Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Návrat beze slávy

Naše lodi Griissirno a Regina opustily Bird City a zamířily směrem k severozápadu. Nevybrali jsme si nejlepší počasí, stále ještě pokračovaly prudké lijáky a vítr byl krajně nepříznivý, takže jsme museli často používat pouze parní stroje. Moře bylo bouřlivé, obloha stále zatažená, což nás poněkud roztrpčovalo.

Teprve když jsme dorazili do oblasti Perského zálivu, bylo to lepší, bouře a deště ustaly; byli jsme tomu rádi, hlavně Dianu potěšilo, když se zase mohla opalovat na palubě. Obnovil se normální život, namísto tmavých gumových plášťů se objevily pestrobarevné obleky. Ale zamyslel jsem se a došel k názoru, že je nezbytné svolat mužstvo a promluvit k nim:

„Přátelé, blížíme se k britskému přístavu Adenu, kde zakotvíme a navštívíme jej. S tím je spojen problém, který by nám mohl být nepříjemný; totiž je na mne vydán jistý zatykač, který sice nemá velkou platnost, ale může nám ztížit život. Zatykač zní na jméno hraběte Guyrlayowa; proto se vrátím k původnímu jménu Charles Rither, s nímž jsem se ostatně nikdy nerozloučil. Žádám, abyste laskavě zapomněli, že jste někdy slyšeli o hraběti z Guyrlayowu, dokud se nevzdálíme z Adenu a jiných britských území.

S tím souvisí další věc. Jsme sice občané či zaměstnanci státu Armin, ale to neznamená, že to musíme všude roztrubovat a dávat najevo. Pročež vám budu muset s těžkým srdcem zakázat veškerou parádu, kterou se honosíte; ty nádherné obleky, klobouky s peřím a tak dál. Naším heslem budiž střízlivost a prostota. Z toho důvodu jsem se i já rozhodl objevovat se nadále krajně prostě, jen ve své bílé slavnostní uniformě. Vy budete v přístavech nosit bílé uniformy nebo jednoduché námořnické, ale prosím vás, nic jiného. V případě, že se vás někdo bude ptát, odpovíte, že vlajka na stožáru je vlajka rejdařství a majitelem lodi je firma Garrichet & spol., jejímž zástupcem jsem já. Ohledně státní příslušnosti se nevyjadřujte, ať se zeptají kapitána. Já už jim to vyložím podle práva a zákonů.“

Námořníci poslouchali, tvářili se otráveně a Ártabogyi řekl: „No, to je pěkný! To je teda konec veškerý arminský slávy?“

„To se mám taky dát ostříhat?“ ptal se Johanes. „Pěkně děkuju za takový dobrodiní!“

„Co dělat nebo nedělat, to vám musí dát rozum. Ale pamatujte si jedno: zase se vrátíme do Arminu! Čím dřív to bude, to záleží na úspěchu našeho poslání. Blížíme se do civilizovaných míst; nedá se nic dělat, musíme se zařídit podle našeho okolí.“

Námořníci se rozešli bez oslavného pokřiku.

„Teda,“ pravila Diana. „To byla slova hodná arminského císaře!“

„Ty mlč! Ostatně, s tebou se taky bude muset něco stát! Při vjezdu do Adenu mi budeš stát po boku v obleku, příslušejícím tvému pohlaví a postavení manželky lodního kapitána a zástupce rejdařství. To znamená nikoliv v uniformě ani v žádné přehnané nádheře. Dovedeš si to představit?“

„Ale jo! Uvědomuješ si, že je to šikanování nebohé bezbranné lidské bytosti? Nemohla bych radši vystupovat jako kluk, třeba by se to nezbláznilo?“

„Jednou už musíš začít vypadat jako dívka. Až přijde čas, můžeš si zase dělat, co chceš. Ale teď musíš vystupovat důstojně a přiměřeně svému stavu.“

Povzdechla a šla si hrát s kočkami.

„Jo, miláčkové! Zatím jsme si o tom nestačili popovídat, ale budete muset přestat pobíhat volně po palubě. O'Reilly udělá pořádnou klec, tam vás budeme v přístavech zavírat. Ta klec bude samozřejmě otvíratelná i zevnitř, ale nebudete ji smět opouštět, když budou na palubě cizí lidé.“

„V pořádku,“ řekl Aflargeo. „Když si nás budou prohlížet, můžem řvát a dělat na ně zlé obličeje?“

„Klidně. Snad vám to nebude tak moc proti mysli.“

„Co se dá dělat,“ řekl důstojně Ao Harrap. „Budeme si muset zvyknout na nejhorší zacházení.“

„Já taky!“ Diana objala Tannarra okolo krku. „Moje ubohé malé kočičky! Ten nelida by dal nakonec zavřít do klece i mne!“

Mávl jsem rukou a odešel na můstek.

Delfín Darkka ohlásil pobřeží; byly to břehy království Jemenu a okolo Griissirna a Reginy se objevily bárky pašeráků a kupců; ty nás doprovázely jako konvoj až do Adenu. Adenská přístavní správa nás přijala bez nejmenších nesrovnalostí; nejevili jsme zájem navštěvovat panstvo ani dělat žádné rozbroje, zůstali tam jen čtyřiadvacet hodin a druhý den odpluli. Rudým mořem jsme se dostali až k Suezskému kanálu, i tím jsme propluli bez obtíží; načež jsme zastavili k dvoudennímu odpočinku v Alexandrii.

Diana mne poprosila, zda bychom se mohli jet podívat do Káhiry, k pyramidám a hrobům faraónů; znala to tady dobře a přála si opět spatřit místa svého dětství. Souhlasil jsem, tak jsme vyrazili do Káhiry na dvojspřežním kočárku taženém mezky, ovládanými špinavým Arabem. Napřed chtěl za svoje služby horentní sumu, ale Diana si na něj vyjela arabsky, on trochu zkrotl a ustálil své finanční požadavky na rozumné míře. Přesto jsem mu dal vysoký bakšiš, a on za to hlasitě velebil moji dobrotu, když jsme projížděli okolo jeho otrhaných soukmenovců. Děti za námi běžely a žebraly, ale to se stává i jiným Evropanům.

Diana byla oblečena do letních šatů, podobně jako ostatní dámy, tvář zakrytou velkým kloboukem se spoustou peří a umělého ovoce; kdo ji znal, ani by ji nepoznal. Obešli jsme pyramidy, podívali se do musea vykopávek, prošli kolem několika chrámů a svezli se na zasmušilých zkrocených velbloudech, o kterých se Diana vyjádřila, že by cestu pouští nepřežili, ani kdyby nemuseli nic nést. Nemohu říct, že by se mi na velbloudu jelo zvlášť dobře; to zatracené zvíře se kolébalo ze strany na stranu, poháněč řval a tloukl ho hůlkou, až jsem ho musel zarazit. Diana byla zvyklá, i když teď seděla bokem a nebylo to pro ni tak pohodlné. Turisté většinou objíždějí na velbloudech pouze kolem pyramid; Diana požádala svého poháněče, aby jí dovolil zajet kus dál, kde už vykopávky skončily. Vyjeli jsme na nějaký vršek a má žena se zahleděla k jihu. Sňala si na chvíli klobouk a nastavila tvář horkému větru. Vlasy, které za ten rok sice narostly, ale nedaly se upravit do žádného účesu, se jí rozevlály na všechny strany.

„Nejradši bych se rozjela tam dolů,“ ukázala rukou. „Do Súdánu, do Afriky! Znám to tam; tam někde zmizel můj tatínek. Charry, pojedeme tam dolů?“

„Dočkáš se, Diano. Půjdeme tam a najdeme tvého otce. Ale hned teď to bohužel nepůjde...“

Nasadila si klobouk, otočila velblouda a vracela se. „Nahoře v Evropě je zima. Je leden, připlujeme tam v půli února, když počítám zastávku doma. Zima – nikdy jsem neměla ráda zimu! Kdyby zima trvala čtrnáct dní, docela by mi to postačilo!“

„Zase přijde jaro! Já mám jaro rád...“

„Já taky,“ přikývla. „Tak jedem zpátky...“

Když jsme se vraceli, dala Diana jednu chvíli zastavit; bylo to na konci města Port Saídu, kde začínala poušť. Ukázala na jedno místo na hradbách: „Tady! Viď, že to bylo tady!“

„Tady jsem stál já, vedle Harry a Johanes – ty jsi běžela tamtudy. A za tebou ti chlapi.“

„To jsem tě poprvé viděla bojovat. Jak jsi přemohl toho šejka! To jsem byla ještě malá, je to už pět let. Bylo mi čtrnáct, teď je mi devatenáct. A jsem tvoje žena...“

„Vezu si ze světa nejhezčí ženu, jakou znám! Je to má válečná kořist. Jediná válečná kořist. Všechno ostatní patří mé zemi.“

Neřekla už nic. Vrátili jsme se zpátky do Alexandrie a nazítří odpluli. Cesta Středozemním mořem byla opět špatná pro velkou nepřízeň počasí; mimo Gibraltaru jsme nikde nezastavili a v tom Gibraltaru jen proto, že nás tam chytila tak nepříjemná vichřice, že se pomalu nedalo plout. Když trochu polevila, podařilo se nám proniknout do Biskajského zálivu a tam jsme konečně užili trochy lepšího počasí.

„Takovéhle mizerné počasí je tady pořád?“ ptal se Aflargeo.

„Ne, to je na naši počest! Někdy bývá i horší!“

„Že jsme sem lezli! Proč jsme nezůstali radši doma v Arminu?“

„Vrátit se už nemůžem; musíš to s námi vydržet.“

„Já se nebojím! Ale nelíbí se mi to.“

První větší zastávku jsme plánovali ve Francii, kam se Diana chtěla podívat za svými příbuznými. Její otec bydlel ve městě Amiensu, pokud se nepotuloval po světě; jako dítě procestovala kus Afriky a Arábie, ale poznala i téměř celou Francii, protože profesor Garrichet měl dobrý zvyk jezdit z města do města, pobýt tam vždy dva měsíce až půl roku a studovat v místních knihovnách a archívech; tak se stalo, že poznala značnou část universitních knihoven, spoustu vážených vědců a muzeálních vykopávek. O domov se starala sestra pana profesora, neprovdaná slečna Clotilda, která se během řídkých pobytů Diany v Amiensu snažila přivést ji na jiné a lepší myšlenky než činy a skutky egyptských faraónů a významných objevitelů starověkých kultur.

K této slečně Clotildě jsme nyní mířili; přistáli jsme ve velkém přístavu Le Havru, který jsem ostatně znal z dřívějška, a do Amiensu jeli železnicí. Do té doby jsem nikdy nejel vlakem, ačkoliv jsem je často vídal; od nás z vesnice do města dráha nevedla, jinak jsem se pohyboval po moři. Je to velmi pohodlné cestování a našim šelmám by se velice líbilo; bohužel z ohledu na veřejný pořádek jsme jim tuto rozkoš nemohli dopřát.

Město Amiens mne příznivě překvapilo starobylostí a důstojným vzhledem. Diana byla veselá a šťastná, vyprávěla mi spoustu podrobností o svém dětství a upozorňovala mne na každičký detail, který zasluhoval pozornosti; dokonce odložila návštěvu doma o půl hodiny, abychom si mohli řádně prohlédnout katedrálu, která je chloubou a ozdobou města.

Potom jsme se nechali zavést drožkou do vilové čtvrti, kde jsme zastavili před jedním domkem a Diana prohlásila, že to je její domov. Branka do zahrady byla otevřená a když jsme vstoupili, vyřítil se na nás ohromný pes neurčité rasy; zuřivě štěkal a cenil zuby, ale když Diana zavolala, vrhl se k ní, postavil se jí tlapami na prsa a začal jí olizovat obličej. Diana ho uchopila okolo krku, smála se a bránila; pes si mne taky očichal a dal se pohladit, přátelsky vrtě ohonem. Asi jsem se mu zamlouval.

Štěkot a rámus přivolal posléze nevrlou starší osobu nevlídného vzhledu v oděvu něco mezi komornou a kuchařkou. Tato dáma se na nás podívala s despektem a pronesla:

„Copak si panstvo přeje? Tohle je dům slečny Garrichetové!“

„To je v pořádku, Marie,“ řekla Diana. „Copak mne neznáš?“

Marie na nás pohlédla přimhouřenýma očima a řekla: „Pánbůh mne netrestej – slečinka Diana! Jejda, tak to se už slečna ráčila vrátit ze svejch toulek? A samozřejmě jako vždycky bez halíře, a rovnou tetičce na krk – že jo?“

„Nestarej se, Marie! Mám peněz dost a nepřišla jsem tentokrát tetičku vyjídat!“ Diana mluvila mile a přátelsky, zatímco z hlasu Marie čišel hněv a odpor.

„Tak to by bylo poprvně, co se známe! Že by někdo z vaší ctěný rodiny nepřišel za tetičkou o almužnu? Jak se tak na vás dívám, slečinko, nevypadáte, že byste našla zlatej poklad – spíš myslím, že vás k našim dveřím přivedla nouze jako obyčejně. A tentokrát jste si s sebou vzala ještě fešáka; no všechna čest, nic lepšího jsme od vás nečekaly, já ani milostpaní. Nevejrejte tak na mě, mladíku; vsadila bych se o co chcete, že se u nás taky chcete zadarmo najíst!“

„No, Diano,“ řekl jsem. „Jestli nás takhle vítají, pak abychom šli radši do hotelu – ne?“

„Okamžik! Marie, dovol, abych ti představila svého manžela. Já jsem se totiž vdala...“

„I to je vám podobný, slečinko,“ prohlásila Marie, pohlížejíc na mne zdrcujícím pohledem. „Nic chytřejšího jste nemohla udělat. Doufám, že váš pan manžel je při vší úctě stejnej trouba jako vy a že taky nemá co do úst!“

„Můj manžel je hrabě de Guyrlayowe,“ Diana si neodpustila, aby udala moji hodnost a titul přesto, že jsem jí to zakázal. „Snad mi budeš věřit, Marie, že nemusí žebrat a zvlášť ne u nás, když se chce najíst...“

Marie znovu přimhouřila oči a pohlédla na mne nedůvěřivě: „Voni že jsou hrabě? To bude asi nějakej čistej hrabě, když se oženil zrovna s váma, slečinko! Nedovedu si představit, jak by si někdo z vaší rodiny dokázal otočit kolem prstu nějakýho kloudnýho pána! To teda abych se zasmála!“ Zasmála se a znělo to jako parní pila.

„Snad abys to přestala řešit venku na mrazu a pozvala nás do domu,“ řekla Diana. „Kdepak je milá tetička Clotilda? Můžeme jí aspoň složit poklonu?“

„Račte dál!“ prohlásila Marie a odstranila se nám z cesty. Vstoupili jsme do temné haly, v níž se uklízelo jen občas a to ještě halabala; vrazil jsem do nějakého stolku, který byl v cestě a zaklel, naštěstí tomu strážný anděl tety Clotildy nerozuměl.

Marie se zabývala tím, že sebrala Dianě z hlavy kožešinovou čepici a teď jí pomáhala z kabátu. Při té příležitosti ji vzala za vlasy a natáhla jí je do celé (nedostatečné) délky.

„To jsem si mohla myslet! Jako vždycky, slečno, ostříhaná jako kluk. Zdá se, že léta vás rozumu nenaučila.“

„Byla jsem daleko na jihu, Marie.“

„Divím se, že nejste postrojená jako šašek! To jediný se mi na vás zdá divný, že jste slušně oblečená. Jinak jste živej obrázek svýho dětství, jak vás vychovával váš milej pan otec, Bůh mu odpusť všecky jeho hříchy...“

„Kdybych věděla, že si to tak pamatuješ, byla bych si oblékla něco výstřednějšího.“

Marie zatím vzala můj klobouk a plášť a kriticky zhodnotila mé oblečení. Nenašla na něm závadu, tak se zas soustředila na Dianu: „Však povídám, že to není žádnej pořádnej hrabě!“ hučela, zatímco věšela naše oděvy na věšák u krbu, aby uschly od sněhu. „Pořádnej pán by vám nedovolil takový věci vůbec dělat. Bude to asi nějakej móc divnej hrabě!“

„Poslechněte, madam,“ řekl jsem. „Nechci se míchat do vašeho podivného hodnocení mé ženy, ale snad bych mohl aspoň něco říct na to, co povídáte o mně. Neznáme se, nic jsem vám neudělal a Dianu, i když jste ji možná neměla ráda, jste neviděla nejméně pět let. Snad byste k ní mohla být shovívavější. Prožila toho hodně a mnoho z toho nebyly příjemné věci; a jistě to bylo víc, než jste kdy zažila vy, i při svém věku!“

Komorná se vyjeveně otočila, potom přiklusala ke mně, bojovně zvedla hlavu a podívala se mi do očí: „Tak abysme si rozuměli, mladej pane! Já pro vás nejsem žádná madam; jmenuji se Marie a sloužím v tomhle domě už pětatřicet let! Rozumíte? A jestli Pánbůh dá, budu v tomhle domě sloužit třeba ještě dalších třicet let a když mi slečinka Diana dovolí, budu vychovávat ještě vaše děti, jako jsem vychovávala slečnu! Ale nikdo mi nebude povídat, co mám dělat a co ne. Protože já vím sama nejlíp, co je správný a dobrý a když na to slečnu nebo pána upozorním, měli by mi být vděční a neohrnovat nos nad rozumem ženský, která zná svět!“

„On to Charry tak nemyslel, Marie,“ řekla Diana. „Viď, miláčku, že to tak nemyslíš?“

„Ale, mně je to jedno! Když si Marie myslí, že je nejchytřejší, ať nám spánembohem radí...“

„Jo!“ nafoukla se komorná. „Jenom bych ještě chtěla říct, že ve slušný společnosti se neříká manželovi na veřejnosti miláčku. Aspoň ne, když si slečinka chce hrát na paní hraběnku. To by ostatně už mohla slečinka vědět od pana hraběte...“

„Nevím. Víš, pan hrabě není rodilý Francouz!“

„Není – Francouz?“ podivila se Marie. „Tak to teda tuplem není žádnej pořádnej hrabě. Nemylte se, slečinko; kdoví, za koho jste se to vdala! Jestli vám vůbec řekl pravdu, kdo je!“

„Tak už mlč – a ohlas nás tetince! Já ti pak všechno vysvětlím od začátku až do konce...“

Marie tedy vzdorně pohodila hlavou, ohrnula nos a vypochodovala hřmotným krokem po schodech nahoru. Potřásl jsem hlavou a řekl Dianě: „Prosím tě, opravdu trváš na tom, abychom tuhle osobu nechali dělat všechno to, o čem mluvila?“

„Marie se ti nelíbí?“ zasmála se Diana. „Ona asi nikomu. Je to nejprotivnější služebná v celém městě. Mě vychovala a dávala mi taková ponaučení, že jsem chtěla být myškou a někam se schovat, když spustila. Ale to ještě není nic proti tomu, když někdo haní její rodinu, totiž naši rodinu. Je schopna ho podříznout a třeba skalpovat, kdyby urazil tetinku nebo mne; a teď taky tebe. Není tak zlá, jak se dělá...“

„Snad mne ale nemusela na potkání urážet a hádat se se mnou! Ty přece taky už nejsi malá holka, aby tě hubovala jako děcko!“

„Ona ve mně dítě vidí. Vychovávala mne a nemůže si zvyknout na to, že jsem už dospělá. A na tebe žárlí, že sis mne vzal. Obávám se, že na tebe bude koukat skrz prsty!“

Marie se vrátila; pohlédla na nás pyšným výrazem tváře a řekla: „Milostpaní dává prosit. A chtěla jsem říct, slečinko, abyste mluvila hodně nahlas; tetinka začíná trochu špatně slyšet, zvlášť cizí lidi...“

Diana vyšla po schodech nahoru, já za ní. Marie nás zavedla do parádního pokoje, kde v křesle seděla bělovlasá žena, zabalená do několika šálů, ačkoliv tam bylo až přehnaně teplo. Na nose měla brýle a před sebou na stolku nějakou knihu.

Diana k ní přiběhla, sklonila se, vzala ji za ruku a políbila. Stařena tu ruku zvedla, vzala Dianu za vlasy, obrátila jí hlavu hodně do světla a řekla hodně nahlas: „Ty že jsi moje malá Diana? Taková veliká – a tak hezká?“

„Drahá tetičko,“ řekla Diana. „Tolik jsem se na tebe těšila!“

„Ano, jsi Diana. Poznávám tě dobře; ty jsi ale hezká; to jsem ani nečekala! Jsi jako já za mlada; pravá mladá dáma z rodu Garrichetů. Věděla jsem, že se vrátíš. Viď, že jsem věděla, že se vrátí, Marie!“

„Ano, milostpaní,“ řekla Marie. „Vždycky jste říkala, že se slečna Diana jednou vrátí...“

Stařenka uhladila Dianiny vlasy, sňala brýle, natáhla je před sebe a prohlížela si mne tak jako dalekohledem.

„A kdopak je tohleto? Toho neznám! Ne, neznám...“

„To je můj manžel, tetinko. Vdala jsem se...“

„Neslyším tě,“ zvolala teta. „Musíš mluvit nahlas. Mluvíš tak potichu, že tě neslyším! Všichni teď mluví tak potichu...“

„Můj manžel!“ křičela Diana. „Vdala jsem se...“

„Ach ne, za něho? Hm... proč jste mě nepozvali na svatbu? Ty děláš všecko moc zbrkle, holčičko moje. Jsi si úplně jistá, že je to ten pravý člověk?“

„Ano, tetinko. Mám ho ráda a on mne taky!“

„Tak to je dobře. Oni lidi říkají, že lásky se člověk nenají! Cha cha! Když tě má rád, třeba pro tebe bude i krást, abys měla co jíst. Tak to je!“

„To snad ne!“ řekla Diana a tetička jí rozuměla, i když mluvila dost potichu.

„Dneska krade každej! A kdo ne, aspoň okrádá Pánaboha o čas a trpělivost. Tvůj muž vypadá jako důstojník. Důstojník byl můj Fernand. Ale byl to ničema – opustil mne a nechal se zabít v Maroku. Bezcharakterní člověk.“

„Charry je hrabě!“ řekla Diana a tetička sebou škubla.

„Cože je?“

Marie došla k tetičce z druhé strany a vykřikla jí do ucha: „Ten pán je hrabě z Guyrlayowu. Charry de Guyrlayowe...“

„Hrabě!“ mávla rukou tetička. „Dneska je každý hrabě! Já znala zamlada dva hraběcí synky. Jeden mne opustil a druhého zabili v souboji. Šlechtici nestojí za nic; buďto si s tebou jen hrají, nebo jim to nedovolí rodina. Pamatuj si to pro podruhé, Diano!“

„Já už se podruhé vdávat nebudu!“

„To nikdy neříkej! Dneska se pořád někdo rozvádí a znovu vdává. Lidé už nemají žádnou morálku. Jak to je, Marie – jak to bylo s paní notářovou?“

Marie počala hrobovým hlasem přednášet blízko u ucha dojemný příběh, jak paní notářová utekla s tím mladým praktikantem od zemského soudu, pak se rozvedla s panem notářem a vzala si toho mladíka a on ji potom opustil s nějakou mladou dívkou. Nezajímalo mne to, ale Diana se během toho vyprávění trochu vzpamatovala; když Marie na chvíli umlkla, vykřikla:

„My jsme tě přišli navštívit, tetinko! Můj manžel tě chtěl poznat. Charry, pojď blíž...“

„Jak mu to říkáš?“ pozeptala se tetinka. „Má takové divné a cizokrajné jméno...“

„To je Charles, teti. On si tak říká, víš? Je to taková zkratka – on je cizinec.“

„To jsem pochopila, nejsem na hlavu padlá! Francouz by tady nestál jako špalek celou tu dobu a něco by řekl.“

Zahulákal jsem svým vytrénovaným hlasem několik společenských frází. Tetinka nadšeně pokývala hlavou. „Moc mě těší, pane hrabě! Moc ráda vás vidím. Přijměte prosím moje pohostinství! Marie, dnes večer budu pořádat slavnostní večeři, zařiď to, prosím...“

„Milostpaní, vzpamatujte se!“ řekla Marie. „My budeme pořádat slavnostní večeři? To přece nemyslíte vážně!“

„A ty – mlč!“ řekla stará paní. „Už jsem rozhodla, že budeme pořádat slavnostní večeři! Na počest mladé paní hraběnky. Tak to všem řekni – uvidíš, že to půjde...“

Pochopil jsem, co asi brání uspořádání slavnostní večeře; Diana to pochopila taky.

Marie ohrnula nos: „Jak si přejete, milostpaní...“

„A teď už jděte! Jsem unavená. Večer se uvidíme. Těšilo mě...“

„Ještě moment,“ řekla Diana. „Chtěla jsem se zeptat, jestli nevíš něco o tatínkovi...“

„Cože? Ach, Francois!“ pochopila tetička. „Neslyšela jsem o něm vůbec nic. Ztratil se, jako by se po něm slehla země. Ale to se dalo čekat; můj bratr byl vždycky budižkničemu. Spíš ty bys o něm mohla něco vědět; šla jsi ho přece hledat, nebo ne?“

„Šla, tetinko. Ale nedostala jsem se tam.“

„Aha! To by mě tedy moc zajímalo, kde jsi se tolik let toulala. Nikdy nedoděláš nic do konce; jsi jako tvůj otec. A taky jako jsem byla já ve tvých letech. Ještě že jsi se včas vdala. Nějaký ten rozum snad přece máš...“

„Snad, tetičko...“ povzdychla si Diana.

„Jo, tak to je,“ pravila stará paní. „A teď mne nech spát!“

Vycouvali jsme z pokoje – venku Marie rozhodila ruce a bouchla jimi do svých širokých sukní: „Tak tady to vidíte, slečinko! Potom se řekne, že jste sem nepřijeli tetinku vydírat! První den jste tady a už si milostpaní poroučí slavnostní večeři. Ale z čeho ji mám udělat, to už milostpaní poroučet neráčí. Renta přijde až dvacátého a dneska je šestého. A obchodníci jsou taková verbež, že dneska nedají na dluh ani starému zákazníkovi. Máme úvěr přesně tak do toho dvacátýho, potom zaplatíme dluhy a jede se nanovo. Mohla byste mi poradit, slečinko, z čeho pořídit tu slavnostní večeři – když jste tak chytrá, co?“

Diana se rozesmála a zatahala mne za klopu. „Hoď sem tisícovku, Charry! Musíme si tu naši večeři zaplatit!“

Vytáhl jsem peněženku, Diana mi ji vzala z ruky a odpočítala z ní deset stofrankových bankovek. „To je prozatím, Marie. Pošleš tetičce nějaké peníze, viď, miláčku?“

„S radostí. Bude to prozatím stačit, Marie?“

„Propána!“ řekla služebná trochu otřeseně. „Tolika peněz jsem viděla pohromadě naposledy před desíti lety! Jestli jsou všecky pravý, tak je to úplný bohatství!“

„Zkuste to rozměnit, uvidíte!“

„Tak to moc děkuju, pane hrabě! Já je milostpaní schovám, aby si špatný lidi nemysleli, že jsme najednou vykradli banku. Víte, jak nepřejícný jsou lidi; já bych mohla povídat, to jo, ale nebudu, aby se neřeklo, že jsem drbna. Já půjdu hnedka na nákup, zaplatím dluhy u pekaře a řezníka a hokynáře; tak kdyby panstvu nevadilo, že je nebudu obsluhovat...“

„Půjdeme do města,“ řekla Diana. „Chci manželovi ukázat, kde jsem vyrůstala. Zatím si jistě nákupy obstaráš.“

„Pánbůh mě netrestej! Copak vás ještě to uličnictví nepustilo, milostpaní? Málo jsem se vám naříkala, abyste se chovala slušně? Teď chcete ještě milostpána tahat po všech koutech a nedejpámbu mu vykládat, co jste tropila za alotria jako malá holka? Vždyť vás vyžene ze svýho domu, mějte rozum!“

„Bez starosti, Marie,“ řekl jsem. „Já už svou ženu znám, žiju s ní skoro tři roky...“

„Ještě že tak! Tak dobře, jděte; já se brzo vrátím a potom vám upravím vaše pokoje...“

„Stačí jeden,“ řekla Diana. „Nepotřebujem oddělené pokoje.“

„Ale milostpaní!“ naježila se Marie. „Snad nechcete spát s milostpánem v jednom pokoji?“

„A to klidně. Víš, my bydlíme v kajutě na lodi. Máme takovou hrozně úzkou postel, právě tak že se na ni vejdeme. Takže jsme na to zvyklí, ležet co nejblíž u sebe...“

„Bože můj! Takový spuštění mravů; zrovna vidím vašeho pana otce a vaši ubohou matinku, ti byli taky takoví, Bůh je netrestej za jejich hříchy...“

Vydali jsme se do města; Diana mě vedla na jinou stranu a při tom neustále něco vyprávěla. Obešli jsme náměstí, prohlédli řadu podivných památek na Dianino mládí a chtěli zabočit do uličky k řece, když jsem si povšiml řezavého hlasu naší Marie, který se ozýval z jednoho krámku: „Ano, přesně tak, jak to povídám, to je – a kdo mi nevěří, ten je u mě trulant a nekňuba!“

„Ale nepovídejte,“ řekl nějaký hlas. „To není ani možný! Paní Truvierová, je možný, aby se dcera starýho bláznivýho Garricheta vrátila, dokonce ještě s velkým bohatstvím?“

„To teda je pravda!“ ječela Marie. „A vyprosila bych si, abyste urážela našeho ubohýho milostpána! Pan Garrichet nebyl blázen, to byl náhodou moc učenej pán, že byste všecky nestačily ani koukat, co všecko von měl v hlavě za učenosti! A ten mladej, jako náš mladej milostpán, pan hrabě – to je vám fešák!“

„Hrábě, hrábě,“ povídala jiná žena. „Dneska je každej nějakej hrábě. Copak je to za pána, když si vzal zrovna vaši slečinku? Kdyby byl co k čemu, tak takovou hloupost neudělá!“

„Vy tomu zrovna tak rozumíte, osobo! A prosila bych, abyste neříkala naší mladý milostpaní slečinka. Pro vás a pro všecky vostatní hloupý osoby je to paní hraběnka, rozumíte?“

„To se jí snad mám poklonit, když ji natrapíruju?“ smála se hokynářka. „Nebo políbit ruku?“

„No – nevím, jestli by jí to přišlo vhod od takový nevzdělaný husy, jako jste vy; ale slušnost by to každopádně žádala!“

„Pchá! Bylo jí osm let, když nám rozbila v průjezdě okno! Ještě dneska ho starej nestihl zasklít. Chytla jsem ji, vyhrnula jí sukýnky a nasekala na holej zadek! Teď se tu na nás bude vytahovat, paní hraběnka...!“

„To bych si teda vyprošovala, osobo! Buďte vůbec ráda, že vás neslyší pan hrabě; toho byste se bála jako čert svěcený vody! To je vám pán; když se na vás podívá těma svejma černejma vočima, jako kdyby vás žahnul bičem! Vysokej, opálenej, černý dlouhý vlasy a v očích mu blejská černej voheň, jako kdyby to byl sám Satanáš! Velikej chlapík to je a sílu musí mít; však ona si naše milostpanička uměla vybrat! Ani promluvit na takovýho pána byste neuměly, vy husy vesnický...“

A tak dál a dál; Diana se smála a šli jsme dolů k řece. Leželo tam hodně sněhu, protože tam nikdo nechodil; Diana radostně poskakovala a bořila se až po kolena do sněhu.

„Támhle dole jsem se jednou topila. Vytáhl mě řeznickej tovaryš a hned mi dal pár facek, protože jsem řekla, že jsem se netopila, ale chtěla zkusit plavat pod ledem, když už jsem ve vodě.“

„To bych udělal taky! Co jsi tam chtěla?“

„No přeci jezdila na bruslích! To se vezme starej nůž a přiváže se k podrážce ostřím dolů. Na tom se jezdí, to neznáš?“

„U nás moře nikdy nezamrzá a na řece jsme se jenom klouzali; nemůžu znát všecko...“

„Jej, já tě to třeba naučím...“

Dole, kde se řeka pod mostem rozšiřovala, si hrály děti; jezdily na nožích, jak to Diana říkala. Zůstali jsme stát na mostě a dívali se na ně.

„Být zase tak malá...“ povzdychla si Diana. „Škoda... pojď, půjdeme domů. A po cestě se stavíme u pana notáře, zeptat se, jak to vypadá s tatínkovými záležitostmi...“

Notář byl starší pán utrápeného zevnějšku a v jeho předpokoji seděl tajemník, který si udělal živnost z toho, že k pánovi vpouštěl žadatele. Když ale Diana vyslovila svoje jméno, mohl se přerazit, jak nás ohlašoval; pan notář nám přišel naproti až ke dveřím. Usadili jsme se do kožených křesel a notář řekl:

„Tedy, situace vypadá asi tak, slečno... ach promiňte, paní hraběnko. Váš otec opustil Francii před sedmi lety, údajně za účelem vykopávek v Egyptě a níže, v angloegyptském Súdánu. Před svým odchodem ponechal u nás pouze odkaz na jistou rentu, kterou měla být zabezpečena výživa vás jako jeho dcery, a dále slečny Clotildy Garrichetové, neprovdané sestry pana otce. Tato renta je ovšem nevelká a při dnešní drahotě musím uznat, že vaše paní tetička si nežije příliš přepychově.“

„To vím. Uděláme v té věci, co budeme moci. Ale překvapuje mne, že otec nezanechal pro mne žádnou zprávu, která by mi vysvětlila, kam odejel a proč. Pamatuji se, že mi v dopise na rozloučenou napsal: pokud zahyne, dozvím se všechno o jeho práci ze závěti. Snad by bylo vhodné jeho závěť už konečně otevřít a předat mi ji, neboť bez nejmenších pochyb je můj otec buď mrtev, nebo se alespoň nemůže vrátit...“

„Zajisté,“ notář si zamnul nos v prstech. „Ovšem je tady ona truchlivá skutečnost, že váš pan otec nezanechal žádnou závěť; aspoň ne u mne. Ovšem to není směrodatné pro tuto záležitost, jak vím, spolupracoval nejen se mnou, ale i s jinými právníky a to jednak v Paříži, ale též v jiných městech, kde se právě nacházel. Zcela jistě vím, že nějaká závěť existovat musela, protože váš pan otec se se mnou radil o právnických problémech, které při jejím vypracovávání vyvstaly...“

„Byla bych vám vděčná, kdybyste podnikl v té věci pátrání a zjistil mi, zda o tom někdo nemá nějakou zprávu. Dám vám naši adresu, jakmile se někde usadíme; snad byste nám potom mohl dát poštou vědět, kdyby se v té věci něco změnilo.“

„Bude nám potěšením, paní hraběnko.“

„Dále pak si dovolím zaslat vám z Le Havru telegraficky deset tisíc franků ve prospěch své tety Clotildy. Je vaší povinností poskytnout tetince nebo její služebné Marii pět set franků měsíčně v den, kdy si pro ně přijde. Až peníze dojdou, postaráme se o další.“

„Zajisté, s radostí.“ ukláněl se notář.

„Děkuji vám. Jste velmi laskav; budu očekávat vaši zprávu...“

Vyšli jsme sice bez výsledku, ale přece jen s určitou nadějí.

„Otec nemohl zmizet beze stopy! Napsal mi v dopise přesně, vidím to jako dnes:

»Moje malá Di-Cléo, odjíždím do Afriky na místo, kde jsi ještě nebyla; tam, kde se odehrávají pohádky, které jsem ti vyprávěl. Když se vrátím, budu nejšťastnější člověk na světě, protože dojdu ke svému cíli. Když se nevrátím, dozvíš se všechno z mé závěti. Buď šťastná, moje maličká Di-Cléo, a vzpomínej na svého tatínka.«

Co myslíš, jak bys tomu rozuměl?“

„Já bych jel za ním. A ty jsi to udělala taky.“

„Když odjel, bylo mi dvanáct. Čekala jsem dva roky, pak už mi došla trpělivost; když se nevracel, sebrala jsem uzlík šatů a nějaké našetřené peníze a šla pěšky do Le Havru. Tam jsem se seznámila s jedním kapitánem, který mi slíbil, že mě doveze do Alexandrie za těch pár franků, co jsem mu dala. Namísto toho mě tam prodal nějakýmu otrokáři a tak jsem se dostala na trh...“

„Pěkný lotr! Jestli ho najdeme, zakroutím mu krkem, lumpovi!“

„Těžko. Jestli ho najdeme, nebudu čekat na tebe a vyřídím ho sama. Byl to lotr všech lotrů; ať shoří v pekelným ohni za svou věrolomnost! Ale umožnil, abychom se setkali.“

Doma už bylo všechno jiné; hala byla rozsvícená, Marie se pilně otáčela v kuchyni. Diana se v domě dobře vyznala, tak nám Marie jenom ukázala náš pokoj. Usídlili jsme se v něm a Diana šla hned pomoci Marii, neboť čas pokročil a my měli hlad jako vlci. Opřel jsem se o lenošku a chvíli podřimoval; ovšem Diana mne velmi brzy probudila, abych šel k večeři.

Tetu Clotildu přivezla Marie v pojízdném křesle; stará paní s večerem pookřála a dokonce se jí asi zlepšil i sluch, protože Dianino vyprávění jí Marie nemusela opakovat do ucha. Diana vykládala podle vlastního uvážení celkem věrně příhody z Arminu; mohla si to dovolit, nedalo se očekávat, že by teta Clotilda nebo Marie vyžvanily něco důležitého. Já sám jsem se choval umírněně, mluvil málo a jen když mne někdo vyzval. Dianě svítily oči a s potěšením líčila některé drobnosti, které vyvolávaly v Marii bouři odporu a v tetě Clotildě shovívavé nadšení.

Konečně jsme šli spát; tetičku odvezla Marie zpátky do jejího pokoje. Diana překvapivě rychle zesmutněla, když jsme se odebrali do naší ložnice; usedla na postel a řekla:

„Proboha! Ani jsem nevěděla, že je to s tetičkou tak špatné!“

„Špatné? Je to milá stará dáma; řekl bych trochu nemocná, ale to bude nejspíš příznak stáří...“

„Ale ne! Taková ona nikdy nebyla! Když jsem ji viděla naposled, byla to energická, tvrdá žena – ještě přísnější a mravnější než Marie. Dneska přechází mlčením nebo úsměvem věci, které by před pěti lety odsoudila, rozumíš? Slyšela líp než Tannarr a viděla na dvacet metrů každou skvrnu na mých šatech nebo nejmenší závadu na čemkoliv. Běhala po domě a nadávala střídavě na mne a na tatínka, ale při tom nás měla ráda, protože jsme byli celý její svět. Dnes je zničená, Charry; už nebude dlouho žít...“

Zamračil jsem se. Rychle jsem se svlékl a vlezl pod deku. Diana vlezla ke mně, přitulila se mi do náruče a snažila se usnout. Byla tady zima; zvlášť nám, kteří jsme přišli do Evropy po letech strávených v horkém pásmu. Taky jsem po chvíli usnul; bylo toho na mne pro dnešní den dost.

Probudilo mě tiché klepání na dveře; otevřel jsem oči a podíval se především z okna, ale podle měsíce zatím neuplynulo moc času, maximálně dvě až tři hodiny; mohlo být k půlnoci. To klepání bylo tiché, ale slyšel jsem je; Diana však spala a já ji tiše odsunul a vstal. Potichu jsem otevřel dveře, aby nevrzaly; byla to Marie.

„Milostpaní si přeje, abyste ji navštívil, pane hrabě!“

„Teď – uprostřed noci? Já nebo Diana?“

„Výslovně si přála vás! Vezměte si župan, pane. Není vyloučeno, že to bude trvat déle...“

„Tiše, neprobuďte Dianu!“ vzal jsem župan a vyklouzl za komornou na chodbu. „Co si přeje paní?“

„Nevím. Neptejte se na to, co má zůstat skryto, pane. Řekla, abyste za ní přišel.“

Šla přede mnou, svícen v její ruce vrhal mihotavé stíny na nábytek zčernalý časem. Otevřela dveře své paní bez klepání a pobídla mne, abych vstoupil. Stařena seděla u stolu a nehybně zírala do světla svíce, stojící na stole.

„Jděte k ní, milostpane,“ řekla Marie. „Čeká vás!“

Přešel jsem pokoj; dveře za mými zády zapadly. Napadlo mi, že Marie musí hodně krotit svou zvědavost, když zůstala venku. Nebo snad ví, co se tu bude dít?

Stará paní zvedla pomalu oči k mé tváři. „Posaď se!“ promluvila a její hlas zněl hluboce a pevně, omládlý a vnitřně procítěný. „Zavolala jsem tě, abych ti dala radu. Potřebuješ moji radu.“

Usedl jsem na taburet; bylo mi zima na nohy a nelíbilo se mi tu. Ani ve dne nebyl ten pokoj příliš útulný a teď, ozářený jenom jedinou svíčkou, ztratil úplně všechen půvab.

„Ty jdeš domů,“ řekla stařena. „Vracíš se domů. A dobře děláš. Postihlo tě neštěstí, zatímco jsi byl ve světě. Je to tak dobře, protože i ty jsi způsobil mnoha lidem neštěstí. A ještě hodně neštěstí způsobíš, než dojdeš na konec cesty.“

„Co... cože?“ vykoktal jsem. „Nerozumím vám...“

„Mluvíš hlouposti! Mlč raději a poslouchej, co ti povídám. Máš před sebou cestu, dalekou cestu. Celý tvůj život je cesta a ty po ní půjdeš a nebudeš se ptát, kam vede. Měl jsi přítele, ten taky chodil po takových cestách. Ty půjdeš také, ale tvá cesta povede dál, mnohem dál. A bude těžší, než byla ta jeho...“

„Vy... vidíte budoucnost?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Já vidím všechno. Ubožáku; nazval jsi se vládcem a myslíš, že budeš mít prospěch ze své země, že budeš vládnout ze svého paláce a vše půjde podle tvé vůle! Zatím budeš věčně jenom sloužit své zemi a nic z toho, co vytvoříš, ti nebude k užitku! Zaseješ obilí a nebudeš je sklízet; postavíš dům a nebudeš v něm bydlet; budeš bojovat a nebude to tvé vítězství, co sklidíš. Važ si dnešního dne, protože každý příští den bude horší než ten, který je.“

„Stal jsem se vládcem, abych sloužil své zemi!“

„To si myslíš teď. A přece přijde chvíle, kdy si budeš přát být žebrákem namísto císařem; kdy koruna na tvé hlavě bude těžší než trnová koruna, která trýznila Krista. Važ si přítomné chvíle; važ si Diany, dokud ji máš, protože její život bude kratší než tvůj a ty budeš trpce vzpomínat na chvíli, kdy ti byla propůjčena chvíle štěstí. Uvidíš ji umírat; postupně uvidíš umírat mnoho těch, které máš rád...“

„Diana zemře? Kdy – jak – proč?“

„Přijdou zlí lidé. Zbraně jaguárů, tygrů, leopardů je nezastaví a tvoje ruka bude slabá ve chvíli, kdy na ní ucítíš Dianinu krev. Zůstaneš sám proti všem nepřátelům, budeš plakat a budeš chtít zemřít; ale nebudeš mít právo, protože tvoje země potřebuje tvoji ruku. Budeš nejbídnější ze všech lidí, protože přátelé tě budou nenávidět a nepřátelé tebou pohrdat. Diana a tvoji přátelé ztratí život, ale ty ztratíš víc; ty ztratíš svoji čest.“

„Já – nikdy! Lžeš, stařeno...“

„Těšíš se na syna, mrzí tě, že ti ho Diana nedala. Ale jednou toho syna vlastními ústy zapřeš a prohlásíš za mrtvého. Jen potají se budeš dovídat, že je vychováván v dalekém horském městě tygrů, že bere do ruky zbraň a že ji zvedne; proti tobě, otci, protože bude věřit, že jsi zradil svou zemi. Povede proti tobě válku a ty ji povedeš s ním proti lidem, se kterými budeš sedat u jednoho stolu; a až zemřeš, on se stane Vládcem a zničí tvoje nepřátele. Tak to bude – tvoje jméno se stane úslovím pro člověka neštěstím a bídou zkrušeného a lidé tě budou litovat pro tvoje veliké utrpení...“

„Je to pravda,“ zeptal jsem se a sklonil hlavu do dlaní. „Je tohle všechno pravda?“

„Je to pravda; nikdy nelžu. Vím to a lituji tě, ubohý vládče světa. Lituji všechny, kdo jsou s tebou, protože tvá cesta všechny zavede do propasti. A ty je uvidíš umírat a oni ti ve smrti budou žehnat, protože jsi je vedl po správných cestách. Protože prospěli vlasti, kterou si zvolili.“

Zvedl jsem hlavu. „A co Armin? Co moje vlast?“

„Tvé vlasti prospěje každý ze tvých činů. Co budeš dělat, bude pro zemi, která tě zvolila. Budeš jejím vládcem a i když obyvatelé často nebudou věřit, že je vedeš dobře, bude to správné. Věř svému srdci a svému rozumu a budeš volit správně. Tvůj syn jednou pochopí, že jsi měl pravdu.“

„Jaký bude? Jaká bude má země?“

„Tvůj syn bude vládnout dlouho, celý život. Bude po všechny dny smutný a sám a lidé jej budou ctít, protože bude moudrý a velmi nešťastný. Jeho vláda bude vládou největšího rozkvětu Arminu; tvá země se stane nejmocnějším státem světa. Tvůj syn odmítne korunu císaře, ale bude mocnější než kterýkoliv císař světa a bude všemi vážen, ctěn a milován.“

„Císařství tedy zanikne. No, co se dá dělat...“

„Nezanikne. Tvůj syn nebude mít děti; ale přijme za svého syna, který se stane ozdobou Arminu. Pozvedne císařskou korunu a vsadí si ji na čelo; povede války v mnoha zemích a jeho jméno se stane postrachem nepřátel. Lidem dá svobodu a štěstí, proto ho budou vítat jako osvoboditele z jejich otroctví. Nakonec bude zasedat v čele dvanácti králů a nosit trojí korunu...“

„A potom?“

„Potom už nic! Nestačí ti, že jsem ti řekla, co bude v příštích sto letech? Jsi neskromný, vládče světa. Potom ať se stará jiný čaroděj o prospěch tvé země. Jdi a pamatuj si, co jsi slyšel. Jsi zvědavý a vypočítavý. Nechci tě vidět. Zlobím se na tebe, protože jsi takový. Změň svou povahu k lepšímu!“

„Děkuji ti. Jenom ještě: řekni mi něco o Dianě! Nejvíc mi záleží na tom, co bude s Dianou!“

„Diana?“ zachrčela stařena. „Co má být s Dianou? Snaž se, aby byla šťastná a buď na ni hodný. Co chceš víc?“

„Řekla jsi, že zemře! Že brzy zemře!“

„Sha – co je to pár let proti věčnosti? Zemře a kdy, to nevím. Ale ty budeš žít ještě dlouhá léta po ní. Neřekla jsem, že zemře brzy. Zemře tehdy, až přijde její čas. A zemře rukou cizího člověka, ten ji přežije o několik vteřin. Zabiješ ho. To všechno jsem viděla. Stane se to v nějaké temné chodbě, na černobílých dlaždicích. Ta chodba vede... do kvádrové síně. Je tam kvádrová síň a za ní chrámová prostora. Takový dost divný chrám...“

„Kde – v kterém městě?“

„V hlavním městě Arminu, tvé říše. Ještě nestojí, ale postavíš je. Nevím, jak se bude jmenovat. Bude ležet na veliké řece, uprostřed bude tvůj zámek. V tom zámku se to stane.“

„Jak můžeš znát moje myšlenky? Ještě mne ani nenapadlo, kde postavím hlavní město své říše. Nemyslel jsem na to!“

„Pomyslíš. Ve tvé zemi bude sedm měst jako sedm hvězd souhvězdí. Jedno z nich už stojí, ostatních šest postavíš ty. Ne – pět postavíš. Šesté město bude stát až za mnoho desítek let, bude to město tvého vnuka. Tak to je.“

„Dobře. Povídej ještě o Dianě!“

„Diana, pořád Diana! Bude tě chránit a bude tě milovat. I ty ji budeš milovat. Patříte sobě, jeden druhému. Ona tě chrání a také ty ji musíš chránit. Zachránila ti život. A ještě zachrání. Měj ji za to rád a hleď, aby byla šťastná. Rozumíš?“

„Rozumím. Chápu tě.“

„A teď jdi! Jsem unavená. Jdi a neruš mě. Chci už spát. Noc je dlouhá a já brzy budu spát navěky. Jdi – a pamatuj si, co jsem ti tady říkala.“

Vyšel jsem ven; stařena zůstala nehybně sedět v křesle jako vosková socha. Marie stála přede dveřmi a v ruce držela svíčku; aniž by co řekla, obrátila se a šla přede mnou k mému pokoji.

„Marie,“ řekl jsem. „Teta Clotilda mi prorokovala...“

„Vím. Co jste si myslel? Že vás zve jenom pro legraci?“

„Ta její proroctví jsou tak udivující, že se zdráhám uvěřit jim! Bývají její proroctví účinná?“

„Věřte nebo nevěřte; mně po tom nic není. Stejně bude mít pravdu milostpaní. Vy jste mladý, pane, nemáte ještě rozum. Až ho dostanete, uvidíte, že paní měla pravdu.“

Vrátil jsem se do pokoje; ač se údaje staré ženy podivuhodně shodovaly s Arminskými realitami, přesto se mi nechtělo příliš věřit. Celou večeři se mluvilo o Arminu, tygřím městě, císařství. Ale podivná pohádka o mém synu a záhadném vnuku se mi zdála přece jen přehnaná. A potom ta Dianina smrt...

Diana se pohnula, když jsem lezl do postele, a zvedla hlavu.

„Kde se touláš? V noci se spí, ne?“

„Byl jsem u tety Clotildy.“

„No ne,“ zahuhňala. „Snad mi nejsi nevěrný s tetou Clo-Clo?“

„Prorokovala mi.“

„To bude nějaký pěkný nesmysl...“

„Prorokovala mi, že tě zabijou.“

„Hned teď – a tady?“

„Ne – v našem hlavním městě, v chodbě ke kvádrové síni. Až to město postavíme.“

„Jo ták... to máme teda dost času. Tak si lehni a spi. Až to město postavíme, budem se bavit o tom, kdy mě zabijou.“

A převalila se na druhý bok a zavřela oči. Lehl jsem si k ní a přemýšlel o podivném proroctví; až jsem usnul a nezdálo se mi nic. Aspoň se na nic nepamatuju.

Ráno, když jsem se probudil, bolela mě hlava a měl jsem nejasný pocit, že se mi zdály nějaké pitomosti. Diana byla vzhůru podstatně dřív a smála se jako sluníčko.

„V noci jsi mě strašil, že mě zabijou. Kdy, kde a proč?“

„Nevím – to říkala teta Clotilda.“

„Nesmysl, teta nikdy neprorokuje budoucnost. Jenom mně říkala, že budu viset na šibenici, když si nepřestanu okusovat nehty. Tak s tím už ale dávno přestala!“

„Nesměj se, to je vážná věc! Vykládala mi...“ vypověděl jsem jí celou historku a Diana se smála na celé kolo.

„Vymýšlíš si. Zeptáme se tety Clo-Clo, jak to bylo.“

Šli jsme k snídani, Diana tetu políbila na tvář a řekla: „Slyšela jsem, že jsi prorokovala mému muži něco o budoucnosti naší země a o mojí smrti!“

Teta Clotilda se na mne podívala s nelíčeným zájmem. „Nechápu. Mluvíš potichu! Mluv nahlas...“

Diana jí to zakřičela do ucha ještě jednou.

„Ten mladý muž má velikou fantazii! Něco se mu zdálo.“

„Nezdálo!“ řekl jsem. „Marie, vy jste mě přece vedla k tetě, sama jste mne tam zavedla. Řekněte něco!“

„Milostpane, já vždycky říkala, že když někdo pije k večeři tolik vína jako vy, tak má potom těžký sny. Ale na moji radu se v týhle rodině jaktěživo nedalo – že, milostpaní?“

Diana se na mne podívala útrpně a neřekla už nic.

Po snídani jsme se rozloučili s tetou Clotildou i služebnou Marií a odjeli opět vlakem do Paříže. V hotelu jsme se zapsali jako pán a paní Ritherovi, jako povolání jsem uvedl obchodník; konečně, loďař je jistý druh obchodníka. K našemu nynějšímu postavení příslušelo zdvořile nevtíravé chování a nový, nepříliš výstřední oblek. Až na Dianinu krásu na nás nic neupoutávalo pozornost, tak jsme těch pár dní v Paříži prožili klidně a bez rušivých příhod. Zůstali jsme tam týden; za tu dobu jsme prolezli všechna atraktivní a zajímavá místa, udělali jsme si výlet i do Versailles, chodili jsme do Opery a taky do nočního klubu na Montmartru, prošli jsme Louvre a Tuillerie, prohlédli si Vítězný oblouk a Invalidovnu, chrám Saint-Madelaine a Sacré-Coeur, Nôtre Dame a place de Concorde, navštívili jsme i universitu. Diana se tam setkala s několika důstojnými starci, kteří byli přátelé jejího otce. Bylo toho dost na týdenní pobyt.

Jediná maličkost, která nás trochu překvapila, byla příhoda v hospůdce u Opery, kam jsme zabloudili během dne na svačinu. Byl to podnik střední kvality, kde se kromě exaltovaných pánů a dam zastavovali chudáci, pouliční holky, tuláci, žebráci, prodavačky z tržnice a potulní umělci, kteří bavili přítomné zpěvem a hrou na tahací harmoniku; taky tu byla spousta cizinců, ti přihlíželi a bavili se barvitým pařížským životem. Malebně rozedraný tulák, když seděl u dveří, vykřikoval vtipy a natahoval dlaň, vydělal možná víc než člověk, co poctivě celý den pracoval. Ježto byla zima, dali jsme si svařené víno a k tomu svačinu sestávající ze studeného masa, salámu, šunky, různých sýrů a spousty zeleniny. Číšník nám to přinesl a postál chvíli u nás, aby viděl, jak nám chutná; číšníci v Paříži mají takové zvyky. Tak si povšiml, že já i Diana, jak jsme odkoukali od Ludvíka d'Enghiema, jsme udělali před jídlem nad talířem kříž nožem. Zachytil jsem jeho pátravý pohled, ale nenapadlo mne, že by to platilo našemu počínání. Diana se napila vína a předtím, jak se taky naučila od Ludvíka, zamumlala: „Bože, odpusť nám naše hříchy!“ – to jsme po půlročním stolování vedle něho dělali bezmyšlenkovitě a automaticky.

Když jsme dojedli a dopili, přistoupil k nám majitel s mosazným tácem, na němž ležel ubrouskem přikrytý účet. Pozvedl jsem ubrousek a spatřil lístek, popsaný nějakými klikyháky; teprve po chvíli jsem poznal tajné písmo, které mi kdysi Ludvík ukazoval jako vzorek jejich šifer. Pochopil jsem, že jsem se nějakou náhodou dostal do blízkosti jeho přátel; ale rozhodl jsem se nedat najevo, že k nim nepatřím, předstíral jsem čtení, pokývl hlavou a tác mu vrátil.

„Děkuji, pane,“ uklonil se. „Navštivte nás opět...“

„Ovšem,“ usmál jsem se. „A účet?“

„Je vyrovnán. Děkuji za návštěvu.“

„Díky, bratře.“ vstal jsem, Diana se usmála a šla za mnou. Chápala, co se děje, a snažila se nic neprozradit.

„Fajn,“ řekla venku. „Tak jsme se dobře najedli na účet bratra d'Enghiema. Budeme sem chodit pořád, co říkáš?“

„Naopak, sem už nikdy nesmíme! Dal mi nějaký vzkaz, který jsem si měl přečíst, ale psaný tajným písmem. Možná to něco znamená. Pozítří odjíždíme; snad se do té doby nic zlého nestane. Rozhodně se už nikdy nesmíme ukázat v té hospodě, protože by mohl třeba chtít odpověď.“

Taky jsme se tam už neukázali. Co si mysleli ti dobří lidé, nevím a nechci to vědět.

Pozítří jsme odjeli z Paříže přímým rychlovlakem do Le Havru, bez zbytečných odboček a zastávek. Tento rychlovlak, jako ostatně všechny vlaky v té době, měl čtyři třídy: první exkluzivní, se zlacenými zrcadly, plyšovými sedadly a elegantními kupátky pro každého cestujícího zvlášť, druhou lepší, s kupátky, ale už jenom se sedadly potaženými kůží, třetí turistickou s dřevěnými sedadly a čtvrtou, což byly vagóny bez oken, vybavené hrubě stlučenou lavicí po obvodu; kdo se na ni nevešel, seděl na zemi uprostřed. Nicméně byly i osoby, které neměly ani na takovouto dopravu; ty používaly třídy páté, jak jsme se zakrátko dozvěděli.

Hrabě de Guyrlayowe jako osoba bohatá by zvolil cestování první třídou; avšak jako loďař pan Rither jsem nehodlal míchat svoji osobu mezi šlechtu a tak jsem se spokojil s druhou, ačkoliv se to Dianě nelíbilo. Nicméně měli jsme vlastní kupé a byli zcela nerušeni okolním světem, pokud jsme nehodlali otevřít dveře. Zakrátko poté, co jsme se uvelebili ve vagónu, se vlak dal do pohybu a pomalu supěl zasněženou krajinou.

Asi po hodině jízdy zastavil na nějaké stanici; Diana zvědavě vysunula hlavu a pozorovala, jak železničář obchází vagóny a oťukává je dlouhým kladívkem. Taky jsem se díval, ač nechápu, k čemu je takové ťukání do kol dobré. Až upoutala mou pozornost scéna, která se odehrála u vedlejšího vagónu.

Tam dozorčí objevil něco, co se mu nezdálo; přivolal si na pomoc průvodčího a ještě dva pomocníky a společnými silami vytáhli zpod vagónu jakéhosi chlapíka a odřený tlumok. Chlap byl poměrně mladý, zarostlý a neupravený, v šatech sice nepříliš čistých, ale pečlivě zaplátovaných. Celkem vzato byl tulák; chabě se bránil proti spojenému útoku čtyř železničních úředníků, kteří mu z plna hrdla nadávali a spílali.

Lidé z vagónů začínali vylézat ven, aby se protáhli; vyskočil jsem taky a přistoupil blíž. Chlapík se bránil směsicí franštiny a jakési hatmatilky a snažil se promluvit, aby se doprosil shovívavosti; ale kampak na čtyři rozvzteklené nádražáky!

„Charry, zeptej se, co udělal!“ křičela Diana a já přistoupil blíž a zaťukal průvodčímu na rameno hůlkou: „Co udělal ten člověk, smím-li se ptát?“

Nádražák se otočil a když viděl, že se ho ptá slušně oblečený, zřejmě zámožný člověk, odvětil dost ochotně: „Je to drzý ničema, pane! Jel pod vagónem na ose kol!“

Sehnul jsem se a podíval pod vagón. Na ose, na níž jsou nasazena kola, je malá deska, na kterou se zřejmě ten člověk musel směstnat a držet se na ní celou hodinu za třeskutého mrazu. Snesu ledacos, ale tohle se mi zdálo dost namáhavé.

„Jak se mu to mohlo podařit? Ten muž je akrobat, nebo co?“

„Je to drzý tulák, pane!“ řekl průvodčí. „To oni dělají, aby se vyhnuli placení. Jsou to velcí darebáci, pane...“

„Třeba nemá na lístek...“ namítl jsem.

„Tak ať jde pěšky!“ řekl hrubě. „Kdyby pracoval, nemusel by jezdit na černo. Vy máte peníze, pane, protože jste pořádný člověk. Kdyby on byl pořádný člověk, taky by měl!“

Proti této argumentaci se nedalo nic namítat.

„Přesto se mi líbí jeho houževnatost. Hej, mladíku – kam se chcete dostat?“

Obrátil ke mně hlavu, protože jsem překřikl všechny tři zbylé nádražáky; měl docela veselé oči a to bylo s podivem, na vlasech a vousech mu ulpělo jíní. „Chtěl jsem do Le Havru, pane. Snad bych tam dostal místo na lodi.“

„Jsi námořník?“

„Ne, pane, ale mohu jím být. Umím všechno.“

„Mluvíš špatně francouzsky. Odkud jsi?“

„Z Čech, pane. Víte-li, to je ve Střední Evropě...“

„Vem ho k nám, Charry,“ řekla Diana. „Nudím se; třeba s ním bude zábava. Zaplať za něj...“

„Vezmu toho mladíka k sobě do kupé. Co to bude stát?“

Průvodčí se poškrábal na bradě a zaškaredil se. „Máte najato celé kupé. Ale rozmyslete si to dobře, pane! Ten člověk je ničema, možná zloděj – jistě má vši a...“

„Nedívejte se tolik na šaty; není vyloučeno, že je to poctivý člověk. I dělník chce být živ – pojď, kamaráde...“

Průvodčí se zašklebil; asi si začal myslet, že jsem nějaký socialista. Nezajímalo mne to, pomohl jsem zkřehlému mladíkovi vlézt k nám do vlaku. Ostatně, železničáři už zaháněli cestující dovnitř a vlak se za okamžik rozjel.

Podal jsem mu láhev s rumem a on se pořádně napil; pak si otřel vousy a slušně poděkoval.

„Máš hlad?“ ptal jsem se německy, aby mi rozuměl, a on se rozesmál všemi bílými zuby.

„Aby ne, pane! Naposledy jsem jedl včera ráno...“

Diana rozbalila naše cestovní zásoby a nabídla mu studené kuře; chopil se ho rychleji, než stačil poděkovat a dal se do jídla. Šlo mu to dobře, šelmám by se líbil.

„Slyším, že ani německy nehovoříš pořádně! Co tedy vůbec jsi?“

„Čech, pane!“ opakoval znovu. „Němčina není má rodná řeč; u nás doma mluvíme česky.“

„Řekni něco!“ přála si Diana a on pronesl několik vět, kterým jsme nemohli rozumět.

„Je to něco jako polština nebo ruština.“ konstatovala.

„Ale – vy rozumíte polsky nebo rusky, milostpaní?“ vyjevil se mladík. „Jak jste se to naučila?“

„Umím trochu rusky, ale moc ne. Znám jednoho Rusa.“

„Jakou řečí ještě mluvíš ty?“ ptal jsem se.

„Mluvím kromě češtiny německy, a to berlínským, bavorským nebo vídeňským dialektem, francouzsky, maďarsky, polsky a trochu taky anglicky. Ale domluvím se i jinými jazyky...“

„Jak s tebou máme mluvit my?“

„Třeba francouzsky; rád se něco přiučím, když panstvo dovolí.“

„S radostí,“ řekla Diana. „Tak říkáš, že jsi námořník?“

„Nejsem, paní. Ale mohl bych pracovat na lodi. Říkal jsem si, že by mne tam mohli využít...“

„Co jsi všechno dělal dřív?“

„Ledacos, pane. Doma jsem pracoval jako jiní na vesnici; umím na poli i s dobytkem. Pak jsem dělal v Plzni v továrně, v Praze jsem sloužil u panstva a jezdil s koňmi. Nějaký čas jsem byl na Kladně, u železa, potom v Boleslavi. Pak jsem šel vandrem po Evropě, tam se naučíš ledacos; byl jsem už holičem, kuchařem, sluhou. Vůbec jsem dělal všechno možné. Dokážu všecko, pane.“

„A tady ve Francii?“

„Dělal jsem číšníka, stavebního dělníka, hlídače, čistil okna a sloužil u jedný nóbl dámy. Ale potom mě vyhodili, protože nemám papíry. Kvůli tomu mě policie nikde nenechá. Papíry mi dají jen tam, kde mám trvalej pobyt; a to já nikde nemám, protože u nás ve vesnici mi je pan starosta nechtěl dát a nikdo jinej prý nemá na to právo.“

„No, co se dá dělat! Snad nebude tak zle. Znám víc lidí, co nemají v pořádku papíry a žijou.“

„Zlatý slova, milostpane!“ řekl mladík a vesele se usmál.

„Jsem loďař. Mám dvě lodi a třeba bych tě mohl zaměstnat; jako co bys nejradši pracoval?“

„Já budu pracovat jako lev, milostpane!“

Diana vyprskla smíchy: „Lva opravdu ještě nemáme...“

„Dobře, beru tě. Jak se jmenuješ?“

„Vít Jeřábek, pane. Říkejte mi Vítku.“

„Dobře, Vítku. Prozatím tě beru jako sluhu, snad ti to bude vyhovovat. V Le Havru ti dám zálohu a koupíš si slušnější šaty. Já jsem Charry Rither, loďař – a tohle moje žena Diana.“

„Ano, milostpane; ano, milostpaní. A s dovolením, není potřeba mně kupovat nic. Já mám ještě jedny lepší šaty, než jsou tyhle. Ty jsem si vzal jenom na cestování. Tady v tlumoku mám zabalenej svůj vycházkovej oblek...“

„To už je druhý člověk, který chodí jako trhan a nosí s sebou elegantní oblečení,“ řekla Diana. „Ludvík to dělal taky tak; a jaký byl švihák, když se převlékl!“

„Tak se převleč! Můj sluha nesmí vypadat jako nějaký vagabund!“

Ohlédl se udiveně na Dianu: „Převlíct – tady před milostpaní?“

„Kdyby se odehrávalo něco zvlášť necudného, tak otočím hlavu!“

Vítek se tedy přestrojil do trubkovitých pruhovaných kalhot a kostkovaného saka a vylepšil to čepicí se štítkem, kterou si narazil frajersky na ucho. Takto vypadal k nerozeznání od pařížského pouličního flákače.

„Výtečně,“ prohlédl jsem si ho. „Nic dalšího už ovšem nemáš. No dobře, snad se tě lidé nebudou lekat!“

„Vždyť je to hezkej mládenec!“ řekla Diana. „Snad bych mohla takhle chodit po Paříži i já, co říkáš?“

„V Paříži jde všechno; jenže teď jedeme do slušně vychovaný vesnice. Tam se nosí lidové kroje v neděli a odřené šaty od hlavy k patě ve všední den. Žádný vylomeniny, miláčku...“

„To tam ten náš novej přírůstek krásně zapadne!“ smála se.

Dojeli jsme do Le Havru; tam se Vítek ujal našich kufrů a nesl je za námi do drožky a pak na loď. Zaznamenal jsem ho krasopisně do lodní knihy Griissirna a Diana mu vyplatila zálohu, načež se Vítek sebral a šel do města. Očekával jsem, že ho už neuvidíme, ale s večerem byl už zas na lodi a hlásil se do práce. Protože kuchař měl ještě volno, nařídil jsem mu, aby uvařil večeři a on se do toho hned ochotně dal.

Nečekal jsem žádné zázraky a Diana taky ne; ale Vítek přinesl na podnose kachničku tak krásně vypečenou, že se srdce smálo, krásně osmažené brambůrky a k tomu salát, jaký jsem ještě nejedl; to vše servíroval v bílé košili a černém saku s motýlkem a choval se líp než nejlepší číšník. Večeřeli jsme sami, kromě několika lodníků a šelem na palubě nikdo nebyl. Vítek nás obsluhoval, stoje u stěny a dolévaje mi víno, jakmile jsem dopil sklenici. Když Dianě (možná schválně) upadla vidlička, okamžitě ji sebral a podal novou.

„Výtečně, chlapče! Mám dojem, že jsi skutečně nelhal, když jsi řekl, že jsi kuchař a číšník. Jestli umíš i ostatní profese tak dobře jako tyhle, mám radost, že tě máme.“

Zbytky od večeře ochotně odnesl šelmám, jichž se vůbec nebál; na Dianinu přímou otázku prohlásil, že už byl krmičem u medvědů v zooparku knížete Schwarzenberga a je na šelmy zvyklý.

„Tak otevři klec a pusť je ven! Neboj se, nic ti neudělají...“

Aflargeo stál blízko mříže a pozoroval našeho nového sluhu; Vítek otevřel dvířka a když kočky vyšly, sledoval je sice s obavou, ale bez zbytečné předpojatosti. Dokonce na moji výzvu je pohladil, tak jsem mu vysvětlil, jak se to se šelmami má a že není důvodu, proč by měly být zavírány. Okamžitě to pochopil a už se o kočky nestaral.

Potom jsme šli spát; a spali jsme dobře až do rána. Ráno jsem se probudil sice dost časně, ale jak jsem zjistil, ne dosti včas. Kromě jiného jsem nemohl najít boty a Diana taky ne; vylezl jsem z postele a šel bos na palubu.

Vítek seděl na bedničce u dveří a pilně leštil moje holínky. Pohlédl na mne, usmál se a pozdravil: „Dobré jitro, pane hrabě!“

„Dobrýtro, Vítku! Ale... kde jsi přišel k tomu, že jsem hrabě? A proč mi čistíš boty?“

„Povídal mi to támhleten pruhovanej,“ ukázal na Aflargea. „Oni umějí mluvit jako lidi, pane, víte o tom? A ty boty... přece je potřeba je čistit, nebo ne?“

„Jistě. Ale nech toho a jdi se podívat, co je se snídaní. Z komína se kouří, kuchař už je asi v kuchyni.“

„Není, pane. To jsem zatopil já. Snídaně bude za chviličku; co by si pan hrabě a paní hraběnka přáli snídat?“

„Kávu, housky, slaninu, vejce, sýr. Ovoce, jestli nějaké je. Když ne, zavařeninu nebo kompot.“

„Ano; račte si jít lehnout, pane hrabě. Za okamžik přinesu snídani panstvu rovnou do postele, jak se sluší...“

„Kde jsi k tomu přišel?“

„Ve všech slušných rodinách snídá panstvo v posteli. Pan hrabě zajisté ráčí žertovat...“

„Toho hraběte si nech od cesty, nemusí to nikdo vědět. Rozumíš? Říkej nám... nejlíp křestním jménem, jako my tobě.“

„Ano, pane.“ řekl a šel.

Vrátil jsem se do postele a řekl Dianě, co se děje; ještě se smála, když vstoupil Vítek a přinášel na podnose vše, co jsem si objednal. Diana učinila zbytečný pokus se zakrýt přikrývkou, ale Vítek se jen diskrétně usmál.

„Není třeba míti obav, paní! Byl jsem svého času lázeňským v Nových lázních ve Vídni. Dámy z těch nejlepších kruhů často procházely okolo mne ve velmi nedostatečném oblečení, ba v rouše Evině, abych tak řekl...“

„Jo, to tě jistě mrzelo. Dej to sem...“

Podal mi podnos a já ho postavil na svá kolena.

„Dovolil bych si poznamenat, pane, že by nebylo nemoudré natlouci na tomto místě do zdi dřevěný klínek a zde v čepu zasadit vzpěru, za kterou by se zachytil podnos, aby tak držel v přímé poloze a panstvo mohlo stolovat, aniž by vystoupilo z postele nebo si jinak působilo nepohodlí...“

„Ani nápad! Nebudeme snídat v posteli. Až vyplujeme, uvidíš, že budeme mít jiné starosti. Příště nám budeš servírovat snídani v jídelně jako ostatním.“

„Ano, pane.“ řekl, ačkoliv jej to jistě mrzelo.

„A teď můžeš jít.“

Než jsme se najedli, stačil Vítek uklidit navigační kajutu tak, že to tak nedokázala ani Mabel. Všechno mu v rukou jen hrálo a nedal si říct, že něco nemusí dělat. Při tom si ještě stačil pískat a hádat se se šelmami, které mu chtěly pomáhat.

Námořníci se scházeli dosti rychle; měli víc než týden volna a když zavlál na stožáru Modrý Petr, měli z toho radost. Do deseti hodin, než se zvedla ranní mlha, byli již všichni na lodích, tak jsme vypluli. Vítek stačil do té doby prolézt Griissirna od přídě až k zádi, navíc ještě spravil v kuchyni kamna, se kterými si kuchař nevěděl rady a která on dokázal opravit stejně hravě, jako všechno ostatní.

Než se podával oběd, stačil uklidit naši kajutu, vyčistit mi slavnostní uniformu, stejně tak i Dianě; nabrousit naše šavle a nože, vyčistit ručnice a sidolem vyleštit všechnu mosaz. Při obědě obsluhoval, potom pomohl kuchaři umýt nádobí a vynadal mu, že neumí pořádně vařit.

„Vítka si necháme,“ rozhodla Diana. „Až ho přejde ta nemístná horlivost, bude z něj vynikající sluha.“

Propluli jsme kanálem La Manche a vpluli do vln Severního moře. Po dlouhých letech jsem se vracel domů; a neměl jsem tušení, co mne tam čeká...

Errata:

09.08.2021 22:47