Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Knížectví Koyanami

Za pozdního odpoledne jsme spatřili na obzoru japonský hrad, krytý střechou o sedmi poschodích a velmi krásný v záři slunce, mířícího k západu. Pod ním se rozkládalo město, z něhož jsme neviděli nic. Stejně tak z hradu, kromě té střechy.

„Tam jsem se narodil,“ řekl Yamanaki. „Zítra tam vstoupíme.“

„A proč ne dnes?“ ptala se Diana.

„Nemůžeme být tak nezdvořilí. Usadíme se v domě mého přítele, bývalého správce hradu Nakawaby. Je to prostorný dům a budeme tam moci zůstat přes noc. Pošleme do hradu samuraje ohlásit náš příchod a vyčkáme. Zítra v poledne přijde odpověď a my znovu odpovíme. Potom pro nás přijdou, aby nás doprovodili. Tak to vyžaduje slušnost.“

„A co když nás nebudou chtít přijmout?“ zeptal jsem se.

„Jsem kníže v Koyanami! Strýc to musí uznat. Samozřejmě, odměním ho za to, že vládl namísto mne, jak se sluší a patří. Ty víš, že nikdy nezanedbám svoji povinnost.“

Jeli jsme po silnici k městu. Odtamtud nám přijížděly vstříc káry tažené někdy buvoly či vychrtlými koníky, ale většinou pouze lidmi; ubozí vesničané se hluboce klaněli pánům a ustupovali nám z cesty, takže jsme před západem slunce dorazili k bráně.

Bránu střežilo několik vojáků, kteří se ulekaně rozprchli, když jejich důstojník chtěl, abychom se představili, a Yamanaki to udělal. Vjeli jsme dovnitř a zamířili úzkou uličkou plnou bahna mezi dřevěnými stavbami k pagodě s vysokou věží, u které se nacházel Nakawabův dům.

Ještě než jsme tam dojeli, naklonil se ke mně Tošio: „Příteli, dovol, abych tě o něco požádal!“

„Cokoliv. Splnit tvoje přání mi bude ctí.“

„Když dovolíš, vybral bych ze šperků v té skřínce několik, které bych rád dal darem. Až se dostanu do hradu, splatím ti je klenoty mnohem vzácnějšími – ale nechci vstoupit do tohoto domu s prázdnýma rukama.“

Diana, která všechno viděla a slyšela, se připojila: „Vem si co chceš! To je pro Nakawabu?“

„Ne. Nakawaba má dceru, půvabnou Kamiči. Ty jsi velice krásná, Diano, ale pohled Kamiči ve mně dovede vyvolat pocit, jaký se zakouší pouze na nejvyšších nebeských planetách...“

Diana sáhla do skřínky a vybrala mu dva náhrdelníky a čtyři náramky. Byly to ty, které si přála pro sebe a byly velmi krásné. Diana není lakomá a když dává, pak to, co považuje za nejcennější. Yamanaki poděkoval jen krátkou větou; ale jeho oči poprvé, co jsme ho znali, změkly dojetím.

Dům pana Nakawaby byla jednopatrová budova o něco větší než jiné, podezdívka z kamene, zbytek samozřejmě ze dřeva a papíru. Nad domem se tyčila trojnásobná střecha s věžičkou. Ten dům musel patřit velkému boháči, tím spíš, že k němu zezadu přiléhaly rozsáhlé stáje. Tam zřejmě Yamanaki mínil ustájit naše koně. Před domem byl dvůr, obehnaný nízkou zídkou, a vcházelo se do něj zdobenou branou se sochami lvů jako strážců.

Když jsme vjeli do dvora a zastavili před verandou, kterou se vcházelo do domu, vyběhlo několik sluhů a dva samurajové. Tošio seskočil s koně a přistoupil k nim, aby se představil; neřekl však nic, od toho tu byl Hansaró. Oba samurajové se Yamanakimu zdvořile uklonili, otočili se a odešli do domu, Hansaró za nimi. My zatím sesedli a čekali, co bude; sluhové nás obklopili a chystali se převzít naše koně a náklad. Naši samurajové stáli kolem nás a taky vyčkávali.

Konečně se objevil starý muž ve vyšívaném kimonu a s copánkem bílých vlasů na lebce: správce domu pana Nakawaby. S úklonami vítal Yamanakiho i nás a zval nás do domu. Zuli jsme se na prahu a kráčeli za ním do přijímací síně, kde se zatím sešli všichni, kdo v domě něco znamenali. Také mladý šlechtic, který se s Tošiem srdečně vítal – Nakawabův syn a přítel rodu.

Nakawaba, správce hradu v Koyanami, byl nevelké, leč důstojně obtloustlé postavy, usmívající se jako Buddha, kterému byl asi ze všeho nejvíc podobný. Seděl na poduškách v čele místnosti na vyzvednutém pódiu a tvářil se blahovolně; vedle něho seděla dívka ve velice vyzdobeném kimonu; vypadala tak na čtrnáct, ale možná byla starší, s tvářičkou jako porcelánová panenka a pohyby loutky z tradičního japonského divadla. Na Tošia se usmála, ale pouze náznakem, aby se nedopustila neslušnosti. Doprovázely ji nějaké další ženy, nejspíš její služebné.

Tošio Yamanaki přišel až k Nakawabovi a slušně se mu uklonil, načež přednesl dlouhatánské souvětí plné chvály na hostitele, jeho dobrotu a přátelství. Nakawaba vstal a rovněž se ukláněl při přednesu dlouhých zdvořilých frází.

„Můj drahý princi, vítal jsem tě ve svém domě v dobách, kdy nám oběma zářilo slunce přízně tvého vznešeného otce; tím spíše tě vítám v dobách, kdy toto slunce zašlo za mraky a kdy se naše oči pokryly slzami. Avšak nevím, zda i ty víš, koho se odvažuješ navštívit v jeho domě!“

Tošio se zdvořile usmál. „Mám tě velice rád, Nakawabo; jsi mým přítelem a správcem hradu mého otce, který je teď po právu můj, ačkoliv na něm sídlí můj strýc.“

„Nejsem ničím,“ řekl Nakawaba. „Jsem méně než prach, po kterém šlapeš. Kagešu Omó mne před tváří svých samurajů vyhnal z paláce, protože jsem se odvážil protestovat proti pominutí nároků tvého bratra; a zakázal mi přístup ke dvoru.“

Yamanaki sebou škubl a přejel dlaní po rukojeti meče. „A ty sis dal líbit takovou urážku?“

Nakawaba rozhodil rukama. „Mám dceru! Co by s ní bylo, kdybych zemřel? Věřil jsem, že se mne ujme tvůj bratr; ale on odešel z Koyanami a nikdo neví, kam se poděl!“

„Já to vím. Je mrtev. Dali ho zabít, jako chtěli zabít mne!“

„Kdo?“

„Kagešu Omó. Jeho samurajové. Poslal na mne šest samurajů a četu vojáků, kteří na nás čekali v průsmyku. Potom možná ještě bandu lupičů, ale o těch to nevím jistě.“

Nakawaba pohlédl na Yamanakiho, pak na nás a naše samuraje i na šelmy, které nám ležely u nohou.

„A ty ses dokázal ubránit takové přesile?“

„Nebyl jsem sám. Toto je můj přítel, daimó Charry de Guyrlayowe a toto jeho žena Diana. Jim vděčím za to, že zde stojím.“

Nakawaba se naklonil kupředu. Když Tošio představil Dianu, viditelně sebou škubl a na tváři dívky Kamiči se objevil úžas.

„Žena? Tento samuraj je žena?“

Diana udělala hezkou poklonu. „Mám tu čest být ti k službám!“

Bystré Nakawabovy oči nás přehlédly. „Tito lidé nepocházejí ze země Nippon! Ten muž je velmi vysoký a jeho tvář není tváří Japonce, i když je oblečen a učesán jako my. Ta žena je tak zvláštní, že jsem takovou ještě v životě neviděl!“

„Jsou to bílí lidé. Moji přátelé! Charry je vládcem země za mořem, odkud pocházejí šelmy, které se ti rovněž klanějí a prosí tě, abys na ně milostivě shlédl.“

Ao Harrap se rozhodl zakročit; postoupil dopředu a pronesl japonsky, sice trochu nečistě, ale zřetelně: „Mám to potěšení se ti klanět, a ujišťuji tě, že si vážím pohostinství tvého domu.“

Teď se lekl nejen Nakawaba, ale i jeho samurajové. Kamiči vyskočila a vykřikla: „Čáry a kouzla!“

„Nejsem si tím jist. Ujistili mne sice, že žádných kouzel nepoužívají, ale občas dělají velice zvláštní věci. Kromě jiného mne zachránili ze zajetí na ostrovech a doprovodili sem, aby mi pomohli se znovu dostat na trůn mých předků.“

„Chceš se stát knížetem v Koyanami?“ zeptal se s údivem Nakawaba. „To znamená, že chceš svrhnout svého strýce?“

„Chci se ujmout toho, co mi náleží. Mám právo být knížetem! Ty se opět vrátíš do úřadu – a Kamiči se stane mojí manželkou, jak jsi mi slíbil!“

„Můj pane, štěstí, které mne potkalo, je stejně nevýslovné, jak nevýslovná je tvoje dobrota! Ale uvědom si: Kagešu Omó má tisíce vojáků a stovky samurajů! Je nesmyslné a zbytečné to zkoušet!“

„Ale je nečestné se o to nepokusit. Splním svou povinnost, stůj co stůj. Nepodaří-li se mi získat svoje právo, pak zemřu vlastní zbraní, jak mi káže moje čest.“

Nakawaba s úsměvem sklonil hlavu. „Jsem připraven zemřít po tvém boku. Stejně jako můj syn, dcera a moji samurajové. Ale snad by bylo lépe zemřít hned, na náměstí před hradem! Zemřeme-li všichni, kdo tady jsme, nemůže císař nechat viníka tak strašné tragédie bez trestu!“

Viděl jsem, jak Diana zacukala tváří. Nakawaba navrhoval, abychom se zachovali jako Japonci, kterým když se stane křivda, dají to najevo tím, že předstoupí před toho, kdo jim ukřivdil, a provedou harakiri, rozpárají si břicho vlastním mečem, k tomu účelu zvlášť určeným. Totéž učiní jejich příbuzní, přátelé a celé služebnictvo. Nyní se Nakawaba domníval, že pro dobro knížectví se všichni povraždíme vlastní rukou. Tošio to považoval za docela dobrý nápad; když se na mne ohlédl, zdálo se mi, že chce vědět, zda se také hodlám připojit k této formě protestu.

„Nesouhlasím. Než zemřu, chci vidět svého protivníka tváří v tvář! Už jsme v životě pár nepřátel zlikvidovali a bude-li nám přát štěstí, prosekáme se do hradu, jako jsme se prosekali na palubu Reginy!“

Nakawaba se ke mně udiveně obrátil.

„Můj přítel je přesvědčen, že zvítězíme.“ řekl Tošio. „Ale co uděláš, Charry, když budeme poraženi?“

„Než budeme poraženi, musím být nejdřív mrtev. Potom už mě to nebude tak hrozně trápit.“

„A ty, ženo?“

„Nedovedu si představit, že by se našel člověk schopný porazit mého muže, mne nebo Tošio Yamanakiho. Budeme bojovat, jak se sluší a patří na samuraje!“

„Jste stateční!“ uznal Nakawaba. „Svolám svoje samuraje; sám také mohu nést meč! Půjdu s vámi!“

Dívka Kamiči zvedla ruce a přitiskla je k tváři. „Ach, jak jsem nešťastná! Proč jsi mne nenaučil zacházet s mečem, jako to umí tato žena? Proč já jediná musím zůstat doma, když vy bojujete?“

Diana udělala dva kroky vpřed a řekla spiklenecky: „Neboj se! Já tě něco naučím, taky nám budeš pomáhat!“

Kamiči na ni vytřeštila oči a Tošio řekl: „Ruce mé Kamiči zatím držely pouze jehlu při vyšívání! Neumějí uchopit zbraň!“

„Tak teď holt budou držet winchestrovku,“ rozhodla Diana. „Myslíš, že se nemůže naučit střílet z pušky?“

„Radši mlč,“ zakřikl jsem ji. „Mluvíš nesmysly!“

„Náhodou, máme tu flintu po banditech! Když ji vylepším...“

Yamanaki se obrátil k Hansaróovi.

„Hansaró, půjdeš ke knížeti! Až tě přijmou, řekneš jim, že se vrátil Tošio Yamanaki, kníže Koyanami. Že žádá, aby mu byla prokázána čest, jaká mu přísluší. Řekni jim, že si přeji žít v míru se strýcem Kagešu Omó; že jej odměním za zastupování ve vládě, jak je zvykem; a že prosím všechny, aby mi byli přáteli. Pak se vrať a řekni mi, co ti odpověděli!“

„Kagešu Omó ho dá vyhodit,“ řekl Nakawaba. „Stejně jako mě!“

„Uvidíme. Jdi, Hansaró!“

Náš samuraj kývl na druhé dva a vyšli z místnosti. Aflargeo měl chuť jít s nimi, ale zakázal jsem mu to.

„Zatím bychom si mohli vypít čaj.“

Nakawaba nás odvedl do jídelny, kde jsme se usadili a zahájili čajový obřad. Ovšem pohoštění, které nám bylo nabídnuto, patřilo k těm lepším a bohatším. Jídlo tu bylo velmi dobré, hostitel přátelský a jeho dcera milá Tošiovu srdci. Když Diana začala něco povídat, zjistili jsme, že se Kamiči moc ráda a hezky směje. Bylo nám dobře.

Až do chvíle, kdy přišel Hansaró a nevypadal moc šťastně.

„Co řekl Kagešu Omó?“

„Nepřijal mne. Nechali mne čekat, potom přišel jakýsi šlechtic, vyslechl, co říkám, neodpověděl, otočil se a odešel. Jeho samurajové se nám smáli a dělali na nás hloupé obličeje.“

Tošio se zamračil. „Neřekl ti opravdu nic?“

„Řekl pouze: Zítra dostaneš odpověď. Jinak nic.“

„To znamená nepřátelství?“ zeptal jsem se.

„Ne. To znamená, že zítra dostaneme odpověď. Je to divné, ale nepřátelství to není. Zdá se, že se necítí jistý; neví, co by měl tak nejlíp dělat. Možná čeká na nějakou další událost.“

„Co tedy budeme dělat?“

„Necháme to být. Můžeš jít, Hansaró.“

Samurajové se poklonili a odešli bavit se s Nakawabovými muži.

Tošio mlčel a popíjel čaj. Zřejmě přemýšlel.

„Mám plán.“ řekl jsem a on se ke mně otočil.

„Je noc a všichni spí. Půjdu do hradu podívat se, co se tam děje. Třeba co tomu říká Kagešu Omó.“

„Chceš se tam vplížit tajně?“ překvapilo to Tošia.

„Ano. Ukazoval jsi nám mistrovské finty umění nindžů, jenomže to, co umějí oni, musí umět každý lovec v džungli nebo námořník. Umím lézt po všem, nejenom po stožárech. Vyšplhám se po ozdobných římsách až k oknům do poradní místnosti; tam vyslechnu, co se povídá. Doufám, že mi nakreslíš, jak to v hradu vypadá.“

Nakawaba vytřeštil oči. „To přece nemůžeš udělat! To se na samuraje rozhodně nesluší!“

„Vážně? To nám žíly nerve!“ pravila Diana.

„Prosím?“ vyjevil se starý správce ještě víc.

„Diana říká, že je nám to celkem jedno. Možná se to neslučuje se samurajskou morálkou, ale my jsme cizinci; přijdeme, odejdeme a nezůstanou než vzpomínky.“

„Vem mě s sebou,“ dodala Diana. „Jsem šikovná, budu se hodit!“

„Ne, půjdu sám. Jeden se spíš ztratí. Chci vědět, co si na nás dokážou vymyslet. Ty zůstaneš tady a budeš hlídat.“

Ještě chvíli o tom diskutovali. Zvlášť Nakawaba, který nebyl na naše uvažování zvyklý, si to nedovedl srovnat v hlavě. Ale když ho Tošio požádal, našel pro mne tmavě modrý oděv s kuklou, jaký nosí nindžové. Některé ze součástí výstroje pro mne byly zcela k ničemu, neumím používat otrávenou jehlu ani škrticí smyčku. Házecí dýky i šurikeny okamžitě zabavila Diana. Taky mi ten oblek byl trochu malý, i když takové oděvy jsou přiměřeně volné, aby se v nich nindža mohl pohybovat.

Tošio vysvětloval Nakawabovi, že moje zvyklosti se odlišují od jeho; výsledkem vyprávění bylo, že Nakawaba začal chápat, že svět mimo Japonsko se řídí jinými principy a Kamiči kulila očka. Přestože pochopili, nikdo je nemohl přinutit, aby souhlasili.

Slušní Japonci chodí spát mezi devátou a půl desátou. Také v Nakawabově domě postupně zhasli všechna světla a pán domu, jeho rodina i samurajové se odebrali na lůžka, lépe řečeno na rohože. Naproti v hradu však ještě svítili; Tošio stál vedle mne na verandě a ukazoval kde co je, abych se vyznal. Rozhodl se počkat, až se vrátím, i Diana slíbila čekat. Šelmy ulehly ke dveřím a Aflargeo řekl: „Když se do rána nevrátíš, jdeme tě hledat!“

Kamiči byla děvče na vdávání, ale když se přestala chovat podle předpisu a projevila vlastní rozum, poznalo se, že je ještě dítě. Velice chytré dítě, o to nic. Naše šelmy se jí moc líbily, se všemi se mazlila a když šla spát, otravovala, že chce některou kočičku s sebou. Diana jí půjčila Tannarra, ale dala mu za úkol, aby pro jistotu hlídal.

Tak jsem se vyplížil z domu a vydal se pěšky k hradu. Viděl jsem dobře, ačkoliv nesvítil měsíc a po obloze se občas honily mraky. Hvězdy byly nicméně dost jasné, abych mohl rozeznat, co je přede mnou. Naučil jsem se vidět líp než lidé z města.

Yamanaki mi vysvětlil, jak se dostanu vzadu přes zeď do zahrady hradu; z té strany nikdo nehlídal, nikomu by v životě nenapadlo, že je možné se vydrápat na šestimetrovou zeď. Ta zeď byla hodně stará, mezi kameny byly široké spáry a dalo se po ní lézt mnohem líp než po zdi farářovy zahrady v naší vesnici, kam jsem jako kluk chodil na hrušky. Přelezl jsem bez potíží a skrčil se za ubohým křovím, v němž jsem rozpoznal miniaturní borovici.

Yamanaki nám vykládal, že podle Zenových principů má zahrada napodobovat krajinu a vytvářet určitý dojem; to učení je velice složité, existují v něm staří Mistři, kteří sepsali svá poučení pro nové a mladší a Yamanakiho zahrada byla pochopitelně patřičně dokonalá. Já v ní viděl jenom parádičky a vyumělkovanost: byla tu kuželovitá hora uprostřed, na ní pavilónek s členitou střechou, lesík šesti zakrslých stromečků, další pavilónek blízko vodopádu, hranatá skála, jezírko se dvěma labutěmi, lavička na odpočívání a meditaci a všelijaké květiny. Měl bych být uchvácen krásou, ale klidně se přiznám: bylo mi to jedno.

Nad zahradou se tyčila stěna hradu, ozdobená nejrůznějšími konzolami, římsami a ornamenty. Ve výšce třetího patra, ovšem mnohem nižšího než u nás, svítilo okno zalepené papírem. Rozhodl jsem se, že zrovna tam vylezu. Meč jsem odložil, nebyl by k ničemu; nechal jsem ho u zdi a zapamatoval si keřík, abych ho v té změti zas našel. Pak jsem se zachytil jedné římsy a vyšplhal nahoru jako opice. Naštěstí se pod mou váhou nic neutrhlo ani neprolomilo – k oknu jsem se dostal bez nesnází.

Okno bylo, jak už jsem řekl, zalepeno hedvábným papírem; ten naprosto stačil, aby dovnitř ve dne proniklo světlo. Samozřejmě vidět ven nebylo, když páni hradu chtěli, otevřeli zkrátka okno a bylo to. Sklo jim asi nebylo známo nebo netušili, že ho lze vsadit do okna. Pomohl jsem si; vyřízl jsem nožem do stěny z papíru malou dírku, kterou jsem mohl nahlédnout dovnitř.

Bylo tam osm mužů, sedících na rohožích v kruhu; jeden seděl o něco výš, to byl podle všeho Kagešu Omó. Místnost byla zařízena s nevídanou nádherou, totiž u jedné stěny stál stojan na meče (v počtu pěti kusů) a v jednom rohu samurajské lakované brnění. Na jednom nástěnném obraze byla namalovaná Fudžijama, na několika dalších kaligraficky psané verše.

Ti muži byli šlechtici z vysokých rodů. Kagešu Omó byl tlustý, což ale nemuselo nic znamenat, taky mohl mít vypracované svaly. Ve tváři měl výraz, který se mi ani dost málo nelíbil.

Mluvil jeden z nejmladších mužů, tlouštík s jizvou na tváři a hrozitánsky dlouhým mečem na dosah ruky: „Říkám ti pravdu, pane! Neradím ti, abys je podceňoval...“

„Nevěřím,“ řekl starý pán s přísnou tváří. „Jsou jenom tři! Ti jejich samurajové jsou zbabělci a darebáci. Utečou jim. Nakawaba taky není žádný bojovník. Zbývají jen oni.“

„Nesouhlasím s tebou,“ řekl tlouštík s jizvou. „Mají ty šelmy! Viděl jsem je a nechtěl bych se setkat s takovým zvířetem v boji! Jsou strašnější než lidé!“

„Je pravda, že jsou to bílí ďáblové?“

„Zdá se. Ten větší je vysoký jako zápasník sumo, ale hubený. Povídají o něm, že je knížetem v nějaké cizí zemi. Pochybuji, že by to byla pravda; nemá vznešené chování.“

Kagešu Omó jen mlčky mávl vějířem.

„Ten druhý je malý, má divné vlasy a vypadá jako dítě. Možná je to žena, možná muž; ale možná taky zrůda. Říká se, že ovládá tajné síly. A s mečem zachází stejně dobře jako Yamanaki.“

„Jako ten, kdo se vydává za Yamanakiho!“ řekl kníže.

„Ano. Nosí meče a umějí s nimi bojovat...“

„Snad se moji samurajové nedají na útěk před třemi pobudy! Já nechápu, o čem se vůbec bavíme! Jednou bylo císařskými úřady ohlášeno, že Tošio Yamanaki je mrtev; když je tomu tak, potom nemůže být živ, protože by to znamenalo urážku císařského výnosu; to není možné připustit!“

„A co když předloží nějaký důkaz?“ ptal se jiný muž. „Víš jistě, že nemá žádné důkazy?“

Kagešu Omó mávl rukou. „Je-li Tošio Yamanaki, znamenalo by to, že císařovi úředníci se mýlili a sám císař se zmýlil, když ho dal prohlásit za mrtvého a knížetem jmenoval mne. Kdyby někdo takovou urážlivou myšlenku připustil, bylo by jeho povinnosti provést harakiri, protože urazil samotného císaře!“

„Co když císař rozhodne jinak? Říká se, že měl v úmyslu zrušit knížectví Koyanami a dát je svému čtvrtému synovi...“

„Mlč! Nesluší se, abys posuzoval, co chce božský císař! Nepleť se do takových věcí – neviděl jsi nikdy jeho jasnou tvář, ale já ano, klečel jsem před ním! Byl ke mně velice milostivý; nevěřím, že by mne chtěl zničit!“

„Teď není naším největším nebezpečím císař, ale falešný Tošio Yamanaki,“ řekl tlouštík. „Mám nápad, pane: co takhle poslat do Nakawabova domu ty muže, kteří dnes přišli? Nevědí, co je to za lidi a provedou všechno, co jim přikážu!“

„Kde jsou ti muži a kolik jich je?“

„Spí v hospodě, pane. Je jich dvanáct, dobří samurajové. Když jim dám příkaz, vpadnou do toho domu a pobijí to všechno!“

„To není špatný nápad; ale musíme být opatrní. Co když v tuto hodinu ještě Nakawaba nespí? Co když je někdo z nich na stráži? Bude lépe provést tu věc později v noci, nebo ještě lépe před svítáním. Zajdeš do hospody říct to těm mužům. A povedeš je; když se zadaří, přijdeš mi to hlásit. Když ne, nech je tam a přijď rychle sem, podat mi zprávy. Těch dvanáct vem čert.“

„To je moudré,“ řekl další samuraj. „Myslím, že bychom o dalším měli hovořit, až se Komo vrátí.“

„Dobrá,“ řekl kníže. „Můžete jít spát. Ty, Hagiči, zůstaň!“

Kývl na mladého muže hrubé zlé tváře a rozložitého těla, který se zvedal na nohy; když byl vyzván, zase usedl.

Když vyšli, obrátil se kníže na Hagičiho: „Poslouchej dobře, co ti povím! Jsi můj první samuraj, nejlepší bojovník, a věřím ti! Dám ti úkol, který musíš splnit jen se třemi svými muži. Nemusejí být nejlepší, ale musejí být naprosto spolehliví. Vezmete knížecí poklad a ještě teď v noci ho zakopete v zahradě!“

„My? Máme se snad poskvrnit prací?“

„Ano; ti tři samurajové se poskvrní prací. Ty jim budeš jenom svítit. Schováte poklad pro všechny případy. Není vyloučeno, že budeme nuceni opustit hrad; potom se nám to bude hodit. Místo si vyber sám podle svého uvážení; proveď to a pak mi přijď oznámit, kam jsi poklad ukryl!“

„Ano, pane.“

„Ty tři si zavážeš přísahou mlčení. Nesmějí nikomu prozradit, kde je poklad ukryt!“

„Ano, pane.“ řekl samuraj – kníže mávl rukou a Hagiči odešel.

Kníže Kagešu Omó zůstal sedět uprostřed pokoje sám; položil dlaně na kolena, hleděl upřeně na svoje meče a mlčel. Napadlo mne, že bych se mohl snadno dostat do pokoje a zabít ho nožem, než by si toho kdokoliv všiml. Nindža by to udělal, ale já ne. Byl starý ničema, ale přece jen se mi nezdálo vhodné zabít ho tak pro nic za nic. Yamanaki by to možná udělal. Taky by to bylo správné, ale to jsem tehdy ještě nevěděl.

Kagešu Omó zavolal sluhu, ten vzal světlo a vyšel před pánem z místnosti. Nezajímal jsem se, kam jdou; naopak jsem sešplhal do zahrady a ukryl se tam. Nečekal jsem dlouho. Za chvíli přišel Hagiči se světlem, prohlížel si zahradu a hledal, kam by se dal poklad zakopat. Nejvíc se mu líbil pavilón u vodopádu; oklepával ho pochvou meče a zřejmě považoval za nejvhodnější úkryt. Během jeho přecházení po zahradě jsem několikrát změnil úkryt; ale že jeho sluch nebyl tak vycvičený jako sluch mých šelem, vůbec nepostřehl, že tam jsem.

Nakonec odešel a po chvíli se vrátil se třemi muži. Jeden ten samuraj nesl podivné maličké lopatky a motyčky, druzí dva malý, ale zřejmě těžký soudek. Postavili ho vedle pavilónku a odešli; vylezl jsem a zkusil soudek zvednout. Unesl bych ho, jenom nevím, jestli by se mi chtělo tahat ho přes tu zeď.

Nato přinesli další soudek, třetí a čtvrtý. To bylo zřejmě veškeré bohatství rodu Yamanaki; no, moc toho nebylo. Hagiči jim svítil, ti chlapi počali odkopávat základy pavilónku; pak zabrali motyčkami, rameny stavbu vyvrátili ze základů a odsunuli stranou. Hagiči zavelel, oni začali kopat pod základy a pracovali opravdu s velkým úsilím. Hagiči stál nad nimi s pochodní, svítil jim a radil. Asi to tak bylo v pořádku.

Když vykopali pořádně hlubokou jámu, spustili do ní soudky, jeden po druhém. Potom zaházeli jámu hlínou, udusali a nasunuli pavilónek zpátky na místo. Dlouho si dávali práci s upravováním vzhledu místa, aby nikdo nepoznal, kde se pracovalo. Zbytek hlíny nasypali do jutového pytle a jeden z nich ho odnesl do kouta zahrady, kde byla malá kůlna na nářadí.

Hagiči prohlásil práci za skončenou a pečlivě prohlédl za svitu pochodně okolí pavilónku. Byl asi spokojen, protože všichni přešli ke vchodu do zahrady.

„Víte, co jste právě uschovali a víte také, že je to tajemství, které nepatří vám ani mně. Kníže vám nařizuje, abyste odpřisáhli věčné mlčení o tom, co jste právě provedli! Přísahejte, že nikdy neřeknete nikomu nic, co jste právě učinili!“

Tři samurajové povytáhli svoje meče z pochvy a s třesknutím je zarazili zpátky.

„Děkuji; to stačí. Můžete jít!“

Obrátili se. V té chvíli Hagiči vytáhl rychlostí blesku meč z pochvy a bodl prvního do zad; než se stačili pootočit, uťal dalšímu hlavu a třetího, který se už zcela otočil a s údivem na něj hleděl, bodl do prsou. Tři muži klesli do hlíny, kterou ještě před chvílí drželi v rukou.

Hagiči se rozhlédl, překročil mrtvé a s mečem v ruce kráčel ke hradu. Vystoupil jsem ze stínu a postavil se mu do cesty.

„Ach!“ řekl. „Kdo jsi? Přišel jsi mne zabít? Posílá tě kníže?“

„Ano. Kníže Tošio Yamanaki.“

Na okamžik se mi zdálo, že Hagiči vůbec nepochopil; potom se rozmáchl mečem, aby mne zabil. Ale byl příliš pomalý – ponořil jsem mu čepel do prsou, než stačil vykřiknout. Hagiči pustil svou zbraň a klesl k zemi, jako předtím jeho pomocníci. Nikdo nic neviděl ani neslyšel.

Zasunul jsem svůj i jeho meč do pochvy; prohlédl jsem samuraje, abych se ujistil, že je skutečně mrtev, pak jsem ho vzal do náruče a vysunul na zeď. Rozhodl jsem se odnést mrtvolu a vyvolat tak zdání, že utekl a tajemství skrýše knížecího pokladu si vzal s sebou. Také jeho meč jsem odnesl; mrtvoly tří samurajů tam klidně mohly zůstat.

Když jeho tělo s bouchnutím dopadlo k úpatí zdi, vynořil se ze tmy temný stín a já zaslechl zapředení Ao Harrapa: „Koukám, nemaříš čas! Kdo je to?“

„Hagiči, první samuraj knížete. Pomůžeš mi?“

„Proto jsem tady. Diana se už začínala bát.“

„Vem chlapa do zubů a odnes ho za město, jak jsme jeli okolo té říčky. Tam ho shoď dolů, ať ho voda odnese. Jeho meč mi odneseš domů. Já musím ještě něco vyřídit.“

„Dobře. Co když někoho potkám?“

„Už se to stalo?“

„Potkal jsem jednoho muže. Strašně se polekal a dal se na útěk. Měl meč, byl to asi samuraj. Malý a tlustý.“

„Kam šel?“

„Do toho domu, tam jak visí u dveří lampión. Asi je to hospoda. Nesledoval jsem ho...“

„Právě tam si chci jít popovídat.“

Jaguár vzal mrtvolu a rozběhl se s ní pryč. Já zatím vyzkoušel, jak mi jde vytahovat meč; potom jsem se odebral k hospodě. Viděl jsem už zdaleka lampión u vchodu a když jsem se přiblížil, ucítil jsem i zápach opia. Odněkud zevnitř se ozval ženský výkřik a hrubý mužský hlas, který jí nadával.

Nevyzul jsem před vstupem na vyvýšenou verandu boty, jak se sluší; naopak vstoupil jsem do chodbičky ve špinavých, zablácených střevících, a jedním z nich otevřel dveře do nálevny. Dveře byly jako obvykle odsouvací a na škvíru pootevřené – když jsem je nohou odsunul, zavrzaly a zaskřípaly, aby tak daly všem najevo, že někdo vstupuje.

Místnost nebyla ani tak velká, jako plná nejrůznějších lidí. Byl tam hostinský, který měl na oděvu zřetelně napsáno svoje zaměstnání. Byly tam gejši, spíš ale prostitutky, dvě ženy téměř počestné, které seděly v koutě, několik sluhů a pobudů, kuřáci opia, falešný hráč s celým tělem barevně tetovaným; a uprostřed místnosti třináct samurajů nejrůznějšího, leč většinou nevábného zjevu. Jedním z nich byl tlouštík, který se asi jmenoval Komo a který jim něco vykládal. Před ním bylo rozsypáno několik mincí, asi platil za ostatní. Všichni se napájeli z malých bílých číší; bylo v nich saké, rýžové víno, které by námořníka z mé lodi neopilo, ani kdyby ho vypil galon, ale na ně docela stačilo.

Když jsem vstoupil, nastalo ticho. I muzikant, který v koutě nelibozvučně vrzal na něco mezi houslemi a basou, aniž by se obtěžoval vyluzovat nějakou melodii, přestal a vyjeveně otevřel pusu. Hostinský se zastavil blízko mne; držel v ruce jednu tu lahvičku, tak jsem mu ji vzal, odtrhl pečeť z hrdla a napil se, protože jsem měl žízeň.

Třináct samurajů sedělo nepohnutě na místě – pouze Komo rychle mžikal očima, když viděl, jak si liju saké do hrdla. Totiž, neměl jsem valnou důvěru v čistotu lahviček, tak jsem si víno lil do krku z výšky. Když jsem dopil (nebylo to dlouho, lahvička měla obsah sotva tři deci), přistoupil jsem k nim: „Ty jsi Komo, knížecí samuraj?“

„Ano. A kdo jsi ty?“

„Mluvil jsi u knížete o mně, jako bys mne znal! Nemůžeš se upamatovat? Pokud vím, dali příkaz tobě a těmto dvanácti obejdům, aby mě v noci přišli podřezat v domě mého přítele. Chci vám ušetřit práci, hoši. Tak jsem tady!“

Komo pomalu vstal. Ve tváři měl hrůzu.

„Jak ses dozvěděl, co jsem mluvil u knížete?“

„Nevíš? Opravdu nemáš ponětí, ničemo, že jsem čaroděj a že vím všechno, co se děje? Opravdu sis myslel, že se nechám přepadnout ve spaní takovouhle bandou lumpů a darebáků, kterou tady vidím? Jsi hlupák, Komo; nejsi hoden být samurajem!“

To byla tak strašná urážka, že Komo odskočil a sáhl po meči. Což jsem chtěl způsobit, byl jsem na to připraven. Kopl jsem ho kolenem do rozkroku a když se bolestí zkroutil, dal jsem mu pěstí ránu do šíje, jako když se poráží vůl. Skácel se mi k nohám, ale odstrčil jsem ho, až porazil stolek kuřáků opia a zůstal tam ležet.

„A teď vy! Poroučím vám, abyste vypadli z města a víckrát se tu neobjevili! Aspoň ne, pokud tady budu já. Je vám to jasné? Nestojíme o takové zbabělce a hlupáky!“

„Kdo jsi, že se opovažuješ nám poroučet?“ ptal se jeden. „Jsi snad kníže, nebo co?“

„Pochybuje o tom snad někdo?“

„Nevěříme ti! Jsi obyčejný potulný samuraj, který se nafukuje a vychloubá, a přitom...“

Dal jsem mu levou pěstí do břicha a skoro zároveň pravou do tváře. Samuraj upadl na záda, z rozbitého nosu a úst mu tekla krev. To už vyskočili všichni; ale dlouhé meče měli odložené při stěně. Já měl ten svůj v ruce a vytasil jsem ho.

„Chce se někdo seznámit s mým mečem? Rád posloužím; upozorňuju ale, že než se dohrabete ke zbraním, budete dávno mrtví! Jestli se vám chce, můžete si to se mnou rozdat rukama; mám strašnou chuť někoho zmlátit, a vy se mi zrovna hodíte!“

Ti, co měli nějaké zbraně, se domlouvali pohledy; potom jeden přivolal hostinského a všichni mu odevzdali svoje meče. Taky se počali chystat k boji, ale to jsem taky čekal. Zastrčil jsem svůj meč do pochvy a přidal jej krčmáři, aby je odnesl.

Vzápětí jeden z nich zaútočil; krátkým mečem na harakiri, který si předvídavě uschoval v oděvu. Chytil jsem ho za ruku, zakroutil mu s ní a současně mu dal kolenem ránu do nosu. Pustil meč, zařval a klesl na kolena, tak jsem sebral jeho zbraň a zarazil mu ji do zadku, až zaječel a dal se na útěk. To už se na mne vrhli čtyři; uhýbal jsem jim a oni se pletli jeden druhému, takže nikdo nedokázal kloudně zaútočit. Chytil jsem dva za copánky a srazil jim hlavy o sebe, až to zadunělo, pak jsem je pustil, popadl dalšího a ukázal mu, co je to facka. V Japonsku takové vynálezy zatím neznali, asi se dost divil.

Pak jsem přišel na to, že neúčinnější je, když si někoho z nich chytím a prohodím skrz stěnu ven z hospody. Takové počínání jsem si taky pamatoval ze svého mládí, ale moji protivníci z té doby bývali o polovinu těžší, takže Japonci měli šanci doletět podstatně dál. Venku bylo bahno, doufal jsem, že jim aspoň trochu zchladí hlavy.

Netrvalo to celé ani pět minut a všichni ti chlapi buď leželi kolem, nebo venku, nebo stáli u stěny a mračili se.

Sáhl jsem do oděvu a vytáhl revolver.

„Tak pánové, teď pozorně poslouchejte. Tohle je bouchačka a v ní šest kulek. Na tuto vzdálenost nemůžu minout; takže jestli se mi někdo zprotiví, prostřelím mu hlavu. Není to rytířský způsob odchodu z tohoto světa a to je mi líto, ale máte smůlu; mám vás dost a nechci vás tady vidět. Takže vypadněte z města, než se rozední, jasný? A kdepak je Komo?“

Jeden ze samurajů úslužně vylovil Koma zpod hromady rozbitého nábytku a rohoží. Komo byl při vědomí, ale vypadal velmi sklesle; obával jsem se, že až půjde na raport ke knížeti, bude se tvářit ještě podstatně sklesleji.

„Vnímáš mě, starej opičáku? Teď jdi na hrad a řekni Kagešu Omó, že já, kníže Charry, ho vyzývám, aby odtamtud vypadl dřív, než si na něj dojdu. Řekni mu, že se mu směju, že na něj pliju a že si nic nedělám z jeho armády. A ty se mi víckrát neukazuj na očích; nebo ti zkopu zadek do špičata a zmlátím tě, že tě nepozná vlastní máma! Rozumíš?“

Obával jsem se, že mé japonštině rozumí tak zpoloviny, kýval však velmi ochotně. „To mám říct knížeti? Dá mě zabít!“

„A co má být? Já tě taky mohl zabít, ale protiví se mi špinit se s ohavou, jako jsi ty! Táhni, ať tě nevidím!“

Otočil jsem se a šel ke svému meči; když jsem se pro něj shýbl, zasvištěla mi nad hlavou dýka a zabodla se do stěny. Byla to moc pěkná dýka a když jsem se otočil, spatřil jsem muže, který ji hodil. Byl to jeden z kuřáků opia, ještě držel ruku nataženou. Vytáhl jsem dýku z lepenky, potěžkal ji a řekl: „Máš špatnou ránu, chlapče. Tady máš svůj nůž zpátky...“

A hodil jsem. Nemám v tom takový trénink jako Diana, ale zabodl se mu do žeber. Ničema se natáhl na zem, zaškubal sebou a ztichl.

Tak jsem se zase vztyčil. „Mládenci, mám dobrou náladu, tak z toho nebudu dělat žádnou aféru. Ale vždycky tak hodnej nejsem; tak si dávejte bacha!“

Vzal jsem svůj meč a vyšel z hospody. Nestaral jsem se o ně, věděl jsem, že se za okamžik rozprchnou jako hejno vrabců. Jenom Komo mě zajímal; totiž zda se odváží vyřídit můj vzkaz svému knížeti. Komo opravdu vypadl z hospody a běžel ke hradu, ale za knížetem nešel, naopak sbalil si svůj uzlík, popadl ho a mazal odtamtud. Po cestě stačil ještě říct, co se mu stalo, stráži, která hlídala pánův klidný spánek; ti chlapi se vyděsili a ze solidarity utekli s ním.

Diana na mne čekala; taky Ao Harrap tady už byl a zřejmě jí prozradil, co se dělo. „To je dost, že jdeš! S někým ses popral? Máš na tváři krev... a pil jsi!“

„Napil jsem se trošku rýžového vína. A vymlátil hospodu. Ale ne proto, že bych se tak moc ožral! Taky jsem zabil prvního samuraje knížete. A ještě jednoho drzého lotra. Zmlátil jsem chlapíka jménem Komo a slíbil pár lumpům, že jim rozbiju hubu, když nevypadnou. Zjistil jsem, kam schovali knížecí poklad. Zdá se, že teď jsem jediný, kdo to ví. Rozehrál jsem pár jednoduchých intrik. Myslím, že pro dnešek to stačí. Pojďme spát!“

„Pojď!“ zasmála se a vedla mne za ruku do našeho pokoje. Byl malý jako všechno ostatní, ale dali nám tam aspoň dost veliké rohože, abychom měli na čem spát. Byla tam zima a bolela mě hlava – asi od té rány stoličkou, co jsem dostal.

„Vypadáš směšně, Diano,“ pohladil jsem ji po hlavě. „Ve světě se ti budou smát. Ale docela ti to sluší...“

„Mně se to líbí! Ještě mě takhle hlaď... je to vzrušující!“

Postavil jsem svůj meč do kouta a začal se svlékat. „Jsem špinavý jako prase; lezl jsem po stěnách hradu a potom se rochnil v hlíně, jak jsem se schovával. Měl bych se umýt, ale asi to budu muset nechat na zítra...“

„Že by mi to tak moc vadilo! Nakawaba tu má pěknou koupelnu, zítra se mu naložíme do bazénu... Ale teď...“

Pozoroval jsem, jak svléká kimono. „Jsi čím dál hubenější! Asi tím zraněním... nebo starostma!“

„Nelíbím se ti?“

„Líbíš. Vždycky. Čím dál víc! I s ostříhanou kšticí!“

Zalezla do našeho hnízda a přivinula se ke mně. „Ještě nevíš, co si vymyslím příště! Však já na něco přijdu...“

„Klidně. Tadyhle na pleši ať ti vyrostou rohy jako má antilopa šrouborohá; to bude patřičně eroticky vzrušující!“

„Spolehlivě zařídím! A hned tě na ně naberu!“

„A já tě za to naberu...“

„Já vím!“ řekla a sfoukla lampu.

Probudil mne výstřel z pušky. Bylo dost pozdě a slunce svítilo naplno. Než jsem si uvědomil, kde jsem, zazněla další rána z ručnice; byla to Dianina puška, to poznám. Vstal jsem, odsunul okenici a vyhlédl.

Diana byla dole na dvoře a učila Kamiči střílet z winchestrovky – puška zabavená lupičům měla skutečně tuto značku, ovšem kdybych tu flintu přinesl výrobci, jistě by mi poděkoval a zařadil ji do muzea kuriozit. Několikrát ji spravoval někdo, kdo měl možná vysoké Zenové poznání, ale žádné ponětí, jak má puška vypadat. Kde se mu nedostávalo původních součástek, nahradil je dle vlastního uvážení rukodělnými kousky a všechno to svázal drátem. Ale střílet se z toho ještě dalo.

Kamiči byla oblečená do kimona, jaké nosí obyčejné služebné, třeba sukni měla vykasanou nad kolena. Nebyla nalíčená a vlasy měla stažené dozadu do culíku, skoro jako muži. Oči jí zářily nadšením a já se zhrozil, protože Diana získala další učenlivou žákyni. Nejdřív ji naučila, jaký oděv nosí skutečná dáma do boje. Yamanaki posedával vedle a sledoval, jak to jde.

Kamiči nebyla ani tak nešikovná, jako se střelné zbraně bála. Winchestrovka je těžká zbraň a pro necvičenou ruku ještě těžší než normálně. Diana z ní střílí běžně a moc se divila, že to Kamiči nejde. Ale z obličeje jí sálalo nadšení a nevypadala ani trochu jako porcelánová panenka.

Když jsem se umyl, najedl a přišel za nimi, nebylo to pořád ještě o moc lepší. Kamiči chtěla vší silou střílet dobře; ale nešlo jí to a Yamanaki se už začínal mračit, že je jeho milá tak neschopná. Vzal jsem winchestrovku a pokoušel se vysvětlit malé Japonce, jak se s ní zachází; přesto to nebylo k ničemu.

„Tak takhle ne, to by nešlo! Co kdyby sis k tomu lehla a pušku si opřela o vidlici? Jako to dělali mušketýři...“

„Jak – lehla? A kam?“ divila se Kamiči.

„Na břicho. To se dělá, když se střílí ze zálohy. Takhle...“

Předvedl jsem to. Yamanaki poručil přinést rohož, Kamiči si na ni lehla, opřela pušku o špalek a vypálila na terč. Sice nezasáhla do černého, ale nebyla to špatná rána.

„No vidíš! Lehneš si na balkón a kdyby něco, vystřelíš! Jen dávej pozor, abys nezastřelila nás!“

Diana se zatím ztratila; teď se vracela a vlekla za sebou dlouhou, ozdobně vykládanou rouru s pažbou na konci. Ta roura vzdáleně připomínala střelnou zbraň z doby tureckých válek; kdyby někdo zešílel, mohl si myslet, že je ještě schopná střelby.

„Hele, co jsem našla v Nakawabově museu! To je malej kanón! Když to nabijem sekaným olovem, postavíme do okna a když z toho Kamiči vystřelí, dostanou to z první ruky jako kartáčem!“

„No dobře... ale máme my sekané olovo?“

Diana se zašklebila. „Našla jsem pod kůlnou spoustu starýho železa. Taky nějaký kladívko a majzlík. Rozsekám to na drobno a vy zatím instalujte tu bouchačku!“

Vzal jsem pušku a vyšel s ní do prvního poschodí, kde jsem ji hodlal zasadit do okna. Našel jsem několik latěk, z nichž jsem vytvořil opěrku pro pušku, kterou pak stačilo jenom položit na místo a mohlo se s ní odstřelovat bránu do dvora. Diana zatím seděla na verandě a sekala všechen kovový odpad na kousky, abychom tím zbraň nabili.

Takový obraz se naskytl samurajovi, který právě vstoupil do dvora a zastavil se tam. V rukou nesl nějaký balík.

Když tedy vešel, naskytl se mu obraz světlovlasého samuraje, an sedí na verandě a tropí něco zjevně nesmyslného s kladivem, majzlíkem a kusy rezavého železa. Knížecí samuraj byl nezvykle inteligentní a okamžitě zaregistroval nesmyslnost a neobvyklost takového počínání. A jelikož mu ani na okamžik nepřišlo na mysl, že by se šlechtic mohl snížit k práci, usoudil, že se zabývá magií, což je dle jeho názoru vysoce správné a účelné. Avšak ačkoliv byl mužem zkušeným a světem protřelým, nemohl ani za nic uhodnout, k čemu tohle čarování bude; a to ho hnětlo.

Diana zvedla hlavu a když viděla cizího člověka, položila kladivo a koukala, co na něj vzít. Meč neměla a kladivem by ho asi nezmohla. Pro jistotu jsem vytáhl z kapsy revolver.

„Ty jsi samuraj muže, který si říká Tošio Yamanaki?“ oslovil ji knížecí posel povýšeně. Rozhlížel se, ale na dvoře nebyl nikdo jiný, s kým by mohl promluvit, všichni někam odešli.

Diana se nafoukla jako krocan, jak se slušelo. „Jsem samuraj knížete Yamanaki!“ oznámila pyšně.

„Můj pán, urozený vznešený kníže Kagešu Omó, nechť žije věčně, posílá muži, který si říká Tošio Yamanaki, toto bílé kimono a tento meč! Žádá ho, aby splnil svoji povinnost a zachránil čest jména, které si přisvojil!“ řekl samuraj a podal jí balík.

„Že děkujem,“ Diana vzala balík a krátký meč na harakiri. „Řekni mu, že je to od něj moc hezký a že se budeme podle možnosti snažit mu to oplatit.“

Samuraj pootevřel údivem ústa a zíral na Dianu, jako by měl před sebou blázna. „Počkám si na odpověď tvého pána!“

Diana se otočila a vešla do domu. To už jsem seběhl se schodů, objevil se tu Nakawaba, Kamiči, šelmy, Hansaró i Tošio Yamanaki. Diana položila balík a meč na zem před něho a řekla:

„Tak tady máš knížecí dárek. Bílé kimono.“

Kamiči vykřikla – Yamanaki jenom sklonil hlavu: „Jak si přeje. Dostavím se ke dvoru a zemřu, jak se sluší. Musím uposlechnout jeho příkazu...“

„Jak se to vezme,“ řekl jsem. „Já bych radil, abys neposlouchal a na oplátku mu poslal výzvu, aby se zabil on.“

„To nemohu udělat! Neposlechne mne; nemusí mne poslouchat.“

„A ty nemusíš poslouchat jeho! Nemá právo ti rozkazovat! Ty jsi kníže v Koyanami!“

„Jeho potvrdili v državě císařští úředníci! Mohu se domáhat svého práva, ale on je víc než já!“

„Tak se nedá svítit,“ řekla Diana. „Musím to vyřídit já.“

Vzala si zatím svůj meč a upravila se; teď sebrala kimono a meč a šla ven. Zadržel jsem ji. „Počkej! Co chceš dělat?“

„To se můžete všichni koukat!“ řekla a šla.

Samuraj stál zatím před verandou a usilovně přemýšlel, na co se mohou hodit rezavé kusy železa rozsekané na drobno. Kdyby na to byl přišel, mohl ušetřit svým soukmenovcům spoustu starostí. Diana k němu došla a hodila mu ten balík pod nohy.

„Co mi vzkazuje tvůj pán?“ zeptal se samuraj pyšně.

„Vzkazuje tvýmu knížeti, aby si ten svůj dárek strčil do ánusu! Pokud chce, může při tom třeba kokrhat!“

Samuraj o dva kroky ustoupil a v obličeji se mu zračil údiv: „Co jsi to řekl?“

„Právě to! A ještě, že příště vypráskám jeho zbabělý samuraje ze dvora karabáčem na psy, jestli se tady ještě jednou ukážou. A ty budeš první!“

To už bylo víc, než mohl snést. Nerozuměl jí všechno, co řekla, ale pochopil, že ho uráží a dělá si z něj legraci. Vytrhl meč a hnal se na Dianu. Ta ponechala meč v pochvě, hravě odrazila jeho ránu a vzápětí mu pochvou podrazila nohy, takže udělal přemet a zaryl se nosem do písku dvora.

„No no! To museli s tím dárkem posílat zrovna knížecího šaška?“

Sekl po ní a vzápětí bodl – obě rány odrazila zavřeným mečem a když zaútočil potřetí, praštila ho přes ruku, až pustil meč, šlápla mu na něj a pochvou mu podepřela bradu.

„A dost! Nebo to vytáhnu a vrazím ti to do břicha! Takovou extázi jsi ještě nezažil! Koukej mazat, šupáku!“

Samuraj se klepal jako v horečce; co byl naživu, nikdo ho tak strašně neurazil. Diana odstoupila, on sebral svůj meč a schoval ho do pochvy. „Kdo mne porazil? Chci znát tvoje jméno, muži!“

„Jsem Diana de Guyrlayowe.“

„Dajna Garriaw...“ opakoval si jméno upravené tak, aby se mu lépe vyslovovalo. „Nikdy jsem o tobě neslyšel. Kdo jsi?“

„Jsem žena a první samuraj šóguna Arminů.“ Diana mu věnovala jeden ze svých nejroztomilejších úsměvů.

Samuraj zděšeně zamlel spodní čelistí.

„Žena a první... šóguna... čeho?“

„Po tom ti stejně nic není! Koukej se ztratit!“

Koukal na Dianu jako tele na nová vrata. Zřejmě si to nedovedl srovnat v makovici. Postřehl, že vypadá dost žensky; ale ještě pořád se mu to nezdálo. Obrátil se a důstojně vyšel ze dvora. Měl jsem pocit, jako by se chtěl dát do běhu.

„Myslím, žes mu dala co proto,“ řekl jsem. „Až to vyslepičí na hradě, klepne knížete mrtvička.“

„Žádná škoda. Měli bysme to bez práce.“

„Myslím, že jsi znemožnila jednoho z nejlepších samurajů celého knížectví,“ řekl Tošio. „Znal jsem ho; sloužil mému otci.“

„No, tak moc velká hvězda zas nebyl!“

„Je jedním z nejlepších šermířů!“

„To tvrdí on, nebo to je pravda?“

„V každém případě je to rána,“ řekl jsem. „Vypadá to, že jsme si teď už úplně rozlili ocet s Kagešu Omóem.“

„Po tom mně je houby s hlávkovým salátem,“ řekla Diana. „Bude se bojovat, nebo se bude kecat?“

Nakawaba stál vedle nás a hleděl na Dianu se zřejmým údivem. „Paní, před chvílí jsi řekla, že jsi žena šóguna nějakého národa. Přestože vím, že jsi velmi dobře znalá japonského jazyka, musím se otázat, zda jsi se v tomto případě nevyjádřila chybně?“

„No... jistá chyba v tom je. Charry není šógun, ale císař naší země. Já jsem v tom případě samozřejmě císařovna.“

„Císař? Slovo tenno, které používáš, je pro nás posvátné a nedotknutelné! Není přece možné...“

„Budeš se divit, ale je. Tošio to moc dobře ví!“

„Je to pravda,“ řekl Tošio. „Jeho podaní jej nazývají císařem. Má svoje vojsko a samuraje. Tři jsou zde s námi, tyto šelmy.“

„Šelmy? Jsi císařem šelem?“

„Ano. Jsou jich milióny, Nakawabo. Na můj pokyn napadnou kteroukoliv zemi a zničí ji i s jejím obyvatelstvem.“

„Ale jsi-li císař, proč cestuješ pouze se třemi samuraji a ne s průvodem, který je tě hoden? Proč jsi zapřel svoji hodnost a nevstoupil do hradu v Kjótu, aby ses pozdravil se svým bratrem, císařem naší země? Mohl bys vymoci Yamanakimu jeho právo jediným svým slovem!“

Zasmál jsem se a přejel rukou po meči. „Jenom zbabělec se schovává za tituly a hodnosti. Jsem voják; vysvětluji své názory mečem. Když nebudeme mít úspěch, vezmu si koně a zajedu do Kjóta, abych si stěžoval u vašeho císaře. A když mne nevyslyší, použiju jiných prostředků.“

„Jsi zvláštní člověk, pane! Nerozumím ti, jako nerozumím ničemu z toho, co zamýšlíš. Chceš podrobit svět své vůli?“

„Ne – proč? Ale žádám, aby bylo dáno zadost právu, které požaduji. Jinak svou vůli prosadím.“

„Jsi skutečně zvláštní člověk! Co uděláš, až se Tošio Yamanaki stane knížetem?“

„Podám mu ruku a odejdu, jako jsem přišel. Půjdu domů do hradu, který jsem si postavil nad velkou řekou Charraggem. A budu tam vládnout svému národu.“

„Nebudeš žádat odměnu za to, co jsi učinil pro Tošia?“

„Odměnou mi bude jeho přátelství. A meč, který se mi postaví po bok, až budu potřebovat jeho služby.“

„Můžeš se mnou vždy počítat,“ řekl Tošio. „Jsem ti zavázán za život – a možná ti budu zavázán ještě za víc!“

„Hele hoši, přestaňte s tou citovkou,“ vpadla Diana. „Vypadá to, že za chvilku je tady máme!“

A jako v odpověď jsem zaslechl temné dunivé údery od hradu.

„Copak je zas tohle?“

„Poplach. Udeřili na velký gong v hradní pagodě. Svolávají všechny vojáky k útoku na nás.“

„Tak to bude legrace. Připravte se k boji! Hansaró, sežeň taky ty dva naše zabijáky!“

„Hledám je už od rána, jejich pokoj je prázdný. Obávám se, že zbaběle utekli.“

„Doufám, že k nepříteli. Dobře; dostanou to s ostatními. Kamiči, umíš už vystřelit z pušky?“

„Ano, pane... snad!“

„Bezva. Diano, zaveď ji na místo. Až dám rozkaz, vystřelíš do brány, jak jsem pušku nasměroval. Ale pozor, kdyby tam byl někdo z nás, nesmíš střílet, chápeš?“

„Rozumím ti, pane!“

„Až vystřelíš z té práskačky, vezmeš winchestrovku, a budeš do nich pálit, jak sama za vhodné uznáš. My budeme střílet taky, ze svých revolverů. Pak máme čtyři ruční granáty, jeden si vezmu já a jeden Li. Dva necháme na případné dobývání hradu.“

„Teď příkazy pro kočky: Jakmile bude po střelbě, vpadnete mezi vojáky zezadu, aby se co nejvíc polekali. Na začátku se budete schovávat za zídkami a křovím, aby vás neviděli, musí to být pro ně co největší překvapení. Žádné zakusování, rozdáte jenom tady pár ran tlapami, tam chytnete někoho za nohu, tu kousnout, tam škrábnout. Hlavně velký zmatek! Jestli budou mít koně, tak je splašíte! Rozumíte?“

„Samozřejmě! Uvidíš, jakej to bude parádní zmatek!“

„No. Revolvery máme já, Diana, Tošio a Li. Žádný soucit s nimi, je jich příliš mnoho, než abychom mohli být laskaví. Jakmile vystřelí Kamiči, začneme střílet i my. Napřed se bude možná trochu vyjednávat... to se budem držet zpátky. Nakawabo, tvoji samurajové musejí vyčkat, až bude po střelbě. Dokud nezaútočíme my, nehnete se, chápeš?“

„Ano, pane.“

„Tak to by snad bylo všechno. Počkáme, co se bude dít.“

Dělo se toho dost. V hradu zvonily všechny gongy, ozýval se i nadšený křik přítomného vojska. Pak jsme viděli, jak se k bráně hrnou první čumilové, ale do dvora si nikdo netroufl. Chvíli jsem měl dojem, že někteří lidé to považují za vynikající divadlo; ještě že nezačali prodávat bonbóny a zmrzlinu. Potom se objevila první kohorta vojáků; měli kopí, některý i meč, ale vypadali dost bojácně, nejspíš se báli, že z nich uděláme sekanou. Ani další oddíly nebyly lepší, švadrona jízdy by na ně stačila na všechny a musela by je rozsekat na nudle.

Konečně se objevilo čelo bojového průvodu: asi padesát samurajů ve slavnostních oděvech zdobených rodovými znaky, s meči, pečlivě vyholenými hlavami a utaženými copánky, tváře zkamenělé do pyšné grimasy odhodlání a bojovnosti. Vypadali skutečně impozantně, těžko by se našel někdo, kdo by se jich nelekl. Všichni se natlačili do brány, několik z nich popošlo do dvora a rozestavili se do širokého vějíře. Meče měli prozatím v pochvách.

Vystoupil jsem na verandu a položil ruku na meč.

„Všechny vás vítám. Co si od nás přejete?“

„Nechceme mluvit s tebou!“ řekl jeden z nich. „Chceme hovořit s mužem, který si přisvojuje jméno Tošio Yamanakiho!“

Tošio vystoupil vedle mne. Mračil se jako čert.

„Chceš snad říct, Hóiči, že mne nepoznáváš?“

„Kníže Kagešu Omó ti nařizuje, aby ses dostavil před jeho trůn a zemřel tam, jak ti přikazuje právo a čest!“ pronášel samuraj, aniž by bral ohled na cokoliv. „Také Nakawaba, který zradil svého knížete, může zachránit svou čest pouze dobrovolnou smrtí. Muž, který se nazývá podivným jménem Charrai Garriaw, může požádat o přijetí do služeb knížete Kagešu Omó. Mám ho ujistit, že mu bude dáno postavení a plat, jaký zaslouží pro své schopnosti. To však pod podmínkou, že svoji ženu, která bojuje jako muž, daruje knížeti jako souložnici. Tak rozhodl kníže právem!“

Zůstal jsem nad tím trochu překvapen; Diana, která stála vedle mne, se rozesmála na celé kolo.

„Jestli se to zbabělé hovado, tvůj pán, který si v bláznovství myslí, že je kníže, odváží na mne jenom pomyslet, dám sežrat jeho mrtvolu prasatům! Pojď si pro mě – a dopadneš jako tamten šašek, kterého jsem hnala ze dvora mečem v pochvě!“

Dianina slova způsobila mocné pohnutí mezi naslouchajícími samuraji; zřejmě nebyli zvyklí, aby někdo urážel knížete takovými slovy. Diana je zas zvyklá přiléhavé výrazy nehledat.

Yamanaki udělal několik kroků dopředu. „Hóiči, sloužil jsi mému otci – znám tě dobře a ty si na mne taky pamatuješ! Chceš říct, že nejsem Tošio Yamanaki, pravý dědic knížectví?“

„Ne!“ řekl samuraj pyšně. „Neznám tě!“

„Počkej, Hóiči!“ řekl starší zavalitý chlapík, vedle něhož stáli dva mladší se stejnou značkou na kimonech. „Já ho znám! Je to skutečně Tošio Yamanaki!“

„Nikdo se tě neptá na tvé mínění! Přísahal jsi knížeti – tak plň svoji povinnost!“

„Ale přísahal jsem, že netasím zbraň proti mužům rodu Yamanaki! Ta přísaha je starší než ty i tento mladý muž. Přísahal jsem to jeho otci; bratrovi muže, který je dnes knížetem! Nesmím porušit přísahu – proto nebudu bojovat! Odcházím a radím ti, Hóiči, aby ses poradil se svým svědomím!“

Obrátil se a kráčel k bráně. Hóičimu se zablesklo v očích; pokynul rukou, jeden ze samurajů po jeho boku tasil meč a vrhl se zezadu na starce. Ale nedotkl se ho; Dianina dýka zasvištěla vzduchem a zabodla se mu mezi lopatky. Když se starý samuraj otočil, upozorněn výkřikem jednoho ze synů, spatřil, jak nepřítel s mečem v ruce zvolna klesá do písku dvora.

„Já jenom,“ řekla Diana. „Že nemám ráda, když se před mýma očima vraždí zezadu. Mám ještě jednu házecí dýku, Hóiči; chceš ji dostat do srdce nebo do břicha?“

Starý samuraj se rychlým krokem vrátil k Hóičimu.

„Ty zbabělý pse! Věděl jsem, že jsi ničema; ale netušil jsem, čeho jsi schopen! Jsem Satomo Ogura; ať někdo z vás řekne, že se chce postavit proti mému meči! Žádný z vás by se neodvážil se mnou bojovat tváří v tvář – tak se mne bojíte! Chtěl jsem odejít a nebojovat; teď ale vidím, že moje místo je na druhé straně, po boku Tošio Yamanakiho! A jdu tam!“

Vydal se ráznými kroky směrem k nám. Dva mladší muži se na sebe podívali, pak se vydali za ním. Jeden z nich kývl na dalšího mladého samuraje a i ten přešel na naši stranu.

„Jak se opovažujete zradit svého pána?“ rozkřikl se Hóiči. „Nestydíte se poskvrnit svoji čest?“

Satomo Ogura se k němu otočil. „Jak se opovažuje mluvit o cti člověk, který sám žádnou nemá? Vyzývám všechny, kdo chtějí být věrní rodu Yamanaki: opusťte řady zrádců a pomlouvačů!“

Mezi samuraji nastal šum; tu a tam se někteří tlačili k bráně a opouštěli dvůr. Nikdo se už neodvažoval jim bránit. Ti, co zbyli, se srazili těsněji k sobě a vojáci vzadu sevřeli pevně svá kopí. Už se asi báli předem.

„Je mi vás líto,“ řekl Tošio. „Ale chcete-li zemřít s falešným knížetem, nemohu vám bránit!“

„Je nás desetkrát víc!“ řekl Hóiči. „Na ně!“

A vytasil meč. V té chvíli jsem vytáhl revolver a prostřelil mu lebku; současně jsem dal znamení Kamiči. Nad našimi hlavami zahřměla stará ručnice; těsně natlačená skupina mužů v bráně se zavlnila jako obilí pod kosou, vytryskly bolestné výkřiky. Do toho zmatku hodil Li jeden granát, Diana druhý; přesvědčila mne, že umí líp házet. Já jsem si vybíral význačné samuraje a střílel do nich z bezprostřední blízkosti z revolveru. Pak zahájili palbu na tu sebranku také Li, Tošio a Diana.

Sekané železo ve skutečnosti většinu raněných jen škráblo; také střepiny granátů v mnoha případech sklouzly po jejich slavnostním brnění a nijak vážně jim neublížily. Ale byl to tak nečekaný obrat, že se většina vojáků dala na zoufalý útěk. V té chvíli mezi ně vpadly tři hrozné šelmy – to znamenalo totální konec jejich odvahy a bojového nadšení. Vojáci vzali do zaječích a zastavili se až za branou hradu; někteří dokonce bránu minuli a mazali z města, aby se třeba neseznámili se zuby a drápy mých kočičích samurajů.

Z panstva zůstalo nezraněných a bojechtivých tak padesát mužů; ti všichni se hrnuli na nás. Diana začala rozhazovat své šurikeny a vrhací dýkou zlikvidovala muže, který měl místo meče kusuri gama, srp na dlouhém řetězu. Pak tasila meč a první ranou prosekla krk samuraji, který předtím přinesl to bílé kimono. Neuposlechl její dobrou radu, takové chování vůči dámě považuje Diana za velmi nezdvořilé. Také já vytasil meč, i když v této zemi poněkud neobvyklý; bylo nutno je přesvědčit, že se mnou nebudou mít lehké pořízení. Všiml jsem si mezi nimi jednoho z chlapů, které jsem včera zmlátil v hospodě; neposlechl a neodešel. Byl jsem nucen mu vysvětlit, že udělal chybu.

Satomo Ogura, jeho synové a další samuraj se rvali jako ďábli. Zato Nakawaba klesl a nebýt toho, že jej Li chránil, nedoplazil by se k verandě živý. Yamanaki řádil jako sedm ďáblů, jeho vítězný křik kiai se ozýval téměř nepřetržitě, jak zasahoval nepřátele. Hansaró dělal, co mohl, i ostatní samurajové.

Přes tyto úspěchy to s námi nevypadalo nejlíp – museli jsme ustoupit na verandu a odtamtud se bránit. Mělo to výhodu, že jsme mohli útočit shora, zatímco naši protivníci museli překonávat asi metr vysokou podezdívku. Ono to sice nic není, ale když nahoře čekají meče jako jsou naše, není to příjemné.

Shora prásklo několik ran z winchestrovky; upřímně řečeno, mile nás to překvapilo, neočekával jsem, že se Kamiči natolik vzchopí, aby nám pomohla. Udělalo to mezi nimi dost rozruchu a my jsme si mohli trochu vydechnout.

Potom se najednou situace změnila; do brány vběhl jeden k smrti vyděšený voják a řval něco, čemu jsme nerozuměli. Samurajové se zarazili, pak jejich velitel poslal téměř polovinu mužstva do brány. Muž, který zprávu přinesl, se otočil a chtěl vyběhnout ven – ve chvíli, kdy probíhal branou, jej zasáhl vržený oštěp a probodl skrz naskrz.

Do brány se vřítil Ao Harrap na koni, s kopím v levé tlapě; to první zřejmě taky hodil on, teď mrštil druhým a připíchl jednoho samuraje k verandě. Vzápětí za ním vrazili Aflargeo a Tannarr, taky na koních. A při tom z plna hrdla řvali.

Na okamžik nastala chvíle klidu, všichni Japonci zůstali jako zkamenělí. I naši spojenci, Nakawaba, Ogura a další stáli s ústy otevřenými. Samozřejmě toho naše kočky využily a rozdaly okolo sebe pár ran těžkými tlapami, než se vzpamatují. Já taky využil situace a vyměnil náboje v revolveru; pak jsem jej držel v levé ruce a když někdo moc dotíral, odstřelil jsem ho.

Pak nastal nesmírný blázinec. Někteří Japonci se rozhodli se vyznamenat děj se co děj a vrhli se na šelmy, další se pokusili vzdálit opačným směrem. Ovšem v obou případech to bylo špatné, protože na druhém konci jsme byli my. Zeď kolem dvora sice nebyla vysoká, ale z těch chlapů ji těžko někdo dokázal přelézt; mimo to by ho nic takového asi nenapadlo. Neměli jinou možnost než zemřít jako hrdinové.

A pak udělal Ao Harrap něco, co je ještě víc zdrtilo: když ho jeden samuraj napadl mečem, udeřil ho přes ruku tlapou, až meč pustil, a vzápětí ho v letu zachytil do své tlapy. Aby nebyli ani na okamžik na pochybách, nač ho chce, rozťal jím původnímu majiteli hlavu.

Muži, kteří se chystali napadnout šelmy, zakolísali; ti druzí počali řvát šílenou hrůzou. Tak si nepočínají zvířata, takových činností jsou schopni pouze démoni. Bakemona, strašidla. A páni těchto strašidel jsme byli my. Už s námi nebojovali, jeden klesl na kolena a prosil o milost, sotva jsem zabránil, aby ho mladý Ogura nepropíchl. Chlap odevzdal meč a my ho pustili dovnitř do domu; vzápětí odhazovali meče a vzdávali se i druzí.

Ao Harrap se bil. S příšerným řevem sekal do nepřátel katanou i druhou tlapou, a každá ta rána znamenala něčí smrt. Oči mu svítily šíleným ohněm, v koutcích úst se objevila pěna. Zdálo se mi, že ho zachvátilo šílenství.

„Zastavte boj!“ křičel jsem. „Ao Harrape, nech toho! Aflargeo, Tannarre, pusťte je ze dvora!“

Tygr a leopard uhnuli ze vrat; skupina vyděšených Japonců se vyhrnula ven a s křikem prchala. Ale Ao Harrap jako by neviděl a neslyšel, bil se a zabíjel, dokud byl na dvoře jediný živý či nezraněný samuraj.

Teprve pak zarazil koně a kalným zrakem se rozhlédl kolem sebe. Odhodil meč, pohlédl na mne, na ostatní, zaváhal, ale potom se jeho oči počaly zase jasnit, až se v nich objevil obvyklý klidný a pozorný výraz. Přijel ke mně blíž a unaveně seskočil s koně.

„Děkuju, Ao Harrape,“ řekl jsem. „Zachránili jste nás...“

„Ano,“ řekl roztržitě. „Já vím, Charry...“

Odešel hbitými kroky někam za dům, zatímco Aflargeo a Tannarr seskočili také a přiběhli k nám. Ogura a jeho muži se viditelně necítili dobře v jejich přítomnosti, ač jim šelmy nic nedělaly. Zajatci, natlačení v chodbičce, vykřikovali strachem a hledali, kam utéci.

„Co je s Ao Harrapem?“ ptal jsem se Aflargea. „Vypadá, jako by zešílel...“

„To se mu stává... Poprvé v boji s Malajci. Říkal, že najednou vůbec nevěděl, co se s ním děje. Jenom bojoval. Byl by zabil každého, kdo vypadal jako nepřítel!“

„Dobře. Potom si promluvíme.“ Obrátil jsem se k našim, abych zjistil, jak to s námi vypadá.

Nebylo to dobré. Nakawaba byl zraněný, ležel v koutě a nehýbal se. Oba jeho samurajové byli mrtví, starý správce ležel vedle svého pána a umíral. Jeden z Ogurových synů byl raněn, také mladý samuraj, který jim pomohl, měl ošklivou ránu. Diana byla poraněná na ruce, ale jenom zlehka. Yamanaki měl rozseknutou tvář, taktak nepřišel o oko. Hansaró byl zatím v pořádku a mne samotného bolelo v zádech pod lopatkou; sáhl jsem tam a nahmatal krev.

„To nic,“ komentovala Diana. „Jeden ten chlap tě bodl do zad mečem, ještě tam dole. Asi sis toho ani nevšiml...“

„Opravdu! Mohl mě zabít, kdyby rána pronikla hlouběji!“

„Nemohl,“ potřásla hlavičkou. „Já ho mezitím podřízla.“

Ukázala prstem na hlavu bez těla, válející se v kaluži krve. To tělo leželo vedle a ještě mělo v ruce meč. Byl od krve. Mojí.

„Možná by tě byl zasáhl líp,“ přemýšlela nahlas. „Ale neviděl na to. To už tu hlavu neměl.“

„Já si asi budu psát, kolikrát jsi mi zachránila život! Už to pomalu ani nemůžu spočítat!“

„Jo, to si piš. Černou křídou do černýho komína...“

Objal jsem ji. „Diano, já tě...“

„Když mám tak hezky vyholenou hlavu, tak musím být samuraj!“

Zatím se objevila Kamiči. Běžela rovnou k otci a sklonila se nad ním. Počala zoufale křičet, takže jsem k ní přiběhl.

„Počkej! Podíváme se na něho...“ roztrhl jsem mu kimono, abych obnažil ránu. Nebyla smrtelná, ale nedalo se říct, že je lehká. Taky ztratil hodně krve, a to bylo zlé.

„Tannarre, lékárničku! Aflargeo, zajistíš vodu! Rychle, musíme ho ošetřit!“

„Tebe taky,“ připomněla Diana. „Vůbec bude hodně chirurgie. Měli jsme s sebou vzít Andreje...“

„Zvládnem to sami! Oguro, tebe si všichni váží; poruč zajatcům, ať odnesou mrtvé na stranu a raněné přitáhnou sem. A někdo ať doběhne pro nějakého místního felčara!“

Satomo Ogura se na mne podíval velmi nepřívětivě, ale Yamanaki pokývl hlavou, tak mne starý pán poslechl. Dokonce začal prohánět i svoje syny, aby veleli při úklidu dvora.

„S lékařem to bude špatné,“ řekl Nakawabův syn. „Jediný, kdo se vyzná v léčení ran, jsou mniši v pagodě...“

„Tak tam snad někdo dojde, ne?“ rozhlédl jsem se kolem sebe a povšiml si jednoho knížecího samuraje, kterému nic nebylo, jen nějaký šrám na pleši. Kývl jsem na něj, aby šel blíž.

„Poslouchej, ty! Doběhneš do pagody, pokloníš se představenému a poprosíš ho mým jménem, aby sem poslal mnichy znalé lékařství. Že mu předem hluboce děkuji. Tak, co stojíš?“

Stál; vypadalo to, že nechápe. Pak mi došlo, že zřejmě nechce přijmout rozkaz od nepřítele a zauvažoval jsem, co dělat, abych ho přesvědčil. Odvrátil jsem hlavu; v té chvíli se dal do pohybu, moje chování bylo zřejmě správné. Vydal jsem rozkaz a nedokážu si představit, že by nebyl splněn. Tak se chová pán.

Tannarr přitáhl lékárničku, kterou jsem měl ve vaku; Aflargeo na smrt vylekal služky v kuchyni, když jim sebral velký hrnec vody a vrčením i japonskými lámanými pobídkami je přinutil, aby ho přinesly k nám. Když spatřily raněného pána, počaly hořekovat a vyvádět; Diana je rázně zakřikla a pomohla mi vymýt a obvázat Nakawabovi ránu. Zatím se probrala z ustrnutí i Kamiči a protože nám nebyla k ničemu, ošetřila zatím Tošia. Ránu na ruce si Diana ošetřila sama, potom vymyla a zavázala i moji ránu. Japonci přihlíželi, jak to děláme; všiml jsem si, že jeden z Ogurových synů obvázal podle našeho příkladu svého bratra a společně potom ošetřovali svého kamaráda.

„Tak,“ řekl jsem. „Teď se dáme do nepřátel.“

„Dorazíme je?“ ptal se s radostným očekáváním Nakawabův syn.

„Myslel jsem spíš na ošetření. Jsou to lidé!“

„Zradili nás!“

„Podruhé už to neudělají...“

Je možná pravda, že jsme si při ošetřování raněných nepřátel nepočínali příliš humánně a že by nám Andrej mohl ledacos vytknout. Ale lepší taková pomoc, než žádná. Zvláště Diana, která se rozhodla ošetřit muže poraněné svým slavným výstřelem sekaným železem, se chovala přímo sadisticky a vydrápávala těm ubožákům z masa úlomky železa loveckým nožem. K jejich cti je třeba říct, že řvali mnohem méně než běloši v podobných situacích.

„Taky dostáváš orgasmus, když někoho mučíš?“ zeptala se Kamiči, která jí zkoušela pomáhat.

Kamiči vykulila oči; neměla tušení, o čem je řeč. Diana ji to mezi prací vysvětlovala, až holka přiznala, že když střílela do nepřátel, měla vážně příjemný pocit.

„Jestli budeme ještě bojovat, můžu zase střílet z pušky? Mě to moc baví!“

„Neboj, já ti nějakou zábavu najdu...“

Když to bylo hotovo, bylo mi špatně a měl jsem hroznou chuť na půl láhve něčeho ostrého. Aflargeo to chápal; prošmejdil Nakawabův sklep a přikutálel odněkud roztomilý hliněný barel rýžové pálenky. Chutnala hrozně, ale propálila mi hrdlo i žaludek a trochu mi zahnala třesavku ve všech údech. Diana se napila taky, rozkašlala se a řekla: „Je mi líto notorickejch alkoholiků; co ti všechno musejí vytrpět? Jestli chceš, tak ti tím vyčistím tu díru v zádech, je to vynikající desinfekce!“

„Proboha, radši ne! Budem to potřebovat na lepší účely. Ještě není vší legraci konec!“

„Co ještě máme zmáknout?“ ptala se nadšeně.

„No, já bych se s tímhle spokojil; ale Tošio říká něco, že napadneme hrad a vyženeme strejčka knížete. Asi při tom budeme hlavní atrakce...“

„Tak to musím připravit dělostřelbu. Bez kanónu na to nejdu! Těch vojáků je tam strašně moc.“

„A bude jich ještě víc. Propustíme zajatce.“

„Proč to? To potom budeme mít proti sobě strašnou přesilu!“

„Ani bych neřekl. Podívej se na ně: klepou se už teď strachy! Když je pustíme, pomažou do hradu a vypovědí tam, co tady viděli a zažili. Vsadím se, že polovička té bandy vezme roha dřív, než se připravíme k boji!“

Svěřil jsem Yamanakimu, co zamýšlím; pokývl hlavou a řekl, že i on myslí, že to tak dopadne. Proto jsem pronesl k zajatcům procítěný projev a propustil je s důkladným ponaučením, aby se chránili ještě jednou nám přijít na oči. Současně jsem naznačil, že hodláme podniknout útok proti hradu a první co uděláme bude, že postřílíme všechny, kdo nám v tom budou chtít zabránit. Pak jsme je nechali běžet a oni opravdu běželi – jako králíci.

Japonci požadovali, aby se před bojem podávalo jídlo. Souhlasil jsem; měl jsem hlad jako vlk. Při jídle jsem seděl na rámu okna a vyhlížel k hradu; zdálo se, že tam panuje čilý ruch. Co chvíli vyběhl z brány jednotlivec nebo i hlouček a mazal po silnici z města, jen se za ním prášilo. Potom se přihrnulo asi dvacet mužů šlechtické hodnosti, s meči a vší ostatní parádou. Padli před Tošia do prachu a prosili ho o milost a laskavé odpuštění všech vin a hříchů. Tošio jim trochu vynadal, pak řekl, že proti nim nikdy nic neměl a že je hodlá omilostnit, budou-li mu dobře sloužit. Jednoho z těch chlapů jsem vyslechl a dozvěděl se, že prý vojsko i rytíři se služebnictvem prchají z hradu, jako by tam hořelo. Kníže Kagešu Omó se obklopil svými nejvěrnějšími a hodlá se bránit.

„Tak to se holt nedá svítit,“ řekla Diana. „Půjdeme do války. Ať se kočky pudrujou!“

Dala si práci a přeložila ty dvě hlubokomyslné poznámky do srozumitelné japonštiny. Tím se stalo, že Ogura, který poslouchal, se vyděsil a usoudil, že Diana přednáší čarodějnické průpovídky; od té doby se jí vyhýbal.

Po obědě jsme vyrazili jako Hloupý Honza na draka. Připomínalo mi to doopravdy kašpárkové divadlo, i s obecenstvem, protože celé město se shromáždilo před naší branou a očumovalo. Vypochodovali jsme: Tošio Yamanaki, já a Diana, Hansaró, Ogura a jeho synové, naše tři šelmy a všichni ostatní, kdo k nám patřili. Diana si nesla starožitnou ručnici, čerstvě nabitou sekaným olovem. Winchestrovku dala mně, abych jí mohl případně sestřelovat obránce na hradbách.

Nasedli jsme na koně a vyčkávali, až se naše vojsko seřadí; při tom jsme postřehli značně zajímavý vývoj událostí, když se z davu po jednom i ve skupinách počali nořit samurajové i vojáci, příbuzní, přátelé a přátelé přátel těch, kdo se k nám přidali. Ti všichni se více méně nenápadně přidávali k našemu doprovodu, až bez problémů vzrostl na stovku lidí. Další přítomní, sluhové a obecný lid aspoň pokřikovali, mávali stuhami a květinami.

„Tak nevím, jestli si ještě zabojujeme!“ konstatovala Diana.

Nebylo vůbec potřeba. Brána byla otevřená dokořán a v ní čtyři vyděšení vojáci, kteří nám neprodleně vzdali čest zbraní a zdálo se, že hodlají vytrvat na místě i za panování knížete Tošia Yamanakiho. Když jsme vjeli dovnitř, napochodovala nám na nádvoří do cesty rota vojáků s kopími, v čele se samurajem s pyšnou tváří a taseným mečem. Ten se nám hrdě postavil, zatímco jeho vojáci, jak spatřili šelmy, obrátili se a utekli, patrně do zahrad. Hrdina zavelel k útoku, pak se otočil a zjistil, že nemá žádné vojsko; zahodil meč, vykasal si kimono a mazal za nimi.

Pod hlavním schodištěm, úzkým a strmým jako žebřík, leželi tři probodnutí muži. Podle všeho se odvážili dát příliš jasně najevo, co soudí o úspěchu boje proti nám a kníže si to s nimi srovnal svým osvědčeným způsobem. Na prvním odpočívadle ležel samuraj a z břicha mu trčel meč na harakiri. Patrně nechtěl opustit svého pána a zabil se radši sám.

Yamanaki nás vedl přímo k obydlí knížete. Vyznal se tady, neboť se zde narodil; kromě toho to nebylo nic zvlášť těžkého. Ještě lehčí bylo zjistit, kde kníže je; před vchodem do slavnostního sálu stálo dvanáct nešťastně se tvářících samurajů, v rukou tasené meče.

„Nezabíjejte je,“ řekl jsem. „Těch pár vyřídíme třeba rukama! Není nutno brát jim život!“

Abych to dotvrdil, přetáhl jsem toho nejdrzejšího přes hlavu pochvou tak pádně, že vyjekl, pustil meč a složil se na zem. Diana se rozesmála a rozhodla se použít nunčaky; když napráskala dvěma z nich, aniž by proti ní svými meči něco pořídili, napadlo ostatním, že nemá cenu se zesměšňovat, ustoupili chodbou a tam se vzdali Ogurovi.

Zbývala poslední překážka: dveře se odsunuly a vyšel z nich chlap jako hora; téměř tak velký jako já a nepoměrně tlustší, skoro taková obluda, jako jsou zápasníci sumo. Lebku však měl úplně oholenou, místo oděvu pouze bederní roušku, avšak celé tělo barevně tetované příšernými náměty. Šla z něj hrůza; zastavil se přede dveřmi a vyčkával.

Zaútočil jsem na něj a dal mu dvě rány, které mám nacvičené nejlíp: levičkou do břicha, pravou do ksichtu. Obě jej zasáhly, ale utopily se v tom jeho špeku a nijak mu vážně neublížily. Pak se ohnal on a já letěl – ještě že mě zastavil opěrný sloup. Diana využila situace, vyskočila a kopla ho do krku; přesněji řečeno do ramene, které jí nastavil. Vzápětí ji srazil plácnutím dlaně, jako by zabíjel mouchu. Přitom zůstával naprosto lhostejný a klidný, jeho tupý výraz nedával tušit, zda si vůbec uvědomuje, co se kolem něj děje. Jeho záležitostí bylo chránit dveře, nic víc ho nezajímalo.

Tošio nám pokynul, abychom se mu nepletli. Ten muž neměl žádnou zbraň a Tošio chvíli váhal, zda nemá použít katanu, i když by tím porušil kodex Bušidó. Pak se rozhodl, že to udělat nesmí – zkusil útok rukama i nohama, ale obr všechny útoky chladnokrevně odrážel. Občas při tom koukal i po nás, zda se náhodou o něco nepokusíme. Zůstali jsme stát nehybně; uvědomoval jsem si, že jestli ho Tošio nepřemůže, poklesne u nově získaných hodnostářů i samurajů svého knížectví v úctě.

Tošio to věděl. Rozvázal pás, který mu držel kimono, podal svoje meče Liovi a z kimona vyklouzl. Teď byl také on bez oděvu, až na to, že dosahoval obrovi sotva po rameno a byl zhruba třikrát lehčí. Na chvíli sevřel ruce před čelem a zašeptal mantru svému učiteli – pak vyletěl dopředu a nikdo z nás nestíhal sledovat, co dělají jeho ruce a nohy. Obr vykryl všechno, kromě jednoho úderu – ten jej zasáhl do hrudi těsně pod krkem. Mohutný zápasník zakolísal, na chvíli ztratil rovnováhu; vzápětí jej Tošio udeřil pěstí. Obr upadl, proletěl papírovými dveřmi a rozplácl se přímo před knížetem, který tam seděl na hedvábných polštářích s tváří uraženého Buddhy.

Kníže Kagešu Omó bez hnutí pozoroval, jak si Tošio Yamanaki zase oblékl kimono, přepásal se a zasunul meče na své místo. Pak vstoupil; za ním já, Diana, Ogura, Hansaró a oba Ogurovi synové. Když se protáhly i šelmy, zachvěl se trochu, ale zůstal nehybně sedět a hleděl na nás přivřenýma šikmýma očima, ve kterých jsem četl šílenou nenávist.

Tošio Yamanaki přešel sálem až k němu; do obrovského strážce, který se zatím už zvedl ze země, lehce šťouchl špičkou nohy a ten se odklidil na stranu. Aflargeo na něj udělal jeden ze svých nejpříjemnějších obličejů, ale obr zůstal naprosto klidný.

„Kagešu Omó!“ promluvil Tošio. „Přišli jsme k tobě, ač jsi nás odmítl a mnohokrát ses pokusil nás zabít. Říkáš, že nejsem Tošio Yamanaki, syn svého otce a dědic této země, ačkoliv víš, že je to lež! Poskvrnil jsi svoje jméno podlou lží a úkladem proti svému příbuznému; a já k tobě přišel jako přítel a chtěl tě odměnit, že jsi spravoval zemi v době mé nepřítomnosti! Poklad knížat Yamanaki je dost velký, abych tě z něj mohl odměnit, jak náleží; ale nechtěl jsi. Dobrá, nedostaneš nic.“

„Ty taky ne!“ ušklíbl se kníže. „Poklad zmizel – a nikdo se už nedozví, kam se ztratil!“

„Mýlíš se,“ řekl jsem. „Byl jsem u toho, když tvůj Hagiči ten poklad zakopával. Poslal jsem Hagičiho k jeho předkům, ale kde je tvoje zlato, vím!“

Pohlédl na mne s bezmocným vztekem. „Prokletý kouzelníku! Sám bílý ďábel tě sem přinesl, abys pomohl tomu prašivému zmetkovi připravit mne o trůn!“

„Nazýváš mne ošklivým slovem,“ řekl Tošio. „Když žil můj otec, nazýval jsi mne svým nejmilejším synem, protože prozíravý Bůh ti nedal žádného syna, kterému bys zanechal své bohatství! Teď mne proklínáš; ale viděl jsem tvoji hlavu u svých nohou, když jsem byl chlapec, a ty ses mi klaněl jako svému pánovi!“

„Zhyňte všichni!“ řekl Kagešu Omó. „Zab mne, pse, ale neurážej mne tím, že na mne hledíš, a že já musím hledět na tvoji tvář a tváře tvých sluhů!“

„Nezabiju tě. Můj meč zabíjí jenom statečné válečníky, muže, kteří se mohou nazývat rytíři Bušidó. Ty jsi zbabělec a ničema, který se neodvážil ani jít se svými lidmi do boje a postavit se mi čelem. Nezabiju tě, jenom tě vystavím pohrdání všech čestných mužů; aby na tebe plili, jako teď na tebe pliju já!“ Při těch slovech přistoupil ke strýci a naplil mu do obličeje. Kagešu Omó sebou škubl jako v horečce.

„Odejdu,“ řekl Tošio Yamanaki. „Dnešní noc patří tobě. Zítra ráno přijdu zase a ujmu se vlády v tomto hradu. Ten čas ti dávám na to, abys zemřel, jak ti káže tvá čest!“

Kagešu Omó na to neřekl nic. Ani se nepohnul.

„Máš-li nějaké přátele, dovoluji jim zemřít s tebou, jako jsi ty vzkázal mým přátelům. Jinak nechci vidět nikoho z těch, kdo ti zůstali věrni v tvém zločinu! Odcházím – a už nikdy tě nechci potkat!“

Tošio se obrátil a odcházel; my za ním. Samurajové na chodbě stáli jako zmoklé slepice a neodvážili se na nás ani podívat. Opustili jsme hrad a vrátili se zase k Nakawabovi.

Nakawaba byl nesmírně spokojen; rány jej buď nebolely, nebo to aspoň předstíral a vítězství pro něj bylo zadostiučiněním. Vydal příkazy k uspořádání veliké hostiny, což nás potěšilo. Rozhodli jsme, že si odpočineme; nejdřív jsme ale využili jeho lázně. Byla s námi také Kamiči a s vrozenou bystrostí pozorovala, co všechno děláme a jak. My jsme zase s potěšením sledovali, s jakou péčí a láskou se stará o Tošia. Taky on měl na těle všelijaké šrámy, které bylo třeba ošetřit, takže se Kamiči vyptávala Diany a hned její rady realizovala.

Kromě jiného mu čerstvě vyholila hlavu a upletla copánek, což Dianu inspirovalo. Také mi namydlila pleš a pečlivě oškrábala břitvou, aniž příliš narušila hojící se jizvy. Pochopitelně, rány bylo nutné vyčistit, ale dělala to velice ohleduplně a já si uvědomil, jak jemné a citlivé má prsty. Kromě toho ji to bavilo.

Bylo mi jasné, co přijde dál, že totiž budu muset prokázat tu samou službu jí. Neodmítl jsem, nemělo by to žádnou cenu; naopak dával jsem si záležet a podle toho, jak se tvářila, jsem poznal, že jí to skutečně působí potěšení. Abych jí udělal radost, ještě jsem to prodlužoval a všelijak vylepšoval k naprosté dokonalosti; a při tom uvažoval, jak zvláštní stvoření se to pokouším ochočit a udělat si z něj domácí zvířátko.

Třeba mají pravdu všichni, kdo říkají, že Diana není jako jiní lidé. Možná bych si mohl najít jinou ženu, která by neustále neprovokovala bláznivými protichůdnými nápady. Určitě bych nebyl tak často blízko infarktu, když oznámí svoje nové úmysly. Jenže určitě bych se s ní strašlivě nudil. Duchovní mistři usuzují, že sestoupila z nebe jako pomsta tomuto zkaženému světu; a jako dar mně. Nesluší se odmítat dary z nebes.

Když jsme si šli lehnout, přesvědčil jsem se, že jsme nalezli další místo, které Dianě způsobuje vzrušení. Doposud největší extázi zažívala, když jsem jí dráždil kůži rozpíchanou tetováním. Napadlo mi, čeho by se ještě odvážila, kdybychom nemuseli brát ohledy na svět kolem nás.

„Poslouchej, kočko modroočko,“ oslovil jsem ji, když přitulena k mé hrudi a slastně vyčerpána počala dřímat. „Jak bys vlastně vypadala, kdyby sis mohla vymyslet, co bys chtěla?“

Stačilo to, aby se okamžitě probrala. „A ty bys mi to vážně dovolil?“ rozzářila v očích modré lampičky.

„Ne, to víš, že ne! Jenom to chci vědět.“

Tak zase spustila víčka a přitulila se. „Budu o tom uvažovat.“ zapředla spokojeně a usnula.

Při večerní hostině mi rozhodně nebylo tak dobře, jak by mělo. Rána v zádech dost bolela, cítil jsem se špatně. Ani jsem nebyl schopen vychutnávat rafinovanou jemnost přípravy pokrmů, ačkoliv se kuchaři velice snažili. Spát jsme šli brzy a celou noc se nic zvláštního nedělo. Šelmy dobře hlídaly, ale nikdo se neodvážil narušit náš spánek.

Brzy ráno jsme se probudili; i když jsem se vykoupal ve studené vodě a Diana mne znovu obvázala, nebylo mi líp a každý pohyb mne stál dost bolesti a přemáhání. Sotva jsem se vyškrábal na koně; naštěstí na elegantní nasedání tu nejsou zvyklí, Japonci lezou na koně jako opice na větev. Diana se šklebila a Aflargeo se nabídl, že mne bude podpírat. Odmítl jsem; jeho jazyk, kterým mi poskytl masáž, docela postačil.

Když jsme se přiblížili ke hradu, začali tam bouchat do gongů; napřed jsem myslel, že na poplach, ale potom vytáhli z brány vojáci v plné parádě v čele s důstojníky samurajského původu, postavili se podél cesty a nadšeně křičeli na pozdrav. V bráně nás uvítalo asi dvacet hodnostářů, kteří se klaněli a tvářili se, jako že nám to tu patří. Yamanaki to přijímal s klidným přezíráním; neřekl jim ani jedno zlé slovo.

Na dvoře leželo dalších několik mrtvých; prohlédl jsem si je dobře, ale Kagešu Omó mezi nimi nebyl. Neviděl jsem mezi nimi ani tetovaného obra, ani muže, s nimiž jsme včera bojovali ve vstupní chodbě před zasedacím sálem.

Prošli jsme celý hrad a já se přesvědčil, že je všude stejně jednoduše vybaven. Byl tam klid a pořádek, všude vyčkávali pilní a ochotní sluhové, kteří se předstihovali v poklonách. Nikde však nebyl Kagešu Omó a jeho blízcí.

Yamanaki si toho zdánlivě nevšiml; ale když usedl na místo, kde včera seděl jeho strýc a vykázal nám čestná místa, kývl na Oguru a požádal ho, aby zjistil, kde je Kagešu Omó. Ogura se vytratil a Yamanaki začal přijímat návštěvy jednotlivých hodnostářů, kteří jej ujišťovali svou oddaností a láskou. Byli to i někteří z těch, které jsme včera zajali a pak pustili domů – ti nám tedy opravdu měli být za co vděční.

Když se Ogura vrátil, zastavil Tošio ceremoniál a obrátil se ke starému válečníkovi. Ogura se k němu sklonil a řekl tiše:

„Zjistil jsem, že Kagešu Omó nezemřel. Naopak, se svou družinou nasedli na koně a odjeli odtud. Zřejmě míří do Kjóta, aby si stěžovali císařským úředníkům.“

Yamanaki tlumeně sykl mezi zuby. Rozhlédl se po přítomných a pak kývl na Hansaróa, který si blaženě hověl blízko něho.

„Pojď sem! Charry, Oguro, pojďte se mnou!“

Odsunul malá dvířka a v předklonu prolezl do další místnosti. Já se musel předklonit ještě víc než druzí, protože jsem vyšší; v zádech mne opět bolestivě píchlo.

„Hansaró, jsi chytrý a statečný a osvědčil jsi, že dovedeš být věrný a spolehlivý. Dám ti úkol. Vezmeš si koně a vyrazíš ještě dnes do Kjóta. Musíš dojet, případně předjet skupinu Kagešu Omó; to nebude těžké, strýc je starý a neumí jezdit tak dobře, jak ses naučil ty. Jako toulavý rónin se přitřeš k samurajům na císařském dvoře a budeš vyzvídat, jak úředníci přijmou strýce. Až to zjistíš, vrátíš se zase sem a řekneš mi to. Rozumíš?“

„Ano, pane. Splním rozkaz.“

Yamanaki sáhl za pás pro váček s penězi, který mu dal do dlaně. „Tady máš na cestu a na obživu. Splníš-li úkol dobře, dostaneš víc. Pamatuj si, že Kagešu Omó tě nezná, alespoň ne moc dobře. Neprozraď se ničím a nevyhledávej spory s císařskými samuraji. Bude-li třeba někoho podplatit, udělej to. Pamatuj si, že musíš projet a vrátit se ke mně, abys mi přinesl zprávy.“

„Ano, pane. Učiním, jak si přeješ.“

„Jdi! Vyveď ho zadem, Oguro, a dej mu koně; on ví, kterého. Nikomu neříkej, čím jsem ho pověřil.“

„Ano, pane,“ řekl Ogura. „Pojď, Hansaró.“

Vrátili jsme se do sálu a Yamanaki opět zaujal svoje místo.

„Co bylo?“ ptala se Diana šeptem arminsky.

„Vyslali jsme špióna. Uvidíme, co na to můj milý kolega, císař japonský.“

„Když bude mít remcy, tak tam zajedeme a sesadíme ho zrovna tak, jako tamtoho pitomce!“ řekla a zasmála se.

Slavnost skončila důstojně a vskutku slavnostně; všichni, kdo byli ve městě a byli schopni držet zbraň, odpřisáhli poslušnost Tošio Yamanakimu, ochotni za něj cedit krev. Řemeslníci, sedláci a chudáci, když se dozvěděli o změně v osobě knížete, se sešli před hradem, zakřičeli slávu a čekali, zda něco dostanou. Tošio dal rozhazovat drobné měděné peníze, lid se o ně porval, zapadl do hospod a tam se zas jednou po čase měl dobře. Panstvo se sešlo v nejnižším patře hradu na hostině, která byla nezvykle vydatná a chutná na místní poměry, potom se pilo rýžové víno. Diana mne varovala, abych se neopil a nepral s nikým, ale bylo to zbytečné; jednak mne rýžové víno nedokáže opít, a pak jsem byl tak zkroucen následkem zranění, že jsem se nemohl moc hýbat. Takže oslava proběhla bez incidentů a bez ostudy.

Potom jsme šli spát. Zaplať za to pánbůh, nic jiného jsem si ani nepřál. Usnul jsem, jako když mě hodí do vody.

Druhý den jsem už ani nevstal. Nemohl jsem se hýbat a v zádech mne ukrutně bolelo. Tošio rozhodl, že se bude starat a poslal mi svoje lékaře, dva starší pány nerozhodného chování, podivného vzhledu a konejšivého hlasu, kteří ránu prohlédli, zavzdychali, dřepli si do kouta a počali se modlit, aby mne Bůh zachránil. Ačkoliv jsem se hýbal s obtížemi, přimělo mne to, abych vyskočil, vyhodil je oba a zakázal jim přístup do svého pokoje. Rozhodl jsem se, že se svěřím výhradně péči Aflargea a Diany a nebudu se o svém zranění bavit s nikým jiným.

Diana byla trochu znepokojená, ale Aflargeo tvrdil, že to je v pořádku a že mne z toho dostane.

„Ty seš ale divnej chlap!“ řekla Diana pohrdavě. „Takový rány přes hlavu ti nic neudělají – a jedno maličký píchnutí tě vyřídí! Skoro bych řekla, že se snažíš simulovat!“

Poděkoval jsem jí za ten názor a řekl, aby se šla bavit a nechala mne v klidu zemřít; což učinila a šla.

Yamanaki se pozvolna zabydloval; rozeslal po celé své říši o velikosti průměrného okresu posly, aby všude rozhlásili, co se stalo, dal dary šintóistickým kněžím, aby se modlili za jeho štěstí, přijal deputaci kněží jiné sekty, kteří se mu přišli poklonit a vymámit z něj další obnos, najímal samuraje, kteří se sbíhali ze široka daleka, aby urvali nějakou obživu u dvora. Většinou to byli chlapi úžasně zbídačelí a zcela nemajetní, řemeslní tuláci, zlodějíčci, téměř žebráci; jediným jejich jměním byl dlouhý meč a pochybný šlechtický titul, aniž mohli dokázat, že na něj opravdu mají právo. Někteří z nich otevřeně přiznávali, že je pronásledují bezpečnostní orgány jednoho či více knížectví; poměrně nejsolidnější byli ti, co se přiznali, že utekli od ženy a hladových dětí, aby vydělali alespoň pár šestáků na povznesení vlastní platební bilance.

Naopak samurajové, kteří zůstali věrni bývalému knížeti Kagešu Omó, byli na oplátku vyhnáni na cesty po světě, aby si získali obživu, jak umějí. Tošio je sice nevyháněl, ale odmítl jim dát obživu, což je prakticky totéž. V Koyanami zůstat nemohli; až by utratili skromné úspory, umřeli by hlady nebo museli začít krást. A za krádeže se přibíjelo na kůl, protože i kníže musel nějak zaměstnat svoje vojáky.

Když se Diana objevila, vypadala dost skleslá a znechucená.

„Pane Bože, tohle je země! Měla jsem tu čest doprovázet Tošia na inspekční cestě po městě a okolí. Bída na bídu: hlad, špína, nemoci, nevědomost a nešikovnost všude, kam se podíváš. Ti lidé jsou mistři v umění udělat co nejmíň práce největším možným úsilím. Na polích se dřou jako dobytčata, ale práce je za nimi vidět minimum. Na pány se jenom šklebí a padají hubou do bláta. Nevím, jak se dá v takové zemi žít!“

„Snad by se tomu dalo nějak odpomoci? Naučit je aspoň trochu rozumnějšímu myšlení, nějak jim zlepšit život!“

„Kdepak! Ani za tisíc let ne! Zkusila jsem poradit nájemci knížecího statku, že by měl dát lidem místo zaostřených větví železné motyčky; tím by obdělali mnohem víc půdy za den a navíc lépe. Uklonil se, vzdal mi čest a řekl, že kovář, který ková hospodářské nářadí, neumí udělat motyčku. Řekla jsem, že to tedy je hňup a pacholek líná a ať dají motyčku udělat kováři, co dělá samurajské meče – když dokáže vykovat tak skvělou zbraň, určitě zfušuje i motyčku. Nájemce koukal jak zjara; potom padl hubou do hlíny a řekl, že by ho to v životě nenapadlo a divně se tvářil. Na to řekl kněz knížete, taky byl u toho, že to nejde, protože mistr, který dělá meče, nemůže přece dělat selské nářadí. Nájemce se přidal a vysvětloval, že kdybych to poručila výrobci mečů, urazí se a odejde někam jinam, kde si jeho práce budou víc vážit. Nadhodila jsem, že by se mu to třeba zaplatilo a nájemce řekl, že když mu to poručím já, nebude schopen odmítnout.“

„Umím si tu scénu představit. Co jsi udělala?“

„Naštvala jsem se a jeli jsme dál; přišli jsme do vesnice, já si dala tu práci a našla toho slavného zbrojíře. Má tam baráček, ženu a asi šest dětí, jedno vyhublejší než druhé. Na zdi mu visí deset mečů a prý jich za život už asi deset prodal, mimo jiný též jeden velkému pánovi, samurajovi sluhy správce knížecích stájí. Vyzkoušela jsem jeden, je to bída s nouzí, asi na úrovni meče, co jsem tuhle jednomu z těch borců vzala a přerazila o koleno. Chlapovi je asi padesát; za celej svůj život udělal dvacet mečů, hanba se na ně podívat, žije z ruky do huby a při tom se nestydí! Ale když jsem mu řekla, aby se na to vykašlal a dal se do pořádné práce, tak se zděsil, začal bít hlavou o zem a plakat, že ho chci zničit. Že prý on je Zenový Mistr a nebude dělat žádnou motyku. Že prý je panský zbrojíř a že...“

„Zkrať to, miláčku. Udělal tu motyku?“

„Ne. Nejdřív jsem se s ním pohádala...“

„Moment. To předtím ještě nebyla hádka?“

„Cože? Ne, to jsme si jen tak přátelsky povídali. Teprve potom jsem trochu vypěnila... Nakonec mu Tošio pohrozil, že ho nechá mučit, když mne neposlechne. Tak se do toho dal, celá jeho rodina stála v té kůlně okolo a hořekovala. Nešlo to od ničeho k ničemu, naši hodnostáři se tvářili, jako když polykají živou žábu, Tošio se smál a říkal, že se mi to nepovede. Tak jsem řekla, ať pořádně kouká, sebrala chlapovi kladivo a říkám, ať mi ten kus železa aspoň drží, když už nedovede nic víc. A víš, že mi to docela šlo? Dělala jsem to podle tebe, víš, jak jsi... Ani jsem se neporanila a on si jenom trošku přiškvařil ruku. Ovšem já mu neříkala, že má na železo šahat, když je žhavý; na to přišel sám. Nakonec se mi to povedlo docela hezky; ty bys možná měl nějaký nesmyslný připomínky, ale to je jenom bledá závist! Nasadila jsem ji na pěknou násadu a řekla mu, že takhle má vypadat, ať jich naseká dvacet do neděle. Rozbrečel se; jednak prý to tak rychle nestihne a potom, že i tak motyčka není žádná zbraň.“

„Jistě jsi mu nezůstala dlužna odpověď.“

„To víš, že ne. Řekla jsem mu, že jestli chce, rozbiju mu tou motyčkou hlavu, aby poznal, že je to stejně účinný nástroj jako jeho meče. Pak mi pomohl Yamanaki; nařídil, aby tu moji motyčku odnesli do místního vesnického chrámu a tam vystavili na oltáři jako vzor, podle které se musejí dělat další. Slíbili, že to udělají. Ale jak se mi zdá, stejně to k ničemu nebude...“

Taky že to k ničemu nebylo. Tošio se sice zpočátku snažil pozvednout hospodářství svého knížectví, ale po velmi krátkém čase měl už jiné starosti, tak na to zkrátka zapomněl. Starší hodnostáři nemohli Dianinu zvrhlou vášeň pro zvelebování života chudiny pochopit; jen Ogurovi synové a pár dalších mladých intelektuálů se několikrát s Dianou radilo a nebýt nepřízně osudu, možná se knížectví Koyanami stalo ukázkou spojení japonské píle s evropskou prozíravostí. Takhle si na tento vývoj muselo počkat skoro padesát let.

Ale děly se i jiné věci. Například se připravovala svatba Tošia s Kamiči, kterou si ze všech nejvíc přál starý Nakawaba, ležící zatím doma a probírající se jen občas k vědomí. Prosil a žádal, aby se neohlíželi na něho a jeho zranění a honem se vzali, než se do toho něco vplete; chudák starý, měl dar předvídavosti. Tošio a Kamiči neměli nic proti tomu a byli by se vzali třeba hned, ale bylo zapotřebí vyčkat, až se šintóističtí kněží rozhodnou, že je k tomu vhodná chvíle. Podobně jako Indové nebo Číňané vypočítávali vhodnou chvíli podle postavení hvězd a při posuzování astrálních jevů se řídili dary, které jim byly štědře udělovány. Protože Tošio dával dary hojné, zjistili z hvězd, že vhodná chvíle nadejde už za týden a počali se ze širokého okolí sjíždět, aby se jednou za čas zadarmo najedli a byli obdarováni.

Kdyby se náhodou někdo divil, že mám k šintóistické církvi tak kritický postoj, měl bych asi vysvětlit, že je to vliv Diany. Ta na ně byla přímo alergická; jejich náklonnost byla vzájemná, když zjistili, že je buddhistka a vzdělanec v oboru védského poznání. V Japonsku se obě církve nemají v lásce, neboť obyvatelstvo svou přízeň rozděluje mezi ně nebo se v tom moc nevyzná. Státní moc podporuje šintóisty, buddhisté jsou vzdělanější a považují je za pokleslé. Tošio uctívá Buddhu, ovšem jako věrný poddaný císaře byl nucen spravedlivě uctívat a obdarovávat všechny.

Teď nastaly starosti i Dianě. Rozhodla se totiž, že na svatbu Kamiči, s níž se velmi spřátelila, půjde v tradičním japonském oděvu, tedy jako dívka. Oblečení nebylo tak těžké sehnat, peníze Diana měla a ochotné ruce, aby ušily přepychové kimono ze žlutého hedvábí, pokryté draky, fantastickými květy a dalšími podivnými ozdobami, byly po ruce. Horší to bylo s účesem; tady nebyla jiná možnost, než sehnat nějakou paruku, což ostatně není v Japonsku nic neobvyklého. Diana se svěřila Kamiči a ta to zařídila s vrozenou ohleduplností a taktem.

Totiž ve městě v jednom z nevěstinců, se nacházela jistá gejša, o jejíž kráse se mluvilo široko daleko, hlavně proslulá svými krásnými vlasy, dlouhými až na zem. Kamiči jí poslala po jednom ze samurajů příkaz, aby se učesala, jak nejkrásněji dovede, vyzdobila si účes všemi prostředky, co má k disposici, jako jsou například perly, zlatý prach, různé další cetky, hřebínky, jehlice a podobně, a dostavila se na hrad.

Je pravda, že dívka (dost vyděšená, neboť není zvykem zvát gejšu do hradu) dělala, co mohla. Dvě její kolegyně se snažily celé dopoledne, aby ji pořádně načesaly, vlasy vyztužily různými pomádami a nalakovaly tak, že se ani nepohnuly při jakékoliv činnosti. To je zvykem; japonské účesy bývají tak pevné, že jsou schopny držet pohromadě i bez hlavy.

Když se tedy gejša objevila v hradu, Kamiči ji přijala a vlídně oznámila, že ji potkalo nesmírné štěstí. Dvě služebné ji potom odvedly, posadily na zem a opatrně ostříhaly, spíš odřezaly vlas po vlásku, s přísným příkazem, aby účes nepoškodily. Snad pouze na Dianinu prosbu se při tom snažily nepoškodit ani dívku; mezi služebnictvem se našlo dost lidí, kteří byli ochotni pro větší pohodlí při práci gejše podříznout krk.

Když to bylo skončeno, Kamiči gejšu ještě jednou přijala, poděkovala jí a dovolila políbit svůj střevíc; potom jí správce daroval několik zlatých mincí a ona s velikými díky odešla. A všichni byli spokojeni, totiž hlavně Kamiči a Diana. Jak se to líbilo té gejše, nepodařilo se mi přes veškerou snahu zjistit. Taky nevím, čím se potom živila; do nevěstince ji už asi takhle nevzali a že by chtěla pracovat, o tom silně pochybuji. Konečně, to je starost Diany a Kamiči, ty si to vymyslely.

Tak jsem měl zakrátko možnost prohlédnout si Dianu v japonském provedení a musím říct, že jsem ji těžko poznával. Paruka a to ženské kimono ji dost změnily; dále měla na tváři na prst tlustě líčidla, mrtvolně bledého, z něhož vykukovaly jen velké modré oči. Na tvářích měla tmavě oranžové skvrny, mající představovat dívčí ruměnec. Rty načerveněné na krvavý odstín, obočí vytažené až ke spánkům, černé a široké. Pod očima modré stíny, jako by jí někdo dal pěstí pod oko. Krk téměř žlutý až do zelena, uši bílé jako křída. Ostatní bylo schováno pod parukou. Ruce měla nabílené až po loket, dál jsem neviděl, a na nehtech, jež za normálních okolností bývají okousané, měla nasazeny dlouhé nástavce jako kočičí drápy, natřené na černo. To se sice moc líbilo Tannarrovi, ale méně už tomu, koho se těmi drápy dotkla. Nohy měla uvězněny v malých porcelánových střevíčcích se dvěma stejně vysokými hranatými podstavci a řemínky, kterými se střevíce připevňovaly na nohu. Každý krok ji musel bolet, ale snášela to hrdinsky. Avšak mohla dělat jen maličké krůčky, protože při normálním kroku by spadla na nos, polámala si drápy a rozmazala líčidlo. Nikdo se jí nesměl dotýkat a když, tak jenom tam, kde nebyla nalíčená. Zkrátka, byla to hrůza.

„Já vím, že vypadám jak šašek,“ doznala. „Počkej, až uvidíš Kamiči o svatbě! To tě přejde smích!“

Avšak ani tato podoba mojí panence zřejmě docela nevyhovovala. O čemž svědčí, že se ještě téhož dne objevila zase v mužském kimonu, ale opět trochu jinak: svoje vlastní vlasy, tedy to, co z nich zbylo, měla pečlivě načerněné. Podle vlastního mínění se tím stala k nerozeznání podobná japonskému samurajovi. Možná ano, kdyby ovšem neměla tak výrazně evropskou tvář a modré oči, ani trochu nezešikmené. „Jak vypadám?“ ptala se.

„Hrozně. Půjde to něčím umýt?“

„Doufám. Něco se ti na tom nelíbí?“

„Normální. Až tě napadne zas něco jiného, přijď se ukázat.“

„Cha! Cha! Cha!“ pravila a odešla.

Příštího dne jsem radši vstal, abych se uchránil od překvapení tohoto druhu, a počal se procházet zámkem. Vcelku si mne nikdo nevšímal; poznával jsem, jaký je život japonského velmože. Každý sluha ochotně a rád vykonal, co jsem poručil; ale nikdy mne nikdo sám neoslovil a každý se snažil udržovat ode mne předepsaný odstup. Je to hrozná nuda a nevěděl jsem, co dělat; nakonec jsme si ze zoufalství sedli v zahradě s Ogurou, pili čaj, on mi líčil, jaké má starosti se státními záležitostmi a kritizovali jsme poměry v zemi. Smutné bylo, že jakmile došlo na důležitější věci, přestával jsem mu rozumět. Pak mě pozval na oslavu do svého domu: tři chlapíci seděli na zemi, drnkali na jakési podivné nástroje a dvě dívky střídavě vyzpěvovaly nesouvislé básně. Naštěstí mám trénink z dlouhatánských tygřích a leopardích eposů, jinak bych to nepřežil ve zdraví.

Tak to pokračovalo několik dnů. Pak už jsem byl natolik zdráv, že jsem mohl aspoň cvičit se svými kolegy samuraji; i když oni brali asi ty naše cvičné souboje mnohem vážněji než já a byli by mne možná i zabili, kdybych se nedokázal pořádně bránit. Jsou to dost neurvalí hoši, ale vzpomínám na ně rád, protože to byla jediná zábava, kterou jsem měl.

Diana se nám vyhýbala. Měla důležitější povinnost: připravit Kamiči na svatbu. V Evropě je taková příprava starostí matky (či zkušenější tety), v Japonsku na to mají profesionálky, starší ženy, které dokonale znají všechny možné varianty a vyučují mladé dívky, jak si počínat. Kamiči jim možná tak úplně nedůvěřovala, každopádně chtěla mít Dianu s sebou a vyslechnout také její mínění.

Japonská žena je určena k tomu, aby dokonale uspokojovala svého muže a starala se o jeho naprostou spokojenost. Na její spokojenosti moc nezáleží. Ať si muž přeje cokoliv, ona mu to musí udělat, a při tom se ještě tvářit, že se jí to líbí. K tomu jsou dívky od malička vychovávány. Je třeba ještě zdůraznit: manžela si nevybírá nevěsta, ale její otec. V případě Kamiči to tak nebylo, ale někdy manžel vyvolává v dívce odpor a nenávist; i v takovém případě ho však musí přijmout a do konce života mu sloužit.

Japonské pojetí krásy vyžaduje, aby dívka měla celé tělo dokonale hladké, bez jediného chloupku. Nejdřív se důkladně vypařily v lázni, potom se uložily na lehátka, služky je promasírovaly vonným olejem, čímž chloupky změkčily a začaly jeden po druhém vyškubávat. Kamiči se při tom chovala, jak se sluší a patří: ukázněně ležela a nechala o sebe pečovat. Diana...

(Diana mi právě teď čte přes rameno, kouše mě do krku a vyžaduje, abych popisoval její milostné chování do větších podrobností. No, jak chceš.)

Diana se při milování chová jako leopard. Kouše, škrábe a pere se. Tím radši, v čím těsnějším prostoru. Kromě toho vydává zvuky, které nikoho v doslechu nenechají na pochybách, co právě děláme. Doporučení, aby se nějak krotila, bere jako hrubou urážku. Naopak, dostat se do extáze a přestat se kontrolovat považuje za důkaz, že se spojila s kosmickými silami a všechna dobrá božstva jí fandí. Do extáze se dostane rychle, třeba drážděním na místech, kde... kdekoliv. Zvláště tam, kde je rozpíchaná tetováním nebo vyholená. Kde není, tam se snaží situaci rychle napravit.

Speciální postoj má k bolesti. Občas vyžaduje, abych ji mučil. Starší ženy vysvětlovaly Kamiči, že pokud má manžel špatnou náladu a potřebuje si ji zlepšit, koho jiného by měl zmlátit, než svoji ženu? Udeřit Dianu způsobí, že zařve nadšením a bude se hodinu rvát. Japonská žena má ovšem trpně snášet údery, tiše plakat, maximálně prosit o milost. Diana vysvětlovala, že Tošio jako Mistr bojového umění umí působit bolest velice rafinovaně a s citem; Kamiči by si měla zvyknout každé trýznění si patřičně vychutnat a těšit se, jak mu je za chvíli oplatí v soukromí. Kamiči kulila oči a nedokázala si to srovnat v hlavě.

Po pravdě, ženy Dianu rády neměly. Především byla cizinec, gaidžin. Za druhé: japonská dívka má být úhledná a oblá, ze všech stran pěkně měkoučká, obalená podkožním tukem. Diana je hubená, žebra jí lezou, po těle má velmi neestetické jizvy po drápech leopardů. Taky obličej má hubený, oči divně modré a ty vlasy... no, slušná japonská žena by se jí ani nedotkla, kdyby si to nepřála princezna Kamiči. Tak nezbývá nic jiného, než aby ji zkoušely zušlechtit.

Diana samozřejmě slyšela o tom, že žena může dosáhnout rozkoše pomocí jiné ženy, ale domnívala se, že se to týká žen zvláštního druhu, které jsou... prostě, měla o nich dost špatné mínění a až doposud se jim vyhýbala. K asijské tradici patří, že ženu její služky patřičně připravují, zvlášť když je mladá a nezkušená. Na masáže odborníků, třeba Takheo-Kwenga, si už zvykla a dokázala si je vychutnat, on to taky nepřeháněl. Masáže těch žen byly podstatně odvážnější, ale ještě se držela a těšila se, že si to vynahradí později. Ačkoliv, kvůli svému zranění jsem se jí nemohl věnovat tak intenzivně, jako obvykle, a jí to chybělo, i když mě ujišťovala, že nevadí. Když jí ale začaly po jednom vytrhávat chloupky, už nevydržela. Ženy zas nechápaly, že se jim pod rukama svíjí a kroutí a při tom kňučí jako divoká kočka. Kamiči jen zírala, dokonce si troufla se nahlas zasmát. Což zase způsobilo radost Dianě.

„Tohle je bezva,“ konstatovala. „Tohle si nechám dělat na velký státní svátky!“

Konečně nastala slavná svatba. Do města se shrnuli mniši z celé země, zvonili na gongy, pálili vonné tyčinky, obětovali na svých oltářích, zpívali mantry a jedli a pili za Yamanakiho peníze. Lid pospolitý chodil okolo, snažil se něco urvat a když to dostal, sám od sebe provolával slávu. Při té příležitosti byli chyceni tři zloději, usvědčeni a uškrceni konopnou šňůrou; kromě toho lid utloukl nějakého toulavého mnicha, který se odvážil veřejně prorokovat špatnou budoucnost Yamanakimu, a to proto, že nedostal řádný dar, snad nedbalostí správce. Zkrátka, bylo veselo a já i Diana jsme byli neustále poblíž středu dění a do všeho mohli strkat nos. Diana byla čím dál šťastnější.

Svatební obřad byl vznešený. Všichni hodnostáři a šlechtici ze širokého okolí se svými manželkami, samuraji a služebnictvem se sešli do města a ubytovali v domech v okolí, jejichž obyvatele vystěhovali jednoduše na ulici. Protože jim za to dali několik měďáčků, byli ti dobří lidé štěstím bez sebe. Všichni se v ten slavnostní den dostavili na hrad a pak jsme šlapali ve vznešeném průvodu do největšího městského chrámu.

Poněvadž zvenčí to je stavba úctyhodná a krásná, vynikající sedmi střechami, prohnutými a nahoře ukončenými věží, zvednutými rohy a krásnou bohatou řezbářskou výzdobou, pestře natřenou, očekával jsem podobný přepych i uvnitř. Zatím jsem se pro nemoc nedostal dovnitř a teď překvapeně zíral, že to je stavba podobná stodole, byla tu tma a Aflargeo tvrdil, že zde cítí myši. Jedinou výzdobou byly oslavné nápisy na stěnách, kaligraficky napsané na hedvábném papíru, a socha sedícího Buddhy nad hlavním oltářem. Přední kněží s vysokými zlatými korunami, vyzdobenými drahokamy, vyčkávali u oltáře; po stranách seděly dvě řady mladších mnichů a tlumeně zpívali; jen jejich oholené hlavy svítily z přítmí.

Dostal jsem za úkol být při obřadu ochráncem novomanželů, což je velmi čestná povinnost. Kráčel jsem před nimi s taseným mečem, na němž jsem však měl napíchnut citrón, aby bylo všem jasné, že nemám v úmyslu někoho zavraždit. Rodinu Kamiči reprezentoval její otec Nakawaba, který se uzdravil natolik, aby sem mohl přijít, lépe řečeno být přinesen v nosítkách. Horší to bylo s Tošiem, z jehož rodiny už nikdo nezbyl. Požádal proto Oguru, aby při obřadu zastupoval otce. Starý šlechtic se rozplakal dojetím.

Svatební obřad řídil nejstarší kněz z této pagody, tak starý, že ho dva novicové museli podpírat. Protože však nebyl schopen vykonávat své povinnosti, předal vzápětí přímou účast nějakému mladšímu, který jej pak reprezentoval. Rozdělili si práci takto: zatímco stařec zpíval mantry, mladší prováděl očistu místa, věcí ke svatbě potřebných i vlastní mysli. K této očistě se používá voda a různá jména Boha, stanovená v mantrách.

Po očistě místa kněz poprosí o milost Pána, aby mohl učinit oběť. Podle Véd má Bůh nespočetné podoby a energie; při svatebním obřadu je přítomen jako Oheň. Před oltářem bylo na kamenné podlaze postaveno ohniště, vyzdobené květinami, ovocem a vázami označenými svastikou, symbolem boha Slunce. Před zapálením kněz vyznačil bílým a červeným pískem posvátnou jantru. Za sborového zpěvu mnichů zapálil oheň olejovým kahanem, který mu přinesli od oltáře. Kromě oběti do ohně vkládal pouze dřevo smočené v ghí.

Starý kněz počal na oslavení Pána prozpěvovat starobylé texty, připomínající védské hymny, mladší prováděl různé mudry za účelem propojení energií v těle. Principem této oběti je, aby Bůh byl přítomen a naslouchal slibům, které slyšel od manželů.

Matka Kamiči svázala budoucím manželům ruce hedvábnou stuhou, slavnostně vyšívanou. Matka zastupuje celou rodinu; ta symbolika znamená, že předává dceru pod ochranu muži. Kdyby Kamiči měla nějaké sestry, bylo jejich povinností při tom plakat a litovat ji, že musí opustit rodný dům, ale takhle tu byl jen její bratr a ten neměl k žádné lítosti důvod.

Kamiči slíbila před Ohněm, že bude vždy manžela následovat. Tošio potom obětoval do ohně ghí, přepuštěné máslo, Kamiči stála za ním a on zpíval různé mantry podle předříkávání kněze. Pak ona obětovala pro ochranu muže rýži. Poté kněz svázal cíp kimona nevěsty a oděvu ženicha na uzel, který se nesměl po tři dny rozvázat. Nevěsta položila nohu na kámen a odříkávala mantru na zajištění stálosti v lásce, neboť kámen je stálý.

Vedle ohně udělal kněz sedm kruhů z květin a novomanželé postupně procházeli těmito kruhy. Ta ceremonie zajišťuje, aby byl v rodině stálý dostatek materiálních věcí a také duchovní život byl úspěšný. Také zaručuje, že se budou ovládat a vést spořádaný život (chodit do chrámu). Společně několikrát obešli oheň, při čemž jsem musel opět chodit před nimi se svým ochranným mečem.

Pak si manželé navzájem vyměnili girlandy z květin; ten okamžik se počítá jako moment svatby. Od té chvíle začali astrologové vypočítat horoskop pro budoucí manželství. Následovalo obětování Buddhovi, jež obstarávali kněží, stejně jako prosby o požehnání. Manželé se klaněli před Božstvem a všemi přítomnými hosty. My jsme měli za úkol opakovat slovo od slova posvátné texty, jak nám je mniši předříkávali.

Kamiči to moc slušelo; vypadala celá jako porcelánová panenka, i když mluvila nebo se pohybovala. Tvář měla nepohnutou a oči nehybně upřené před sebe nebo tam, kam jí veleli se podívat; až se zdálo, že ani není živá. Diana vypadala taky jako porcelánová panenka, ale na rozdíl od Kamiči byla živá až moc a její komentáře k dění v chrámu by jistě kněze moc nepotěšily. Ještě, že mluvila šeptem a arminsky.

Když jsme vycházeli z pagody, shromáždilo se na nádvoří snad celé město a všichni jásali a blahopřáli. Mladí mniši a děti z klášterní školy se se zpěvem hrnuly ke svatebčanům, posypávali je rýží, která přináší štěstí a solí, která odhání zlé duchy, cinkaly na zvonečky a ovinovali je barevnými stuhami. Tošiovi sluhové zase rozhazovali mezi dav celé hrsti měďáků; Diana jeden obratně sebrala a protože na jejím kimonu nebyly kapsy, strčila mi ho do ruky.

„Neblázni,“ šeptl jsem. „Co s ním budeš dělat?“

„Provrtám ho a budu nosit v nose! Památka na japonskou svatbu!“

Po pravdě řečeno, do té doby neměla měďák v ruce; vždy jsme platili jenom zlatými penězi.

Tošio a Kamiči mohli kráčet jen drobnými krůčky; hlavně Kamiči v miniaturních porcelánových střevíčcích. Diana tak malé neměla; její nohy jsou přece jen větší a nebyly od dětství záměrně sešněrovány a krouceny, aby se na ně dala navléci dětská botička. Zpátky nesli Tošia a Kamiči v nosítkách, ale větších a lépe vypadajících; taky je neslo osm nosičů. My ostatní jsme šli za nimi slavnostním krokem, neboť lid se shromáždil, zpíval, křičel a házel po nás všech solí, rýží, barevnými konfety a fábory, hedvábnými stuhami a jinými okrasnými předměty; taky se na nás sypala spousta květin, dílem přirozeným, dílem umělých z barevného papíru a hedvábí.

Vedle Tošiových nosítek kráčeli sluhové a rozhazovali měďáky; lid se o ně rval s vášnivostí psů peroucích se o kost. Líbilo se mi, že ty způsobné dívenky s načesanými hlavičkami a chlapečkové s copánky jako myší ocásek na oholené hlavě se po spatření peněz vrhaly do bláta, bez ohledu na svoje krásné čisté šatičky; jejich rodiče je v tom okamžitě následovali. Tošio to neviděl, z nosítek je vidět jenom dopředu a páni šlechtici si takových projevů zaostalosti lidu dávno nevšímali.

Takto jsme dorazili do paláce a zasedli k hostině. Byla to hostina zcela nevídaná; seděli jsme víc než čtyři hodiny s nohama zkříženýma u nízkých stolečků a způsobně uždibovali tu to, tu ono – jíst rychle a bez rozmyšlení, jako tomu bývalo jindy, se dneska nemohlo. Každou chvíli nám přinesli nové hůlky na jídlo, čas od času nám oplachovali ruce; mezi stolky, postavenými do tvaru U, se střídali hudebníci, zpěváci, šašci a artisté obojího pohlaví, zpívali, tančili, metali kotrmelce či žonglovali, třeba s ostrými dýkami nebo hořícími pochodněmi.

Nejvíc trpěla Diana; jako moje žena musela být velmi blízko knížecí dvojice, tudíž na očích všem, proto musela sedět způsobně na patách. Byla na tom hůř než já, který seděl v obvyklé pozici se zkříženýma nohama, na což jsem si už zvykl. Ale zkuste si, drazí přátelé, sednout na paty na čtvrthodinu, přejde vás smích! A to se Diana musela ještě usmívat, což s takovou vrstvou líčidla na tváři není nic lehkého. Potají tiše nadávala, naštěstí však jí nikdo nerozuměl.

„Co se stane, Charry, když odběhnu a převlíknu se zas za samuraje? Bude to moc proti předpisům?“

„Mám strach, že ano, miláčku; ale přes obřady seš tady ty. Zkus vydržet, třeba už to nemůže dlouho trvat. Když vydrží ostatní!“

Naklonil jsem se k mladému Ogurovi, který seděl vedle mne: „Poslouchej, jak dlouho bude ještě trvat hostina?“

„Nevím jistě; snad dva nebo tři dny...“

„Ale... já myslel dneska!“

„Dokud kníže a kněžna neodejdou na lože. To bude, až se Měsíc dotkne špičky pavilónu v zahradě a jeho světlo dopadne sem, do síně. Potom se sice může ještě pít dál, ale kdo zná nějakou lepší zábavu, smí odejít...“

„No nazdar!“ vzdychla Diana. „Mám aspoň tisíc let odpustků!“

Do sálu vběhli noví komedianti; tentokrát zřejmě něco jako samurajové, předváděli pantomimický zápas s meči a Japonci se tomu občas vesele smáli. Nevěděl jsem, čemu se smějí; pak jsem pochopil, že se smáli pokaždé, když některý ze šermířů udělal chybu proti přísným zásadám kodexu Bušidó. Jak jsem si uvědomil, sám jsem jich nasekal za dobu války víc než dost. Ale nikdo se tomu nesmál. Nejspíš proto, že ti, kdo na moje porušení rytířských zásad doplatili, už neměli čas to nikde vykládat.

Pak přiběhla dívka ve směšném šaškovském kimonu, s pomalovanou tváří a mečem v ruce. Oba šermíři nechali boje a vrhli se na ni; ona je odrážela tak šikovně, že jsem zapochyboval, zda je jen komediantka a ne přestrojený šermíř. Ke dvěma mužům se přidal ještě třetí, dívka se všemi třemi bojovala a srážela je na zem, což obecenstvo kvitovalo smíchem a hrdelními výkřiky.

„Co to má znamenat?“ ptal jsem se.

„To je stará legenda o šermířce Óiči,“ vysvětloval Ogura. „Ty ji neznáš – ani Diana? Myslel jsem, že se naučila bojovat podle této historie...“

„Vůbec ne!“ řekl jsem; vzápětí se ozvala Diana:

„Takže já nejsem jediná, jo? To je bezvadný, já už myslela, že jsem se dopustila nějakýho přestupku. Když to udělal někdo přede mnou, tak je to fajn!“

„No, oni ji kvůli tomu neměli nijak moc rádi! Všichni ji pořád pronásledovali, ona vždycky všechny svoje protivníky pozabíjela a šla dál. Dělala dobré skutky...“

Ničím nemohl Ogura udělat Dianě větší radost, dokonce na chvíli zapomněla, že musí nepohodlně klečet. Požádala někoho, aby jí domluvil s komediantkou schůzku, že se od ní něco naučí, což nebyl problém, herci hodlali zůstat po celou dobu oslav.

Konečně Tošio a Kamiči opustili hostinu. Samurajové statečně popíjeli saké; až do té míry, že se rozveselili, počali všelijak pokřikovat a vzájemně se chlubit svými hrdinskými činy. My jsme se rozhodli radši vzdálit; o opilecké žvásty nikdo neměl zájem.

Pak se Diana s potěšením svlékla ze svého parádního dívčího kostýmu, paruky a porcelánových střevíčků. „Tak!“ prohlásila se skálopevným rozhodnutím. „A víckrát v Japonsku holku nedělám!“

Errata:

09.08.2021 22:59