Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zákon pro příští století

Diana se zmínila, že naši mladí bojovníci se rozhodli vypravit se ještě jednou do Číny a přivézt další kolonisty. Charry s tím vřele souhlasil a dal jim pokyn:

„Soustřeďte se zejména na mladé. Je samozřejmé, že bude-li mezi nás chtít přijít i někdo starší, přijmeme ho, jeho moudrost a zkušenosti nám budou k užitku. Ale mladý člověk nebo dítě znamená budoucnost pro naši zemi. Stráví-li tady svůj život tak, jak je dáno člověku, bude k užitku sobě i celému národu.

Zvažujte bedlivě, koho sem přivedete. Zajímejte se především o takové, kteří mají dobré srdce a morálku na vysoké úrovni. Nevadí, že nemají znalosti a zkušenosti, ty nabydou u nás. Ale k čemu by nám byli lidé od přirozenosti ničemní, i kdyby jim život dopřál bohatství, chytrost a moc?

Součástí vašich povinností vůči Bohu a vlasti je prokazování dobrodiní každému, kdo to potřebuje. Neváhejte, když máte pocit, že někdo vyžaduje vaši pomoc. Pomáhejte také těm, kdo si to nezaslouží, protože i jim může váš zásah být k nějakému užitku. Vaším úkolem je rozšiřovat dobro...“

Každý člověk chápe rady a pokyny podle svého. Naši mladí si nechali projít hlavou pokyny Charryho i ostatních a pochopili je asi takto:

„Pamatujte si, vy zabednění pitomci, že patříte k nejlepšímu národu, jakej vůbec na světě může být! Proč? Protože jste občané Arminu, členové bojovnické kasty a věční služebníci samého Boha! Jako takoví jste přirozeně lepší než cizinci, šúdrové a bezbožní ateisté, mezi které jedete. Pro ty křupany je obrovská čest, že jste se rozhodli vůbec s nimi mluvit! Já neříkám, sem tam se mezi nima najde jedinec, kterej stojí za to, abyste s ním prohodili slovo. Takovýho seberte a sem s ním! Ostatní, co nestojej za to, abyste si o ně znečistili boty, nechte tam a nezdržujte se s nima – leda byste došli k názoru, že jim prospěje vidět trochu vyšší kultury. Tehdá s nima můžete prohodit nějakou řeč, třeba jim to v dalším zrození bude k něčemu dobrý.

Svět, do kterýho jedeme, je pod vládou Satana. Některý svatý bráhmani sice tvrdí, že Satan neexistuje a jestli, tak vůbec není nebezpečnej, protože my mu nepodléháme. To je pravda – ale co ti chudáci, co mu podléhají, ha? Když jsme služebníci Boží, tak máme přímo svatou povinnost to Satanu Ďáblovi natřít, kdekoliv na něj narazíme. Je tedy fakt, přímo s ním se nám povede srazit málokdy, ale jsou tady jeho sluhové a lidi pod jeho vládou. Jeho sluhy vybušit můžem a taky to uděláme, jen se těšte! A ty chudáky, co trpí pod jeho vládou, osvobodíme a přivezeme sem do Arminu, kde je klid a pohoda!

Čeho bychom se měli bát? Jsou s námi naši svatí patroni, náš císař, císařovna a všichni ostatní! Takovou kliku svět nemá. Tak jen počkejte, až na vás přijdem!“

S tím naši mladí vesele vyrazili do světa a strávili tam pár měsíců. V tu dobu byl v Bird City celkem klid, mohli jsme se nerušeně soustředit na výstavbu zbývajících domů, péči o děti a takové věci. Charry s Dianou taky odjeli na jih do svého sídla, po dobu jejich nepřítomnosti vládl Andrej a protože je koncepční typ, zvládl to skvěle. Dá se říct, že život ve městě pokračoval velice úspěšně a všichni prosperovali.

Stašek a Ponny nebyli starostlivými rodiči do světa puštěni z obavy, aby bez dozoru nepropadli hříšným sklonům. Navštěvovali mne dost často a zkoušeli naučit se různé věci, které považovali za důležité. Byl jsem tomu rád, jsou to inteligentní mladí lidé a dobře chápou vše, co mají. Vyzkoušel jsem s nimi několik experimentů v různých oblastech činnostech mysli.

Regina se vrátila s relativně velikým úspěchem: přivezla veliký houf šikmoočků spíš mladšího věku. Dozvěděli se, že po odchodu Mistra Saong-Čoua se jeho gang definitivně rozpadl a jeho životní prostor zabrala konkurence. To se ostatně dalo očekávat. Posádka se částečně zapletla do bojů, v nichž padli tři lidé a jeden jaguár. Podařilo se jim ale osvobodit některé přátele. Nalezli také převýchovný tábor pro děti, jejichž rodiče byli pobiti nepřítelem. Několik dětí z rodin, ke kterým měli příbuzenský nebo přátelský vztah, osvobodili. Vzali s sebou i další, které chtěly. Tato část jejich činnosti je poněkud nejasná.

Povzbuzeni tímto úspěchem přepadli nevěstinec, do něhož byly odvezeny dívky, které přežily boj. Obvykle války gangů dopadnou tak, že dospělí muži jsou pobiti, ženy někdy ano, někdy ne. Děti bývají posílány na převýchovu, dospívající dívky a mladší ženy do nevěstinců, patřících vítězi. Z toho důvodu nejsou majitelé těch bordelů proti nám nijak chráněni. Pro naše muže jsou ztělesněním již zmíněných služebníků Satana a podle toho se s nimi zacházelo. Strážců nevěstince tam prý bylo dost; jaký byl jejich osud, není jasné, každý vypráví něco jiného.

Při této příležitosti posbírali na různých místech mladé muže bojovného charakteru a vznešených morálních kvalit; jak je poznali, nevysvětlili, ale zřejmě vycítili, že právě oni jsou ti praví. Poskytli jim poučení, co je Armin a jaké obrovské štěstí je potkalo a hned na nich vynutili přísahu věrnosti a oddanosti nové vlasti, Bohu a zásadám kasty bojovníků. Zřejmě šlo o jedince mimořádně chápavé, protože během plavby se změnili natolik, že nebyli od našich k rozeznání. První odměnou jim bylo, že si mohli sehnat manželku a vzít si ji, aby neměli později doma problémy. Ty manželky patří nejspíš k dívkám osvobozeným z nevěstince.

Po návratu došlo ovšem k řadě kritických připomínek. Regina se vrátila v době, kdy Charry a Diana byli s některými šelmami na jihu, takže přijetí do řad občanů prováděl Andrej Rastopčenkov se svým štábem. Když se tedy císař a císařovna vrátili, mohli pouze konstatovat skutečnost a všechny připomínky šmahem zamítnout s výmluvou, že při tom nebyli.

První námitky přišly od paní Julie Johanssonové; tato ctnostná dáma nesla velmi nelibě, že její muž se během plavby choval dle jejího názoru nepřístojně a nemorálně. Nutno konstatovat, že dotyčný pán vyniká slabšími rozumovými schopnostmi; což ovšem není považováno za velkou chybu a ostatní kamarádi mu ochotně vysvětlí, co nechápe. To, že se oženil a zanechal doma věrnou a oddanou choť, mu nijak nepřekáželo, aby v přístavech vyhledával společnost žen docela jiných, včetně neřestných. Tak si počínají všichni námořníci a kromě paní Julie to nikomu nevadí. Snad by ani ona nic nenamítala, ale jedno z osvobozených čínských děvčat obdivovalo Johanssonovu sílu a mužnost natolik, že si ji přivezl s sebou do Arminu a zřejmě slíbil, že jí poskytne útulek ve svém domově. To paní Julie nehodlala připustit.

Když však zahájila pod patronací otce Ignáce a za pomoci svých morálně zdatných přátel ostrou kampaň, zjistilo se, že nemá žádný zákonný důvod si stěžovat. Ohledně mezilidských vztahů prozatím žádný předpis nevyšel a mínění jednotlivých občanů se různila. Třeba Číňané vůbec nechápali, co se jí nezdá. Ano, její muž si sehnal další ženu, ale co jí na tom vadí? Měla by být ráda, bude mít aspoň pomocnici v domácnosti a kamarádku na dobu, kdy manžel nebude doma. To může být taky často a na dlouho. Přiznávali Julii postavení hlavní manželky, o tom nepochybovala ani čínská dívka a cítila k ní patřičnou úctu; taky jí bylo sotva patnáct, zatímco Julii nejmíň o dvacet víc.

Julie zuřila a obviňovala všechny; větší část obyvatelstva se jí bohužel pouze smála. Pokusila se přednést žalobu nějakému zodpovědnému úředníkovi státu; ale soudce jsme doposud neměli, nejvyšší postavení měl Andrej a ten se s ní odmítal bavit. Přišla taky za mnou a já se pokusil vysvětlit jí situaci, ovšem zhola zbytečně, odmítala cokoliv pochopit.

Když se tedy vrátil Charry, byl mu problém předložen; nejdřív nepochopil oč jde, potom prohlásil, že rozhodnutí patří zcela do kompetence jeho manželky Diany, odpovědné za morálku obyvatel. Nicméně souhlasil, aby bylo svoláno mimořádné zasedání parlamentu a záležitost projednána.

Zápis z mimořádného zasedání parlamentu

Schůze byla svolána na nedělní odpoledne; vzhledem k panujícímu vedru k řece blízko cihelny, takže jednotliví účastníci jednání čas od času odbíhali se vykoupat. Aby byla navozena příznivá atmosféra pro zodpovědné jednání, byla předtím uspořádána veliká hostina. O její kvalitě se nemohu nijak vyjádřit, většina jídel i nápojů byla pro mne nevhodná.

Andrej: „Účelem dnešního zasedání je vypracovat zákon, který by řešil problematiku manželství, jeho uzavírání, způsobu zániku a všeho, co s tím souvisí. Předem konstatuji, že jednání nebude jednoduché, protože mezi různými vrstvami obyvatelstva existují na tuto záležitost diametrálně rozdílné názory.“

Julie: „To tedy nechápu! Jaké rozdílné názory? Manželství je věc posvátná a nedotknutelná a kdo je jakkoliv narušuje, musí být příkladně potrestán!“

Johanes: „Klídek! Prozatím ještě žádný manželství neexistuje, ježto o něm nebyl vydanej žádnej zákon. Až bude zákon, bude taky manželství; do tý doby drž laskavě hubu!“

Julie: (řada neidentifikovatelných zvuků, nejspíš nadávek).

Andrej: „Prosím, bez osobních invektiv! Zákon o manželství je obvyklou a zásadní součástí právního řádu každé vyspělé země!“

Martin: „Tak nám nějak vysvětli, jak by měl takový zákon vypadat! Třeba jak to je v těch vyspělých zemích!“

Andrej: „Bohužel, v každé zemi jinak. Hodně se řídí náboženským cítěním a tradicemi obyvatelstva. U nás máme mnoho různých národností a náboženských směrů. Je zapotřebí vyhovět pokud možno všem; nebo aspoň většině.“

Ludvík: „Dejme tomu, že bychom mohli konstatovat: manželství je dobrovolný svazek, uzavíraný mezi mužem a ženou se souhlasem ostatních členů jejich rodin a zaměřený ke společnému životu a výchově dětí, které se těmto manželům narodí.“

Andrej: „Ano, s tím se snad nedá polemizovat. Kromě jednoho: té zmínky o souhlasu ostatních členů rodin. Myslíš tím rodiče?“

Ludvík: „Ano; taky bratry, sestry, prarodiče a tak.“

Andrej: „Tak tady bude problém. Rodiče Mabel nejsou mezi živými a její příbuzní s naším sňatkem moc nesouhlasili.“

Ludvík: „To vím; ale zpravidla rodiče se sňatkem souhlasí a svým dětem dokonce vystrojí svatbu. Co dělat v případě odepření jejich souhlasu, by mohl stanovit nějaký další paragraf.“

Diana: „Já bych jenom připomenula, že nesouhlas původní rodiny není třeba brát tak tragicky. V mnoha světových kulturách patří mezi svatební zábavy, že ženich nevěstu unese či uloupí původní rodině a ožení se s ní násilím. Pokud respektujeme různé etnické zvláštnosti, měli bychom...“

Andrej: „Diano, jestli se to týká událostí před víc jak sto lety, tak se o tom proboha nezmiňuj; já už vidím, jak kočky špicují uši a budou chtít vyprávět, o co šlo a jak to bylo!“

Diana: „Já to klidně můžu vyprávět; ale je to dlouhý...“

Andrej: „No právě! Prosím vás, lidi, omezte se na fakta, která mají s projednávaným zákonem něco společného!“

Johanes: „Já myslím, že tyhle fakta s tím mají společnýho dost. Mnohej z nás si vzal ženu, která původně patřila nějakýmu bídnýmu nepříteli. Na to přece nemusíme brát ohled, ne?“

Andrej: „Co to s tím má společnýho?“

Johanes: „Má žena byla vdova, její první muž zahynul. Příbuzní mi ji dát nechtěli, musel jsem o ni bojovat; a vidíte, jak je to šťastný manželství? Zkrátka, když ženich vidí, že otec nebo brácha nevěsty nemá dost pochopení, dá mu pár facek a situace se okamžitě nádherně vyjasní!“

Julie: „Já nechápu, co to má společného s věcí! Nebavíme se snad o zvyklostech nějakých pohanských kmenů a jiných barbarů, ale o právu a morálce vyspělé společnosti!“

Mabel: „Je mi líto, má drahá, ale do naší společností patří jak lidé z evropské, tak asijské kultury. Zákony musí vyhovovat všem občanům, nebo aspoň většině.“

Diana: „A taky šelmám, aby se na to nezapomínalo.“

Julie: „Co je nám po nich?“

Diana: „Je nám velice; a ještě víc je jim po nás. Taky leopardi, tygři a jaguáři mají svoje představy o právním řádu, do kterých patří i manželství. Je nutno to brát v úvahu.“

Julie: „Tím chceš říct, že zákon mýho muže nepotrestá?“

Diana: „S tím nepočítej. Ostatně, ty sama seš pro něj dost velkej trest za všechny jeho hříchy.“

Julie: (jekot, hádka, nadávky)

Ludvík: „Nacházíme se na území Arminu, šelmy jsou tady původní obyvatelstvo. Smím se zeptat, jaké právo platí u nich?“

Ao Harrap: „Je to velmi jednoduché. Pokud jaguár cítí, že se mu některá dívka líbí víc než ostatní, začne se jí dvořit. Když se také on líbí jí, dá mu to najevo; někdy o ni musí bojovat s tím, komu patřila doposud. Když se podaří překonat všechny překážky, je jeho a mají svatbu.“

Julie: „To je krásné; a tak romantické! Proč to tak nemůže být i u nás lidí, když to mají šelmy tak krásně zařízeno?“

Andrej: „Děkuji za pochopení, ale položím Ao Harrapovi dalších pár otázek. Co rozumíš pod pojmem svatba?“

Ao Harrap: „Pohlavní spojení obou manželů.“

Ludvík: „U nás se pojem svatba bere jako obřad, během kterého rodiče, kněz, státní úředník nebo někdo takový projeví souhlas se spojením těch dvou. Máte taky něco takového?“

Ao Harrap: „Ano, máme. To vše jsou součásti svatebních her.“

Ludvík: „Takže jestli rozumím, rozhodující není souhlas druhých, ale okamžik spojení těch dvou?“

Ao Harrap: „Ano.“

Ludvík: „Považuješ za svatbu každý akt lásky mezi dvěma jedinci?“

Ao Harrap: „Ne, jen ten první. Prvním spojením se stávají manželi a další opakování to potvrzuje, ale není už právně důležité.“

Andrej: „Byla by svatba právoplatná, i kdyby s ní nevyjádřili souhlas ostatní členové společenství? Kdyby ke spojení došlo tajně nebo kdyby se o tom zkrátka nevědělo?“

Ao Harrap: „Nechápu přesně, o čem mluvíš, ale ano. Souhlas jiných není pro nic důležitý. Důležití jsou ti dva.“

Julie: „Cože, bez kněze? Bez souhlasu rodiny?“

Ludvík: „Prosím tě, ty laskavě mlč! Ao Harrape, stává se někdy, že spolu dva mladí uzavřou sňatek, aniž by ostatní souhlasili, dokonce proti jejich přání? A že se později musejí bránit?“

Ao Harrap: „Ano, to se stává dokonce velmi často.“

Ludvík: „Mají rodiče, náčelník nebo někdo jiný nějakou možnost zpochybnit právoplatnost svatby?“

Ao Harrap: „Ne, myslím, že ne. Mohou tedy dotyčného jaguára zabít a dívku provdat za jiného. Ale předtím už byla jeho ženou, s tím se nedá nic dělat. Stávalo se to.“

Ludvík: „Takže, jestli rozumím: svatba je pohlavní spojení těch dvou. Obřady, souhlas a oslavy jsou věc druhotná.“

Ao Harrap: „Ano, tak to je.“

Ludvík: „Jak dlouho trvá takové manželství?“

Ao Harrap: „Dokud nezemřou.“

Ludvík: „Je možné něco jako rozvod? Zrušení manželství?“

Ao Harrap: „Neumím si to představit. Je možné změnit minulost? Je možné říct, že tato srna nebyla ulovena, když jsme ji právě snědli? Směšná představa, nemyslíš?“

Andrej: „Mezi civilizovanými lidmi existuje stav, kterému se říká rozvod. Manželé se dohodnou, že se rozejdou a už spolu nebudou dál žít. Pak si rozdělí majetek a každý se třeba provdá za někoho jiného. Je to možné i u vás?“

Ao Harrap: „Ano, stává se to často. Někteří se rozcházejí velice rádi a hledají si nové partnery. Mnohokrát se o tom zpívají různé legendy a všichni se tím baví.“

Ludvík: „Takže, každý z manželů má právo z manželství odejít a vzít si někoho jiného?“

Ao Harrap: „Stává se to, ale právo na to nemá. Kdo to udělá, musí počítat, že bude muset bojovat s tím, komu se to nelíbí.“

Ludvík: „Přesto to udělá?“

Ao Harrap: „Ovšem. Je to stejně dobrý důvod k boji jako každý jiný. My bojujeme rádi a o cokoliv.“

Ludvík: „Počkej. To druhé manželství se uzavře stejně jako první? Které potom platí? Komu patří ta dotyčná jaguáří dáma?“

Ao Harrap: „Oběma.“

Ludvík: „A když si jaguár kromě jedné vezme ještě jinou?“

Ao Harrap: „Tak má dvě. To bývá velmi často.“

Andrej: „Nechápu. Je možné mít dvě manželky současně?“

Ao Harrap: „Proč ne?“

Julie: „Nesouhlasím! Zásadně nesouhlasím! Jsme lidé a ne šelmy!“

Martin: „Nesouhlasit můžeš. Ale je možné nějak tomu zabránit?“

Julie: „No přece tím zákonem!“

Martin: „Tvému muži nebo i jaguárům?“

Julie: „Já kašlu na jaguáry, ať si dělají, co chtějí! Já chci, aby se Johanssonovi nařídilo vyhnat tu žlutou děvku!“

Johansson: „Uklidni se! Koukej, všichni se ti smějí!“

Julie: „To se nesmějí mně! To se všichni smějí tobě!“

Ludvík: „Já prosím o klid, rád bych si ujasnil situaci. Jak je to, když se dáma, která byla nejdřív provdána za jednoho jaguára, teď je za druhého, setká s tím prvním a on třeba zatouží opět se s ní milovat?“

Ao Harrap: „Tak to udělají.“

Ludvík: „Souhlasí s tím druhý manžel?“

Ao Harrap: „Obvykle ne.“

Ludvík: „Co se děje pak?“

Ao Harrap: „Bojují.“

Ludvík: „Kdo s kým?“

Ao Harrap: „Podle toho, kdo si na koho troufne.“

Ponny: „Tím chceš říct, že bojují mezi sebou i jaguářice?“

Ao Harrap: „Velmi často. Jak by jinak dokázaly svoji převahu?“

Johansson: „To se o mě mají ty holky taky porvat?“

Charry: „Proboha, ty už radši mlč!“

Ao Harrap: „Nechápu, proč by si lidé nemohli vyřizovat své věci tak jednoduchým a krásným způsobem jako jaguáři.“

Ludvík: „Pokračuji: kolik manželek může mít současně jaguár?“

Ao Harrap: „Kolik chce.“

Ludvík: „Kolik může mít jaguářice manželů?“

Ao Harrap: „Taky kolik chce.“

Ludvík: „Je teoreticky možné, aby některý jaguár byl ženat zároveň se všemi ženami svého národa?“

Ao Harrap: „Ano, je. Quantá Chilcox je po duchovní stránce manželem všech našich žen. Ale též manželkou všech našich mužů; to je tím, že se může projevovat jako muž i jako žena...“

Gyula: „Mythologii sem snad tahat nebudem!“

Ao Harrap: „V dějinách se vypráví, že první Vládcové jaguárů měli totéž privilegium a mohli nařídit každé dívce, aby je milovala. Ale protože to nebyli schopni zvládnout, vedla se o to válka, které se říká Válka Ibišků, protože ibiškový květ byl znakem Chai Wagharr Thrreemna, vévody mořských jaguárů. Ten vypověděl Vládci nepřátelství, protože Vládce vyzval jeho sestru, aby jej přijala jako manžela, ale pak se nedostavil, protože musel vést válku s Velkým Čarodějem Ocelotů, který odmítal jeho nadvládu. Z tohoto důvodu sestra Chai Wagharr Thrreemny zůstala toho jara pannou; šla si tedy stěžovat k Hoře Chrlící Oheň, kde žil zářící duch jejího praděda Sarraw-Thangrra a žádala ho...“

Diana: „Prosím tě, pomalu! Já si to píšu a nestíhám!“

Andrej: „Ne! Zaraz to, budeš nám o tom vyprávět jindy; nebo spíš to řekni Dianě, ona to literárně zpracuje. Bereme za prokázané, že vladaři jaguárů měli kdysi právo na všechny ženy. A dost!“

Mabel: „Domníváš se, Ao Harrape, že by Vládce Arminu měl mít právo na všechny ženy, které tu žijí?“

Ao Harrap váhá a uvažuje.

Diana: „Rozhodně ne!“

Martin: „Taková situace byla u lidí ve středověku taky. Říkalo se tomu Právo první noci a bylo to právo lenního pána...“

Charry: „To teď nebudeme rozebírat. Nemám zájem...“

Gyula: „No jo, ale co když někdy bude jiný Vládce, který to bude prosazovat? Já bych dal do zákona, že žádný Právo první noci nemá co v Arminu existovat...“

Ludvík: „Prosím vás, trochu vážně! Takže domluvili jsme se, že tradiční přístup arminského obyvatelstva k problému je takový: Zákonná svatba je v podstatě první milostný styk mezi partnery, trvá do jejich smrti, je nezrušitelná, ale je možné, aby každý manžel uzavřel další sňatky s jinými partnery. Přičemž platnost všech těchto zákonných aktů není nijak omezená.“

Charry: „Chceš takto stanovit právní stav věcí?“

Ludvík: „Právní stav věcí takový je! Šelmy to tak uznávají!“

Gyula: „To je podle tebe důvod, aby to uznávali i lidé?“

Ludvík: „Jakou si představuješ jinou verzi?“

Gyula: „Pochopitelně řádný křesťanský sňatek se souhlasem rodičů a požehnáním kněze, přičemž civilizační vymoženosti, jako třeba rozvod, budou nějak... stanoveny... Já samozřejmě chápu, že větší část našich občanů nejsou křesťané a jejich zvyklosti jsou jiné. Ale taky oni snad mají nějaké obřady v tom směru!“

Diana: „Je řeč o svatbě, ne o obřadech.“

Gyula: „Dobře. Tak tedy občanský sňatek jako ve Francii? Starosta se šerpou přes prsa a zápis do státní matriky?“

Diana: „Ano, ale pouze jako druhotné opatření. Povinná registrace skutečného stavu. Prvotní ale je vztah dvou lidí.“

Marianna: „Nejsem si jistá, co máš na mysli, ale prožívám okamžik příjemné hrůzy při té představě.“

Diana: „Pokud to nevíte, tak jsem feministka hrubého zrna. Dávám návrh, aby každý milostný styk byl považován za řádný sňatek.“

Marianna: „Jak si to představuješ technicky?“

Diana: „Obřady dle zvyklostí některé církve nebo státní souhlas s registrací budou svatbě předcházet nebo ji následovat, ale nejsou bezpodmínečně nutné. Jakmile dojde k milostnému styku, jsou ti dva řádnými manžely na věčné časy. Bez možnosti změny.“

Julie: „To je nesmysl! Lumpárna! Blbost!“

Ludvík: „To je geniální řešení situace. Nerozčiluj se, Julinko, registrace není povinná. Můžeš být manželkou kohokoliv a nikomu do toho nic není, dokud to někam nenahlásíš.“

Diana: „Správně. Stát to bude registrovat od chvíle, kdy to jeden z partnerů nahlásí úřadu. Každý bude mít svou kartu, do té se mu budou zaznamenávat partneři a případně děti, které z každého toho vztahu vzejdou. Jednoduché a jasné.“

Julie: „A co ta svatba?“

Diana: „V rohu bude poznámka, podle jakého náboženství a kterým knězem byl sňatek potvrzen. Jednoduché a jasné.“

Ludvík: „A kde sňatek potvrzen nebude, postačí ten záznam. Pokud třeba někdo nechce a tak. Skutečná svatba je okamžik spojení.“

Johanes: „Mně to připadá skvělé! A pochopitelně, obřady se budou lišit podle toho, ke které kastě se dotyčný hlásí. Protože vím, že u kněží je předběžný obřad a souhlas nutný, zatímco bojovníci to zvládají i s následnou nebo vůbec žádnou registrací...“

Andrej: „Jsem rád, že jsme se dohodli. Ludvíku, vymysli do zítřka paragrafované znění a dáme to odsouhlasit...“

Bylo provedeno hlasování; osm hlasů proti, ostatní pro.

Bolzini: „I tak my nesouhlasíme! Je to naprosto nepřípustné znevažování tak posvátné věci, jako je sňatek!“

Diana: „A teď by nám Ao Harrap mohl vyprávět, jak to bylo s tím jaguárem Chai Wagharr Thrreemnem a jeho válkou. Třeba podle toho později Ludvík napíše knížku...“

Očekával jsem, že důsledky toho jednání se potáhnou ještě hodně dlouho, neboť nesouhlas katolických kruhů byl zásadní. Ale návrh získal řadu přívrženců, zvláště mladých. Podpořil jej taky Martin La Graque, který prohlásil:

„Dostali jsme šanci vytvořit zcela novou kulturu. Musíme vzít do úvahy všechny okolnosti, ne jenom ty, které se nám hodí. Naše zákony budou platit i v příštím století...“

Julie se pokusila vytvořit nátlakovou skupinu, která se měla mstít za údajnou nemravnost vlády, parlamentu a veřejnosti. Zákon o sňatku a rodině byl jasně vytvořen a přijímán větší částí národa s nadšením; Julie se tedy soustředila na druhou věc, totiž boje mezi jednotlivými občany.

Vystoupil s tím starý Bolzini, známý provokatér.

Bolzini: „Zákon stanoví, že svatba je realizována v okamžiku, kdy dojde k milostnému spojení dvou partnerů. Dobře, i když s tím budeme souhlasit, jak se postavíme k případu, že muž unese dívku a znásilní ji, přestože ho ona nechce?“

Ludvík: „Podle zákona se jedná o legální svatbu. Násilí, jehož bylo použito, je ovšem nepřípustné.“

Bolzini: „Jsou dvě možnosti. Buď s tím dotyčná souhlasí proti vůli svých rodičů, nebo nesouhlasí ani ona. Možnost, že by si to rodiče přáli a dívka nechtěla, ponechávám stranou, i když ani tato možnost není vyloučena.“

Andrej: „Čeho chceš vlastně dosáhnout?“

Bolzini: „Chci vědět, jak se v tom případě bude postupovat.“

Ludvík: „Směl bych se zeptat právního experta Ao Harrapa, jakým způsobem v takovém případě postupují jaguáři?“

Ao Harrap: „Takové případy se skutečně stávají. První, že rodiče nechtějí dceru dát některému jaguárovi; v tom případě ji unese skoro vždy. Je to správné, protože tím, že umí překonat překážky ze strany bývalé rodiny dokáže, že je chytrý, statečný a obratný a dokáže se o ni řádně postarat.“

Bolzini: „To je ovšem strašné! Tím se vlastně schvaluje únos!“

Ludvík: „Pokud souhlasí dívka, není souhlas rodičů důležitý.“

Ao Harrap: „Obvykle kvůli tomu vzniknou další boje a spory; někdy dokonce válka. Ale taky se může stát, že to projde v klidu.“

Ludvík: „Navrhuji, aby se případné boje omezovaly jenom na okruh rodiny a nezatahovaly se do toho státní orgány!“

Andrej: „Takže v případě únosu, kdy s tím holka bude souhlasit, se do toho soudy a stát nebudou plést! Jasné?“

Odhlasováno; tři hlasy Bolziniových proti.

Ao Harrap: „Jiná situace nastává v případě, že dívka nesouhlasila s únosem a vznese vážnou stížnost. V takovém případě se ztrestání pachatele stává i záležitostí lenního pána. Ten, komu patří území nebo vláda nad účastníky sporu, musí zasáhnout.“

Bolzini: „Tak! Teď chci vědět, jak zasáhne!“

Ao Harrap: „Především musí vyslechnout všechny zúčastněné; potom zjišťuje, jaké řešení by bylo v zájmu všech. Obvykle existuje někdo, kdo bude v každém případě poškozen, ale s tím se nedá nic dělat. Prospěch celku je prvořadý.“

Andrej: „Jak se to řešilo? Především: byl sňatek platný?“

Ao Harrap: „Ano. Sňatek platil a nebylo možno jej zrušit. Bylo však nutné, aby provinilec byl potrestán. Především mu náčelník oznámil, že propadl zákonu a je v zájmu všech, aby zahynul; potom se ho otázal, jakým způsobem to chce udělat.“

Johanes: „Skutečně o tom některý jednal?“

Ao Harrap: „Samozřejmě! Například za panování vládce Koo-rhetta se stalo, že jeden z mladých bojovníků...“

Ludvík: „Prosím tě, Ao Harrape, ne! Jak to vyřešili?“

Ao Harrap: „Poslali ho zabít draka, který sídlil na konci světa.“

Julie: „A to on šel?“

Ao Harrap: „Samozřejmě! Kdyby nešel, všichni by se mu smáli.“

Julie: „Co s ním udělal ten drak?“

Ao Harrap: „Žádný drak tam nebyl. Vládce Koo-rhett jej tam poslal spíš proto, aby zahynul po cestě, protože projít svět nebylo za oněch časů tak zcela bezpečné. A on potom...“

Ludvík: „Ne, nevyprávěj! Obávám se, že dneska by už těžko někdo uvěřil a šel na tu akci. Co navrhuješ jako praktické řešení?“

Ao Harrap: „Pověřovat ho nebezpečnými úkoly tak dlouho, dokud buď někde nepřijde o život, nebo svou statečností dotyčnou dívku neokouzlí natolik, že mu odpustí.“

Diana: „To je psychologicky naprosto dokonalé řešení!“

Julie: „Já teda nevím, mně se to nelíbí. Co když nebude chtít?“

Gyula: „S tím si nedělej starosti; však my ho přinutíme!“

Julie: „Můžu vědět, jak?“

Johanes: „To ještě nevím, ale něco na něj vymyslíme! Podle toho, co by to bylo za člověka. Ale měl by tak krutej život, že by mu vypravit se na toho draka připadalo jako rekreace!“

Ludvík: „Prosím vás, už nechte toho draka! Draci jsou chránění, vylovili je ti předchozí hrdinové. Stačí definovat, že únos a znásilnění ženy, tedy v případě jejího nesouhlasu, je trestný čin a zasluhuje trest. Hlasujeme?“

Schváleno jednomyslně.

Ludvík: „Abychom mohli trestat, budeme muset mít Nejvyšší soud. Ptám se císaře: chceš být sám nejvyšším soudcem, nebo tím někoho zodpovědného pověříš? Je to ve tvé pravomoci.“

Charry: „Navrhuji Ao Harrapa. Je nejzkušenější.“

Ao Harrap: „S díky přijímám.“

Bolzini: „Často se tady povídá, že jednotliví občané mají možnost vyřešit svoje spory vzájemným bojem. To je pravda?“

Charry: „Ano, tu možnost jim musíme ponechat.“

Bolzini: „Považuješ to za správné řešení?“

Charry: „Nejsem si jist, že je to správné; je to nejjednodušší.“

Bolzini: „V souboji nemusí zvítězit ten, kdo je v právu; často zvítězí ten, kdo umí líp bojovat.“

Charry: „To by souhlasilo; ale zároveň je velmi obtížné zajistit, aby se každá záležitost projednávala před řádným soudem. Některé případy jsou těžko objasnitelné a jiné zas natolik bezvýznamné, že nemá smysl s nimi soud obtěžovat. Navrhuji, aby se skutečně závažné zločiny trestaly, ale přesto byl dán určitý prostor k soukromému narovnání sporů.“

Andrej: „Tím soukromým narovnáním myslíš boj?“

Charry: „Ano.“

Andrej: „Co považuješ za závažné případy?“

Charry: „Například vražda, loupež, únos dítěte, žhářství... činy diktované touhou po majetkovém prospěchu, zkrátka odporující právu a zákonům. Věci, které nelze vyřešit soukromě.“

Andrej: „Co například zranění ve rvačce?“

Charry: „No... existuje nějaký takový zákoník, Diano, že? Říká se tam, že nikdo nesmí ublížit ženě, dítěti, tomu, kdo spadne z vozu nebo ztratí zbraň, spí nebo je nemocný...“

Diana: „To je Šrímad Bhágavatam a říká se to jinak. Vychází z něj všechny samurajské zásady, kodex Bušidó a tak.“

Andrej: „Opakuji otázku. Dva občané se z nějakého důvodu dostanou do sporu. Buď při hře, sportu nebo zábavě se nepohodnou, servou se, jeden druhého těžce zraní. Bude potrestán?“

Charry: „Myslím, že není důvod. Pokud existovala rovnost zbraní; je pochopitelné, že musí být potrestán ten, kdo napadne mečem člověka beze zbraně.“

Tošio: „Když ten druhý je kvalifikovaný bojovník, potom se nemusí muže s mečem bát. Existují techniky, jak jej odzbrojit...“

Johanes: „Nemyslím, že je vhodné a správné řešit takovým způsobem záležitosti členů kasty bojovníků. Pokud chceme, aby se udržovali v bojové pohotovosti, musíme připustit, aby cvičili při každé příležitosti. Řešení vzájemných sporů bojem je stará tradice, považovaná za vhodnou v případě, že se provede řádným způsobem. To jest za přítomnosti svědků, rozhodčího a lékaře, který může poskytnout pomoc.“

Andrej: „A když při tom někdo zemře?“

Johanes: „Má smůlu. Nebyl dobrým bojovníkem.“

Gyula: „Je možné konstatovat, že utrpěl nehodu při výcviku.“

Marianna: „Což ovšem jeho žena a děti moc chápat nebudou!“

Gyula: „Předpokládá se, že takto si budou počínat především muži svobodní a bezdětní. Ženatí by měli mít rozum a nervat se při každé příležitosti.“

Mabel: „Johanes má ženu a dítě, bude mít druhé a rve se pořád a kvůli každé hlouposti. Nemyslím, že by toho nechal!“

Johanes: „A co? Jsem bojovník; je pro mne čestnější padnout než se projevit jako zbabělec. Kdybych zahynul, věřím, že moje žena se o děti postará a nějak je uživí.“

Mabel: „Budou ovšem žít v nejhorší bídě! Jako žebráci...“

Johanes: „Aspoň z nich budou drsní bojovníci.“

Diana: „Obávám se, že se nedomluvíme, pokud se na to nepodíváme z kastovního hlediska. Jiný přístup k problému mají kněží, jiný bojovníci a jiný obchodníci. Považuji za správné, aby obchodníci řešili své spory soudem, bojovníci soubojem a kněží velkomyslným odpuštěním.“

Andrej: „To bude pro každého platit jiné právo?“

Diana: „Jak jinak je to možné? Pro bojovníka je ponižující řešit své záležitosti před soudem; pro kněze je ponižující řešit je vůbec jakkoliv, protože zločiny proti bráhmanům trestá Bůh. Když se někdo dovolává světské spravedlnosti, znevažuje tím Boha.“

Andrej: „Dobře. Ale pokud takový rozdílný přístup stanoví zákon, budou to všichni kritizovat. Nikdo to nepochopí!“

Diana: „Jejich problém. Ostatně, pro šúdry bude platit zákon jako všude jinde. Pokud se někdo cítí šúdrou, může svými problémy klidně obtěžovat soudy...“

MacLeod: „Existuje v Arminu všeobecná vojenská povinnost?“

Charry: „Nemyslím. Byl bych pro to, aby se vojenská povinnost týkala pouze kasty bojovníků.“

MacLeod: „Pokud vím, mnozí mladí z kasty kněží a obchodníků mají snahu žít jako bojovníci; například Stašek, který chce být knězem a lékařem jako Ludvík, ale zatím se chová jako bojovník.“

Ludvík: „To je přirozené. Za dávných časů procházeli všichni mladí určitým způsobem bojového výcviku. Když se počali zabývat závažnější činností, přestali si hrát na válku.“

MacLeod: „Přece jenom bych nějaký zákon v tom směru vydal.“

Ludvík: „Přál by sis navrhnout jeho znění?“

MacLeod toto pověření přijal a vypracoval tento

Zákon o všeobecné povinnosti vojenské.

Každý občan Arminu je povinen vyzbrojit sebe a svoji rodinu tolika a takovými zbraněmi, jimiž dokáže on a příslušníci jeho rodiny vládnout a v čas boje je využívat; item je povinen cvičit se v používání těchto zbraní, udržovat je v náležitém pořádku a vlastnit k nim dostatek střeliva, případně dalších potřeb a náhradních dílů. V čase ohrožení státu, města nebo některého z občanů nepřítelem je potom každý povinen se se svými zbraněmi dostavit na místo střetnutí a podle svých sil a schopností pomoci při potření zbabělého nepřítele a konečném vítězství našich statečných bojovníků.

Tento zákon vyvolal řadu připomínek.

Julie: „Nechápu, co je míněno termínem každý. To znamená, že se to týká taky žen a dětí?“

MacLeod: „Žen pochopitelně ano; dětí dle jejich věku a znalostí. Chápu, že batolata asi bojovat nebudou...“

Andrej: „Tvůj Jimmy je ještě malý kluk; jak si to představuješ?“

MacLeod: „Můj syn si zatím hraje s nožem, to mu stačí. Až bude větší, vybavím ho zbraněmi a naučím ho s nimi zacházet.“

Julie: „Nechápu, proč mají se zbraněmi cvičit ženy!“

Mabel: „Protože Diana pracuje mečem líp než většina chlapů.“

MacLeod: „Říkám: takovými zbraněmi, které dokážou používat. Pokud je někdo mrzák a jezdí v kolečkovém křesle, nebude ho nikdo nutit bojovat. Tebe do toho můžeme započítat také...“

Ludvík: „Někteří lidé mají morální výhrady k používání zbraní.“

MacLeod: „Ty taky vynechávám z toho návrhu. Zákon se týká lidí, kteří mají odvahu a zájem bránit sebe, své rodiny a svou vlast. Nemůžeme nutit ty, kteří to z nějakého důvodu dělat nechtějí.“

Ludvík: „Ale stát by jim měl poskytnout ochranu!“

MacLeod: „Stát jim ochranu poskytne. Ale nelze vyloučit, že tento úkol nezvládne, pokud jej občané nepodpoří.“

Ludvík: „Navrhuji, aby k zákonu byl připojen dodatek:

Této povinnosti jsou zbaveni občané, kteří pro fyzickou nebo psychickou nezpůsobilost, věk nebo morální zábrany nejsou schopni bojového nasazení.“

S tímto dodatkem byl zákon jednomyslně schválen.

Andrej uvažoval, jak nám naše nápady oplatit; takže vymyslel

Zákon o všeobecné pracovní povinnosti.

Každý občan Arminu je povinen vyučit se některému řemeslu užitečnému pro celek a vykonávat je ke svojí obživě. Žádnému není dovoleno žít bezpracně na úkor ostatních; vyjímaje děti, nemocné, ženy v domácnosti a starce nad šedesát let věku.

Byl jsem nucen se proti této formulaci ohradit:

Ludvík: „Rád bych upřesnil formulaci vyučit se některému řemeslu užitečnému pro celek. Mohl bych to chápat jako spiknutí proti sobě, protože jediný tu nejsem ničím vyučen; a jak znám svoje manuální schopnosti, asi bych řemeslo ani nezvládl. Mám se tedy od této chvíle považovat za příživníka?“

Charry: „Jestli chceš, jmenuji tě svým dvorním čarodějem!“

Andrej: „Nemyslel jsem teď zrovna tebe; ostatně je známo, že jsi spisovatel. To je dost poctivé povolání, aby ses jím uživil.“

Ludvík: „A nevadí, že nemám výuční list?“

Andrej: „Vycházím z tezí Jeana-Jacquese Rosseaua, které naznačil ve svém románu Emil. Tam považuje vyučení se v nějakém oboru za dostatečnou prevenci proti bezpracnému životu.“

Ludvík: „Je mi líto, ale pokud je někdo milionářem a stará se o prosperitu své banky, má s tím tolik práce, že téměř nemá čas něco z toho utrácet; přestože tím asi není vyučen. Nedá se říct, že někdo žije bezpracně, když neprovozuje řemeslo.“

Andrej: „Dobře. Beru, že řemeslo je taky voják, kněz, spisovatel nebo státník. Ale každý něco dělat musí!“

Po tomto upřesnění byl zákon schválen.

MacLeodovi se vytváření zákonů zalíbilo. Proto vymyslel

Zákon o zákazu politické činnosti.

Jakkoliv je známo, že veškerá politická činnost plodí výhradně a pouze nesváry a hádky, opozici a zkázu státu jako celku, zakazuje se všem a každému ustavovat jakékoliv politické strany, spolky a organizace, vyjma snad kdyby se někdy ukázala potřeba vytvořit stranu státní. Jakýmkoliv jiným stranám, organizacím a spolkům, zvláště zahraničním, se zakazuje štvát a provokovat občany a vyvíjet činnost na území Arminu, pokud by to nebylo výslovně povoleno Vládcem, vládou a parlamentem.

Andrej se postavil proti, ale MacLeod řekl ve zdůvodnění:

MacLeod: „Pokud se pamatuji, navrhl jsi jako státní ideu Arminu anarchistickou myšlenku. Nebudou-li existovat žádné politické strany, je to čirá anarchie. Tak nechápu, co se ti nezdá.“

Většině to bylo jedno, takže zákon prošel s osmi hlasy proti.

A jeden zákon vytvořil také Tošio Yamanaki; dost pozoruhodný:

Zákon o válečné kořisti.

Stanoví se, že veškerý majetek nepřítele, který byl za takového prohlášen Vládcem Arminu, je dnem vyhlášení nepřátelství bez dalšího zdůvodňování majetkem Arminského císařství; z toho důvodu je každý voják i ozbrojený občan povinen získávat jakýmkoliv způsobem co největší množství majetku nepřítele a přemístit ho na území Arminu. Z majetku takto získaného budou hrazeny náklady válečného tažení, odměny jednotlivým účastníkům a zvláštní odměny tomu, kdo získal tuto kořist pro stát. Z válečné kořisti bude přidělován majetek zasloužilým bojovníkům buď Vládcem nebo jeho pověřeným zástupcem.

Diana: „Teda Tošio, to je bomba! Ať si ještě někdo troufne o nás tvrdit, že jsme piráti a lupiči, když to máme v zákonech! Jakmile se někdo bude chovat nepřátelsky, vlítnem na něj a oberem ho třeba o poslední kalhoty!“

Andrej: „Nejsem si jist, zda bude takový zákon přijat všude se stejným nadšením. To už chybí jen vydávání korzárských patentů.“

Ao Harrap: „Co jsou to korzárské patenty?“

Diana: „Já ti to vysvětlím. V sedmnáctém století v Karibském moři se stalo zvykem, že když...“

Andrej: „Diano, mlč! Vysvětlíš později. Mně se myšlenka na sháňku po válečné kořisti moc nelíbí; ale jsem si vědom, že náš stát je chudý. Musíme brát tam, kde je...“

MacLeod: „Já bych navrhoval stanovit jasný podíl, komu co bude patřit. Kolik dostane občan a kolik stát.“

Tošio: „Jak to myslíš? Já se domnívám, že stát bude vlastníkem veškeré válečné kořisti; vojákovi poskytne jen odměnu.“

Martin: „Nesouhlasím. To by dostatečně nestimulovalo naše vojáky, aby se snažili k něčemu přijít. Měli by dostat víc.“

Ludvík: „Okamžik. Je vůbec někdo něčeho ve státě vlastníkem, nebo patří veškerý majetek státu?“

Charry: „Soukromé vlastnictví je samozřejmě nedotknutelné.“

Ludvík: „Podle Šrí Išopanišádu nemůže být nikdo ničeho majitelem, protože vlastníkem celého Vesmíru je Bůh. Lidé mohou být majiteli něčeho pouze dočasně, do své smrti. Jinak se mají cítit jako správci, kteří se starají o svěřené hodnoty.“

Martin: „Navrhuji, ať je veškerý majetek pokládán za vlastnictví Boha ve správě státu; stát potom konkrétní předměty a objekty svěřuje jednotlivcům, aniž by tím ztrácel svou svrchovanou moc. Tak bude možné, aby měli jednotlivci v držení půdu, domy, peníze i nejrůznější předměty.“

MacLeod: „Při dodržování dědického práva?“

Martin: „Ano, správa svěřeného majetku bude dědičná.“

Ludvík: „S tím lze souhlasit.“

Martin: „Proto navrhuji, aby majetek, který jednotlivý voják při vojenské akci získá, byl ponechán v jeho správě po zaplacení podílu státu ve výši deseti procent.“

Gyula: „Moment, jestli to správně chápu. Když já někde v cizině třeba vyberu banku, převezu ty peníze sem a tady je uložím; potom zaplatím státu deset procent a jsem jejich legální vlastník?“

Martin: „To ne! Leda, že by to byla nepřátelská země.“

Johanes: „Teda, dost dobrý! Kde je nejbližší nepřátelská země?“

Charry: „V současné chvíli nemá Arminský stát nepřátele, takže se moc netěš. Nemůžeme ovšem ručit za soukromé války jednotlivých občanů, to se snad nedá chtít po nikom...“

Johanes: „Myslím, že jsem to pochopil.“

Diana: „Chraň pámbu toho, kdo si s náma něco začne!“

S patřičnými dodatky byl zákon schválen jednomyslně.

Tyto události se sběhly při druhém zasedání parlamentu v průběhu příštího období dešťů. Současně se během té doby konaly přípravy na odjezd Charryho a Diany do Evropy.

Myšlenkou na odjezd se všichni zabývali už dlouho; bylo nutno se vrátit domů a uspořádat tam svoje záležitosti. Všechny záměry, které Charry a Diana měli, jsem neznal, jejich upřesňování ještě probíhalo. Bylo pouze rozhodnuto, že lodi Griissirno a Regina se vydají na cestu po skončení období dešťů a s tím souvisejících tajfunů a uragánů. Charryho měli doprovázet Tošio Yamanaki, Gyula Ártabogyi, Aflargeo, Tannarr a Ao Harrap.

Řešily se složité otázky příslušnosti našich námořníků; mnozí váhali složit státní přísahu, dokud si nevyřeší své záležitosti v původní vlasti. To se týkalo třeba kapitána Millarda a Tobyho, kteří se do Arminu chtěli odstěhovat.

Otec Ignác dlouho váhal, zda má opustit svěřené stádečko; byl však povinen dostavit se do Říma k otci provinciálovi řádu Tovaryšstva Ježíšova. Chtěl jeho prostřednictvím vyprosit od Jeho Svatosti papeže rozličné úlevy a pomoc pro náš stát a požádat o milost oficiálního jmenování naším duchovním správcem.

„Neradím ti, drahý bratře, abys jezdil do Říma,“ řekl jsem mu. „Jestli chceš být někdy biskupem v Arminu, nesmíš se vrátit k pánům jezuitům. Radím, jestli se ti líbí v Arminu, neopouštěj ho, nebo ho už nikdy nespatříš.“

„Milý bratře,“ řekl otec Ignác pohoršeně. „Svádíš mne ke hříchu a to k hříchu neposlušnosti; jak by to bylo možno omluvit? Moje kroky určuje Bůh a provinciál řádu. Pošle-li mne nehodného sem, budu v bázni Boží pásti stádo, které mi bylo svěřeno. Neučiní-li tak, bude zajisté věděti, proč tak neučinil; já uposlechnu svého pána a půjdu tam, kam mi přikáže, i kdyby mne srdce bolelo.“

„Je mi tě líto. Arminské arcibiskupství nečeká na tebe, otče Ignáci. Jistě se najde jiný, výše postavený muž, který ochotně převezme úlohu dvorního kaplana hraběte Guyrlayowa, aby se mohl vetřít na tvé místo a získat bohatství a postavení v této zemi..“

Nicméně všechno přesvědčování bylo marné; dobrý starý páter byl pevně rozhodnut uposlechnout.

Charry přesvědčoval i mne, abych jel s nimi. Řekl jsem:

„Domnívám se, že budu Arminu užitečnější na tomto místě. Budu se starat, aby se rodily zdravé děti, vítat je na světě a učit, jakmile povyrostou. Je to krásná práce. Kdybych se vrátil do Evropy, bylo by mojí povinností učinit to, co otec Ignác. Vrátit se ke svým a podat jim hlášení o všem, co jsem zažil. Nevím, co by se stalo, kdybych to učinil. Takhle si tě bratří buď najdou sami, nebo si ty najdeš je. Připluji za vámi později, jakmile mi k tomu dáš pokyn.“

„Myslím, že máš pravdu,“ řekl mi Charry. „Svým zástupcem tady jmenuji Andreje, neboť se domnívám, že je nejschopnější vládnout a poroučet. Ale tebe bych poprosil, abys občas na jeho rozhodnutí dohlédl a pokusil se dát mu dobrou radu, kdyby mu chyběla.“

„Správně jsi pochopil Dianin kastovní systém.“ usmál jsem se.

Charry jen mávl rukou. „Diana je hrozně chytrá a zná spoustu všelijakých věcí; ale my se musíme dívat dopředu.“

„I to je vlastnost vládců. Diana přes svoje bojové schopnosti patří do kasty bráhmanů a je správné, že ti dává rady. Ale vládu musíš vykonávat ty. Jsi kšatria, je to tvoje povinnost.“

„Jsem rád, že tě mám po boku.“ řekl a stiskl mi ruku.

Vzdal jsem mu povinnou úctu a on odešel; a já jsem doprovázel odjezd jeho lodí svými modlitbami. Konec konců, jsem bráhman.

Errata:

09.08.2021 22:47