Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Odejít někam daleko

Okolo desáté dopolední pozvala Kamiči Dianu a uspořádaly spolu konferenci na téma zacházení s muži, zejména vlastními. Je jasné, že jsem nebyl pozván, ani jsem to neočekával. A když se vrátila, ani jsem se nepokoušel vyzvídat. Holčičí tajemství je svaté a nedotknutelné; kromě toho mě zajímalo, zda je Diana udrží aspoň deset minut.

Byla dobrá, vydržela jedenáct a půl. Pak začala:

„S váma chlapama je jenom trápení!“

Nereagoval jsem. Rozebíral a čistil jsem svůj revolver. Taková práce se musí dělat pečlivě a s láskou.

„Tošio je taky pěknej pablb. Co od toho manželství očekával? Kamiči dělá, co umí, jenomže on... Co od ní chce?“

„A co od ní chce?“ ptal jsem se, abych jí vyhověl.

Diana na mne chvíli přemýšlivě koukala, pak řekla:

„No právě! Takoví jste všichni, vy chlapi!“ a odešla.

Toho dne samozřejmě pokračovala permanentní hostina. Diana se jí zúčastnila v chlapeckém oděvu, aby měla volnost pohybu, takže byla zcela spokojená. I já byl spokojen, jídla bylo hodně a bylo vynikající. Všichni byli spokojeni.

Až do chvíle, kdy ke mně přišel sluha a pošeptal mi do ucha: „Milosti, odpusť, že ruším vaši vznešenou zábavu! Je tu jakýsi toulavý samuraj a přeje si mluvit s knížetem! Knížete nesmím rušit, tak s vámi... mám ho dát zmrskat nebo vyštvat psy?“

„Proč? Kdo je to?“

„Říká, že se jmenuje Hansaró; ale vypadá jako žebrák s mečem! Prý ho vaše milost zná...“

„Ovšem! Ať ho uvedou dovnitř, půjdu s tebou...“

Zvedl jsem se a odcházel, pokud možno nenápadně. Ne však tak nenápadně, aby po mně všichni neotočili hlavy. I Yamanaki se po mně káravě podíval.

Složil jsem prsty do základního tvaru písmene Han, začátku samurajova jména. Tošio pochopil a kývl, abych šel.

Nařídil jsem, aby Hansaróa uvedli do mého pokoje; tam jsem ho taky očekával. Ani bych ho na první pohled nepoznal. Přes obličej se mu táhla dlouhá jizva, která taktak že minula oko, byl oblečen do odřeného a špinavého kimona, které patrně stáhl z nějakého strašáka a skutečně vypadal jako žebrák. Jenom meč měl po boku a ten právě dokazoval, že je skutečně rytířem Bušidó.

„Vítám tě! Zdá se, že jsi neměl lehkou cestu!“

„Pronásledovali mne!“ usedl bez vyzvání vedle mne na polštář. „Byli tři. Jeden dobrý šermíř – ten mi udělal tohle.“

„Kdo?“

„Císařovi důstojníci. To je dost dlouhá historie. Taky na nás táhne vládní vojsko.“

„Hezký. Kolik mužů?“

Současně se odsunuly dveře a vešla Diana. Hansaró sáhl po meči, ale hned ji poznal a odpověděl na moji otázku: „V prvním sledu asi tři tisíce vojáků. Vezou s sebou děla. Je to elitní pluk, důstojníci jsou samurajové. A ještě se chystají další, taky dost dobří...“

„Tři tisíce vojáků?“ zasmála se Diana. „Co je to na nás, že?“

„Už o čtyři kusy míň. Jeden jsem byl já a tři ti, co mě honili. Jenže, měli smůlu.“

„Přesto je to dost,“ usoudil jsem. „Musíme dát vědět Tošiovi – Diano, ty umíš psát japonsky...“

Způsobilo jí to potěšení. Vzala lístek rýžového papíru, tuš a štěteček a napsala kaligraficky, jako se píší básně:

„Květy sakury se zachvějí ve větru;

zvon pukl.

Tři tisíce císařských vojáků.

Koho ten vítr odvane?“

Když jsem ten vzkaz rozluštil, jen jsem obrátil oči k nebi.

„Tvůj morbidní humor, Diano... Nic. Pošli to Tošiovi.“

Sluha odběhl s lístkem a Hansaró do sebe prsty cpal rýži, neboť Dianě napadlo přinést mu nějakou misku. Potřásl hlavou:

„Vůbec jsem netušil, jak to v hlavním městě vypadá! To snad vůbec nejsou Japonci! Ani samurajské copánky už nenosí! Vypadají jako bílí ďáblové, chápete to?“

„Vpád evropské civilizace do země Nippon?“

„Je tam spousta cizinců. Poradci, bankéři... obchodníci. Nejsou takoví jako ty, Charry. Proč se ty můžeš chovat jako my, ale tam ti se chovají jako bílí?“

„Hansaró, taková otázka... Jak ti mám odpovědět? Asi bychom se o tom museli bavit dlouhou dobu.“

Nebylo to možné, protože Tošio vstoupil bez ohledu na to, že jeho odchod vyvolal překvapení svatebních hostí. Přehlédl nás, potřásl hlavou a zeptal se: „Co se děje?“

Hansaró mu podal stručné hlášení. Kromě jiného popsal císařské vojáky: zelené uniformy, čapky se štítkem a císařským znakem, každý vyzbrojený puškou s bodákem. Meče nosí jen důstojníci. Vůbec nevypadají jako Japonci.

Tošio naslouchal, díval se do země a uvažoval. Když Hansaró umlkl, pohlédl na mne. Pokrčil jsem rameny.

„Kolik máme času?“ zeptal se Hansaróa.

„Jdou pěšky, na koních jedou jen někteří důstojníci. Já na koni přijel, tak jsem je předehnal. Počítám... tak čtyři dny. Ti tři, co mě honili, jeli taky na koních; mám je tady. Venku je hlídají moji přátelé.“

„Jací přátelé?“

„Potkal jsem je na cestě a najal tvým jménem, pane.“

„Vědí, že jsem v nemilosti císaře?“

„Ano, pane. Ale na to jsou zvyklí.“

„Jsou to potulní samurajové nebo bandité?“

Hansaró pokrčil rameny. „Moji přátelé, pane.“

„Tak ať přijdou. Podívám se na ně.“

Sluha se uklonil a odběhl. Yamanaki kývl na Hansaróa:

„Můžeš mi říct, co se vlastně stalo v Kjótu?“

„Kagešu Omó přišel ke dvoru a žádal audienci u císaře. Vysmáli se mu. Pak požadoval, aby se ho císařské úřady ujaly ve sporu s tebou, kníže. Požádali ho, aby se nevzdaloval, ubytovali ho přímo v císařově hradu. Dva dny vyčkávali a potom mu oznámili příkaz božského císaře, aby zemřel. Kagešu Omó provedl harakiri. Tři jeho nejvěrnější samurajové zemřeli s ním. Pak císař vydal rozhodnutí, že ani ty nemáš právo na knížectví a nařídil, abys také zemřel. Protože však očekává, že tak neučiníš, vyslal pro jistotu vojsko.“

Tošio se zamračil. „A knížectví? Komu bude náležet?“

„Císař se rozhodl připojit knížectví Koyanami ke svému majetku a knížetem jmenoval svého syna Haniho. Je to jeho osmý syn a právě teď jsou mu tři roky. Byl už slavnostně jmenován a táhne v čele vojska, aby si svoje knížectví podrobil.“

Tošiovi se vydral z hrdla hluboký povzdech. „To znamená, že musím zemřít! To je konec!“ Sepjal ruce na prsou a upřeně hleděl před sebe, na stěnu polepenou bílým papírem.

„Nebo taky ne!“ řekla Diana.

Tošio mávl rukou, jako by ji odháněl i s jejími názory.

„Poslouchej, drahý příteli! Včera ses oženil a pokud vím, tvé ženě se manželství s tebou docela líbí. Tak nevím, proč bys chtěl tak rychle pospíchat ze života, když není žádný důvod!“

„Není důvod? A císařův rozkaz?“

„Mám lepší nápad. Co kdybychom se pokusili dobýt Kjóto a císaře sesadit – jako jsme to udělali tady?“

Hansaró zděšeně vytřeštil oči; i Yamanaki sebou škubl, jako by dostal ránu bičem. Současně se odsunuly dveře a vstoupili dva samurajové, stejně uboze oblečení jako Hansaró, avšak s pořádnými meči. Oba poklekli na prahu a klaněli se knížeti.

„Kdo to je?“ ptal se Tošio – snad na ně zapomněl.

„Moji přátelé, Motome a Išida.“ představil je Hansaró.

Ti dva skvělí válečníci zvedli hlavy. Vypadali pěkně. Motome už nebyl nejmíň půl roku u holiče, takže vlasy odstávaly na všechny strany a sotva mu na nich držel samurajský copánek. Měl kulatý dobromyslný obličej, přední zuby mu někdo vyrazil. Išida byl naopak zasmušilý a melancholický, hubený jako šindel a měl daleko dopředu vysunutou spodní čelist, takže vypadal, jako by se chtěl každou chvíli rozbrečet. Kromě toho šilhal každým okem jinam a nikdo nemohl vědět, kam kouká.

„Vy chcete sloužit u mého dvora?“

Zabručeli něco na souhlas a opět se uklonili.

„I když tím bojujete proti císařské armádě?“

„My jsme na takové věci zvyklí.“ řekl Motome.

Tošio podrážděně zafrkal; pak si vzpomněl a obrátil se k Dianě, která se nadšeně usmívala na nové přírůstky.

„Zřejmě si neuvědomuješ, co jsi řekla! Dobýt Kjóto a sesadit císaře není možné! Vůbec není možné ohrozit císařský majestát. Toho se nikdo nesmí odvážit.“

„Pokud jsem dobře rozuměla tomu, co se zpívalo na svatbě, dostal se zakladatel současné dynastie k moci tím, že podřízl krk svému předchůdci.“ pokrčila rameny Diana. „Proč by například Tošio nemohl udělat něco podobného? Docela by se mi líbilo, kdyby ses stal císařem!“

Dva nově přijatí samurajové vytřeštili na Dianu oči; neměli tušení, kdo je dívka, která se tak rázně rozhoduje a rozhlašuje tak nepředstavitelné věci. V Japonské mentalitě je pohrdat ženou; samuraje udivovalo, že muži bez odporu naslouchají názorům ženy, divně vystrojené a tak špatně vychované, že se projevuje se svými názory před muži.

„Zatím o tom nebudeme mluvit!“ řekl Tošio. „Je třeba poradit se, zda budeme bojovat nebo zda zemřeme dobrovolně. Charry, ještě jsi neřekl, co si o tom myslíš.“

„Jak já to vidím, jsou tři možnosti. První je tvoje verze, poslechnout a dobrovolně zemřít. Doznávám, že mi připadá mírně řečeno blbá. Ani mě nenapadne to udělat.

Druhá možnost je ta, kterou navrhuje Diana. Pokusit se bojovat, případně hnát císařovu armádu až do Kjóta. Neříkám, že musíme císaře sesadit, aspoň mu vysvětlit, že s náma nemůže vytírat podlahu jako s hadrem. Dát mu jednou provždy na vědomost, že si kníže Yamanaki nedá od nikoho poroučet.

A potom třetí možnost; tu bych udělal já. Nechat to tady, jak to leží, sebrat co je naše a zmizet. Jak to povídal Saong-Čou: Hrdinský útěk je útěk s kořistí. Utéct bez kořisti, to je útěk zbabělý a bezúčelný. Kdybychom třeba...“

„Útěk je zbabělý za všech okolností,“ pronesl Tošio káravě. „Nadosmrti bych poskvrnil svoje jméno, kdybych... uprchl!“

„Dobře. Tak teda budeme bojovat, no...“

„Jsem věrným císařovým poddaným! Když mi přikáže, abych provedl harakiri, je mojí povinností to učinit, i když já sám nevidím důvod nebo s ním nesouhlasím. Odvážit se odporovat císařským úředníkům je nejtěžší zločin!“

„Tak? A kdo jsi ty, že ti kdekdo může nařídit, co se mu zlíbí? Kdo je tvůj císař, že může poručit člověku, aby si vzal život? Je víc než já, ty nebo tihle dva muži? Každý z nás má jeden meč, kterým bojuje; a taky jeden život! I kdyby se celý svět rozhodl poslouchat císaře, já ho neposlechnu a budu proti němu bojovat, pokud to bude třeba!“

„Správně!“ řekla Diana. „Žádný šašky ze sebe dělat nebudem!“

„Ty jsi cizinec, Charry; nechápeš, že je věcí mé cti poslouchat svého pána!“

„Věcí jeho cti je poslouchat zas jeho pána; a tím je Bůh. Pokud císař rozhodl nespravedlivě, pak rozhodl proti zákonům samotného Boha. Nezasluhuje, abys jej poslouchal!“

„Ale přesto – je to císař! Celé Japonsko by se na mne vrhlo, kdybych se odvážil něčeho takového!“

„No... jak chceš. Asi to vidím špatně, ale já jsem také císař své země a kromě Boha nemám pána! Diana mluví ztřeštěně, ale v jejích slovech je velká pravda: na můj nebo její rozkaz mohou nastoupit naši samurajové. Zkus postavit císařskou armádu proti tisíci tygrů, leopardů nebo jaguárů! Ao Harrap je knížetem jaguárů, stejným jako ty. Aflargeo je princ tygrů, Tannarrwaghirr mluvčí Velkého čaroděje leopardů. Jejich slovo představuje tisíce válečníků, zkušenějších a silnějších než císařovi vojáci. Na náš rozkaz přepadnou jaguáří lodi Kjóto; viděl jsi, jak bojuje Ao Harrap a jeho jaguáři a víš, že není síla, která by se jim mohla v Japonsku postavit. Máme mocné spojence; slíbím Saong-Čouovi s jeho piráty hojnou kořist, to jistě nezaváhají a přijdou nám na pomoc. Jestli si císař myslí, že může beztrestně urážet knížete z Koyanami, je třeba ukázat mu, kde jsou hranice jeho moci!“

„Šógunové z rodu Tokugawa byli poraženi.“ řekla klidně Diana. „Co takhle zahájit éru šógunů z rodu Yamanaki?“

Tošio k ní obrátil překvapenou tvář.

„Prosím, aby si všichni vzpomněli, jak přesně to řekl Hansaró: nerozhodl císař, ale jeho dvořané. Nevedeme vzpouru proti císaři, jehož autorita je nesporná, původ božský a vláda neotřesitelná. Ale proti špatným úředníkům – což můžeme.“

„Tedy... že by to řekl přímo císař, to jsem neslyšel.“ přiznal Hansaró, poněkud nejistě.

„Tak vidíš. Co kdyby ses prohlásil šógunem, vojenským vladařem celého Japonska? Hansaró je překvapen a nelíbí se mu změny, které nastaly v hlavním městě. Jistě se to nelíbí ani dalším vznešeným šlechticům. Co myslíš, připojili by se k tobě?“

Tošio se zamyslel. „Tvůj návrh, Charry, má jednu chybu. Možná máš svoje samuraje ze šlechtických rodů šelem. Možná máš také mocné spojence. Ale žádný z nich nestačí přibýt do Koyanami během čtyř dnů. Zatímco císařští vojáci tu během čtyř dnů budou.“

„Máme svoje samuraje! Můžeme se bránit!“ křičela Diana.

Tošio pokrčil rameny.

„Hansaró, řekni něco! Jdeš s námi do toho?“ dorážela.

Hansaró vstal a nejistě se rozhlížel. „Já tedy... přísahal jsem věrnost knížeti Yamanakimu. Taky jsem bojoval. Jenže... co říkáš, paní, je příliš velké pro mne a moje přátele. To se mi zdá jako záležitost daleko větších pánů, ke kterým patříš ty; ale já ne! My budem bojovat, jak nám nařídíte...“

„Fajn; hlavně, když poslechnete!“

„To jistě ano. Padneme pod hradbami Koyanami, jak nám velí naše samurajská čest a povinnost.“

„Navrhuji,“ řekl jsem. „Abychom přizvali všechny okolní šlechtice, různé samuraje i róniny, aby šli s námi do vzpoury. Máme k tomu skvělou příležitost, sešli se právě na svatbě. Tošio, promluv k nim a vyzvi je, aby ti pomohli se bránit. Řekni jim, že když se jednou opřou císařským úředníkům, bude se na ně i v Kjótu pohlížet jako na svobodné pány, ne jen jako na otroky majestátu, kterým lze poručit cokoliv. Vyzvi je, aby přinutili císaře je respektovat, jako každý evropský král respektuje svoji šlechtu, města i lid. Určité demokratické zásady se dají prosadit!“

„A když ne, tak je nasekáme do jitrnic!“ dodala Diana.

Tošio naslouchal našim návrhům a v duchu hodnotil jejich smysl. Bylo mi jasné, že si vše musí důkladně rozmyslet; dokonce bych mu sám poradil vyčkat do rána, kdyby nebylo tak naspěch a situace nás nehonila. Bohužel...

„Prosím, opusťte mne nyní! Pokusím se vstoupit do meditace a zjistit, jaká je Pánova vůle. Přiznávám, že jsem jen člověk a že si sám nevím rady. Vraťte se na hostinu a na chvíli mne tam omluvte. Přijdu brzy...“

Opustili jsme ho, vrátili se na hostinu a zasedli na svá místa. Oba noví samurajové si sedli k ostatním; někteří znali Hansaróa, který je přivedl, takže se předpokládalo, že se ti dva sice někde zdrželi, ale pán jim odpustil a přijal je na milost.

Poté nastoupili Dianini oblíbení kejklíři, včetně šermířky, která se hodlala dneska vytáhnout. Protože i ostatním se její představení líbilo, povzbuzovali ji a chválili, prodlužovala své vystoupení a podřizovala se jejich přání. Byl druhý den oslav, kdy je dovoleno, aby zábava byla poněkud neformální. Většina hostů měla dobrou náladu a hodlala si ji uchovat do konce.

Když Tošio vstoupil, vše ztichlo; protože se převlékl do jednoduchého kimona, v němž do Koyanami přišel, zdobeného jen svými rodovými znaky. Zato měl za pasem svoje meče. Dívka právě předváděla svou dovednost tím, že rozsekávala předměty, které po ní házeli hosté; jak se zarazila, minula vržené vejce a zůstala nehybně stát s mečem v ruce.

Tošio neusedl. Zůstal stát a ještě pozvedl ruce:

„Bratři! Svolal jsem vás sem na oslavu svatby; není mojí vinou, že vám musím sdělit nepříjemnou zprávu. Císařovi úředníci se mne rozhodli sesadit a zabavit knížectví Koyanami. Navíc na nás táhnou asi tři tisíce vojáků a další se připravují. Hrozí mi válka a zkáza všeho, co mám a čemu jsem chtěl vládnout jako dobrý správce. Proto vás teď žádám, vás, kdož jste mi přáli štěstí a úspěch, abyste mi dali svoje meče, jimiž bych tohoto úspěchu a štěstí mohl dosáhnout...“

Nastalo trapné ticho. Páni šlechtici seděli, jako by jim právě někdo sdělil, že v čaji, který vypili, je jed. Potom jeden z nich vyskočil od stolu: „Co to říkáš? Chceš bojovat proti císaři?“

„Nechci. Ale jak se zdá, císař chce bojovat proti mně. A já se musím bránit!“

„Císař má přece právo tě sesadit,“ pronesl jiný starší pán. „Má právo jmenovat knížetem v Koyanami kohokoliv a zase ho odvolat. Na to si ty nemůžeš stěžovat!“

„Avšak pravdou je, že knížetem Koyanami jsem já a že jsem nijak císaři neuškodil; proto císař nemá právo křivdit mně!“

Ozval se šum nesouhlasu s těmi opovážlivými slovy.

„Mladíku!“ řekl jeden ze starých šlechticů. „Měl bys vědět, že je jiný způsob, jak vyjádřit nesouhlas s císařovým rozhodnutím, které já ostatně uznávám a podřizuji se mu. Způsob, který méně poskvrní tvoji čest než vzpoura proti majestátu!“

„To vím. Ale této možnosti použiji teprve tehdy, nepodaří-li se mi obhájit svoje právo mocí.“

Stařec vyskočil na nohy a vztáhl kostnatou ruku: „Potom nejsi pravý rytíř Bušidó! Jsi jakuza, dobrodruh, který nedbá na zákony a čest! Císař dobře udělal, že ti bere zemi, která ti nepatří!“

Tošio Yamanaki se zamračil. „Za taková slova bych tě měl potrestat zbraní; ale nevyhledávám rozbrojů se starci, kteří už nevědí, o čem jejich ústa žvatlají. Pil jsi mnoho vína a nevíš, co se děje. Jdi spát, starče, a neruš muže v rozhodování!“

Starý pán se rozklepal na celém těle; rozčílením se mu chvěl hlas, když křičel z plna hrdla: „Taková urážka! Takovou urážku si musím nechat líbit? Od muže, který je jakuza, tím i lupič a vrah? Ať zčernáš, pomlouvači a lháři, ať se země otevře a pohltí tě, když urážíš moje bílé vlasy, které...“ rozkašlal se a třesa se, dopadl zpět na svoje místo.

„Jak chceš,“ pokrčil Tošio rameny. „Třeba jsem jakuza; a možná vzbouřenec. Ale půjdu proti vládním vojákům a vysvětlím každému, třeba i císaři, že práva šlechticů mají také svou cenu a že je nesmí jen tak přecházet! Vy si dáváte poroučet lidmi z Kjóta, kteří za celý svůj život neopustili císařovy předpokoje, kteří mu přinášejí mylné informace a drží ho v zlaté komnatě, nenechají ho s nikým promluvit! Císař nikoho z nás nezná, nemá ani ponětí, kde leží Koyanami, o němž rozhodl! Má vůbec právo rozhodovat o životě šlechtice, který mu nikdy nestál tváří v tvář?“

Vznešení hosté žasli a hleděli jeden na druhého. Až jeden řekl: „Který ďábel ti nasadil do hlavy takové myšlenky? Víš přece, že za taková slova byl už před pěti sty lety upálen mnich, jehož jméno bylo vymazáno a zapomenuto na věky?“

„Nebylo zapomenuto. Jmenoval se Watazuma Gaiku a jeho svitky jsem četl v Yokohamských svatyních. Ale o tom teď nemluvím; chci vědět, kdo z vás se odváží stanout vedle mne s mečem v ruce a bojovat jako já proti těm, kdo chtějí pošlapat naše práva! Kdo půjde se mnou bránit se proti císařským vojákům?“

Opět nastal šum úžasu. Někdo vykřikl: „Neslýchané!“, jiný „To je opovážlivost!“, někdo dokonce: „Zabít ho na místě!“

„Kolik mužů máš ty?“ zeptal se jeden mladý muž.

Tošio počal vypočítávat na prstech: „Jsem tady já. Charry Guyrlayowe, jeho žena Diana, tři jejich samurajové s pruhovanou a skvrnitou kožešinou. A máme pár potulných samurajů, v jejichž prostých šatech však bije velmi ušlechtilé srdce. Je nás deset.“

Satomo Ogura se zvedl ze svého místa a přešel k nám. Jeho dva synové se mu postavili po bok, vedle nich mladý samuraj, jehož jméno bylo Kidži. Ostatní, včetně služebníků, samurajů a vazalů rodu Yamanaki, hleděli jeden na druhého a mlčeli.

„No no!“ řekla Diana, která už nevydržela mlčet. „Jenom se tak moc nehlaste, vy hrdinové! Věděla jsem, že jste všichni ukázkoví zbabělci; ale že nejvyšší šlechtici z celého kraje jsou ještě zbabělejší než potulný samuraj, kterým tak opovrhují, ba dokonce než žena, to mi fakt nikdy nepřišlo na rozum!“

„Ty se nemáš čeho bát, když jsi Pastýřka draků a chrání tě božská moc!“ vykřikl stařec, který se už vzchopil. „Kdo ví, zda vůbec jsi žena a ne zpotvořenec, který má jen ženskou tvář!“

„S kdejakým šupákem se o tom bavit nebudu!“ mávla rukou Diana. „Mlč, starý hlupáku, a styď se!“

Stařec se zas rozkašlal a klesl zpátky do podušek; Diana zatím položila ruku na rameno mladé artistce, která ještě pořád držela v rukou samurajský meč, s nímž cvičila:

„A co ty, Oiči? Ty by ses nebála jít s námi do boje, viď? Umíš zacházet mečem líp než tihle zbabělci!“

„Ovšem, paní! Umím bojovat lépe než mnozí samurajové. Ale jsem z rodu ještě nižšího než sedláci a sluhové, proto se živím se svými bratry jako komedianti a herci...“

„Co na tom záleží? Ozbrojíme třeba sedláky! Ať nám oni pomohou proti vojákům! Sedlák, který dovede zacházet se srpem, se přece nemusí bát žoldáka s oštěpem, který nedokáže ani pořádně zamířit, když jím hází! Pojďte s námi, když se nebojíte!“

„A... dostali bychom kousek pole? A právo postavit si dům? Moji bratři umějí bojovat líp, než předvádějí...“

Tošio kývl hlavou.

„To je strašné!“ vykřikl kdosi. „Pozvat sedláky, aby bojovali mečem jako rytíři je neodpustitelný přečin!“

„Lepší statečný sedlák než zbabělý samuraj!“

„Dost!“ rozkřikl se jiný. „Nebudu to poslouchat! Odcházím!“ Pak čiperně vyskočil a hrnul se pryč. Jeho žena za ním.

„Jdi,“ řekl kníže Yamanaki. „Ať jde každý, kdo je tak zbabělý, že se dá raději zabít, než by zvedl meč k obraně!“

Nastala vřava; všichni, kdo tu byli, se zvedali a mazali ke dveřím, jako by v paláci vypukl požár. Naši samurajové se z velké většiny zvedli také a zmizeli za ostatními; mimo Ogury a jeho synů tu zůstalo tak pět válečníků, kteří nevěděli, zda se nemají taky rychle ztratit. Kromě nich zůstal ten mladý muž, který se vyptával Tošia na počet našich bojovníků; jeho samurajové chtěli odejít, ale on je zadržel.

„Tošio, jsem tvůj přítel a mívali jsme se rádi, nechtěl bych tě opustit. Tvůj boj je sice předem ztracený; ale podaří-li se ti sehnat aspoň tisíc mužů, se kterými by ses mohl opřít císařské armádě, můžeš počítat i se mnou a mými samuraji. Postavím ti tři sta vojáků a možná seženu tak dvacet přátel, aby nám pomohli. Slibuji, stačí, abys měl tisíc mužů a já se přidám! Víš, kam mi máš dát zprávu...“

Tošio mu stiskl pravici. „Nevím, Hako. Možná se mi to podaří. Když ne, buď sbohem a vzpomínej na mne jako na přítele...“

„Sbohem, Tošio. Ať ti ochranná Božstva dopřejí vítězství!“

Hako kývl na svoje samuraje a spolu s nimi vyšel ven. Osaměli jsme; Hansaró a jeho samurajové, Ogura se svými syny, pět našich bojovníků s vyhýbavými pohledy, tři šelmy, Diana, Li a Kamiči, která klečela na svém místě za stolem a po nalíčené usmívající se tváři jí tekly slzy.

„Co teď, Tošio?“ ptal jsem se.

„Nic. To je konec. Konec všeho!“

„Ještě ne! Máme čtyři dny času, až pak přijdou císařští. Do té doby se přece dá...“

„Nedá se nic a ty to víš! Až přijdou, naleznou tu jenom moji mrtvolu. Nemohu tě žádat, abys mne následoval do říše stínů! Nemohu to od nikoho žádat... Vy – jestli nechcete zůstat, raději jděte! Kdo nechce bojovat, bojuje špatně...“

Pětice samurajů se podívala jeden po druhém, pak se jeden zvedl a šel pryč; ostatní čtyři za ním, jako by je táhl na laně.

„Já počkám, jak se rozhodne Charry.“ řekl Hansaró a jeho dva průvodci se zašklebili.

Přistoupil jsem ke knížeti a vzal ho kolem ramen. Nebyl velký a nedalo mi moc práce jej takto obejmout.

„Dobře poslouchej, Tošio. Řekl jsi, že mne nemůžeš žádat, abych tě následoval. Ale já to udělat mohu. Já mohu říct, abys nechal tuto nevděčnou zemi osudu a šel za mnou!“

Tošio zvedl hlavu a v jeho šikmých očích probleskl život.

„Do tvého Arminu?“

„Je-li tvůj císař tak pošetilý, že se chce zbavit nejlepších mužů ze svých poddaných, já takový blázen nejsem. Navrhuji ti, abys šel se mnou a vybudoval si nový domov v mé zemi. Nemohu ti dát knížectví, jako máš tady; ale dám ti dům a pole – a právo stát do konce života vedle mého trůnu!“

Tošio Yamanaki se usmál. „Potřebuješ moje služby, pane?“

„Potřebuji tvůj meč, tvoje ruce, tvoji hlavu! Potřebuji, abys mi dával to, co dávali tvoji předkové císaři. A slibuji ti, že tě nikdy nebudu trestat bez příčiny a upírat ti tvá práva!“

Tošio se rozhlédl síní; jeho oči se setkaly s očima Kamiči, která už neplakala a hleděla na mne s otevřenými ústy.

„Potřebuješ jenom mne – samotného?“

„Platí to i pro tvou ženu a tvoje děti, až budete nějaké mít. I pro tvoje samuraje a poddané, chtějí-li jít s námi.“

Tošio o dva kroky ustoupil. „Můj pane, půjdu s tebou a budu ti sloužit, dokud budu živ! Mám tě rád; vděčím ti za život a vím, že bys byl ochoten zemřít za mne, jak jsi to dokázal! Jsi pánem své země, ale já tě miluji jako bratra! Sloužit tobě budu rád!“

„Pane, vzpamatuj se!“ řekl Satomo Ogura. „Chceš odejít a svou zemi zanechat na pospas komukoliv?“

„Země, která se nepostaví za svého pána, nestojí za to, abych za ni bojoval! Kdo se za mne postavil? Ty a tvoji synové, Kidži, Nakawaba, Hansaró, Motome a Išima. Chcete-li jít se mnou, budete vítáni. Ne-li, potom vám přeju štěstí na všech vašich cestách, ať vedou kamkoliv. Ty, dívko, i se svými bratry můžete jít dále svojí cestou; nepřinesl bych vám štěstí!“

„Pán nám dovolil, abychom šli s ním,“ řekla Óiči. „Když jsi nám to slíbil, dáš nám taky kus pole, abychom se uživili?“

„Dám,“ řekl jsem. „Každý, kdo chce pracovat, je vítán.“

„Tak já jdu taky!“ řekl jeden z Ogurových synů. „Ty ne, Kidži?“

„Nemám otce ani matku,“ řekl Kidži. „Ty, vznešený Oguro, ses mne ujal jako otec a dal jsi mi vyrůstat se svými syny. Půjdu do té země, protože nemohu dělat nic jiného!“

„Já ale zůstanu tady,“ řekl Ogura. „Jděte, děti; já jsem starý a osamělý jako stará borovice na skále nad mořem. Dožiju svůj život v počestnosti, jak mi káže mrav; ale vy jděte za svým novým pánem, protože vidím, že bude lepší než ti, které by nám osud dal zde v Koyanami!“

„Taky půjdu,“ řekl Hansaró. „Nemám nic než svou bídu; tu mohu mít i ve tvé zemi, pane! Možná mi štěstí bude přát, vydělám si nějaké peníze a koupím si ženu! Dovolíš mi za tebe bojovat?“

„Samozřejmě! A vy dva?“

Motome se zašklebil a vycenil bezzubou přední dáseň: „Jsme chudí potulní samurajové; ale to můžeme být i tady v Japonsku. Třeba nás někde zasáhne meč nepřítele už zítra, třeba až za rok nebo za deset let. Ale zůstaneme tady, protože tohle je naše vlast a jinde nemůžeme být šťastní jako tady. Já zůstanu.“

„Já taky,“ řekl Išima. „Prosím, abyste se na nás nehněvali. Chcete-li, budeme vám sloužit, dokud neopustíte svou vlast!“

Tošio se rozhlédl síní. „Odejdu! Když jsi mi takto poradil, Charry, řekni mi taky tohle: Co mám udělat se zemí, která mi patří, s tímto hradem a vším, co mi odkázali předkové?“

Motome postoupil vpřed: „Můj pane, ty jsi kníže, můžeš všechno; ta země ti patří a je tvým vlastnictvím. Můžeš s ní udělat cokoliv – taky prodat ji můžeš!“

Tošio se otočil k samurajovi a se zájmem na něj pohlédl:

„Prodat? To myslíš žertem? Knížectví Koyanami dal císař svému synovi a v celém Japonsku není síla, která by se odvážila vzdorovat císařovu rozkazu! Nikdo se neodváží koupit Koyanami, protože by se tím postavil proti císaři!“

Motome se křivě usmál. „Je jeden takový. Hakadata!“

Satomo Ogura sebou škubl, jeho synové položili ruce na meče, i Tošio se zamračil. Kamiči lehce vykřikla a přiložila si ruce na obličej.

„Nevyslovuj to jméno přede mnou!“ řekl zostra Tošio.

„Proč, pane? Hakadata je člověk, který může koupit knížectví Koyanami, může je zaplatit a může je obhájit před kýmkoliv; třeba před císařem, protože jeho moc je stejná jako císařova. Hakadata si moc přeje být knížetem, řádným a právoplatným knížetem! Koupí od tebe tvoji zemi, dáš-li mu ji...“

„Ne! To přece nemohu! Řekni něco, Charry!“

„Kdo je to Hakadata? V životě jsem o něm neslyšel...“

„Je to muž, který bojuje mečem a bere si, co patří jiným,“ řekl Motome. „Námořní lupič, který sídlí na pobřeží nedaleko odtud. V jeho službách jsou tisíce bývalých samurajů a jeho bohatství je možná větší než bylo bohatství samotného šóguna!“

„Potom nic nebrání tomu, abys mu knížectví prodal. Když jsi neuspěl s legálními úřady státu, je třeba se pokusit o spolupráci s jejich nepřítelem.“

Tošio se nejistě rozhlédl po ostatních.

„Pane, tvá čest ti nedovoluje stýkat se s lupičem!“ připomněl Ogura. „Je to člověk, který byl vyvržen ze společnosti a stal se nepřítelem celé země!“

„Je to člověk, kterému země ukřivdila a společnost jej vyvrhla! Je to muž, kterému se stala křivda a který také vzal do ruky meč, když jeho právo bylo zneuctěno a pošlapáno.“ řekl Hansaró. „Muž, který by byl možná knížetem, kdyby mu neupřeli, co mu patřilo!“

„Ty ho bráníš?“ zeptal se Ogura. „Znáš ho snad?“

„Ne – ale znám některé z jeho samurajů. Jsou to moji přátelé a poctiví muži. Nevím, co bych jim mohl vytknout.“

Tošio se rozhodl: „Prodám Koyanami pirátu Hakadatovi! Ať se ten pirát a císařovi zmocněnci dohodnou, kdo bude vládnout nad touto zemí! Já odtud odejdu a vy se mnou!“

„Stane se, pane.“ řekl Ogura. „Vydej nám rozkazy!“

Tošio se obrátil na mne – a já řekl: „Všichni, kdo pojedou s námi, se připraví k odjezdu! Vezmou si svůj majetek a přichystají se na cestu. Chcete-li, můžete si vzít s sebou služebnictvo, pokud k němu máte důvěru; avšak upozorňuji, že každý jednotlivý člověk projde obřadem, při kterém naše šelmy prověří stav jeho způsobilosti. Některé mohou vyřadit a my se podřídíme jejich úsudku.“

„Jaký je k tomu důvod?“

„Moje šelmy jsou ve službách ochranných božstev.“

Tento důvod považovali všichni za nejdůležitější možný.

„Doporučuji, abyste svoje jmění naložili na dvoukolové káry, do kterých zapřáhnete koně. Můžete vzít i koně z knížecích stájí. Máte-li ženy nebo dívky, jistě pojedou s vámi, ať se tedy starají o náklad. Já doprovodím Tošia k Hakadatovi; jak je to daleko?“

„Za tři dny tam budeme.“ řekl Motome.

„Pěšky nebo na koni?“

„Pěšky.“

„To znamená, že na koních za den! Den tam, den zpátky; takže budeme mít ještě dva dny na to, abychom se vydali k hranicím. Než sem přitáhne císařské vojsko, budeme už daleko odtud a vládnout tu bude Hakadata!“

Tím bylo vše skončeno; jenom mladý Kidži měl ještě něco na srdci. Poklekl před Tošiem: „Dovol, abych ti přednesl prosbu!“

„Mluv – splním ti ji!“

„Pane, přimluv se u mého pána, rytíře Satomo Ogury, aby na mne shlédl s milostí! Chci jej požádat o jeho dceru Suzuki, kterou miluji; ale obávám se, aby nepohlížel na tuto žádost špatně!“

Satomo, na něhož se obrátily naše zraky, povzdechl.

„Chtěl jsem ti vždycky dát Suzuki; ale nedomníval jsem se, že mi ji vezmeš tak brzy. Jsem starý, osamělý, mám už jenom ji! Dám ti ji, Kidži; dám ti vše, co jsem měl a přeji ti štěstí...“

Kidži šťastně děkoval, mladí Ogurové se smáli a očividně měli radost, že jejich kamarád se stane jejich příbuzným.

To byl konec všech pohnutých událostí; Tošio všechny propustil, aby se připravili. Kidži a Ogurovi synové běželi zvěstovat tu novinu dívce Suzuki, Hansaró se svými přáteli zaujali hlídky na význačných místech. Zůstal jenom Ogura – sedl si o opuštěnému stolku a hleděl mlčky a smutně na misku horkého vína.

„Tak,“ řekl jsem. „Nečekal jsem takový konec!“

Starý samuraj ke mně obrátil oči. „Ty jsi moudrý muž! Co říkáš; stalo se dobře to, co se stalo?“

„Myslím, že ano...“

„Celý život jsem žil poctivě a čestně! Poslouchal jsem císaře a jeho úředníky, sloužil knížeti – nejdřív Yamanakimu, pak Kagešu Omó, potom Tošio Yamanakimu. Měl jsem dva syny a dceru a podařilo se mi získat si přední postavení mezi knížecími samuraji. Nikdy jsem neublížil nevinnému a vždy jsem trestal zlo, jak je má povinnost. Byl jsem vážený, bohatý a šťastný. A tomu je teď konec. Co na to říkáš?“

„Vážím si tě, Oguro; protože jsi byl takový, jak jsi řekl. Říkáš, že všechno končí, ale není to pravda. Tvoji synové, dcera, zeť, všichni půjdou po nových cestách, v zemi, která je přijme a dá jim domov! Budou šťastní; netrap se tím.“

„Vím to. Věděl jsem to ještě dřív, než se vrátil Tošio. Přece jsem byl jedním z důvěrníků knížete a četl přípisy, které mu docházely z hlavního města. Víš, jaké byly?“

„Ne... to opravdu nevím.“

„Naše země už není Nippon! Naši šlechtici už nejsou samurajové! Náš císař zatoužil, aby se tato země podobala zemím západních ďáblů, bílých lidí! Ruší všechny naše starobylé zvyklosti, odmítá naši víru, kodex Bušidó... všechno! Nevím, je-li to přání našeho božského císaře nebo jeho okolí; ale děje se to!“

Neřekl jsem nic. Cítil jsem v jeho slovech hořkost.

„Když jsem byl mladý, strávil jsem dlouhý čas v klášteře ve službách svého duchovního mistra. Učil jsem se od něj moudrosti, Zenovému vědomí. Ale teď už není žádný Zen, žádní duchovní mistři a žádná cesta vědění! Teď posílají šlechtici svoje syny do zemí jménem Anglie a Amerika, aby se tam učili!“

Povzdychl jsem si. Nejspíš měl pravdu.

„Zůstanu sám, bez přátel, bez příbuzných, bez domova! Nebudu mít nic, ani střechu nad hlavou, ani penízek, za který bych si koupil svou rýži! Budu bědnější než toulavý pes; nebudu mít nic, ani kousek místa, na němž bych složil hlavu! Všechno, co mám, dám svým synům a dceři; prodám i dům, protože nechci žít sám ve velkém domě, nepotřebuji to! Zbude mi meč, kterým jsem bojoval za čest rodu Yamanaki. Za koho budu bojovat teď?“

„Pojď se mnou! Můžeš žít se svými dětmi...“

„Ne! I toulavý samuraj ví, kde je jeho vlast a miluje ji, ač mu nedává nic než rány a pohrdání. Motome a Išima zůstali, i když se mohli mít dobře ve tvém stínu. I já zůstanu; příliš dlouho jsem žil, jsem starý a nechci odejít.“

„Za dávných časů byli v této zemi muži, kteří měli duchovní poznání a dovedli tasit meč na obranu práva! Toulaví samurajové, kteří mstili křivdy a potírali bezpráví. Muži, kteří konali dobro svému lidu. Jsi Zenový mistr, musíš to vědět.“

Ogura ke mně otočil hlavu. „To mi radíš? Jít světem a bojovat za práva vdov, sirotků, chudých a ukřivděných?“

„Bojoval jsi za knížecí rod. Proč nechceš bojovat za ty, kdo mají jenom slzy a svou bezmocnost?“

Satomo Ogura si povzdechl; potom povstal.

„Dal jsi mi nový cíl života! Děkuji ti. Půjdu...“

Brzy ráno jsme vyrazili z Koyanami. Tošio, já, Diana, Hansaró, Motome, Išima, Li, oba Ogurové a naše tři šelmy. Kidži zůstal doma a připravoval se na svatbu se šťastnou Suzuki. Motome nás vedl; i když napřed jsme museli kvůli těm samurajům jet pomaleji, za pár hodin se naučili jezdit lépe a mohli jsme trochu přidat. Před polednem jsme dorazili na hranici Koyanami, v jiném místě než minule; hranice opět tvořily hory a v těch horách byla malá chatrč s deseti vojáky a dvěma sešlými samuraji, kteří se nám hluboce klaněli, když jsme jeli okolo nich.

Celý zbytek dne jsme se pletli v horách. Teprve když se slunce klonilo k západu, spatřili jsme moře a na jeho břehu pod horami něco jako vesnici a několik zakotvených lodí. Tam nás také zastavila skupina deseti jezdců v čele se samurajem.

Byl jsem zvyklý, že vojáci se odvažovali boje pouze v přesile, a to pořádné; tihle nám rázně vyjeli vstříc, sotva nás spatřili a samuraj, do hněda opálený a s tváří ničemy, se zeptal: „Kdo jste a kam jedete?“

„Jsem kníže Tošio Yamanaki; jedu k tvému veliteli Hakadatovi!“

Samuraj se tomu ani moc nepodivil; pozorně si nás všechny prohlédl a zdálo se, že je s námi spokojen. Jenom když spatřil šelmy, zarazil se a ukázal na ně:

„Ta zvířata patří k vašemu doprovodu? Slyšel jsem, že bojují jako lidé! Varuji vás, nedovolte jim vrhat se na lidi, které po cestě potkají; jinak se Hakadata rozhněvá!“

„Odkud jsi slyšel o šelmách?“ zeptal jsem se.

Drze se mi usmál do očí: „Vím to! Jeďte!“

Yamanaki beze slova pobídl koně a Hansaró se smál: „Ti vědí všechno, pane! Jistě vědí, kdo jsme, každý z nás! Hakadata bude informován, než tam dojedeme!“

„Jak? Přece nemůže mít telegraf!“

„Možná ho má. Nevím sice, co to je, ale Hakadata má všechno, co si přeje mít...“

Asi o dvě míle dál, už v hustém lese, jsme narazili na další strážnici, tentokrát o třiceti vojácích a deseti samurajích. Ti vojáci už nevypadali tak nemožně jako jiní, místo kopí měli staré i novější ručnice, mnozí místo kimona různé evropské oděvy, mnohem účelnější než starojaponský kroj. Také jejich vzhled byl bojovnější než u vládních vojáků.

„Ano, pane, čekáme tady,“ řekl velitel těch mužů. „Buďte tak nesmírně laskavi a vyčkejte zde příjezdu muže, který vás přivítá a zavede k Hakadatovi!“

Tak jsme sesedli a čekali. Ani to netrvalo tak dlouho.

Napřed se ozval dusot kopyt; potom se ze zatáčky vynořila četa jezdců a zastavila před chatrčí, v níž jsme čekali. Jejich vůdce svižně seskočil ze sedla a kráčel k nám; dost jsem se zarazil, tohle jsem na mou duši nečekal.

Byl to muž tak asi třicetiletý, oblečený do jezdeckých kalhot, vysokých holínek s ostruhami, bělostné košile a černé vesty s vyšívanými květy různých barev; límec měl převázán úzkou černou vázankou. Na hlavě měl klobouk se širokou střechou, amerického vzhledu, přidržovaný pod bradou řemenem. Neměl meč, ale u boku se mu houpal americký revolver. Nebýt šikmých očí a celkového vzhledu obličeje, považoval bych ho za bohatého rančera.

Vstoupil a smekl klobouk, totiž postrčil ho dozadu za krk, takže jsem viděl, že nemá samurajský copánek, ale plasticky ostříhané vlasy, jak to nosí běloši. Usmál se a řekl:

„Můj pán, všemocný Hakadata, pán moře, si dovoluje pozdravit mými ústy knížete Tošio Yamanakiho a celý jeho doprovod a prosí, aby mne vznešené panstvo doprovodilo do sídla pána moře!“

Tošio pokývl hlavou. Mužův vzhled ho hrubě urážel, ale nedal to na sobě znát.

Muž zatím přistoupil ke mně a řekl kupodivu dobrou angličtinou, až na to, že nedokázal vyslovit l a nahrazoval je r:

„Jste nám vítán, pane de Guyrrrayowe! Zajisté vám bude příjemné hovořit se mnou angricky, protože japonština musí jistě vašim uším znít poněkud obtížně! Dovorte, abych s vámi hovořir angricky, děrá mi to potěšení!“

„Mně taky; i když angličtina není má rodná řeč. Ale kde jste se to vy tak skvěle naučil?“

„Navštívil jsem ledaskterou zemi. Byl jsem v Hongkongu, Manile, Macau i Port Arthuru, všude kolem. Mimo to jsem se byl krátce podívat v Americe. Tam jsem si navykl na civilizované mravy.“

Diana se zašklebila. „Takže zřejmě pohrdáš svými japonskými bratry,“ řekla japonsky a přimhouřila při tom oči. „To od tebe není hezké, že ses dal zlákat na barbarské zvyklosti bílých ďáblů a zavrhl jsi způsoby svých předků...“

Podíval se na ni, pak se rozesmál: „Hrajete to všechna čest, paní hraběnko! Věřím, že se vám povedlo oklamat řadu lidí v tomto zaostalém státě. Ovšem s laskavým dovolením, já nejsem samuraj, abych si neuměl vyjasnit, co se skrývá za japonskou fasádou.“

„Je zajímavé,“ řekl jsem. „Že jste tak rychle identifikoval moji ženu a znáte moje a její jméno; dokonce i tak podrobnou věc, jako je šlechtický titul. Znamená to, že víte o naší přítomnosti více než jiní?“

„Usuzujete naprosto správně. Vím všechno. Vše od chvíle, kdy jste přistáli u japonských břehů.“

„Což znamená, že to ví také Hakadata?“

„Samozřejmě! Ví všechno, co vím já, a naopak. Zřejmě jsem se vám opomněl představit: Jsem Yoši Hakadata, syn Jeho Excelence. Snad vám bude příjemnější mi říkat americkým jménem Joe Halkett.“

„Moc nás těší! Je od vás hezké, že jste se osobně obtěžoval nás přijít přivítat...“

„Houbeles,“ plácl mne zeširoka dlaní po rameni. „Jde o kšefty, kamaráde; přece nezaváhám, když z toho koukají nějaký drobný!“

„O.K., Joe. Tak bysme snad mohli jet, ne?“

Zasmál se, kývl hlavou a šel ke koním. Ještě se ale zarazil, obrátil se ke mně zpátky a dodal: „Ale jestli můžu poradit, kamaráde, ke starýmu pánovi si takový chování nedovolujte! Stařík je poněkud staromódní a potrpí si na obřadnost a slušný japonský vystupování. Čajový obřady, klanění a tyhle meče; bez toho neuzavře žádný kšefty. Abyste nenarazil při tý krasojízdě...“

„Neměj péči,“ řekla Diana. „My z toho ňák vybruslíme!“

Mladý Hakadata se široce zašklebil, zamával jí kloboukem a hrnul se ke koni. Nasedal jako starý honák dobytka; kdoví, v jaké společnosti se učil americkým mravům.

„Vypadá to, že mladej pochytil z americký výchovy právě ty věci, na který by Amíci měli radši zapomenout,“ posoudila Diana arminsky. „Tošiovi se to taky moc nezdá, koukej...“

Yamanaki arminsky rozuměl; pootočil hlavu a sevřel rty do pohrdavého úsměvu. Nepotřeboval nic říkat.

Tlupa Hakadatových jezdců nás obklopila a vyrazila dolů k moři. Yoši jel cvalem, zřejmě nám chtěl ukázat, co umí; jeho vojáci se stěží drželi na koních. Ovšem na nás nemohl udělat dojem jako na Japonce, jízdě moc neuvyklé; žádný z nás nespadl, ani naši samurajové ne, což je co říct. Když jsme dojeli na hlavní cestu a museli zvolnit, Yoši se otočil a když zjistil, že jsme ve zdraví přežili, asi se v duchu zasmušil, že se to nepovedlo. Ale byl natolik Japoncem, aby se tím nedal odradit.

Jeli jsme teď utěšeným krajem dobře obdělávaných polí; zdálo se mi, že pole vypadají mnohem lépe než kdekoliv jinde v Japonsku a lidé, které jsme viděli, nebyli tak vyhublí a zbídačení. Ovšem byla už téměř tma, tak jsme si nemohli nic moc prohlížet. Možná to bylo jenom zdání. Všude byla spousta ozbrojenců se zbraněmi tradičními i kupodivu moderními: pušky, revolvery, evropské šavle se mísily s kopími, luky a šípy a samurajskými meči. Jeden z našich průvodců měl za pasem malajský kris, nám důvěrně známý; pro jeho dobro jsem chtěl doufat, že je to jen náhoda.

Konečně jsme se vřítili do vesničky a slyšeli zřetelně šplouchat moře; Yoši zarazil, dal rozkaz a jeho jezdci zapálili pochodně. V jejich svitu jsme pokračovali krokem k moři a tam zarazili u dlouhého betonového mola. Skutečně říkám: to molo bylo z betonu, což mne velmi překvapilo, doposud jsem v Japonsku byl zvyklý spíš na dřevo a papír. Na konci mola zářila světly loď, pevně zakotvená a osvětlená barevnými lampióny.

„Prosím,“ řekl Yoši. „Hakadata vás očekává!“

Stráže zůstaly na okraji mola; s námi šel jen Yoši a čtyři muži se samurajskými meči. Došli jsme k lodi, kde čekali další čtyři, vyzbrojení vojenskými puškami. Yoši jim dal pokyn a oni nás propustili na můstek, vedoucí na loď. Paluba byla plná ozbrojenců a ti nás sledovali zamračenými pohledy. Tam jsme také nechali svoje zbraně, neboť k Hakadatovi se chodilo bez mečů. Ponechal jsem si v kapse kimona revolver; ale Yoši mne s omluvným úsměvem prohledal a zbraň mi sebral. Dianě zůstal nůž v rukávu, ježto americká výchova toho gentlemana měla i jednu přednost; dámu si prohledávat neodvážil.

Potom nás uvedl po strmých schůdkách do lodní kajuty, vybavené jako audienční sál japonského knížete; avšak místo kaligrafických průpovídek a básní na stěnách tam visely dva originály japonských mistrů: pohled na Fudžijamu a dva samurajové při souboji, skvělé barevné dřevoryty. Yoši nás usadil na podušky; své pohostinství dával stejně šelmám jako našim samurajům i nám, nedělal mezi námi velké rozdíly. Sám si sedl také a dlouho jsme mlčeli a čekali, než se odsunuly dveře a vstoupil Hakadata.

Očekával jsem, že to bude buď lupič podobný bukanýrovi z maleb v Evropě nebo blahobytný Japonec v kroji a s celou parádou. Ale zklamal mne; byl to pán tak padesátiletý, prošedivělé vlasy učesané po evropském způsobu a silné brýle, za nimiž jeho oči působily mrtvě jako oči ryby. Nebyl oblečen ani evropsky ani japonsky. Měl na sobě černý župan s jemně vyšívanými ornamenty, které se matně leskly, pod ním bílou košili s fiží a na krku amulet podivného tvaru. Do klopy županu měl zasunutou bílou chryzantému, do fiží košile ozdobnou jehlu s velkým diamantem místo hlavičky. Na rukou prsteny, na zápěstí náramkové hodinky s diamantovými přívěsky, které tiše cinkaly, když pohnul rukou. Kdybych neznal jeho totožnost, těžko bych odhadoval, k jaké kultuře může patřit.

Nicméně přivítal nás s japonskou obřadností, usedl do podušek a služebnictvo v japonských krojích servírovalo čaj na porcelánu udivujícím krásou. Hansaró a jeho samurajové se omluvili, že neznají čajový obřad; Yoši znal všechny finesy jemného chování, ale vyjádřil se o nich značně neuctivě.

Teprve po čajovém obřadu a po dlouhé chvíli ticha Hakadata řekl jemným, ušlechtilým hlasem japonského šlechtice:

„Jakkoliv mne těší, že mne moji vzácní hosté ráčili poctít svou nejjasnější návštěvou, domnívám se, že účel té vznešené návštěvy není jenom ten, abychom se vzájemně poznali a navázali spolu přátelské vztahy. Je mi známo, že knížectví Koyanami se nachází poněkud v tísni – prosím, abyste přijali mé ujištění, že nehodlám této tísně nikterak využívat.“

Tošio Yamanaki pokývl hlavou. „Jak víš, že knížectví Koyanami je právě v tísni? Víš snad také, co hrozí mému území?“

„Tvému území hrozí čtyři tisíce císařských vojáků, kteří na Koyanami táhnou v prvním sledu a dorazí k tvému městu zřejmě pozítří ráno. Dále pět tisíc vojáků, kteří vyšli den po nich; pak deset tisíc vojáků, kteří táhnou za nimi ve vzdálenosti dvou denních pochodů. Kromě toho je připraveno dalších dvacet tisíc, kteří jsou v pohotovosti vydat se na cestu do Koyanami, až dostanou rozkaz. Kromě toho se císařské lodi chystají obsadit přístav Caguja, aby vám odřízly zpáteční cestu.“

Hakadata to říkal s tak přátelským obličejem, jako by nám vyprávěl, co se mu v noci zdálo a co považuje za zvlášť příjemný sen. Tošio se otočil na Hansaróa, ten pokývl lehce hlavou a naznačil, že sice nic přesně neví, ale věří tomu.

„Nemusíš pochybovat o mých slovech, příteli! Mám informace přímo ze štábu císařských vojsk. Vědí dobře, že bys mohl mít silnou obranu, zvláště zpočátku; znají trochu i sílu hraběte Guyrlayowa, proto jsou rozhodnuti vést útok proti šelmám na jeho lodi, které nahánějí strach jejich vojákům.“

„Kdy asi tak obsadí přístav?“ ptal jsem se.

„Dá se to očekávat asi za týden, možná dřív. Lodníci nejsou tím plánem nijak nadšeni a nebudou se snažit střetnout s tvými silami dřív, než bude bezpodmínečně nutné.“

Chvíli jsme všichni mlčeli.

„Zajisté chápeš,“ řekl Tošio. „že to znamená konec knížectví Koyanami a zánik rodu Yamanaki.“

„Ano. V případě, že budeš nepřátelům čelit, znamená to konec tvůj i knížectví.“

„A přesto je v Japonsku síla, která je schopna čelit císařskému vojsku. Jsi to ty, Hakadato.“

„Rozumím ti; chápu, na co myslíš. Uvažuji nad tím od chvíle, kdy jsem se dozvěděl o výpravě proti tobě, avšak musím ti říct, že jsem dosud na rozpacích. Jsi kníže a já jen dobrodruh, jakuza; mnozí mne dokonce nazývají lupičem! Nevím, zda jsem vůbec oprávněn ti pomoci v boji!“

Tošio pozvedl hlavu a pohlédl na piráta s úžasem.

„Jako vždy, když jsem na rozpacích, předložil jsem tuto otázku své radě; a rada se k mé velké lítosti usnesla, že není v našem zájmu pomáhat ti při obraně proti císaři. Lituji toho tím víc, že mne nikdy nerozdělovalo nepřátelství s tvým otcem, což se nedá říct o vladaři a že bych byl ochoten bojovat proti němu už proto, abych omezil jeho moc. Avšak obrana tvého knížectví by pro nás neměla valné ceny, neboť náš zájmový prostor to není a nedá se předpokládat, že by kořist byla taková, aby pro nás znamenala rozhodnou sumu. Musím ti tedy říct, že jsem s těžkým srdcem rozhodl neposkytnout knížectví Koyanami pomoc.“

„Rozumím ti,“ řekl Tošio. „Jsi opatrný a rozvážný. Ale já nežádal pomoc od tvých lidí...“

„Vím. Uvažoval jsem o tom dříve než ty. Znepřátelil ses se státní mocí; za kým bys tedy měl jít než za tím, kdo proti ní stojí už dlouhá léta?“

„Přesto nežádám vojenskou pomoc!“ řekl Tošio.

Hakadata mávl několikrát rukama. „Vím, vím, chápu tě! Dobrá, učiním pro tebe, co je v mých silách! Dnes ráno jsem vyhlásil, že nebudu bránit svým lidem, budou-li chtít jít bojovat do Koyanami proti císařským. Ale plat jim musíš dávat ty, jak se s nimi dohodneš. Bolí mě srdce, ale nemohu jinak...“

„Já nebudu bojovat! Nechám to být a odejdu!“

Hakadata se udiveně otočil. „Nerozumím ti! Co to říkáš?“

„Nebudu bojovat o knížectví Koyanami. Na cestách světem jsem našel přítele, s nímž mohu odejít a žít v jeho zemi jako svobodný muž, beze strachu z císařských úřadů. Je to hrabě Guyrlayowe, kterému patří celá země a který je sám císařem, jako ten muž v Kjótu. Od nynějška patřím jemu a vše, co je mé, je jeho.“

Hakadata se obrátil na mne. Sňal si brýle a protřel oči, jako by nevěřil tomu, co vidí. Zdálo se mi, že horečně přemýšlí.

„Nicméně potom nechápu, proč jste přišli za mnou!“

„Než odejdu, rozhodl jsem se, že neponechám knížectví Koyanami bez pána. Rozhodl jsem se, že je prodám; navrhuji, aby je koupil muž, jehož dlouhý stín může ochránit lid Koyanami před jakýmkoliv nebezpečím. Muž, který se mocí rovná císaři a který má možnost jeho armády zastavit.“

Hakadata se díval z Tošia na mne a nevěřil svým uším.

„Navrhuješ mi, abych já koupil Koyanami?“

„Ano,“ řekl Tošio. „Nabízím ti svou zemi, město, vesnice, hrad a všechno, co tam je. Vyjma drobností, které jsou moje a které se vejdou na dvoukolovou káru a na hřbet koně. Současně s tím získáš i právo na knížecí titul.“

„Ovšem titul, který neuznávají císařské úřady,“ řekl pirát. „A zemi ohrožovanou nepřítelem!“

„Máš dojem, že můj majetek žádnou cenu nemá? Před tvými vojsky nepřátelé utečou a úřady ti přiznají právo, až uvidí tvoji moc! Na základě smlouvy, kterou ti podepíšu, budeš moci vystupovat jako kníže a budeš se moci brát o svá práva před soudy...“

Hakadata opět horečně přemýšlel. „A cena toho všeho?“

„Sto tisíc rjó.“ řekl Tošio Yamanaki.

Hakadata sklopil oči do podušek a chvíli mlčky hleděl na svoje ruce, sepjaté na prsou. Potom zvedl hlavu. „Sto tisíc rjó za zemi, kterou si budu muset sám dobýt? To není malá cena! Co když na to nepřistoupím?“

„Potom zahájíme boj!“ vmísil jsem se. „Řekl jsi, že vojáci se bojí mých šelem! První jejich útok dokážeme odrazit, budeme-li dobře bojovat. Pak se možná najdou vojáci, kteří nám budou chtít sloužit. Možná, že i tvoji samurajové...“

Obrátil se ke mně a jeho rybí oči zazářily hněvem: „Vy se do toho nepleťte, hrabě Guyrlayowe! To je naše, japonská záležitost; prosím vás, abyste to ponechal mně a knížeti! Vaše starost to není!“ řekl to anglicky, aby Tošio nerozuměl a mluvil stejně dobře jako jeho syn.

„Mýlíš se, bratře!“ řekl jsem japonsky, „je mojí starostí, aby kníže Yamanaki byl poctivě odměněn za to, co ti dává. Protože Yamanaki je od nynějška mým poddaným, mám zájem na tom, aby jeho majetek byl co největší; neboť i jeho jmění, služebnictvo a vše co má, patří koruně, jejímž jsem nejvyšším pánem. Kníže Yamanaki svým bohatstvím a mocí bude chránit mou korunu, bude-li třeba. Cokoliv dáš jemu, jako bys dával jiným způsobem mně.“

Hakadata se na mne opět podíval očima, připomínajícíma rybu.

„Tak je to tedy! Už je mi to jasné. Koupím knížectví Koyanami za sto tisíc rjó a sepíšeme o tom smlouvu. Zítra, až se vrátíte domů, pošlu s vámi tisíc jezdců pod vedením mého syna Yošiho; ti se ujmou mého nového panství. Vy si můžete samozřejmě vzít vše, co vám patří, jak jste řekli; každému tolik, kolik se vejde na dvoukolovou káru...“

Tošio pokývl hlavou. Soudky s pokladem, jež stále ještě ležely v zahradě pod pavilónkem, se na dvoukolovou káru snadno vešly. Jejich cena byla nejméně sto tisíc rjó, takže Tošio si v tuhle chvíli svoje jmění zdvojnásobil.

Hakadata dal zavolat písaře s jemným rýžovým papírem a tuší; Tošio osobně napsal smlouvu a potom ji první podepsal. Já jsem se podepsal jako svědek, hned pod Hakadatu. Yoši zatím odešel a za půl hodiny se vrátil se dvěma vojáky, kteří nesli těžkou kovanou truhlu. Vysypali na koberec hromadu zlata a začali počítat.

Počítání trvalo dlouho a já při něm neměl moc co dělat, protože z Hakadatovy strany to počítali jeho úředníci a z naší Ogura a Hansaró, Tošio jenom přihlížel. Kromě toho taky hlídala Diana, které po tom sice nic nebylo, ale pletla se do všeho. Kolem taky seděli naši kocouři a pozorně sledovali, jak to jde. Ao Harrap by jistě zasáhl, kdyby nás šidili, natolik chytrý byl.

Neodbytně mne pronásledovala jistá podivná myšlenka; že totiž to, co se děje, není samo sebou. Hakadata byl až příliš pohostinný, příliš laskavý, příliš štědrý, příliš přátelský. Už jsem znal japonské velmože a věděl, že se od nich mohu nadát nejspíše zrady a teprve potom čehokoliv jiného. Najednou mi muž, o kterém hovoří jako o pirátovi a zločinci, nabízí přátelství, pomoc, peníze; i když tu pomoc vlastně odepřel a nabídl pouze nezávaznou podporu, a peníze jsme si na něm vynutili. Napadlo mne, zda nás nechce dát zabít a peníze si ponechat i se smlouvou a se vším ostatním. Jeho tvář ani rybí oči se mi vůbec nelíbily; ještě méně se mi líbil jeho zamerikanizovaný syn se svou bodrou žoviálností a slovníkem gangstera. Napadlo mi, že nejspíš ještě není konec všem potížím a že jsme možná neměli jen tak pro nic za nic vkládat všechnu důvěru do rukou toho člověka.

Počítání peněz skončilo, Hakadata truhlici zapečetil a Tošio tam otiskl svůj prsten, aby bylo zřejmé, že nikdo se nedostane dovnitř. Pak odnesli truhlici do pokoje, který už připravili pro naše pohodlí. Hakadata prohlásil, že jsme mu způsobili nepřekonatelnou radost a dal pokyn, aby začala hostina.

Prvním překvapením bylo, že pro mne a Dianu přinesli příbory; lžíce, vidlička i nůž byly z čistého zlata, rukojeti vyzdobené diamanty. Dokonce jsem si všiml, že Dianin příbor je o něco menší než můj, právě pro ženskou ruku. Hakadata se usmál, když viděl naše překvapení.

„Tyto příbory dal vyrobit císař pro návštěvu britského krále v Kjótu. Bylo to před dvaceti lety, když král pobýval v Hongkongu a jednalo se o státní návštěvě. Ale bohužel, někteří diplomaté si nepřáli návštěvu barbarů v naší zemi, tak ty příbory nikdy nikdo nepoužil. Poslali je později s jinými vzácnými předměty do státní klenotnice, pro případ, že by jich snad někdy bylo zapotřebí. Bohužel se však nějakou shodou okolností dostaly do rukou mně; cožpak já s nimi umím jíst? Byla by jich pro mne škoda, takže si je ponechte jako upomínku na moji maličkost...“

Zatímco jsem zdvořile děkoval, uvědomoval jsem si, že co se právě stalo, taky není samo sebou. Je to pro mne jen dotvrzením, že Hakadata připravuje něco zlého, co nás má postihnout; doufá získat svůj dar zpátky?

Překvapoval mne výběr jídel. Byly to největší skvosty japonské kuchyně, rozšířené ještě o ukázku kuchyně čínské; k tomu namísto rýžového vína byly předkládány nejvzácnější nápoje evropské či americké, zřejmě podloudně dovezené. Diana tvrdila, že šampaňské je skutečně z Champagne a pětihvězdičkový koňak měl etikety, přilepené na láhve ve Francii; k tomu jemná skotská whisky, anglické sherry, víno z Itálie, Uher, Španělska. A překvapovalo mne rovněž, že Hakadata pil všechno to bohatství jako vodu, aniž by se zdálo, že mu to nějak ublížilo. Já se snažil pít mírně; když se necítím být v bezpečí, nikdy si nedovolím sebeméně omezit svoji střízlivost.

Když jsme vstali od stolu, byla pozdní noc a my se rozcházeli do svých pokojů. Byly to vlastně lodní kajuty; jedna upravená pro mne s Dianou, sousední pro Tošia a Hansaróa, třetí pro dva samuraje, čtvrtá pro bratry Ogury. Šelmy měly na zemi koberečky, aby se tam taky mohly uložit.

„Okamžik, pane hrabě,“ řekl mi Hakadata, když jsem se s ním loučil. „Nemáte snad chuť ještě na jemný doutník? Mám španělské, kubánské, italské – nebo snad americkou cigaretu? Mám i anglické, chcete-li, ale připadají mi slabé...“

„Jste velmi laskav; ale já nekouřím. Nenaučil jsem se to a ve svém věku snad nebude nutné, abych ještě zvyšoval počet svých neřestí takovýmto způsobem...“

Hovořili jsme anglicky, proto bylo možno použít takového označení. Kdybych to řekl japonsky, byla by to neodpustitelná urážka. Hakadata to však nebral vážně, rozesmál se a zapálil si doutník. Pokynul mi, abych s ním vyšel nahoru na palubu.

„Já chápu, hrabě! Jistě se v Japonsku poněkud nudíte našimi zvyky. Jsem Japonec a držím se našich životních zvyklostí; ačkoliv jak vidíte, přijímám i evropské nectnosti, pokud mne to těší. Domnívám se, že v symbióze mezi naším tradičním životem a evropskou vyspělostí je budoucnost – ne?“

„Těžko říct. Ale obdivuji způsob života, jaký vedete. Chvílemi působíte jako japonský velmož, chvílemi jste k nerozeznání od bílého obchodníka...“

Rozesmál se. „O vás říkají, že jste buddhista. Je to pravda?“

„Jsem člověk, který hledá svoje skutečné postavení v životě. Zatím jsem nepřišel na to, co jsem. Vím sotva, co nejsem.“

„Dovolíte, abych vás pozval do svého obydlí? Rád bych věděl, co odborník jako vy řekne na jeho zařízení...“

„Velmi rád!“ řekl jsem a Hakadata mi zdvořile ukázal rukou na záď, kde se nacházela jeho kabina. Napadlo mi, zda mi tam někdo nevrazí nůž do zad; pro jistotu jsem se připravil k obraně.

Ale nestalo se nic. Hakadata se omluvil, šel první, otevřel dveře ve zvýšené zádi, vstoupil a rozsvítil svíčku; potom zapálil knot, visící z jakéhosi lustru, oheň se rozdělil na několik proudů, přeběhl po navoskovaných nitích a zapálil současně asi padesát svíček velkého parádního lustru.

Spatřil jsem kabinu, středně velkou, ale zařízenou s takovým přepychem, že jsem si něco podobného vůbec nedovedl představit. Už ten lustr z českého křišťálu, který ji osvětloval, byl drahocenností; nohy se bořily do perských koberců, dřevěné obložení stěn bylo z mahagonu, vykládaného slonovinou a ebenem. Po stěnách visely kožešiny zvířat a zbraně, vesměs s rukojetí ze zlata, do něhož byly vsazeny drahokamy. Také zde byly dva obrazy; jeden maloval zřejmě Rubens, druhý bych bez váhání připsal Boticellimu. V rozích stál pár mramorových soch, zřejmě řeckého původu, nejkrásnější, co jsem kdy spatřil. Byl to jinoch a dívka, oba okřídlení, takže asi patřili k bytostem božského původu; chlapec dle vzhledu šestnáctiletý, dívka nanejvýš patnáctiletá, avšak s výrazem roztoužení a příslibu v panenské tváři. Chlapec pohlížel na ni a vztahoval k ní ruce; dívka měla paže volně vztažené, jako by se rozmýšlela, zda má zakrýt svoji nahotu, a hleděla šikmo k zemi – právě na místo, kde stálo úzké empírové lůžko, napodobující antiku. Na lůžku zřejmě spává pán toho všeho; když usíná nebo se probouzí, je její tvář prvním, co spatří.

Hakadata kráčel k lůžku, usedl na ně, přičemž mi ukázal na gotické vyřezávané křeslo, kryté perským přehozem.

„Usedněte, hrabě. Toto je můj skromný příbytek. Líbí se vám? Můžete se porozhlédnout...“

Rozhlížel jsem se. Byla to krása; ale napadlo mi, kolik lidí asi tu nádheru zaplatilo životem.

„Podařilo se mi sjednotit kulturu Západu a Východu,“ vykládal. „Shromáždil jsem všechno, co se nejcennějšího dalo sehnat po celé Zeměkouli. Co tomu říkáte?“

„Nádhera. To všechno jste získal...“ přemýšlel jsem, jak se vyjádřit, ale on to pochopil a zvedl na obranu ruce:

„Ne! To jsem neuloupil, ale poctivě koupil! Ty dvě sochy nalezli rybáři ve vodách Středozemního moře, celé olepené bahnem. Zřejmě pocházejí ze starodávné lodi, která tam ztroskotala. Koupil jsem je, protože nikdo jiný nebyl schopen je zaplatit. A tak je to i se vším ostatním!“

Věřil jsem tomu; ale taky chápal, že to zaplatil penězi, které uloupil. Ovšem mlčel jsem, nebylo důvodu to připomínat. Byl jsem hostem piráta a musel jsem se chovat zdvořile; ostatně, věděl jsem od začátku, ke komu jdu na návštěvu.

„Chápejte mne, hrabě! Vy i já, oba žijeme na moři a oba se vysmíváme mocným tohoto světa! Jistě pochopíte, že jsem si chtěl vybudovat vlastní říši, s vlastními zákony a spravedlností. Jsem u cíle. Dnes jsem získal i zemi, která mi chce patřit! Teď budu knížetem, skutečným šlechticem země Nippon; co se císaře týče, ten se po prvních střetnutích usmíří a uzná mne. Několik vojáků a úředníků, kteří proti mně povedou boj, uzná, že udělali chybu a provedou harakiri; císař prohlásí, že mu špatně poradili a bez rozpaků mne potvrdí.“

„Jste si tím jist?“

„Před chvílí jsem vyslal svoje agenty na různá místa. Pro moje přátele z vysokých kruhů bude změna situace trochu překvapením, ale určitě to rychle pochopí a zvyknou si. Je v tom pro vás jedna výhoda, už vás nebude tlačit čas. Moji lidé u armády zpomalí postup a umožní vám klidný odchod...“

„Kde všude máte svoje lidi?“

„Všude, kde to má nějaký smysl. Měl jsem je tam vždycky; řeči zlata rozumí chudí i bohatí, chytří i hloupí, vznešení i prostí. Možná bych se dohodl i s císařem, kdyby bylo třeba...“

„Přeji vám to, Hakadato. Věřím, že budete možná lepší kníže než mnozí z těch, kdo dostali svou zemi darem už v kolébce. Prosím vás ale, buďte laskavý k lidem své země! Jsou zbídačelí a ubozí, a na vás bude záležet, zda takoví zůstanou, nebo zda se jejich život změní k lepšímu. Dbejte prosím, aby neobyčejná pracovitost a schopnosti, které jsou v nich uloženy, nepřicházely nazmar; věřím, že pak i vy budete žít lépe než jiní šlechtici.“

„Kdybyste viděl má pole, věděl byste, že jsem už změnil způsoby obdělávání a že lidé se neplahočí beze smyslu, jako tomu bylo dřív. Ale přesto; země, kterou dostanu, bude moje a já ji změním podle svých plánů. Děkuji vám, hrabě, že mi připomínáte tuto povinnost. Vážím si toho...“

Mlčeli jsme – Hakadata hleděl smutně na tvář mramorové dívky a mně se zdálo, že není tak tvrdý a necitelný, jak vypadá.

„Vy jste zřejmě skutečně buddhista, Charry-san.“

„Nevím, neřekl bych. Považuji se spíš za křesťana.“

„V křesťanství – je Bůh?“

„Ano. Myslím, že ano.“

„V buddhismu není žádný. Můj syn byl v Americe. Když jsem mu položil tu otázku, řekl, že ani tam není žádný Bůh.“

„Protože to je špatná otázka. Bůh je všude. Jenom je zapotřebí umět jej najít.“

„Já nevěřím v žádného Boha. Nevěřím v nic, na co si nemůžu sáhnout, ohmatat si to...“

„Koupit si to? Boha nikde neprodávají.“

„Naopak. Prodává ho příliš mnoho lidí, skoro každý. Obchodují s jeho přízní, ale jsou to falešné sliby. Bůh není!“

Neřekl jsem nic. Jen jsem pokrčil rameny.

„Můj otec byl jakuza, jako já. Zabili ho nějací vojáci; nevím ani přesně, kde a kdo to byl. Bylo to v boji. Dědeček byl rybář; celý život žil řádně a trpěl nesmírnou bídou. Nakonec onemocněl a zemřel, protože už neměl na obživu. A Bůh to dovolil!“

„I můj otec je chudý. Ani nevím, co dělá; už mnoho let jsem nebyl doma. Musím se tam co nejdřív vrátit...“

„A Bůh to dovolí?“

„Bůh není odpovědný za činy lidí. Ani za moje, ani za vaše. To lidé jsou Jemu odpovědní za to, co dělají.“

„Jak si budou vznešení hodnostáři od dvora zodpovídat před svým Bohem křivdu, kterou způsobili Yamanakimu?“

„Nevím. Ale jednoho dne budou.“

Hakadata mlčel a uvažoval, jeho rybí oči byly téměř bezvýrazné.

„Můj otec před svou bídnou smrtí dokázal nashromáždit určité prostředky, které mi zanechal. Když jsem se ujal svého panství, byl jsem mladý, ale měl cíl: být nejmocnější. Podařilo se mi všechno, co jsem chtěl; věřím, že právě proto, že jsem se nedal svazovat žádnými ohledy na řeči všelijakých mnichů, Zenových mistrů a podobných žvanilů. Co si myslíte vy?“

„Asi to bude pravda. My křesťané máme desatero přikázání. Jsou v něm taky slova Nezabiješ! a Nepokradeš! Obávám se, že kdyby člověk tato dvě přikázání dodržoval, nikdy by nezískal bohatství, jaké máte vy.“

Měl jsem trochu obavy, že se rozhněvá, ale rozesmál se.

„Ano. Dosáhl jsem velké moci a bohatství a nikdy jsem nebral do úvahy žádné předpisy a příkazy. Způsobil jsem smrt mnoha lidí; a ještě mnoho lidí dám zabít a vezmu si, co chci. Považujete to za zločineckou morálku?“

„Ano.“

„Vy postupujete jinak?“

„No... v každém případě dbám, aby každá násilná akce, které se zúčastním, měla nějaký důvod.“

„Ujišťuji vás, že každá vražda a loupež, které jsem provedl, má svůj dobrý důvod. Vydělal jsem na nich.“

„Nevím, čím bych se hájil... snad jenom tím, že pokaždé, když jsem bojoval, jsem byl napaden. Já nebo moji přátelé.“

„Hm. Tak dobře. Já jsem byl napadán jenom ze začátku, když jsem byl mladý, slabý, bezvýznamný. Potom jsem už vždycky útočil. Asi jsem nemorálnější. Nebo odvážnější si přiznat skutečný stav.“

Mlčel jsem; neměl jsem co na to říct.

„Povězte mi, Charry-san: Co bude dál?“

„Jak dál?“

„Jsem dvakrát tak starý jako vy; mám už blízko ke smrti. Jsem natolik mocný, že se už nemusím téměř ničeho bát. Možná zrady, ale to je obava všech mocných. Jenže... když jsem byl mladý, byla smrt někde hodně daleko. Ne, špatně: byla velice blízko mne, ale nebál jsem se jí. Zemřu? Tak dobře, když mě někdo dokáže zabít! Teď... se začínám smrti bát. Blíží se.“

„Potěší vás, že... moje pocity jsou podobné?“

„Ale vy věříte v Boha. Co bude dál?“

„Jak vám to mám vysvětlit, když v nic nevěříte?“

„Nevím. Dokážete mi to nějak přiblížit?“

„Až zemřu, přijdu před soud. Soud Boží. Tam mi ukážou vše, co jsem udělal. A vyměří trest.“

„Tak mi to říkali také. A co vy, co uděláte?“

„Přijmu ho.“

„Bez obrany? Bez jediného slova protestu?“

„Ach tak, už rozumím; chcete vědět, jak se bránit? Nijak. Nejde se bránit. Jde to změnit jen tady. Až budete tam, bude to už ukončené, nic už nepůjde změnit.“

„Změnit tady... jak?“

„Nijak. Vy to nedokážete nijak. Ani svou mocí, ani bohatstvím. Já... mohu poprosit. Aby mi odpustil.“

„Prosit?“ Hleděl na mne a já viděl, že nechápe. Nemohl chápat.

„Budu o tom uvažovat. Ale smím aspoň věřit, hrabě Guyrlayowe, že budete mým přítelem i nadále?“

„Samozřejmě! Nikdy jsem proti vám nic neudělal; a když se vše zdaří podle naší dohody, opustím za pár dní Japonsko a už nikdy se neuvidíme, nebudete-li chtít.“

„Tak to nemyslím. Jsme lidé moře; vy víte, že lidé moře se setkávají a říkají jeden druhému, co vědí. Setkáváme se s lidmi z Číny, z Filipín i z jiných zemí. Vím, kdo jste a kdo jsou vaši přátelé z Ostrova.“

„Chápu. Co víte o Arminu?“

„Když jsme spolu jednali, díval jsem se do očí šelmy s páskou na krku. Patří k těm, kdo plují na lodích jako lidé a jsou pány moře. Z toho národa pocházel postrach lidí moře, Velký Zabíječ. Velký Zabíječ je mrtev, říkají lidé z Číny; ale tento je jeho syn a jak jsem slyšel o bojích v Koyanami, nebude trvat dlouho a i jeho nazvou tímto titulem. Mohu být mocnější než císař, než Angličané, než celý svět; ale lodi Velkého Zabíječe tu budou stále a ti, kdož přicházejí z moře, mohou celé moje bohatství a moc obrátit v prach a popel. Prosím vás, můj příteli: máte-li nějaký vliv na Velkého Zabíječe, proste ho za mne, ať zapomene cestu k našim břehům...“

Sňal brýle; jeho oči na mne hleděly se smutkem a prosbou a mně ho bylo náhle strašně líto. Boha se nebojí; ale z Griissirna a Ao Harrapa má strach! A mně ani nenapadne se jich bát! Nemohl jsem na to říct nic jiného, než:

„Dokud jsem císařem Ostrova a dokud vy jste mým přítelem, není třeba se ničeho bát. Lodi Velkého Zabíječe nepřiplují do této země. Dokud budete mým přítelem.“

„Děkuji vám,“ řekl a znělo to upřímně. „Budete-li potřebovat mé služby, hrabě, nemohu vám přislíbit tisíce samurajů. Ale mohu vám slíbit svůj vlastní meč, který se postaví vedle vás. Přeji vám deset tisíc šťastných let života...“

Stiskli jsme si ruce; Hakadata mne doprovodil až ke dveřím. Vypadl jsem odtamtud jako cukrář, jak by řekla Diana. Teď už jsem chápal, proč zaplatil sto tisíc rjó, proč nám daroval císařské příbory. Zná Arminy, aspoň z doslechu. A má strach, úplně stejný strach jako poslední pirát. Strach, aby mu nebránili v loupežích, aby mohl dále hromadit bohatství. Dobře, že mi to řekl. Ještě chvíli a byl bych si ho začal vážit.

Diana nespala, seděla na lůžku a čekala. „Co je? Hrozí nám něco?“

„Ne, je to v pořádku. Bojí se nás, má strach z Arminů. Když se ti bude kolem něco líbit, klidně si o to řekni. Když se na něho Ao Harrap křivě koukne, dá ti třeba vlastní duši.“

A šli jsme spát. Spali jsme dobře a bez probuzení až do rána. Ráno jsme vstali, královsky posnídali, rozloučili se s Hakadatou jako přátelé, nasedli na koně a jeli do Koyanami. Tentokrát jsme měli doprovod tisíce jezdců s Yošim v čele; Yoši se choval jako malý král a jeho jezdci jej poslouchali na slovo. Jak jsem se tak na něho díval, byli schopni císařské roznést na kopytech.

Diana obdivovala krásně vedené hospodářství, utěšená pole, čistá obydlí lidí. Takhle nějak bude za čas vypadat i knížectví Koyanami. Ale já přemýšlel nad tím, zda je to skutečně proto, aby lidé byli šťastnější; nebo aby zisky pána tohoto území byly ještě větší a jeho vyžraní vojáci mohli snadněji zmáhat odpor lidí, které olupovali.

Na okamžik jsme zastavili u Yamanakiho stráží; Yoši Hakadata před nimi zarazil koně a řekl zostra: „Seberte se a spěchejte do hradu v Koyanami! Od této chvíle, jak vám potvrdí kníže Yamanaki, jsem zde pánem já! Tuto hranici už není třeba hlídat. Budete mě poslouchat, jako jste poslouchali jeho.“

Vojáci a samurajové zírali vyjeveně; Yamanaki potvrdil Yošiho slova a oni se ochotně sklonili před novým pánem.

Do hradu jsme přijeli pozdě odpoledne a zjistili, že odtamtud uteklo všechno, co mělo nohy. Yoši hrad zabral, než jsme se stačili rozkoukat; všude postavil svoje hlídky, několik jezdců poslal tam, několik onam, pár zase jinam a zbytek utábořil před hradem. Na lidi z města, kteří sem přišli očumovat, se rozkřikl jako na pacholky, na naše samuraje hleděl skrz prsty. Ale k nám se choval s vybranou úctou – zřejmě měl od otce přísné instrukce.

Ještě téhož večera jsme vykopali poklad knížectví a naložili na dvoukolovou káru. Jinak toho moc nebylo, co jsme odváželi: sbírka zbraní, trocha oděvů a různých drobností na památku; pro Dianu knihy, obrazy, vzácné umělecké předměty, co se tak na káru vešlo. Yoši Hakadata měl rozkaz nezasahovat, jen sledoval, jakou cenu ty věci mají. Knížecí poklad ho zaujal, ale Dianin výběr mu připadal dětinský, pro něj ty věci neměly sebemenší význam. Ale protože si s Dianou porozuměli, pomáhal jí a dokonce slíbil, že jí podobných krámů pošle ještě víc ze své dřívější kořisti.

Naši lidé byli rovněž připraveni; stanovil jsem odjezd na zítra ráno a pak šel s Tošiem navštívit starého Nakawabu. Otec Kamiči ležel stále na lůžku ve svém domě, za těch pár dní viditelně sešel a vypadal teď vyhublý a zničený. Kamiči byla u něho a zdálo se, že plakala, protože v očích měla podivný smutný lesk.

„Vím, že odcházíte,“ řekl Nakawaba. „Je to správné, kníže, můj pane. Jdi, kam je třeba jít a starej se o mou dceru, jak se sluší na samuraje. Nebudu už dlouho žít; rána se nehojí a zdá se, že se nezahojí nikdy. Jsem starý a unavený, toužím po klidu. Prožil jsem život spravedlivě a čestně a mám právo na klidnou smrt. Můj syn bude sloužit novému pánovi... Jděte a pamatujte si, že vám přeji deset tisíc let šťastného života...“

Chtěli jsme odejít, ale Nakawaba mě zdržel: „Slyšel jsem, že Satomo Ogura prodal svůj dům i vše, co měl a peníze dal svým synům. Nevíš, příteli – koupil by syn mořského lupiče i část mého majetku? Chtěl bych dát Kamiči vše, co mohu. Protože jakmile odejdete, byl by můj majetek stejně jejich...“

„Ale kam půjdeš, když nebudeš mít žádný domov? Co si počne tvůj syn, když mu prodáš střechu nad hlavou?“

„Prozradím ti tajemství, pane: Můj syn je hlupák. Hovořil jsem s ním a vím, že až zavřu oči, rozhází všechno, co mu zůstane; prohýří s pochybnými ženami, prohraje nebo utratí za hlouposti. Mám ho rád jako zřítelnici svého oka, ale nedokázal jsem ho lépe vychovat. Pod velením Tošia Yamanakiho by možná dospěl a získal rozvahu... ale nyní se bojím, že je ztracen.“

„Tím spíš je strašné jej nyní opustit!“

„To není tvá věc, pane. Za mlada jsem studoval lékařskou vědu; vím, že mi zbývá jen několik dní života. Chtěl jsem vidět svoji dceru šťastnou a to se mi splnilo. Teď zemřu klidně jako počestný muž, až vaše vozy opustí Koyanami...“

„Ale... za takovou cenu...?“

Usmál se a unaveně zamrkal těžkými víčky. „Ty nerozumíš naší duši, chlapče. Satomo Ogura by ti řekl, že dělám dobře. Prosím, jdi a udělej, oč žádám. Je to poslední, co od tebe mohu chtít.“

Udělal jsem to. Yoši Hakadata měl pochopení, seznámil se rád s mladým Nakawabou a nalezl v něm velmi rychle zalíbení. Když jsem naslouchal jejich diskusi, uvědomil jsem si, že Nakawaba má pravdu, ale ještě něco horšího: Yoši je přesně stejný jako jeho rozmazlený synáček. Stejná slova by mohl říct o svém synovi také starý Hakadata. Ale on to ještě neví.

Trestá nás Bůh za naše hříchy na našich synech?

Mladý Nakawaba potom přinesl Kamiči balíček se zlatými mincemi; vypadal nesmírně spokojeně: „Otec mi nařídil, abych ti předal peníze, co jsme utržili za jeho dům a pozemky. Jsem nesmírně rád, sestřičko, že mi ušetřil starosti o takové věci. Yoši mne vezme ke dvoru a brzy spolu vyrazíme na moře! Až něco vydělám, vzpomenu si na tebe a pošlu ti to...“

„A otec?“ otřela si oči hedvábným kapesníčkem.

„Bude mu líp než dřív! Yoši mi slíbil, že mu bude poskytovat to nejlepší ošetření až do chvíle jeho ctihodné smrti...“

A Kamiči jako dobře vychovaná japonská dívka se mu zdvořile uklonila, vzala peníze a dala je Tošiovi; její nalíčená tvář vypadala v přízračném světle žlutých lampiónů jako tvář loutky.

To byl náš poslední večer a noc v Koyanami; spali jsme dobře, totiž já a Diana. Tošio Yamanaki se celou noc modlil v pagodě. Zač se modlil? Za štěstí své země, za šťastnou cestu do nového života? Za to, aby jeho krajané konečně pochopili, že je třeba něco víc než poslouchat? Nevím.

Ráno jsme opustili Koyanami. Yoši s námi poslal četu jezdců jako doprovod; bylo to víc než velkomyslné, neboť chvíli předtím mu jeho hlídka přinesla zprávu, že císařští vojáci se objevili na dvě hodiny cesty od města. Knížecí vojsko, které střežilo hranice, před nimi dle vžitého zvyku uteklo a tak měli volnou cestu proti Yošiho jezdcům.

„Hodně štěstí, Joe Halkette,“ řekl jsem mu. „Kdybych mohl, bojoval bych s tebou... Takhle ti aspoň přeju štěstí!“

Podal mi ruku a řekl anglicky: „Taky bych s tebou docera rád šer do várky. Na šťastnou shredanou, hrabě Guyrrrayowe...“

A zamával mi kloboukem, když jsem se ještě jednou otočil po vznosné siluetě hradu.

Naše káry se husím pochodem šinuly po cestě; sluhové popoháněli líné voly, jak se dalo, ale ta tupá zvířata se chovala dle svojí přirozenosti a šla co noha nohu mine. Jel jsem v čele kolony, Ogura po mém boku. Konec tvořil Tošio a oba mladí Ogurové. Diana popojížděla sem tam a dělala zmatek, sama pobízela bičíkem voly a pokřikovala na služebnictvo, i když to nebylo nic platné. Zato Hakadatovi jezdci se chovali klidně; dokonce si ani moc nevšímali vozů, na nichž byl vezen poklad knížectví. Zřejmě byli zvyklí šetřit práva svého pána a ctít jeho majetek. On by si taky těžko nechal rušení držby líbit.

Noc jsme strávili v širém poli a moje šelmy hlídaly tábor, protože jsme nevěděli, zda se nějaká skupina císařských vojáků nerozhodla nás stíhat nebo zda v některé vesnici nepřišla nějaká důvtipná hlavička na nápad nás přepadnout a obrat. Nicméně noc minula klidně, nazítří jsme pokračovali dál a v pořádku se dostali přes hranice. Komu patřilo to další území, to nevím, ale Hakadatovi jezdci tvrdili, že se dotyčný neodváží je napadnout. Taky ne; za celé čtyři a půl dne cesty do přístavu Caguja nás nikdo ani sebeméně neznepokojoval.

Když jsme zdálky spatřili moře a střechy domů toho rozházeného hnízda, bylo nám dobře; ale Diana se udiveně rozesmála, když spatřila na jednom poli velmi zajímavou scénu.

Totiž, jistý muž se tam zabýval oráním za pomoci podivuhodného spřežení: měl zapřáhnuto po eskymáckém způsobu šest toulavých psů do dvojřadu, v jejich čele kráčel asi pětiletý kluk a dirigoval ty hafany, aby táhli rovně a neuchylovali se od přímého směru. Všichni zapadali po kolena do bahna, ale lidem to nevadilo a psům nesmělo vadit. Když nás poháněč viděl, zvedl hlavu, usmál se a rázně zapráskal bičem.

„Zajímavá technika!“ řekla Diana. „Už jsem viděla leccos, ale tohle je fakt záhada, jak na to přišli...“

Vzápětí jsme potkali káru taženou koníkem; muž, který na ní seděl, nevypadal tak sešle a vyhuble jako jiní obyvatelé a slušně nás pozdravil, když se nám vyhýbal. Na káře měl naloženou spoustu zeleniny, která se nám docela líbila.

A další překvapení: když jsme vjeli do vesnice, zjistili jsme, že blátivá cesta, kterou se nedalo pořádně projet, je vysypána štěrkem, takže kdo tudy prochází, se nemusí brodit blátem po kolena. A ještě: několik domů překvapivě změnilo svoji tvářnost, namísto vratkých zřícenin z potrhaného papíru tu stály pevné sruby z klád, obitých prkny. Místo hospody, ve které jsme se ubytovali první noc, bylo výstavné stavení z kvalitního dřeva s věžičkou, na té věži povlával rudý prapor a nad vchodem byl japonský nápis: „Sídlo vesnické rady.“

Když jsme dojížděli, vyhrnula se právě skupina žen; mezi nimi Mabel a vysvětlovala jim něco tak vehementně, že nás ani v první chvíli nezaregistrovala. Když se tak stalo, rozběhla se k Dianě, ta seskočila a obě děvčata se počala bouřlivě vítat.

„Ne že bych nebyl zvyklý na překvapení,“ řekl jsem. „Ale snad bys mi mohla říct, Mabel, co se to tu děje!“

„Co by? Nechtěli jsme na vás čekat nečinně, tak jsme to trochu zreorganizovali. Však podívejte, všecko je vzhůru nohama!“

A taky bylo. Lidé, lelkující jindy na zápražích a stěžující si na svoji bídu, zmizeli. Kdo se objevil, určitě šel někam za svým cílem a kdo seděl, určitě něco dělal. Jenom děti se honily po celé vesnici, ale nevypadaly už tak vychrtle a zbídačele, nýbrž docela zdravě a velice uličnicky. Jejich velitel měl světlé vlasy elegantně vyholené a upletený samurajský copánek – když nás viděl, letěl k nám, aby nás pozdravil; byl to Aljoša Rastopčenkov a švadronil japonsky, jako když bičem práská. Děti ho uznávaly jako samotného knížete.

I jiní naši se uplatnili; námořníci právě strhli fasádu jednoho domu a pod O°Reillyho vedením stloukali těžké klády na nový srub. Obyvatelé toho domu podle možnosti pomáhali, mladší muži dělali, až se z nich kouřilo a oproti zvyku ta jejich práce i k něčemu vypadala. Johanes jenom stál se založenýma rukama a radil jim. Taky při tom pomáhali vojáci, kteří nás tak bojovně uvítali; až na to, že dneska byli beze zbraní a jejich velitelé je popoháněli ne k boji, ale k práci, a to dokonce pro sedláky a rybáře, tedy skupinu opovrhovanou a sníženou.

„Však, pojďte se podívat za Andrejem!“ zvala nás Mabel.

Vstoupili jsme dovnitř; zjistil jsem, že podlaha je do běla vydrhnutá a stěny svítí novým nátěrem. Mabel ukázala na první dveře v řadě, na nichž byl japonský nápis: „Jeho Nejvyšší Milost, nejctihodnější soudruh předseda vesnické rady.“

„Napřed se musíme jít poklonit předsedovi,“ řekla, zaťukala na dveře a odsunula, abychom mohli vstoupit. Místnost byla zařízená po japonsku, v kupě polštářů trůnil starý správce přístavu, vedle něho dva jeho pomocníci a za nimi stála vojenská hlídka. Když nás spatřil, starý pán povstal a všichni jeho pomocníci s ním, šli jsme k sobě, vzájemně se ukláněli a říkali si zdvořilosti. Potom jsem tam nechal Yamanakiho a s Dianou se tiše vyplížil za Mabel, která nás popoháněla k Andrejovi. Ten sídlil o dveře dál a měl na nich stručnou tabulku: „Velitel.“

Vstoupili jsme dovnitř; Andrej seděl na bedně za stolem ze dvou sudů a širokého prkna, tloukl do něj pěstí a vykřikoval na čtyři Japonce, kteří stáli v předklonu a neodvažovali se na něj ani podívat. Jedním z nich byl velitel skupiny vojáků, druzí byli civilisté, ale všichni bez odporu snášeli to hromobití. Když nás Andrej spatřil, radostně protáhl obličej; řekl těm čtyřem: „Tak to proveďte, jak jsem povídal!“ a propustil je v milosti. Div se nepřerazili, jak se hnali ven.

„Nazdar!“ vydechl Andrej. „Už jsem myslel, že se nevrátíte! To koukáš, Charry, jak jsme to tady zcivilizovali!“

„Koukám,“ řekl jsem a zlehka kopl do jednoho ze sudů, až se stůl zakymácel. „Co je to za nápady?“

„Tak: zavedl jsem vesnickou radu. Není to nic těžkýho, stačilo nařídit občanům, aby zvolili předsedou toho starého nekňubu a patřičně se mu klaněli. To udělali ochotně. A protože nevěděli, jak dál, udělali velitelem mě a já už mezi nimi našel lidi, kteří něco dovedou. Zavedl jsem do vesnické správy pořádek! Co se týče soudruha předsedy, je to neškodný stařík a já ho při vodce přesvědčil, že jeho důstojnost by poškodilo, kdyby se o cokoliv zajímal. Jeho povinnost je jen dávat požehnání na příkazy moje a ostatních členů vesnické rady; když to dědek nařídí, lítá všecko jak hadr na holi. Moc užitečný zařízení, takovej japonskej správce. Je celej šťastnej, když vidí, že na jeho rozkaz se něco hýbe, ale sám neumí nic ani udělat, ani vymyslet. Podívej se,“ ukázal mi veliký plán, visící na stěně, pohled na hlavní ulici vesnice namalovaný patrně Ártabogyim, s elegantními dřevěnými domky namísto papírových chatrčí. „Tohle tady chci zařídit; celou vesnici přestavíme! Děti jsme dali do dětský školky, jejich matky chodí do práce. Větší děti učí jeden bláznivý mnich číst a psát. To je Aljoškova práce. Mabel učí děvčata a ženy základům domácích prací a kapitán s Tobym si vzali na starost zdejší rybáře. To by v tom byl čert, abysme to tady k něčemu nepřivedli! Mimochodem, viděl jsi moje reformační snahy v zemědělství?“

„Jo. To spřežení psů je tvůj nápad?“

„Ne, to vymyslel Johanes. Při první procházce ho jeden hafan chytil za nohavici, tak se jim takhle pomstil. A dal lidem přísný rozkaz, že psy musejí živit, když po nich chtějí práci. Tak je fajn lidem i hafanům, ne? Já zatím vytyčil nové závlahové kanály, vojáci už je kopou, až se z nich kouří. Nechal jsem udělat rýče, motyky, lopaty i krumpáče; všelijaké jejich krámy jsme naházeli za vesnicí do rokle. Jednou za tři dny jim místo kázání brousím hlavy politickou výchovou! Uvidíš, co z těch lidí udělám; jsou mezi nimi skvělí chlapci a je s nima radost pracovat...“

„Nerad ti to říkám, ale myslím, že to brzo skončí. Totiž, chtěl jsem odtud odjet co nejdřív, než nás dohoní císařovo vojsko. Abys věděl, co se děje: Yamanaki sice dobyl svoje knížectví, ale pak se to císaři znelíbilo, sesadil ho a poslal na nás vojsko. Prodali jsme to na stojato jednomu starýmu pirátovi a Tošio se svejma lidma půjde k nám do Arminu. A to hned.“

Andrej se podivně zašklebil a praštil pěstí do stolu, až se oba sudy zachvěly. „No sláva! Ne že bych se tu nudil, ale už bych rád konečně začal na našem, v Arminu! Tak Tošio pojede s náma? To je bezvadný, jsem skutečně rád...“

Všichni byli rádi, že se konečně dostaneme pryč z Japonska; námořníci se urychleně stáhli na loď a vykonali přípravy na odplutí. Uspořádali jsme na lodi slavnostní přísahu nových občanů Arminu; samurajové přísahali na svoje meče, také ženy a děti i služebnictvo odpřisáhli poslušnost, ti ovšem mimo státu taky svým pánům. Tím se stali právoplatnými arminskými občany a měli všechna práva, jaká z toho vyplývala. Ve městě jsme uspořádali ještě večer na rozloučenou a Andrej dal svým pomocníkům poslední rady do života.

Ráno příštího dne jsme odjížděli. Satomo Ogura nás doprovodil k lodi, objal svého syna i dceru a s námi si stiskl ruce. Stál tam potom, kousek od ostatních, vysoký starý muž v odřeném kimonu a se samurajským mečem, a hleděl za naší lodí; zatímco vojáci i vesničané mávali rukama, prapory, stuhami a vším možným a různě povykovali. Byl symbolem starého Japonska knížat a samurajů; ti druzí byli symbolem nového, průmyslového, nastupujícího.

Zašel jsem do navigační kajuty zkontrolovat polohu lodi; při tom mi napadlo, abych vzal červenou tužku a zamaloval přístav Caguja kroužkem, jako jsem to udělal s Hongkongem.

„Ne, že bych ti chtěla radit,“ řekla Diana, „ale měl bys radši zakroužkovat celý Japonsko. Mám takovej nepříjemnej dojem, že by nás tady příště neradi viděli.“

Neřekl jsem na to nic a poslušně obmaloval japonské císařství červenou čárou kolem dokola. Chvíli jsem se s úsměvem díval na tu mapu, pak potřásl hlavou. „Asi se už nikdy nevrátíme.“

„Nevadí, náš duch zůstane,“ usmála se. „Zanechali jsme tady pár kamarádů. Hakadatu, Nakawabu, Oguru. Všiml sis, že ten druhej jeho kluk se ztratil, ani nevíme kam? Politika...“

Potřásl jsem hlavou a šel nahoru na můstek. Tošio Yamanaki stál u zábradlí a v očích měl slzy. Nechtěl jsem ho rušit, tak jsem přistoupil k Hansaróovi.

„Copak se asi stane s knížectvím Koyanami?“

Obrátil ke mně své úzké oči a usmál se. „Císařští a Hakadatovi se vzájemně pobijí. Je to dobré – rolníci nepotřebují jedny ani druhé. Čím víc samurajů zahyne, tím lépe pro rolníky. A já jsem se narodil jako rolník...“

Lidé z Caguja už se rozešli, zůstal jen jediný: vzpřímenou postavu Satomo Ogury bylo vidět, dokud se dalo rozeznat cokoliv na japonském pobřeží, mizícím v dálce.

Konec

© 1972 Mojmír Kříž

09.08.2021 22:59

Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-230219: 11/3 v 19:56 na téma Věda: Důkaz paralelního vesmíru? Nacistická mince z roku 2039 v Mexiku vyvolává bizarní teorie https://newstangail24.com/nazi-coin-from-2039-in-mexico-sparks-bizarre-theories Domů Statistiky "Do zlého světa (Charry De Guyrlayowe II.)" (komentáře) Téma=Do-zlého-světa Nahoru! Knihy, úvahy    Nepřihlášení (roboti) nemohou přispívat! 1 Jméno: VlastimilČech Info: veterán telegrafistka a kuchař na mezihvězdném   Téma: Dobrodružství-v-eridanu 06.12.2020 v 17:05 id: 1336123 telegrafistka a kuchař na mezihvězdném letadle.... chybí topič, nástěnkář, kulturní referent a uklízečka... 2 Jméno: VlastimilČech Info: veterán Vždycky mne dostane když si čtu o tom   Téma: Dobrodružství-v-eridanu (6120) 06.12.2020 v 12:19 id: 1336122 Vždycky mne dostane, když si čtu o tom, jak si lidé minulosti představovali budoucnost... zde třeba ta cigaretka, papírové knihy o váze deseti kilo, výstup z počítače na papíře... v Mlhovině Andromedy zase vyvolávali filmy... seděli na velikých reostatech... člověk, který pamatoval první rakety na Měsíc si letí na výpravu mezi hvězdami... úžasné.... 3 Jméno: VlastimilČech Info: veterán Sákryš četl jsem Tajemství polárního   Téma: Dotaz 24.11.2019 v 12:54 id: 1326779 Sákryš, četl jsem Tajemství polárního moře jako kluk, děkuju , pane Semeráde! Myslíte si, že by Běhounek přehlédl takový nesmysl jako pobyt ve vakuu jen s maskou? Tehdy, když jsem se ke knize dostal, mi ty technické nesmysly unikly...Víte, myslím si, že v dobré SF povídce by nemělo být zbytečně moc "koukátorů", kšandátorů" a jiných... Jistě měla být hlavní myšlenka, ta část Fiction, a zbytek by mělo být co nejvíc toho Sci... Prostě třeba jako Merle: V jedné knize popíše svět, ve kterém převládají muži, a ve druhé svět plný žen... A čtenář má nad čím přemýšlet, případně chválit, nebo podle svých zkušeností i kritisovat... Takže pokud FB vymyslet ten zázračný kov, měl ho obracet ze všech stran a nepouštět se do toho fiction tuze hluboko . 4 Jméno: VlastimilČech Info: veterán Ve kterém románu je ta vakuem plněná   Téma: Dotaz 22.11.2019 v 22:02 id: 1326773 Ve kterém románu je ta vakuem plněná vzducholoď?? Nevíte někdo? 5 Jméno: Sair   Citate vobec co sam napisete V jednej vete   Téma: Domobranka (4135) 01.09.2018 v 16:07 id: 1294942 Citate vobec co sam napisete , V jednej vete ma obvinite ze si vymyslam fakty , zaroven uznate ze sice hovorim pravdu ,ale nebudete ju brat do uvahy kedze to trvalo len kratke tri roky , a naviac sa vam to tu vobec nehodi, a nakoniec pridate tvrdenia ktore nie su faktom : Cesko-Slovenska federativna republika vznikla po zmene rezimu , po slovenskom namietani a dlhej diskusii znamej ako pomlckova vojna bol nazov zmeneny na Ceska a Slovenska federativna republika . Ked niekoho obvinite zo lzi dajte si prosim zalezat na tom aby ste aspon v tom konkretnom prispevku uvadzali iba nespochybnitelne fakty ,kazdy komu to stoji za namahu si ich moze vyhladat a overit , ja som na to lenivy takze mi staci ze som sa este ako pijonier na vlastivede ucil ze ceskoslovenska socialisticka republika sa sklada z ceskej socialistickej republiky a slovenskej socialistickej republiky ,na mape jasne rozdelene vnutornou hranicou . Vynakladate mnoho usilia na to aby ste ma vtiahli do zbytocneh diskusie ze ukrajinci nie su v prave namiesto toho aby ste venovali trocha usilia rozmyslaniu o tom ci je to dostatocny dovod na fandenie vrazdeniu. jaxx ak by si si pozornejsie precital moje prispevky mozno by si pochopil ich zmysel a mozno by si si zapamatal aj moj nick ,takto musim predpokladat ze si si vela namahy s citanim a hlavne premyslanim o zmysle nedal , takze bez komentara... jiho akykolvek stat ktory porusuje dohody , ale hlavne taky ktory vetsiu cast svojho uzemia ziskal genocidou s pouzitim biologickych zbrani by nemal arbitrovat ani futbal , ale hlavne si myslim ze mame uz len malo a mozno uz prilis malo casu aby sme slova svetovy policajt premiestnily z dennej tlace do historickych kronik a klananie sa marsovi nam pri tom nepomaha. Toto bol moj posledny prispevok k tejto teme reagovat uz na mna nikto nemusi asi sem nejaky cas nebudem chodit takze sa lucim citatom Semerada" s fanatiky se neda dikutovat" 6 Jméno: Sair   Na vajickovy incident si pamatam velmi   Téma: Domobranka 30.08.2018 v 15:18 id: 1294940 Na "vajickovy incident " si pamatam velmi dobre neviem ako v cechach ale na slovensku sa o tom hovorilo este dlho scasti pohorsene scasti usmevne , meciar pri tom stratil nejake percento sympatizantov pretoze nikto nepochyboval o tom ze pomerne mala skupina vrhacov vajec pracovala na objednavku a rozhodne nereprezentovala naladu v slovenskej spolocnosti kde absolutna vacsina ludi bola viacmenej za zotrvanie v spolocnom state alebo viacmenej za samostatnost ,takych ktory si boli bez pochynosti isty ze slovensko potrebuje samostanost za kazdu cenu bollo len malo. Vasa modelova situacia je nevhodna pretoze ceskoslovensko bolo zvazkom rovnocennych partnerov, opravte ma ak sa mylim , nezistoval som si to ale ukrajina nie je federaciou autonomnych republik , mohol by som na uzemie ciech usit priliehavejsiu modelovu situaciu ale to uz by bolo presviiedcanie aby si zmenil stranu a to nechcem ja totiz pucistom nefandim mozno si sam pre seba myslim ze chapem ich pohnutky ale nikoho nepresviecam ze maju pravdu a ze ich to opravnuje k pouzitiu hrubej sily NEFANDIM im a nebujem fandit nikomu kto vezme do ruky zbran lebo kazdy vystrel zanecha niekde vdovu sirotu alebo truchliacu matku ale vystrel z opacnej strany to nenapravy minus jeden a minus jeden su minus dvaja tuna nie je comu fandit. Vekaka afera bola okolo zostreleneho civilneho lietadla v prvych dnoch vojny ,kazdy obvinoval kazdeho ze to spravil on a navyse zamerne nakoniec prebehla sprava ze vraj vysetrovatelia zistily ze lietadlo zostrelila strela z velkej dialky spoza ruskych hranic ,viete co si myslim je to blbost jednoducho propaganda a ziadna vysetrovacia komisia najmenej dvatsat rokov nepovie pravdu jedina pravda je ze pasazierom lietadla je uplne jedno odkial ta strela priletela 7 Jméno: VlastimilČech Info: veterán Kde to mám podepsat?   Téma: Dokonalá-demokra 29.08.2018 v 08:11 id: 1294935 Kde to mám podepsat? 8 Jméno: Sair   Jasne cele hodiny by sme tu mohli   Téma: Domobranka (4713) 29.08.2018 v 05:07 id: 1294933 Jasne cele hodiny by sme tu mohli vymenovavavat vojnove zlociny a krivdyvo vsetkych moznych vojnach alebo doneba vynasanych hrdinouna vsetkych moznych stranach alebo by sme mohly rozoberat detaily vojny na ukrajine mohly by sme prirovnavat k priserne velkemu mnozstvu vojen alebo skumat kto je na ukrajine doma a ako ukrajinci spravili miesto pre rozsiahle pristahovanie ruskej mensiny na ukrajinu(ak ta to zaujima hladaj pod heslom hladomorna ukrajine 1933 ) ale prolem je ze si si vybral strnu ktorej propagande budes verit lebo nieco ako doverihodne nestranne imformacie nexistuju vsetko je len propaganda niektorej strany spravodliva vojna jednoducho neexistuje vsetko su to len sproste politicke hry a zneuzivanie ludi ktory si miesto vlastneho nazoru ulozily do hlavy propagandu . A do toho prides ty a citis sa opravneny ukrajincom vseobecne upriet status ludi ? V com su cesy rusi a bielorusy lepsi a vyvolenejsi nez americania aby mali vecsie pravo rozhodovat o ukrajinskych podludoch ? Ja ta nechcem presviedcat aby si zmenil stranu s ktoru sympatizujes americkej zahranicnej politike velmi nefandim (ani by mi nenapadlo ze sa to da krasne slusne povedat) ale to predsa neznamena ze kazdy kto je proti americanom je automaticky studnica pravdy a uprimnosti . Nestvoril si ostrelovacku tu stvorila propaganda ,stvoril si iba svoje komentare k tomu listu 9 Jméno: Sair   Je mi smutno ked to tu citam mal som tvoje   Téma: Domobranka 28.08.2018 v 21:06 id: 1294931 Je mi smutno ked to tu citam mal som tvoje knihy naozaj rad aj ked obcas sa vyskytli momenty s ktorymi som sa nevedel stotoznit , radsej som sa sustredil na hlavne myslienky a niektore extremne aspekty bral na milost akoze ved je to nakoniec len kniha , ale toto je FACKA skus sa zamysliet nad ideami svojich knih a porom si nestranne s odstupom precitaj co si tu stvoril , mozno sa sam zlaknes ak je v tebe kusok toho co som videl v tvojich knizkach.... 10 Jméno: Gimmick Info: Já Prosím v sekci ke stažení jsou uvedeny   Téma: Dotaz 29.06.2017 v 21:44 id: 1286901 Prosím, v sekci ke stažení jsou uvedeny verze púvodní, nebo se zde průběžně objevijí i romány po "učesání"? V poznámce je pouze velikost, ne datum ukončení/revize románu. 11 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan 2 Pietro: On je totiž   Téma: Domobranka 29.03.2016 v 19:51 id: 847105 2 Pietro: On je totiž nebetyčný rozdíl mezi obránci a útočníky. Zkus trochu zjišťovat, kdo je kdo. A přemýšlet. Máš-li čím.   Dodatek: Pietro se tu už neobjevil. Udělil nám "mravní ponaučení" a zmizel jako duch... Budiž mu země lehká... Mám rád takové pokrytecké komentátory! 12 Jméno: Pietro   ... Střílela jsem i já. Průbojnými a   Téma: Domobranka 29.03.2016 v 14:09 id: 846314 ... Střílela jsem i já. Průbojnými a zápalnými. Doufám, že jsem se trefovala lépe. Doufám, že umírali. ... ... Zdá se tedy, že nešlo o Natašu Krasovskou. Přál bych si, aby to tak bylo. A aby tu válku přežila..   Proč mám pocit, že jste jeden za vosumnáct a druhý ... však víš. 13 Jméno: Q-15081720100   Děkuji.Zítra napíši více do emailu.   Téma: Dotaz 17.08.2015 v 23:08 id: 477776 Děkuji.Zítra napíši více do emailu. 14 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan @QL2 Q-15081720100: Mailovou adresu mám pod   Téma: Dotaz 17.08.2015 v 22:55 id: 477735 2 Q-15081720100: Mailovou adresu mám pod svým nickem v diskusích (je třeba ručně změnit text "(zavinac)" a "(tecka)" na příslušné znaky - to je ochrana před roboty), nebo pod stejnou kamennou lebkou na hlavní stránce. Anebo: mailto://sw@gurroa.cz - mám stejný mail jako stránku, jen zavináč místo první tečky Ale za práci se sluší zaplatit. A měl byste taky nárok na pár autorských knížek. 15 Jméno: Q-15081720100   Ano zájem mám.Otázkou je zda by se vám   Téma: Dotaz 17.08.2015 v 22:01 id: 477643 Ano,zájem mám.Otázkou je, zda by se vám líbilo mé amatérské umění.Nemám výtvarnou školu . Kde prosím najdu na vás kontakt email? Děkuji a přeji hezký večer. Ještě dodatek. Kdyby se vám zdálo vhodné vybrat mé ilustrace, nic za to samozřejmě nechci Bylo by to pro mne potěšením. 16 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Ilustrátora hledám pořád měl jsem cosi   Téma: Dotaz 17.08.2015 v 21:45 id: 477622 Ilustrátora hledám pořád, měl jsem cosi slíbeného, ale měsíce utíkají a nic... Hledám. Máte snad zájem? 17 Jméno: Q-15081720100   Zdravím.Jsem tu poprvé a tak se zatím   Téma: Dotaz 17.08.2015 v 20:27 id: 477521 Zdravím.Jsem tu poprvé a tak se zatím hůře vyznám. Hledáte ještě ilustrátora ? 18 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Nataša: Nataša Krasovskaja ještě žije   Téma: Domobranka 20.10.2014 v 22:37 id: 211381 Nataša: Nataša Krasovskaja ještě žije (říjen 2014). Dodal jsem na konec článku odkaz na video "Oči snajpera co viděly smrt". Ale nevypadá vesele. Novorossijci (obyvatelé Doněcka a Luganska) Putina podezírají, že se dohodl s Porošenkem na zradě lidí Novorossie. A ono to tak opravdu vypadá. Během "příměří" zahnala armáda Ukrajiny domobrance daleko od Mariupolu, prorazila tankovým úderem obklíčení Doněckého letiště, dodala tam posily a opět odtud začala ostřelovat město raketomety a tanky. Během příměří do Kijeva přiletěly Herculesy z USA s nejnovějšími zbraněmi, které se také přisunují k Doněcku. Už toto příměří bylo výhodné pro Porošenka! Ani humanitární konvoj nedělal Putin, spíš to jenom strpěl, aby nepřišel o prestiž. Nějak se mi to taky nelíbí...   Dodatek 2016-10: Videa jsem musel smazat. Zabírala příliš mnoho místa. Sorry 19 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Poblíž města Slavjansk se objevil nový   Téma: Domobranka 19.09.2014 v 14:20 id: 208091 Poblíž města Slavjansk se objevil nový snajper, "osamělý vlk". - http://rusvesna.su/news/1410801315 - - http://s-narodom.ru/yuogovostok/don/2476-v-slavyanske-poyavilsya-svoy-voroshilovskiy-strelok.html - A dělá Ukrajincům starosti. Věnuje se Nacigardě a Pravému sektoru, jejich ztráty rychle dosáhly dvouciferného čísla. Chlapi z Pravého sektoru dokonce tvrdí, že "ten bastard neví co je rána mimo" a nezanechává raněné - jen mrtvé. S oblibou je střílí za bílého dne těsně pod okraj přilby (neprůstřelná vesta tam nechrání, to je okamžitá ). Na jeho kulkách je z boku vypilováno písmeno "M". Proč? "MSTA"? Kdoví? Určitě ho podporují místní (i kdyby jen jídlem). Ukrajinci na něho párkrát uspořádali hon - bezvýsledně. Naopak, během honu prý měl Pravý sektor největší ztráty. Hoňte v lese s velkým tartasem chlapa, co střílí doprostřed čela! Ve Velké Vlastenecké válce byli "osamělí vlci" snajpeři, kteří nepodléhali velení, velitelé jen dostávali na vědomí, že "tam někde budou" (zmínka je i ve filmu "Práče"). Měli ale nejvyšší účinnost, dostávali medaile až za vystřílený batalion. Tato kategorie byla i u letectva - např. Ivan Kožedub (62 sestřelů) měl ke konci války statut "osamělého vlka" tj. létal sám, sám si hledal cíle, ale málokdy se vracel bez úlovku. Tak mě napadlo... Nataša začínala ve Slavjansku... jistě tam má dobré známé... Komentáře Začátek