Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dopis z neznáma

Druhý den ráno jsem váhal, zda vůbec vylézt ze svého pokoje. Co se dělo včera večer, bylo tak strašlivé, že mohly následovat jen další katastrofy: přijdou nás zatknout, zjistí si, že jsme jim lhali ohledně naší totožnosti, budou vyšetřovat, zavřou nás do kriminálu nebo do blázince. Nic jiného není možné, protože jinak by svět byl dočista šílený.

Přinesli nám do postele snídani. Velice dobrou. Když jsme pak vyšli ven, všichni nás zdravili jako prince. Umyl jsem se ve sněhu, jak to dělám od příjezdu do Evropy, ale plukovník se tvářil zděšeně, když mne viděl do půli těla nahého. „Proboha, Karl! Vždyť zmrzneš; dostaneš zápal plic a možná ještě něco horšího!“

„Bez starosti, Johanne! Rusové a Finové mají lázně, v nichž se vypaříš a vyhřeješ a pak jdeš zchladit do sněhu nebo ledové vody; a jsou zdraví a silní!“

To jsem věděl od Andreje, ale mohl si myslet, že jsem tam byl.

„No, jak chceš.“ souhlasil; potom si mne lépe prohlédl.

„Proboha, ty ses snad pral s divokými šelmami!“ ukázal na moje šrámy od kočičích zubů a drápů.

„Taky. Co myslíš, odkud máme naše kožešinové kabáty?“

Vojáci zatím prováděli ranní rozcvičku; zacvičil jsem si s nimi taky a všichni se tomu divili, páni důstojníci neměli ve zvyku moc cvičit, nebylo-li to bezpodmínečně nutné.

„Člověk se musí udržovat v kondici! Jinak by se mu mohlo stát, že neobejde po rukou stůl...“

Kapitán, který se jmenoval Manfred, se objevil s náplastmi po celém obličeji; navzdory tomu však zářil nadšením.

„Včera to byl skvělý večírek; bohužel předpověď naší malé Loki, že se mi bude něco zdát, se nevyplnila. Nevíš, proč?“

Nevěděl jsem, ale Diana okamžitě zareagovala:

„Pravděpodobně ztráta krve a všeobecné vyčerpání nebyly dosti veliké, aby se dostavila vize. Nečetl jsi nikdy o obřadech Indiánů v Severní Americe? Když některý z nich chce dostat radu od svých ochranných duchů, odejde na odlehlé místo, tam hladoví, trýzní svoje tělo a vyčkává až do chvíle, kdy se objeví prorocké sny. Teprve tehdy je dosaženo účelu...“

„Nevadí tomu třeba... všechen ten alkohol, co jsme vypili?“

„Nemyslím. Oni taky používají omamné prostředky. Všelijaké odvary z kaktusů a tak.“

„Dobře, o tom si večer ještě popovídáme. V každém případě bych se rád dozvěděl něco víc... kterou oblast jsi ty studovala?“

„Především starý Egypt, Féničany, Babylóňany... a ovšem Izrael. To by nám mohlo být blízké, souvisí to s křesťanstvím.“

„Mám dojem, že na to už nedojde,“ vmísil jsem se. „Pokud jste nezapomněli, nejsme tu pro zábavu; povinnost volá a zatím jsme nenalezli žádné stopy. Nerad bych zdržel naši záležitost třeba jen o jediný den...“

Plukovník se lišácky usmál. „Už jsme to všechno promysleli, milý majore! Pokud jsem pochopil, máš za úkol objet různé obecní úřady a vysledovat stopy pobytu těch lidí; ale to přece nemusíš dělat ty osobně! Na to stačí kterýkoliv voják!“

„No, stačil by. Ale až je najdou...“

„To už bude vaše věc. Dneska ráno vyšlu naše poddůstojníky, každého se dvěma vojáky. Objedou část okresu, zjistí pobyt těch lidí a přinesou nám o tom zprávu. Do večera budeš mít propátrán celý okrsek a svoje lidi určitě dostaneš; pozítří ráno pojedeš rovnou na místo, zajistíš je a budeš mít splněn úkol! Co říkáš?“

„No, zní to docela hezky! Ale co budu dělat já?“

„Zúčastníš se s námi lovu, který uspořádáme!“

Trochu jsem se zdráhal, ale bylo to nejlepší řešení. Kdoví, jak dlouho bych se ještě toulal a zbytečně upoutával pozornost. Plukovník zářil radostí nad svými organizačními schopnostmi.

Zúčastnil jsem se vypracovávání trasy jednotlivých hlídek; Manfred vypracoval přesný operační plán, každý poddůstojník měl přesně určeno, v kterých vesnicích se staví a bude se poptávat. Jména neschopných či neochotných úředníků si měl každý poznamenat k případnému dalšímu popotahování.

Pak jsme se bezstarostně nechali pozvat na zaječí hon ve zdejších lesích, které patřily armádě; na okamžik jsme též viděli našeho kocoura Tuláka, ale schoval se, když viděl, v jakém jedeme doprovodu. Diana dokázala, že dovede střílet zajíce a výřad byl slušný. Potom jsme ještě uspořádali štvanici na jelena a taky ho uštvali; probodl jsem ho přímo s koně mečem, ale parohy jsem ponechal posádce k výzdobě salónu.

Byl to docela veselý den a jeho vyvrcholením byla slavnostní hostina v kasárnách. Zatím se postupně vraceli zvědové a každý hned dostal kus zajíce. Potěšilo je to, strava vojáků bývá obvykle dost bídná, zcela jiná než strava důstojníků.

Zjistilo se přesně, kudy se moji rodiče pohybovali; a taky, kde před týdnem skončili. Přešli na území pana barona von Ramstädten, které zahrnovalo zámek, tři vesnice, pořádný kus lesa a přilehlé polnosti. Z území pana barona už nevyšli, podle všeho tam zůstali a to nikoliv dobrovolně.

„Tak to tě potěš pánbůh, Karl,“ řekl Johann, když to vyslechl. „Baron von Ramstädten je blázen; a co víc, starý blázen!“

„Cože – máme co dělat se šílencem?“

„Přesně tak; lépe řečeno s cvokem! Popadl ho amok, když se jeho starší syn před osmi lety zastřelil z nešťastné lásky. Od té doby mu začalo strašit ve věži a žije si prý na svém zámku jako nějaký středověký panovník!“

„To mám teda velikou radost!“ řekl jsem upřímně.

„Můžu tam s tebou zajet,“ nabízel se Manfred. „Vlítnem do toho jeho hnízda a převrátíme mu to tam naruby...“

„Radši ne,“ namítal Johann. „On nemá armádu rád a nás už vůbec ne; ještě by to zhoršilo situaci! Má nějaké příbuzné nahoře...“

„Umím si poradit sám! Změním se v důstojného pana notáře nebo advokáta. Snad to zvládnu; v Marseilli jsem jednou dělal čtrnáct dní prodavače ryb na místním tržišti...“

„Proboha! Ty – a prodávat ryby?“

„Byla to hrůza; ten zápach, hluk a všechno... Ale to jsem byl mladý a musel poslouchat. Prodával jsem ryby přímo proti jednomu paláci, kam se scházeli spiklenci. Po těch čtrnácti dnech jsme si na ně došlápli a... dosáhli patřičné dohody.“

Další příběhy ze života tajného agenta jsem už neprozradil, protože Diana zahájila seminář na téma zvyšování znalostí tajných nauk. Dnes se pilo podstatně méně než včera, taky já omezil svoje chutě na nezbytnou míru a radši poslouchal, co jim povídá. Při tom jsem se přesvědčil, že jsou v podstatě trapně nevzdělaní a věří prakticky všemu, co se jim napovídá.

Tito muži se považovali za střízlivé vědce, posuzující veškeré jevy zdravým rozumem, jak se sluší na lidi z konce devatenáctého století. Kdyby jim o Bohu vyprávěl katolický kněz, třeba otec Ignác, odmítli by jeho řeči jako směšné báchorky; Diana jim krmila uši báchorkami daleko nesmyslnějšími, ale že vycházela z vědeckých teorií pana Nietzscheho a dalších, nikdo o pravdivosti nepochyboval. Málokdy se opovažovala zmotat všechno tak dohromady jako toho večera, chvílemi plácala takové nesmysly, že jsem se děsil, že ji odhalí. Ale kdepak, ani na okamžik nezaváhali. Naučila je pár jogínských cviků, kousíček meditace, nějaké triky s mečem a byli spokojeni.

Plukovník se s námi nazítří loučil jako s vlastními dětmi; taky my byli velmi spokojeni. Nevydali jsme ani fenik a měli se jako v ráji. Upřímně každému doporučuji cestovat Německem jako pruský důstojník zvláštního oddělení.

V lese nás čekal kocour Tulák; spolu s ním mohutná černá šelma svítivých žlutých očí, téměř malý leopard. Byl to jeho syn jménem Chirro; prohlásil, že se potkal s otcem při nějaké toulce a že se k nám hodlá připojit. Kromě toho měl v blízké vesnici ještě dva bratříčky. Ten úplně rezavý se jmenoval Moritz, bílý s rezavými skvrnami nosil jméno Gustl. Kromě nich tam žila stará mourovatá kočka, matka všech těch uličníků; její jméno jsem si bohužel nezapamatoval. Na požádání věděla o dalších, ale prozatím jsme usoudili, že čtyři kočky jsou až dost. S touto čtveřicí jsme se tedy vydali na cestu za baronem Ramstädtenem.

Zámek pana barona byl obehnán silnou zdí a navíc ještě vodním příkopem, teď zasněženým, přes který vedl padací most. Jediná chyba krásy toho mostu byla, že se nedal zvedat, protože řetězy byly na pevno přibité a celé rezavé. V bráně lelkovali dva chlapi jako hory; asi stráže, ale momentálně si přihýbali rumu a tvářili se značně nevlídně.

Když jsem jim řekl, že jsem advokát Brenner a chci hovořit s milostivým pánem, pustili mne dál a zavolali zvoncem nějakého sluhu; to byl chlap ještě větší, zrzavý a vyhlížející jako gauner – ale přijal mne zdvořile a zavedl k pánovi.

Pan baron von Ramstädten byl starší bělovlasý pán nadutého zevnějšku, sahal mi sotva po rameno a byl vypasený jako vrabčák po dlouhé zimě, tedy kost a kůže. Zdvořile jsem se uklonil a vyložil mu, že pátrám po panu a paní Ritherových.

„Ano, vím o nich,“ zasmál se. „Dal jsem je zavřít!“

„Proboha – proč?“

„Jsou to tuláci! Spali ve stodole ve vesnici bez mého dovolení. Moje stráže je chytily a vsadily do vězení.“

„Nevšiml jsem si, že by tady bylo vězení!“

„Přesto je! Dole, ve sklepeních zámku. Tam budou bručet, dokud si je neodvedou k soudu!“

„To mne mrzí, rád bych jim pomohl. Pokud je třeba, zaplatím za ně pokutu, jakou budete chtít...“

„Nejde mi o pokutu! Mám dost peněz. Jde mi o to, aby si každý pamatoval, že nemá na území barona von Ramstädten co pohledávat!“

„Jistě už to pochopili! Byl bych vám velmi vděčen, kdybyste je propustil; okamžitě by odešli z vašeho území...“

„To nejde, musí dostat co jim patří! A vůbec, proč vlastně vy se o to zajímáte? Co je vám po tom, co dělám s nějakými tuláky?“

„Jsem ve službách hraběte de Guyrlayowe,“ řekl jsem a umiňoval si, že to bude už má poslední lež. „Hrabě se zajímá o tyto dva ubožáky z velmi ušlechtilých důvodů; jejich syn se totiž vrátil ze světa a hodlá se o rodiče postarat, aby nemuseli žít v bídě a utrpění, toulat se světem a...“

„Syn? Tak synáček se jim vrátil? Jenže to všechno se stane, až já dovolím, dřív ne! Napřed si odsedí, co způsobili mně; až já je pustím z vězení, pak se o ně může starat ten lidumilný hrabě!“

„Tresty za potulku snad nejsou v tomto kraji tak vysoké! Když je chci odvézt, snad byste mohl odpustit a potrestat je jiným způsobem; například finančně. Jsem oprávněn zaplatit jakoukoliv částku, jestliže...“

„Mlčte!“ vykřikl. „Nebo vás zavřu k nim! Urážíte barona von Ramstädten a to na jeho vlastním území! Dejte si pozor, abyste taky vy neokusil moje vězení!“

„Nezlobte se, ale snad i na tomto vašem území platí zákon jako všude jinde! Podle zákona nemá právo trestat lidi vězením nikdo jiný než okresní či krajský soud; pochybuji, že by souhlasil s vaším soukromým vězením a jinými divnými metodami...“

„Pane!“ baron se vypjal v celé své trpasličí velikosti. „Vy netušíte, s kým mluvíte! Jsem baron von Ramstädten!“

„To už jsem slyšel několikrát. Ale to vám nedává právo, abyste tady zaváděl mravy ze sedmnáctého století!“

„A třeba zavedu práva z patnáctého století, budu-li chtít!“ vykřikoval potrhlý stařík. „Nikdo mi v tom nezabrání!“

„V tom případě proti vám hrabě Guyrlayowe také použije metod patnáctého století! Varuji vás!“

„Ať přijde!“ zavřeštěl. „Dám ho vyštvat psy, rozumíte? A vy se kliďte! Nikoho nepustím z vězení – nikoho, rozumíte?“ chytil za šňůru zvonku, trhal jí a řval: „Kašpare, Kašpare!“

Ohromný sluha se objevil ve dveřích.

„Vyhoď ho, Kašpare!“ vykřikl baron.

Sluha mě chytil za límec; ohnal jsem se po něm a neurvalý chlap odletěl do kouta.

„Jestli se mě ta kreatura ještě jednou dotkne, zpřelámu jí hnáty! A vy, starý blázne, poslouchejte, co vám povím: ještě se setkáme a jestli to nepůjde jinak, dám vás zavřít do blázince! Myslím, že by to svět uvítal!“

Otočil jsem se; vzápětí jsem slyšel cvaknutí kohoutku a bez váhání padl na zem. Ozvala se hromová rána a ze zdi nade mnou se odloupl kus omítky. Vyskočil jsem; baron držel v ruce starožitnou pistoli, z níž se kouřilo.

„Jen tak dál a blázinec vás nemine! Až někoho zastřelíte, přestanou brát ohled na vaše postavení a věk. Jdu, budeme si muset promluvit jinak.“

A vypadl jsem odtamtud. Sluha Kašpar mne zpovzdálí sledoval.

„Až příště starého pána zas chytne amok, doporučuji vám, abyste krotil spíš jeho než hosta! Nebo se vám může docela dobře stát, že o to místo přijdete!“ doporučil jsem mu.

Neřekl nic, jen něco zabručel. Stál potom v bráně a sledoval mne, když jsem vyskočil na koně a vzdaloval se.

Diana a Vítek s kočkami na mne čekali v závětří v lese, protože není zvykem, aby advokát jezdil s doprovodem tohoto druhu. Zdálky už bylo patrné, že jsem nepořídil, neboť Diana okamžitě zvážněla a ptala se: „Copak – děje se něco?“

„Jenom to, že pan baron je cvok. Málem mne zastřelil z takové staré bambitky.“

„Doufám, že jsi mu za to nezlámal vaz! A co s tvými rodiči?“

„Jsou v kriminále u barona. To vyžaduje delší povídání.“ A seznámil jsem ji s celým případem.

„Fajn. Co budeme dělat?“

„Mám toho dost! Půjdu na to silou. V noci tam vlezeme a zkrátka je vytáhneme z vězení. Chirro!“

Černý kocour ke mně zvedl zlaté oči.

„Půjdeš opatrně do zámku. Tam zjistíš situaci; kde je vězení, jaké jsou kolem stráže, kolik je tam lidí. Tulák půjde s tebou... kde je vůbec Tulák?“

„Shání někde po lese,“ řekl Moritz. „Říkal, že má hlad...“

„Tak dobře, půjde jeden z vás, dohodněte se. Případně oba dva, jeden zůstane v zámku na stráži. My se utáboříme v lese a počkáme do setmění; potom půjdeme do zámku a tam se už uvidí.“

Všichni s tím souhlasili; Chirro a oba kocourci se okamžitě sebrali a vydali se sněhem k zámku. My jsme se rozjeli do lesa, abychom tam našli nějaký úkryt. Tou dobou nás dohonil Tulák; po cestě objevil lovecký srub, napolo zapadaný sněhem a dovedl nás do něho. Chtěl jsem vyrazit dveře, ale Vítek dokázal zručně odemknout zámek kusem stočeného drátu. Rozdělali jsme oheň v malých kamínkách, Diana ulehla na pryčnu, my se uložili na zem a Tulák se natáhl za kamna. Taky jsme se najedli a trochu prospali; potom se vrátili Chirro a Gustl.

„Vězení je ve sklepě zámku, je tam vchod z druhé strany, ze zahrady. Ve vězení jsou tři lidé, dva muži a žena. Před vězením je ještě jedna místnost a v té jsou dva muži. V bráně jsou taky dva muži. Kolik je jich v zámku, nevím, nemohl jsem to zjistit. Moritz tam zůstal, uložil se v kůlně, jak jsou ty veliké sáně.“

„Jaké sáně? Myslíš, že se dají použít?“

„Nevím. Ta kůlna je hned vedle konírny.“

„Tak ty sáně zrekvírujeme!“ řekla Diana. „Je to naše válečná kořist. Jsme s ním přece ve válce; střílel na tebe, Charry!“

„Nic se mu nestane, když si vypůjčíme sáně a pár koní. Nebo dva páry, aby čiperněji klusali...“

„Může být rád, když mu nepodpálíme střechu nad hlavou!“ řekla Diana dobrotivě a pohodlněji se natáhla. „Udělala jsem životní chybu, že jsem si nepřála koupel...“

„Pochybuju, že by ti vyhověli. Žádnou koupelnu jsem v kasárnách nepozoroval, i důstojníci se myli v té ratejně v umyvadlech...“

„Kdybych si poručila, Manfred by mi určitě sehnal koupací vanu a dostatek horké vody. Protože si mne hluboce vážil...“

„Nepochybuji, že by tě osobně namydlil a vydrhnul! Jenže pak bych mu bohužel musel urazit hlavu!“

„Proč bys byl na něj takovej? On byl přece docela milej!“

„Právě proto!“

Chirro si lehl k ní, přitulil se a nechal se od ní hladit. „Jsi krasavec,“ řekla mu a odvrátila se ode mne. „Jsi ohromně veliký; skoro jako moje kočky. Vypadáš málem jako černý leopard...“

Uraženě zvedl hlavu. „Copak jsou na světě ještě větší kočky než já?“ ptal se pohoršeně. „Jsem absolutně největší kočka, jaká existuje; mám předky z divokých koček, a i ty jsou menší...“

„O tygrech a leopardech jsi nikdy neslyšel?“

„Ne. Co je to za tvory?“

Diana mu začala vyprávět o Arminu; mluvila tiše a monotónně a já pomalu upadal do dřímoty. Probudil jsem se, až když se mi Tulák otřel o tvář čenichem: „Je noc! Je třeba jít...“

Opět jsme trochu pojedli; pak jsme vyrazili. Bylo asi k desáté hodině noční, ale než jsme se dostali až k zámku, byla pomalu půlnoc. Museli jsme obcházet zámek kolem dokola, abychom se k němu dostali zezadu; vpředu nás mohla vidět stráž. Ačkoliv to nebylo pravděpodobné, opět nastala fujavice a každý rozumný člověk byl raději doma.

Když jsme se dostali ke zdi, Gustl přelezl a za chvíli se vrátil s Moritzem. Zatím Chirro doběhl k bráně a nahlédl do strážnice, zda jsou tam strážní; byli. Moritz tvrdil, že i ve vězení klímá dvojice ozbrojenců na svých místech. Vězňové klidně spali či aspoň leželi – neměli v cele světlo.

Rozhodl jsem, že si vezmu na starost hlídku v bráně; sesedl jsem s koně a kráčel tiše sněhem k padacímu mostu. Samozřejmě, stráž byla v boudě a neměla snahu vylézt; přešel jsem opatrně most a nahlédl oknem dovnitř. Seděli u stolu a hráli karty; nevšimli si, když jsem pootevřel dveře a vpadl dovnitř. Stačily dvě přesně mířené rány pěstí a muži se složili na podlahu. Hvízdl jsem, Diana a Vítek přiběhli a pomohli mi je spoutat. Potom jsme zavedli dovnitř naše koně a schovali je u zdi zámku ve stínu, aby případný pozorovatel z oken nic neviděl.

„Vy jděte připravit tažné koně a zapřáhněte je do saní!“ řekl jsem. „Já se postarám o vězně. Rychle a tiše, jasné?“

Přikývli; vydal jsem se směrem, kam mne vedl Moritz. Vchod do vězení tvořila malá dvířka, za nimi vedly příkré schody dolů, do sklepních místností. První z nich byla strážnice; bylo vidět malým zamřížovaným okýnkem u země, jak tam klímají dva muži, z nichž jeden měl vedle ruky pušku.

Dvířka byla zamčená; zavolal jsem pokynem ruky Vítka a ten je po chvíli námahy otevřel paklíčem. Dolů po schodech mi to šlo, jsem na takové zvyklý z lodi.

Když jsem otevřel dveře, zvedli ti dva hlavy. Jeden hmátl po pušce, druhý... nečekal jsem, co udělá. Skočil jsem k prvnímu, vyškubl mu pušku a dal mu pažbou ránu do čelisti, až padl na stěnu. Vzápětí zaútočil druhý šavlí; odrazil jsem jeho ránu pažbou pušky a taky jeho praštil přes hlavu, až omdlel. Šlo to rychle; ani nestačili nadělat moc velký hluk.

Dveře do vězení byly samozřejmě zamčené; prohledal jsem ty dva darebáky, ale nenašel žádné klíče ani nic podobného. Dost mne to překvapilo a taky trochu znepokojilo. Nicméně však nezabránilo mi to v akci. Dveře do vězení nevypadaly nijak pevné, vrazil jsem do nich ramenem; udělalo to trochu hluku, ale nepovolily. Teprve na druhou ránu dřevo zapraskalo a já dveře vyrazil úplně.

Zaslechl jsem výkřik; výkřik ženy, jejíž hlas jsem okamžitě poznal. Nebylo pochyb, ačkoliv jsem v té tmě neviděl víc než nejasné obrysy, byla to má matka.

„Klid, maminko, nekřič,“ řekl jsem. „Hned to bude v pořádku!“

„Proboha...“ vydechla. „Ten hlas... Charlie!“

„To není možné!“ řekl otec. „Jak ses sem...“

„Ano, jsem to já! Nevidím vás dobře, jste uvázaní nebo volní?“

„Volně... proč bychom měli být svázaní?“ řekl nějaký cizí hlas. „Vy jste známý těchto lidí?“

„To si povíme potom. Maminko, můžeš chodit?“

„Ovšem, Charlie... ale jak to, že jsi tady... že žiješ?“

„Až potom! Teď musíme rychle pryč...“

„Jak to?“ ptal se otec. „Copak baron neví, že...?“

„Barona se nebudu na nic ptát! Rychle...“

Člověk, který předtím mluvil, pomáhal otci vstát; já vzal matku do náruče a nesl do strážnice. Teprve její výkřik mne upozornil na nebezpečí. Pustil jsem ji; první z ničemných hlídačů se na mne právě vrhl se stoličkou v ruce, ačkoliv mu z obličeje tekla krev po ráně pažbou. Zachytil jsem jeho ruku a zkroutil mu ji, takže pustil stoličku; potom jsem mu dal pěstí do břicha a jak se bolestí svinul, další do brady. Padl na zem jako prkno a zůstal nehybně ležet.

„Zatracený pacholek! Teď už snad má dost!“

„Proboha,“ řekla matka. „Charlie, vždyť ho zabiješ!“

„Žádná škoda. Už je ti dobře, maminko?“

Povšiml jsem si, jak ona i otec zestárli; matčiny vlasy zbělely a otec se ještě víc shrbil. Ve tvářích měli unavený, zbědovaný výraz, byli vyhublí, špinaví, otrhaní... Ale přesto první matčina slova, když si mne prohlédla, byla: „Ach Bože, synku... jak jsi zestárl...“

Vzal jsem ji a vedl vzhůru po příkrých schodech; když jsme byli asi v polovině, práskl nahoře výstřel a vzápětí další. Matka sebou ulekaně škubla. „Co se děje? Ono se... střílí?“

Opět práskly výstřely; jedna ze zbraní byl Dianin revolver.

„Něco se asi děje.“ řekl jsem a vytáhl z kapsy svůj; povšimla si toho a zadržela mi ruku. „Ne! Přece nebudeš zabíjet! To přece nesmíš...“

„Jak bude potřeba.“ To už jsme vylezli z branky na čerstvý vzduch a já se rozhlížel. Diana klečela u rohu zámku a střílela z revolveru, aniž by bylo vidět, kam.

„Obsadili bránu... nějaká posila! Co teď?“

Doběhl jsem k ní; viděl jsem, jak se okolo brány krčí několik postav, občas se ozval výstřel z pušky nebo revolveru. Namířil jsem a vypálil; jednomu to srazilo z hlavy čepici a chlap sprostě zaklel. „Příští půjde do hlavy! Nechte toho, nebo...“

V té chvíli mi matka strhla ruku. „Ne! Nestřílej přece... nesmíš nikoho zabít!“

„Jak chceš, uděláme to jinak. Diano, dávej pozor, aby se nepřemístili. Sem tam je pokrop...“

Zastrčil jsem zbraň a vzal svého koně za otěže. Zatím se k nám dostal i otec s druhým mužem; dotyčný byl ještě mladý a moc se divil, co se to děje. Vytáhl jsem z pouzdra na koni pušku a podal ji tátovi: „Vem si to, kdyby něco. Ty – umíš střílet?“

„No, snad... Už dlouho jsem...“ váhal chlap.

„Vem si flintu toho lumpa dole! Hned budu zpátky; prorazíme doufám bez boje...“

Nasadil jsem ostruhy a vyrazil podle zdi; objel jsem zámek z druhé strany a vpadl přímo do hlavního vchodu. Byla tam hala, v ní sluha Kašpar a ještě jeden starý, který udiveně zíral oknem na bránu a nemohl popadnout dech, když jsem se tam objevil. Kašpara jsem kopl do obličeje, když ke mně skočil, na starého namířil pistoli a křikl: „Kde je baron?“

„V ložnici... nahoře...“

„Který pokoj je ložnice?“

„Se skleněnými dveřmi – dvoukřídlovými...“

Nakopl jsem koně. Vyletěli jsme po schodišti do prvního patra bez ohledu ke kobercům, které tam všude byly. První, koho jsem uviděl v patře, byl baron von Ramstädten; běžel v pyžamu a županu ke schodům a když mne spatřil, zařval leknutím a rozběhl se zpátky do ložnice. Dohonil jsem ho, právě když skočil do postele a přetáhl si přes hlavu deku; strhl jsem ji, popadl ho za krk a vytáhl k sobě na koně. Pištěl zděšeně jako krysa a snažil se vykroutit; ale kampak na mne!

„Tak pojď, skrčku! Potřebuju tě!“

„Vy, pane advokáte? Jak se opovažujete...?“

„Žádný advokát! Jsem hrabě Guyrlayowe osobně!“

Zařval a kousl mne do ruky. Zatřásl jsem s ním, to ho uklidnilo – částečně taky to, že jsme právě sjížděli po schodech dolů. Kašpar už se zase zvedl, znova jsem ho srazil kopancem a vyjel s baronem ven, na nádvoří.

„Hej, vy tam! Přestaňte střílet! Mám vašeho barona před sebou na sedle – jak někdo vystřelí, podřežu mu krk!“

Zarazili se; přestali střílet, ale nevylézali z úkrytu.

„Řekni jim, ať se vzdají – nebo tě podříznu!“ zamával jsem mu před nosem nožem a baron zavřeštěl:

„Nechte toho – poslechněte ho, poroučím vám to!“

„No proto!“ řekl jsem a dojel k našim. „Diano, Vítku; dokončete zapřahání! Táto, mámo, do saní!“

„Ale to jsou moje saně!“ ozval se baron. „Hrabě Guyrlayowe, to je přece drzé násilí – a loupež!“

„Drž hubu! Nemám čas s tebou diskutovat, šašku!“

Muž, který pomáhal matce do saní, se otočil a řekl nadšeně: „Ale to je přece baron Ramstädten!“

„No a co – mám si dát nohu za krk? Rychle!“

Zapřáhli čtyřspřeží; bývalý vězeň vyskočil na kozlík a chytil do ruky opratě. Diana a Vítek nasedli na koně, kočky naskákaly do saní. „A pojedem! Já první... pozor, Diano!“

Dojel jsem k bráně; hlouček vyjevených baronových sluhů s puškami a revolvery tam stál jako hejno zmoklých slepic.

„Vašeho barona vezmu kousek s sebou, aby vás nenapadlo nás pronásledovat. A potom: kdo mi ještě jednou vleze do cesty, pozná moji pušku! Rozumíte?“

Rozuměli; zalezli jako králíci do nory.

Vyrazili jsme; teprve u lesa jsem zastavil a spustil barona na zem, do sněhu. „Zpátky můžeš doklusnout. A chraň se ještě někdy setkat s Charry Guyrlayowem!“

„Ale... v tom sněhu mám jít... bosý a v pyžamu?“

„Říkal jsi,“ pravila Diana. „Že se hrabě Guyrlayowe má chovat jako v patnáctém století. Můžeš bejt šťastnej, že tě nepověsíme na první větvi. Koukej mazat, než tě nakopnu!“

Baron to pochopil; vykasal si župan a rozběhl se směrem ke svým lidem. Diana se rozesmála.

„Proboha,“ řekla matka. „Za tohle tě dá zabít, Charlie!“

„Bez starosti, madam,“ řekla Diana. „Takovejch už jsme viděli! Nebyl by první ani poslední, kterýho jsme poslali navštívit jeho urozený předky...“

Matka se na ni s údivem obrátila a otec se zeptal: „Je pravda, co ten chlapec povídá?“

„Ten chlapec je moje zákonitá manželka. Někdy přehání, ale teď nelže. Ale pojedem, protože pan baron za námi jistě pošle svoje trapný poskoky...“

Vyrazili jsme; přesto jsem zaslechl, jak se matka ptá: „Ničemu nerozumím! Ty sáně a koně... jsme ukradli?“

„Vypůjčili. Možná mu je vrátíme... co říkáš, Diano?“

„Ať se s nima udáví,“ řekla Diana velkomyslně. „V další vesnici koupíme svoje a tyhle mu tam necháme stát. Napiš mu k tomu, ať se stydí za svou ničemnost. Ostatně, jaký s bláznem ciráty?“

Letěli jsme jako vítr; teď jsme jeli po silnici a tichými vesnicemi projížděli bez zastavení. Všechno tam patrně ještě spalo. Teprve když jsme se dostali mimo nejbližší okolí baronova panství a byli si jistí, že nás nikdo nepronásleduje, nařídil jsem zastávku. „Tak,“ řekl jsem a sesedl s koně. „Teď se můžeme teprve pořádně přivítat!“

Matka mne objala a v očích měla slzy: „Tys vyrostl! A zestárl.. chováš se tak, že bych tě ani nepoznala! Proboha, co to s tebou udělali v tom světě?“

„Stalo se toho moc, maminko; myslím, že bys nevěřila, kdybych ti to povídal. Myslím, že už nejsem tvůj malý chlapeček, jak jsem býval kdysi...“

„Dokonce ses oženil,“ řekl otec. „Ukažte se, mladá paní, ať si vás můžeme prohlédnout!“

Diana si stáhla z hlavy kapuci a přiblížila tvář ke světlu lucerny, která osvětlovala zavřený vnitřek saní.

„Bože, ta je hezká!“ řekla matka a pohladila ji po tváři. „Kde jsi přišel k tak hezké panence, Charlie?“

„Taky ve světě. Potkal jsem se s ní v Alexandrii už před šesti lety, pak jsme se rozešli a zase sešli. Víš, dlouho jsem se nemohl vrátit; až tak před dvěma lety. Ale měl jsem ještě spoustu povinností: obchody, jednání... a tak.“

„Ty ses stal samostatným pánem?“ ptal se otec. „Jak je možné, že se představuješ jako hrabě?“

„Jsem hrabě z Guyrlayowu. Mám hrad, dvě lodi, nějaké peníze, ten titul... no, mám toho dost. Nedivte se, když se vám bude něco zdát podivné. Víte, já jsem se tam stal...“ otočil jsem se na třetího osvobozeného vězně a ptal se: „Mluvíte i vy keltsky, abych nemusel všechno opakovat?“

„Bohužel ne. Německy, francouzsky, latinsky; jak si pán přeje. Ale keltsky nerozumím...“

„No dobře, tak potom,“ řekl jsem a pokračoval: „Stal jsem se císařem jedné země. Vládcem několika miliónového národa.“

Otec se rozesmál, matka mne pohladila a řekla vyčítavě:

„Chlapče, vůbec ses nezměnil! Pořád ještě si vymýšlíš!“

„Za pár dní poznáš, že ne. Jenomže musím se o svou zemi starat a... ještě moc věcí. Proto jsem nemohl přijít dřív.“

„Jsme rádi, žes vůbec přišel,“ řekla matka. „Třeba bez halíře; jenom abys byl zase s námi!“

„Teď už s vámi zůstanu pořád. Koupil jsem statek u nás ve vesnici... Hůrku. Tam budeme žít.“

„Hůrku? To panství s lesem a...? To máš opravdu tolik peněz?“

„Přímo cinkám zlatem. Uvidíme, co řeknou ti, kdo vás vyhnali. Teď budeme my největší sedláci ve vsi!“

„Nevím; bohatství nikomu nepřináší štěstí. Bojím se o tebe, synku – jestli je pravda, co povídáš, potom skončíš špatně! Ještě nikdy nepřinesl majetek nikomu štěstí...“

„Uvidíme. Zatím nám doufám pomůže k rychlému cestování. Není vám zima? Saně jsou sice kryté, ale třeba sem fouká; mám tady kožešiny, zabalte se do nich...“

Svlékl jsem kabát a podal matce – pohladila kožešinu. „To je přece z tygra! Kdes k tomu přišel?“

„Mám hodně tygrů. Klidně si to vezmi; já neprofouknu!“

„Ale ne, i tak je mi tady teplo! To pojedeme dál?“

„Celou noc až do rána. Pak někde zastavíme na snídani, vyměníme koně a vrátíme tohle všecko panu baronovi. A pojedeme zas, až na hranice. Teprve za kopečkama budeme v bezpečí.“

„A kdy budeme spát?“

„Vy můžete spát v saních. Diano, jestli jsi unavená, sedni si do saní taky. Vítek, můj sluha a tento pán budou řídit saně na střídačku. Já to vydržím...“

Všichni s tím souhlasili, tak jsem se obrátil na Němce:

„Smím se zeptat, kdo račte být?“

„Jmenuji se Hans Diettermann. Jsem herec, s dovolením pana hraběte. Dramatický umělec, zpěvák a někdy taky loutkář, když není jiná možnost. Toho času bez angažmá.“

„Jak jste se dostal do vězení pana barona?“

„Hrál jsem v hospodě loutkové divadlo pro sedláky. Zřejmě jsem se tím nějak dotkl pána, protože to byla hra o starém bláznivém paprikovi, který si hraje na feudála a přitom se mu kdekdo směje. Někdo mne viděl, sebrali mne a odtáhli na zámek. Mými dřevěnými herci zatopili v krbu a mne přidali k této vzácné společnosti; asi abych ji bavil v pochmurné žalářní kobce.“

„Dobře; kam vás mám dopravit?“

„Pokud možno pryč z Německa. Kam ráčí Vaše Milost?“

„Jedu na svobodné území. Chcete-li, můžete se s mým sluhou střídat v řízení saní; zdá se mi, že to dovedete.“

„Bude mi potěšením sloužit panu hraběti!“ řekl nadneseně.

„Tak jedem.“ řekl jsem a vyrazil první opět na cestu.

Jeli jsme asi do půl desáté hodiny ranní. Teprve tehdy jsme zastavili v nějakém městečku a šli se najíst do místní hospody. Požádal jsem hostinského, zda by se tu daly zakoupit saně a čtyři tažní koně; dal mi dispozice na koupi obojího a než se výprava najedla, podařilo se mi sehnat saně i koně. Saně sice nebyly tak přepychové jako baronovy, zato se mi zdály bytelnější a koně byli pořádní, ježto jsem je osobně vybíral. Napsal jsem krátký lístek pro barona, který si jistě za rámeček nedal a poslal saně i s koňmi po podomkovi, který byl celý bez sebe štěstím, že si vydělal pár marek.

„To s nimi jedete až ze zámku Ramstädten? Vypadají skoro uštvaní; jak dlouho jste to jel?“

„Asi tak od půlnoci.“

„Tak to už se nedivím,“ potřásal hlavou. „Takový kus cesty za deset hodin; divím se, že přežili!“

„Nikdy jsem neuštval žádného koně. Baron má docela dobré tahouny; koupil bych je od něho, kdyby nebyl takový osel.“

Vrátil jsem se do hospody; naši klímali na židlích, ale Diana se přesto probudila a zamrkala na mne: „Poslouchej, Charry, tohle nemá cenu. Dej nám aspoň hodinu na spaní! Musíme si odpočinout!“

„Co když po nás už pátrají?“

„Čerta starýho! Tobě se taky klíží víčka. Prospi se, potom se nám pojede daleko líp!“

Spolykal jsem rychle snídani. „Dobře, hodinu. Pak jedeme dál!“

Okamžitě jsem usnul, jako když mě do vody hodí; netrvalo to ale ani minutu a už mě hostinský budil: „Přál jste si probudit, pane! Ačkoliv já bych v tomto stavu nikam nejel!“

„Ty taky nikam nemusíš.“ Vstal jsem, zaplatil a už svolával své druhy k další cestě. Mladý herec nebyl k probuzení; naložili jsme ho do saní a Vítek se ujal řízení. Jeho koně jsme uvázali vzadu za saně. Ti noví byli odpočatí a letěli, jen sanice svištěla.

„Do večera musíme být na hranicích!“ nařídil jsem. „Jestli nás nepotká nic nepředvídaného...“

Nedělo se nic; jeli jsme po silnici s větrem o závod, předjížděli všechny a všechno a vesnice projížděli bez zastávky. Doufal jsem, že se nám akce podaří bez nebezpečí; ale nesnáze na nás ještě čekaly.

Asi kolem páté hodiny odpolední jsme projeli jakousi vesnicí; jel jsem první, proto jsem si všiml, že přes cestu je závora a dlouhá řada vozů z obou stran čeká na prohlídku, kterou provádělo několik četníků. Vítek se pověsil na opratě a zastavili jsme za posledním v naší řadě.

„Co se děje?“ zeptal jsem se vousatého sedláka, který tam trpělivě čekal u svých volků.

„Ale kdoví, pane! Hledají nějakýho velkýho pána, říkají, že je to hrabě! Ale čert tomu věř, anžto přepadl a oloupil jinýho velikýho pána, barona Ramstädtena! A navíc prej to je nějakej hrozně divokej a zlej člověk!“

„To snad není možné! A jak se jmenuje?“

„Vím já? Má takový hrozně divný jméno. Garri... co já vím? Moc velikej pán; ale když se hádá hrabě s baronem, proč to máme odnášet my, obyčejný lidi? No řekněte, pane?“

Už jsem pochopil, že jdou po mně; sklonil jsem se a podal sedlákovi zlatou desetimarku. „Znáš tady v okolí cesty? Jestli by se nedalo nějak kolem...“

Opatrně se rozhlédl a honem sundal čepici. „Jo tak, voni jsou ten... No, dalo by se přes les, ale... tam teď nikdo nejezdí!“

„Bez starosti, já tamtudy pojedu. Kudy to?“

„Zpátky a za vesnicí doleva; potom v lese zas doleva a pořád průsekem, až dojedou na silnici. Asi tak za hodinu uvidějí zas tuhle cestu. Je to delší, ale zas horší cesta...“

„Děkuju. Nedá se nic dělat, spěchám...“

„Šťastnou cestu, pane!“ zasmál se. „A opatrně...“

Vítek otočil saně a vraceli jsme se; za vesnicí jsme sjeli na vyježděnou cestu někam do stráně, ale zakrátko jsme byli v lese. Průsek jsme našli snadno, vedl souběžně se silnicí. Koně se dost bořili do sněhu, byli jsme nuceni je neustále pobízet, někdy dokonce táhnout za uzdy. Diana při tom zázračně obživla, snažila se pomáhat a smála se: „Vypadá to, že jsme jim uklouzli! Jestli nás ten starej neprozradil...“

„Doufám, že ne. Hlavně aby nepojali podezření. Víš, ta spousta koní v saních by jim mohla vrtat hlavou...“

Konečně jsme se dostali zase na silnici; opět jsme pobídli koně, ale nezdálo se, že by se ještě dokázali dát do klusu. Jeli jsme asi tak hodinu, když Diana najednou vykřikla a ukazovala dozadu: „A jsme v tom! Četníci!“

Otočil jsem se a počítal – bylo jich dohromady šestnáct, hnali se za námi v dlouhé řadě a něco vykřikovali.

„Krucifix, Vítku... švihni ty koně!“

Vítek dělal, co mohl, ale koně sotva pletli nohama; četníci měli naopak koně odpočaté, nebylo divu, že nás doháněli. Domluvil jsem se s Dianou pohledem; vypadalo to, že si budeme muset označit kroužkem další místo, kam nesmíme.

Pak jsme se dostali k místu, kde se silnice zatáčela. Vítek na kozlíku řval, švihal koně opratěmi i bičem, ale saně najely do závěje, převážily se a překotily na bok. Koně ržáli, vzpínali se a naráželi na sebe. Bál jsem se, že se zamotají do postrojů nebo je přetrhají a rozutekou se, tak jsem seskočil a snažil se je krotit. A potom, zatímco jsem pomáhal matce z převržených saní, nás dohnali četníci.

Diana jim vyjela vstříc; rychle jsem taky vyskočil na koně, abych s nimi byl na stejné úrovni. Považoval jsem to za nutné, kdyby nás napadli, přesila by mne na zemi udolala.

„Stát!“ řval velitel. „Neopovažujte se utíkat! Budeme střílet!“

„Nikdo neutíká!“ řekl jsem. „Jsme pokojní cestující a spěcháme, abychom před večerem přejeli hranice!“

„A vaše jméno? Jste hrabě Guyrlayowe, nezapírejte! Ukažte papíry – a hned!“

„Jsem hrabě Guyrlayowe, ale svoje dokumenty na potkání každému neukazuju! Z jakého důvodu mne zastavujete?“

„Přepadl a okradl jste pana barona von Ramstädten! Saně a koně patří jemu!“

„To je sprostá lež. Co jsem si od barona vypůjčil, to jsem mu v pořádku vrátil; tyhle koně a saně jsem zakoupil dopoledne za svoje poctivé peníze. Tady mám potvrzení, můžete se podívat!“

„Vaše falešné účty nás nezajímají! Jste zločinec a půjdete s námi; soud už vyšetří, co všechno jste spáchal!“

„Poslyšte, jestli si myslíte, že mi budete poroučet, tak jste na velkém omylu!“ varoval jsem ho. „Máte patnáct chlapů, ale to ještě neznamená, že vás poslechnu! Koukejte zmizet, nebo s vámi začnu jednat podle rady barona Ramstädtena!“

„Vy se opovažujete vyhrožovat? Zatýkám vás, pane hrabě! Cokoliv od této chvíle řeknete, může být použito proti vám! Zaručuji vám, že vás nemine vězení pro urážku úřední osoby ve službě a zpěčování se úřední moci!“

„Varoval jsem vás už jednou a vypadá to, že vám to nestačí. Jestli se mě někdo dotkne, přerazím mu hnáty!“

„Tak fajn!“ vykřikl jeden z četníků, vytasil šavli a vyřítil se proti nám; vytáhl jsem svůj japonský meč a přerazil jeho ubohou šavličku na dva kusy. Větší kus upadl do sněhu a četník vyjeveně zíral na zbytek, který držel v ruce.

„Tomu se říká varování.“ vysvětlil jsem mu.

Důstojník pomalu couval dozadu, při tom křičel: „Na něj, chlapi, zatkněte ho! Držte ho, strhněte ho s koně!“ Rázem na mne vyjelo pět mužů; druhých pět se vrhlo na Dianu, která podle mého vzoru taky vytasila meč.

„Proboha, ne!“ slyšel jsem matčin křik. „Charlie, nevzpírej se! Vždyť tě zabijou...“

„I kdeže, madam!“ rozesmála se Diana. „Jen se koukejte!“ Mávla mečem, probodla jednomu z četníků ruku, vzápětí vyrazila druhému šavli z ruky, třetího lehce ťala do stehna a ostatním dvěma stačila uhnout; taky já odrazil své protivníky a jednoho lehce zranil na ruce. Vítek zahalekal jako pasák dobytka, rozpřáhl se bičem, omotal jeho konec okolo krku jednoho četníka a strhl ho na zem. Mladý herec zatím sebral šavli, kterou Diana jednomu vyrazila a úspěšně se s ní bránil dalšímu četníkovi.

„Okamžitě je odvolej!“ zařval jsem na důstojníka. „Nebo ti tu pakáž pobiju jako potkany!“

Z hloučku okolo Diany se vypletl jeden poddůstojník; byl bez čepice a na čele měl šrám po šavli, pravou ruku si přidržoval levičkou, protože mu ji probodla. „To nemá cenu, veliteli! To není člověk, ale ďábel! Nechme toho!“

„Správně díš!“ pochválil jsem ho. Všiml jsem si, že jeden tahá z pouzdra pistoli, tak jsem mu probodl ruku v předloktí; zařval a dal se na zbabělý útěk. Vítek zatím strhl dalšího; viděl jsem, že táta chytil jednoho za nohu, strhl s koně a teď ho na zemi mlátil pěstmi přes vypasenou držku.

Pochopili to a stáhli se kus od nás; zlostně na nás pokřikovali a snažili se ošetřit si rány, z nichž jim kapala krev.

„Zbabělci!“ křičel důstojník. „Nebojte se jich! Copak nestačíte na těch pár zločinců?“

„Koukej zmizet, nebo ti toho zločince namaluju na čelo!“ řekl jsem a zamával na podporu svých slov mečem.

Důstojník vytáhl zpod kabátu ruku s revolverem a namířil na mne. V očích se mu objevil zlý úšklebek. „Tak teda zdechneš!“

V té chvíli se odněkud vymrštilo rezavé drobné tělo a dopadlo mu na ruku; důstojník zařval a setřásal z ruky zakousnutého kocoura Tuláka, který rval maso zuby i drápy a snažil se, aby ničema pustil revolver. Důstojník jej srazil druhou rukou na zem, namířil a třikrát vystřelil; tělíčko rezavého kocoura se vzepjalo v bolestné křeči a sníh zrudl krví.

„Za to tě zabiju!“ zařvala Diana a vrhla se na něho; důstojník na nic nečekal a dal se na útěk, jako už jeho muži před ním. Diana zuřila; ale jako černý blesk ji předběhl kocour Chirro.

„Ten patří mně! Ne vám lidem – to je moje právo!“

Vyskočil nahoru na důstojníkova koně a po uniformě bleskurychle vylezl nahoru; viděl jsem, jak oběma předními prackami s ostrými drápy rozerval důstojníkovi tvář. Ten pustil otěže koně, skácel se dozadu a s řevem se válel ve sněhu.

„Chirro! Proboha, nech ho!“ běžel jsem k nim; kocour sice odskočil, ale důstojník dál strašlivě řval a válel se ve sněhu. Obrátil jsem ho; jeho obličej byl jediná příšerná krvavá rána.

„Buďte proklet...“ zachrčel. „To jste vy, hrabě?“

„Ano, já. Už jste se odnaučil po nás střílet?“

„Proklínám vás všechny! Ta prokletá bestie mi vydrápala oči!“

„Myslím, že jedno oko je skutečně zasaženo, ale na druhé budete snad vidět. Máte pouze roztržené obočí. Ležte klidně, člověče!“

„Jděte pryč! Nechci, abyste se o mne staral! Zmrzačili jste mě nadosmrti! Jsem slepý, rozumíte, slepý...“

„Zabil jste.“ řekl jsem a při tom se snažil rychle ho ošetřit. „Neměl jste zabíjet!“

„Zabil jsem kočku! Jenom kočku, slyšíte?“

„Taky se vám kočka pomstila. To je spravedlivé. Nedivte se mu, zabil jste mu otce; co byste udělal na jeho místě vy?“

„Já jsem člověk! Chápete, člověk!“

„Víte to jistě? Lidská bytost nezabíjí zbytečně. Před tím kocourem se musíte ještě stydět. A neházejte sebou, nebo vás nedám dohromady! To musí k doktorovi; dovezu vás do první vesnice, ti vaši hrdinové vás nechali na pospas peklu. Jestli ale budete vyvádět, živ se tam nedostanete.“

S Dianinou pomocí jsem mu ovázal hlavu vší gázou, kterou jsme měli; okamžitě zrudla krví. Kladl jsem mu na obličej čistý sníh, abych ho zchladil a zastavil krvácení, nic víc se nedalo dělat.

Chirro zatím seděl u mrtvého Tuláka; druzí dva kocouři seděli rovněž vedle nich s oháňkou ovinutou okolo tlapek, ve strnulém slavnostním postoji. Chirro se po mně ohlédl: „Je mrtev...“

Poklekl jsem a pohladil rezavý kožíšek. „Tak už se nevrátí! Slíbil jednomu muži, že se k němu vrátí. Ale nesplní slib. Bude to poprvé, co nedodrží slovo.“

„Padl, jak mu kázaly naše zákony! Zemřel v boji...“

„Mám ti pomoci s jeho pohřbem?“

„Ne, jeďte dál! Gustle, Moritzi, vy také. Přijdu za tebou, Charry, až přijde čas. Nechte mne s ním samotného!“

„I vy ukládáte kožešiny svých zemřelých?“ ptala se Diana. „I vy máte svá pohřebiště?“

„Ano. Jděte a zanechte mne mému smutku!“

Spolu s Vítkem a Hansem jsme postavili saně zase do správné polohy a uložili do nich raněného četníka. Matka plakala a ještě se celá chvěla. „To bylo strašné, Charlie! Už nikdy bych nechtěla nic tak strašného vidět!“

„Neboj se, maminko, neuvidíš. Už si na nás nikdo netroufne! Teď už nemusíš mít strach...“

„Ale ne! Četníci nebyli to nejstrašnější... Nejhorší byly tvoje oči, Charlie. Teď už věřím, že bys dokázal zabít člověka!“

„Já? Já jsem přece bojovat nechtěl!“

„Divím se, že neutekli jenom když tě viděli! Jsi dravá šelma; jako ta kočka, co by dokázala zabít člověka, kdyby chtěla. Lidé by řekli, že do koček i do tebe vstoupil stejný ďábel!“

„Může být, mami. Ale teď pojedeme; abychom toho chlapa aspoň dovezli k lékaři živého!“

Vlezla do saní; ještě se ke mně otočila: „Už ti nikdy nebudu nic říkat. Stejně vím, že mě neposlechneš. Ty už nikdy nikoho neposloucháš, viď? Možná tu tvoji dívenku, protože ta je jako ty; ale nikoho jiného!“

„Jednoho ano, mami. Boha.“

Vítek švihl koně a saně se rozjely. Teď jsme jeli rychle, ale už ne tak zbrkle. Už se šeřilo, ale netrvalo dlouho a spatřili jsme světla nějaké vesnice. Zabouchal jsem bičem na vrata prvního z domků a když vystrčil hlavu nějaký muž, ptal jsem se:

„Máte tady doktora?“

„Ne... leda takovýho, co léčí koně a dobytek! Vostává uprostřed dědiny vedle hospody, jak je tam ten zelenej plot!“

„Děkuju. Pro něj bude dost dobrý!“

Našli jsme toho lékaře, složili u něj raněného četníka a aniž bychom co dál vysvětlovali, pokračovali v cestě. Byli jsme už v hraničním pásmu, k hranici nebylo dál než hodina, maximálně půl druhé jízdy. Nechtěli jsme, aby nás někdo ještě zdržoval.

Na hranicích to proběhlo zcela hladce; už zdálky jsme viděli osvětlenou strážnici a závoru spuštěnou přes cestu. Vyrazil jsem s Dianou dopředu a předhonili jsme saně, abychom se postarali o závoru. Vylezl nějaký celník, podíval se na mne, potom na saně, které se sem řítily a počal bez řečí vytahovat šraňk. Seskočil jsem u něho a pomohl mu.

„Děkuju! Trochu jsme se zdrželi a spěcháme, abychom byli včas doma na nocleh...“

„To je v pořádku, pane!“ řekl a natáhl ruku; vložil jsem do ní desetimarku, což považoval za dostatečný průkaz totožnosti a naše saně pustil na svobodné území. Už jsem nasedal, když ze strážnice vyběhl další, nějaký strážmistr.

„Nepouštěj ho! Co když je to ten zločinec?“

Skočil ke mně a chytil mne za kabát; ohnal jsem se a pěstí ho srazil do sněhu. Pak jsem rychle nasedl a ujížděl za mizejícími saněmi. Ani po nás nevystřelili.

Ještě před půlnocí jsem zabušil na bránu chrámu na Vršku. Po chvíli bouchání přišel otevřít starý farář, dosud oblečený; prý se před spaním modlil breviář. Byl nadšen, když jsem mu sdělil výsledek cesty a radostně nás zval, abychom u něho přespali. Přepustil jsem pokoj matce a otci, my ostatní jsme zalehli v noclehárně, postavené pro potřeby poutníků.

Ale musel jsem se starým pánem ještě promluvit: „Obávám se, že vás zarmoutím, otče. Když vám Tulák slíbil, že se vrátí, nevěděl, že to nebude moci splnit.“

„Nemůže splnit?“ zeptal se s údivem stařec. „Proč?“

„Je mrtev. Lépe řečeno, padl jako hrdina. Zachránil mi život a obětoval život vlastní.“

„Vás... chtěl někdo zabít?“

„Četník, důstojník. Věřte mi, otče, ačkoliv lidský život dovedu vzít, tentokrát jsem já ani nikdo z mých lidí nikoho nezabil. Přestože oni chtěli zabít nás.“

Starý muž jen sepjal ruce:

„Bůh ztrestá všechny hříšníky. Přenechme pomstu Jemu.“

„Pomsta již byla vykonána. Tulákův syn jej ztrestal tak, že si to bude pamatovat do konce svých dnů. Otče, jsem tvrdý chlap; přesto cítím, že se nestala správná věc. Ten muž ztratil zrak, možná navždycky. A mám strach, že jsem to zavinil já.“

„Milý synu,“ pohladil mne dlaní po tváři. „Naše činy řídí Bůh, Pán a Vládce. Cokoliv učiníš, v tom tě vede Jeho ruka a Jeho prozřetelnost řídí tvoje kroky. Říkáš, žes tentokrát nikoho nezabil, zachoval jsi tedy přikázání Boží, ačkoliv to asi nebylo nejlehčí, co jsi mohl udělat. Nemusíš si dělat starosti; pomodli se vroucně k našemu Pánu, vzpomeň na příklady svatých a ulehni klidně a pokojně k osvěžujícímu spánku. Ráno čekám tebe i tvoje druhy k ranní pobožnosti.“

Poděkoval jsem za slova útěchy a šel spát. A spal jsem opravdu klidně a beze snů a probudil se krásně včas, když právě slunce zapadalo. Diana mne utěšila, že ona vstávala před malou chvílí; farář nás zřejmě nechal spát skoro celý den. Měl jsem pořádný hlad, dostali jsme tedy dobrou večeři a farář požádal, abychom se ještě tuto noc zdrželi a teprve zítra vyjeli dál. Mimo jiné se to líbilo koním, tak jsme poslechli.

Ráno jsme potom vyslechli katolickou mši svatou; Diana mi šeptem říkala, co mám vůbec dělat. Naštěstí jsem už trochu zvyklý z pobožností otce Ignáce, tak jsem nic nepokazil.

Potom jsme šli k snídani, zatímco farář se ještě zdržel; tak jsem si všiml, že o šálek na kávu na mém místě je opřen lístek, složený a opatřený červenou pečetí bez znaku. Vzal jsem ten dopis a rozlomil pečeť, abych si mohl přečíst obsah:

„Kdopak ti to píše?“ ptala se Diana zvědavě.

„Nějaký pan Jan Dunbar.“ podal jsem jí dopis. Přelétla ho očima a zakuckala se zavařeninou, jak se začala smát.

„No ne! Ty ho znáš?“

„V životě jsem o něm neslyšel!“

„Že ale on tě zná! Tyká ti a píše, jako kdyby tě znal moc dobře. Nevíš, kdo by to mohl být?“

„Nemám zdání. Zeptáme se pana faráře...“

„Ano,“ řekl farář. „Přinesl to nějaký muž v noci pro tebe.“

„Neříkal nic?“

„Ne, vůbec nic. Jenom, že je to pro tebe.“

„Skvělé!“ řekl jsem a šel.

„Podle mého to vypadá na d'Enghiemovu partu. Ale potom to musí znamenat, že nás sledují! Celou dobu jsme pod něčím dozorem! Proč, to nemám zdání. Musíme si dávat pozor, Diano!“

Za chvíli nato jsme se loučili s dobrým farářem; až na kocoura Gustla, který se rozhodl zůstat u něho. Starý muž ho láskyplně pohladil po kožíšku a myslel na jiného rezavého kocoura; na toho, který mu dal slib a už se nikdy nevrátí, aby ho splnil; protože padl, jak mu kázal jeho zákon.

„Sbohem, hrabě! Vždycky mi budete vítán jako host...“

„Sbohem, otče! Snad najdu způsob, jak vám poděkovat za vše, co dobrého jste pro nás udělal.“

Teprve za dvě hodiny, když jsme už byli daleko odtud, jsem si uvědomil, že mne oslovil hrabě; tedy musí znát jméno hraběte Guyrlayowa, které jsem mu neřekl. Zřejmě jezdec, který přinesl dopis Jana Dunbara, také znal jenom moje nové jméno. Potom ale... pak by to znamenalo, že ten starý farář patří k lidem, kteří nad námi drží ochranou ruku! K Ludvíkovým bratřím!

Pak jsme se vrátili do naší vesnice a usídlili se ve statku na Hůrce; už bez dalších dobrodružství.

Errata:

09.08.2021 22:47