Vítej, návštěvníku!

Vděčnost lady Jenniffer

Japonština je fenomenální jazyk! Strašně se mi líbí a všemu rozumím; akorát když něco řeknu, každý Japonec vykulí oči a nechápe. Tošio se mě celou cestu do Hongkongu snažil naučit, jak se co správně říká, tak se snažím, ale občas mi něco ujede. Někdy se mi dokonce podaří, že se Tošio usměje. To mě vždycky potěší, co bych pro kamaráda neudělala.

-Charry si dělá starosti, jak se nám to stalo. No jasně, že to splichtil Arauni; umí toho docela dost. Tohle asi nespáchal on, požádal svoje kámoše z vyšších sfér. Já vím, je to divný kamarádit s někým jako je Palau Rana, ale když ji líp poznáte, je to fajn holka a fantasticky hraje volejbal. A basket. A vybíjenou. Natáhla mě míčem mezi světla, že jsem se klepala ještě pět minut. Škoda, že se můžeme potkat jenom ve snu. Pozvala mě na Raiateu a slíbila, že udělá mejdan, jakej Tichomoří nevidělo. Charry odmítá uvěřit, že sny mají nějakej význam; tak ať zkusí vědecky vysvětlit, proč rozumíme čínsky, japonsky, korejsky, všelijaký malajský dialekty a jako zvláštní bonus ještě rusky? No dobře, tak mám jazykový nadání...-

Každopádně jsme měli celou štrapáci za sebou a mohli vyrazit se ctí a slávou do Hongkongu. Však taky bylo na čase. Teď už snad žádné problémy nebudou. Všecko šlo bezvadně, zranění se uzdravovali, zdraví snažili a Malajci se učili pracovat. Charry je rozdělil na dvě poloviny, pět na Griissirna, pět na Reginu. Byli to mládenci velmi úslužní, nešikovní, vychytralí a líní. Zní to jako protimluv? To bude tím, že jejich dobré vlastnosti se projevovaly, když jsme na ně koukali a špatné, když jsme nebyli v dosahu. To okamžitě zanechali veškeré snahy, zalezli někam mimo dohled a flákali se.

Na Regině je dostal na starost bývalý plavčík Johanes a užil k jejich výchově osvědčené metody kapitána Rithera: silného lodního lana a tvrdých pěstí. Kupodivu se mu dařilo podstatně líp než nám, na tuto metodu reagovali ke vší spokojenosti.

Velké nesnáze měl s nimi (i s námi) chudák otec Ignác. Když už bylo po všech bojích a nic mu nehrozilo, rozhodl se páter jezuita zavést na lodích mravnost a pořádek. Vyzbrojen sutanou, kterou jsme mu s Mabel ušily, krucifixem a růžencem, vydal se do boje za pozvednutí civilizace. První jsme přišly na řadu já a Mabel, kterým vyčítal zcela nedostatečné oblečení. Vysmála jsem se mu a vysvětlila, že zatímco on se peče v černém hábitu, nám je vesele a dobře, občas skočíme do vody a zaplavem si, hezky se nám cvičí a tak. Nepochopil. Ať je rád, že vůbec něco nosíme.

Taky požádal Charryho o seznam členů posádky včetně jejich rodinných údajů. Nic takového jsme bohužel neměli, tak se domluvili, že ho otec Ignác sám pořídí. Při tom zjistil, že bude muset porazit mnohá náboženství různého druhu, jež posádka vyznává: protestantismus, pravoslaví, buddhismus nejméně tří sekt, šintóismus, irskou variantu katolictví odlišnou od jeho, malajskou animistickou víru a popletené představy šelem. To pro něj byla opravdu rána; jediným opravdu dobrým katolíkem byl Španěl Pepito, který bez Panenky Marie nedal ani jedinou ránu nožem. Když někoho podřízl, pokaždé se úpěnlivě modlil ke všem svatým patronům v nebi, aby mu to tam vyžehlili.

Otec Ignác se rozhodl začít u kapitána, jako Charryho. Přišel ho otravovat až na můstek a Charry ho zdvořile vyslechl, se vším souhlasil, ale pak řekl, ať si to vyjedná se mnou, jsem katolička a měla bych se v tom vyznat líp. Otec Ignác už se mnou měl nějaké zkušenosti, ale stejně přišel a já mu vysvětlila, že nijak pomoci nemohu, neboť v oblasti náboženského přesvědčení nemám na nikoho druhého vliv. Naštěstí byl při tom Ao Harrap, který se do rozpravy vmísil a počal se dohadovat o otázkách svaté víry, což způsobilo otci Ignácovi málem nervový šok. Když se vzpamatoval a když jsme mu vyložili, jak si to stojí s našimi šelmami, odebral se do kajuty, aby tam rozjímal a otázal se Boha na radu.

Kajutu obýval sám, neboť rázně odmítl spát v jednom pokoji s Yamanakim a princ na tom také netrval; byl to chlapík otužilý a odolný, takže se rozhodl spát na prahu naší kajuty. Svůj uzlík pověsil na hák do navigační kajuty; stejně nevlastnil nic, o co by se měl obávat. Meče měl neustále při sobě a dobře je hlídal.

Tošio si prohlédl můj meč a zjistil, že je to aspoň tři sta let stará katana, zasvěcená pro některého samuraje, podřízenému rodu Taira. Jméno dotyčné osoby a jeho rodu nezjistil, dokonce ani znak na záštitě mu nic neříkal; domníval se tedy, že tento rod vyhynul bez potomků, což ve válečnickém Japonsku není takový zázrak. Kde k meči přišel kníže Griissirno, těžko zjistit a je téměř jisté, že meč prošel mnoha rukama, ze kterých některé ho byly hodny, jiné nikoliv. Tošio neměl námitek, abych meč používala, pokud se k němu budu chovat s úctou. Ale velmi zdvořile mne poprosil, abych alespoň jednou za rok vykonala obřad k uctění dřívějších majitelů a samotného meče, což by mělo usmířit duchy předků a zajistit mi klid a mír.

Samozřejmě jsem nadšeně souhlasila a Tošio mi předvedl, jak se to dělá; ježto jeho meč také držely v nedávné době nehodné ruce, bylo nutno jej očistit. Čepel už očistil dostatečně jejich krví, zbývalo to ostatní. Své meče položil na oltář, na kterém hořel olejový kahan, klaněl se jim, zpíval nějaké modlitby v japonštině, zapaloval jim vonné tyčinky, poléval je vodou a opatrně nechal procházet ohněm. Pokud jsem rozuměla, žádal o pomoc, ochranu a očištění jak Buddhu, který se projevuje v různých Svých aspektech, tak bódhisattvy, ochranná božstva nižšího řádu; ale i Paní Amaterasu, vládnoucí božstvo Japonska dle zásad šintóismu.

Než mi dovolil uspořádat podobný obřad, vysvětlil mi následující fakta: meč není obyčejný předmět jako jiné. Není pravda, že by měl duši jako živá bytost, ale dokáže díky svému tvaru a účelu přijímat karmu toho, kdo jej nosí a pak ji předávat dál. Samurajský řád Bušidó sdružuje bojovníky, kteří si jsou vědomi důsledků svých činů; jednou z jejich povinností je dodržovat dharmu, to jest nábožensko-etický zákoník. Nejvhodnější by bylo, kdyby každý takový rytíř konal veškeré své činnosti jen v zájmu Boha jako jeho služebník; to však není možné, protože jako šlechtic má povinnosti ke svému rodu, předkům, velitelům, ženě a dětem a tak dál. Z toho důvodu smí brát kořist a dokonce toužit po vyšším majetku a snažit se jej získat; teprve když zajistí své rodině blahobyt (a přežije to), smí na stará kolena vstoupit do stavu odříkání a očišťovat se za zločiny, kterých se za života nevyhnutelně dopustí. V tom smyslu tedy není zbaven důsledků svého jednání, ale pokud si počíná podle té dharmy, jsou tyto důsledky příznivé.

Aby se jeho přestupky proti řádu snížily na minimum, je třeba čas od času provádět různá uctívání, jak to dělá Tošio. Což ovšem většina bojovníků nedělá, jednak to neumí, jednak nemá dokonalé poznání. V současné době samurajové poklesli tak hluboko, že je jim to dokonce jedno, což Tošia velice hněvá a je přesvědčen, že by měl každého pokleslého samuraje na místě zabít, leč nestíhá. Kdybych mu s tím chtěla pomoci, byl by mi upřímně vděčen. Jedno z předepsaných uctívání je modlitba k meči, aby věnoval svoji sílu výhradně majiteli. Pokud ti předešlí byli skutečně dokonalí, pak do sebe meč jejich sílu vstřebal a předává současnému, když dodržuje ten řád atd. Navíc každý meč musel být na počátku zasvěcen, to jest obětován Božstvům. Tato Božstva pozorně sledují jeho dráhu a posílají majiteli různá zdvořilá upozornění, že by se měl napravit, jako nemoci, zranění, nepřízeň nadřízených a tak. V současné pokleslé době to málokdo chápe. To se stalo kromě jiného Charrymu, když dostal po hlavě krisem; protože to ale přežil, je to znamení Boží přízně a měl by udělat patřičnou oběť, aby Jim poděkoval.

Dotázala jsem se, co Tošio soudí o Charryho meči, tom starém křižáckém, který mu dali sněžní leopardi. Tošio si meč vypůjčil a důkladně prozkoumal; nepochybně viděl takovou věc poprvé v životě. Pak si jej odnesl na příď, klaněl se mu, zpíval modlitby, zapálil vonnou tyčinku, potom usedl, položil na něj ruce, zavřel oči a upadl do meditace. Sám Charry byl zvědav, nač přijde; trvalo víc než hodinu, než se Yamanaki probral a sdělil nám svoje poznatky.

„Tuto zbraň nosil velmi mocný člověk; nechápu dost dobře jeho postavení, nebyl to král ani kníže, ale ozbrojený mnich. Netušil jsem, že mezi obyvateli Západu byli takoví lidé. Meč pro něj vytvořili lidé jiné víry, jiného národa; dalo jim to velkou práci, na jeho přání mu museli dát jiný tvar, než na jaký byli zvyklí. Ale učinili to, protože ho měli rádi; také se ho báli, ač věděli, že jim neublíží. Nikdy nikomu neublížil; léčil je i jejich děti, učil je písmu i moudrosti. Měl dokonalé poznání a zúčastňoval se mnoha bojů. Pak se své zbraně vzdal; já nevím proč, zřejmě si už nepřál bojovat. Lidé jeho řádu nesmějí mít potomky? Neměl komu dát svůj meč, tak jej ponechal v nějakém chrámu a odešel; nevím kam. Pak se meče dotýkali různí lidé bez poznání, ale nepoužívali ho, jen ho přenášeli. Nakonec jej získal nějaký bojovník, který není člověk. Trvalo dlouhá léta, než tento meč získal Charry-san.

Kdybych se směl odvážit dát radu svému pánovi, doporučil bych mu nalézt mistry, kteří vedou bratry toho mnicha. Nevím, jak to udělat, ale jeho duchovní učitel by mu nejspíš mohl poradit. Když se na ně obrátí, pomohou mu a dají mu právo ten meč nosit. Meč si velice přeje sloužit mu, byl stvořen k té službě a zasvěcen Nejvyššímu, kterému sloužíš také ty a Charry-san. Cesta, kterou jde Charry-san, je správná; snad by měl vykonat nějaké uctívání, pokud je to zvykem, ale nevím, jaké povahy by mělo být. Je pro mne velice obtížné najít správná slova pro tuto situaci, protože se s tím setkávám poprvé...“

Charry se na to díval dost skepticky: „Jak může Tošio takové věci vědět?“

„Meč sám mi to řekl,“ uklonil se Tošio.

Dle jeho rady jsem vykonala obřad, jaký mi doporučil; Charry byl při tom a dělal to, co ostatní. Taky Číňané u toho byli a dle jejich výrazu pocítili k Tošiovi ještě větší úctu než dřív. Byl zřejmě ještě větší mistr než oni, což Saong-Čou nakonec přiznal. Charry tedy taky vykonal uctívání své zbraně; potom se mu to v hlavě rozleželo a šel se poradit za otcem Ignácem. Chvíli před ním tam byla Jenniffer, přišla si už asi po dvousté stěžovat na ohavné pohanské zvyklosti, které na naší palubě panují. Otec Ignác ji jako pokaždé uklidňoval, leč marně; rozhodl se tedy vážně si promluvit s kapitánem. Ale protože měl s diskusemi zlé zkušenosti, nejdříve poklekl a upřímně prosil Pána o dar rozvahy a moudrosti, dokonce o osvícení.

V této náladě přišel Charry a vyložil mu svůj problém. Otec Ignác si umínil, že ho opravdu vyslechne a pokusí se dokonce pochopit; jak mu Charry vysvětloval situaci, začal se názor starého kněze pozvolna měnit. Konečně řekl:

„Jak se zdá, v tomhle případě má ten strašlivý člověk pravdu! Příslušníci některých rytířských řádů se skutečně modlili ke svým mečům... symbolizovaly pro ně Kristův kříž, protože mají podobný tvar! Proto také je asi v rukojeti ten kříž zasazen... i když maltézský nebo... je to rozhodně zvláštní. Není vyloučeno, že ten pohan má pravdu.“

„Proč si myslíte, že Yamanaki je pohan? Je možná zbožnější než jiní, jen vidí Boha jinak.“

„Ovšem, to je přesvědčení vaší paní Diany. Snad můžete mít pravdu... ale v tom případě by to znamenalo, že k Bohu je víc cest než jedna. To nemohu připustit!“

Charry mu poděkoval a odešel. Otec Ignác otevřel Bibli a dal se do čtení; ale po chvíli mu sklesla hlava, oči se mu zavřely a netrvalo to dlouho a už sladce spal.

Zajímala jsem se, jak přišel Yamanaki ke svým znalostem. Takže se rozhodl vyprávět něco ze svého života; předtím nám ještě uvařil čaj, velmi zvláštním způsobem a podivné chuti, a vysvětlil filozofii čajového obřadu, který také patří k jeho znalostem. Kromě toho umí psát básně, dokonce je kaligraficky kreslit japonskými znaky. To všechno jsou věci, které by měl knížecí syn umět.

Není následníkem, ale mladším synem knížete z Koyanami. Jako takový měl za povinnost vstoupit v mládí do kláštera a naučit se veškeré moudrosti. Učinil tak ve věku deseti let a zůstal skoro do osmnácti, kdy byl povolán ke dvoru svého otce. Mniši jej vzdělávali jak ve filozofii, tak v bojovém umění, takže když přišel domů, byl tak dokonalý, jak jen bylo v daných podmínkách možné. Jediné o čem nevěděl nic, byla politika, jak místní, tak celého Japonska. Jeho duchovní učitel, k němuž Tošio cítil až nekritickou úctu, považoval tyto věci za nehodné své pozornosti. To se ovšem mělo rychle změnit.

V roce 1868 došlo v Japonsku k výrazným politickým změnám; padl systém vlády šógunů z rodu Tokugawa a moci se ujal sám císař prostřednictvím svých ministrů. Souhlasila s tím většina politiků doma v Japonsku i ve světě, nicméně nesouhlasil s tím starý kníže z Koyanami, Tošiův otec. Kritizovat císaře se samozřejmě nemohl odvážit, ostatně byl by to holý nesmysl, císař tak jako tak neměl na politiku žádný vliv a určitě o ní nic nevěděl. Ale ministři a různí politici u dvora byli nepřáteli rodu Yamanaki a chystali proti němu nějaké temné intriky. Z toho důvodu bylo nutno, aby se Tošio vypravil do světa a vyjednával s nějakými cizinci, kteří v té věci mohli nějak zasáhnout. Jak, to nevím, nepochopila jsem a Tošio odmítal to jasně vysvětlit, bylo to zřejmě tajemství jeho rodiny. V každém případě měl koupit nějaké zbraně, na něž mu otec dal část rodinného pokladu. Nekoupil nic, protože nikdy nedoplul k cíli. Jeho průvodce, ten Japonec, co ho Charry zabil na Regině, ho zradil a prodal nepřátelům. Ne z politických, ale obchodních důvodů. Tošio se hluboce styděl, že se nechal překvapit, stalo se mu to poprvé, protože tomu muži příliš bezvýhradně věřil. Už se to víckrát nestane.

Taky nám vyložil, že přestože odešel z kláštera a žil několik let u dvora, považuje se stále za mnicha a může se tam kdykoliv vrátit. Jeho mistr mu dal pokyn, aby prozatím vykonával svoje povinnosti, oženil se, měl děti a tak dál, bude-li třeba; až ukončí to všechno, smí se vrátit zpátky. Tošio si snad opravdu přál žít v klášteře; ale považuje za svou povinnost splnit, co mu nařídí jeho otec, takže to dělá. Z toho vyplývá vše, co řekl a udělal. A co obdivuji nejvíc, nikdy neudělal nic, co by neměl filozoficky podložené. Dokonce i to, kdy se zaraduje či rozhněvá, se řídí filozofií Zenu a má svou logiku, kterou umí vysvětlit. Obdivovala jsem se mu a umínila si, jestli se mi někdy podaří přinutit ho chovat se zmateně jako normální člověk, bude to můj největší triumf.

Já jsem normální zmatkář a potrhlý cvok a dělám všecko, jak mi zrovna napadne. Všem jdu na nervy, některým poměrně s potěšením. Tošio mi vyložil, že to vůbec není jednání nahodilé, ale zcela záměrné, kterým vyplňuji svou karmu, tudíž to musím dělat. Mým cílem a záměrem je vzbuzovat nejvyšší pozornost svého okolí za všech okolností, pročež si vždy počínám jinak, než by se očekávalo. Což ale není zmatek, nýbrž soustavné konání, takže jsem ze Zenového hlediska na té správné úrovni a měla bych to dovést k dokonalosti. Tošio byl dokonce ochoten mi pomáhat se zdokonalit, tak jsem mu to hned slíbila. Chudáci lidi.

Vyzvídala jsem, jaké má úmysly ohledně návratu do Japonska. Byl rád, že mu Charry slíbil, že ho tam zaveze, ale měl problém: nekoupil zbraně, které měl sehnat a není si jist, zda by splnilo účel, i kdyby to vykonal; na cestách mimo Japonsko se totiž přesvědčil, že stavět se proti světovým dějinám silou, jakou má jeho otec, je zhola nesmyslné. Momentálně si neví rady, což ho velice trápí; je jeho povinností vrátit se co nejrychleji domů a oznámit všechny svoje poznatky otci, aby nějak rozhodl; jak, není Tošiova věc. On jen příkaz řádně vyplní. Navrhla jsem mu, zda by nebylo lepší místo zbraní najmout rovnou muže se zbraněmi; to ho zaujalo a zamyslel se nad tím.

Začala jsem si plánovat, že nás vezme s sebou do Japonska, ke svému otci. Tošio souhlasil a taky mi schválil myšlenku ušít si kimono jako má on. Hned jsme se do toho s Mabel daly, nedá to moc práce. Jediný problém byly znaky, které na něm měl Tošio, ty totiž má každý osobní nebo rodové. Někomu by se sice mohlo nelíbit, že jsem si ušila mužské kimono, neboť ženské vypadá jinak, ale Tošiovi to bylo fuk. Když budu v jeho vlasti nosit samurajský meč a vlasy stažené do copánku, budou mě stejně všichni považovat za kluka. Takže jsem zajásala a šla se předvést Charrymu.

Charry byl mimo službu, což bývalo zřídka, seděl na vratidle a vysvětloval po třiadvacáté trojčlenné skupině Malajců, jak se uzluje lodní lano. Jeho ušlechtilá tvář byla zbrázděna temným hněvem a jizvy na hlavě nalité krví; ještě chvíli, vyskočí a praští toho nejnechápavějšího tím lanem.

V té situaci jsem za ním přišla, posadila se k nim a sledovala výklad. Obvykle ho to ještě víc znervózňuje, ale tentokrát ho má přítomnost uklidnila, asi ho potěšilo, že přece jen existuje na světě někdo, kdo ještě něco chápe. Vysvětlil jim to, nechal každého udělat na zkoušku uzel a zas rozvázat, kluci poděkovali a slíbili, že to už nezapomenou; pak radostně odběhli, šťastni, že nedostali výprask. Charry se otočil ke mně:

„Věřila bys tomu, miláčku? Tak copak máš na srdci ty... a co sis to hezkého ušila?“

„Kimono, drahý! Ušiju ti taky. Budeme ho potřebovat, až pojedem do Koyanami.“

„Kam? Co to je?“

„Tam bydlí Yamanakiho otec. Tošio říká, že nás tam vezme, i když jinak se běloši do Japonska moc nepouštějí. Ale my je oblafnem!“

„Tímhle přestrojením? Myslíš, že tě nikdo nepozná?“

„Spolehlivě! Budu vypadat a chovat se jako samurajský kluk, víš, jak se umím perfektně přestrojovat! A copánek si načerním!“

Zašklebil se – pak si uvědomil, co jsem řekla:

„Copánek? Tím chceš říct, že si načešeš účes, jako má Yamanaki?“

„No a? Ty ho máš přece taky – a jak ti sluší!“

„Jseš normální? Já to mám proto, že mám rozbitou hlavu! Snad si to nechceš nechat takhle vyholit?“

„Však víš, že by to nebylo poprvé!“

Charry si představil, jak bych vypadala a současně se vyděsil i rozzuřil.

„Yamanaki!“ zařval z plna hrdla.

Tošio se jako obvykle objevil během několika vteřin. Charry na něj vychrlil různé námitky, komentáře a připomínky, což Tošio vyslechl se záviděníhodným klidem. Když pochopil, oč mému muži jde, řekl docela klidně: „Dle mého názoru je svrchovaně správné a dobré, když samuraj nosí úpravu účesu, která dává jeho vznešený stav patřičně najevo. Neznám ovšem, jaké předpisy v této souvislosti platí pro ženy ve tvé zemi; podle tvých slov soudím, že to není vhodné. Je ovšem možné stáhnout vlasy dozadu a učesat copánek bez vyholení přední části hlavy; má to však nevýhodu, že s takovým účesem se nelze objevit před císařem nebo vysokými dvorskými úředníky.“

„To by nám naprosto nevadilo, k císaři na čaj nás určitě nepozvou. Copánek jí udělat můžeš, ale neopovažuj se dát se od ní ukecat a nějak ji ostříhat!“

A byla jsem nahraná. Ve skutečnosti jsem se ještě pevně nerozhodla dávat se stříhat, jen zkusila trochu Charryho podráždit, ale povedlo se to tak dokonale, jak jsem ani nemyslela. Rozhodně už neměl námitky proti tomu, že teď chodím v kimonu a s mečem jako Yamanaki.

Myslela jsem, že otec Ignác zajásá, že jsem se konečně slušně oblékla, ale když mne potkal, pokřižoval se: „Milá dcero, vidím, že jste ke svým proviněním přidala ještě další! Probůh, co to máte na sobě?“

Vysvětlila jsem mu, co je kimono a k čemu se používá, ale on vykřikoval dál: „Ale drahá dcero! Proč chcete vypadat jako ten odporný pohan, neznaboh a antikrist? Křesťanská žena by měla především prosazovat myšlenky zbožné a společensky únosné, nikoliv podporovat ohavné kacířské či pohanské bludy, které se na této lodi bohužel velmi rozmáhají!“

„Já vás nechápu, otče! Nejdřív mi radíte se obléknout, abych nechodila napolo nahá. Když to udělám, zas se vám to nelíbí! Ale kimono je přece tak praktické! Církev svatá má jistě ve všem pravdu, jen v módním návrhářství je sto let za opicemi, to je bohužel nutné si přiznat!“

Otec Ignác obrátil oči k nebi a prosil Boha za odpuštění, že mne vůbec poslouchá. „Paní hraběnko, chtěl jsem vás požádat ještě o jednu věc: již delší čas uráží poctivé křesťany vztah, který je mezi vámi a panem hrabětem. Jistě víte, na co narážím...“

„Nevím! Myslela jsem, že já a můj manžel žijeme ctnostně a řádně, a nijak nehřešíme proti Božím přikázáním!“

„Řekla jste já a můj manžel, mé dítě! Ale jak si můžete být jistá, že ten muž je skutečně vaším manželem? Mám obavy, že v tomto případě jde o vztah hříšný a zavrženíhodný; neboť ač láska a vzájemná náklonnost přenáší horstva, nenahrazuje požehnání Boží, udělené vysvěceným knězem!“

„Aha, už chápu! Zkrátka, vy chcete, abychom se kvůli vašemu klidnému svědomí vzali ještě jednou. Dobrá, kdy a kde?“

Zarazil se trochu a chvíli přemýšlel. „Nejlepší by byl zajisté nějaký vhodný chrám na pevnině. Co myslíte vy?“

„To Charry asi nebude moc chtít. Nešlo by provést sňatek tady na lodi? Mohl byste nás oddat co nejdřív!“

„Bylo by mi ctí a potěšením! Připravím vše potřebné... Ovšem bude zapotřebí některých... Vy jste věrná dcera církve svaté, to je mi známo. Pan hrabě je ovšem protestant... já vím, lze připustit... Kdo budou páni svědkové?“

„Mohl by to být Ao Harrap. Charry bude určitě chtít za svědka Aflargea. Vyhovuje vám to?“

„Rozhodně ne! Probůh, vy skutečně chcete mít za svědky ty kočky? Vím, že jste mi vysvětlila, že jsou řádnými občany státu, ale to jim nedává právo zastávat tak důležité funkce při svatbě! Ostatně, jejich víra...“

„Tak dobře. Když nevyhovuje Ao Harrap, tak Tannarrwaghirr, leopard. Je dobrý křesťan, sama jsem ho učila modlit se Otčenáš. A jak je chytrý, umí ho dokonce ve třech jazycích!“

Ale otec Ignác jen potřásal hlavou. „Obávám se, že budu nucen promluvit o té věci s panem hrabětem! Snad on bude mít realističtější názor.“

„To jo, klidně jděte! Už ho dlouho nikdo nevytočil, ten bude mít radost!“

Šel za Charrym a já se vydala na poradu za Mabel. Když to slyšela, zajásala: „Bezva nápad! Já se vdám taky! Andreje to možná trochu překvapí, ale on si zvykne. Není nic špatnýho občas manžela překvapit, že ne?“

„Ale vůbec! Jsem ráda, že budeme mít svatbu spolu! Jenže, co si oblečem?“

Začaly jsme spřádat plány, až jsem si vzpomněla: „No jo, ale co na to řekne Jenniffer? Nebude se chtít vdát taky, aby byla nějaká legrace?“

„Jenniffer ať si trhne nohou, husa hloupá! Co je na lodi, dělá jako by se mě štítila! Kdoví, jestli vůbec bude ochotná nám přijít na svatbu!“

„Bude muset. Hostina bude v jídelně, to by umřela hlady, kdyby nepřišla!“

„Ať si závistí třeba praskne. Ostatně, určitě není v jiným stavu jako já!“

Zatočila se mi hlava. Najednou mi došlo, že ráno se divně vymlouvala a nechtěla si se mnou jít zaplavat do moře, že je voda moc studená... Tak jsem ji aspoň objala a blahopřála. „Co Andrej na to říká?“

„No, právě. Už tři dny přemýšlím, jak mu to šetrně sdělit. Je sice doktor, ale že by si něčeho všiml, to ne!“

„A víš to fakt jistě?“

„Nejdřív jsem pochybovala, ale ten Korejec mi to potvrdil. Tadyhle v mým bříšku bydlí jeden maličkej černej pasažér! Veze se s náma na lodi a...“

„Jdem za Andrejem! Ten bude mít radost!“

Andrej Rastopčenkov ležel v kotelně pod parním strojem a něco tam šťoural. Jeho brácha Aljoška podával vercajk a Râtam seděl a přihlížel, co to vyvádějí. Mabel poklekla na zem a zatahala Andreje za palec u nohy.

„Co je? Kdo zas co chce?“

„Vylez! Musím s tebou mluvit!“

„To by chvíli nepočkalo?“ bručel, ale vylezl dost ochotně ven.

„Nepočkalo! Andreji, vzal by sis mě za ženu?“

„Cože? Já – tebe? Proč tak najednou? A vůbec, kdy?“

„Nejvíc by se hodila neděle, tady na zadní palubě. A sice proto, že se mi už hnusí žít s tebou v neřestném poměru! Vezmeš si mne a basta. Paní hraběnka se taky vdává.“

„Co vás to ženský popadlo?“ divil se a utíral si ruce do kusu hadru. „Diano, ty přeci žiješ s Charrym už skoro rok a nebýt Mabel, nikoho by nenapadlo, že za něj nejsi vdaná! Ostatně, kdo nás bude oddávat?“

„Otec Ignác. Slíbil to!“

„Bezvadný! Víš, že to pro mě nic neplatí? Já jsem křtěnej pravoslavnej, ale už jsem dávno ničemu takovýmu nevěřil; až teď se mi zdá... A vůbec, ty jsi snad protestantka? Otec Ignác je katolík, jde to dohromady?“

„Nezajímá! Oženíš se se mnou, i kdyby oddávající byl třeba mohamedán! Viď, Diano!“

„No bodejť! Civilní sňatek zaznamená Charry do lodní knihy, a mravnost na lodi je zachráněná!“

„Ale stejně... mně to připadá nějaký blbý, ne?“

„A co teda chceš? Aby se tvoje ubohý dítě narodilo bez tatínka?“

Andrej otevřel pusu a lapal po dechu jako kapr na suchu. Aljoška byl daleko čipernější: „Jú, ty budeš mít malý dítě? To já bych byl potom jeho strejda, že jo?“

„Ano, to skutečně budeš!“

„Hurá!“ zaječel a vyřítil se na palubu. Komu to šel říct, nebylo jasné, ale nepochybovala jsem, že pro sebe si to nenechá.

„Vidíš! A ty sis dělala starosti, jak to utajíme! To máš stejný, jako když to dáš do novin.“

Andrej něco mručel, bohužel rusky, takže jsem nechápala. Jsou některé výrazy... Nechala jsem je být, potřebovali si zřejmě něco důležitého vysvětlit. Napadlo mi přesvědčit se, zda Andrej dodělal tu svou opravu, ale pak jsem zaváhala; Charryho zákaz sahat na parní stroj pro mne pořád ještě platí.

Když těm dvěma konečně napadlo se pustit, rozhodly jsme se přece jen jít oznámit tu nádhernou událost Jenniffer. Sice si to nezasloužila, ale Mabel se zalíbil termín bezpříčinná milost. Jenniffer seděla tou dobou v houpací židli a hleděla na moře. Od počátku plavby se hledění na moře stalo jejím koníčkem, provozovala je stále, ačkoliv se tam nic zvláštního nedělo a bylo to pro kočku. Někdy s ní seděl Andrew, ale byl tak nezábavný, že to nebylo o moc lepší; prohodil pár slov o počasí, pak začal čistit a nacpávat dýmku, zapálil si ji, prohodil ještě pár nezávazných slov a klidně usnul. Jenniffer se tak nudila, že někdy přihlížela mému cvičení s Yamanakim, i když jinak námi hluboce pohrdala. Poslední dobou se mi zdálo, že se začíná nějak moc vnucovat Charrymu; ale to by mohla klidně zkoušet vzbudit přízeň v kusu dřeva.

„Jenniffer, miláčku!“ oslovila ji Mabel. „Poslyš, dohodly jsme se s paní hraběnkou, že se vdáme!“

Jenniffer vyvalila oči. „Vy dvě – že se vdáte? A za koho, proboha?“

V očích měla jasně vepsánu pochybnost, že by si nás dvě někdo chtěl vzít.

„No, já za Andreje a Diana za Charryho, to je snad jasný! My jenom, jestli se nechceš při jednom vdát taky!“

Jenniffer otevřela pusu dokořán a lapala po dechu jako kapr. „To tedy znamená, že mám brát vážně všechny řeči o tom, že paní hraběnka žije s panem hrabětem jen tak jaksi...“ to hrozné slovo jí nechtělo přes rty.

„Tak jaksi. Tedy, ve skutečnosti jsou manželé, ale jsou tu jisté pochybnosti, zda je to právoplatně uskutečněno před soudy, úředníky a tak. Tak abysme předešly všem připomínkám a rázně zavřely všelijaké nectné huby, rozhodly jsme se, že si to necháme legalizovat za pomoci otce Ignáce a civilního práva, které tady reprezentuje kapitán Charry!“

Jenniffer se pokusila omdlít, ale bylo to zbytečné, protože Andrew nebyl nablízku a na nás to nepůsobilo.

„Takže tě zveme na svatbu a jestli chceš, mohla bys donutit bratránka Andrewa k nějakému vyjádření a vdát se s náma! Nebylo by to fajn?“

„Ne! To rozhodně nemám v úmyslu! Nepřichází vůbec do úvahy, abych... vydávala svou pověst v nebezpečí tak zavrženíhodným způsobem! Pevně věřím, že ani Andrew nebude nakloněn takovým... Ach, ani nevím, jak to nazvat!“

„Zkus použít slova láska!“ řekla vážně Mabel.

„Láska? Radši řekni nemravnost! Ovšem vůbec se nedivím, že jsi následkem špatné společnosti tak snadno upadla do mravního bahna! To však neznamená, že tam dokážeš stáhnout i mne! Milost Boží a upřímná oddanost mého snoubence mne zatím díky Bohu uchránila před nejhorším – a tak to zůstane!“

„Nejhorším? Víš vůbec, co povídáš?“

„Ne! Nevím a nechci vědět nic o tom, v čem ty nalézáš neřestné potěšení! A jestli o tom budeš mluvit, půjdu pryč!“ Jenniffer snad skutečně chtěla odejít, ale Mabel se naštvala.

„Tak dost, ty huso hloupá! Už se nepamatuješ, jak jsem tě v internátě uvázala za copy a pak jsme tě lechtaly, až jsi škemrala o milost? Jestli nevyslechneš, co ti chci říct, tak tě Diana podrží a já tě zlechtám tak, že tentokrát už opravdu cvrkneš do textilu!“

„Óóóh!“ zkrabatila Jenniffer tvář, ale zůstala sedět.

„Tak mě dobře poslouchej! Ještě před pár týdny jsem byla stejný tele jako ty, myslela jsem si, kdovíjak nejsem odvážná, když se opovážím nepozdravit ráno pastorovu ženu nebo ukázat před lidmi nohu nad kotníkem. Jenomže všecko se změnilo a já jsem poznala opravdový život. Svět, ve kterém žijí muži a ženy; každý z nich má svoji lásku a svoji práci a touhu něco dokázat, splnit úkol, pro který se ocitl na tomhle světě. K čemu vůbec doteďka jsi na světě ty? Aby ses tady válela v křesle? Jenom kritizovala ostatní a sama dávala od všeho ruce pryč? To bys tady taky mohla klidně hnípat do konce života a kdybys náhodou shnila zaživa, ani by si toho nikdo nevšiml!“

Jenniffer se pokusila vstát, ale Mabel ji zatlačila zpět.

„Ještě ne! Narodila ses jako žena a doufám, že už ti někdy někdo řekl, že máš docela hezkej obličej a ani tělo by nebylo nejhorší, kdybys trochu cvičila a pečovala o sebe. Necukej se, řekla jsem tělo! Mohla bych říct i horší věci, ale to stačí. Tvoje tělo je tady, abys přes ně udělala nějakému muži radost! Radost, povídám, ne neřest! Jseš tak vzdělaná, tak si vzpomeň, co řekl Bůh v Bibli na začátku, když Adam a Eva odcházeli z ráje: Jděte a milujte se a naplňte zemi! Proto se má každá holka vdát a mít děti!“

„Proboha! Ještě děti...“ vypískla Jenniffer.

„Jo, děti! Nebo ty si snad myslíš, že zůstaneš neplodná?“

„Nemyslím na takové věci! A pusť mě, nebo...“

„Nepustím! Tady budeš! A budeš poslouchat, nebo... Protože já jedno dítě čekám a hrozně moc se na ně těším! Tím víc, že vzniklo z lásky muže, kterého mám strašně moc ráda, chtěla bych s ním být každý den a každou noc, dokud bude existovat svět! Milovala jsem se s ním celé noci a bylo to tak nádherné, že si to neumíš představit, dokud to nezkusíš. A ještě budu, protože nechci mít jen jedno dítě, ale tolik, kolik nám Bůh dopřeje! Zkus si to někdy představit, když se celou noc převaluješ na lůžku – sama!“

Jenniffer jen zavřela oči a skučela.

„Víš, když jsem byla tak hloupá a žila jako ty a všechny ostatní dobře vychované slečny, neuměla jsem si představit, že bych se jednou řídila vlastním rozumem. Tak to už nebude! Od teďka se řídím lepším zákonem, než si vymyslela společnost: Od té doby, co Adam a Eva odešli z ráje, se muži a ženy setkávají, zamilovávají se do sebe, mají děti, vychovávají je, potom zestárnou a umřou. To je základní zákon světa, všechno ostatní jsou jenom načančané ozdoby. Proč ne? Ale základní zákon musí být naplněn!“

Jenniffer se zalily oči slzami a začala posmrkávat.

„Tohle jsem ti chtěla říct,“ skončila Mabel. „A teď přemýšlej, co dělat. Mně je úplně jedno, co vymyslíš nebo uděláš, jde o tebe a tvůj vlastní život. Taky Andrewův, samozřejmě. Kdybys chtěla konečně začít žít jako normální člověk, tak nám stačí dát vědět!“

S tím jsme odešly a nechaly ji tam uvažovat.

Rychlost šíření drbů v uzavřeném prostoru mne vždy fascinovala. Tato novinka se rozlétla tak rychle, že se o ní dozvěděl i Charry, to je co říct. Mabel ostatně požádala Andreje o vytvoření odborné komise, která by dohlížela na zdravý vývoj budoucího dítěte a pečovala o ni, aby neudělala nějakou chybu. V komisi měly být všechny lékařsky vzdělané osoby, tj. kromě Andreje Saong-Čou, Takheo-Kweng, Yamanaki a některé šelmy.

Mistr Saong-Čou se svěřil, že je uznávaným odborníkem v oblasti porodnictví, neboť sám má neurčité větší množství dětí; což je při jeho vzhledu sice s podivem, ale vkus čínských dívek je asi rozdílný. Jmenoval některé knihy na to téma, které za mlada prostudoval a mohl teď vyučovat, ale o nichž bohužel nikdo jiný nikdy neslyšel. Takheo-Kweng se zabýval spíš praxí, dovedl masážemi přispět ke zdravému vývoji budoucího dítěte, ale učené knihy neznal. Yamanaki přiznal, že do jeho vzdělání podobné věci skutečně patřily, ale prozatím jim nevěnoval valnou pozornost; je to ale chyba, uznává to a je ochoten se zeptat svého duchovního učitele. Šelmy ujistily Mabel, ať si nedělá starosti, protože než dítě přijde na svět, bude to ještě pár měsíců trvat.

Andrej nejdřív provedl patřičné testy, aby se ujistil, že nedošlo k žádnému omylu. Potom vyložil Mabel, že děťátko je ještě příliš maličké, než aby mu vadil normální pohyb. Poukázal na to, že různá zvířata vykonávají běžné denní činnosti až do vysokého stupně březosti a mláďatům to nejen nevadí, dokonce prospívá; v tom s ním souhlasily i šelmy. Naopak je nutné, aby pro zdravý vývoj dítěte matka pilně cvičila, pracovala a snažila se, aby její tělo bylo co nejzdravější. Mabel ochotně souhlasila. Zmíněná komise odborníků vypracovala doporučený systém cvičení, který od té chvíle přísně dodržovala. Abych byla taky něco platná, rozhodla jsem se cvičit všechno s ní, ačkoliv mi narození dítěte ani dost málo nehrozilo. Tak jsem jí mohla pomáhat a kontrolovat ji.

Takže: hned po ránu jsme se zabývaly dechovým cvičením. Masáže hrudníku, které jí aplikoval Andrej, se ukázaly nyní ještě důležitější, neboť předpokládané kojení vyžadovalo zvětšení objemu prsou. Komise připustila, že by mohlo být nebezpečné pro dítě příliš velké sešněrování matky oděvem, na druhé straně je příznivý volný přístup slunce a vzduchu k celé pokožce. Takže Mabel od té chvíle chodila co nejvíc nahá a každý den ráno a večer jsme se patnáct minut opalovaly. Nicméně za plného slunce se vystavování slunci tolik nedoporučovalo, pročež jsme chodily v sukních, jako mají Malajci. Zato jsme se za největšího horka často koupaly.

Jenniffer sledovala naše počínání se vzrůstající nevolí. Nesouhlasila s ničím, co se týkalo Mabel nebo mne, nelíbilo se jí, že se na očekávané dítě upíná pozornost celé posádky a ona vypadá jako naprosto neschopná. Jak jí Mabel doporučila, začala uvažovat, ale výsledky tohoto úsilí rozhodně neodpovídaly tomu, co jsme chtěly dokázat.

Kromě Jenny jediný kritický hlas přišel od O'Reillyho; nechal se slyšet, že se na zeměkouli každý den narodí tisíce dětí a kdyby se s každým tak blblo jako s tím naším, lidstvo by nejspíš vyhynulo. Mohl takhle žvanit, o žádných svých dětech nevěděl a i když měl v různých přístavech světa rozsáhlý repertoár intimních přítelkyň, případné důsledky svých zábav považoval za jejich soukromou záležitost a nehodlal se o ně nikterak zajímat.

Přípravy svatby se taky poněkud protahovaly, protože Mabel si přála mít ji co nejslavnostnější a za tím účelem vyzvídala, co by tak ještě vymyslela. Byla jsem ochotna poradit, znám zvyky Egypťanů, Řeků, Římanů, Féničanů a jsem schopna najít v knihách další; všechno se jí líbilo, ale obávaly jsme se, že třeba natřít v rámci svatby veřeje hlavních dveří manželova domu vlčím sádlem, jak bylo zvykem v antickém Římě, by narazilo na oprávněný nesouhlas vlků. Charry se nám smál a tvrdil, že jsme obě stejně praštěné.

Tak jsem jednoho dne ležela pod můstkem a ve stínu pod plachtou studovala svatební zvyklosti v Médoperské říši; krušná činnost, ježto ta knížka je psaná německy a mě ta řeč strašně štve. Zrovna jsem začínala usínat, když jsem si všimla, že palubou slavnostně kráčí Jenniffer. Byla oblečena do bílých šatů po Mabel, upravených na její postavu a pošitých spoustou všelijakých mašliček, nášivek a ozdůbek, které Mabel kdysi otrhala a Jenniffer z pilnosti zas přišila. Kromě toho měla široký klobouk, který jí stínil obličej, ale zas ne tolik, abych si nevšimla, že se silně napudrovala, nabarvila rty, podmalovala oči a načernila řasy. To si za poslední dobu na lodi odvykla, ale teď se ke svým zkrášlovacím prostředkům vrátila.

Na můstku se tou dobou nacházely tyto osoby: Charry, který velel lodi, Yamanaki, který držel kormidlo a Aflargeo, který ležel při zábradlí a spal. Tošio se totiž právě učil kormidlovat, neboť si chtěl pořídit vlastní loď a požádal Charryho, aby ho naučil jí velet. Později to chtěl naučit svoje tupé krajany.

Za této situace vystoupila Jenniffer v celé své kráse na můstek a řekla velmi vřelým hlasem: „Dobrý den, kapitáne!“

Charry se na ni ohlédl dost hloupě: „Vítám vás, slečno! Copak se zas stalo, že jste se rozhodla nás navštívit?“

„Ach, copak se pokaždé musí něco stát, abych vás směla navštívit? Je takový nudný den... napadlo mi, že snad neodeženete ubohou cestující, která by vám chtěla prokázat nějakou pozornost nabídkou svých služeb! Dobrý den, pane Yamanaki!“

To, co povídala Charrymu, byla čirá zlomyslnost; ale pozdravit Japonce, to byla přímo rána do vazu. Cítila jsem až sem, jak to s Charrym zacloumalo. Zato Tošio se zdvořile uklonil a přednesl dlouhý pozdrav v japonštině.

Načež řekl Charry: „Teda, já žasnu! Jaká šťastná událost vás přiměla přijít nás navštívit? Domníval jsem se, že pohrdáte člověkem, jehož jste označila za piráta a rváče!“

„Ale, milý hrabě! Nesmíte přece brát vždy tak vážně, co řekne dáma! Jistě jste si už všiml, že my ženy někdy hovoříme víc, než máme skutečně na mysli! Někdy soudíme bezdůvodně přísně člověka, který si za krátký čas získá naši nehynoucí přízeň a vděčnost!“

(To Charry skutečně věděl, trénovala jsem ho dost dlouho. Taky to upřímně nesnášel a jednou se vyjádřil, že by takovou dámu nejradši rozřezal okružní pilou.) Nicméně řekl slušně: „To je od vás velice milé! Dovolte mi, madam, abych vám řekl, že jsem nikdy nebral vaše slova tak smrtelně vážně; chápal jsem, že stav, do něhož se dostala slečna tak jemná a nedotčená neštěstím, vás mohl víc než kohokoliv jiného zlomit a zkrušit. Dovolte mi tedy vyslovit obdiv nad mravní silou, s níž jste překonala tolikeré překážky!“ a oddychl si, když se mu podařilo vyslovit takové šroubované souvětí a nic při tom nesplést.

„Ach, drahý hrabě! Když si vzpomenu na to strašlivé nebezpečí, z něhož jste mne zachránil! Když si jen představím ty hrozné divochy... och, Bože můj! Ještě, že jste se tam objevil vy! Silný, neporazitelný, nezkrotný! Staří Římané si jistě představovali boha války tak, jak vypadáte vy, hrabě! Nedivím se tomu, že vás ženy zahrnují neutuchající přízní!“

Charry ze sebe vydal nesrozumitelný zvuk.

„Drž ji radši půl čárky nalevo,“ řekl Tošiovi. „Ale drž ji, nepovoluj... ať to v ní vrže jak chce...“ Teprve když nabyl pošramocené rovnováhy, obrátil se k Jenniffer: „Promiňte, madam, povinnost...“

„Chápu,“ zašveholila. „Je to jistě velmi obtížné, řídit takovou loď! Že ano?“

„Ale... ani ne. Záleží na cviku. Při klidném moři a příznivém větru, jako je dnes, to je hračka, to zvládne každý!“

„Myslíte, že bych se o to mohla pokusit i já? Třeba držet takhle kormidlo, jak to drží princ Yamanaki? Třeba to není obtížné, když to zvládne i on...?“

„Chcete si to vyzkoušet? Jestli chceš, Tošio, můžeš si jít odpočinout, potom tě zavolám!“ Charry převzal do samuraje kormidlo a počal vysvětlovat Jenniffer: „Podívejte, stoupnete si takhle a ruce dáte na kormidelní kolo. Tady to jsou přístroje: kompas, toho si nemusíte všímat, ten druhý s označením azimutu. To je ta červená čára na skle. Musí se krýt se střelkou kompasu, ukazovat k severu. Náš směr je tahleta bílá čára, prochází osou lodi a míří k západu, k Hongkongu, protože plujeme právě tam. Já stanovím úhel, který svírá bílá čára k červené, tedy severojižní osa k azimutu. Zvládne to i malé dítě. Chápete to?“

„Dokonale! A co se stane, když otočím těmihle sklíčky?“

Jenniffer pravděpodobně »těmi sklíčky« otočila, protože Charry zabručel jako raněný medvěd a ona pípla: „Proboha, snad jsem něco nepokazila?“

„Ale ne! Naštěstí si pamatuju úhel, před chvílí jsme ho s Tošiem počítali. Má být takhle; já to nastavím a od tý chvíle na to nikdo nesmí sáhnout, kromě mne nebo důstojníka ve službě. Kormidelník se toho nesmí dotknout; kdyby to rozházel, musel bych to všechno znova počítat!“

„Bože, ne! Mohlo se stát nějaké neštěstí?“

„Ale ne, tak zlý to není. Napravili bysme to.“

„Já bych vám třeba pomohla to spočítat! Já umím počítat dobře... nebo je to tak hrozně obtížné počítání?“

„Nevím. Já se to naučil za tři a půl roku v námořní akademii. Diana se to naučila během čtrnácti dní, jenom si občas plete severní a jižní polokouli a nedávno spočítala, že vplouváme do katedrály ve Frankfurtu nad Mohanem.“

„Ach ne! A co jste udělali?“

„Nařídil jsem jí, aby se pokřižovala.“

Jenniffer se klokotavě rozesmála. „Ach, ta vaše malá rozpustilá dívenka! Víte, hrabě, mám ji tak ráda! Moc mě mrzí, že se mne tak straní. Nemám vůbec tušení, co jsem jí udělala; nevíte to náhodou vy? Nesvěřila se vám snad s něčím, čím jsem ji mohla popudit proti sobě?“

„Ne!“ zapátral Charry v paměti. „Neříkala nic – o vás už vůbec ne. Poslední dobou o vás skoro nemluví.“

„Víte,“ Jenniffer se záhadně usmála. „Někdy mám dokonce takový nepříjemný pocit... jako by na mne žárlila!“

„Ne!“ řekl můj muž upřímně. „A proč, proboha?“

„Ale to víte... děti jejího věku si někdy vezmou ledacos do hlavy a pak... jim to nedá spát! Ale přece si myslím, že by si to tak nemusela brát! Je ještě mladá, v jejím věku to přece není taková tragedie, že, hrabě?“

„No... ale co?“

„Víte,“ Jenniffer patrně upadla do rozpaků. „Je to přece ještě tak mladá holčička! Může ještě vyrůst, trochu... nějak... jak bych to řekla – zkrásnět, ne? Viděla jsem dívky, které vypadaly jako ona; a pak najednou se celé proměnily, jako když rozkvete leknín, a byly z nich hotové krasavice!“

Charry si to chvíli přemílal v hlavě a mlčel, pak řekl: „Vám Diana nepřipadá hezká? Mně se líbí... úplně nejvíc!“

„No ovšem! Ach, tihle zamilovaní muži! Zahledíte se do ženy a zapomínáte na všechno, na celý svět! Vždyť já to znám, hrabě, nevymlouvejte se! Není to sice od vás hezké, že jste si to dítě k sobě tak připoutal, že jste zneužil jejího nerozumného mládí; nevím, nevím, zda si vás brzy neotočí okolo prstu nějaká skutečná žena a tu svoji dívenku nepošlete k vodě?“

Charry se začal nechápavě smát: „To by snad ani nebylo možné! Je to přece moje žena!“

„Tím si nejsem tak jistá, hrabě. Kdo ví, zda ten váš divoký sňatek něco platí před úřady!“

„Ach tak!“ konečně pochopil Charry. „To je zas ta záležitost s tou svatbou! Ani jsem nevěděl, že ten nápad jste nasadila Dianě do hlavy vy. Já myslel, že to organizuje Mabel!“

„Ne, skutečně to nebyl můj nápad! Já bych vám spíš poradila, hrabě, abyste s tím nespěchal. Nebo se opravdu domníváte, že se ta holčička k vám hodí?“

„Ale milá Jenniffer! Nevím, jak byste mne vyprovodila, kdybych vám chtěl rozmlouvat váš sňatek s Andrewem!“

„No... však on by se už nějak utěšil! Náš sňatek je z větší míry jen politické spojení. Možná tušíte, že Andrewova rodina je poněkud... ve finančních těžkostech. Moje ruka potom znamená jistou sumu věna, která není tak nepatrná!“

„Přeji Andrewovi všechno nejlepší! Vaši ruku i s věnem – co by si mohl přát víc? Myslím, že bude dokonale šťasten!“

„Andrew? Ten bude šťasten, když bude mít svou dýmku, svoje koně a psy a své přátele v klubu! Nikdy mne nebude mít rád tak, jak bych si přála...“

„Jel pro vás až na Filipínské ostrovy, aby vás zachránil! Nejste vůči němu trochu krutá?“

„Nebyl by tam jel, kdybyste se toho neujal vy! Nebyl by se k ničemu odhodlal, sám mi to řekl! Jen vaše přítomnost ho přiměla, aby ukázal trochu citu. Vím, je statečný, rozhodný a zásadový, je to člověk vzácných charakterových vlastností. Ale chybí mu něco, co nemá každý muž, ale jen jeden z miliónu: chybí mu jiskra života, chápete-li, co tím myslím.“

„Upřímně řečeno, nechápu. Jiskru života má každý, ne?“

„Když ho srovnám s vámi... Drahý hrabě, přece nechcete, abych se před vámi zcela kompromitovala, ne? Nemohu vám říct tak nakvap, že... pod péčí skutečné ženy... Ale ne! Nemohu být k ubohé Dianě tak nespravedlivá! Ta nešťastná dívenka vás má přece tak ráda! Její láska jistě vynahradí všechny drobné tělesné i duševní... vynahradí vám jistě všechno, čím na ní příroda šetřila!“

„Zkrátka, vy mi radíte, abych si Dianu nebral. Ale proč vlastně?“

„Víte... když já si představuji po vašem boku ženu, která by vás byla hodna! Která by si uměla vážit muže, jako jste vy, ženu z dobré rodiny, s odpovídajícím vzděláním a vychováním, ze společnosti, ženu, která by vám přinesla mimo sebe samotné též postavení a jmění, která by vám dokázala pomoci ke kariéře!“

„Hm... A víte o nějaké takové?“

„Kdybyste se zamyslel a probral okruh dobrých přátel, hrabě...“ zasmála se Jenniffer. „Třeba byste nemusel hledat dlouho!“

Chvíli bylo napjaté ticho. Pak řekl Charry: „Jenže je pozdě.“

„Nikdy není pozdě!“ řekla Jenniffer mnohoslibně.

„Je. Protože všecko, co povídáte, jsou nesmysly. Já potřebuju ženu, která se mnou půjde tam, kam jdu já; a nebude se ptát, kam ta cesta vede. Potřebuji ženu, která se neděsí, když vidí ostří meče nebo krisu či hlaveň pušky, která neomdlévá před nebezpečím. Ženu, která nevyžaduje k životu krásné šaty, šperky, pudry a voňavky, která dovede obléknout špinavé montérky a jít v nich pracovat. Ženu, kterou můžu nechat na kapitánském můstku a nemusím se bát, že si bude z dlouhé chvíle hrát s kompasem. Umí taky zastřelit nepřítele z pušky a probodnout ho dýkou; dokáže mi krýt záda a zachránit život.

Kdybych si vzal ženu, jakou byste mi nalezla vy, mohl bych si sednout na příď do houpacího křesla jako Andrew, kouřit dýmku a čumět na moře, pěstovat závodní chrty a chodit každou neděli na čaj do pastorova domu, snovat malicherné intriky a vést žabomyší války na diplomatické půdě. Mohl bych shnít na pohovce u krbu, ztratit odvahu bojovat, ztratit víru, že svět je krásný a stojí za to v něm žít! Mohl bych začít hledat svůj smysl života u nohou žen, které se mi nelíbí a v salónech mužů, kterými pohrdám. Mohl bych si časem začít myslet, že k mým přátelům nesmí patřit divoch jako princ Yamanaki, který div se světe dokáže vést loď, i když neumí srozumitelně odpovědět na anglickou větu. Že se poskvrním, když budu počítat mezi své přátele ruského emigranta, že se mám štítit divokých Malajců, Číňanů, černochů, mám vyhnat ze své lodi šelmy a obklopit se gentlemany, jako je pan tajemník Willson, který nás za šesták prodá a zradí všecky. Jistě, vedl bych úctyhodný život gentlemana a časem by se třeba zapomnělo, že jsem rváč a pirát, předhazovali by mi to už jen žertem u sklenky, ačkoliv to už bych asi nesměl tak mnoho pít, rozhodně ne tolik, na kolik mám chuť. Samozřejmě, měl bych manželku, skutečnou dámu, jak jste řekla. Doufám, že bych jí mohl důvěřovat alespoň čtrnáct dní před a po svatbě, že nepadne do náručí prvnímu, kdo se jí zalíbí. Ovšem byla by to dáma slušně vychovaná, která padá do mdlob, jak uslyší slovo, kterým se obvykle označuje nevěra v mých kruzích. Znáte to slovo, kterým se označuje dáma, co se vtírá chvíli jednomu a pak druhému? Říká se jí kurva, ale to radši hned zapomeňte, vy určitě nikoho takového neznáte!

Já jsem totiž hledal ženu, která by mne měla ráda; a kterou bych já měl rád. Taky jsem ji našel a jsem s ní šťastný, i když někomu se třeba nelíbí; ale já ji mám rád a ten, kdo by mi ji chtěl vzít, by musel napřed být silnější než já! Ne, silnější než já a ona dohromady! Nikdo není silnější než naše dvě ruce, které se spolu drží. Jenom Bůh nás může rozloučit; ale ne ten, co je Bohem otce Ignáce nebo vašeho pastora. Skutečný Pán Věčnosti, všemocný Pán, který sídlí v přírodě, přijímá službu i lásku svých dětí, který se malicherně nenimrá ve slovech vymyšlených příkazů. Jenom On je silnější než my. Ale i On bude muset nejdřív zabít mne nebo Dianu, bude-li nás chtít rozdělit. Tak nějak to je, lady Jenniffer – můžete to klidně vyřídit i té své známé, kterou jste pro mne vybrala, abychom se dostali do žádoucího příbuzenství. Ať si nedělá hloupé naděje. A teď bychom se mohli vrátit k výcviku v řízení lodi, pokud si ještě přejete se zdokonalit...“

Jenniffer chvíli lapala po dechu. „Je už pozdě... půjdu! Na shledanou, hrabě!“ a odkráčela, jako by jí hořelo za patami.

Charry přistoupil k Aflargeovi: „Poslouchej, kámo, to musíš pořád chrápat? Zvedni svoji línou kůži a vem za mne to kormidlo!“

Chvíli mlčel, pak dodal:

„Stejně jsi poslouchal, viď? Moc by mě zajímalo, co po mně vlastně chtěla!“

„Ona toho povídala moc,“ řekl Aflargeo. „Kdo si to má pamatovat? Ale myslím, že na tebe šila nějakou boudu. Nejlepší by bylo, kdyby ses jí byl rovnou zeptal!“

„Asi máš pravdu. Sakra, teď by mi kopla pořádná stopka dobré irské whisky! Co ty na to, kočko pruhovaná?“

Aflargeo se otřásl a něco zabručel.

„Diana by mi nedala,“ řekl Charry malomyslně. „Klíč od skříně se šnapsem nosí v kapse. To je nevýhoda ženy, která tě zná, víš? Moc rád bych viděl to pometlo, co mi chystala tamta. Pamatuješ se, že by na bále v Hongkongu bylo nějaký děvče, co by stálo za to, abych se na něj podíval?“

Tygr zas něco nesrozumitelného zamručel.

„Taky si myslím. Ta blbá krůta mě zas namíchla! Když si nestěžuje a nevyvádí, tak vymejšlí blbosti. Trochu whisky... Ne, uděláme to jinak. Yamanaki!“

Tošio se zjevil docela neslyšně.

„Co bys říkal hodině mimořádného výcviku v karate? Mám chuť se s někým porvat!“

Yamanaki neřekl nic, asi se jen uklonil a odešli na zadní palubu.

Já zůstala ležet na místě, ani spát se mi už nechtělo. Smála jsem se hezky dlouho, než mi došlo, jaký je Jenniffer chudák: Charry patrně ani chvíli nepředpokládal, že svou nabídkou myslí sebe. Bylo mi jí skoro líto při pomyšlení, že ve své mužské ješitnosti pomýšlel na kdejakou holku z hongkongské šlechty, jenom o její kandidatuře neuvažoval ani na okamžik.

Já teda rozhodně nejsem žárlivá. Dovolím Charrymu, aby se chtivě podíval na kteroukoliv ženu, co se objeví v dosahu. Dovolím mu, aby jí dal pusu, když se navzájem představují nebo když má narozeniny a tak. Dovolím, aby na ně intimně sahal, když potřebují vysadit na koně nebo namazat opalovacím olejem a tak něco, teda když jsem u toho a dohlížím, aby to nezašlo moc daleko. Ale připustit, aby nějaká naparáděná kráva mého muže zkoušela svádět, to byste ode mě chtěli moc!

Mabel je kamarádka a Jenniffer jí dlouhodobě šla na nervy. Když jsem jí řekla co a jak, zamyslela se přímo hlavou a rozhodla, že se začneme mstít. Jenniffer sice všelijak trpěla od začátku plavby, ale teď bude trpět plánovitě. A to proč a jak? Hlavně proto, že jsme na lodi a že každý člověk se musí občas vyčurat. Moc se o tom nemluví, ve slušné společnosti; taky vám to nepřišlo na mysl, že? Griissirno je veliká loď, vybavená moderní hygienou, takže kajuty pro panstvo mají celkem dva záchody. Když jde člověk na velkou, má rád klid a dostatek času. Běhat dovnitř kvůli každé pitomosti je ovšem dost nesmysl.

Kluci si nedělají starosti. Jediné, co je nutno vědět, je odkud kam fouká vítr; potom se dojde k zábradlí, vytáhne tu věc kteroukoliv dírou a pustí to po větru. Další možnost je vyčurat se do palubního průvlaku; to je ta díra, kterou odtéká voda. Když vítr aspoň trochu fouká, loď se krásně houpá a paluba je soustavně zalévaná mořskou vodou; takže chytrá holka chodí oblíkaná co nejmíň, stejně je pořád mokrá.

Někteří kluci jsou prasáci. Když mají na lodi ženskou, neodolají a vytahují ho tak, aby si ho mohla pořádně prohlédnout, případně srovnat s tím, co má doma. Nejlepší z nich je Johanes. Ten mi už dávno vysvětlil, že když nás soustavně smáčí voda, je možno se pohodlně vyčurat, aniž by se člověk svlékal. Mluví o těch věcech velice rád, zná tisíce sprostých vtipů a při každé příležitosti se svleče donaha. Objektivně: ano, hezký kluk. Co se týče vybavení, patří k těm dobře rostlým. Nejlíp jsou na tom samozřejmě černoši. Ale já a Mabel si taky nemáme na co stěžovat.

(Jak by dopadla Jenniffer? Fakt nevím; Andrewa jsem v životě neviděla).

Johannes pro mě udělá, co si řeknu. Zvlášť v takovém případě. Tak jsem ho požádala, aby se častěji předváděl před Jenniffer. Sice se mu extra nelíbila a stál by o ni jen v případě nejvyšší nouze, ale pochopil okamžitě a sám od sebe navrhl, že jsou určité činnosti, které se obvykle dělají v soukromí, ale šly by... Řekla jsem, ať dělá co chce, jen když se holka bude stydět až za ušima. Což slíbil za sebe i za všechny ostatní chlapy v posádce. A dodrželi to.

Co my holky? Až doposud jsme se oblékaly nebo ne podle potřeby, teď jsme se rozhodly chodit nahé co nejčastěji. Mabel to Andrej doporučil ze zdravotních důvodů a jí se to moc líbilo. Normálně jsme se koupaly brzy ráno po probuzení; Aljoška vytáhl vědro vody a polil mě, já se namydlila a on mě poléval tak dlouho, až jsem se cítila čistá. Když jsem měla dobrou náladu, za odměnu jsem ho zlechtala, aby pořádně vřískal. Mabel se koupala přesně stejně, akorát že nemá ráda tak studenou vodu a vymlouvala se; Andrej ale řekl, že studená koupel dítěti rozhodně neublíží. To všechno se dělo brzy ráno; Jenniffer vstávala pozdě, rozhodně po koupání i po rozcvičce, k snídani jí vždycky něco nechali. Jak se myla ona? No, moc se nemyla. Používala hodně voňavky.

Tak teď jsme přesunuli hlavní mytí na dobu, kdy bude vzhůru, nejlíp ve svém oblíbeném křesle. Ke koupání jsme si vybraly průvlak, na který dobře viděla, důkladně jsme se mydlily od hlavy k patě, a nechaly se spláchnout třeba třikrát za sebou. Mabel zapůsobila na Andreje, aby ji myl on a spojil to se svými zdravotními masážemi; udělal to ochotně a když už byl při tom, promasíroval jí důkladně všechny záhyby a skuliny. Pak už nic nebránilo, abych požádala Charryho; trochu se divil, ale mazlí se se mnou rád a nesnesl by, abych neměla to, co jiná holka. Mabel jsem za odměnu naučila, že když má chuť kňučet rozkoší, nemusí se krotit, já mňoukám jako leopard. Když o nás kluci takhle pěkně pečovali, nebyly bysme kamarádky, kdybysme jim to neoplatily. Občas při tom vznikla pěkná rvačka, když někdo uklouzl po mýdle nebo nám podrazila nohy některá kočka. Charry vrčel, že děláme posádce zbytečně divadlo, tak jsem mu naznačila, komu se hlavně předvádíme, a on mě za trest zmučil, že jsem řvala bolestí doopravdy. Jsem hodně pružná, ale páčit mi ruce a nohy do protisměru, to je fakt děs. A ještě řekl, že to je trénink na pozice, který viděl v Kámásútře!

Co na to Jenniffer? Trpěla. Je to normální zdravá holka, která tělesnou aktivitu potřebuje jako prase drbání. Není to hrůza, když si kamarádky před jejíma očima užívají, a ona nesmí? A ne že by jí to někdo zakázal, čistě z psychologických důvodů. Vymýšlely jsme si hrozně a s potěšením se jedna druhé chlubily, jak si užíváme v noci, pochopitelně v jejím doslechu. Mabel si půjčila moje knížky, duchovní smysl ji nezajímal, ale pozice velmi, a hned je vyzkoušeli, než nebude ničeho schopná. A moc ráda o tom vyprávěla, s patřičnými detaily; možná by byla ochotná to i předvádět, ale Andrej má přece jen určité zábrany. Mabel je s potěšením odstraňuje. A připadalo mi, že čím víc si užívá sexu, tím je hezčí a zdravější.

Tak jsem se podruhé v životě vdávala. Měla jsem na sobě svou bílou uniformu, Charry také. Mým svědkem byl Tannarrwaghirr, Charryho Aflargeo, otci Ignácovi přisluhoval Ao Harrap jako ministrant. Byl to obřad důstojný, vznešený a velmi krátký, takže ani já to nebudu dále rozebírat. Stačilo, že nás otec Ignác oddal slovy svaté církve a ti nejbližší nám popřáli štěstí; posádka na to koukala spíš udiveně, chlapi si už zvykli, že jsem Charryho žena a nezdálo se jim zrovna nejlepší gratulovat svému neurvalému veliteli ke staronovému manželství.

Naše svatba úplně zapadla vedle té, co se odehrávala potom, svatby Mabel a Andreje. Ti se brali za napjaté pozornosti celé posádky, gratulací, objímání a všeho, co k takové svatbě patří. Mabel měla bílé šaty a celá zářila, Andrej měl uniformu a působil hrdě a vznešeně. Jenniffer při tom brečela jako malá holka a zbožný Španěl Pepito se modlil.

Po svatbě následovala velká hostina, která se podávala na palubě, neboť nemáme dost velkou síň. Všichni se řádně napili, jak se sluší a patří, ale stala se jedna mimořádná událost, o níž se musím zmínit, protože mě překvapila; můj manžel, kapitán Charry de Guyrlayowe, pil střídmě a s rozvahou, udržel se celou oslavu i následující noc na nohou a v pořádku, hovořil souvisle a s nikým se nehádal ani nepral. Přestože jej O'Reilly, ženich Andrej, Harry, Johanes, Toby, kapitán Millard, Andrew i jiní zvali, aby se napil řádně a sami šli dobrým příkladem, zdržel se nestřídmého pití, dokonce zašel víckrát na můstek kontrolovat práci šelem, co řídily Griissirna i Reginu.

„Poslouchej, drahý,“ řekla jsem. „Co to s tebou dneska je? Vůbec nepiješ, což je u tebe známka prudkého duševního vyšinutí! Nejsi náhodou vážně nemocný?“

Rozesmál se a objal mne silnýma rukama. „Drahá Diano, když jsme na pevnině a vím, že druhý den nemám nic na práci, napiju se s chutí, až se budeš vztekat, nadávat a vyhánět mě! Ale tady jsem na moři, stojím na palubě své lodi a jsem za ni zodpovědný; a já nikdy nepiju, když mám druhý den ještě nějakou práci. Nechám si to na oslavu šťastného návratu do Hongkongu; co na to říkáš?“

„Ale... to potom bude strašný!“ zachvěl se mi hlas.

Jak se se mnou mazlil, hryzl mě najednou zuby do šíje a zavrčel mi do ucha jako tygr. Nejvyšší čas, abych se začala bránit!

„A to ti nevadí, že oni mají před námi náskok? Mabel už to stihla...“ šeptal, když mne odnášel do naší kajuty.

A ještě někdo byl na lodi, kdo nepil příliš. Princ Yamanaki seděl v koutě, měl v ruce sklenici, leč ovládal se. Pozoroval všechno klidným, nezúčastněným pohledem, v němž se neodrážely žádné vášně zmítající ostatními. Postřehl, že jsme zmizeli, ale bylo to pro něj jenom znamení, že se má ujmout svojí povinnosti a postarat se o loď.

Aby to nevypadalo tak blbě, stejně jsem se ještě potom vrátila na palubu. Jenniffer už byla notně opilá a Mabel ochotně předstírala, že pije s ní, ačkoliv si kvůli dítěti jen lízla; tak jsem si sedla k nim a povídaly jsme si. Jenny mi nabídla tykání a nakonec se mi vybrečela na rameni. Konečně, je to hodná holka a nemá to v životě lehký. Ale co mi všecko s brekem napovídala, si nechám pro sebe. Konečně, nebylo to určeno široké veřejnosti.

Druhý den ráno (pardon, v poledne!) koukala Jenniffer dost vyjeveně, když jsem se k ní chovala jako včera v noci. To se teprve divila, jak jsme se skamarádily, nebýt Mabel, ani tomu nechtěla věřit. Setrvala už u tykání i kamarádění, ale působilo jí to ještě nějaké nepřekonatelné potíže, ježto se tvářila, jako by kousala šťovík.

Najely jsme na ni s Mabel a pokoušely se ji přinutit k lepšímu zapadnutí do kolektivu, ale nebylo to k ničemu; sama se přizpůsobit nechtěla a měla tisíc výmluv, z nichž nejdůležitější byla, že by to Andrew nepřijal s potěšením. Tak jsme ji nechaly být – konečně, my si stačíme.

Po obědě, když Charry odešel do navigační kajuty provést zápisy do lodních knih, přišli za mnou Mabel a Andrej požádat, abych jim zařídila u Charryho slavnostní audienci; vzala jsem je hned s sebou a Charry je přijal docela ochotně, zdržel i mě a Aflargea, posadil nás u sebe všechny tři a čekal, co bude. Andrej, který měl mluvit první, si odkašlal a řekl:

„Ty víš, Charry, jak si to stojí s mou situací. Já vím, že až doposud jsem nebral nic moc vážně a vůbec se nestaral, co bude se mnou a s jinými. Jenomže když jsi mě včera oženil, já mám svou ženu rád a bojím se o ni a o její štěstí. A taky o to naše maličký. Tak bych měl pomýšlet na to, abych se někde usadil.“

Mabel mu hladila ruku, Charry se opíral zády o křeslo, pohupoval se na něm a usmíval se, ne potměšile, jak je zvyklý, ale docela přátelsky.

„Ty víš, že jsem emigrant. Dokonce politický emigrant, znáš moje názory i můj životopis. Doma jsem byl v Rusku, ale teď kdybych tam přišel, zatkne mě Ochranka a skončím na šibenici. Ani v Evropě to není o moc lepší; většina států má domluvený s mojí drahou vlastí, že si budou navzájem vyměňovat zločince, tudíž by mě bdělá policie s potěšením předala našim úřadům. Nemůžu teda ani do Evropy. Sebral jsi mě v Rangúnu bez prostředků a bez možnosti obživy, protože mi nikdo nechtěl dát ani kus chleba. Tak myslím, že by to nebylo lepší, ani kdybych tam přišel se ženou a dítětem. Proto musím uvažovat, kam jít. Vím, že jsi Vládcem země, odkud pocházejí tvoje šelmy; tak tě prosím jako Vládce: dovol mi, abych se tam usadil a žil jako její občan. Snad to není tak mnoho, co od tebe žádám.“

Charry se přestal pohupovat na židli. „Aflargeo, ať sem hned přijde Ao Harrap a Tannarr!“ A když tygr vyběhl, obrátil se k Andrejovi: „To je veliká věc, Andreji. To sám nemohu rozhodnout!“

„Myslel jsem, že ty jsi Vládce!“

„Jsem; ale ne jediným. Už jeden vladař měl chuť panovat sám, bez vůle svého lidu – a ty jsi za to po něm házel bomby. Musím poslouchat vůli svého národa a představiteli národa jsou tři šelmy, které jsem zavolal. Nejmocnějších národů Arminu: tygrů, leopardů a jaguárů. Každý z nich by mohl jediným pokynem zničit tebe i mne; na jejich pokyn povstávají armády. Ao Harrap je kníže jaguárů, Aflargeo syn Vládce tygrů, Tannarr je zástupcem leopardů. Ostatní národy podléhají těmto třem a budou souhlasit, alespoň doufám.“

„Je třeba souhlasu celých národů k tomu, aby se tam usídlili tři lidé?“ zeptala se Mabel.

„Ne. Je třeba souhlasu, aby se tam usadil vůbec nějaký člověk. Až dosud jsem byl já a Diana jediní lidští obyvatelé Arminu. Jediní skuteční občané, kterým bylo dopřáno tam žít. Všichni ostatní jsou pouze cizinci, trpění na čestné slovo mne nebo Diany. Chci, abyste byli plnoprávnými občany; ale na to je nutno změnit tisíciletý zákon, který nařizuje, že žádný člověk nesmí žít v Arminu.“

Dveře se otevřely a vstoupily tři šelmy; rozesadily se u stěny a vyčkávaly, co bude.

„Bratři, Andrej Rastopčenkov a jeho žena Mabel si přejí odejít od lidí a stát se občany Arminu, usadit se trvale na naší půdě, žít s námi a jako my. Žádají nás o svolení a vy jim ho můžete dát. Já, jako váš Vládce, se přimlouvám, aby jim toto právo bylo uděleno!“

Aflargeo ze zdvořilosti chvíli mlčel. „Jsem ještě mladý a nezkušený a nemluvím za celý národ, ale Mabel i Andreje mám rád a vím, že nám prokázali mnoho dobrého. Já bych souhlasil!“

Ao Harrap pozvedl tlapku. „Počkej, bratříčku! Nejde o Mabel a Andreje; jde o to, zda vůbec smíme připustit, aby se lidé stěhovali do Arminu. Víš dobře, že lidé nejsou přáteli Arminů; vidíš to na lidech, se kterými se setkáváš! Musíš si to rozmyslet lépe, než dáš své svolení!“

„Nemyslím. To přece bylo vyřešeno už ve chvíli, kdy byli mezi nás přijati Diana a Charry. Já jsem pro, aby se lidé, kteří jsou toho hodni, přistěhovali.“

„A ty, Tannarre?“

Tannarr se podíval na mne, Charryho, na Mabel a Andreje; pak řekl pomalým, kňouravým hlasem: „Mám velice rád Andreje i Mabel; Andrejovi vděčím za své zdraví, možná i za život, protože mne vyléčil. Ale to všechno mne nezbavuje odpovědnosti za osud Arminu, který mi leží na srdci víc než můj vlastní osud. Víme všichni, že lidé zabíjeli Arminy, kdekoliv na ně narazili, že byli jejich nepřáteli. Čarodějové leopardů se brání proti lidem, varují nás před nebezpečím, jemuž se vystavíme, když připustíme, aby lidé přišli do Arminu. Váhám, bratři – když se mne ptáte, mohu říct jenom toto: Za sebe, jako leopard Tannarrwaghirr, si přeji, aby Mabel a Andrej byli přijati mezi nás. Jako zástupce leopardího národa musím být proti tomu!“

„To není žádné stanovisko,“ řekl jsem. „Vyslov se jasně!“

„Počkám, až co řekne Ao Harrap. Podle něho se rozhodnu!“

Pohledy všech se teď soustředily na jaguára. Ten si chvíli prohlížel jednoho po druhém, pak řekl: „Můj otec Griissirno mne vychoval v nenávisti k lidem a ve víře, že jen smrt každého člověka, s nímž se setkám, může zachránit naši vlast. Nakonec mi však řekl, že se potkal s lidmi, jejichž mysl je tak čistá jako naše, s lidmi, kterým lze věřit, jako by byli šelmami. S Charrym a Dianou – věřil jim tak, že jim vložil do rukou osud říše, padl pro ně; je mrtev a jeho kožešina visí za mnou na zdi. Otec mi řekl, abych vždy poslouchal Charryho a Dianu a chránil svobodu a štěstí Arminu. Jsem kníže; mohu rozhodnout sám za celý svůj národ. Proto jsem rozhodl, že bude štěstím Arminu, když Andrej a Mabel přijdou na jeho půdu a zůstanou tam jako jedni z nás. Chci, aby se tak stalo!“

„Chci, aby se tak stalo,“ zablýskal Aflargeo očima. „Věřím lidem!“

„Když Ao Harrap smýšlí takto,“ řekl Tannarr. „Potom s tím souhlasím i já. Chci, aby se tak stalo. Ale nechť lidé slíbí, že budou zachovávat přátelství!“

„Ano,“ dodal Ao Harrap. „Ať se ti dva zaváží přísahou, že budou zachovávat zákony Arminu, pracovat pro jeho rozkvět a chránit jej před zhoubou a neštěstím; ať přísahají tak, jak přísahal Charry!“

Charry sňal ze stěny svůj křižácký meč a položil na stůl:

„Andreji Rastopčenkove, polož ruku na tento meč a opakuj po mně: Přísahám na svou čest a svědomí, že budu věrně dodržovat zákony Arminu, budu poslušen jeho Vládců, budu pracovat pro rozkvět a štěstí národů Arminu a v čas nebezpečí budu bránit tuto svoji vlast, slovem i zbraní, dokud budu živ. Ve svém počínání se budu řídit svou ctí a svým svědomím; nikomu neublížím a nikým si ublížit nedám. Své děti vychovám jako řádné občany Arminu, své vlasti a budu jim vštěpovat to, na co jsem přísahal.“

Andrej s rukou na meči opakoval Charryho slova. Po něm přísahala stejnými slovy i Mabel, teď soustředěná a vážná. Potom Charry podal každému z nich ruku: „Od této chvíle jste vy oba občany Arminu. Jste prvním párem po nás, který bude mít právo tam žít. Je to místo, odkud tě nikdo nevyžene, Andreji; kde není žádná policie, aby tě vydala carským úřadům. Tam vládnu já a národ, který mne pověřil. Národ, k němuž od této chvíle patříte i vy.“

Andrej se usmál a pokrčil rameny: „A jakoupak tam tedy máme pravomoc? Máme taky volební právo?“

„Ovšem! Doufám, že mě budeš volit, až se o tom bude jednat!“

„No, to ještě nevím! Až jak ostatní voliči... doufám, že chceš do Arminu přivést ještě nějaké další lidi?“

„Samotným by nám asi bylo smutno! Ale tobě budu muset dát nějakou funkci, aby sis nemyslel, že budeš proti mně v opozici jako doma. Chceš být velitelem policie?“

„Ne! Proboha, co jsem ti udělal, že mě chceš takhle potrestat? Vždyť by si přede mnou kamarádi odplivli!“

„Tak čím chceš být? Ministrem zdravotnictví? Nebo aspoň předsedou parlamentu?“

„Ty tam máš i parlament? Jaký?“

„Býval tam; říkalo se mu Velký Kruh. Tvořily ho šelmy a jednal o všem, i o volbě Vládce. Teď budeme muset udělat nějaké zákonodárné shromáždění. Budeš jeho šéfem!“

„Príma kariéra! Přes týden budu orat, sít, hnojit, zalévat a možná sklízet úrodu z našeho políčka, v neděli si vezmu čistý prádlo a budu vykonávat funkci šéfa parlamentu! Doufám, že časem budeme mít taky nějaký členy!“

Charry mi dal pokyn a já už tahala ze skříňky láhev a sklenice; napili jsme se na šťastný zítřek a šelmy se pomalu vytratily. První arminští občané s námi strávili veselý večer a já přemýšlela, zda další život bude tak veselý a bezstarostný.

Každá věc má svůj konec, jitrnice dokonce šest. Takže mělo konec i to naše nešťastné putování a my po dlouhé strastiplné plavbě zas uviděli přístav Hongkong. Zvlášť mužstvo mělo radost, že si šlápne na pevnou zemi; už před přistáním Charry vyplácel mzdy a musím přiznat, že neskrblil a dal chlapům nejmíň dvakrát tolik, co vydělávali na jiných lodích. Ono bylo ostatně za co; polovička posádky padla v boji a zbývající se dušovali, že víckrát ani omylem nešlápnou na palubu lodi, které velí hrabě de Guyrlayowe.

Pětice lotrů, které jsme zajali na Regině, byla rovněž propuštěna, dostali i plat jako námořníci, ovšem jen za dobu, po kterou pro nás pracovali. Byli tomu rádi, neboť se pan hrabě ukázal jako lidumil; jiný by jim nejspíš věnoval za věrné služby pouze konopný provaz na ráhně.

Saong-Čouovo a Takheo-Kwengovo mužstvo zmizelo z valné části už během plavby; před pobřežím si nás našly džunky, chlapi do nich slezli a vřele děkovali za kořist, kterou získali. Velitelé zůstali, tušili, že je třeba ještě budeme potřebovat. Odešel ale Španěl Pepito, čehož jsme ani moc nelitovali.

Takže to vypadalo, že nám kromě starých námořníků zůstanou pouze Gyula Ártabogyi, O'Reilly, rodina Rastopčenkovů a deset Malajských kluků, které jsme dostali darem. Nebylo tedy příliš důvodů dívat se do budoucnosti s optimismem. Charry taky vypadal dost znechuceně, když pronášel k námořníkům projev na rozloučenou – nicméně loučil se s nimi vesele a optimisticky,

neboť chtěl, aby svým vyprávěním o něm šířili dobré zvěsti a nalákali případné další zájemce. Počítal, že popularita a vysoká odměna mu získají když ne pořádné námořníky, tak aspoň nebojácné a tvrdé chlapy, ze kterých on už dokáže nějakou dobrou vlastnost vykřesat.

Taky otec Ignác měl nějaké starosti; toho jsem si zase vzala na starost já a po krátkém přemlouvání ho přiměla, aby se mi svěřil. „Víte, paní hraběnko, život příslušníků Tovaryšstva Ježíšova není snadný! Musím přiznat, že nemůžeme dělat, co bychom si přáli. Například já jsem byl vyslán mezi divochy na Filipíny, abych je pokřtil a vštípil jim víru v Boha; avšak milosrdný Pán mi nedopřál štěstí vidět ovoce své práce a já byl nucen odejít předčasně...“

„To bylo jenom rozumné! Řekla bych, že jsme vás škrtli z jejich jídelního lístku. Každý rozumný člověk by koukal zmizet z těch míst!“

„Zajisté,“ povzdechl si otec Ignác. „Avšak obávám se, že veledůstojný otec provinciál v Macau nebude mít pro mé obavy patřičné pochopení...“

„Když je tak chytrej, ať si tam jde sám! Uvidíme!“

„Otec provinciál bohužel nediskutuje o svých příkazech. Pouze poroučí a očekává, že jeho rozkaz bude splněn. Trestá neposlušné, jak je jeho povinností. Doposud nikdy jsem nebyl nucen mu hlásit, že jsem nesplnil úkol... až nyní!“

„Pokud vím, pár těch ničemů jste pokřtil! Že jste u nich nezůstal, není vaše vina. Řeknu Charrymu a on s vaším provinciálem promluví. Dosáhne toho, aby vás provinciál nechal u nás jako našeho osobního zpovědníka a tajemníka!“

Otec Ignác se váhavě poškrábal za uchem. „Nejsem si jist, bude-li otec provinciál nakloněn požadavkům pana hraběte! Tovaryšstvo Ježíšovo určuje samo, koho pošle na které místo. A pan hrabě si bohužel osvojil neblahý zvyk určovat druhým lidem, co mají dělat a vynucovat si svá přání silou. Takové jednání Tovaryšstvo Ježíšovo nesnáší!“

„Však ono si zvykne! Charry se za vás postaví!“

„Toho se právě obávám!“ povzdychl otec Ignác.

Charry, když se o tom doslechl, pokrčil rameny: „Jak chceš, Diano; když sis na něj zvykla, souhlasím. Konečně, ten člověk aspoň zavedl pořádek do našich lodních knih a do účetnictví. Lepší on než někdo jiný!“ A tím to bylo odbyté.

Griissirno a Regina se přibližovaly k přístavu Hongkong. Jenniffer už byla na palubě a zářícíma očima vítala konec svého utrpení; Andrew stál vedle ní, kouřil dýmku a mlčel jako vždycky. Přistání lodí proběhlo bez nejmenších potíží, Charry nechal starost o jednání s přístavními úředníky panu Millardovi, sehnal drožky a jeli jsme ke guvernérskému paláci. Samozřejmě jsme se opět oblékli do našich bílých uniforem; tentokrát však s námi byl i princ Yamanaki v kimonu a s mečem a otec Ignác v černé sutaně. A samozřejmě naše zcela nepostradatelné šelmy.

Guvernéra náš příchod velmi potěšil; jakmile nás sluha ohlásil, vyběhl nám vstříc až do haly a blížil se k nám se slovy: „Ach, hrabě, buďte srdečně vítán! Vítám vás všechny, dámy a pánové – buď zdráv, chlapče!“

Charry před ním srazil podpatky, přiložil ruku ke štítku čapky a řekl: „Pane guvernére, jako velitel výpravy hlásím: Sídlo pirátů bylo objeveno, vězení zajatců nalezeno, zajatci osvobozeni, piráti rozdrceni, jejich velitelé pobiti, domorodci pacifikováni a přesídleni, osvobození zajatci dopraveni do Hongkongu. Rozkaz byl splněn!“

Slušelo se, aby zazněly fanfáry, ale nestalo se tak; pouze guvernér stiskl Charrymu ruku a zaslzel. Pak Andrew představil svému strýci Jenniffer, guvernér ji objal a otcovsky políbil. Nato stiskl ruku každému z nás, i když u Yamanakiho trochu zaváhal. Rozesadil nás do křesel a nechal přinést občerstvení, seběhla se spousta lidí a počalo se vyprávět a vysvětlovat, co se vůbec stalo. Já a Mabel jsme byly vtaženy do kroužku dam, Charry se chlubil skupině důstojníků, Andrej se dal do řeči s nějakými cizími diplomaty, otec Ignác vysvětloval svoje dobrodružství skupině starších pánů, Andrew byl u strýce. Jenom Yamanaki stál v koutě s rukama založenýma na prsou a ze všech nejvíc se staral o šelmy, které bloudily sem tam a děsily služebnictvo. Taky nastal menší rozruch, když Charry sňal na chvíli čapku, kvůli jeho zvláštnímu účesu; ale pánové ocenili, že dostal ty dvě rány krisem a vážili si ho ještě víc.

Ačkoliv jsme se měli usídlit v guvernérském paláci, vrátil se Charry po obědě na loď, aby tam dohlédl na přijímání nováčků, které sebrali po městě O'Reilly, Ártabogyi a Pepito. Kupodivu první se vrátili tři, které jsme právě propustili; prohlašovali, že za ty peníze to s námi ještě jednou zkusí, třeba se už nebude tolik bojovat. O'Reilly přivedl pár starších mořských vlků, kteří si chtěli vydělat, Gyula se zaměřil spíš na mladší muže dobrodružné povahy. Taky se objevil Pepito; ani jsme nedoufali, že ho ještě někdy uvidíme. Ale přišel a přivedl čtyři chlapy, už od pohledu darebáky. Charry zaváhal, ale odpřisáhli na své černé duše, že budou během plavby poslouchat a k jejich cti je třeba říct, že to dodrželi.

Svou hřivnou přispěl též Andrej Rastopčenkov: potkal v přístavu známého, jistého Andrzeje Szczyczku, absolventa námořní akademie ve Štětíně, tedy Poláka, který byl přinucen opustit svoji vlast z podobných důvodů jako on sám. Charry byl ochoten přijmout toho pána jako poddůstojníka, pokud bude někdo schopen zaznamenat jeho jméno do seznamu mužstva; skutečně s ním uzavřel smlouvu a dal mu zálohu. Bohužel pan Szczyczka pojal neprozřetelný úmysl zaplatit dluh své bytné, tam jej zatkla policie a my jsme ho už nikdy neviděli.

Poněvadž mi Charry dal peníze, prošly jsme s Mabel to odpoledne módní obchody po celém centru Hongkongu a nakoupily nějaké šatičky, abychom měly v čem jít na recepci, kterou guvernér přislíbil na zítřejší večer. Oblečení a módní doplňky Charry nakupovat dovolil, ale přísně mi zakázal chodit po knihkupectvích a shánět další knížky, zejména s tématikou rázu duchovního uvědomování. Naštěstí s námi chodil Li, který mi těch pár knížek pomohl propašovat na loď. Konec konců, když mi něco nechce dovolit, má si mě hlídat.

Dnešní večer jsme strávili všichni dohromady v místní opeře, kde jsme si poslechli operu pana Verdiho Nabucco. Charry byl unešen, ovšem já už kdysi byla v divadle v Paříži. Yamanaki prohlásil, že je to krásné, leč na jeho vkus poněkud krátké. Japonské opery trvají většinou víc než pět hodin, lidé volně přicházejí a odcházejí a někdo znalý jim vysvětluje děj, protože je obvykle na náměty z dávné historie nebo svatých textů a nikdo tomu nerozumí. Kočky přímo zíraly a Ao Harrap vyžadoval pokračování, což mu bohužel nebylo lze splnit.

Druhý den jsme se stali hvězdami promenády, když jsme si vyjeli. Vypadalo to, že budeme mít stejný úspěch jako v Rangúnu, zvlášť oblečením; nebýt Jenniffer, která rázně odmítla dát si ušít uniformu jako já a Mabel, mohlo to dopadnout. Byla jsem představena množství všelijakých lidí, Charry si připil se spoustou důležitých pánů a zlíbal ruce mnoha krásných i méně krásných dam, aniž to na něm zanechalo podstatné škody. Taky se vzdálil do čínské čtvrti a vyjednával se Saong-Čouem; vrátil se s radostnou zprávou, že máme konečně po dlouhé době na obou lodích plný stav mužstva.

Odpoledne jsme si šli zahrát tenis. Já to nikdy neviděla, Charry tvrdil že ano, ale moc mu to nešlo. Andrew přímo exceloval, Jenniffer dokazovala, že je sportovkyně každým coulem. Mabel hrála průměrně, já se to učila a šlo mi to jakž takž. Charry půjčil nakonec raketu také Yamanakimu, který se zdvořile zajímal; pak předvedl zírajícím bělochům, že ač ji nikdy v ruce nedržel, jde mu to o poznání líp než jim. Potom mi prozradil, že zachází s raketou jako s mečem; a já pochopila, že se budu muset ještě hodně cvičit, než zvládnu ten jeho Zen.

Na dnešní večer jsem se velice těšila; tušila jsem, že se stane vyvrcholením mého vstupu do nejlepší společnosti. Dokonce jsem si vyložila pasiáns a vyšlo mi, že dnešní večer má mít pro mne zásadní význam. Postarala jsem se, aby vše skončilo dokonalým úspěchem a byla jsem si jistá, že nic nemůže moje plány narušit.

A nastal večer se spoustou oslňujících světel, hudbou, dobrým jídlem a pitím; večer s uhlazenými gentlemany, kteří se předháněli, aby si se mnou mohli zatančit, dámami, které se na mě usmívaly, děvčaty, s nimiž jsem si hned tykala, s Charryho smíchem u baru či stolu mladých důstojníků, Yamanakiho upřeným pohledem někde z rohu, sepjatýma rukama a zbožným hlasem otce Ignáce, Jenniffer bavící se v koutě se skupinou kamarádek a se šelmami, neslyšně klouzajícími po parketu od skupiny ke skupině a nechávajícími se hladit, neboť ctěná společnost zatoužila se předvést v celé své statečnosti. Zapadla jsem do víru veselí, tančila, bavila se a byla šťastná; i Charry vypadal vesele: měl něco vypito, oči mu svítily, smál se a žertoval, až to vypadalo, že jestli ho někdo urazí, proletí zase zavřeným oknem. Naštěstí se to už vědělo a tak nebylo třeba se bát, že by si někdo troufl ho něčím urazit.

Byl tu však jeden gentleman, který byl své dámě věrnější, než může člověk být; taky to dokazoval. Tím gentlemanem byl leopard Tannarr a dáma jsem já; dokazoval mi svoji věrnost tím, že špehoval, co se o mně povídá. Pochopitelně společnosti klepen vévodila Jenniffer. A protože dobře věděla, že šelmy rozumějí, co se povídá, provedl to takto: využil nepozornosti dam a vlezl pod pohovku, na níž Jenniffer a ještě nějaká dáma seděly. Já byla tou dobou v kole a Mabel také, tak mohly hovořit nerušeně.

Jenniffer se stala hvězdou dne už včera a byla pochopitelně i dnes požádána, aby vyprávěla své příhody, což ráda učinila. Jako každý vypravěč, pokud má jakous takous fantazii, nemohla podruhé a další jen opakovat, co povídala předtím, zvlášť když to bylo pořád stejným posluchačům; nějaký čas vystačila ještě s různými obměnami a podrobnostmi, posléze však byla nucena svou řeč různě přikrášlovat a vylepšovat, hlavně co se týkalo její vlastní účasti. Poslouchaly jsme ji s Mabel a byly natolik kolegiální, že jsme ani jednou neuvedly líčení v pochybnost.

Takže podle dnešní, poslední verze se události seběhly takto: Jenniffer byla hostem u laskavých a přívětivých domorodců, jejichž mladý a krásný náčelník ji nesmírně obdivoval a ustavičně prosil o přízeň; ona však, ježto je ctnostná a křesťansky vychovaná, odolala a zůstala věrná svému snoubenci. Kromě toho náčelníka po ní toužil i krutý, zlý a skrz naskrz ničemný král sousedního ostrova, který proti jejím hostitelům zahájil válku, takže byli nuceni jej na hlavu porazit; při tom největší hrdinkou byla Jenniffer samotná. Právě když její rytíř vyhrával, zamotali jsme se do toho my a všechno zkazili, takže došlo k mnoha strašlivým bitvám, krveprolévání a vraždění, které skončilo až tím výbuchem sopky. Jenniffer ovšem vytrvala, dávala všem dobré rady, posilovala je v křesťanském odhodlání a vůbec byla duší výpravy; nebýt jí, nikdo z nás by se nevrátil živ. Bylo to moc krásné vyprávění a všichni jí to uvěřili.

Ale poněvadž jsme tam byly také my, řeč se samozřejmě stočila i na mne, ježto moje maličká, hubená a zrzavá osobnost přitahuje všechny drbny nějakým zvláštním kouzlem jako magnet. Dámy počaly hodnotit můj vzhled a chování, přičemž se zvláště dotkly toho, že vypadám jako kluk; a odsoudily to.

„Ale přesto se mi zdá, že ten její manžel ji má velice rád!“ prohlásila jedna, dívajíc se káravě na Charryho, který do sebe u baru právě hodil sklenici na bratrství s majorem od dělostřelců. „Vypadá to, že si vůbec nevšímá jiných dam, než jí...“

„A to by ses právě moc mýlila, má drahá!“ Jenniffer se mile usmála. „Moc by ses divila, kdybys slyšela, jak zvláštní choulostivé návrhy mi předkládal na lodi!“

Dámy srazily hlavy dohromady. Tohle je zajímalo nejvíc.

„Jednou mě poprosil, abych ho navštívila na kapitánském můstku. Víte, to je místo, kam nesmí každý! A schválně vybral ku pomoci lidi, kteří nerozuměli anglicky. Samozřejmě jsem podlehla svojí zvědavosti; nic zlého jsem vůbec neočekávala!“

„Ach, ubohé dítě!“ řekla dáma v brčálově zelených šatech. „A co se stalo?“

Jenniffer mávla mnohoznačně rukou. „Napřed mi nabízel, zda bych se mohla naučit kormidlovat. Vyprávěl mi dojemně o moři, lodích; a najednou přede mnou padl na kolena a vyznal mi lásku!“

„No ne!“ řekla jiná dáma. „A co ty, má drahá?“

„Samozřejmě jsem ho odmítla! Řekla jsem mu: »Pane, vy, ženatý člověk se odvažujete takhle urazit dámu, která je zasnoubena? To se ani trochu nehanbíte?« »Ano,« řekl, »Stydím se strašlivě! Ale nemohu bez vás žít!« A takhle mluvil strašně dlouho, zapřísahal mne, že mě miluje a učiní šťastnou...“ Jenniffer se zasnila a vypadalo to, že vzpomíná na něco moc krásného.

„A potom?“ vydechla mladší dáma, šklebící se jako opice, jíž se poněkud podobala.

„Připomněla jsem mu, že jsem přítelkyní jeho ženy. Ale on mne ujistil, že svou ženu nemiluje a že s ní žije jen ze soucitu. Proto taky tolik pije; je to ze žalu, milé dámy! Prosil mne, abych mu peklo života s Dianou proměnila v ráj. Bylo mi ho až líto, že jsem musela odmítnout tak příkře...“

Dámy se počaly vyptávat a Jenniffer doplňovala svoje vyprávění všelijakými podrobnostmi. Tannarr usoudil, že bych o tom měla vědět, šikovně se vynořil zpod pohovky a zamířil ke mně. Já právě dotančila, bylo mi horko, tak jsem si vzala sklenku vína a koukala, kde je Charry; místo něho se objevil Tannarr a hned mi v krátkosti pověděl, co se děje. Musím přiznat, že v prvním okamžiku mě to rozesmálo; hlavně jsem uvažovala, co na to poví Andrew. Poděkovala jsem leopardovi a zase se vpletla mezi dámy, které na oplátku počaly vyprávět pikantní novinky o dámě v červených šatech, která právě opustila jejich kroužek, a jistém dragounském nadporučíkovi. Pak přišel jakýsi mládenec, s nímž jsem už třikrát tančila, tak jsem si šla zatancovat zas a nechala vývoj věcí na starosti Tannarrovi.

Andrew Green seděl zatím u stolku se dvěma důstojníky, popíjel a vypadal zasmušile. Jeden z těch důstojníků byl nadporučík dragounů, přináležející k dámě v červených šatech, choti jednoho staršího právníka. Ta dáma si jej bez okolků vyzvedla ze společnosti, vzala jej tančit a něco do něj hučela. Což ovšem viděl Ao Harrap, ne já; podařilo se mu přitřít se blíž, ale nepostřehl, o čem se bavili.

Důstojník, byv opuštěn svojí dámou, vrátil se k Andrewovi a počal do něj hučet, značně rozčílen. Tentokrát Ao Harrap porozuměl, že ho informuje o nezákonném poměru mezi Jenniffer a Charrym, jako by se to už stalo; což sice Jenniffer neřekla, bylo to nejspíš soukromé hodnocení dámy v červených šatech. Doběhl tedy k Charrymu a hlásil mu, že se něco děje, ale pro jistotu neřekl co; takže Charry se jen rozesmál a pokračoval ve své bohulibé činnosti. Situace se mílovými kroky blížila k překvapivému vyvrcholení – a já tančila a nic netušila.

Andrew Green se totiž nacházel ve stavu, v němž se sice mohl normálně pohybovat i mluvit, ale jeho rozum počal již slábnout a logické uvažování pokulhávat. Jedině tak lze vysvětlit, že se pod dojmem přesvědčování přátel rozhodl, že zjedná průchod své uražené cti, a to hned přímo tady na recepci, způsobem, který mu káže čest a rodová tradice. Povstal a požádal dva kamarády, aby jej doprovodili; pak se vydal k barpultu, kde se bavil Charry. Ten si ho nevšiml, ani se neotočil, dokud za sebou nezaslechl mírně roztřesený hlas: „Pane – dovolte, abych si s vámi promluvil!“

Otočil se a poznal Andrewa; jeho tvář se rozjasnila spokojeností:

„To je fajn, kamaráde! Pojď se s námi napít!“

„Vstaňte, pane!“ řekl mu Andrew. „A poslouchejte, co vám řeknu: přišel jsem vás požádat o zadostiučinění!“

Charry poslušně sklouzl z barové židličky a opřel se zády o pult. „Co že bys chtěl?“ ptal se přihlouple.

„Urazil jste mou čest, pane!“

„Ale jdi! Co tě to zase bere, Andrewe?“

„Pane,“ řekl Andrew s mrazivým odhodláním. „Hovořím s vámi vážně! Dozvěděl jsem se, že jste se zachoval krajně nemorálně k mojí snoubence – pane!“

Charry ovšem nezvážněl. Naopak, začal se smát. „Kdopak ti napovídal takový pitomosti?“

„Pane!“ syčel Andrew vzteky. „Nevím, jaké jsou vaše zvyklosti; ale upozorňuji vás, že nestrpím, abyste poskvrňoval mou čest způsobem, jakým se tak stalo! A žádám vás, abyste si zvolil dva z přítomných gentlemanů jako svoje svědky!“

„Ale jdi! Já myslel, že máš víc rozumu! Viděl jsi mne střílet a taky, co mě Yamanaki naučil s mečem. Čím se podle tebe máme bít, abys měl vůbec nějakou šanci?“

„Pane, nezáleží mi na tom, zda zemřu při obraně své cti! Ale je mou svatou povinností pomstít dámu, již jsem miloval a kterou jste vy hanebně svedl!“

Ozval se výkřik – Jenniffer to zaslechla a skácela se v mdlobách. Ostatní společnost se přestala bavit a sledovala diskusi mezi mým mužem a Andrewem; radši jsem se přesunula blíž k Charrymu, ale ten, jak slyšel obvinění, se bouřlivě rozesmál.

„Vy se tomu smějete, pane?“ vykřikoval Andrew. „Což ve vás není ani kouska cti?“

Charry byl přiopilý a bylo mu asi jedno, co povídá:

„Ty myslíš, že jsem ti svedl Jenniffer? To mě máš za pitomce?“

„Lžete, pane! Mám informace, že jste se toho zločinu dopustil!“

„Ale jdi! Proč bych se přilepil zrovna na takovou rašpli?“

Ozval se další strašlivý výkřik. Jenniffer, která se zrovna probrala, klesla ve mdlobách znovu.

Andrew o krok ustoupil a zakolísal, snad alkoholem, snad tou urážkou.

„Cos to řekl? Ty jsi urazil Jenniffer, ty...“

„Dávám ti čestné slovo, že tvojí Jenniffer bych se nedotkl, ani kdyby mi sama vlezla do postele...“ začal Charry.

A měl pravdu jako vždycky, mohla jsem to dosvědčit. Jenomže tím zároveň Jenniffer smrtelně urazil a Andrew to věděl; obrátil se, chytil do ruky poloprázdnou láhev a vrhl se s ní na Charryho. Jako by Charry neměl zkušenosti z hospodských rvaček! Jemně ho chytil za ruku a láhev mu vykroutil.

„Jdi spát, chlapečku! Jsi ožralý a děláš ze sebe šaška před veřejností! Někdo ti něco nakecal a ty tomu věříš!“

Charry pustil Andrewa, ale ten se nedal; odskočil a znovu se na něho vrhl. Charry ho odstrčil, Andrew při pádu porazil jeden ze stolků a složil se na zem. Zato jeho přítel, nadporučík od dragounů, skočil na Charryho se zaťatými pěstmi, hotov bránit přítele; Charry ho popadl u krku a zahodil jako zmačkaný hadr někam do sálu. Zatím se probral Andrew, našel příborový nůž a hodil po Charrym. Ten nepotřeboval ani uhnout, protože Andrew ho stejně netrefil. Nůž dopadl na stolek přímo před jednoho pána.

Zvláštním řízením osudu byl tento muž, sedící o samotě se svou sklenicí, náčelníkem policie ve městě. Seděl tam a pokoušel se utopit své černé svědomí v alkoholu, což se mu nedařilo, ač to dělal denně. Bylo to velmi ničemné svědomí, vytrvalé a protivné, a připomínalo mu, čeho všeho se dopustil. Když před něj dopadl nůž, pomyslel si ten dobrý člověk, že se to některá z nevinných obětí rozhodla vyřídit si s ním jeho lumpárny a špinavosti tímto způsobem; proto vykřikl z plna hrdla: „Zrada! Atentát! Vražda! Pomóc!“; povstav a zamávav rukama, klesl na stůl a převalil se na zem. Bylo to alkoholem, ale vypadalo to, jako by byl zabit.

„Zavraždili mého muže!“ vykřikla jakási žena. „Zabili policejního náčelníka!“

„To je ten vrah!“ ukázal někdo na Charryho. „Zadržte ho!“

A celá mužská část společnosti se rázem rozhodla zbavit se muže, který jim až doposud připadal tak sympatický. První se na něho vrhli důstojníci, kteří s ním pili – několik jich odhodil jedním mávnutím ruky, přičemž využil Yamanakiho lekcí; potom ho ale někdo praštil do hlavy a zřejmě mu lahví či sklenicí roztrhl sotva zacelenou kůži na hlavě, protože vytryskla krev. Charry, už zas značně pod vlivem alkoholu, se rozčílil a počal se rvát, jako by byl doma v hospodě.

Naštěstí nikdo z mužů neměl při sobě zbraň – nejspíš jsem byla jediný ozbrojený člověk na plese. Měla jsem tolik duchapřítomnosti, že jsem hvízdnutím odvolala šelmy, které šly Charrymu na pomoc; ale nebránila jsem v zásahu Tošio Yamanakimu, který vletěl mezi ty chlapy jako jestřáb mezi vrány.

Jenniffer stála jako tvrdý Y a třeštila oči na rvačku, ke které dala podnět. Když jsem k ní přiskočila, slyšela jsem, že ječí jako klekánice: „Dejte mu! Jenom ho pořádně potrestejte, lumpa!“

Měla jsem elegantní dlouhou sukni z bílého hedvábí, plnou všelijakých záhybů, volánků a ozdob. Jeden ze záhybů skrýval rozparek, kterým jsem se snadno dostala k podvazkům; a za pravým podvazkem jsem měla schovánu malou, ale pořádně ostrou dýku. Byl to dárek Takheo-Kwengových Korejců, něco podobného prý nosily čínské dámy taky; předvídavý člověk nechodí do lepší společnosti neozbrojen. Vytáhla jsem tu dýku, strčila ji Jenniffer před oči a řekla: „Zaraz to, panenko, a rychle! Nebo tě srovnám!“

„Chceš mě zabít?“ zaječela. „Patří mu to! Urazil mě!“

„A já tě podříznu! Kašlu na to, co ti povídal na lodi, když jsi ho zkoušela sbalit...“

„Cože? Ty mrcho zrádná... jak to víš?“

„Slyšela jsem to, nejsem hluchá! Ani blbá! Jak ses mu vtírala jako máslo dvojka... Jenomže on tě prokoukl!“

„Já ti vyškrábu oči! Ty bestie...“ Skutečně se na mne vrhla s tasenými červenými nehtíky a já musela sklonit dýku, aby se mi na ni sama nenapíchla. Něžně jsem jí dala jemnou tečku plochou dlaní do čelíčka a Jenny si sedla na stůl. Výslovně uvádím: ani jsem jí nerozbila nos, ani nepřerazila čelist, i když jsem mohla udělat obojí. A ještě jsem ji poučila:

„Vidíš, káčo hloupá? Kdybys byla poslechla a naučila se karate, měla bys proti mně nějakou šanci. Takhle se hoď do klidu, nebo tě budu muset zklidnit já!“

„Mrcho!“ řvala. „Couro škaredá, flundro špinavá, nemytá – vypadáš jako děvka s těma ostříhanejma vlasama, a chováš se zrovna tak!“

Nedám si většinou kazit náladu nadávkami a spíláním, zvlášť ne takovým telátkem jako Jenniffer – ale napájeli mě celý den alkoholem a ten udělal svoje. Když si o to řekla... Sice se to hodí spíš na uličníka než hraběnku z Guyrlayowu, ale... Taky mi pomohla Mabel, která se znenadání zjevila vedle mne; asi měla s Jenniffer nějaké nevyřízené účty, protože křikla:

„Dělej, já jí podržím hlavu!“

Přitlačila jí hlavu ke stolu, takže jsem si vyzkoušela, jestli je moje dýka dost ostrá. Nebyla to kvalitní kadeřnická práce, Yamanaki by to asi dokázal líp; jednou mi usekl katanou kadeř vedle ucha, jen to hvízdlo. Ale stačilo to.

Jenže to byl taky důvod, aby na řev Jenniffer přispěchalo několik obránců, jeden dokonce s ulomenou nohou od stolu. Vrhli se na mě bez zřetele k mé dívčí křehkosti; ale když jsem jednoho zahodila do kouta a dalšího kopla do hrudníku, ustoupili a jenom se omezili na hrubé nadávky a házení různými předměty. Vzala jsem Mabel za křídlo a táhla za sebou – kdo se mi postavil do cesty, poznal, co obnáší Yamanakiho výcvik.

„Paráda!“ řehnila se Mabel. „Patří jí to už dávno! Co teď?“

„Doporučuju kvičet a zdrhat! Ale nahoře máme věci, ty si musíme vzít. Taky tam mám meč... Charry, nech je a za mnou!“

Boj zuřil víc, než jsem si kdy dovedla představit; bylo to krásné a blažilo mne pomyšlení, že i já jsem k tomu přispěla, co jsem mohla. Jenniffer řvala a nadávala mi tak sprostě, že jsem mnohá slova ani neznala – a to se pohybuju mezi námořníky! Charry a Tošio zatím udělali dole pořádek; většina chlapů se jim svíjela u nohou.

„Charry, nehrej si a za mnou, musíme nahoru pro věci! Tošio, ty je zadrž a pomalu ustupuj po schodech!“

Proti mně postupovali dva důstojníci; byli tak nerozvážní, že se na mne vrhli. Prvního jsem přehodila přes hlavu, žuchlo to a přestal mít náladu vyrušovat. Druhého jsem vzala hranou dlaně do břicha, až se zkroutil ke zdi. Proběhla jsem chodbou k našim bytům, kde čekal Ao Harrap a vypadal znepokojeně. „Nemám jim tam jít na pomoc? Zvládnou to?“

„Je tam Charry, Tošio a Andrej,“ řekla Mabel. „Nepleť se jim do toho. Kde jsou tamti dva?“

„Ve stáji, chystají koně. Odcházíme nakvap, že?“

„Máš geniální postřeh,“ vpadla jsem do pokoje a začala kvaltem balit. Padla mi pod ruku katana, popadla jsem ji a vyběhla na chodbu. Yamanaki se rval s chlapy na schodech, Charry a Andrej běželi chodbou naproti mně. Doběhla jsem k Tošiovi a podala mu zbraň. „Drž chodbu, dokud tě nezavolám! Mizíme!“

Yamanaki sevřel meč v pochvě do obou rukou. „Zadržet nebo zabít?“

„Stačí to první. Až zavolám, přijdeš!“

Viděla jsem, jak vytasil meč a napřáhl blýskavou čepel proti útočníkům.

Muži na schodišti se zarazili a vypadali překvapeně.

Neměli jsme moc zavazadel, tak stačilo jen pár vteřin a byli jsme připraveni opustit místnost.

„Kudy?“ ptala se Mabel. „Nedostanem se po schodech bez boje!“

„Oknem!“ řekl Charry. „Ze správný tancovačky se vždycky zdrhá oknem! Svažte pár prostěradel, spustíme se po nich. Zvládneš to?“

„Hravě! Ať si malej zvyká!“

„Jdi odvolat Yamanakiho, chrání nás!“ řekla jsem a vytáhla ze své postele prostěradlo. Charry vyběhl na chodbu až k Yamanakimu, který stál klidně a soustředně s mečem v ruce, a držel v šachu spílající tlupu mladých důstojníků a jiných gentlemanů, opilých a ozbrojených láhvemi, židlemi a všelijakými jinými nástroji.

„Nech toho, Tošio! Už můžem ustoupit!“

Oba začali couvat; Charry promluvil a že je zvyklý křičet rozkazy až do plachtoví, přeřval i jejich vzteklé nadávky:

„Abyste věděli, frajeři, už jsem pár rvaček zažil, tak přežiju i tuhle. Ale štveš mě, Andrewe Greene, nikdy bych si nemyslel, že seš tak blbej. Nezlobím se, že ses opil jako hovado a nechal se nahecovat, že jsem měl něco s tvojí Jenniffer. Je to blbost! Ale myslím, že jsem pro tebe i pro ni udělal dost, abys mě nemusel napadat a štvát na mě svý kamarády. Mám za to, že toužíš, abych odešel a už se nevracel; tak fajn, jdu. A všem vám radím, až zas budete ve srabu, nechoďte za mnou!“

Andrew neodpověděl; jenom Jenniffer chrlila svoje nadávky a někteří muži křičeli na Charryho urážky a sprostoty. Můj manžel trochu přimhouřil oči a usmál se: „Tak jo, odcházím! Děkuju všem za laskavé přijetí a odpusťte mi, čím jsem vám komu ublížil. Ale berte laskavě na vědomí, že já tuhle bitvu nezačal – a že za ni neberu odpovědnost!“

Vedle hlavy mu zasvištěla vržená sklenice a roztříštila se o stěnu. Charry potřásl udiveně hlavou, pohrozil jim pěstí a počal zvolna ustupovat chodbou – oni se hnali za ním.

Je pravda, že kromě nadšených rváčů tam byli i rozumnější lidé, v čele s panem guvernérem. Ten dobrý muž pochopil už na počátku boje, že se stala tragická chyba a čím déle bude rvačka trvat, tím menší bude mít smysl. Celou dobu vykřikoval výzvy, aby se pánové uklidnili a chovali jako gentlemani, ale nikdo si ho nevšímal. Proto s ostatními rozumnými odstranil především z bojiště dámy, až na vzteklou Jenniffer, která řádila jako tajfun; potom se jali různě odtrhovat ze rvačky jednotlivé borce, zvláště ty potlučené. Odváděli je pro uklidnění vedle a tam jim pokládali otázku, proč se vlastně do rvačky zapletli – většinou si nikdo nemohl vzpomenout.

Zatím jsem se už jako první spustila dolů po prostěradlech; spadla jsem přímo do květinového záhonu, čerstvě zalitého, takže byl plný bláta. Tak jsem se v něm pochopitelně natáhla a ještě překulila, čímž moje bílé šaty doznaly jistou úhonu na kráse. Za mnou se spustila Mabel; sice jsem jí držela prostěradlo, takže sjela bez problémů, ale vzápětí zakopla přes obrubník a natáhla se taky. Ao Harrap seskočil bez pomůcek, jako skáče doma ze stromů; pak sjel Andrej a začala padat zavazadla. Byla sice tma, ale já už byla na tmu zvyklá, s Ao Harrapem jsme všechno posbírali, než se spustil Charry a Yamanaki.

Zatím se objevil Tannarr a křičel, že koně jsou připraveni, běželi jsme tedy ke stájím. Sice kočároví, ale to nám nevadilo; i Mabel byla schopna jet bez sedla, jak se na uprchlíky sluší. A bavila se, jako kdybysme byli v lunaparku.

Všechno by bylo dobře dopadlo, kdyby se v nepravou chvíli neobjevilo za rohem hejno policajtů. Zřejmě je přivolal policejní náčelník k ochraně své vzácné osoby, kterou někdo z přítomných inzultoval rajskou omáčkou. Zaslechli u stájí hluk a rozběhli se tam; první spatřil, co se děje a počal řvát, aby přivolal ostatní. V té chvíli nebyl čas se rozmýšlet, ohnula jsem se pro kámen a hodila. Házet kamením jsem se naučila už v útlém dětství; rozbil mu hlavu, on přestal řvát a ustlal si na zem. Zato se rozječeli ostatní a jali se utíkat pryč.

Skočila jsem na koně a vyrazila kupředu; za mnou Tannarr a Mabel s Andrejem. Charry a Yamanaki zůstali trochu pozadu, ale to vůbec nevadilo, ježto my jsme se dostali do úplné hromady policistů, hrnoucích se na nás s pendreky i šavlemi. Vlítli jsme na ně jako pes na žebráka; Charry řval, abychom bili meči v pochvách, tak jsem poslechla, ona taková dobře umístěná šlupka pochvou do palice taky stačí. Policajti se rozprchli a my hurá bránou na ulici, kde se shlukla banda Číňanů a divili se, co se to zas děje. Byl veselo; někdo za námi střílel z pistole, spousta lidí řvala. Ale my se hnali ulicí, jako kdyby nám za patama hořelo a vzbuzovali zmatek a pohoršení, až jsme se šťastně dostali do přístavu.

Charry poslal Aflargea do hospody, sehnat O'Reillyho a zbytek posádky. Tou dobou právě seděli a mocně popíjeli, když tam vrazil tygr a hlásil O'Reillymu, co se děje; nastal zmatek, jako když se utrhne lustr. Patrick vyskočil na stůl a křičel: „Na pomoc! Bijou nám kapitána!“; ačkoliv to nebyla pravda, námořníci se silně rozlítili, velké množství neznámých i známých se ozbrojilo různými předměty a vydalo se za O'Reillym do boje, aniž by zaplatili. V přístavní čtvrti nastal zmatek; muži, kteří byli v jiných hospodách a nevěstincích, když viděli svoje druhy opilé a ozbrojené táhnout do boje, vyskákali okny a šli ze solidarity s nimi; nevěstky a různí poskoci tropili hrozný rámus a hrnuli se taky, aby viděli, co bude. Na okraji přístavu spatřili policejní hlídku, která netušila, co se vlastně děje; než to mohli pochopit, byli odzbrojeni, zbiti a hozeni do vody. Aflargeo nám to přinesl jako radostnou zprávu a doufal, že nás to potěší. Charry spráskl ruce a chytil se za hlavu.

„Letím tam! Musím to zastavit, než dojde k hrozný katastrofě!“

„Neblbni,“ radila jsem. „Nechoď, bude to ještě horší!“

Ale má smysl radit hrdinovi? Charry musí páchat skutky nadlidskýho hrdinství, ať je to potřeba nebo ne. Teď skočil na koně a hrnul se s mečem v ruce a krvácející ranou na hlavě, celý špinavý a mokrý krví, směrem, který mu Aflargeo ukázal. Obávala jsem se, že se jeho objevením konflikt ještě přiostří, tak jsem se radši převlíkla do kimona a Yamanaki mi svázal štětku vlasů do samurajského copánku. Pouze takto se sluší jít do boje.

Charry sletěl s koně někde v polovině cesty; prý to bylo na rovné silnici a ten kůň mu ještě navíc utekl. Hned nato se setkal s Ártabogyim, který, když spatřil svého velitele celého od krve, kulhajícího a opírajícího se o meč, rozlítil se na nejvyšší míru a vůbec neposlouchaje, co mu Charry povídá, začal organizovat trestnou výpravu. Zatím dorazili chlapi z tlupy O'Reillyho, pyšní na první vítězství, uchopili Charryho a nesli ho na ramenou po přístavu.

Mezitím nelenili ani nepřátelé. Důstojníci se rozběhli do kasáren, aby přivolali pohotovostní oddíly svých vojáků; naštěstí klíče od muničních skladů měli povětšinou u sebe velitelé od plukovníka výše, kteří v klidu spali doma a nevěděli nic, takže mužstvo nastoupilo pouze s puškami bez nábojů, zato s bajonety. Ubozí vojáci, vyhnaní uprostřed noci na ulici opilou bandou důstojníků, neměli vůbec tušení, co se děje a domnívali se, že snad vypukla vzpoura. Nikdo nevěděl, kdo se vzbouřil, kde a proč, ale vytušili, že přestávají všechny žerty.

Námořníci zatím obsadili jednu z hospod na hlavní třídě, kde se utábořili a oznámili ohromenému hostinskému, že budou jíst a pít zadarmo, neboť provedli státní převrat. Majitel raději zalezl i s rodinou do sklepa a povstalci začali otvírat láhve. Když byli v nejlepším, zaútočila na hospodu četa policajtů podporovaná vojskem; luxusní hospoda při tom vzala za své, jakož i několik žeber, rukou, nohou a spousta alkoholu. Charry při tom naštěstí nebyl a nejsem si jista, zda by to schvaloval; nebyl tam vlastně vůbec nikdo z našich, nebo se aspoň nepřiznal.

Já byla tou dobou na lodi a chystala se vydat na průzkum či pátrání po svém manželovi; když se přihnal tak dvanáctiletý kluk, plavčík, s hlavou zavázanou; sháněl se po panu kapitánovi Guyrlayowovi, což se mu ani nedařilo vyslovit. Přijala jsem ho laskavě; choval se neuvěřitelně uctivě, říkal mi paní kapitánko a sděloval, že ho posílá kapitán Sepp Knorrensen, že abysme mu přišli na pomoc, má potíže s policajty a už asi nevydrží. Řekla jsem, že neznám žádného Knorrensena a pochybuju, že by ho znal Charry; načež kluk padl na zem, začal mi objímat kolena a prosit, abych proboha měla slitování, nebo že ho kapitán Sepp přiváže ke stožáru a nechá zmrskat lodním lanem namočeným do slané vody. Mám dobré srdce; takové prosbě jsem nemohla odolat, tak jsem zavolala Yamanakiho a kočky, že půjdem na pomoc.

Yamanaki mi zadržel ruku, když jsem si brala meč. „Viděl jsem bílé muže v boji; použít na ně meč je urážkou zbraně! Vezmi si tohle!“ Podal mi bambusovou tyč, se kterou jsme cvičili údery, zhruba tak dlouhou a tlustou, jako je meč. Souhlasila jsem.

Jenže než jsme se dostali na bojiště, srazili jsme se s hlídkou dragounů, kterou jsme porazili. Yamanaki řádil se svou bambusovou holí jako černá ruka; ti ubožáci se ocitli na zemi dřív, než vůbec měli čas nad tím zauvažovat. Jejich zbraně si rozdělila banda všelijakých pobudů, která využila zmatku a začala rabovat obchody.

Já na tom vydělala krásného bílého koně, kterého mi přivedli i s postrojem, protože prý dáma má jezdit na bílým koni. Na tom parádním zvířeti jsem se vydala na pomoc kapitánu Knorrensenovi a taky k němu v pořádku dorazila.

Kapitán Sepp Knorrensen měřil dva metry, vážil stopadesát kilo a měl dlouhé blond vlasy a vousy, rozcuchané na všechny strany. Když promluvil, chvělo se listí na stromech; když kráčel, houpala se pod ním země a když praštil pěstí do stolu, stůl praskl. Mezitím, co mu jeho nadějný fámulus sháněl posilu, Knorrensen už dávno slavně vyhrál a tak mne pozdravil jako anděla vítězství, sundal svýma opičíma rukama přímo s koně a objal, aby mne políbil. Páchl rumem a div mne neumačkal, ale jinak se choval mile. Když jsem mu řekla, co jsme provedli s dragounskou hlídkou, rozesmál se a znělo to jako vzdálené zemětřesení.

Domluvili jsme se, že půjdeme hledat mého muže; vydali jsme se tedy do města. Námořníci prozpěvovali a mávali ukořistěnými zbraněmi, Knorrensen řval jako parní varhany. Blízko Botanické zahrady nás přepadla policejní hlídka, jistá si úspěchem, protože o padesát metrů dál měla strážnici; hlídku jsme odzbrojili a ztloukli, strážnici vybílili a zapálili. Potom jsme pokračovali k městské pohotovostní zbrojnici Národní gardy; strážcové arzenálu před námi vzali do zaječích, my vypáčili vrata a pobrali, co tam bylo, včetně šesti menších kanónů. Knorrensen je nechal odvézt na svou loď a tam připravit k palbě na město, kdyby se proti nám pořádala nějaká odvetná opatření.

Mezitím už svítalo – protože se dalo čekat, že proti nám vyrukuje Národní garda (i když nebude mít čím střílet), stáhli jsme se do přístavu, kde jsme se taky setkali s Charrym. Charry a Knorrensen se vítali jako bratři, kteří se dvacet let neviděli, padli si do náruče, dunivě se poplácávali po zádech, hulákali a sháněli se po přípitku. Potom jsem zjistila, že se vidí poprvé.

Knorrensen organizoval obranu přístavu, protože očekával návštěvu policie. Nechal zabarikádovat všechny vjezdy a obsadil barikády spolehlivými námořníky. Ti z noci byli už tak opilí, že nebyli pomalu k ničemu, nehledě k tomu, že byli potlučení a unavení. Noví muži, kteří flámovali celou noc, na tom byli jen o málo líp; vyfasovali ručnice, lehli si na barikády a zahřívali se proti rannímu chladu rumem. Charry soudil, že tohle nevydrží ani první útok a radil, aby se naše lodi urychleně odsunuly na širé moře. Knorrensen s tím sice souhlasil, ale tvrdil, že nejdřív je třeba dát nepříteli za vyučenou. Charry tedy poslal Ártabogyiho, aby sehnal naše posádky a poslal na lodi pro případ, že by bylo nutno rychle vyplout. Z Griissirna zatím poslal Andrej málo potěšující zprávu, že vjezd do přístavu uzavřely vládní dělové čluny a nevypadá to dobře.

O sedmé ráno napochodovala na náměstí před hlavní branou přístavu Národní garda (přece jen měla čím střílet), pár oddílů policie a pěšácký pluk; kavalerie se zatím rozložila v přilehlých ulicích, dělostřelci přitáhli kanóny a zůstali ve skrytu za rohem. Pak přišel otec Ignác a přinesl nám výzvu guvernéra, abychom se vzdali. Když se mu Charry, Knorrensen a jiní velitelé vysmáli, oznámil, že pan guvernér navrhuje, aby se Charry a ještě někdo s ním setkali na náměstí před přístavem a sjednali mír. Charry na to přistoupil, přestože některým jiným se to nelíbilo; ale nakonec také přijali.

K jednání se dostavil pan guvernér, velitel policie, plukovník Národní gardy, několik dalších hodnostářů a Andrew Green, který pokulhával a měl modré oko. Za naši stranu k nim vyšel Charry, Knorrensen, já a Yamanaki a dva další, zcela cizí. Bylo ráno, protivná lezavá zima a ve světle dne vypadala naše válka zcela nesmyslně.

Jednání zahájil guvernér a především se omluvil Charrymu za včerejší incident. Potom se omluvil Andrew a ujistil Charryho, že naprosto nechápe, proč vůbec ke sporu došlo; stejně tak nikdo se není schopen upamatovat, kdo to zavinil a proč. Andrew i Jenniffer si nadále Charryho, mne i všech ostatních nesmírně váží, jsou nám vděčni za všechno, co jsme pro ně udělali a rádi by s námi žili v přátelství. Charrymu nezbylo než se taky omluvit a říct, že to tak nemyslel; mrkal na mne, abych se rovněž omluvila, ale protože tady Jenniffer nebyla, neměla jsem komu. Mrzelo mě to, já se ráda omlouvám, zvlášť když nemám za co.

Potom hovořil velitel policie; skuhral nad svými potlučenými policajty, kteří za nic nemohli. Charry uznal, že to není v pořádku, ale připomněl, že se s tím už nedá nic dělat a obrátil jejich pozornost k budoucnosti tím, že popsal stav naší obrany. Guvernér náčelníka policie pokrotil a řekl, aby to nechal tak, s tím, že boje už nebudou pokračovat. Charry poukázal na vztek námořníků a na to, že on sám je nedokáže uklidnit. Guvernér požádal, aby je tedy aspoň nepopouzel; Charry slíbil, že už nebude a že odjedeme z Hongkongu, jak jen to bude možné. Guvernér pravil, že nic ho nemůže víc potěšit; snad jenom to, jestli se už Charry ani nikdo z jeho přátel víckrát nevrátí. V opačném případě by byl donucen sáhnout k násilí a dát nás všechny pozavírat. Charry se zeptal, kdo by byl schopen ho zatknout, guvernér sepjal ruce a prosil, ať už se proboha ztratí; a jestli nechceme odškodné. Charry řekl, že se poradí se svými přáteli, ať je nám dána půlhodina. Velitel policie se pokoušel do jednání zasahovat nevhodnými připomínkami; když začal o bandách, které po městě rabují obchody a přepadají vládní ozbrojené složky, Charry ho ujistil, že s nimi nemáme nic společného. Pak guvernér velitele policie okřikl a navrhl, abychom se poradili. Načež se rozešli.

Jednání našeho štábu nebylo jednoduché; většina povstalců považovala za závazné názory svého velitele, Seppa Knorrensena. Potíž byla v tom, že Sepp žádné názory neměl, ani se nehodlal obtěžovat, aby si nějaké vytvářel; na otázku, proč vůbec boj zahájil, odpovídal že neví, ale že ho to bavilo. Neměl námitek proti odplutí, ostatně neměl už v Hongkongu nic na práci. Byl ochoten přiznat, že má hlavní vinu na čemkoliv, kromě toho rabování obchodů (Charry oprávněně soudil, že to je laskavý příspěvek našich přátel z Čínské čtvrti, kteří se jinak do bojů nepletli). Charry se pokoušel vnést do diskuse nějaký pořádek, ale marně; všichni námořníci byli ovládáni myšlenkou taktně zmizet a zamést za sebou veškeré stopy. Ochotně souhlasili, aby za ně vyjednal cokoliv, hlavně když nikde nebudou uvedena jejich jména a nebude sepsán žádný protokol.

Po půlhodině jsme se tedy znovu sešli a Charry přednesl naše požadavky. Prohlásil, že jsme ochotni zrušit svoji vzpouru a odejít, za těchto podmínek: Všem podřízeným námořníkům bude zaručena beztrestnost a umožněn volný odjezd; současně bude zrušena vnější blokáda přístavu. Pokud s tím pan guvernér projeví souhlas, může nám poskytnout výkupné tisíc liber sterlingů; když je Charry rozdělí povstalcům, rozejdou se nadšeně do krčem oslavovat vítězství a rozhodně přestanou bojovat. Guvernér přijal a poslal pro ty peníze do banky.

Zatímco jsme na ně čekali, přistoupil k nám Andrew Green a řekl: „Lady Diano, přes všechno, co jste pro nás dříve vykonala, váš včerejší čin od vás nebyl hezký! Kdybychom nebyli zaručili všem beztrestnost, asi bych byl nucen požádat lorda Charryho, aby to své choti připomenul!“

Už jsem se dlouho nedostala ke slovu, takže jsem to uvítala: „Nejhorším trestem, lorde Andrewe, je pro mne vaše nepřízeň; zvláště mě bolí, že si už netykáme. Uznávám, že je bezpodmínečně nutné, abych byla potrestaná a současně navrhuji přiměřený trest. Dobře poslouchej, Charry:

1. Je nesporné, že jsem lady Jenniffer ublížila; dovolím jí tedy, ať si mě ostříhá, jak nejhůř si dovede představit.

2. Dále navrhuji, abych byla veřejně zbičována, a to následujícím způsobem: obnažena a přivázána za zápěstí ke spodnímu ráhnu hlavního stožáru, a potom zbita devítiocasou kočkou na nahé tělo, počet ran dle uvážení kapitána lodi. Tak je nařízeno v regulích kapitána Pobřežního bratrstva Henry Morgana a schváleno nařízením guvernéra ostrova Jamajky sira Thomase Modifora, který byl představitelem britské vládní moci na tomto území.“

Andrew Green vytřeštil oči, Charry si odplivl. „Tvoje chyba je, Diano, že jsi nesmírně vzdělaná!“

„To jsem! Ale nemůžeš popřít, že mé návrhy se opírají o zákony, autorizované britskými představiteli...“

V tu chvíli mě Charry praštil levou pěstí do břicha, a když jsem se zkroutila, pravou do obličeje. To salto, co jsem udělala, bylo jedno z nejpovedenějších; ostatně, Charry mne udeřil tak pomalu, že jsem mohla stokrát uhnout a jen předstírat zachycení rány. Jeho údery nebyly vůbec zlé, Yamanaki mne při tréninku učil chytat daleko tvrdší rány. Charry se taky divil, proč reaguji zrovna takhle; zato na ostatní chlapy to udělalo veliký dojem, takže zbledli a vyděsili se.

Potom přinesli z banky peníze; Charry je přepočítal a všechny předal Knorrensenovi, aby je rozdělil námořníkům; ať se napijí na naše zdraví. Přijali nadšeně a hned se rozešli, aby si to policie náhodou nerozmyslela.

Loučení proběhlo velice rychle; nikdo neměl snahu nás čímkoliv zdržovat. Takže jsme za několik hodin opustili Hongkong za pozdravných salv z kanónů a za neutuchajících ovací mnoha stovek podnapilých hrdel.

Errata:

09.08.2021 22:59