozorně prohlížel loď, jakou ještě neviděl. Ale neřekl nic, ničemu se nepodivil a choval se netečně. Postřehl jsem, že Číňané jej okamžitě ohodnotili a od té chvíle mu šli nesmírně uctivě z cesty.

Když jsme vypluli, nabídl jsem mladému Japonci možnost umýt se a upravit mými toaletními potřebami. Vypůjčil si hřeben a břitvu a požádal Lia, aby mu pomáhal. Nechal jsem je být a staral se o plavbu; bylo nutno přeplout lagunu a projet zase zpět průlivem. Měl jsem dost starostí, takže jsem samurajovi nemohl věnovat pozornost; až jsem najednou postřehl, že stojí vedle mne.

Oholil si vousy a vyholil také přední část hlavy nad čelem, jak je zvykem jeho národa. Dlouhé vlasy spletl do složitého copánku, který trčel dopředu, pak dozadu a zas dopředu, takže tvořil na temeni jakýsi hřeben. Nyní z jeho tváře přímo sálala vznešenost, přísnost a potlačovaná energie; vypadal jako nějaký orientální bůh války, který sestoupil mezi lidi.

Usmál jsem se na něho. Zlehka se uklonil a řekl čínsky:

„Prosím, abys přijal moje služby, pane!“

Poděkoval jsem mu. Od té chvíle byl neustále poblíž, připraven k jakékoliv bojové akci. Viděl jsem, že sleduje veškeré dění na dohled, k ničemu se nevyjadřoval, ale věděl o všem.

Zabýval jsem se právě nevděčnou prací: rozmístit cestující po kabinách. Bylo to složité, kabin nebylo nazbyt. V jedné bydlel doktor Rastopčenkov s bratrem, ve druhé Mabel, ve třetí Andrew Green, ve čtvrté kapitán Millard a Toby, palubní důstojník; ti spali původně zvlášť, ale když přišel Andrew, prohlásil kapitán, že si rád vezme Tobyho jako nocležníka. Stejně se sám nudil.

Bylo nutno ubytovat Jenniffer, otce Ignáce a prince Yamanakiho. Už jsem rozhodl, že Andrej s bratříčkem půjdou do podpalubí mezi mužstvo, ale to byla pořád jen jedna kabina. Svěřil jsem se Dianě, Diana si zavolala Mabel a Mabel navrhla svolat všechny dohromady. A tak se sešli, právě když se objevil Yamanaki a Miss Jenniffer trochu vyděsil, až prohlásila, že od chvíle, kdy je na palubě ten vrah, nebude moci klidně spát.

Diana krátce a stručně vysvětlila, co se tu děje.

„No,“ řekla Mabel klidně, „tak to uděláme jednoduše: Aljoša půjde spát k námořníkům a Andrej by se mohl nastěhovat ke mně!“

Trochu mne to od ní zarazilo a Dianu asi taky; Jenniffer na ni zírala ohromeně: „Proboha – ty sis toho člověka vzala za muže?“

„Ne. A to se musí?“

O Jenniffer se znovu pokusily mdloby. „Dobrý Bože! Ty chceš žít v jedné místnosti s člověkem, za něhož nejsi provdána?“

„Nejenom v jedné místnosti! Dokonce s ním chci spát na jednom lůžku, což se ostatně už stalo. A netvař se tak hloupě, má milá! Na této lodi je to zvykem, jak dokazuje hraběnka z Guyrlayowu.“

Diana se začala tiše smát a Andrew řekl: „Chceš tím snad něco naznačit, sestřenko?“

„Že lady Diana je sice možná hraběnkou z Guyrlayowu, ale není zatím ani zdaleka paní Ritherovou! Zkrátka a dobře, jejich sňatek byl zatím posvěcen jenom státními orgány jejich země, nikoliv však řádným křesťanským knězem. Což se mi zdá naprosto přirozené, ale tobě určitě ne; tak abys měla nad čím se pohoršovat, můžu tě ujistit, že se hodlám co nejdřív podobným způsobem vdát za doktora Andreje Rastopčenkova!“

O Jenniffer se během té řeči pokusily mdloby několikrát; o otce Ignáce zatím jen jednou, ale oba to statečně překonali. Andrew se tvářil, jako by spolkl klubko ostnatého drátu a přemítal, čím ho jako gentleman zapít; Diana se řehnila čím dál hlasitěji, takže se mohlo klidně stát, že dostane hysterický záchvat.

„Nebudu na této lodi ani o okamžik déle, než je bezpodmínečně nutné!“ řekla Jenniffer uraženě. „Lorde Andrewe, zařiďte to!“

„Obávám se, že bude nutné, abychom zde zůstali až do návratu do Hongkongu, má drahá! Kromě toho, pohostinství hraběte Guyrlayowa je ctí, kterou nemůžeme odmítnout!“

„Ty možná ne! Ale já mohu! Nehodlám se denně stýkat pod jednou střechou s člověkem, který vypadá a chová se jako pirát; se ženskou, která chodí v kalhotách a žije s tím mužem neprovdána; se svou bláznivou sestřenkou, která se po ní opičí; s tím jejím připitomělým doktůrkem; s těmi hroznými kočkami, které se plíží po všech koutech a poulí na mne krvelačné oči; s těmi špinavými Asijci, kterými je loď zamořena; se všemi neurvalými námořníky, co se mi smějí; s támhletím vrahem se šikmýma očima; vůbec s nikým z té sebranky se nechci stýkat! Chci pryč, Andrew, pryč a pryč, byla jsem už dost dlouho mezi všelijakou pakáží, teď chci konečně mezi slušné lidi!“

Doktor Andrej přistoupil blíž, vzal ji za ruku a vyzkoušel puls. Potom pokývl hlavou: „Slečna je velmi rozrušena přestálým utrpením. Doporučuji, aby si lehla a zůstala na lůžku nejméně po několik dní, než ji přejde nervové vypětí. Nezlob se na ni, Charry, ona neví, co povídá!“

„Já že nevím, co říkám?“ rozlítila se Jenniffer. „Já, jediná rozumná osoba mezi všemi, co jsou tady?“

„Máte docela pravdu, madam,“ řekl jsem. „Dělejte si, co uznáte za vhodné. Já vás zkrátka odvezu do Hongkongu, tam si vystoupíte a nepřejete-li se se mnou víckrát vidět, nevadí.“

Druhou pacientkou byla Diana. Ta se dusila smíchy, svíjela se po palubě a hýkala jako osel. Andrej navrhl polít ji vodou, což ji přimělo k dalšímu záchvatu smíchu. Kabát a boty už svlékla, kalhoty měla od bláta, takže nic nebránilo. Aljoška ochotně doběhl k zábradlí, nabral vědro vody a důkladně ji ošplíchl. Sice se ještě smála, ale přestala se dávit.

„Co si s tím děláte starosti? Mabel vezme k sobě Andreje, to máme jeden volný pokoj. Do toho pokoje přijde otec Ignác a kníže Yamanaki. Jenniffer se zkrátka nastěhuje k Andrewovi. A je to!“

V téže chvíli se ozvaly dva výkřiky nesouhlasu.

„Já bydlet s takovým pohanem?“ křičel otec Ignác.

„Já bydlet s lordem Andrewem?“ křičela Jenniffer. „Jako nějaká poběhlice?“ dodala s nepopsatelným posunkem.

„Chceš si ho snad vzít, ne?“ zeptala se Mabel. „Je to konečně tvůj snoubenec. Co na tom, že spolu budete bydlet o chvíli dřív?“

„Já? Já mám žít pohromadě s mužem – v jednom pokoji?“

„Jo holka, takovej je život,“ řekla Diana. „Ostatně, třeba se bude chovat slušně. Bude to sice nuda, ale nemáš se čeho bát!“

Jenniffer zapištěla jako krysa, když jí šlápneš na ocas. „Ať jde ta ženská pryč! Chodí v kalhotách jako kluk, vypadá jako ševcovský učedník a ještě se chová jako...“ Nepopsatelně zavyla a vrhla se do náruče svému snoubenci, který se tvářil koženě a vypadal, že neví, co si má myslet.

Jediný klidný člověk v té vřavě byl princ Yamanaki, který stál dva kroky za mnou s rukama složenýma na břiše, díval se pohrdavě na tu hádku a zdálo se mi, že se tváří soucitně. Ten jeho soucit platil nejspíš mně, což mi dodalo ráznosti:

„A dost! Já jsem tady kapitán! Bude to tak, jak řekla Diana! A basta! Cestující do svých kabin! A to hned!“

V očích Jenniffer se objevily ohníčky vzpoury; ale neřekla nic, otočila se a jako královna šla ke kabinám. Andrew za ní. Mabel se zasmála, vzala Andreje za ruku a šla s ním, asi ho přestěhovat. Otec Ignác obrátil oči k nebi, pokřižoval se a kráčel za nimi. Zůstal jen princ Yamanaki, ale ten beztak ničemu nerozuměl.

„Budeš bydlet v kabině se starým mužem, který slouží Bohu!“ pokusil jsem se vysvětlit mu čínsky.

„Ano, pane.“ řekl a to bylo vše, co k tomu měl.

Diana přistoupila a opřela mi hlavu o rameno.

„Potřeboval bych se napít rumu.“ oznámil jsem jí. „Hodně rumu a kdyby byl studený, byla by to přímo extáze!“

„Jsem zásadně pro! Tohle bude zas plavba!“

„To jo! Ta smečka bláznů mě přivede do hrobu. Copak opravdu jsem největší vyvrhel lidstva, nebo co? Člověk se tady štve, aby někoho vytáhl z rukou lidožroutů, vrahů a banditů, a co má za to? Holka řve a vyvádí, její slavný Andrew se tváří, jako by mu bylo zle od žaludku, pan farář káže nesmysly a chová se jako malý kluk. Krucifix, já bych je všecky popadl za krk a vyhodil z lodi, ať si plavou do horoucích pekel! Já bych...“

Pohlédl jsem do nepohnuté tváře prince Yamanakiho a trochu si oddechl: „Tohle je jediný rozumný chlap na lodi. Chlapče, kdybys rozuměl tomu, o čem se tady mluví, asi bys myslel, že běloši jsou největší blázni na světě!“

„A nejsou?“ Diana na mne vyplázla jazyk a odešla na příď, kde už zas začínal nějaký virvál.

Za moment už klusala zpátky, ale předběhl ji Ao Harrap.

„Poplach, Charry! Darkka proplaval úžinou, aby zjistil, co se děje. Jsme obklíčeni! Celá oblast je zatarasena čluny a venku, na širém moři, pluje loď asi taková, jako náš Griissirno. Na člunech Malajci ozbrojení po zuby, chystají se na nás. Jiný východ odtud neexistuje. Jsme v pasti!“

Diana hvízdla jako uličnický kluk.

„Cože?“ zeptal jsem se a pomalu zvyšoval hlas. „Ta zatracená pakáž si myslí, že mě zadrží v téhle smradlavé zátoce? Ta banda ničemů se domnívá, že vůbec cokoliv zadrží moji loď, když chce plout odtud? To toho ještě nemají dost? Chtějí poznat moji pěst? Tak dobrá, když to chtějí, mají to mít! Zrovna teď mám náladu někoho roztrhat na hadry!“

„Neřvi tak,“ upozornila mne Diana. „Nech si něco na nepřítele! Nemusíme všichni ohluchnout!“

„Ty drž klapačku a vyhlas alarm! Rychle!“

Diana se rozběhla ke zvonci a začala vší silou cloumat provazem; první údery nikoho nepoplašily, ale když zvonění neustávalo, objevili se členové posádky. První přiběhl na můstek Toby; když se dozvěděl co a jak, vzal píšťalku a začal ohlušujícím způsobem hvízdat. Přiběhl Millard, O'Reilly, Andrej a Mabel, pak otec Ignác, Jenniffer a Andrew. Jen princ Yamanaki stál nepohnutě za mnou.

„Tak kamarádi! Dozvěděl jsem se, že zátoka je uzavřena divochy; máme možnost zůstat tady a čekat, co se z toho vyvine, nebo prorazit! Podle mého je lepší prorazit, tady bychom mohli čekat až do úplného zešedivění, a stejně bychom nakonec dostali na... Naše loď je dobře ozbrojená, posádka statečná a uvyklá boji – tak doufám, že všichni souhlasíte, abychom bojovali!“

„Já ne!“ pravila Jenniffer. „Je to hrozné, hrabě! Dělejte něco, abychom nebyli v nebezpečí!“

„Já taky nesouhlasím,“ dodal Andrew. „Je to nebezpečné! Máme na palubě ženy, máš to na paměti?“

Ostatní podle všeho souhlasili, protože hrozili pěstmi, řvali a tvářili se bojovně.

„Vy dva si zalezte někam, kde na vás nebude pršet. Hlavně se nepleťte těm, co budou bojovat. Pozor, rozdělím úkoly!

Kapitán Millard: převezme řízení lodi. Já velím bojovému oddílu, nemám na to čas.

Toby: vezmeš si na starost záď a boky, aby tam nikdo nevlezl; kdyby něco, zavoláš nás.

O'Reilly: máš příležitost předvést, co umíš s děly. Nejlepší by byly tříštivé náboje, ať něco vidí!

Andrej: připravíš co nejrychleji pár svých anarchistických bomb. Mabel ti může pomoct. Tak, aby se daly házet na čluny!

Saong-Čou: připravíš všechny chlapy k boji. Máš pravou stranu!

Takheo-Kweng: ty to samé, ale na levém boku lodi!

Harry: vezmeš si jednu strojní pušku

Andrew: vidím, že chceš bojovat, tak druhou. Jenniffer ti může pomoct, aspoň podávat náboje. Otec Ignác bude podávat náboje Harrymu. Já vím, že jste kněz a zbraně nesmíte brát do rukou, ale když nás dostanou, snědí vás bez ohledu na vysvěcení!

Yamanaki: dostaneš pušku a budeš střílet jako ostatní. Až bude čas, pomůžeš tím svým mečem při boji zblízka.

Diano: ty zůstaneš u mne a pomůžeš, kde bude třeba.

Šelmy vědí samy nejlíp, co mají dělat.

Je všem všechno jasné?“

Zřejmě jim to jasné bylo. Jenom Tošio se zdvořile uklonil:

„Pane, ve tvém zasedacím sále na stěně jsem spatřil bojový luk. Směl bych požádat, abys mi jej pro tento boj zapůjčil?“

„Jistě, ale...“

„Studoval jsem Zenovou školu lukostřelby a...“

„Jasně, vem si ho. Můžeš si ho klidně nechat...“

(pochopitelně nám Li překládal. Nebudu to pokaždé opakovat)

Na lodi zavládl horečný ruch; všichni kromě Jenniffer se co nejúčelněji připravovali k boji. Měl jsem trochu obavy, co udělá Pepito a jeho parťáci, ale už si zvykli, že patří k posádce a hodlali jít s námi i proti bývalým společníkům. V jejich světě se zřejmě občasná změna nadřízených nebere tak přísně.

Také Li se u mne na chvíli stavil.

„Vznešený pane, je mi nesmírně líto, že se tohoto boje nemůže zúčastnit můj otec a ostatní z naší vesnice! Nesmírně rádi by si vyřídili účty s těmi ničemy, co nám kazí obchody!“

„Neboj se. Třeba ještě budete mít příležitost!“

Li přikývl, ale to nebylo vše co měl na srdci. Chvíli otálel, měl strach; potom řekl: „Jestli přežijeme, přimluvíš se u našeho vznešeného hosta, aby mne přijal za učedníka?“

Ohlédl jsem se na Yamanakiho. Stál nehybně, ruce složené na břiše, mlčel a vyčkával.

„Zajisté. Ale proč?“

„Ten muž je veliký mistr bojového umění. Kdyby byl tak nesmírně laskav a přijal mne do učení, mohl by mi dát cenné rady.“

„No... viděl jsem, že je dobrý bojovník. Ale žádné skutečně mimořádné výkony zatím nepředvedl...“

„Prozatím nebylo třeba. Přesto mi stačí jediný pohled, abych pochopil, že je mistrem.“

„Tak dobře. Řeknu mu to.“

Li se nám oběma hluboce poklonil a chtěl odejít na své místo. Ale Tošio najednou promluvil; Li se zarazil, obrátil se a přiběhl k němu. Japonec vztáhl ruce a Li mu do nich vložil svůj meč. Na malou chvíli jej drželi oba, Tošio něco povídal, ale nerozuměl jsem ničemu. Pak se Li poklonil, zasunul meč a odběhl.

Stačilo mi to. Naslouchal jsem Dianinu povídání o všelijakých mistrech Zenu dost dlouho, abych věděl: Yamanakimu není třeba nic vykládat. Je mistrem proto, že ví.

Blížili jsme se k úžině. Spatřil jsem, že se tam mihla loďka, pak zmizela. Dal jsem příkaz, aby se každý ukryl za zábradlí a čekal, ať loď vypadá, že všichni po namáhavém boji spí. Jen já, kapitán Millard u kormidla a princ Yamanaki jsme stáli na můstku a hleděli před sebe, na skály, za nimiž nás čekala smrt.

Griissirno pomalu a majestátně, pod polovičními plachtami, vplul do ústí průlivu; v té chvíli jsme také spatřili řadu pestře pomalovaných domorodých loděk s vysokými špicemi, plně obsazených po zuby ozbrojenými Malajci. Když jsme se objevili, ozval se ze všech stran ohlušující řev a zároveň nám okolo uší zasvištěly kulky. Bylo to daleko a nemohli nic trefit, přesto stříleli jako blázni. Několik kulek protrhlo plachtu nad našimi hlavami, ale to lodi nevadilo, plula stejně klidně a majestátně dál.

Tošio se pohnul. Ukázal za sebe a něco povídal, uchopil svůj luk a držel jej volně v rukou. Nechápal jsem, moře za námi bylo prázdné. Ale potom jsem spatřil, že z porostu mangrove při břehu se vynořila jedna, druhá, třetí loďka. Jejich posádky veslovaly co nejrychleji, aby se dostaly k naší zádi a uzavřely nám cestu zpět; náčelník těch mužů stál na zádi jednoho člunu a povzbuzoval své mužstvo hrdelními výkřiky.

Tošio zvedl luk. Vůbec nemířil, bleskově jej natáhl a vypustil šíp. Ten šíp zasáhl náčelníka do břicha, chlap zašermoval rukama, přestal řvát a sletěl ze člunu. Tošio už měl v ruce další šíp, zas jej bez míření vypustil a zasáhl kormidelníka dalšího člunu. To už se zvedli námořníci a začali střílet; Malajci pochopili, že se přepad nepodařil, že proti nim stojí celá naše palebná síla, tak to otočili a prchali.

V té chvíli jsem pochopil taky já, že Tošio Yamanaki skutečně je mistrem Zenu. V jeho pohybech jsem postřehl stejnou rituální dokonalost, jako v činnostech mnichů v Barmě. Jeho počínání bylo službou Nejvyšší Osobnosti Božství; jeho šípy vedla vyšší moc a byl jsem si nyní jist, že tatáž vyšší moc povede jeho ruku, až vytasí svou hroznou katanu.

„Děla – pal!“ zavelel jsem. Ze spodní paluby zabouřily dělové rány. První koule zapadla do vody před loďkami, ale ostatní zasáhly doprostřed jejich seskupení. Mezi domorodci nastal zmatek a mnoho raněných i umírajících s křikem padalo do vody. Polekalo je to a já současně dal rozkaz: „Strojní pušky! Pal!“

Napřed se rozrachotila Harryho puška, teprve potom druhá. Dvě dlouhé dávky přelétly řadu nepřátel a všude rozsévaly smrt. Asi to nečekali, mnozí se snažili uprchnout z ohrožení, ale jejich velitelé, hnědí, žlutí i bílí, jim nedovolili a popoháněli je vpřed. Znovu práskla děla, gejzíry vody, které tříštivé náboje při dopadu na hladinu vyvolaly, rozháněly trosky lodí daleko od sebe a uvolňovaly nám cestu.

„Plachty svinout! Kotelna – plnou parou!“ velel jsem. Parostroj se rozblafal a z komína se vyvalil černý dým; doposud jsem jej nechal běžet volně a předstíral, že plujeme jen pod plachtami. Nyní loď přímo poskočila dopředu; námořníci skočili k vrátkům a svinovali zbytek plachet, aby nepřekážely při manévrování.

Princ Yamanaki vedle mne znovu pozvedl luk a vypustil šíp. Když jsem se díval, kam střílí, spatřil jsem, jak ze skály nad námi sletěl Malajec v rudé sukni, svírající ještě teď v ruce pušku. Současně jsem si všiml dalších hlavní, namířených na nás.

„Pozor! Na skalách mají ukryté střelce!“

To už jsem taky střílel a někdo další rovněž. Přesto stříleli i Malajci; vedle mne se do paluby zaseklo několik kulek a kdybych rychle neskočil za sud s pitnou vodou, mohl jsem mít v těle pár ukázkových dírek. Yamanaki se snad vůbec neschovával, vypouštěl své šípy a jeho pohyby připomínaly tanec. Jednoho námořníka kulka zasáhla, puška mu vypadla a zůstal nehybně ležet. Kromě pušek používali nepřátelé šípy, dost dlouhé, zdobené vyřezáváním, pomalováním a barevným peřím; jeden se zapíchl do sudu těsně u mého nosu.

Zbývající loďky Malajců se dostaly k naší přídi. Teď přišla chvíle, aby Andrej vyzkoušel svoje bomby. Nepoužil však výbušné mechanismy, ale zápalné láhve. Hodil jich několik; když zasáhl některou loďku, tekutina se rozstříkla a člun naráz vzplanul jako pochodeň. Posádce nezbývalo než skočit do vody a plavat ke břehu, pokud nechtěla uhořet. Horší bylo, že kdyby taková hořící loďka narazila do našeho boku a zaklínila se, mohl chytit i clipper. Tomu naštěstí zabránily granáty, které po nich námořníci házeli a podařilo se jim včas je potopit.

Teď se bojovalo všude; já sám střílel po všem, co mi přišlo před mušku, přestal jsem si všímat, co dělají ostatní a podlehl bojové vášni. Znám tento stav myšlení od svých šelem, ty často v boji propadají podobné extázi a po odeznění si těžko dokážou vzpomenout, co vyváděly. V nějakém podobném stavu mysli se taky nacházel Yamanaki; myslím, že mu rozumím.

Nakonec se podařilo čluny před námi rozehnat; Malajci, kteří přežili, prchali do bezpečí a my měli chvíli klidu, abychom se porozhlédli, kolik nás zbylo a kdo padl. Ranění byli odneseni do podpalubí a Andrej se na ně podíval, ale nemohl dělat skoro nic, ještě jsme z toho nebyli venku. Těžce raněným moc pomoci nebylo, muži s lehčím zraněním pak odmítali opustit své místo a chtěli bojovat dál.

Tošio přešel palubu a sebral pušku, která vypadla jednomu ze zabitých z rukou. Přistoupil ke mně a zeptal se čínsky, ale já mu přesto rozuměl: „Jak se s tím zachází?“

Ukázal jsem mu to; pušku už možná znal, ale takovou konstrukci viděl poprvé v životě. Byla z našich vojenských zásob. Vyzkoušel ovládání, zlehka kývl hlavou a ponechal si ji. Pochyboval jsem, že mu k něčemu bude, když z ní v životě nestřílel, ale proč ne?

Ale pořád ještě jsme proplouvali tou úžinou; bylo mi jasné, že dokud nebudeme na volném moři, nemohu si být jist, že máme po problémech. Taky jsme se ještě nesetkali s jejich vlajkovou lodí, tím trojstěžníkem, o kterém všichni mluvili.

Za té situace ohlásil jaguár na přídi: „Pozor! Před námi další skupina člunů!“

Nebyly to čluny. Byly to vory ze silných klád, plné ozbrojených Malajců a svázané dohromady tak, aby uzavíraly celou úžinu. Za ní bylo skutečně volné moře – ale tahle přehrada mohla zadržet každé plavidlo, i mnohem silnější než Griissirno. Za ní, před ní, všude okolo se to hemžilo čluny. Jak se zdálo, vyrukovala na nás celá jejich armáda v plné síle. Čemuž jsem se ostatně nedivil, já bych to udělal taky. Pokud se jim podaří zvítězit, budou pány na celém oceánu. Pokud ne...

O'Reillyho děla zahájila palbu, připojily se strojní pušky. Andrej začal vyhazovat svoje bomby a každý, kdo měl pušku, pálil po Malajcích na vorech i člunech. Ale také oni začali střílet; všiml jsem si, že máme několik mrtvých a bezpočet raněných. Jedna kulka mě škrábla na rameni, ale nebylo to nic vážného, ani jsem se o to nestaral.

Všiml jsem si, že na jednom z vorů velí domorodcům běloch, asi třicetiletý muž v bílé košili. Pobízel je vehementně, když ale v jeho blízkosti vybuchla jedna z Andrejových bomb, rozmyslel si to, skočil na nejbližší člun a prchal ven z úžiny. Malajci byli statečnější, sice se snažili vyhnout přímému střetnutí, ale všichni po nás neustále stříleli a jejich kulky štípaly třísky z paluby kolem nás.

O'Reilly se překonával, jeho děla rozbíjela zátaras z vorů; hodně domorodců tam zahynulo, ti zbývající to nakonec taky vzdali a uprchli na člunech. Ale byli jsme nuceni zmírnit rychlost, náraz do zátarasu by nám nemusel být prospěšný. Toho využili muži, kteří zůstali za námi, ať už uvnitř v laguně nebo různě poschovávaní v porostu. Jejich čluny byly neustále za naší zádí, stříleli po nás, někteří skákali do vody, plavali k lodi a pokoušeli se vylézt na naši palubu.

Všiml jsem si toho ve chvíli, kdy mě Tošio upozornil hrdelním výkřikem. Hned na to se tam rozběhl; asi pět Malajců už vyšplhalo nahoru, zbývající se tam snažili dostat, ale Tošiovi to bylo zřejmě jedno. Vytasil meč a vrhl se mezi ně; jeho pohyby připomínaly podivný rituální tanec, když se otáčel uprostřed nich a každým seknutím zasáhl jednoho. Nechápal jsem; během chvilky zabil či poranil všechny, co tam byli, potom otřel svou katanu o suknici jednoho z nich a zasunul ji do pochvy. Jediné, co při tom řekl, byl výkřik kiai, nesrozumitelný zvuk, který mu pomáhal uvolnit koncentrovanou energii.

Já se staral raději o to, co je před námi. „O'Reilly! Je zátaras rozbitý? Proplujeme přes to?“

„Snad jo...“ křičel. „Pražím do toho...“

„Tak plnou parou vpřed! Ať to zametem...“

Byl jsem bos a cítil každé hnutí lodi pod svýma nohama. Proto jsem také pocítil tupý náraz, jak jsme se srazili s troskami vorů a člunů. Přestože stroj jel naplno, zbrzdilo nás to; tlačili jsme před přídí kupu harampádí a i když jsme zabírali plnou silou, byla rychlost lodi čím dál menší. Nakonec se clipper zastavil docela a jen se chvěl záběry lodního šroubu.

„Zatraceně! Uvázli jsme?“

„Narazili jsme,“ křičel zepředu Patrick. „Nemůžem dál, trčíme v tý zatracený kupě trosek...“

„Střílej z kanónů na břehy a na čluny kolem! Andreji, ty bomby házej přímo před příď!“

„Neblázni – očešeme celý předek!“ varoval pan Millard.

„Nevadí, hlavně když proplujem! Dělej!“

Andrej hodil první bombu. Vybuchla kus před přídí lodi a orvala lanoví na čnělce, ale jak se zdálo, poškodila i zátaras. Druhá bomba ale nevybuchla a třetí taky ne; skulily se z hromady dříví do vody bez účinku.

To už jsem byl na přídi vedle Andreje – Yamanaki tady byl také a zvědavě přihlížel, co se stalo s bombami.

„Nevím, co to je!“ bránil se Andrej. „Asi navlhly... nebo se něco nepodařilo! To se stává...“

„Já vím, atentát na cara! Ale teď musíme... nedá se nic dělat, musíme to uvolnit! Jdu dolů; vy tři, pojďte se mnou!“

Mávl jsem na trojici našich černochů. Vzali jsme každý jednu sekeru a slezli dolů na hromadu dříví. Hvízdlo okolo nás několik kulek, ale nedbal jsem toho a dal se první do sekání a páčení trosek, abych je odstranil z cesty. Černoši mi svojí hrozivou silou pomáhali; šlo by nám to dost od ruky, kdyby nebylo Malajců, kteří nepřestávali střílet. Černoch Bob byl škrábnut na ruce šípem, ale jenom zaklel a pracoval dál.

Diana varovně vykřikla a vypálila z pušky. Spatřil jsem, že od břehu vyrazil houf člunů s Malajci, mávajícími krisy. Nejdřív kolem nás zasvištělo pár kopí, naštěstí bez výsledku, protože z rozkymáceného člunu nejspíš nedovedli přesně zamířit. Yamanaki měl lepší mušku; viděl jsem, že začal opět střílet šípy a několik mužů na člunech padlo.

„Kryjte nás palbou!“ křičel jsem. „Musíme to dodělat...“

Přišel jsem na to, že svázání vorů byl velmi vychytralý čin; nepoužili totiž lan ani ničeho umělého, ale lián, které jsou velice pružné a je obtížné je poškodit. Vory bylo možno rozbít tříštivými dělovými náboji, ale liány, navíc pod vodou, byly téměř nezničitelné. Sekal jsem do nich vší silou, ale výsledek naprosto nebyl úměrný mojí námaze, šlo to zoufale pomalu a čluny nepřátel se neustále blížily.

Pak se mi podařilo něco asi uvolnit, neboť kmeny se mi rozjely pod nohama a já zajel polovinou těla do vody. Rychle jsem se vytáhl zpět, aby mě dříví nerozmačkalo – teď už bylo nutno odstranit jen pár posledních klád a odsunout jeden z vorů, který byl poškozen málo, svou mohutností držel celou nakupeninu na sobě a bránil nám v pohybu. Právě, když jsem zase zvedl hlavu, spatřil jsem, jak jeden Malajec skáče ze člunu na ten vor – vzápětí padl Dianinou kulkou.

„Bacha, chlapi!“ zařval jsem. „Rozdáme si to s nimi!“

Jeden se na mne hnal s kopím, rozťal jsem jej jednou ranou od ramene až po žebra. Vedle se skácel další ranou jednoho černocha, ale celkem jich bylo aspoň dvacet a hrnuli se ze všech stran. Jejich krisy byly mnohem účelnější pro boj zblízka než sekery, taky oni sami byli daleko mrštnější a obratnější. Raději jsme se dávali na ústup k lodi a bránili se.

První klesl Bob, probodnut krisem naskrz; sice v poslední chvíli rozpoltil svému vrahovi lebku sekerou, ale potom padl na jeho mrtvolu a krisy dalších Malajců jej dobily. Druzí dva černoši řvali vztekem a bili nepřátele se zdvojeným úsilím – ale jeden z nich byl už také poraněn.

Další neštěstí se stalo mně: při úderu jsem nedržel sekeru dost pevně a topůrko, mokré lepkavou krví, mi vyklouzlo z prstů. Sekera spadla na trámy voru a já se pro ni už nemohl shýbnout. Malajci zařvali radostí, ale já chytil jednoho z nich, zakryl se jeho tělem a vyrazil proti nim; mého zajatce propíchali skrz naskrz, ale zatlačil jsem jeho mrtvolou pár těch ničemů do vody a sehnul se, abych zase vzal svoji zbraň. V té chvíli mne některý sekl křivým krisem do hlavy nad čelem.

Nebyla to zlá rána, lebku nepoškodila – ale zatočila se mi bolestí hlava a já klesl na kolena; v té chvíli jsem dostal druhou ránu do téhož místa, ale ne zcela tak silnou, jak si můj nepřítel přál, protože jej v té chvíli zasáhla přímo do srdce Dianina dýka. Přesto jsem upadl na vor, jen zvedl oči a očekával smrtelnou ránu.

Dokonce jsem věděl, který muž to bude: ohromný Malajec, který měl místo krisu něco jako meč podobný čínskému či japonskému. Už se rozmáchl, já v poslední chvíli uchopil nějaký kus dřeva a natáhl jej před sebe v marném pokusu o obranu. Ale v té chvíli jsem spatřil, jak se z vody vymrštilo třímetrákové tělo delfína, jeho špičatý čenich nabral Malajce do prsou, rázem mu přerazil žebra i hrudní kost a smetl jej do vody. Na hlavě delfína svítilo rudé znamení.

To už jsem zase stál na nohou a ohlížel se, co použít k obraně; sekera někam zmizela, asi spadla do vody. Popadl jsem nejbližšího Malajce za vlasy, trochu ho přiškrtil a sebral mu jeho kris. Byl pro mne sice jen něco jako dýka, ale dalo se s tím bojovat.

Najednou se vor prudce zhoupl a vedle mne se objevil Tošio. Poznal jsem ho až ve chvíli, kdy mi jeho meč projel pod rukou a probodl chlapa, který se na mne vrhal; jako by do něj udeřil blesk, čepel meče jsem ani neviděl – jen na jeho prsou se objevil krvavý květ a on se s nic nechápajícím výrazem skácel.

Potom se Tošio vrhl přímo doprostřed skupiny domorodců, kteří právě vylézali z člunu; nestačil jsem vůbec postřehnout, jak se to stalo, jeho meč se několikrát mihl vzduchem a ti chlapi se jeden po druhém káceli na hromadu. Jediné, co jsem viděl, byly gejzíry stříkající krve – a slyšel jsem jeho hrdelní výkřiky.

Ani Malajci to nemohli jen tak pochopit; mnozí prchali, skákali do vody a nechávali nás v klidu. K mému štěstí, já se motal jako opilý, z hlavy mi řinula krev a oslepovala mne. Všiml jsem si, že na voru je také Li, možná i další. Někdo mě uchopil a vlekl na loď, ale asi to nešlo. Poznal jsem, že Takheo-Kweng; nakonec si mě přehodil přes rameno a vynesl na palubu jako žok rýže. Omdlíval jsem; jen jsem cítil, jak krátké tlusté Korejcovy prsty přejíždějí po mé lebce. Potom se mi náhle vědomí rozjasnilo, veškerá bolest ustala a bylo mi nesmírně dobře; jen jsem nechápal, co se děje.

Takheo-Kweng mi utáhl kolem hlavy obvaz z kusu plátna. „Teď ti bude nějaký čas dobře. Ale pozor, dlouho to nevydrží!“

Rozhlédl jsem se. Na palubě zuřila bitva mezi našimi námořníky a několika stovkami Malajců, kteří lezli nahoru na všech stranách – bylo tak zle, že dokonce i Španěl Pepito se rval jako ďábel. Mabel střílela ze dvou revolverů, Diana skákala jako kočkodan a sekala do nepřátel podobně jako Tošio. Vedle ní bojoval Tannarr, kterému z boku prýštila krev.

Moc jsem se nerozmýšlel – můj těžký meč byl pohozen na palubě u zábradlí, kde jsem jej nechal při slézání na vor, zmocnil jsem se ho a vrhl se na pomoc Dianě. Ránu mého meče nebylo možno vykrýt žádnou zbraní Malajců – ty méně opatrné jsem smetl jediným mávnutím, jako když jsem doma štípal dříví. Diana po mně otočila hlavu a usmála se, ale ten úsměv jí ztuhl, když viděla, jak vypadám. Nebyl však čas na vzájemné prohlížení, rozzuřená masa temných těl se na mne hnala s divokým řevem a výhružně trčícími krisy. Vletěl mezi ně taky Takheo-Kweng – poprvé jsem ho vlastně viděl v boji. Neměl meč, přerážel jim kosti údery svých krátkých tlustých rukou. Taky z něj šla dost hrůza.

„Na můstek,“ sípěl jsem. „Musíme se dostat... z týhle pasti!“

Diana pochopila, pár námořníků kolem nás také; Korejec nechápal nic, ale ani se o to nezajímal, stačilo mu, že bojuje. Vpadl mezi nás Yamanaki se svým bleskurychlým mečem, pročistil nám cestu a zase zmizel někam, kde bylo ještě hůř. Jeho meč byl celý rudý od krve, vždycky zasvištěl jako blyštivý had a každou ranou vzal někomu život.

Na okamžik se vedle mne objevil Aflargeo; krvácel, ale vrhl se nepřátelům pod nohy a jen jejich křik a zmatek naznačoval, kde ze všech sil trhá a kouše. Zmizel v tom přílivu, jako by se nad ním zavřela vodní hladina. Jeden ze Saong-Čouových pobočníků se mi postavil po bok se širokým čínským mečem, na konci rozšířeným. Bil jím Malajce po hlavách, ale pak jej někdo bodl krisem a Číňan zmizel pod vlnou protivníků.

„Charry, koukej!“ vykřikla Diana. „Plujeme!“

Skutečně, šinuli jsme se zvolna úžinou; zřejmě někdo nechal parní stroj na 'pomalu vpřed' a když jsme uvolnili cestu, dala se loď sama do pohybu. Kapitán Millard ještě stál na můstku, dva či tři námořníci ho bránili proti dotírajícím Malajcům. Teď měl kapitán nejdůležitější funkci, musel sám řídit loď, abychom nevrazili do některé skály.

Konečně se nám podařilo trochu vyčistit palubu; ani jejich síly nebyly nevyčerpatelné a mnozí váhali postavit se v boji proti tygrům a jaguárům, proti mému či Yamanakiho meči. Když přišli na to, že vyplouváme na širé moře, skákali radši přes palubu a snažili se doplavat ke břehu. Zdvojnásobili jsme svoje úsilí a podařilo se nám prosekat na můstek. Odtamtud bylo jasně vidět, jak je celá paluba posetá mrtvolami.

„No, sláva Bohu,“ vzdychl jsem. „Diano, nestalo se ti nic?“

„Ale, čerta! Zato ty vypadáš! Co je s tebou?“

Sáhl jsem si na hlavu, ale strašně to bolelo a radši jsem toho nechal, už proto, že z přídě se potácel O'Reilly:

„Ti všiví parchanti... dělají tam další zátaras!“

„Děla – pal!“ zařval jsem. „Můžeš ještě...?“

„A kdo z nich má střílet, ty vole? Já už nemám ani nohu!“

„Jdem!“ seběhl jsem dolů z můstku a ostatní jeden po druhém za mnou, na dělovou palubu. Jenom Yamanakiho jsem nechal nahoře, aby dával pozor na případný útok zezadu. Přijímal moje rozkazy bez nejmenšího odporu a okamžitě je plnil.

O kanón se tam opíral kuchař s hlavou ovázanou, v zakrvácené bílé zástěře. Vedle něho ležela řeznická sekera na porážení čuníků, taky celá od krve.

„Jsou to jenom čluny,“ hlásil. „Vory tam nejsou...“

„Bude stačit jeden výstřel přesně doprostřed. Dokážeš to, Patricku?“

„Ale jo. Jenže musíme pohnout s tím dělem... to nedokážem!“

„Jak kdo!“ skočil jsem za kanón, uchopil oběma rukama lafetu a vzepřel se nohama o stěnu. Dřevo sice zapraštělo, ale dělo se pohnulo a pomalu natočilo do požadované polohy. Pomohli mi; společně jsme nabili kanón a O'Reilly zamířil.

„Počkej! Co je se strojními puškami?“

Jenniffer ležela na zemi v mdlobách; dle pozdějšího vyjádření otce Ignáce do nich upadla hned na počátku a vydržela tak celou bitvu. Otec Ignác klečel a modlil se. Andrew Green nechal svou pušku bez obsluhy a šel nahoru, pomoci v boji muže proti muži. U druhé ležel Aljoška Rastopčenkov, celý špinavý od střelného prachu. Ohlédl se na mne a zablýskal zuby v úsměvu: „Jsem připraven!“ hlásil.

„Dobře. Otče Ignáci, můžu vás na chvíli vyrušit a požádat, abyste střílel? Až to bouchne, začněte! Patricku, pal!“

Starý Irčan zatáhl za spoušť děla; zahřměla rána a tříštivý náboj dopadl přímo doprostřed seskupení domorodých člunů. Současně se rozrachotily obě strojní pušky a taky naše ručnice. Já sestřelil nějakého náčelníka, který je podněcoval do boje. Tehdy bojovníci naskákali do vody a prchali na břeh.

„Hurá!“ vykřikl Aljoša. „Vyhráli jsme, utíkají!“

Ostrá příď Griissirna rozrazila trosky loděk a náš clipper se konečně vyprostil ze sevření skalní úžiny. Před námi se rozkládalo širé moře. Ale také krásná trojstěžňová plachetnice s parním strojem, se všemi děly namířenými na Griissirna. Na její palubě se to černalo Malajci. Jmenovala se Regina a na stožáru nevlála žádná vlajka.

Aljoša údivem hvízdl, otec Ignác sepjal ruce:

„Pro všechny svaté! Ještě tohle! Co to je?“

„Velitel. Bílý muž, který velí Malajcům. Ten, který vás chtěl vydat smrti. A pořád ještě si to přeje!“

O'Reilly plácl dlaní do děla. „Nabíjet! Potopím je...“

„Ne!“ zarazil jsem ho. „Vypadá to, že nás nechtějí potopit. Myslí, že se jim podaří přirazit a dobýt naši loď. Griissirno se mu určitě líbí tak, jako mně jeho Regina. Zvlášť, když na naší palubě skoro nikdo není. Jenom mrtví a ranění...“

„Co chceš dělat?“ ptala se Diana. „Ne... to nemyslíš vážně!“

„Jo. Daruju ti tu loď jako svatební dar!“

„Ty ses zbláznil, Charry!“ vyjekl O'Reilly.

„Viď, že jo?“ vyběhl jsem na palubu a ukázal loď Japonci. Prohlížel si ji; pak se dokonce usmál a kývl hlavou.

„Kdy ty se už přestaneš vytahovat?“ Diana si povytáhla kalhoty, utřela si nos a počala hledat, kam zahodila svou pušku.

Zjišťoval jsem, jak jsme na tom; nic potěšitelného. Ale většina přežila: Andrej Rastopčenkov, který měl ovázanou levou ruku, přinesl tři poslední bomby a potutelně se při tom usmíval. Mabel byla bez zranění, jen celá zakrvácená. Taky tu byl Johanes, měl nějaké škrábnutí na hlavě, ale usmíval se. Za průvlakem se schovával Španěl Pepito, u můstku se krčil Gyula Ártabogyi. Bylo nás ještě dost, když započítám i Aflargea a Tannarra, kteří si vzájemně lízali rány vedle vchodu do příďových kajut. Kde byly ostatní kočky, nevím.

Regina se blížila přímo k nám. Viděl jsem, jak na stěžních pozorují naši činnost jejich hlídky a rozhodl, že budeme chvíli předstírat, že nejsme schopni obrany. Nařídil jsem, ať se všichni plouží po palubě, jako by byli totálně zdecimovaní a smrtelně ranění. Ani jim to předstírání nedalo moc námahy.

Tošio Yamanaki se otázal, zda mu dovolím vystřelit z mé dalekonosné pušky. Nepochopil jsem, proč se na to vůbec ptá; když jsem viděl, jak se zbraní zachází, pochyboval jsem, že by dokázal něco trefit. Ale přece jen jsem mu vysvětlil, kde jsou miřidla a muška a jak je třeba srovnat je s cílem do jedné roviny. Pravděpodobně pochopil; přiložil pušku k líci a téměř bez míření vystřelil. Jeden z mužů na stožáru vykřikl, rozhodil rukama a padal do moře.

Odpověděla nám prudká střelba, většinou bezúčelná. Vyhlížel jsem rozbitými lištami zábradlí, jak se Regina blíží a jak se Malajci připravují k útoku. Mnoho jich stálo na zábradlí se zbraněmi v rukou a chystali se přeskočit k nám. Na můstku stálo pár bělochů a pozorovalo, jak se útok daří.

Když byla Regina na třicet metrů, vysunul jsem opatrně pušku dírou v zábradlí a namířil na kormidelníka; Tošio si vybral muže, který zřejmě velel ostatním, protože se choval nejpánovitěji a tam na můstku udílel rozkazy. Mířil jsem dobře – když práskl výstřel, přitiskl muž ruce na prsa a klesl na kormidelní kolo. Taky ten Tošiův se zhroutil a já už věděl, že jeho Zenové umění mu umožňuje ovládat pušku stejně dobře jako luk.

Naše výstřely byly signálem ke všeobecné střelbě. Malajce připravené k útoku pokropil déšť olova, i ze strojních pušek, a způsobil mezi nimi slušnou paseku. Andrej a Mabel hodili každý jednu bombu; Mabel sice nedohodila, ale Andrejova bomba udělala pořádnou čistku. Přesto pokračovali v útoku; domnívali se asi, že naše obrana je poslední křečí umírajícího. Opět se mezi Malajci objevil muž v bílé košili, ale než se mohl účinněji projevit, zastřelila ho Diana z karabiny.

Potom se ozval náraz, jak do sebe obě lodi narazily bokem; vzápětí hodil Andrej poslední bombu. Vyskočil jsem na nohy a uvítal mečem útočící Malajce. Vedle bojovala Diana a Saong-Čou. Yamanaki se někam ztratil a spatřil jsem ho až za chvíli, kupodivu na Regině, kde řádil jako Černá ruka. V tom mu znamenitě sekundoval Ao Harrap, který se tam taky znenadání zjevil.

Útok nepřátel se nepodařil. Naopak, naši se ocitli na palubě Reginy. Spěchal jsem tam také; jak jsem ucítil pod nohama jejich palubu, pochopil jsem, že vyhrajeme, neboť Malajci radši prchali. Postavili se nám na odpor jen všelijací míšenci, Číňané, Japonec s mečem podobným Yamanakiho kataně. Ten zaútočil na mne a předtím probodl jednoho Pepitova pašeráka, stejným bleskovým útokem, jaký používal Tošio. Ale přece jen jsem se už něco naučil; rychle jsem uskočil a když jeho rána šla do prázdna, přeťal svým mečem toho lotra vejpůl.

Aflargeo, Tannarr, Râtam a další jaguár zaútočili na můstek; vrhli se tam z druhé strany a nalezli nepřátele nepřipravené. Velitelé pirátů se ani nestihli bránit, už klesli s prokousnutými hrdly. Jejich mužstvo se ještě chvíli bránilo, pak ale naskákali do vody a plavali ke břehu. Ve vodě je sice napadl Darkka a jeho delfíni a pár jich zabili, ale většině se podařilo uprchnout.

Regina byla v naší moci; všichni nepřátelé byli buď mrtví či ranění, nebo na útěku. Jenom u můstku stálo pět bílých, podle vzhledu na první pohled lumpů. Ruce měli nad hlavou a tvářili se zděšeně; stěží se některému z nás podařilo zabránit, aby je někdo z Číňanů nebo šelem nezabil.

Rozhodnutí o nich záleželo na mně; zeptal jsem se jich tedy: „Vy jste z posádky Reginy? Jakou jste měli funkci?“

„Milost, pane!“ spínali ruce. „My za nic nemůžeme, sloužili jsme tady jako obyčejní námořníci! Museli jsme poslouchat!“

„Ale zúčastnili jste se boje!“

„Kapitán nařídil! Co byste s námi udělal vy, pane, kdybychom vás při boji neposlechli?“

„Tím chcete omluvit spoluúčast na vraždách, loupežích, únosech a potápění cizích lodí?“

Chtěl jsem už nařídit, aby je pověsili na ráhno, ale Diana byla chytřejší; naklonila se ke mně a připomněla: „Neblázni, Charry, potřebujem námořníky! Dej je zatím zavřít, já to s nima nějak domluvím... Můžeš je pak v Hongkongu vydat soudu...“

„Tak jo,“ řekl jsem. „Zavřete je zatím do podpalubí! Vyřídím si to s nimi později...“

Zatímco Johanes a Gyula odváděli lotry do lodního vězení, Diana si našla Pepita. Díky vrozené bystrosti přežil bitvu bez zranění i bez větších škod.

„Poslouchej, mám pro tebe návrh! Nejspíš ty lumpy znáš, tak je přesvědč, aby se k nám přidali. Jinak budou viset.“

„No jasně, paní kapitánko, s radostí! Oni to jistě vezmou... ale co s nima bude potom?“

„Jseš lišák mazanej a znáš Charryho; určitě je v Hongkongu nechá běžet. Můžeš si s nima zařídit živnost.“

„Poníženě děkuju, paní kapitánko! To je od vás moc hezký, že se o mě tak staráte. Stejně moji kamarádi padli...“

Pepito splnil Dianin příkaz velmi důsledně. Šel k zajatcům a představil se jako lodní důstojník. Potom jim vysvětlil, že jeho společník a přítel kapitán Carlos je pirát ještě chamtivější a bezohlednější než dosavadní velitel a že mají docela kliku, že to přežili a dostanou šanci se zapojit do našeho podnikání. Pokud ovšem nechtějí skončit v tlamách žraloků, kteří se sem již sbíhají ze širokého okolí a chystají se také přiložit zuby ke společnému dílu. Po tomto vysvětlení okamžitě přislíbili, že nám budou věrně a oddaně sloužit.

Diana měla pravdu. Reagovala na situaci, která nastala: ztráty byly nesmírné. Z Číňanů padla víc než třetina, ostatní měli různá zranění. Z černochů nám zbyl jenom Tom. Padli dva tygři, jeden leopard, čtyři jaguáři. Zahynul kuchař, který bojoval velmi statečně, taky dva námořníci najatí v Hongkongu. Nějaké zranění, menší či vážnější, měl skoro každý, v pořádku byla jen Diana, Yamanaki, Andrew, Jenniffer, otec Ignác a malý Aljoška. Naštěstí osoby znalé lékařství se už o ně staraly.

Nařídil jsem, aby mrtvoly nepřátel byly naházeny přes palubu již zmíněným žralokům. Potom jsem jakž takž rozdělil schopné lodníky na obě lodi a nařídil, abychom se vydali co nejdál od toho prokletého ostrova. Vydal jsem ještě nějaké další rozkazy, ale Diana postřehla, že působím nějak mátožným dojmem, takže ty moje řeči poněkud zcenzurovala.

Pak jsem se složil. Nevím přesně, co se mnou bylo, zda jsem něco dělal nebo povídal. Vím jenom, že mne odnesli na lůžko; můj stav byl zřejmě výsledkem Takheo-Kwengova zásahu. Uvědomoval jsem si to, ale bylo mi to naprosto jedno.

Nejspíš se mnou nemohli nic dělat, tak mě ponechali na Regině. Diana mě uložila a požádala Andreje, aby přišel. Než se to stalo, bleskově prohlédla kapitánovu kajutu a přilehlé místnosti. Hledala lékárničku, ale našla především dobře zásobený bar. Jednu láhev příšerně silné pálenky po okoštování prohlásila za vhodnou dezinfekci a rozhodla se čistit jí moje rány. Potom si to přece jen rozmyslela, snad v ní zvítězil soucit.

Ale objevila ve stěně kajuty tajná dvířka a za nimi pytlíky se zlatými a stříbrnými mincemi a svazky bankovek. Tento nález ji rozhodně nerozhněval, zase dvířka zavřela a zapamatovala si, jak se otvírají. Snad to mělo nějakou spojitost s klíčkem, který měl kapitán, muž v bílé košili, kterého zastřelila, na krku. Jenže, jeho mrtvolu hodili žralokům taky, než jsem se probral.

Při té příležitosti se Diana pokoušela najít taky lodní knihu. Setkala se však s nezdarem, ani se nedozvěděla nic o původu lodi, jejím původním poslání a dalším osudu. Jediný dokument byl naprosto čistý sešit, označený na první stránce jako lodní deník a pak pohozený ve skříňce pod horou různých špinavých papírů, vesměs účetních dokladů.

Potom přišel Andrej Rastopčenkov, kulhal a tvářil se pochmurně, když mne prohlížel. To jsem se zrovna probral, on mi zkoumal hlavu a bručel: „Tys měl zas jednou víc štěstí než rozumu! Máš na hlavě dvě sečný rány, jednu ošklivější než druhou! Divím se, žes dokázal tak dlouho stát na nohách...“

„Neboj se,“ řekl jsem. „My Ritherové máme tvrdé palice! Už jsem ji jednou měl rozbitou a dostal jsem se z toho sám, jen s pomocí jedné tygřice. Tyhle jdou křížem přes tu starou ránu...“

„Koukám... tohle spolkni a zapij to... vodou! Diano, potřebuju to očistit, asi budu muset šít. Umej mu to a ostříhej ty štětiny okolo. Hned jsem tady...“

Jestli se mi doteď motala hlava, po jeho prášku se mi zdálo, že se začíná motat na druhou stranu. Láhev, kterou Diana nalezla, odsouhlasil jako správnou dezinfekci, ale doporučil zředit vodou, což se stalo. Když mi ten roztok nalila do ran, začal jsem skučet a pokusil se vstát, ale neměl jsem sílu. Diana mi nabídla jinou láhev pro vnitřní očištění; obvykle není tak pohostinná, tak jsem se napil. V tu chvíli už mi bylo fakt všecko jedno.

Když mi čistila rány nějakým hadříkem, počaly zase krvácet a já přestal vidět. Taky jsem si vzpomněl na jména některých svatých a počal je přivolávat ku pomoci; Diana ovšem tvrdí, že jsem klel, a to dosti sprostě. Má žena, ta dobrá duše, se tím nenechala zmást, vyzbrojila se nůžkami a dala se do mé hřívy. Vyčistila okolí ran důkladně, ostříhala mi vlasy skoro do poloviny lebky. Jestli jsem doteď nevypadal jako pirát, tak od té chvíle... Potom přišel Andrej, schválil veškeré její počínání a řekl, že je to dobře, jelikož bude šít. Vyčistil rány ještě důkladněji, ale to už mi bylo fuk, dokonce to ani nebolelo. Skutečně rány sešíval, jednu dvěma stehy a druhou dokonce třemi. Bylo mi to jedno. Kdyby mi chtěl hlavu uříznout, taky by mi to bylo jedno. Když všechno sešil, namazal mi hlavu nějakou hojivou mastí a zavázal pořádným množstvím obvazu. Doporučil mi, abych ležel, nehýbal se a nic nedělal. Souhlasil jsem, ani to nešlo.

Během ošetření přišel Aflargeo, kulhal na tři pracky a byl celý dosekaný. Přesto se choval bojovně a tvrdil, že je-li třeba, bude se rvát dál. Posoudil Andrejovu práci, ohrnul nos a prohlásil, že je to zbytečná hloupost a že by mne vyléčil sám, jedinou účelnou lékařskou metodou, kterou tygři znají: soustavným olizováním. Bylo mi to jedno. Andrej se s ním pohádal, že uzná jeho lékařské praktiky, až uvidí, jak se sám vyléčí ze svých četných ran.

Pak přišel pan Millard a na něco se mne ptal. Nevím přesně, co to bylo, ale odsouhlasil jsem mu to. Také Saong-Čou se přišel na mne podívat a taky on něco chtěl. Nevím, co.

Velení se nejspíš ujala Diana. Nespornou výhodou bylo, že ji poslechl Tošio Yamanaki; jeho autorita způsobila, že pak už ji poslouchali i ti, kteří by jinak třeba odmítli. Španěl Pepito provedl výslechy zajatců a dozvěděl se, že nedaleko odtud se nachází největší vesnice ostrova, v níž je sídlo kapitána. Kromě jiného i skladiště zbraní; Diana se poradila s ostatními a došli k názoru, že ponechat je ve vlastnictví domorodců by nebylo dobře, ještě by jim mohlo napadnout nás pronásledovat. Nejspíš se taky zeptali na můj souhlas; já určitě svolil.

Takže jsme se asi za dvě hodiny na to dostali k vesnici, která vypadala na pohled stejně jako první, jen byla větší. Před námi už tam dorazily zbývající čluny domorodců; teď byly vytažené na břeh a zcela opuštěné. Ve vesnici byl klid a mrtvé ticho, rušené jen slepicemi a toulavými psy; všichni obyvatelé, hlavně ženy a děti, uprchli do vnitrozemí ostrova.

Přál jsem si vystoupit na břeh a vesnici prozkoumat; v té době mi už bylo tak dobře, že jsem to mohl udělat. Diana nesouhlasila a chystala se mi v tom zabránit, ale Andrej řekl: „Ať si ten blázen dělá, co chce! Stejně ho neudržíš, tak proč se s ním hádáš? Víš vůbec, že tě vnímá?“

Kecal blbosti, vnímal jsem daleko líp, než kdo jiný na lodi; vnímal jsem dokonce, jak nad námi křičí rackové a v podpalubí šelestí lodní krysy, jen mi připadalo zbytečné jim to vykládat. Taky jsem slyšel, jak mne pomlouvají na druhém konci lodi; moje vnímání se nejspíš zesílilo v důsledku nějaké drogy. Mohl bych to podrobit vědeckému výzkumu, ale proč to dělat, když lidstvo se zmítá v bažinách neznalosti a nepochopení? Dokonce jsem si začal vzpomínat na latinská jména zvířat, která nás vyučovali na škole. Mělo to nějaký účel? Nemělo!

„Netvař se tak, Diano,“ požádal jsem svoji drahou choť. „Teď vypadáš jako mandril rýholící, Mandrillus sphinx. Proč?“

„Já... ale já...“ zakoktala.

„Vidíš,“ poučil jsem ji. „A teď tvůj obličej dokonce nabývá zřetelných rysů, které má vřešťaň rezavý, Alouatta seniculus.“

Neodpověděla. Poprvé, co jsem ji znal, nebyla schopna cokoliv odpovědět. Působilo mi to potěšení.

Dopluli jsme ke břehu. Skutečně, ve vesnici nebylo živé duše, dokonce i ti psi před námi prchali. Kdoví, co jim kdo namluvil. Kromě domorodých staveb jsme objevili čtyři domy postavené bělochy, těsně u přístavní hráze. Ve dvou byla skladiště, dva obytné. Taky tam byla značně velká loděnice, v níž se loď pirátů opravovala po případných poškozeních.

Nehodlali jsme se tam zdržovat déle, než bylo nezbytně nutné. Dveře byly zamčené, ale námořníci urazili zámek. První barák byl příbytek námořníků a zjevně tam nebylo nic, co by mohlo mít nějakou cenu. V hromadě harampádí jsme se nehodlali přehrabovat, ale Číňané si stejně vybrali, co se jim líbilo. Druhý dům bylo obydlí kapitána a důstojníků, tam jsme to prohledali důkladněji. U důstojníků i kapitána jsme v truhlicích nalezli jistou částku peněz, kterou jsme zabavili, nicméně zdálo se mi, že je toho dost málo. Diana měla ještě ten klíček, co k ničemu nepatřil; na její pokyn Ao Harrap čenichal a čenichal, až našel padací dvířka v podlaze. Byla tam těžká truhla, kterou museli dva zvedat. Já bych ji možná unesl sám, ale v tu chvíli jsem měl dost starostí, abych se udržel na nohou. Klíč do ní pasoval, Diana ji otevřela a začala se spokojeně usmívat.

V truhle se nacházela kožená brašna, v níž byly naskládány bankovky různých měn ve svazcích převázaných šňůrkou; dále dvě menší truhličky, v jedné ražené zlaťáky, v druhé zlato v prutech. Ve větší kožené brašně různé šperky, včetně pytlíčků s diamanty a perlami. Několik váčků se stříbrnými mincemi, další brašna se stříbrnými pruty. Nebylo to tak cenné jako pokladnice tygrů nebo jaguárů, ale příjemný příspěvek do našeho státního rozpočtu.

Diana nařídila přenést truhlu na Griissirna; dokonce požádala Yamanakiho, aby ji doprovodil a hlídal. My jsme pokračovali v prohlídce skladišť; objevili jsme spoustu potravinových zásob, které jsme dali odnést na lodi, už jsme moc jídla neměli. Zvlášť jsme se zajímali o skladiště zbraní; bylo velmi dobře zařízené a dal by se tam vyzbrojit pluk vojáků. Kromě nádherných zbraní trofejních, ty měl kapitán z větší části pověšené ve svém pokoji. Nařídil jsem přenést všechno na lodi, včetně mnoha beden střeliva a výbušnin. Domorodci by se toho určitě rádi ujali, ale tomu jsem chtěl právě předejít.

Nakládku organizoval O'Reilly a něco se mu od začátku nezdálo.

„Vnímáš mě, Charry? Hele, s touhle akcí bude nějakej průser. Cejtím to ve vzduchu, snad bys to měl vědět!“

„Jasně, že tě vnímám. O co jde?“

„Ty flinty, co tam vláčíme, jsou armádní výzbroj; víš přece, že jsem sloužil u vojska, znám to. Dokonce v původních bednách, jen bez označení. O tý munici ani nemluvím. Ten chlap nebyl žádnej pirát, já bych to tipoval na nějakýho vojáka...“

„Nechápu. Tak ukradl ty zbraně vojákům, ne?“

„No... dejme tomu. Nebo koupil pod rukou, to taky jde. Ale mohl je taky od někoho dostat, aby... třeba způsobil problémy místní vládě. Já mám strach, že je v tom nějaká politika!“

Promyslel jsem si to, ale připadalo mi to k smíchu.

„No, to jsem tušil,“ mávl rukou Patrick. „Až přijdeš k sobě, tak si to nech projít hlavou ještě jednou. Mně připadá, že jsme se zamotali do nějaký vyšší hry, než na kterou stačíme. Jestli by nebylo lepší ani nikomu neříkat, co jsme tady našli!“

„Já to nikomu vykecávat nebudu, tak jako tak...“

„Hm... radši jdem!“

Zatímco neúnavná Diana pobíhala po kapitánově sídle a sbírala, co se jí hodilo nebo líbilo, jel jsem na Griissirna. Už ve člunu jsem se zhroutil, vnímal jsem vše jako v mlze. Na palubě se mě ujal Takheo-Kweng, ale žádné zásahy na mně nedělal, odvlekl mne do mé kajuty a uložil. Tam jsem ztratil vědomí definitivně.

Vrchního velení se ujala Diana. Požádala pana Millarda, aby převzal řízení Reginy, zatímco na Griissirnovi velel Râtam. Potom vyjednávala s Tošiem Yamanakim, Saong-Čouem a Takheo-Kwengem, ti byli jediní, komu kromě šelem důvěřovala. Nařídila jim, aby dobře hlídali pro případ, že by se odkudkoliv objevil nějaký nepřítel a okamžitě nás probudili, kdyby si nevěděli rady. V žádném případě však nesmějí brát ohled na případné rady a pokyny osob nezpůsobilých myšlení, jako je Andrew Green, Jenniffer atd.

Všichni jí to slíbili.

Potom si Diana natáhla do salónu rohož na spaní. Za normálních okolností jsme spávali v mé kabině, ale dneska mne nehodlala rušit v mých šílených snech, zároveň však nechtěla být příliš daleko. Spát na čínské rohoži si už taky zvykla. Tak ještě jednou obešla celou loď, přesvědčila se, že všechno je v pořádku a potom ulehla s pocitem dobře vykonané práce.

Errata:

09.08.2021 22:59