Vítej, nový čtenáři Q-240901!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Hněv mořských bohů

Probouzel jsem se poněkud obtížně a chvíli nechápal, co se to děje. Venku se šeřilo... ne, svítalo! Že bych prospal celý den? To mi připadalo hloupé...

„Charry-san!“ oslovil mě muž, který stál u mého lůžka. Teprve teď jsem ho poznal, byl to Tošio.

„Ano... vím. Co se děje?“

„Loď.“ řekl anglicky a pokračoval čínsky: „Malajská loď. Tři muži na palubě. Připlouvají k nám.“

Zvedl jsem se z lůžka a hledal, co si obléknout. Tošio mi podal osušku, kterou s oblibou nosím jako Malajci svoje suknice, pak počkal, až si ji omotám kolem boků. Na to uctivě sňal se stěny můj meč a podával mi ho. Bezmyšlenkovitě jsem jej uchopil, ale neměl kam ho zastrčit, tak jsem jen potřásl hlavou a vrátil ho na stěnu. Při pohybu hlavy jsem pocítil bolest, ta mne teprve definitivně probudila.

„Nejdřív se podíváme, kdo to je.“ rozhodl jsem se.

Vyšel jsem na palubu. Odněkud z moře se k nám blížil katamaran, dlouhá štíhlá lodice s vahadlem a trojhrannou plachtou. Jeden z trojice stál na přídi a pozoroval naše dvě lodi. Byl to vysoký muž, jen o málo menší než já, na svalnatém těle měl složité rituální tetování. Jeho průvodci, podle vzhledu velmi mladí, byli oblečeni do kalikových suknic jako Malajci, s nimiž jsme bojovali – on sám však měl okolo pasu pouze široký opasek z tapy, látky utkané z kokosových vláken, jaká se vyrábí na tichomořských ostrovech. Ornamenty na opasku zřejmě něco znamenaly, stejně jako jeho tetování. Za opaskem měl zasunut nádherný, několikrát zahnutý kris. Jinak byl nahý, nepřihlížíme-li k několikanásobnému náhrdelníku z perliček a náramkům na rukou i nohou. Vlasy měl dlouhé, mnohem delší než já, nad čelem cosi jako korunu z barevných papouščích per. Mohlo mu být tak třicet, možná o trochu víc. Ve tváři měl vepsány rysy odvahy spojené s určitou protřelostí světem, až skoro chytráctvím. Naproti tomu jeho průvodci vypadali vyjeveně.

Pokoušel jsem se přemýšlet. Na první pohled jsem hosta odhadl na význačnou osobnost, ovšem ve světě, který s naším světem nemá moc společného. Už jsem pár takových společenství na své cestě poznal a jediné, co mi bylo jasné, bylo to, že bych k tomu měl co nejrychleji přizvat Dianu. Jinak budou problémy.

Diana seděla u kormidla, opřená zády o prázdnou bednu a spala s hlavou zakloněnou dozadu; dýchala otevřenými ústy a zlaté vlasy měla mokré potem. Oddychovala ztěžka a zdálo se mi, že usnula vyčerpáním. Muž u kormidla, jeden z Korejců, zíral tupě a staral se hlavně o kompas, na němž mu nastavila kurs.

Když jsem se jí dotkl, otevřela oči a usmála se.

„Hele, seš živej,“ pronesla spokojeně. „Už jsem se bála...“

„Spal jsem celou noc?“

„Dvě noci, ale nevadí. Stejně jsme bloudili...“

Vysvětlil jsem jí, co se děje, vyskočila a šla se podívat.

„No, bezva. Můžu tě ujistit, že taky nic nechápu, ale nevadí, zvládnem to. Budem se snažit být zdvořilí...“

Sledovali jsme, jak katamaran zatáčí, pomocníci spouštějí trojhrannou plachtu a pomocí pádel se přibližují těsně k lodi. Velitel se ani nehnul, jen stál a usmíval se. Když byl až u nás, vykřikl anglicky a velice plynně:

„Zdravím vás, lidé! Mohu promluvit s pánem té velké lodi?“

„Já jsem kapitán,“ řekl jsem. „Kdo jsi a co chceš?“

„Smím vstoupit na tvou loď?“ zeptal se a jeho zuby zablýskaly v širokém úsměvu.

„Pojď nahoru! Spusťte mu žebřík!“

Zasmál se, hlučně a vesele – z boku lodi viselo lano, chytil se ho a vyšplhal na palubu tak rychle a zručně, jak jsem viděl jen u zkušených námořníků. Přelezl zábradlí, rozhlédl se po lodi a bystře odhadl lidi i šelmy, kteří tam byli. Nebál se lidí ani šelem. Tvářil se, jako bychom ho dávno očekávali a chystali se na jeho počest uspořádat slavnost.

„Jsi vítán,“ řekl jsem mu. „Neublížíme ti! Kdo jsi?“

„Nebojím se. Jsem Arauni z Ranoa Rapaitu.“

Toto prohlášení zřejmě něco znamenalo, ale netušil jsem, co.

„Jsi náčelník některého z místních ostrovů?“

Rozesmál se. Hlučným, veselým smíchem.

„Ne! Já jsem Arauni z Ranoa Rapaitu. Slyšel jsem hlas moře. Moře říká, že přišel velký náčelník, který pluje na veliké lodi. Bojoval s lidmi z ostrovů a zvítězil. Zabil jiného bílého muže, který také plul na veliké lodi. Teď má ten muž dvě lodi. To je velmi zábavné. Ale mnoho statečných mužů zahynulo. Arauni přišel, aby zatančil na jejich hrobech.“

„Když tedy nejsi náčelník... kdo jsi?“

„Náčelníci tohoto souostroví položili hlavu na zem před bílého muže a noha bílého muže jim na tu hlavu šlápla. Arauni jim říkal, že to nepřinese štěstí. Svět je zařízený tak, když uděláš něco dobře, jinde se stane něco jiného dobře. Když uděláš něco zle, tak se zas jinde stane něco zle. A tak to je, ale oni nevěřili, když jim to Arauni říkal. Jsou ještě živí? Arauni by jim měl říct, proč už nejsou živí.“

Když tohle všechno říkal, nestál ani na chvíli v klidu. Nemohu říct, že se pohyboval: on tančil. Tančil rukama, nohama, tělem, neustále pohyboval tváří. Každé slovo doprovázel výrazným gestem, někdy jasným, jindy zcela nepochopitelným.

„Hloupí náčelníci položili hlavu před bílé muže. Jejich hloupí bojovníci vzali zbraně a bojovali za ty muže. Napadli mnoho statečných bojovníků a bojovali s nimi. Vždycky zvítězili, zajali ty bojovníky, odvedli do své vesnice a tam snědli jejich srdce. Začali si myslet, že jsou nejmocnější, když snědli srdce tolika statečných mužů. Ale byli nejmocnější? Arauni jim říkal, že sníst srdce nestačí. Přijde ještě mocnější muž, který bude jíst ještě víc srdcí nepřátel. Pak podlehnou, on je zabije svou mocnou rukou a sám sní jejich srdce.“

„Bílí lidé nemají ve zvyku jíst srdce nepřátel,“ řekl jsem, ale na to nebral velký ohled.

„Přišel čas a všichni ti hloupí bojovníci zahynuli. Kdo zbyli, chvějí se strachem a nevědí, co počít. Když si někdo neví rady, potom musí přijít Arauni a promluvit slovo. Připomenout, že říkal taková slova, když byl měsíc ještě mnohokrát mladý.“

„Myslím, že ti rozumím. Varoval jsi náčelníky před spojenectvím se zločinci a piráty. Ale oni tě neposlechli.“

„Lidé nikdy neposlechnou, když jim někdo řekne slovo, kterému nerozumějí. Až porozumějí, je dávno pozdě. Araunimu je to líto, ale nemůže udělat, aby lidé rozuměli jeho slovům.“

„Mluvíš velmi dobře anglicky, jsi tedy zřejmě vzdělaný. Jejich náčelníkem ale nejsi, když tě neposlechli...“

„Řeč bílých lidí není složitá. Stačí přijít na místo, kde se klanějí Bohu a poslouchat, co ti povídají. Muži, kteří nikdy nesvlékají svoje sukně a štítí se žen, ti rádi vyprávějí slova ve své řeči a učí tě číst v jejich Knize. Arauni tam byl, když byl malý, aby se to naučil. Vaše řeč není složitá, lidé. Složitější je naučit se řeči ptáků. Ještě složitější je rozumět řeči ryb.“

„Řeči ryb se nedá rozumět vůbec!“ namítl jsem.

„Ó ne, to je veliký omyl. Je možné rozumět řeči ryb. Přišli žraloci a řekli: Arauni, byla veliká hostina. Lidé na ostrovech umírali a všichni nám dali svá těla, takže máme břicha plná, jsme sytí a spokojení a chceme si hrát. Pojď si s námi hrát, Arauni, nebudeme jíst tvoje tělo. Arauni si hrál se žraloky a oni vyprávěli, jak krásnou hostinu měli na ostrovech...“

„Ty jsi nějaký čaroděj!“ uhodl jsem.

Prudce zamrkal a rozesmál se. „Náčelníci vládnou vesnicím. Když je nějaká důležitá porada, svolají starce a bojovníky. Když se pak dohodnou, sejde se rada vesnických náčelníků a projednává všechno. Ta rada je nejvyšší nad všemi. Pak přijdou ke králi, promluví svá slova a král jim řekne svá slova. Někdy se dohodnou a někdy se nedohodnou. Někdy je z toho válka, jindy z toho není válka. A někdy je válka s jiným králem. Pak se sejdou králové, jednají spolu a na něčem se domluví. Nebo se nedomluví. Taková rada králů, to je veliká věc. Ale už dlouho nebyla, králů ubývá, málokterý ostrov má krále. Veliká, veliká rada, slavné a dlouhé řeči, mnoho moudrosti... Nikdo se neodváží říct slovo proti tomu, na čem se dohodne rada králů. A když se rada králů usnese, tak se přijde na to, že v té radě není žádný rozum. A tehdy přijde Arauni z Ranoa Rapaitu a vysměje se jejich hlouposti.“

„Jsi víc než král?“ ptala se Diana. „Pán všeho a všech?“

„Ale ne! Já nejsem ničeho pán a nic není pán mne. Já přijdu a zas odejdu. Jsem Arauni, který hovoří s Bohy a naslouchá jejich hlasu. Přijdu, řeknu, co vzkazují Bohové, a odejdu. Proč bych zůstával mezi hloupými lidmi?“

Už jsem neříkal nic. Jen jsem potřásal hlavou.

„Přišel jsem lidem říct, že byli hloupí, když poslouchali svoje hloupé náčelníky. Arauni řekl, že se špatně poradili, špatně rozhodli. Není dobré naslouchat hlasu lidí, kteří jsou hloupí. Bílí lidé chtějí věci, které jsou dobré jen pro ně. Teď bílý muž zemřel a náčelníci si nevědí rady. Arauni přišel, aby se podíval, co se stalo a řekl lidem, co mají dělat.“

„Dobře. Co tedy chceš od nás?“

„Chci vidět tebe a tvoje lidi. Chci vědět, kdo porazil muže ze souostroví. Abych mohl říct, co se má stát.“

„Dobrá. Jsem Charry Guyrlayowe ze země za mořem, z velikého ostrova, kde jsi určitě nikdy nebyl. Se mnou přišlo mnoho mocných a statečných bojovníků. Mohl bych ti říct jejich jména, ale asi by ti nic neřekla. Toto je moje loď, na ní jsem připlul osvobodit zajatce, které měli tví krajané ve vesnici v zátoce, pod kouřící horou. Osvobodil jsem je, probil se přes průliv a obsadil druhou loď, která předtím patřila vůdci bílých mužů. Pak jsem odtamtud odplul a už se tam nikdy nechci vrátit. Nemám nic proti Malajcům, nechtěl jsem jim ublížit, ale oni mě napadli. Přesto k nim necítím žádné nepřátelství. Dokonce jsme se pokusili pomoci těm, co byli zraněni naší rukou. Muž, který umí léčit zranění, je dle možností ošetřil.“

Arauni naslouchal té řeči s úsměvem. „Tak. Ale to ještě není všechno. Ještě není konec; proč říkáš, že se nechceš vrátit?“

„Protože skutečně nechci! Mám toho souostroví plné zuby, a když říkám, že nemám nic proti místním lidem, neznamená to, že bych musel toužit po jejich společnosti.“

V té chvíli se Arauni rozesmál. „Nechceš – nechceš. Ale co když budeš muset, aha? Co uděláš?“

„Když budu muset, tak půjdu. Ale proč...“

Arauniho zaujal Ao Harrap, přistoupil k němu a pohladil ho po hlavě. Při tom se dotkl černého pásku na jeho hrdle. „Toto zde je odznak Pánů Moře. Ty jsi přítel s Pány Moře?“

„Jak vidíš. Plují se mnou.“

„Ale Velký Zabíječ z Ostrova už není na tomto světě! Nebo jsem se zmýlil? Odešel jinam a plaví se mezi hvězdami!“

„Skutečně,“ řekl Ao Harrap. „Jsem syn Griissirna, Velkého Zabíječe, jak mu říkali piráti. Znal jsi ho?“

„Slyšel jsem o něm, ale nikdy s ním nejednal. Říkají, že byl spravedlivý. Byl mocí své země. Proč by zabíjel Arauniho? Arauni se nikoho nebojí, nikdo se nebojí Arauniho. Arauni nikomu neublíží. Jenom zpívá, tančí a vypráví o zákonech, kterými se řídí svět. Ty taky znáš zákony světa, viď?“

„Ano, znám. Myslím, že znám.“

„Naučil jsi je člověka, kterého nazýváš svým přítelem?“

„Některým ano. Jiné doposud neznám ani já.“

„Když neznáš, proč se nezeptáš? Arauni zná všechny zákony.“

„Když všechno znáš, tak řekni, kde ses to naučil!“ řekl jsem.

„Arauni se učil, když se narodil a byl ještě maličký. Starší a moudřejší naučili Arauniho dívat se na hvězdy. Hvězdy všechno vědí, musíš jen znát jejich řeč. Proto se Arauni dívá na hvězdy. Podle hvězd řídí svůj člun. Potom se zeptá moře a moře mu odpoví. Potom se zeptá ptáků a ptáci mu odpoví. Potom se zeptá ryb, také ryby mu odpoví. Potom se zeptá lidí; a lidé koukají hloupě!“

Arauni se opět rozesmál, málem se dal do tance.

„Dobrá, Arauni,“ řekl jsem a snažil se mluvit co nejvlídněji. „Prosím tě, abys byl naším hostem. A chceš-li, řekni mi, co máš v úmyslu dělat a kam vede tvoje cesta!“

„Potřebuješ k něčemu můj katamaran?“ ukázal s úsměvem na plavidlo, které muži připoutali k zádi.

„Ne, to rozhodně ne. Mám přece svoje lodi.“

„Když máš svoji loď, tak pluj tam, kam pluješ, a neptej se, kam pluje Arauni. Arauni půjde tam, kam je zapotřebí. A tehdy, když to bude zapotřebí. Říkám, co chci a dělám, co chci. Když se mi bude zdát, že říkáš pravdu, řeknu to. Když nebudeš mít pravdu, taky to řeknu.“

„Jsi zvláštní člověk, Arauni. Jsem poctěn, že jsi mým hostem. Jestli si něco přeješ z toho, co vidíš, řekni to a já ti to dám, bude-li mi to patřit. Jako dar z obdivu k tvé moudrosti!“

Arauni se rozesmál, sáhl za pás a zamával mi před očima svým vlnitým krisem: „Já nic nepotřebuji! Krisem zabiju rybu, upeču si ji a sním. Krisem zabiju prasátko, upeču si ho a mám co jíst. Zabiju slepici, upeču, zas mám co jíst! Nepotřebuji nic. Když přijdu k nějakému ohni, jsem vítán, dají mi jíst, co chci. Když požádám o některou dívku, jde se mnou a je šťastná. Co bys mi chtěl ještě dát?“

„Jsi velice šťastný člověk.“ ocenil jsem.

Arauni se rozhlédl po lodi a dospěl k názoru, že nejvhodnější místo pro jeho pobyt je kapitánský můstek. Došel tam, posadil se se zkříženýma nohama tak, aby viděl na celou loď, pozoroval dění a usmíval se. Jeho dva průvodci také vystoupili na palubu, ale chovali se daleko méně sebevědomě; spíš mi připadalo, že mají dost velký strach, ačkoliv byli chráněni jeho přítomností.

„Príma hra,“ řekl jsem Dianě. „Co s ním budeme dělat?“

„Taky bych ráda věděla! Pozoruhodný chlapík... zřejmě kouzelník nebo něco takového. Četla jsem... počkej, jdu si to najít!“ Diana se rozběhla do kajuty, hledat ve svých knížkách.

Já se rozhodl zjistit, co se dělo v době, kdy jsem ležel v bezvědomí. Ještě jsem se cítil slabý, ale měl jsem taky hlad, to bylo docela dobré znamení. Šel jsem se podívat do lodní knihy, kde jsem zjistil, že jsme se od souostroví moc nevzdálili. Důvod byl vítr, který nám bohužel nechtěl být nápomocen.

Během té doby se na palubu dostavila spousta dalších lidí; to jsem zjistil, když jsem zaslechl nějaké vřískání. Pocházelo od Jenniffer, to bylo nepochybné. Rozčilovala se nad tím, že Arauni je přítomen na palubě, zejména nad jeho vzhledem.

Diana se dostavila vyzbrojena knížkou, v níž si do té doby četla. Nevím přesně, kdo ji sepsal, ale pojednávala o zvyklostech domorodců v Tichomoří a jejím původním účelem bylo přesvědčit ty lidi, aby svých zvyklostí zanechali. Diana na ni měla svůj názor, ale uvedená fakta brala vážně.

„Ať jde ten člověk okamžitě pryč!“ ječela Jenniffer. „Nesnesu, aby nadále zůstával na lodi! Nechci se na něj dívat!“

„Obávám se, že to nepůjde,“ konstatovala Diana. „Myslím, že zůstane na palubě tak dlouho, dokud bude chtít. Pokud by ovšem nebyl k odchodu donucen násilím, ale to bych si neriskla.“

„Ale já ho nechci vidět! Ať mi okamžitě zmizí z očí!“

„On vás někdo nutí, abyste se na něj dívala?“

Jenniffer se urazila, ale neodešla. „Zřejmě nechápete, co vám povídám, paní hraběnko! Ten muž je mi odporný!“

„Pochybuji, že vy jste mu sympatická.“

Nicméně vypadalo to, že Arauni nemá proti Jenniffer ani proti nikomu jinému námitek. Vlídně se usmíval.

„Ale proč je nahý? A proč je po celém těle tetovaný?“

Diana bleskově listovala ve své knížce. „Nahý je proto, aby bylo vidět, že je po celém těle tetovaný. A tetovaný je, aby bylo jasné, že patří k osobám chráněným tabu, to je pochopitelné!“

„Tabu? Co je to tabu?“

„Tabu je něco jako zdejší zákon. Je-li nad někým nebo nad něčím vyřčeno tabu, pak je taková osoba či věc posvátná a její užívání podléhá zvláštním směrnicím...“

„Ale to všechno mne vůbec nezajímá!“

„Máte smůlu. Všecky ostatní to zajímá velice.“

„Je to hluboce nemravný a zpustlý ničema a měl by být okamžitě vyhnán! Jinak si budu stěžovat svému snoubenci!“

„Obávám se, že ani Andrew s tím nic neudělá. Ve zdejším světě je jeho tabu mocnější než všechny zákony. Kromě jiného, když něco řekne nebo o něčem rozhodne, všichni ho poslechnou, protože jeho ústy promlouvají Bohové.“

„Cože? No pochopitelně, on je ještě ke všemu pohan! Myslíte, že by se podařilo ho přinutit, aby se nechal pokřtít?“

„Nevylučuji, že pokřtěn byl. Povídal, že strávil dětství někde na misii, tam se taky naučil anglicky. Zkuste to brát, že je něco jako kněz domorodců.“

„Kněz? Tenhle chlap, který se nestydí ukazovat svoje... Fuj!“

Dianě zablýskaly oči nadšením a opět hledala ve své knize: „No ovšem! Povšimněte si prosím tetování, které má v oblasti klína. Jsou to zvláštní magické obrazce, které dávají tušit, že vyniká obzvláštní způsobilostí v tomto směru. Na ostrovech je zvykem, že když takový člověk poctí svou přítomností nějakou osadu, přivedou mu dívku, aby ji oplodnil. Pro celou rodinu i vesnici se to považuje za velice šťastné znamení, zvláště když se z takového spojení narodí dítě.“

Jenniffer koulela očima a ztěžka popadala dech. Nechápala. Ale Diana nemilosrdně pokračovala v četbě: „V případě, že ze spojení tabuizovaného muže s dívkou z některého z rodů dojde k narození syna, je tento syn považován za syna samotného Boha a předurčen k vyšším povinnostem. Otec takového syna má právo odejmout toto dítě jeho rodu a odvést je s sebou k dalšímu vychovávání.“ Diana sklapla knížku a ukázala na kluky: „Vypadá to, že tamti dva jsou jeho synové.“

„To bude nějaký nesmysl,“ konstatovala Mabel, která nahlížela Dianě přes rameno a záležitost ji zajímala. „To by nezvládl, sám je ještě skoro kluk.“

„To je možné, ale třeba brzo začal a dost toho stihl!“

V tu chvíli počala Jenniffer opět ječet. Co povídala, nemělo hlavu ani patu, ale protestovala proti všemu; Araunimu, jeho synům, Dianě, její knížce i Mabel.

Arauniho situace zaujala; s úsměvem přišel blíž, nevšímal si Jenniffer, zato knížka ho zajímala. Byla vylepšena obrázky, které autor nechal pořídit, aby zobrazovaly různé typy tetování a jeho význam. Diana mu ji ochotně ukázala a on prohlížel. Jak se dalo čekat, uměl velmi dobře číst a dokonce chápal smysl textu, takže se za chvíli odstěhovali na záď, sedli si tam a Arauni odpověděl Dianě na prvních tisíc všetečných dotazů.

Jenniffer si letěla stěžovat za Andrewem; ale že potkala dřív otce Ignáce, vylila svoje srdce jemu. Otec jezuita pochopil, co se jí nelíbí, ale byl natolik realistický, až chápal, že se asi nedá nic dělat. Pokoušel se jí to vysvětlit, ale nedařilo se mu, jen to posilovalo její hysterii.

Nakonec zasáhla Mabel. Zahájila s Jenniffer dlouhé vyjednávání s úmyslem přesvědčit ji, aby se zapojila na lodi do nějaké práce, nejlépe v kuchyni. Vzhledem k tomu, že nám zahynul kuchař, bylo nutno, aby ho někdo nahradil. Mabel byla ochotná, vaření ji dost bavilo, dokonce i ve velkých kotlích, ale potřebovala pomocníka. Jenniffer zaváhala a když jí Mabel slíbila, že v kuchyni se nebude nucena dívat na ohavné návštěvníky, přijala.

Za mnou přišel Andrej, podívat se na moje zranění.

„Poslouchej, nemohl bys tomu vřeštidlu dát něco na uklidnění?“ zeptal jsem se ho. „Kdo ji má pořád poslouchat?“

„Kdyby to nebyla taková dáma, tak bych doporučoval dát jí do hlavy cihlou. Už jsem jí dal kapky i prášky, ale zatím to nijak nepomáhá. Snad ji hysterie přejde, až se uklidní...“

Při tom mi odmotal obvaz z hlavy a vyčistil ránu. Přišel taky Aflargeo a s potěšením konstatoval, že se hojení nedaří. Znovu připomněl, že jediná správná metoda léčení ran je jejich časté olizování tygřím jazykem, což doporučuje.

„No, já nevím,“ řekl Andrej. „Já bych taky doporučoval nechat volně a jenom čistit. V podstatě má ten tygr pravdu...“

Aflargeo byl potěšen; od té chvíle uvěřil, že Andrej je skutečně odborník a nechal ho pracovat.

„Měl jsi kliku, kost nebyla zasažená. Nedostal jsi plnou ránu; kdyby tě sekl pořádně, máš po starostech...“

„Měl jsem kliku v obou případech. Poprvé se mi podařilo trochu uhnout, jenom mě škrábl. Podruhé už víc nestihl, protože Diana po něm hodila nožem a propíchla ho.“

„No, šikovná holka. Od čeho máš tu starou jizvu napříč?“

„To je památka na jistého pana Hessona, rozsekl mi tehdy hlavu mačetou. Pak jsem ještě dostal klackem od jedný opice, ale taky ne moc naplno...“

„Príma, ještě párkrát dostaneš do palice a naučíš se uhejbat. Drž a nemel sebou, když ti to čistím!“

„Jestli bys mi neměl vytáhnout i ty stehy. Aby se to dalo líp čistit. Mám dojem, že je to plný hnisu, když se dotkneš rány, úplně mi vibruje hlava.“

„No, při tvých četných zkušenostech... tak dobře.“

Andrej přestříhal stehy a vytahal je. „Hlavní je držet to v čistotě, o to se postará Aflargeo svým jazykem. Bude stačit lehký obvaz, aby tě chránil před prachem...“

Aflargeo se ujal své povinnosti a lízal ránu; při tom jsem tiše omdlel, abych ho nerušil. Přišli se podívat také Li, Saong-Čou a Takheo-Kweng i Yamanaki. Každý z nich vyjádřil svůj vysoce odborný názor a Li to všechno překládal do angličtiny. Napadlo mi, že chybí ještě Arauni, ten je určitě taky lékař; ale naštěstí byl plně vytížen diskusí s Dianou.

Když Andrej trval na tom, že mou hlavu je třeba udržovat ve stálé čistotě, navrhl Li uplést mi opět čínský cop a přebytečné části vyholit. Byl k tomu ochoten, dokonce přinesl nářadí. Ale Tošio nesouhlasil a požadoval, abych byl upraven dle jeho zvyklostí. Přitom se dostali do diskuse, zda se cop má plést dle čínského či japonského způsobu; čím byla diskuse odbornější, tím víc mi unikal její smysl. Takheo-Kwengovi to bylo jedno, odmítal nosit jakýkoliv cop; Tošio vysvětloval, že pokud nějaký člověk cop nevlastní, není poznat, že je ušlechtilého rodu a patřičně vznešený, což lze tolerovat maximálně u mnicha, ale nikoliv u knížete. Jejich hádka mi připadala nesmyslná, takže jsem raději opět upadl do bezvědomí.

Podle výsledku soudě, zvítězil Tošio. Poznal jsem to ve chvíli, kdy mi namydlil hlavu a počal ji škrábat břitvou. Nebránil jsem mu, bylo to o trochu příjemnější než Aflargeova péče. Sice se mi zdálo, že to nějak přehání, ale i to mi bylo jedno. Když už jsem ho chtěl zarazit, nechal toho a počal mi vzadu splétat vlasy, tak jsem se vzdal veškeré snahy korigovat jeho počínání.

Když jsem se na sebe mohl podívat do zrcadla, zjistil jsem, že mi učesal krásný samurajský copánek, trčící dopředu na vyholenou pleš. Nebyl jsem sice moc k poznání, ale jednalo se víc o zranění než o krásu, tak jsem to přijal s humorem.

Protože jsem měl hlad, slíbil mi Andrej, že Mabel pro mne uvaří hustou a horkou polévku, která by mi dodala síly. Protože jsem se cítil dobře, šel jsem do kuchyně si ji vzít. Mabel tam byla a něco kutila na plotně; dala mi na požádání misku a nijak zvlášť se mému vzhledu nedivila.

Když jsem seděl za stolem a hladově hltal horkou tekutinu, otevřely se dveře a vešla Jenniffer, nesouce v ruce mísu brambor způsobem, jakým se nosí nevybuchlé granáty a chcíplé krysy. Když mne uviděla, zaječela a mísu i s bramborami pustila na zem.

„Probůh!“ řekla, když popadla dech. „Jak to vypadáte, hrabě?“

„No a co? Dostal jsem přes hlavu krisem. Viděla jste, že jsem ji měl ráno zavázanou, ne?“

„Ale vy, hrabě... když vy vyhlížíte jako ten hrozný divoch, ten Japonec s tím vražedným mečem!“

„On to byl taky jeho nápad! Klid, to se všecko spraví. Zatím mám trochu posekanou hlavu...“

Jenniffer si sedla na stoličku, posbírala brambory, uchopila do pravice nůž, do druhé bramboru a počala ji škrábat elegantně distinguovanými pohyby, jako když dáma ze společnosti loupe jablíčko svému rozmazlenému děcku. Dle jejího chování jsem poznal, že vidí takové předměty poprvé v životě.

Už jsem skoro dojedl, když se rozlítly dveře a vpadla Diana.

„Charry, já chci jet na Raiateu!“

Já a Mabel jsme zůstali naprosto klidní, zato Jenniffer se lekla, až vypískla a pustila nůž i bramboru.

„Co je to Raiatea a proč tam máme jezdit?“ ptal jsem se.

„Raiatea je ostrov uprostřed Tichýho oceánu. Taky se jí říkalo Hawaiki, původní sídlo sekty Ariori. K ní patří Arauni, chápeš?“

„Nijak zvlášť. Ale klidně vyprávěj, času dost.“

Diana usedla naproti mně a tvářila se obdivně. „No ne, Charry, tobě to ale sluší!“

„Dík. Miss Jenniffer se vyděsila, když to viděla.“

„Pěkná blbost; náhodou, sekne ti to. Podívej, takhle se stejně nemůžeš ukázat před guvernérem, tak otočíme kormidlo a plujeme na Raiateu, ne? Je tam bezvadně, mají jeskyně, ve kterých jsou uschovány sošky, které vyřezávali ještě předtím, než je objevili křesťané. Tehdy totiž sekta Ariori korzovala po celým oceánu a všude roznášela svoji vzdělanost. Její členové...“

„Klid, Diano, zaraz ten gramofón a vychladni...“

„Ale Arauni mi slíbil, že mi může pomoci dostat se taky do sekty Ariori! Ani by to nebyl velký problém, děvčata berou, pokud jsou na dostatečný duchovní úrovni. Udělali by mi po celým těle takový hezký tetování, jako má on, a...“

„Nemůžeme jet na Raiateu, protože jedeme do Hongkongu. A tam musíme, protože tuhle Jenniffer se musí dostat domů.“

„Máme snad dvě lodi, ne? Na jednu ať si sedne Jenniffer a Andrew a jedou domů, na druhý my...“

Jenniffer počala ostře protestovat a vznesla několik námitek logických i čistě osobních, ale nikdo jí nevěnoval pozornost. Diana ji na chvíli vzala na vědomí, ale nad jejími připomínkami jen mávla rukou.

„A co tam jako budeš dělat?“

„Napíšu vědeckou publikaci. Ta moje knížka, co jsem si koupila, je ubohá snůška nesmyslů. Chlap, co to sepsal, tam sice žil dvacet roků, ale za tu dobu nepochopil ani tolik, co já za pár minut, co kecám s Araunim. Zkrátka, napíšu jinou a vysvětlím těm ignorantům, jaká je skutečná pravda!“

„Tak jo, dobře. Ale nejdřív dovezeme Tošio Yamanakiho domů do Japonska. To jsi taky chtěla, ne?“

„No jistě, to jsem chtěla... Konečně, ty už seš japonsky i učesanej, tak... dobře. Nejdřív do Japonska, ale potom pojedeme taky na Raiateu, viď, že mi to slíbíš!“

Slíbil jsem jí to. Pořád ještě to bylo jednodušší než pokoušet se jí to rozmlouvat. Počala rozvíjet nadšené plány, ve kterých bylo čím dál těžší se vyznat, ale neměl jsem v úmyslu rozebírat je z hlediska logiky, protože jsem dobře věděl, že je několikrát změní, než dojde k realizaci. Pokud k ní vůbec někdy dojde.

Po jídle jsem pocítil horko a slabost. Nepřekvapilo mne to. Vedro bylo, navzdory časné ranní hodině, nesnesitelné, nedokázal jsem si představit, jaké bude o polednách. A že budu ještě slabý, s tím jsem taky musel počítat. Ale do kajuty jsem jít nechtěl, nechal jsem si postavit lehátko na palubu, odpočíval v něm a co chvíli vstával a nechal se polévat z vědra. Diana pokračovala ve svých diskusích s Araunim, námořníci se pokoušeli křižovat proti větru, který byl slabý a nepříznivý, a všichni pozvolna propadali omrzelosti a letargii. Taky já.

Trochu rozruchu způsobila aspoň Jenniffer, která začala fňukat, že jí je horko. Mabel, oblečená v kraťasech a volném tričku, jí vysvětlila, že důvodem je parádní oblečení a dala jí za příklad domorodce, kteří nikdy neobléknou ani o decimetr víc oděvu, než musejí. Pak zavolala Aljošku a předvedla Jenniffer, jak příjemně se jí zvedne nálada, když se nechá celá důkladně prolít mořskou vodou. Což ovšem Jenny udělat nemohla a nechtěla, svlékat se pro ni bylo nepřijatelné. Mabel jí dokonce chtěla předvést, jak se může dát se záchranným pásem vléci za lodí, ale Jenny odmítala se na takovou činnost třeba jen podívat.

Pak jsem chvíli usnul; když jsem se probral, spatřil jsem hned vedle sebe Ao Harrapa. Snad přišel jako duch na tichých tlapkách. Když postřehl, že nespím, přistoupil a otřel se mi hlavou o ruku, ale tvářil se neobyčejně vážně: „Něco se děje, Vládče.“ pravil tak naléhavě jako málokdy.

„A co to je?“ zvedl jsem se z lehátka.

„Nevím, ale jsem znepokojen. Hovořil jsem s Darkkou. Také on je znepokojen. A také on neví přesně, proč.“

„Ale nějaký důvod snad tvoje pocity mít musejí!“

„Ano, jistě. Vím, že jsme něčím nebo někým ohroženi. Jen jsem ještě nezjistil, odkud to nebezpečí přijde.“

„Od lidí nebo od něčeho jiného? Chápal bych, že nám chtějí jít po krku ti domorodci, ale od těch snad už jsme dost daleko...“

Jaguár chvíli uvažoval. „Nevím. Mám pocit, že ani Arauni tady není zcela náhodou. Jeho přítomnost zde je důležitá.“

„O čem jsi s ním mluvil?“

„O ničem. Zatím ještě nebyl čas...“

„Tak ať ho Diana přestane zdržovat, a ty s ním promluv!“

„Ještě ne. Ještě nevím, o čem.“ řekl a odešel.

Zhroutil jsem se zas do lehátka. Nemám rád, když se děje něco, čemu nerozumím. Pokoušel jsem se znovu usnout, ale nedalo se; dusivé horko pokračovalo a já se zmítal mezi spánkem a bděním.

Ao Harrap šel skutečně vyjednávat s Araunim; nevím, o čem se domlouvali, ale když jaguár přišel, tvářil se povážlivě. „Charry, musíme co nejrychleji odplout z těchto míst. Hrozí nám nebezpečí, možná smrt.“

„Proč? Co se děje?“

„Souostroví, které jsme předevčírem opustili, se blíží ke svému zániku. Neuplyne dlouhá doba, a už neuvidí vycházet slunce.“

„Ale proč?“

„Bude zničeno a zmizí v moři. Na jeho místě vyšlehne oheň; země se zachvěje a vychrlí plameny. Na místě, kde byla zátoka, povstane nová vysoká hora a bude tam pevná země. Ale život se tam vrátí až za dlouhá léta...“

„To ale znamená, že ti lidé tam – zahynou!“

„Ano. Pokud se nezachrání, nemohou přežít.“

„Myslíš, že to vědí? Jak ty to vůbec víš?“

„Poznáme, co se stane. My cítíme zemětřesení, výbuchy ohnivých hor, větrné smrště a podobná neštěstí.“

Na okamžik jsem uvažoval; rozhlédl jsem se po moři okolo nás a seznal, že je naprosto klidné, jen nepatrně rozčeřené vánkem.

„Víš i to, kdy se to stane?“

„Nebude to této noci. Ale vím, že zítřejší úsvit bude poslední, který toto souostroví uvidí. Další už nebude.“

„Takže – zítra?“

„Mezi soumrakem a úsvitem.“

„Vědí to i ostatní?“

„Vědí to už všichni Armini. Hovořil jsem s nimi. Nevědí přesně, co se stane, ale něco cítí.“

„Zkusili jste se poradit s delfíny?“

„Ano. Darkka má strach. Říká, že teplota moře stoupá. Nechce nás ani doprovázet. Jeho delfíni jej odmítají poslouchat.“

„My už přece nejsme blízko těch ostrovů! Odpluli jsme snad dost daleko, aby se nám nic nestalo... nebo ne?“

„Jsme daleko, ale ne dost daleko.“

„Takže... bychom se tam mohli i vrátit?“

Jaguár zaváhal. Snad poprvé v životě rozvažoval, zda mne vůbec má poslechnout. Pak řekl: „Ano, šlo by to.“

„Je naší povinností se tam vrátit, Ao Harrape. Musíme ty lidi varovat. Nemůžeme připustit, aby všichni zemřeli bez pomoci. Jsou tam ženy, děti... ti nám neublížili!“

Ao Harrap blýskl zelenými ohníčky v očích. „Je to tvůj rozkaz, Vládče? Potom jej splníme...“

„Ano, je to můj rozkaz. Nařizuji svolat celou posádku. Gyulo!“

Ártabogyi byl právě velitelem směny; když jsem mu nařídil svolat posádku, začal okamžitě hvízdat na píšťalku. První ovšem přilítla Diana, jako obvykle zvědavá, co se děje.

Vysvětlil jsem jí situaci, snažil jsem se opatrně, aby se moc nevyděsila, ale pochopila to velice rychle. „Fakt, jo? Myslíš, že Arauni to taky ví?“

„Myslím, že je to důvod, proč přišel.“

„Ale on ještě nic neříkal!“

„Protože to neví jistě. Před chvílí to pocítil Ao Harrap; ten je citlivější než lidé. Arauni možná také, ale...“

„Jdu za ním. Poslouchej, Charry, ty seš buď světec nebo blázen. Nebo taky možná obojí...“

„Takže ty se mnou nesouhlasíš?“

Vystoupla na špičky a dala mi pusu. „Proto tě mám ráda!“

Pak odběhla, a já sledoval, jak se řadí posádka.

Taky na Regině, která plula nedaleko nás, nastal ruch a viděl jsem, jak se tam všichni sbíhají k můstku; Regina se dala do manévrování a brzy se nám přiblížila ještě víc.

„Co se děje, Charry?“ volal kapitán Millard megafonem. „Zase nějaké nesnáze, nebo co?“

„Hned se dozvíte! Zatím udržujte pohotovost!“

Jediný, kdo zůstával naprosto klidný, byl Tošio Yamanaki. Buď neměl ponětí, co se děje, nebo mu bylo všechno jedno.

Naše posádka nastoupila, pochopitelně kromě těch, kteří leželi s těžkými zraněními. Nebyl na ně veselý pohled. Ale co se dalo v té situaci dělat?

„Přátelé, ani jsem vám nestačil všem poděkovat za statečnost v předešlém boji – a už zase potřebuji vaši pomoc! Dozvěděl jsem se od svých šelem, ony to poznají, že vbrzku dojde k přírodní katastrofě, výbuchu sopky, která zničí souostroví, kde jsme byli. Musíme se vrátit a zachránit lidi, co tam žijí. Nařizuji obrátit lodě a plnou parou se vrátit k ostrovům!“

Viděl jsem, jak se jejich tváře protáhly v údivu. Když jsem oznámil, že souostroví bude zničeno, řekl někdo: „Zaplať pánbůh!“ a když jsem vydal rozkaz, vyhrkl O'Reilly: „No těbůh!“

„No tohle!“ vykřikla Jenniffer. „To přece nemyslíte vážně, hrabě! Chcete zachraňovat zločince?“

„Chceš se vrátit k těm, kteří nás zabíjeli a s nimiž jsme bojovali?“ zeptal se s údivem Andrew.

„Jsou tam ženy, starci, děti, ti s námi nebojovali! Jsou to lidé jako my, poslouchají své náčelníky. Ti je zavedli na špatnou cestu! S chutí bych ty lotry nechal pověsit, ale to není důvod, abych odsoudil k smrti nevinné!“

„Uvítají nás další střelbou! Budou nás chtít pobít a sežrat!“

„Budou mít asi jiné starosti!“ soudil O'Reilly.

„Já souhlasím s kapitánem!“ prohlásil Andrej Rastopčenkov. „Jsou to lidské bytosti, musíme je zachránit!“

„Charry, já protestuji!“ vykřikoval Andrew. „Až dopravíš moji snoubenku a mne do bezpečí, pak si klidně dělej, co chceš – ale zatím ti připomínám, že máš na svědomí naše životy, jestliže...“

V tu chvíli jsem praštil pěstí do zábradlí můstku, až to zadunělo.

„Ticho! Já jsem tady kapitán! Komu se to nelíbí, může si klidně vystoupit, třeba hned! Já ale prosadím svou, jako jsem to dělal vždycky! Řekl jsem, že proplujem do sídla těch divochů a zachráníme Jenniffer; udělali jsme to. Teď říkám, že tam poplujeme znovu a zachráníme jejich životy. A taky to uděláme, bez ohledu na jakékoliv námitky! Všichni na svá místa!“

Jenniffer ještě něco kvokala, ale muži se rozběhli po palubě. Někteří už lezli na stožáry, jiní se připravovali na změnu kursu. Kapitán Millard na Regině dával odpovídající rozkazy, také oni se chystali k obrátce.

„Výborně,“ řekla spokojeně Diana. „Počínal sis jako chlap, Charry. Jen nechápu, proč vůbec svoláváš porady.“

„To nebyla porada, miláčku. Pouze jsem jim oznámil své záměry. Tobě je někdy příležitostně taky oznámím. Když neposlechneš, stáhnu ti kalhoty a nasekám na holej zadek!“

„To bude vzrušující! Doufám, že veřejně a před lidma!“

Objal jsem ji a přitiskl k sobě. „Zavolej Arauniho, prosím!“

Odběhla. Já se zatím posadil do svého lehátka; už zas se mi točila hlava. Nebylo mi tak dobře, jak jsem se snažil předstírat.

Arauni přišel a posadil se na zkřížené nohy proti mně. Usmíval se, ale to on pořád.

„Prosím tě, aby ses zamyslel nad situací, v jaké právě jsme.“ požádal jsem ho. „Informovala tě Diana o všem, co se děje?“

„Ano, řekla mi, co se děje.“

„Řekl ti také jaguár Ao Harrap, co očekává?“

„Ano, mluvili jsme o tom.“

„Bereš jeho obavy vážně?“

„Ano. jsem si vědom, že nám všem hrozí smrt.“

„Jsem rád, že to chápeš.“

„Každý, kdo se na tomto světě narodil, dříve či později musí také zemřít. To není nic zvláštního a kdo si myslí, že nezemře nikdy, je veliký hlupák.“

„Jistě. Ale to neznamená, že musejí zemřít hned...“

Arauni na chvíli přivřel oči a na něco vzpomínal.

„Za dávných časů se často stávalo, že teplota nějaké části oceánu stoupala, až byla voda horká jako oheň a vystupoval z ní smrdutý dým. Tehdy lidé, kteří tam žili, nasedli na veliké vory a pod ochranou svých lodí odpluli na jiné místo, protože věděli, co se stane.“

„Asi by to měli udělat i dnes.“

„Paní Palau Rana, Žena Ohně, která sídlí v hlubinách ohnivých hor, se rozhněvala, protože ji někdo urazil. Kdo na této lodi slouží této paní?“

„Myslím, že nikdo... kdo by měl?“

Arauni vztáhl ruku a dotkl se Dianiných vlasů. „Tvá žena má vlasy barvy, která by se mohla Paní Palau líbit. Měla by pro ni vykonat nějaké dobrodiní, aby ji usmířila.“

„Jak se to dělá?“ zajímala se Diana.

„Měla bys jí obětovat nějakého člověka, který ti není milý. Co třeba tu bílou ženu, která stále křičí a hněvá se?“

Arauniho úsměv byl tak bezelstný, že jsme uvěřili, že si z nás nedělá legraci. Diana se dokonce ohlédla po Jenniffer, která na přídi vykládala Mabel a Andrewovi, co si o nás myslí.

„Ne, Arauni. To by zcela určitě nešlo.“

„To je veliká škoda. Ta oběť by Paní Palau jistě usmířila.“

„Tak podívej,“ usmála se Diana. „Já beru všechno z toho, cos mi povídal o Ariori a zvyklostech rytířů-čarodějů z Raiatey. Ale v žádném případě nehodlám porušovat zákony, které pro nás stanovila vyšší moc, než je vaše.“

„Přála sis poznat naše učení. Když ti je odhaluji, hněváš se?“

„Ne, zatím nemám důvod se hněvat. Jenom ti řeknu tohle: Sloužím a chci sloužit Bohu v každé podobě, kterou zjevil v té které zemi; ale v případě, že se ty metody uctívání dostanou někdy do rozporu, vyberu si cestu, která mi připadá správná.“

Arauniho tvář zvážněla; snad poprvé, co jsem ho znal.

„Dívko, tvá slova jsou velmi odvážná. Myslím, že bych ti měl připomenout, že různá božstva se mohou vyskytovat také v rozhněvané podobě; pokud je nechceš usmířit, není vyloučeno, že budeš muset dříve či později čelit jejich hněvu!“

„Jo. To je mi jasný.“

„Jejich hněv ti může ublížit. A nejen tobě, všem kdo jsou kolem tebe. Máš dostatečné vědomosti, abys věděla, jak nebezpečné ty bytosti jsou!“

„Jo, vím. A já tobě zas připomenu, že jsem arminská císařovna. Když jsem tu práci brala, tak s vědomím, že riskuju. A to v řadě případů dost. Paní Palau Rana je jistě velmi mocná. Může mě zničit, kdy si vzpomene. Ale nemůže mne přinutit, abych přestala konat svou povinnost.“

Arauni odvrátil hlavu a na chvíli složil tvář do dlaní; viděl jsem na něm, že je hluboce rozhořčen. Diana taky nevypadala moc klidně, oči jí planuly a byla snad ještě krásnější než dřív.

Pak se Arauni zázračně rychle uklidnil. Opět se začal usmívat. „Zdá se, že tuto záležitost těžko vyřešíme. Pravděpodobně ti, co tě doprovázejí, mají stejný názor?“ pohlédl na mne.

„Podívej, Arauni, jsem námořník. Vyznám se v řízení lodi. Tedy, snažím se v tom vyznat. Taky v mořských proudech, různých pracech a dovednostech, který jsou potřeba, když člověk žije. Zásadně se nevyznám v tom, co přesahuje... Diana tomu říká hmotná úroveň. Různí lidé mě kritizují, že jsem primitiv, zabedněnec, hlupák a všelicos jinýho. Jsem, určitě. Ale poctivej hlupák. Když se jednou k něčemu rozhodnu, nic mě od toho neodvrátí.“

Arauni z Ranoa Rapaitu pozorně naslouchal a neříkal nic.

„Moje žena Diana je zvláštní, to vím. Spoustě lidí se nelíbí, to taky vím a dlabu na ně; líbí se mně. Je moc velká na to, abych ji zkoušel vychovávat. Navíc, její leopardi tvrdí, že jejími ústy aspoň občas promlouvá Bůh. Nemůžu to vyloučit, ježto povídat takový nesmysly jako ona by si člověk netroufl.“

Arauni opět nepromluvil.

„Tak jsem rozhodl, že když Diana něco řekne, budu to brát vážně a zařídím se podle toho, ať je to sebevětší nesmysl. Jestli si Diana chce rozlít ocet s paní Palau, nebo jak té ohnivé dámě říkáš, tak ji nejen nechám, ale budu ji podporovat. Na čarování nemám, ale sílu jsem měl slušnou a až se mi přestane točit hlava, zas budu mít. Není to poprvé, co mě praštili.“

Domorodec se tvářil velice vážně. Zřejmě skutečně uvažoval o tom, co jsem mu povídal. Udivovalo mne to; většina lidí vůbec neposlouchá, co říkám. Jenom to kritizují.

„A teď ty. Určitě znáš víc než my oba dohromady, o oceánu, ostrovech i tvých božstvech. Měli bychom tě poslechnout a udělat, co říkáš. Jenže my to neuděláme, protože Diana to odmítá. Takže to odmítám taky já. Pokud se to nelíbí Bohyni Palau, ať si trhne nohou a zakokrhá.“

Arauni se opět začal usmívat. „Budu přemýšlet o tom, cos mi řekl. Je to velmi zvláštní. Kdyby to neříkal člověk, který pobil tolik statečných bojovníků, nebral bych to vážně. Ale ty jsi... vy všichni jste zvláštní lidé. Budu uvažovat.“

S tím odešel na příď, tam usedl na zkřížené nohy a počal tiše prozpěvovat. Občas o sebe klapal chřestačkami, vyrobenými z velkých mořských lastur. Diana pozorně naslouchala jeho zpěvu, opět v ní zvítězila zvědavost.

A já si s povzdechem šel lehnout. Bylo mi bídně a nikdo mi nemohl pomoci, dokonce ani radou. Snad jen jeden. Tošio Yamanaki, který se neustále zdržoval v mé blízkosti, nic neříkal, jen všechno sledoval. Nikdy se na nic nezeptal, nikdy nepromluvil, aniž byl tázán. Zato já začal být zvědavý.

„Tošio!“ oslovil jsem ho. Okamžitě přistoupil a očekával rozkaz. Něco řekl, ale byl to spíš hrdelní zvuk než slovo.

„Posaď se, prosím.“ ukázal jsem mu. „Rozumíš, co ti říkám?“

Má čínština je bídná. Naučil jsem se pár slov, která potřebuji a která často používají naši Číňané. Samozřejmě to nestačí na nejjednodušší rozhovor, takže jsem byl nucen mluvit anglicky.

Odpověděl mi japonsky. Dlouhým, složitým a jak se zdálo moudrým souvětím. Dokonce mi podle rytmu řeči připadalo, že je to nějaký koán, zenová anekdota, kterými tak ráda oslňuje veřejnost Diana.

„Co si myslíš ty? Je můj rozkaz správný?“

„Tvoje rozkazy jsou vždy správné.“

„Ty víš, co jsem poručil?“

„Ne. Ale všechny tvé rozkazy jsou správné.“

Jeho odpověď byla naprosto dokonalá. Zenově dokonalá, jako vše, co řekl nebo učinil.

„Nařídil jsem vrátit se na ostrovy. Vybuchne tam sopka a pobije všechny. Než se to stane, my je zachráníme. Souhlasíš s tím?“

„Ano.“ řekl, aniž by se rozmýšlel.

„Může se ale stát, že při tom zahyneme!“

„Ano.“ řekl stejně klidně.

„Hm... tak ti děkuji.“

„Splním všechny tvé rozkazy, pane.“ řekl a odešel na své místo.

Čas plynul pozvolna; lodi měly nyní ten lehký vánek v zádech, takže mířily vhodným směrem a pozvolna zvyšovaly rychlost. Vydal jsem příkaz používat oba parní stroje, přestože jsme neměli nijak zvlášť velkou zásobu uhlí, na Griissirnu ani na Regině. Zastával jsem názor, že je-li někdy vhodná příležitost jet plnou parou, je to právě teď.

Odpočíval jsem na lehátku. Přišel Li, hluboce se poklonil mně, pak samurajovi a začal s ním o něčem vyjednávat. Potom mi řekl:

„Mistr Saong-Čou dospěl k názoru, že by bylo vhodné usmířit Pána Amitábhu Buddhu a požádat ho, aby nám byl milostiv. V boji padlo velké množství vznešených mužů, ale nikdo jim nepřečetl slova z Knihy mrtvých. Pán Avalokitéšvara, Velký Slitovník, sice zná ty, jimž by měl prokázat svou milost, ale zajisté je vždy vhodné mu to připomenout. Kromě toho, jdeme do dalšího obtížného boje a mohlo by se stát...“

„Plně souhlasím.“

„Rádi bychom uspořádali ten obřad při západu slunce na palubě naší lodi. Avšak nebyli bychom rádi, kdyby kdokoliv z lidí cítil ve svém srdci rozmrzelost či neklid pro to, co podnikáme.“

„Chápu. Nevím, jak jim v tom zabránit, ale pokusím se. Směl bych se toho obřadu zúčastnit?“

„Byli bychom velmi potěšeni.“

Li spokojeně odešel; krátce poté počal Tošio konečně projevovat nějakou aktivitu, odešel do kabiny a vrátil se za půl hodiny, oblečen do druhého svého kimona, vyrobeného ze světle modrého hedvábí a vyšívaného rodovými znaky. Vypadal skutečně vznešeně; dokonce si znovu vyholil hlavu.

Když se Diana dozvěděla, co se chystá, byla velice nadšená. Hned slíbila, že se zapojí zpíváním, jak se naučila při návštěvě chrámu v Barmě. Pochyboval jsem, že se za těch pár hodin stihla cokoliv naučit, ale nebránil jsem jí. Nařídila, abych se ustrojil do čínského oděvu, který mi dali v Hongkongu, a sama se taky vyzdobila, jak uměla.

Vzápětí přiběhla Jenniffer. Viděl jsem ji už zdálky a stačil jediný pohled na její tvář, abych věděl, že se pohádáme.

„Co to slyším, hrabě? Vy chcete dovolit těm odporným pohanům nějaký ohavný barbarský obřad! Přímo zde, na palubě!“

„Nechci jim dovolit nic ohavného ani barbarského. Požádal jsem je, aby uspořádali obřad k uctění Buddhy, což je jejich pojetí Boha. Stejně tak dovolím uctívat Boha každému, kdo o to bude mít zájem. Pokud si přejete, třeba i vám.“

Měla připraveny nějaké další námitky a připomínky, ale zřejmě jí má odpověď vzala všechen vítr z plachet. Takže jen pípla: „Očekávejte, že si budu stěžovat! Jsem jenom slabá žena, ale mám ochránce, kteří nedovolí mne tak urážet!“

Načež odešla; zíral jsem za ní a nechápal.

Zhruba půl hodiny po ní přišel otec Ignác. Uvítal jsem to, měl jsem stejně v úmyslu s ním pohovořit. Zároveň se však objevila Diana, nažhavená do fialova. Kdo je kovář, dobře ví, že stačí ještě chvíli žhavit a začnou lítat jiskry.

„Vážený pane hrabě,“ otec Ignác se usmíval jako měsíček a jeho hlas byl med a máslo, „slečna Jenniffer, jenž je počestnou a věrnou služebnicí Páně, se na mne obrátila s krajně pohoršlivou novinkou. Nejenom, že jste dovolil primitivním barbarům... Ach, jak můžete, hrabě? Jak můžete?“

„Jako každému. I vám, budete-li chtít. Pokud hodláte uspořádat ve vhodném termínu na palubě bohoslužby, nejen že to dovolím, ale poskytnu vám pomoc a rád se zúčastním.“

„Ale... to nechápu! Jste tedy křesťan nebo pohan?“

„Jsem sluha Boží. Chci být přítomen všude, kde je uctíván Bůh; je to má veliká touha a nedomnívám se, že špatná.“

„Ale... je přece psáno: nelze být současně účastníkem hostiny spravedlivých a pohanů!“

V tu chvíli zasáhla Diana; jako obvykle k věci:

„Kdož ty jsi, abys tupil služebníka cizího? Však Pánu svému stojí, aneb padá. Budeť pak ustanoven; mocen jest zajisté Bůh utvrditi jej. To říká Svatý Pavel v epištole k Římanům!“

„Paní hraběnko!“ otec Ignác se vyjevil ještě víc, než doposud. „Vy skutečně znáte Písmo svaté?“

„A to se nesmí, nebo co? Je tam taky napsáno, že v nějaké díře ve Středomoří každý den posuzovali Pavlova slova podle Písma a soudili, jestli to dělá dobře, ale to neumím zpaměti.“

„Tam se právě taky ale povídá...“

Diana mávla rukou a pokračovala nemilosrdně dál:

„Neboť někdo rozsuzuje mezi nocí a dnem, a někdo soudí každý den. Jeden každý v svém smyslu ujištěn buď.

Kdož dnů šetří, Pánu šetří; kdo nešetří, Pánu nešetří. Kdo jí, Pánu jí, nebo děkuje Bohu; a kdož nejí, Pánu nejí a děkuje Bohu. Žádný zajisté z nás není sám sobě živ a žádný sobě sám neumírá.“

Otec Ignác byl poněkud v rozpacích. „Ale drahá dcero! Jste přece věrná dcera církve svaté, nebo se snad mýlím? Předpokládal jsem, když jste katolička, že budete naslouchat uzávěrům svaté církve katolické a nikoliv vlastním dohadům!“

„Jo, katolička jsem. Ale co je špatného na tom, že se řídím slovy Písma? Třeba podle těchto:

Nebo buď že jsme živi, Pánu živi jsme; buď že mřeme, Pánu mřeme. A tak buď že jsme živi, buď že umíráme, Páně jsme.“

„No ano, ovšem, to Svatý Pavel zajisté říká! Ale je zapotřebí to chápat správně! Vy pořád považujete pohany za stejně dobré jako správné křesťany! To je přece nesmysl!“

„Ti lidé ale nejsou pohané. Jsou to lidé, kteří jinak uctívají stejného Boha. Tak proč bych je měla kritizovat?

Psáno jest zajisté: Živť jsem já, praví Pán, žeť přede mnou bude klekati každé koleno, a každý jazyk vyznávati bude Boha.

A takť jeden každý z nás sám za sebe počet vydávati bude Bohu.

Nesuďmež tedy více jedni druhých, ale toto raději rozsuzujme, abyste nekladli úrazu neb pohoršení bratru!“

Otec Ignác smutně vzdychal a tvářil se pohoršeně. „Drahá paní hraběnko! Pokuste se přece rozumět, prosím! Já chápu, že vy i váš manžel, vážený hrabě, jste dobří křesťané! Ale pro nějakou příčinu jste zbloudili a já jsem nucen navrátit vás na správnou zbožnou cestu, cestu Boží! Chápete to?“

„Chápu. Na to čekám od začátku – tak začněte!“

„Ale abych vás mohl vrátit zpět ke Světlu, musíte samozřejmě přestat chtít vidět tmu! Jinak jsem zcela bezmocný!“

„Jste přesvědčen, že tápu ve tmě?“

„Odmítáte Světlo. To je totéž.“

„Bible, list Svatého Apoštola Pavla k Římanům; to je tma?“

„To zajisté ne. Ale vaše interpretace tohoto textu.“

„Vysvětlete, jak tomu textu rozumíte vy. Třeba to pochopím.“

Starý kněz jen zhluboka povzdechl. „Vy nesmíte chtít slyšet žádné vysvětlování! Vy to musíte přijmout! Chápete?“

„Přijmu. Stačí, když řeknete, co!“

„Samotný fakt, že jste se odchýlili od správné cesty.“

„Ano, odchýlili. Řekněte kde, a já se tam vrátím. Dokažte mi to z Písma nebo jakýmkoliv jiným způsobem; pak to přijmu.“

„To je pořád totéž! Nepokornost, odmítání slova Božího, které podává služebník církve svaté, vymýšlení vlastních interpretací. S tímto postojem se nevyhnete plamenům pekelným.“

„Protože jste mi nepomohl a nevysvětlil, kde dělám chybu?“

„Protože to nechcete pochopit!“

„Protože jsem hloupá?“

Otec Ignác jen vzdychl a sevřel si obličej do dlaní.

A Diana pronesla: „Nebo psáno jest: Zahladím moudrost moudrých, a opatrnost opatrných zavrhnu.

Kde jest moudrý? A kde učený? A kde chytrák tohoto světa? Zdaliž Bůh neobrátil moudrosti tohoto světa v bláznovství?

Nebo když v moudrosti Boží svět nepoznal skrze moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznové kázání spasiti věřící...

Nebo to bláznovství Boží jest moudřejší nežli lidé, a mdloba Boží jest silnější než lidé.“

Nešťastný otec Ignác! Co mohl dělat jiného, než se děsit její nevíry? Odpovědět v tu chvíli nedokázal. Ani když řekla:

„Aby víra vaše nebyla na moudrosti lidské založena, ale na moci Boží. Moudrost pak mluvíme mezi dokonalými, ale moudrost ne tohoto světa, ani knížat světa tohoto, kteráž hynou.

Ale mluvíme tu moudrost Boží v tajemství skrytou, kterouž Bůh předuložil před věky k slávě naší. Již žádný z knížat tohoto světa nepoznal...“

Po tomto už nedokázal říct nic. Mávl rukou a odešel, neukázal se pak na palubě celý večer a Jenniffer s Andrewem taky ne.

Jinak však přišli všichni; dokonce i Gyula Ártabogyi, který byl velký nepřítel pohanů, Mabel, která byla na rozpacích a Andrej Rastopčenkov, který byl přesvědčený ateista. Nevystrojili se sice jako Číňané, necpali se do přední řady a nezpívali, neboť neuměli – ale byli tu a nedávali najevo, že by se jim obřad nelíbil.

Číňané postavili na zádi malý oltář, na nějž umístili obrázky Buddhy v jeho projevu Avalokitéšvary, to jest Velkého Slitovníka, dále pak různých bódhisattvů, což jsou božští ochránci, a jiných bytostí. Byly tam i lampy se třemi a pěti knoty, neboť oheň je jednou z inkarnací Nejvyššího Pána; ale i předměty, jejichž účel a smysl nedokázala vysvětlit ani Diana.

Obřad prováděl Mistr Saong-Čou. Pronášel modlitby, klaněl se před oltářem, obětoval vonné tyčinky, zpíval. Když se zpívalo sborem, Diana se nadšeně zapojovala, zejména tleskáním, protože slovům mnohdy nerozuměla. Přála si vlastnit kartály, malé činely, spíš jakási cinkátka. Viděla je v Rangúnu, ale nekoupila, nějak se nemohla dohodnout s mnichy, a teď ji to mrzelo.

Jednu modlitbu pronesl Tošio Yamanaki. Mluvil japonsky, ale Takheo-Kweng mu kupodivu rozuměl; zřejmě měl s Japonskem nějaké obchodní styky a přiučil se tu řeč. Od něho jsme také brzy zjistili, že Tošio ovládá posvátné texty tak dokonale, že je musel určitě někdy studovat.

Arauni sledoval činnost s velikým zájmem; sice do ní nijak nezasahoval, ale pozorně přihlížel a když Číňané skončili, bylo na něm vidět, že nad něčím přemýšlí. Přišel za námi těsně před tím, než jsme se rozhodli jít spát.

„Arauni viděl, co se tady teď odehrálo. Přišel říct Dianě, že už chápe, proč nechce poslouchat Ohnivou Paní Palau.“

„Skutečně? Ale to jsem ráda...“ řekla Diana šťastně.

„Ariori za dávných časů znali víc, než známe my nyní,“ řekl Arauni téměř smutně. „Obávám se, že jsem říkal věci, které jsem neměl říkat. Domníval jsem se, že vám moc propůjčil některý mocný Bůh z moře, skal, z ohně nebo ze vzduchu. Ale ten, kterému se vy klaníte, nemá moc z moře, ze skal, z ohně ani ze vzduchu; má tu moc sám ze sebe. Nechci o něm mluvit. Je to sám Oro. Je příliš mocný na to, aby o něm mluvil Arauni.“

„Ale to je velmi krásné!“ řekla Diana. „To potom znamená, že si jsi vědom Jeho moci a přijímáš Ho jako Nejvyššího! Jakmile si uvědomíš tohle, potom je všechno tvoje počínání správné!“

Čaroděj chvíli rozvažoval. „Arauni bude muset odejít domů na Raiateu a tam naslouchat hlasům starců, aby si ujasnil, jaká je pravda. Arauni v tuto chvíli neví, kde hledat pravdu. Možná bude moje cesta ještě delší; až na Rapa Nui, Pupek Světa, tam snad naleznu skutečné odpovědi. Zasela jsi do Arauniho srdce velikou pochybnost a on má pocit, jako by jeho žaludek byl prázdný a nesměl se najíst...“

„To je mi velice líto!“ řekla Diana.

„Nemusí být. Arauni si nalezne svoji potravu. Ale než se tak stane, musí splnit svůj úkol. Můj katamaran je rychlejší než vaše lodi. Arauni vypluje a bude zpívat hvězdám tak dlouho, dokud se nedostane na souostroví. Tam bude jednat s náčelníky a přichystá je na chvíli, kdy přijdete. Buď ujištěn, tuane Charry, že zítra tě už neuvítají oštěpy ani šípy...“

Neměl jsem pocit, že by to bylo správné řešení; ale Arauni už rozhodl. Sešplhal na svůj katamaran i s oběma chlapci, odpoutal se od našeho boku a během chvíle zmizela jeho trojhranná plachta v temné noci.

A nám nezbylo, než jít spát.

Ale přestože jsem byl velice unaven, hlava mne bolela a bylo mi neurčitým způsobem špatně, usnout jsem nemohl. Bylo příšerné dusno, ani v noci teplota příliš nepoklesla. Diana ležela vedle; když jsem se pohnul, objala mne:

„Taky nemůžeš spát?“ zašeptala.

„Nemůžu. Musím myslet na to, co se stane zítra.“

„Máš strach? Máš, cítím to.“

„Mám větší strach, než před bojem. Bojovat s lidmi je možné, je možné dokonce zvítězit. Ale s přírodními živly?“

„S Ohnivou ženou Palau Ranou? Urazila jsem ji. Možná se mi bude mstít, možná dokonce i těm, kteří si troufnou mít mne rádi!“

Objal jsem ji. „Nebojím se Ohnivé ženy! Nebojím se vůbec žádného strašidla, když to chceš vědět!“

„Takže by ses odvážil milovat ženu, která na sebe přivolala její prokletí?“ Dianiny oči zasvítily ve tmě jako oči kočky.

Na tuto otázku nestačilo odpovědět. To se muselo dokázat.

To noci se mi zdál sen. Bláznivý sen, samozřejmě; co jiného se mi mohlo zdát po rozbití hlavy, léčení všemi přítomnými odborníky, posilujících čajích od každého, kdo je umí uvařit, diskusích s různými duchovními mistry a milování s Dianou.

Byli jsme na nějakém ostrově. Uprostřed byla sopka, ze které neustále vystupoval pramínek kouře. Okolo se vlnilo nádherné teplé moře. Koupali jsme se, opalovali na pláži, holky si dávaly závody na delfínech a hrály něco s míčem. Byla nás tam spousta, namátkou Tošio Yamanaki, Saong-Čou, Takheo-Kweng, Li, Andrej i Aljoša Rastopčenkov. Samozřejmě Diana a Mabel, ale zcela určitě tam nebyla Jenniffer ani Andrew. Kdo ale byla do hněda opálená holka s vlasy jako plamen, se kterou se holky nejčastěji kočkovaly? Netuším, ale perfektně hrála basketbal. Nebo co to bylo.

A nejlepší bylo, že jsme mluvili jedním jazykem. Vlastně ne, nesmysl. Každý mluvil svým, jenom jsme si všichni perfektně rozuměli. Ze začátku ne, ale když jsem se zamyslel, zarazilo mě to.

„Lidé málokdy chápou, co se jim říká.“ vysvětlil mi Arauni. „Porozumět řeči lidí je obtížnější, než rozumět řeči ptáků či řeči ryb. Slyšíš slova, ale nechápeš význam.“

„S tím se asi nedá nic dělat.“ povzdychl jsem.

„Budeš slyšet slova. Co pochopíš, záleží na tobě. Co řekneš, záleží také na tobě.“

„Jsi blázen, Arauni.“ řekl jsem.

„Já vím. Ale ty také.“

Ráno jsem se probudil poněkud později; potěšující bylo, že mne přestala bolet hlava a příznivý vítr hnal Griissirna rychlostí nejméně devíti uzlů. Nepříjemné bylo, že to, co jsme měli dneska dokázat, rozhodně nebylo jednoduché.

Vyšel jsem na palubu. Velení na můstku měl Ao Harrap, kormidlo držel jeden z Korejců, který sice neuměl ani slovo anglicky či arminsky, ale v mořeplavbě se kupodivu vyznal. Na zádi za můstkem jsem objevil Dianu a Yamanakiho, kteří tam poctivě cvičili. Na zábradlí seděl Li, sledoval jejich počínání a zkoušel se něčemu taky naučit.

Diana držela v ruce svoji katanu a připravovala se. Tošio vzal úlomek dřeva a hodil proti ní. Ještě než to udělal, Diana už se klepala jako dostihový kůň a chystala k akci. Jak dřevo opustilo jeho ruku, sekla po něm, ale netrefila, dokonce kvůli rozmachu meče ztratila rovnováhu, takže byla nucena seknout ještě jednou; tentokrát dřevo přesekla, ale už na zemi, takže mečem ještě navíc poškodila prkno paluby.

Tošio se uctivě uklonil: „Ne, to stále ještě není dobré. Ty ses nesoustředila na vnímání síly, která má vést tvoji ruku, ale na zasáhnutí cíle. Proto jsi zasáhla cíl velmi pozdě; kdyby se ti taková věc stala v boji, zemřela bys a nesplnila úkol.“

„No tak dobře! Tak mi to ještě jednou ukaž!“

Tošio nepostřehnutelně kývl hlavou. Diana mu hodila jiný úlomek prkna; teprve když jej hodila, Tošio vytasil katanu a tímže mávnutím zasáhl letící kus dřeva a rozťal na půlky. Vzápětí dráhu meče změnil a jednu polovinu rozsekl ještě jednou. Potom, aniž by se zajímal, jak jeho čin uspěl, zasunul katanu do pochvy.

„Vidím, že ses vůbec nedíval, kam dřevo házím!“ řekla Diana. „Zasáhl jsi ho po zvuku, nebo jak?“

„Nevím. Nezajímá mne dřevo, které mám přeseknout. V tu chvíli to není dřevo, ale Buddha. Mou povinností je zasáhnout Buddhu; to dokážu proto, že vím, kde je.“

„Ale Buddha je přece Bůh! Jak bys ho mohl zasáhnout?“

„Já jsem jeho služebník. Mojí povinností je sloužit Pánovi tím, že zasáhnu cíl. Ten cíl je Buddha, moje ruka je Buddha, můj meč je také Buddha, také ty jsi Buddha. Nevnímám nic jiného než Pána Buddhu. A plním povinnost, kterou v tu chvíli mám.“

„To nechápu, ale je to hrozně zajímavé! Takže když bojuješ, jsi přesvědčen, že Buddha se vtělil do tvých nepřátel?“

„Ne že by se vtělil. On v nich byl od začátku; je přítomen v každém atomu hmoty.“

„Když bojujeme s nepřáteli, dáváme najevo svůj hněv, nenávist, odpor. Jak bychom mohli nenávidět Pána Buddhu?“

„I náš hněv a nenávist je Buddha.“

„To by znamenalo, že Buddha bojuje sám se sebou.“

„Ano. To skutečně dělá.“

„Našima rukama?“

„Ano. Protože v nás je Buddha přítomen v podobě Nadduše.“

„I když si to neuvědomujeme?“

„Obyčejný člověk si to neuvědomuje. Mistr Zenu to ví neustále; pokud na tuto skutečnost někdy zapomene, je to jeho poklesnutí. Za takových okolností nemůže zvítězit.“

„To je ale zapotřebí se učit! Vzpomínat v každé chvíli...“

„Ano. Musíš cvičit koncentraci. Meditovat a přitom nechat svoje ruce plnit Pánovu vůli. Stejným způsobem střílím ze svého luku. Zkusil jsem to také z pušky a jde to.“

„V tom případě bys stejně dobře bojoval, i kdybys neviděl cíl! Třeba v noci nebo v mlze...“

„Byli slepí šermíři, kteří bojovali jako vidoucí.“

Diana dala najevo nedůvěru. Tošio se usmál a požádal, aby mu Li páskou zavázal oči. Když se tak stalo, zkusila Diana hodit další kus dřeva. Tošio je přesekl stejně suverénním způsobem.

„To není možné! V tom musí být nějaká finta!“ uvažovala Diana. „Já bych řekla, že se orientuješ zvukem dřeva, jak letí a rozráží vzduch! Naše šelmy taky tak dobře slyší...“

„Ano, samozřejmě slyším. Ale nedělám to vědomě; všechny tyto činnosti provádím automaticky. Dovolím tělu, aby je vykonávalo, ale sám se jich nezúčastňuji. Ve chvíli, kdy moje tělo koná tuto službu, já se modlím k Pánu Buddhovi.“

„Tím, že ho zabíjíš v podobě nepřítele!“

„Ano. To je služba, kterou ode mne požaduje.“

„Co když tvůj protivník je lepší než ty?“

„Může se to stát. Pokud je lepší, potom samozřejmě zahynu.“

„A Buddha to připustí?“

„Nebyl jsem dokonalý. Pokud připustím, abych vykonával svoji službu nedokonale, pak je správné, že zemřu.“

„Tak mi řekni jednoznačně: mám se cvičit v ovládání zbraně, nebo v modlitbách k Bohu? Co je vlastně správné?“

„Musíš dělat obojí současně.“

Diana sice možná pochopila, ale pořád ještě nevěděla, jak to zvládnout; v té chvíli jsem zasáhl:

„Je hezký, že se snažíte učit šermovat, ale potěšilo by mě, kdybyste šli vyvádět někam jinam. Tohle je kapitánský můstek a ne šermírna! A já nejsem zrovna v nejlepší kondici, abych dokázal posoudit vaše nepřekonatelný umění...“

Yamanaki se uklonil v prkenné póze, Diana ohrnula nos a bylo na ní vidět, že se chystá něco odseknout.

„Tak ne, paní!“ usmál se Japonec. „Vidím ti na tváři, že ses rozhněvala, protože Charry-san nechce, abychom byli u něho. Když se rozhněváš, věnuješ část své duševní energie na hněv; i když na to za chviličku zapomeneš, zůstává v tvé mysli stále jistý stín roztrpčenosti, který ti brání v soustředění. Nauč se, prosím, přijímat vše, co se stane, aniž by se to dotklo tvého citu. Když tě tvůj pán vykáže z tohoto místa, ukloň se jako já a odejdi bez hněvu a bez myšlenky na to, že jsi musela poslechnout.“

Diana se konečně zas jednou po dlouhé době tvářila hloupě. Koukala nerozhodně z Yamanakiho na mne a nedovedla dost pohotově sebrat svoje myšlenky a city, aby se zachovala podle jeho rady. Yamanaki ji pozoroval se smíšenými pocity a pohyboval tváří od úsměvu až ke zlobě – asi jí tím chtěl něco naznačit, ale to už bylo na Dianu moc.

„Já to stejně nechápu.“ řekla.

„Je to snad jasný, ne?“ řekl jsem. „Je tady kapitánský můstek, můj můstek! Já jsem raněný, bolí mě hlava a mám starosti! Tak padejte oba pryč, a to rychle!“

Diana si pospíšila, aby se poklonila s kamennou tváří a se stejným výrazem, jaký měl Yamanaki.

Zato Tošio se zatvářil soucitně.

„Potřebuješ moji pomoc, pane. Tvá mysl není soustředěna. Ani ty nejsi zcela oproštěn od všeho, co ti brání v uzdravení tvého zranění a získání plné nadvlády nad svým tělem. V tomto stavu zajisté nemůžeš plně vykonávat ani svou práci při řízení lodi. Rušíš své soustředění tím, že se upínáš na naši přítomnost, na bolest, která tě trápí, na starosti, které máš. To vše musíš odvrhnout. Nejlépe učiníš, když to necháš volně projít svou myslí a rozplynout v Universu, jak nás učí praktiky Zenových mistrů.“

„Poslouchej, víš co? Kdybych byl v pořádku a chtěl se s tebou rvát, natáhl bych ti jednu pěstí mezi oči. Máš štěstí, že nejsem tak v lajně, abych tě zvládl...“

„Chci ti pomoci, pane! Povol uzdu svým citům! Soustřeď se třeba na to, že jsem ti protivný, že si přeješ mne udeřit a že mne nenávidíš. Až budeš plně soustředěn, udeř mne, a vlož do toho všechnu svou energii, kterou jsi přijal. Nemysli na zbytečné věci, například na to, že se budu bránit, neboť mezi umění, která vyučuji, patří i schopnost přijímat bez hnutí rány. Jsem natolik povznesen nad tyto věci, že...“

V tu ránu jsem jej praštil pěstí do brady a štíhlý drobný Japonec se překulil a rozplácl na palubě. Vmžiku vyskočil a sklonil se přede mnou s rukama složenýma na prsou. Odfrkl jsem; zdálo se mi, že si počínám neobyčejně hloupě.

„Hněváš se ještě, pane?“ usmál se Yamanaki.

„Ne!“ zavrčel jsem. „Ale jdi pryč, prosím tě! A Dianu si vem s sebou a uč ji něco. Hlavně mi nelezte sem na můstek.“

Dianě blyštěly oči, ale ovládla se. Oba seběhli z můstku a šli až na příď, před vchod do ubikací mužstva. Tam byli dost daleko, aby je tak snadno nemohl zasáhnout můj hněv.

Až doposud mi vůbec nepřišlo divné, že jim rozumím. Tedy Tošiovi, Dianě nerozumí nikdo. Copak se ještě nacházím v tom zvláštním snu? Ale ne! Ještě divnější je, že rozumí jeden druhému, a vůbec je to nepřekvapuje!

„A teď mi vysvětli,“ žádala Diana, „jak to děláš, že dokážeš zachovat klid i při tom, když tě můj muž praští! Já ho znám, on má ránu, jako když kopne kůň!“

„Je to jen otázka soustředění. Musíš se soustředit na myšlenku, že rána, již přijímáš, není ranou, jen osudovou nevyhnutelností, která tě postihla; jako třeba bolest zubů nebo hlad. Když si to uvědomíš, nepocítíš bolest, pouze změnu situace, asi jako chlad nebo horko...“

„Chápu. Ale ne, že by mi to nějak moc pomáhalo...“

„Zamysli se hluboce nad tím, co jsem ti řekl! Pokus se vyjmout své myšlenky ze svého těla. Ty nejsi tohle tělo. Tvé tělo přijímá rány, ale ty ne. Musíš opustit svoje tělo... Tvé tělesné vjemy už tě ani nebolí, ani nejsou příjemné. Upírej myšlenky na to, že jsi součástí přírody, která nenamítá nic proti bolesti. Soustřeď se hluboce a potlač vše ostatní! Zavři oči, aby se ztratily zrakové vjemy. Neposlouchej nic než můj hlas! Cítíš, jak tvoje tělo pozvolna ztrácí pocit hmotnosti? Neodpovídej, rozptylovalo by tě to! Soustřeď se na prsty u nohou a čekej, až se stanou nehmotnými. Potom pokračuj dál, nahoru po nohou až ke kolenům. Je už tvé tělo nehmotné až ke kolenům? Soustřeďuj se...“

Začalo mě to zajímat natolik, že jsem k nim přišel blíž. Náhle Yamanaki udeřil hřbetem ruky Dianu přes ústa a obličej; Diana kus odletěla a teprve tam se natáhla. Zakňourala, pomalu se zvedala ze země a třela si bradu.

„Teda, nedá se říct, že bych nic necítila!“

„Protože ses špatně soustředila,“ řekl klidně. „Nedokázala ses dostatečně odpoutat od svého těla. Musíš dále cvičit...“

A už jsem toho měl dost. Chytil jsem kus dřeva, který tady zůstal po jeho cvičení a hodil po něm. Stál zády ke mně, ale jen co dřevo opustilo mou ruku, vytasil svůj meč, v otočce je zasáhl ve vzduchu a rozťal na dvě půlky. Vzápětí meč opět schoval do pochvy, jako by to jen blesk šlehl z jeho ruky a zas zmizel. Pak se mi klidně a vyrovnaně poklonil.

„Nehněváš se na mne?“ zeptal jsem se. „Už jsem nemohl vydržet ty tvoje poučky!“

„Nikdy nepátrám po příčinách, proč se děje to či ono. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil letící předmět, soustředil jsem se na obranu proti němu, ne na jeho jsoucnost či příčinu, proč na mne letí. Proto jsem zasáhl v pravou vteřinu a přesně. Kdybych se byl zamýšlel nad tvými pocity a nad tím, že jsi vypustil tu věc z ruky ty, byl bych jí zasažen, což by v tomto případě snad nebylo na škodu, ale je lépe, že jsem zasažen nebyl, neboť nejsou pouze předměty neškodné. Proto...“

„Děkuji,“ uklonil jsem se stejně jako on. „Myslím, že mi to už stačilo. Až se zkoncentruji natolik, abych vydržel další tvoji Zenovou přednášku, tak tě vyhledám. Zatím se budu učit Zenovým způsobem řídit loď!“

Vrátil jsem se na můstek a měl pocit, že mi praskne hlava. Ale ke cti Yamanakiho i Diany je nutno říct, že jsem je neviděl až do okamžiku, kdy Aljoša Rastopčenkov ze stožáru ohlásil zemi.

Ale dřív než ostrovy jsme zpozorovali katamaran, blížící se ke Griissirnovi. Arauni stál na přídi, jeho dva chlapci loďku řídili a za Araunim se tyčila mohutná postava domorodce, ověšeného všemi možnými ozdobami. Měl na sobě barevnou sukni, několik náhrdelníků a amuletů, korunu z peří podobnou té, co Diana vymámila na mladém náčelníkovi a různé amulety v nose a uších. Nebyl tak vysoký jako já, ale byl daleko tlustší a vypadal důstojně.

„Zřejmě pan král,“ komentovala Diana. „Charry, nemohl by sis strčit kost do nosu, abys taky vypadal důstojněji?“

„S radostí. Yamanaki, prosím, vyřízni mi z Diany nějakou vhodnou kostičku jako ozdobu do nosu!“

Japonec zaváhal, jak to myslím, kdežto Diana dala na chvíli najevo obavu, jestli to skutečně neprovede.

Uvažoval jsem, co Arauni na přídi provádí; poskakoval tam, tloukl o sebe dvěma štěrchátky z ulit mořských mlžů a něco prozpěvoval. Až když se ocitl blízko nás, zamával rukama a počal zpívat tak nahlas, abychom ho slyšeli. Jeden z chlapců hodil lano, Johanes je chytil a přivázal katamaran k našemu boku. Arauni hbitě vyšplhal na palubu.

„Arauni z Ranoa Rapaitu je tvým sluhou, pane!“ usmíval se všemi bílými zuby. „Toto je Guana Tarau Vati, náčelník ostrova. Přišel za tebou, protože nevěří tomu, co jsi řekl. Odmítá uvěřit, že tyto ostrovy sice uvidí slunce zapadat, ale ne vycházet...“

Pan král vylezl taky na palubu, ani mu to při jeho postavě nedělalo moc velké potíže. Rozhlédl se po nás a bylo vidět, že nikdo z naší posádky se mu na první pohled nezamlouvá. Leda snad, že by si vybíral, koho mu mají připravit k obědu.

„Je pravda, co řekl Arauni?“ zeptal se dost dobrou angličtinou. „Je pravda, že ses rozhodl pustit na nás smrt?“

„Nevím, co ti řekl Arauni. Pravda je taková, že smrt skutečně hrozí. Celé souostroví bude zničeno výbuchem sopky, tam v zátoce. Ale my jsme to nezavinili.“

„Jak se to tedy stane – když to není na tvůj příkaz?“

„Moje šelmy dovedou odhadnout přírodní pohromy.“

Pohlédl na mne a v obličeji se mu mísilo zoufalství smíšené se vztekem. „Tos učinil ty! Nezapírej, vím to! Jsi pánem těch, kteří vládnou moři! Jsi pánem také Arauniho, který nemá pána! Pak tedy ovládáš i vodu a oheň, jsi ten, kdo poroučí živlům, aby nás ničily! Chceš se pomstít za to, že jsme zabili tvoje muže!“

Ohlédl jsem se a spatřil výsměšné oči Arauniho.

„Mýlíš se, není to má vina. Nevládnu ohni ani vodě...“

„Nesmysl! Nedali jsme ti všecko, cos chtěl? Chceš ještě nějaké další dary? Máme ti dát svoje ženy, svoje děti? Odvoláš pak svoje rozkazy, aby Paní Palau Rana vyvrhla svůj oheň?“

Jak jsem s ním diskutoval, počínalo mi zvolna docházet, že žádné moje řeči nemají cenu – jako ostatně pokaždé v tomto světě. Jakákoliv logika nemohla zvrátit jeho přesvědčení, že výbuch sopky je moje práce; mluvit bylo zbytečné. Ostatně nebyl jsem si jist, zda tomu nevěří i Arauni, který má na zdejší lidi větší vliv a zná líp jejich mentalitu. Rozumové argumenty neměly cenu; nezbývalo než pokusit se použít argumentů nesmyslných. Na nesmysly je u nás na lodi odjakživa Diana.

Stačil jí jediný můj pokyn. Pokynula mi, abych se věnoval svému velení na můstku, a sama zahájila jednání s náčelníkem:

„Ano, správně jsi poznal, že to můj manžel a pán nařídil ohni z moře, aby vystoupil a zničil tvoje ostrovy; ale ty sám sis to zavinil svojí nerozvážností! Proč jsi ho neposlechl? A proč i teď odmítáš přiznat, že tuan Charry má pravdu?“

Pan král se obrátil na nového soupeře s úžasem. Diana mu sahala po rameno, a protože byla lehce oblečená, poznal okamžitě, že je žena. Počal jí něco vykládat, ale přerušila ho:

„Mlč! Tuan Charry oznámil svoji vůli; není na světě síla, jenž by ho donutila změnit rozhodnutí! Ale může se nad tebou ještě slitovat a zmírnit dosah svého rozsudku – když budeš rozumný!“

„Co mám udělat, paní?“

„Nejdřív ho musíš poprosit, aby vám všem odpustil!“

„Poprosím ho; ale poprosí on Paní Palau, aby nás ušetřila?“

„Ty ses snad zbláznil! Vy sami jste urazili Ohnivou Paní, když jste napadli její služebníky! Drželi jste v zajetí malého tlustého muže, který slouží Bohu! Nejvyššímu Bohu, tomu kterému vy říkáte Oro! Drželi jste v zajetí mocného válečníka, který také slouží Orovi a nyní stojí po boku mého muže! A dokonce ženu, která patří mocnému náčelníkovi bílých lidí! Jak si můžete potom myslet, že nebudete potrestáni?“

„Ale... vždycky jsme chytali bílé lidi! A také jsme je zabíjeli a pojídali, jak káží zvyklosti našich otců...“

„Tak vidíš! Jednou už za to musíte dostat trest!“

„Ale... k tomu nám dal svolení bílý muž! Pán támhle té lodi, kterou jste zajali...“

„Takové hlouposti vám řekl? A snědli jste ho?“

„Ne! Přece... byl to náš pán!“

„Tak vidíš! Když jste mu věřili, to máte za to!“

„Byl to velice mocný muž a...“

„Můj muž je mnohem mocnější. Radši mu jdi z očí!“

„Už ho poslechneme na slovo! Ale popros ho, ať se slituje!“

„Jsem nesmírně hodná a laskavá, takže ho požádám. Ale nebude to zadarmo! Očekávám od vás patřičně vzácné dary!“

„Zajisté, paní! Cokoliv si budeš přát!“

„No proto! Tak podívej, vrátíš se teď na ostrov a vyřídíš: Jsme ochotni naložit všechny vaše ženy a děti na loď Reginu a odvézt je dostatečně daleko, než to vypukne. Muže nebudeme rozmazlovat, ať se zachrání na svých kánoích, když je umějí tak dobře používat k boji. Co se těch darů týče, výběr nechám na tobě, ale...“

„Ano, paní, rozumím! Oznámím to svému lidu!“

„My vplujeme ještě jednou do laguny a postaráme se o obyvatele té vesnice, co tam je. Arauni nás jistě doprovodí.“

„A proč to chceš udělat, paní?“ zamračil se. „Tamti v laguně jsou velice zlí lidé, kteří snědli hodně bílých cizinců. Zaslouží si smrt; proč je nenecháš jejich osudu?“

„Jak se opovažuješ vůbec zeptat, proč děláme to či ono? Ty jsi tady od toho, abys poslouchal a držel hubu!“

Diana zaječela tak, že se pan král polekal a radši ucouvl.

„Nehněvej se, prosím, paní! Možná jsem tě rozhněval, ale nebylo to mým přáním! Nevím, jak si mám počínat...“

„Jaké rady ti dal Arauni?“

„Arauni tvrdí, že tvůj muž je velkým králem na Ostrově za mnoha moři. Že má právo ničit i tvořit a rozhodnout o smrti každé živé bytosti na ostrovech...“

„A co?“

„Už jednou přišli bílí muži. Říkali také, že rozhodují o životě či smrti každého člověka. Pak odváděli naše muže do boje; napřed jen ty, kteří toužili po kořisti, potom jejich příbuzné, aby je pomstili. Nakonec každého, koho viděli. Bojovali jsme za naše pány v Čínském moři, v Japonském moři, zabíjeli jsme muže bílé, žluté, hnědé, černé... všelijaké. A naši muži umírali, jak jim kázala jejich povinnost.“

Diana jen pokrčila rameny.

„Postupně ubývalo mužů; ženy a děti, které po nich zbyly, jsme přijali do svých domů a postarali se o ně. Ale přibývalo žen a dětí, které neměly žádné příbuzné; ti potom byli nuceni odevzdat se bohům moře.“

„Jakže?“

„Víš, paní, moře okolo ostrovů je plné žraloků. Když ženě zemře muž a živitel, hodí své děti do moře a žraloci je zabijí. Potom si žena probodne prsy a zkrvaví tváře a vstoupí také do moře. Tak je to odedávna zvykem...“

„A tys to dovolil – jako jejich král?“

„Co jsem mohl dělat? Kdo jim měl dávat potravu?“

„Pak se nediv, že se bohové rozhodli tě potrestat! Ty nejsi král, Guana Tarau Vati! Neplníš svou povinnost! Nezasloužíš si být králem a tvoji předkové se za tebe jistě stydí!“

„Tvůj muž nás povede do dalších bojů? Bude požadovat další mladé muže a další dívky pro svoje potěšení? Bude trestat podle své libovůle a urážet naše Bohy i duše předků?“

„Neudělá nic z toho. Slyšel jsi, co řekl: odvezeme vaše ženy a děti někam, kde budou moci žít, z dosahu hněvu Paní Palau Rany. Muži se musí zachránit sami na loďkách. Potom odejdeme. Jestli se někdy vrátíme, to bude záležet na vyšší moci, než je naše.“

„Co za to bude chtít?“

„Nic moc. Pás z rudého peří.“

Větší ránu mu Diana dát nemohla. Pás z rudého peří v dávných časech zdobil nejvyššího krále všech ostrovů; její požadavek byl asi tak rozumný, jako kdyby nařídila přednostovi přístavní správy v Hamburku předat mi korunu Svaté Říše Římské národa Německého, tedy císařskou korunu Karla Velikého. Náčelník se taky podobně tvářil. Ale bohužel hrozilo, že nesplní-li ten nesmyslný příkaz, bude i nadále postihován různými pohromami. Jak by se měl zachovat zodpovědný úředník, když na něj podobný požadavek vznáší pologramotný barbar z cizí země a zároveň vyhrožuje, že když tu korunu nedostane, zničí všechno kolem?

A co víc, jistou váhu jejímu požadavku dodávala přítomnost Arauniho. Zřejmě patřil k velekněžím společnosti Ariori, která sice neměla žádnou viditelnou moc, ale ovládala nebezpečné duchovní síly; Gauna Tarau Vati určitě nebyl tak znalý, aby mohl něco jednoznačně odmítnout. A Arauni se tvářil, jako by s našimi záměry souhlasil! Třeba chtěl krále potrápit, ale...

„Nebudem se dohadovat, nemáme čas!“ řekla Diana rázně. „Odjeď do své vesnice a okamžitě začni nakládat vaše ženy a děti na tu loď! My jedeme do laguny a Arauni půjde s námi, aby nám věřili. Tvoje lidi za nás převezme tento muž, Andrej Rastopčenkov, náš lékař. Máš právo odejít...“

Náčelník s ulehčením slezl do člunu, Andrej za ním. Odrazili a vraceli se ke břehu.

„Ach Yamanaki,“ povzdechl jsem si. „Kdyby mi tvoje Zenové nauky aspoň pomohly soustředit se na to, že je mou povinností zachránit všechny ty lidi! Jak to mám k čertu udělat, když někteří z té bandy si nezaslouží, aby pro ně člověk hnul prstem?“

Vesnice, z níž jsme osvobodili zajatce, ležela v paprscích odpoledního slunce klidně a nevinně na břehu té kouzelné zátoky, pod malebně kouřící sopkou. Nechtělo se mi věřit, že za několik hodin ta rajská krajina zmizí pod záplavou ohně a lávy; ale neklid, jemuž propadly šelmy, mne varoval, abych se nespoléhal na své nedokonalé smysly.

Vesnice nás uvítala namířenými zbraněmi a málem se chystala nás pokropit olovem. Arauni počal zpívat a pokřikovat na ně, takže se nakonec objevili muži, v čele se staříkem a náčelníkem. Arauni skočil do vody, doplaval na břeh a počal se s nimi hádat a něco jim vysvětlovat; oni mu odpovídali, zatímco ženy a děti počaly běhat sem a tam jako poplašené slípky a muži spouštěli na vodu loďky, jako by na nich chtěli odjet, což byl vyložený nesmysl.

Nechal jsem spustit čluny a jeli jsme na břeh; zatím je Arauni přesvědčil natolik, že nás uvítali sice podmračenými pohledy, ale začali okamžitě balit svůj nevelký majetek. Netrvalo ani hodinu a už se scházely první ženy, s uzlíky cenných věcí a dětmi na zádech; se štěbetáním vlézaly do člunů a pak na palubu našeho Griissirna. O'Reilly je nahnal do podpalubí a Diana jim dala horkou polévku; Jenniffer se demonstrativně zamkla v kabině a Andrew se přihlásil na hlídku, stál na přídi s puškou v ruce a kouřící dýmkou v zubech a tvářil se, jako že je ochoten bez milosti zastřelit každého, kdo mu sáhne na jeho vyvolenou.

Žen v této vesnici nebylo tak mnoho, takže se na palubu vešli i muži. Byli dokonce ochotni ujmout se pomocných prací, tak je Johanes hned přidělil ke všemu, do čeho se námořníkům nechtělo. Byli poměrně šikovní a vycepovaní k poslušnosti; asi zásluha jejich bílého pána.

Vyjeli jsme pozdě odpoledne a když jsme se dostali k průlivu, slunce se už sklánělo k západu. Tentokrát jsme nemuseli bojovat o průjezd, ale taky jsme neměli lodivoda Darkku; ten totiž odmítl přiblížit se k ostrovům a přes veškeré Râtamovo přesvědčování zmizel i se svými delfíny daleko v moři. Neměl onu hrdinskou odevzdanost jako naše šelmy, připravené zemřít, když bude třeba; odplul a slíbil, že na nás bude čekat na moři.

Byli jsme asi dvě míle od průlivu, když se náhle loď pod našima nohama prudce zhoupla; zároveň Diana vykřikla a ukázala na moře uprostřed zátoky. Šířil se tam jakýsi vodní vír, jako by se voda počínala vařit. Současně jsem zaslechl temné dunění a ze sopky, poklidně kouřící, vylétl sloup ohně. Malajci na palubě začali ječet a zběsile pobíhat sem tam; jen Arauni, stojící vedle mne na můstku, se uklonil a s věčným úsměvem sledoval řádění živlů.

„Ale pane! Počkej přece, až budeme venku ze zátoky!“ řekl.

Mohl jsem se na toho blázna zlobit? A právě ve chvíli, kdy se mne Diana křečovitě držela za ruku a chvěla se jako list?

Věděl jsem, co se může stát: jestli se země ještě pohne, přijde zemětřesení a potom se může zvednout i průliv; to by znamenalo, že Griissirno bude uvězněn v zátoce i s námi, až do konce, který nebude příjemný. Věděl to i Ao Harrap, Aflargeo a ostatní. Věděla to Diana? Nevím – jenom se ke mně tiskla a chvěla se.

„Klid!“ řekl jsem. „Kupředu! Nevšímejte si toho!“

Průliv byl neporušen; vpluli jsme dovnitř, aniž by se cokoliv zvláštního stalo, jen od středu zátoky se šířilo silné vlnobití, které houpalo lodí. Malajci na palubě klouzali a padali, křičeli na sebe i na nás, pletli se námořníkům a někteří vzývali svoje bohy. Mezi nimi klečel otec Ignác a zoufale se modlil, aby nás Bůh provázel v našem neštěstí.

Další zachvění země nás zastihlo v polovině průlivu, v místě, kde na nás předevčírem stříleli z převislé skály. Nejdříve jsme zaslechli temné dunění; pak nás dohonila vlna vzduté vody a řádně clipperem zahoupala. Pozoroval jsem hlavně skály kolem nás; zdálo se mi, že se zachvěly a že se z nich sype písek a hlína. Ale zůstaly pevné...

Šikmé oči Tošio Yamanakiho to také zpozorovaly. Viděl jsem, jak se jeho ruka dotkla meče za pasem a pomalu, zlehka přejížděla přes ohlazenou rukojeť. Bylo to gesto, kterým se uklidňoval náš sebevědomý Zenový Mistr, který soustředěním a duševní silou přecházel vše, co se mu kdy přihodilo?

A už tu bylo ústí průlivu! Vylétli jsme jako zátka z hrdla láhve na moře, současně s dalším zaduněním sopky. Ne, skály se za naší zádí nezřítily a nezatarasily průliv; naopak zůstaly stát jako stály, jako by se posmívaly naší zbabělosti a strachu. Jenom Diana se mi pověsila na krk, líbala mne a křičela něco, Pánbůh ví co. Čert mě vezmi, ať jsem navěky proklet, jestli nepřiznám, že jsem se taky klepal jako v horečce; měl jsem strach, když jsme jeli těmi skalami, a měl jsem radost, když jsme byli zas venku. Tuším, že jsme se podruhé narodili.

Regina byla už daleko od břehu, ale tam stála na kotvách; pan Millard měl ten dobrý nápad ji tam nechat, aby nám v případě potřeby mohl přijít na pomoc. Jakmile jsme dali signál, že je vše v pořádku, napjal plachty, spustil stroj a prchal z těch míst, co schopnosti lodi stačily. Hejno člunů, které už bylo daleko napřed, zůstalo zakrátko za Reginou.

Taky my jsme spěchali z ohroženého prostoru; nebylo radno tady setrvávat, protože slunce zapadlo a ze sopky šlehaly plameny čím dál výš k nebi. Paní Palau Rana zuřila a chystala se na nás. Celé moře okolo nás až k obzoru se teď prudce vlnilo, aniž by vítr nějak moc zesílil; naše plachty spíš jen pomáhaly parnímu stroji, než by účinně loď poháněly.

Španěl Pepito se jako had připlížil na můstek, ačkoliv ho tam nikdo nezval. Byl bledý, ruce se mu klepaly a okolo krku měl omotán růženec; taky se před chvílí vyzpovídal otci Ignácovi.

„Seňore Carlosi,“ škemral. „Je to teda skutečná pravda, že Bůh potrestá každýho, kdo vstoupí tam do tý zátoky?“

„Nesmysl. Je to shoda okolností! Kdybychom připluli o dva dny později, už bychom tu nenašli ani ostrovy, ani jejich obyvatele; ani Jenniffer Rawlinstonovou. Přišli jsme právě včas, abychom to učinili. To je naše jediná zásluha...“

„Mám strach, kapitáne! Domníváš se, že Svatá Panna, Nuestra Seňora del Monserrat nás ochrání před vším špatným?“

„To by tě napřed musela ochránit před tebou samým! Protože ty jsi to nejhorší, co tě ohrožuje! Jdi a styď se!“

„Já se polepším, done Carlosi! Polepším se a budu ti sloužit, jak si budeš přát; při Svaté Panně a Svatém Josefovi přísahám, že budu plnit tvoje rozkazy! Ať na mne shlédne Božské Jezulátko, El Niňo Santo; ať mě svatá Máří Magdaléna prokleje, jestli provedu něco, co by se ti nelíbilo...“

„No tak jo – ale teď přestaň otravovat na můstku a jdi na svoje místo! Nestačí, jak vyvádějí Malajci?“

Odešel, breptaje slova díků; byl dojat a vyděšen.

Byla už tma, jen sloup ohně jako rudý meč svítil nad odsouzeným souostrovím. Vzdalovali jsme se a to příšerné světlo nad vodami nám svítilo na cestu. Arauni se přestal usmívat a také Yamanaki přihlížel neobvyklému divadlu se zájmem. Zdalipak si uvědomil, že nebýt nás, mohl teď všechno sledovat z mnohem větší blízkosti?

Blízko lodi se objevila trojhranná plachta. Byl to katamaran podobný Arauniho, ale tentokrát patřil panu králi. Nejvyšší pán ostrovů, které právě zanikaly, vylezl v celé své důstojnosti na palubu a s hlubokou úklonou mi podával pás z tapy, zdobený množstvím červených per.

„Přesvědčil jsem se o tvé moci, pane,“ sdělil poníženě. „Už vím, že jsme se dopustili strašlivé chyby!“

„To jste skutečně udělali – ale ta chyba spočívá v něčem docela jiném, než si myslíš! Kdybyste nepřepadali cizí lodi...“

Vyčkal, až domluvím, ale nezdálo se, že by přijal některý z mých argumentů. Jen řekl: „Mám k tobě velikou prosbu, pane! Zachraň naše muže! Jejich kánoe nejsou dost rychlé, aby včas odpluly z dosahu ohně a zkázy, kterou jsi rozpoutal! Vezmi je na svou palubu!“

„Jak si přeješ. Zastavte stroje!“

Král se postavil k zábradlí a vykřikoval do tmy; čluny se jeden po druhém vynořily, se zpocenými veslaři, kteří se snažili dostat se co nejrychleji daleko od ostrovů. Šplhali nahoru po žebřících i lanech a svoje kánoe nechávali osudu; byla to trochu škoda, byly krásně vyřezávané a pomalované, stejně jako jejich obydlí. Yamanakimu se příchod tolika Malajců na Griissirna moc nelíbil, postavil se blíž ke mně a přejel zkoumavě rukou po rukojeti svého meče, aby ho mohl rychle vytáhnout.

Vedle nás se objevil stín Ao Harrapa. Jaguárovi svítily oči podivně šíleným ohněm a když jsem mu položil ruku na hlavu, chvěl se zimnicí. I jeho hlas zněl zvláštně, když řekl:

„Začíná to – pospěš, pane, ještě jsme blízko!“

V odpověď hromová rána prořízla vzduch a paluba se nám zhoupla pod nohama. Na místě ohnivého meče vyletěl do oblak ohromný sloup ohně a my ucítili jeho žár až k nám; strašlivý rachot trhal nebesa vedví a mně se zdálo, že loď se zmítá na vlnách jako korková zátka. Potom to všechno dopadlo s rachotem zpátky do vln a naráz byla tma; v té tmě nás dostihla vlna vzedmutá výbuchem a celé nás zalila. Malajci ječeli jako blázni, běhali sem tam, někdo dokonce spadl do moře a ve vzedmutých vlnách se asi utopil, protože jsme neměli čas a náladu někoho zachraňovat.

Ta tma trvala nekonečně dlouho, snad několik minut; cítil jsem, jak se Diana ke mně přitiskla, celá zmáčená a vyděšená jako malé zvířátko. Objal jsem ji; cítil jsem přes její mokré tričko horkou, chvějící se kůži.

A potom opět vyrazil k nebi sloup ohně a opět nás udeřil do uší rachot, jako když se trhá svět. Viděl jsem v té záři Arauniho, který byl vykloněn přes zábradlí a hltal očima tu nezvyklou podívanou; taky Yamanakiho, který stál s rukama složenýma na prsou, nehybný jako socha. Viděl jsem Andrewa, kterému vyhasla jeho dýmka a ke kterému se tiskla Jenniffer jako Diana ke mně. I Aflargea, který ležel na kormidelním kole a silnými tlapami je svíral, mohutný pruhovaný kormidelník lodi, sestupující do pekel. Zdálo se mi, jako by se strašný rachot probuzeného pekla přeléval do hudby: do temných, hrozivých, vášnivých tónů Wagnerova Bludného Holanďana. Jak by musela připadat tomu, kdo by nás tak viděl, tato loď s lidmi mnoha národností a barev pleti, s děsivou šelmou u kormidla, ozářená svitem rodící se sopky? Za takových chvil nejspíš vznikla pradávná pověst o prokletém kapitánu, vynořujícím se z bouří na všech mořích světa...

Do tohoto hrozného snu snad patřilo zjevení, které se na mne najednou vyřítilo: mohutná postava krále pobřežní osady, který se po mně hnal s taseným krisem a nepříčetným řevem:

„Udělal jsi to! Přece jsi to dovolil! Všechno jsi zničil!“

V ohromení a úžasu jsem nebyl schopen nic udělat.

„Smrt! Zabiju tě...“ řval král.

Ve chvíli, kdy ke mně doběhl a rozmáchl se, se přede mne napřáhla čepel samurajského meče – král se v běhu sám nabodl na jeho hrot. Tentokrát Yamanaki nezasunul meč okamžitě po použití; chvíli jej držel nehybně hrotem k bouřící sopce a něco šeptal, jako by zaklínal démony moře. Až potom jej schoval.

Arauni klekl ke králi. Gauna Tarau Vati ležel nehybně a ranou v hrudi mu spolu s krví unikal život. Něco chroptěl ve své řeči a Arauni mu možná rozuměl, ale neříkal nic, jen se ohlédl na Japonce a ve tváři měl smutek.

A my jsme stáli a hleděli na zrození sopky; vznešená Paní Palau předváděla svou moc, ohnivá záplava se šířila po moři i po nebi, šlehala do výšky a padala zase do hlubin. Voda pod námi se vlnila a bouřila, občas nás celé zalila horkou pěnou. Ale my tam stáli celou noc a hleděli na to fantastické divadlo; i když jsme se už vzdálili hodně daleko, stále ještě ten hrozný požár jednoho malého světa plápolal na obzoru.

A právě v tuto chvíli se Diana postavila na špičky a kousla mne do ušního boltce.

Nejdřív jsem myslel, že špatně rozumím. To se naučila od svých leopardů, takové hravé kousnutí bývá výzva k milostným hrám. Taky se u toho zvláštním způsobem kňučí.

„Teď?“ zašeptal jsem jí. „Máš rozum?“

„Ještě nikdy jsem se nemilovala, když umíral svět...“

Zaváhal jsem. Vím, že je ztřeštěná a má šílené nápady – ale že tak moc? Nedala mi srovnat si to v hlavě, kousla znovu a víc. Leopardí dívky dráždí své partnery něžně, ale Diana kouše ráda do krve, aby to bolelo. Jsou chvíle, kdy se mi bolest líbí.

Ostatní si ani nevšimli, že jsme zmizeli.

Když potom nadešlo ráno a rudá záře se ztratila v paprscích svítání, zůstal na obzoru jenom dým, který stoupal a rozplýval se v mracích; ten nám připomínal, kde se nacházelo bojiště.

Bylo třeba najít nějaký ostrov ve Filipínském archipelagu, kde by se nešťastní obyvatelé zničených osad mohli uchytit. I v tom nám pomohl Arauni, který zřejmě dokonale znal celý oceán. Dokonce byl i v hlavním městě Manile, jak se pochlubil, takže mluvil taky trochu španělsky. Pochybuji, že by ho tam nechali pobíhat nahého, jako na naší palubě.

Vybral nějaký ostrov, kde žilo několik rybářských rodin; byl si jist, že je přesvědčí. Byly tam dva dny cesty, což nám ani tolik nevadilo, ale Jenniffer značně. Stěžovala si, že po palubě neustále pobíhají a pokřikují děti, že všichni domorodci ošklivě páchnou a podivně se na ni tváří. Zkrátka, napovídala toho moc, ale nikdo ji nebral vážně, takže se průměrně dvacetkrát za den urazila. Andrew se ze solidarity pokaždé urazil s ní a nemluvil s námi, obvykle tak dvacet minut.

Poněvadž král byl mrtev, rozhodli se Malajci uspořádat mu slavnostní pohřeb. Arauni byl ve svém živlu, sestavil taneční a pěveckou skupinu a učil je posvátným písním. Diana se chtěla samozřejmě taky zúčastnit, ale bohužel, v tomto případě nebylo zvykem, aby tančily ženy. Aspoň si pořídila spoustu materiálu, záznamů a poznámek, ze kterých chtěla příležitostně napsat knížku – jako obvykle zůstalo jen u záměru.

Pohřeb byl velice slavnostní, ženy cituplně kvílely, muži se zraňovali v obličeji svými krisy a pomazávali si tváře strojním olejem, protože bahno nebylo na lodi k dispozici. Nakonec spustili mrtvého do moře žralokům, ale nehodili za ním všechny jeho manželky, jak velel zvyk, protože jsem jim to zakázal. Byla to sice hrubá urážka jejich bohů, ale Arauni se postavil na moji stranu a oni se neodvážili nic namítat.

Arauni se vůbec choval nezvykle rozumně. Většinu času trávil ve společnosti Saong-Čoua a Takheo-Kwenga, dokonce i Tošio Yamanaki s nimi občas diskutoval. A Diana, pochopitelně. Čínští duchovní mistři vysvětlovali Araunimu základy svojí filozofie, což sice příliš nechápal, ale moc ho to zajímalo. Zajímaly ho vůbec různé podivné věci. Ao Harrap mi prozradil, že na něm Arauni vyzvídal, jak jsem vlastně udělal ten zázrak s výbuchem sopky. Jaguár mu odmítl cokoliv prozradit, takže to s neochotou vzdal.

Diana se společně s Mabel chystaly, že něco vyvedou Jenniffer, kterou Mabel sice měla ráda, ale taky ji ráda dráždila. Zůstalo jen u záměru, protože Mabel asistovala Andrejovi při lékařských prohlídkách domorodců a neměla čas.

Také se konaly volby nového náčelníka, což se neobešlo bez hádek a třenic. Nakonec se dohodli, že jím bude jeden z blízkých příbuzných mrtvého, asi padesátiletý, což je na ně fantastické stáří, ale ještě dost čiperný, aby mohl provést lecjakou lotrovinu. V jeho obličeji byl rys, který se mi příliš nelíbil; zdálo se, že je schopen jakékoliv špinavosti. Ačkoliv mi sliboval věčnou poslušnost a vůbec hory doly, jediným jeho přáním ve skutečnosti bylo, abych byl co nejdřív v horoucích peklech.

Ovšem jeden z jeho nápadů mi udělal docela radost: přišel totiž na to, jak se zbavit nekalé konkurence, synů bývalého krále. Král měl těch synů větší množství, většinou výrostků od patnácti do dvaceti let, divokých, vychytralých a do jisté míry zákeřných. Ta zákeřnost se projevovala v tom, že toužili dostat se k vládě, což jsem chápal. Nový náčelník byl při tom, když jsme se dohadovali, že v boji padla spousta našich námořníků a nemáme náhradu, takže mi náhle zčista jasna nabídl deset svých mladých mužů. Byl jsem tak překvapený, že jsem přijal dřív, než jsem si nabídku pořádně rozmyslel; náčelník je hbitě vybral a oznámil, že od této chvíle jsou mým majetkem a ztrácejí nárok být členy kmene. Dost jsem se divil, ale Arauni potvrdil, že je to pravda; až je nebudu chtít, mám je jednoduše podříznout a hodit žralokům.

Diana se mi samozřejmě chechtala. Deset nevlastních brášků svůj osud přijalo s pozoruhodným klidem, jejich matky sice poněkud plakaly a stěžovaly si, že je nebude mít kdo živit, ale na to neměl náčelník chuť brát ohled. Nakonec ta nejřečnější požádala o ochranu svého bratra, ostatní se k ní připojily a vytvořily jakýsi podivně propletený spolek proti náčelníkovi, který mu bude jistě řádně škodit. Byl jsem rád, když jsme se konečně dohrabali k vyhlédnutému ostrovu a mohli je všechny vysadit.

Rybáři v několika místních chatrčích byli upřímně zděšeni, když se u jejich břehu objevily dvě ohromné lodi a z nich se začali hrnout jejich krajané se zbraněmi a rodinami; ale Arauni započal vyjednávání a nakonec je přesvědčil, že nic jiného než souhlasit jim nezbývá. Nově příchozí se zaklínali, že je rozhodně nehodlají na místě zamordovat, tak se s nimi starousedlíci nakonec jakž takž smířili.

Diana očekávala, že na počest svého zachránění a jako dík za naši pomoc uspořádají nějakou velikou oslavu se zpěvy a tanci, jako se to dělá při jakékoliv příležitosti v Africe, ale nestalo se nic takového. Ostatně, i já jsem toužil být pryč a co nejdál od nich, co nejrychleji.

Arauni se jen usmíval. „Nezůstanou tady! Nebudou tu žít věčně; až hora přestane chrlit oheň, až se na pobřeží uchytí semena rostlin, vyroste tráva a první keříky, vrátí se. Budou tam zase žít – protože to je jejich domov...“

A já náhle cítil, že jsem udělal dobře, když jsem je zachránil. Ať jsou jací chtějí, jsou to lidé a nebylo by spravedlivé, aby zahynuli. Protože milují svůj domov a touží se do něho vrátit, i kdyby museli čekat léta.

A co já? Kde je můj domov? Nechal jsem svůj domov v Arminu, pod pálícím sluncem, v zelených džunglích? Nebo je můj domov ve zchátralém selském domku pod korunami starých javorů v malé vesničce na půl cesty od moře, někde na druhém konci světa? Proč bloudím po světě jako štvanec; proč se nevrátím tam, kde žije moje matka a otec, tam, kde jsem se narodil?

Pocítil jsem prudkou touhu vrátit se domů; a usmyslel si, že jakmile to bude jen trochu možné, musím tam odjet.

Arauni se také chystal odejít. Jeho domov, kterému říkal Ranoa Rapaitu, ležel přesně na opačné straně, někde v Tichém Oceánu. Vyprávěl mi o ostrově, který má uprostřed skálu rozeklanou do trojitého vrcholku, připomínajícího královskou korunu. Tam žije jeho matka a také nějaké jeho ženy, nepochopil jsem přesně, podle jakých zásad si je vybíral a přiváděl domů. Kromě toho měl ještě někde intimní přítelkyně, vesměs královské dcery, které čas od času navštěvoval, přesvědčoval se, jak vyrůstají jeho děti a když měl náladu, zplozoval další. Při tom stačil ještě dávat duchovní rady všem náčelníkům v širokém okolí.

„Přijdu tě někdy navštívit, tuane Charry,“ smál se zvesela. „Neboj se, najdu tvůj ostrov, i kdyby byl v jiném světě!“

„Nenajdeš – i když je na tomhle světě. Je chráněn!“

„Moji předkové znali brány, které vedou do jiných světů, kde jsou jiná moře a jiné ostrovy. Uměli plout i mezi hvězdami... tak proč bych neměl najít tvůj ostrov?“

Nerozmlouval jsem mu to. Rozloučili jsme se jako přátelé. Když se jeho trojhranná plachta napjala a on vyrazil k východu, bylo mi dokonce líto, že se rozcházíme.

„Nevadí,“ řekla Diana. „Jednou se stejně podíváme i na Raiateu. A taky na Bora-Bora, Mooreu, Hawai, Tahiti... no, však já si už nějakou hezkou cestu naplánuju!“

„Ano, jistě,“ povzdechl jsem si. „O to se nebojím.“

Errata:

09.08.2021 22:59