Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Život na Hůrce

Hůrka je krásnej statek a ještě krásnější byla, když jsme se tam přihrnuli jak velká voda. Nebyla tu ani noha, jen se tam placatil Charryho první důstojník Bertin, pil pivo a nudil se stejně zoufale jako Yamanaki, který šéfoval na Griissirnovi. Radostně nás přivítal a hlásil, že veškeré Charryho příkazy byly provedeny ke všeobecné spokojenosti. Statek koupil, něco si nasmlouval, nechal to zaknihovat a ještě projednal záležitost s nájemci. Na statku byli tři: dva z nich nestáli za nic a čekali jenom, až jim někdo vyplatí jejich podíl, aby se mohli rychle ztratit; třetí je o něco lepší, ale odstěhoval se radši do města k synovi a poradil Bertinovi, aby rychle zmizel z této půdy, protože ještě nikdy nikomu nepřinesla bohatství; je-li nový pán takový blázen a chce se tu usadit, ať si vzpomene na původního majitele, který propil veškeré své jmění a pak se oběsil na půdě na příčném trámu.

Charry zafrkal nosem, otevřel si novou flašku a důkladně se napil; potom se převlékl do pracovního a vydal se oklepávat krovy, zda by nebylo vhodné hned, jak sníh sleze, udělat nějaké opravy. Celý statek se musel znova vybílit, obnovit omítky, vsadit nová okna a všecko, co bylo z plechu, protože už dávno nikoho nenapadlo to nalakovat a rez je prožral. Pole byla v zanedbaném stavu, ale zatím pod sněhem, tak se na to nepřišlo.

Charryho matka a otec zírali užasle na ten statek a nechtěli věřit, že je to všecko naše; zato Charry byl jako doma. Hned začal se zařizováním, nájemci při odchodu ukradli všechno, co se jim líbilo a na oplátku tu zanechali svá zablešená lůžka a nábytek z bedniček; Charry to všechno vynosil ven, roztloukl a spálil. Tu noc jsme se vyspali na zemi, totiž Ritherovi a Vítek, já a Charry jsme odjeli saněmi do města na loď a převezli tajně na statek všechny tři naše šelmy.

Byla to zajímavá podívaná, když Ritherovi poprvé spatřili kočky; ačkoliv jim už Charry řekl, že je má a že je přiveze, dost se báli a teprve když Aflargeo přednesl přátelský projev v téměř plynné keltštině, odvážili se pohladit ho. Když Charry připustil, že možná mají hlad, paní Ritherová se okamžitě ujala své funkce hospodyně a přinesla jim mléko, nadrobila do něj chléb a kousky uzeného od naší večeře, pak zůstala stát a zírala, jak všechny tři veliké kočky snídají z jedné dost malé mísy. Musely se odstrkovat, aby svoje ohromné hlavy na tak malý prostor směstnaly. Po tomto seznámení nastal mezi Ritherovými a šelmami mír a Aflargeo si navykl ležet v kuchyni a dávat pozor, když mami vařila. Ona si naproti tomu zvykla dávat tygrovi všechny odřezky, které se jí nehodily, aby z toho tloustl a blahobytněl. Ao Harrap a Tannarr se jej párkrát pokusili z jeho vydrženého místa vyhnat a obsadit je sami, ale tygr byl ze všech nejsilnější a proto nepřipouštěl o svých právech diskusi.

Bylo nám jasné, že na takový statek nestačíme sami; Charry rozhodl přijmout zkušené čeledíny a děvečky, kteří by s námi spolupracovali. Zmínil se o tom při večerní návštěvě v hospodě a tak už následujícího dne se na statek přihrnul chlap jako hora, v odřeném kabátě a zaplátaných kalhotách, s beranicí a okovanou holí v ruce. Byl sotva pětadvacetiletý, docela příjemné tváře. Charry si ho prohlédl oknem, když přicházel a usoudil, že jde-li ten mládenec žádat o službu, vezme ho.

Mladík vdupal dovnitř, rázně zaklepal a na vyzvání vkročil do světnice; opatrně se rozhlédl a jeho zrak ulpěl na Aflargeovi, který ležel na svém místě a líně se protahoval. Otevřel údivem pusu a nezavřel ji, dokud Charry neřekl: „Pámbu dej dobrý jitro! Copak jsi nám přinesl?“

„Dobrýtro, hospodáři,“ řekl ten mladík, stáhl z hlavy čepici a nemotorně se uklonil. „Povídám, tohle zvíře je co, můžu-li se dovědět?“

„Tohle zvíře je tygr. Neboj se, neublíží ti. Máme ho místo domácí kočky, víš?“

„Pámbu s náma a zlej pryč!“ řekl mladík zbožně a pokřižoval se. „Máte jich povícero, hospodáři?“

„Máme.“ řekl Charry; to už ostatně další dva exempláře stály ve dveřích. „Co že tě to tak zajímá?“

„No... já už zkrotil i obecního bejka, když se splašil! Snad se jim budu umět bránit, kdyby mě chtěli sežrat, ne? Ostatně, hospodáři, oni snad nežerou lidi, nebo jo?“

„Občas. Ale když jim to zakážu, tak ne.“

„To sem rád. Kdyby se totiž stalo a já tu vostal, tak že bych byl mocka rád, aby mě nechali bejt s pokojem.“

„Vzhledem k tomu že bych z tebe rozumné slovo nedostal, se tě ptám: ty chceš ke mně do služby?“

„No nemlich tak, hospodáři!“ rozzářil se mladík. „To sem chtěl říct, ale s dovolením sem se zalek toho vašího tygra. Chtěl jsem se voptat, zda je pravda, že sháníte pacholka.“

„Je,“ přisvědčil Charry. „Ty bys o to měl zájem?“

„Nojo! Nemlich tak, hospodáři! Pakliže budou dobře platit!“

„O to buď bez starosti, nikoho neošidím. Kde jsi byl do teďka a proč chceš odtamtud pryč?“

„Vdole na Müllerovým, jak tam dřívejc vostávali ty syni chromýho Thomase,“ vysvětlil mladík velmi jasně, takže se i Charry hloupě zašklebil na to určení. „Jestli víte...“

„Nevím, ale stačí mi to. Proč chceš od Müllerů?“

„Páč že tam by nevydržel ani pes, hospodáři! To se nedá jináč nic dělat, než se sebrat a utýct. Už to tak nejde dál, já povídal, i když budu dělat za tři, von mi dá plat aspoň za jednoho, ale von povídal, že si nemám vymejšlet. Jo, tak to tam chodí. Tak povídala Gréta, abych to šel zkusit u nich, hospodáři.“

„No, jestli umíš tak pracovat, jak povídáš, jsi u mne vítán. Jak se jmenuješ?“

„A to jo, to já umím dělat, uvidějí, milostpane! Mý jméno je Franzl, k službám panstvu...“

„Jak dlouho jsi byl u Müllera?“ ptal se starý Rither.

„Pámbu mě netrestej, skorem tři a půl roka, starej pane. A už toho mám akorát dost, s prominutím.“

„Tak to ho ber, Charlie! Když ho Müller nechal u sebe dýl jak rok, je to pracant, jaký má být. Jinak se u něj každý ohřál tak dva, tři měsíce a letěl.“

„Dobrá, táto.“ řekl Charry. „Franzl, beru tě do služby jako čeledína. Zařiď si u Müllera propuštění, seber svý saky paky a přijď co nejdřív. Kdyby to bylo dneska, byl bych rád.“

„Děkuju poníženě, hospodáři.“ řekl Franzl, ale šoupal nohama a k odchodu se neměl, až Charry řekl: „No, copak ještě?“

„Totiž, že prej abych se voptal, jestli by potřebovali taky děvečku. Že vona Gréta by byla žádostivá, jestli by ji vzali.“

„Vezmem. Ale pročpak nepřišla sama?“

„Dyž vona Gréta je moc stydlivá! Vona povídala, že prej abych se voptal. Vona mě sem posílá, že to prej já lepší vyřídím!“

„To jo, to poslala toho pravýho! Tak jo, seber Grétu a ať jste tady co nejdřív! Umíš jezdit na koni? Tak si vem hnědáka a zajedeš to vyřídit, ať je to rychleji. Když tu budeš ještě dneska, půjde ti plat od týhle chvíle. A práce pro vás mám, až vám z ní bude horko!“

„Voni – voni mi půjčej koně?“ vyjekl Franzl. „Ale dyť mě neznají! Co kdybych ho ukrad a už nevrátil?“

Charry k němu přistoupil; oba byli tak asi stejně velcí, ale Charry byl proti němu mnohem štíhlejší. Přesto se ten veliký mladík až zachvěl, když můj muž řekl: „Zapamatuj si a dávej taky dál: Charry Rither nikdy nikoho neobere, ale taky se nikým obrat nedá! Kdyby se nám někdo nedejpámbu pokusil něco ukrást nebo jinak mi provést nějakou syčárnu, jara se nedožije. Proto každýmu věnuji svou plnou důvěru. Kdo by jí jednou zneužil, hodně špatně by dopad!“

Franzl udělal krok zpátky a řekl: „Chraň Pámbu, hospodáři! Vždyť já se jenom tak ptal! Snad nemusí bejt hnedka zle!“

„Není. Já to taky neříkám schválně tobě!“

„Tak to jsem moc rád! Já že bych teda jako jel... aby to bylo brzo srovnaný!“

Vítek ho odvedl do stáje a půjčil mu koně; čeledín vyrazil pryč a Charry se vesele smál. Taky jsem se musela smát. Odpoledne se kůň vrátil a na něm osoba ducatých červených tváří a plavých copů, trčících ze zvláštního čepce, jaký nosí zdejší ženy; byla při těle, dost veliká, ruce ztvrdlé od práce. S sebou měla jeden uzel větší, jeden uzel menší a krabici od cukru převázanou provazem; to všecko pobrala do rukou a vstoupila s tím dovnitř do stavení. „Dej pámbu dobrý odpůldne, hospodáři!“ pokusila se udělat pukrle i s těmi všemi věcmi. „Já jsem teda už tady! Jsem Gréta, kdyby něco; doufám, že to ten bambula Franzl nepoplet a že nás vopravdu berou do služby!“

„Je to v pořádku. A kde je Franzl?“

„Von hned přijde! Von se jenom pohádal s hospodářem a teďkom ho hospodskej vošetřuje. Von mu hospodáře čeledín dal rozporkou po hlavě a Franzl si myslí, že by se to mělo vošetřit...“

„Proč s tím nejde sem?“ zeptala jsem se. „My umíme spravovat rány líp než nějaký krčmář!“

„Jen se nemejlejí, paničko! Krčmář umí všecky rány spravit líp než pan dochtor. Oni dyž se mu v hospodě servou, tak je vždycky musí kurýrovat! Páč vono to jináč s lidma nejde!“

„V pořádku – snad to přežije. Jsou tady všichni chlapi tak od rány?“

„No japak né! Tady se kolikrát servou jako koně!“

„Aha... já myslela, kdovíjaká není můj muž výjimka!“

„Tak dost, dost!“ zasáhl Charry. „Diano, odveď ji do jejího pokoje a vysvětlí jí, co bude potřeba. Poslyš, Gréto, chceš samozřejmě bydlet s Franzlem, ne?“

Gréta trochu zčervenala a zavrtěla hlavou. „To asi né, hospodáři! My ještě nejsme manželé... my se budem brát, až si něco zašpórujeme, zatím ještě nemáme tak moc...“

„Neptal jsem se, jestli jsi za Franzla vdaná, ale zda s ním chceš bydlet. Vaše rodinné starosti mě zas tak moc netrápí...“

„No – tak to já bych chtěla! Ale co řeknou lidi?“

„Milé děvče,“ pronesl Charry slavnostním tónem. „Pokud jsi zadala Franzlovi své něžné srdéčko, stejně už o tom ví celá vesnice, bylo to řádně probráno a všecky drbny už považují ten stav za do jisté míry setrvalý. Moje nabídka byla učiněna hlavně z toho důvodu, že jak jsem zjistil, není na půdě skoro žádné seno, tudíž by se vaší lásce kladly nepříjemné překážky. Jasné?“

Gréta se začervenala ještě silněji: „Mají voni ale divný mravy, hospodáři! Vo takovejch věcech se přeci nemluví; to by měli vědít! Jenom s panem farářem...“

„Náš rodinný kněz bohužel na nějaký čas opustil naši společnost. Až se vrátí, může vás pro mě za mě oddat, ale zatím to bohužel nejde. Jdi, nebudeme se o tom bavit. Řekni to Franzlovi, až přijde. Diano, dej jim tu zadní komoru, bude pro ně stačit, vidím, že skoro nic nemají. Snad se slečna Gréta nebude cítit dotčená!“

„Poníženě děkuju, hospodáři!“ řekla a sebrala své saky paky. „Jen jsem se ještě chtěla voptat, mluvil něco Franzl, že mají nějaký moc veliký kočky, co by mohly žrát lidi. To je pravda nebo si to vymyslel?“

„Ukážu ti je. Teď momentálně spí, ale já je hned probudím!“ hvízdla jsem na prsty, v tu ránu se tu objevil Tannarr a za ním druzí dva. Grétě úžasem vypadly balíky z rukou, přitiskla si dlaň na ústa a vyjeveně pomrkávala.

„Tak nekoukejte, seberte ty krámy a za mnou! Aflargeo, nestydíš se brát ten nejmenší? Pojď, Gréto – kočky, do zadní komory to přijde...“

„Pane Bože, hospodyně, voni vás takhle moc poslouchají? To je neuvěřitelný; vy jste snad nějaká čarodějnice, nebo co!“

„Tak něco... podívej, tohle bude váš byt. Není to veliký, ale snad vám bude stačit. Nikde jinde není nábytek.“ Vzpomněla jsem si na její diskusi s Charrym a dodala: „Je tu jen jedna postel, ale myslím, že se na ni krásně vejdete. Kdyby ne, ať si Franzl hodí na zem rohož a spí potom na zemi...“

„Poníženě děkuju. Můžu se eště na něco zeptat, hospodyně?“

„Samo litr. Klidně se ptej!“

„Jaký jsou voni vlastně národnosti, paní? Vidím jim na řeči, že nejsou vodsaď, že ne? Ačkoliv hospodář je zdejší!“

„Jsem Francouzka. A poslechni, Gréto, nemohla bys přejít na nějaký rozumnější způsob řeči než to tvoje onikání a oslovování hospodyně? Připadá mi to k smíchu!“

„Tady se tak vždycky říká hospodáři a hospodyni! Jak jim teda mám říkat – milostpaní?“

„Jenom to ne!“ zděsila jsem se. „Za to jsem už málem zmlátila Vítka. Říkej mi Diano; já se tak jmenuju.“

„Diana? Máte takový fajnový jméno... To ve Francii všichni?“

„Každý se nějak musí jmenovat, Gréto. Teď se ubytuj a pak za mnou přijď do kuchyně; budeme pomáhat mamince s vařením, nebo bude můj muž – hospodář – zuřit jako tajfun!“

Charry seděl se svým otcem ve světnici a debatovali o cenách dobytka. Tohle debatování u piva jim šlo ze všeho nejlíp a znamenitě jim v tom sekundoval Vítek, který dokázal toho piva do sebe nalít neuvěřitelné množství. Nevím, co na něm ty lidi mají; ale hlt pořádnýho vína se v tomhle kraji neuvidí!

Šla jsem do kuchyně; mami seděla u pece, loupala brambory a povídala si s kočkami, které seděly v řadě před ní a přemýšlely, co by ukradly. Sedla jsem si k ní a pomáhala jí.

„Kolik chce vůbec mít Charlie čeledínů?“ ptala se mami přemýšlivě. „Mluvil o tom s otcem a říkal, že potřebuje aspoň deset pacholků a zrovna tolik děveček. To znamená, že chce všechno obdělávat sám? Že nebude mít žádné nájemce? Co tobě o tom říkal, dceruško?“

„Nic, mami; on plánuje něco velikýho. Povídají právě s tátou o dobytku, asi chce jet některý den nakupovat. On když něco dělá, tak vždycky pořádně – však je to váš syn!“

„Zvykl si ve světě na všelijaké mravy! Nebýt tebe, dceruško; víš, ty jsi tak zvláštní, vůbec se v tobě nevyznám!“

„Ale jděte, maminko! Já jsem obyčejná holka jako tisíce ostatních! Není na mně vůbec nic zvláštního. Možná jsem ještě nepronikla do zdejších zvyklostí a obyčejů; ale to se rychle změní!“

„I kdepak – jsi jiná! Nemysli si, že jsem hloupá; než jsem se vdala, prošla jsem kus světa a poznala všelijaké lidi. Ale v tobě je něco, co jsem nikde neviděla; něco jako vnitřní oheň! Nebojí se tě někdy cizí lidé?“

„Proč by se mě někdo měl bát?“

„Za dávných časů by tě upálili jako čarodějnici. Za mých mladých let by tě aspoň vyhnali z vesnice. Dneska... některé lidi silně přitahuješ, jiní tě nenávidí na první pohled. Viď, že je to tak?“

„Před chvílí se ptala Gréta, jestli nejsem čarodějnice. Mami, tady kolem bývaly bosorky, že ano?“

„Kdysi dávno. Povídá se, že je upalovali tam dál, na starých rašeliništích. Dodnes tam prý za nocí tančí jejich duše. To ti vyprávěl Charlie?“

„Taky. Jenže on nemá rád strašidla. Námořníci rádi vykládají o strašidlech, nejvíc Irové a Skotové, ale i jiní. A o zdejších příšerách jsem četla v knížce, když jsem zlobila a otec mě nechal číst staré spisy.“

„Ubohá holčičko!“ pohladila mne po vlasech. „Tebe trestali tím, že jsi musela číst? Vidíš, já bych se ráda naučila číst a nikdy se mi to nepodařilo. Od čtrnácti jsem byla z domova a předtím jsem neměla čas chodit do školy. Dodnes neumím pořádně číst ani psát. A tebe mrzelo, že jsi musela číst?“

„Ale kdepak! Učila jsem se všechno možné; umím číst hieroglyfy i klínopis, úplně běžně jako táta. Když jsem se někdy bavila s dětmi, moc jsem se divila, že nikdo nečte egyptské písmo jako já. Tatínek mi tak někdy psal i dopisy; nebo třeba arabsky či některým africkým dialektem. Umím arabsky psát skoro líp než francouzsky. Bylo to moc zábavné...“

Pokývala hlavou; v té chvíli vstoupila Gréta a slušně pozdravila. Mami si ji zkoumavě prohlédla: „Ty jsi Gréta, viď? Já jsem matka pana Rithera...“

„Já vím! Tak do čeho se mám pustit, hospodyně?“

„Napřed se otoč kolem své osy, ať si tě můžu prohlédnout!“ žádala jsem a Gréta udiveně odvětila: „Co je to osa nevím, ale projdu kolem stolu, když to chcete. Ale proč?“

„Líbí se mi tvůj kroj. Mami, mohla bych si ušít taky takový?“

„Kroj?“ vyvalila Gréta oči. „Nač vy potřebujete kroj, Diano?“

„Já umím chodit v kroji! A mám ráda takový věci! Kdybyste mě viděly v Japonsku, jak mi to slušelo...“

„Pomůžu ti ho ušít,“ slíbila mami. „Ale musíme koupit látku! Dá ti Charlie peníze, když požádáš?“

„Proč bych ho měla žádat, pokladnu vedu přece já!“ rozesmála jsem se. „Kromě toho mám vlastní peníze. A Charry se jenom třese udělat pro mě něco, aby mi způsobil radost!“

„To za mých časů nebývalo,“ povzdechla si. „Žena musela pokorně poprosit, než něco dostala; a ty si najednou poroučíš! Nikdy jsem si nemyslela, že Charlie bude někdy někoho muset poslouchat; navíc vlastní ženu! I když se mi zdá, že tě má hrozně rád a je s tebou šťastný!“

„To mě moc zajímá, jaké byly vztahy na vesnici za starých časů! Dneska je zvykem, že rodinné účetnictví vede žena, protože muž má spoustu práce s vyděláváním peněz. Jak říkal jeden duchovní učitel: „Muži celý den dřou jako oslové, aby ženy mohly celý den běhat po městě a utrácet jejich peníze.“ Za vašich časů to zřejmě bývalo jiné...“

„No, to bych ti ani nepřála zažít! Já měla nevlastní matku, můj tatínek ovdověl, když byl ve válce, potom se oženil znovu. Když nám dávala jíst, museli jsme jí vždycky pěkně poděkovat a políbit ruku...“

„Poděkovat... za jídlo? A co ostatní lidé, kteří u vás jedli, hosté, kolemjdoucí, žebráci...“

„Všichni byli zvyklý slušně poděkovat za každé dobrodiní, které dostali. Ale my jsme byli hrozně chudí a macecha nikdy nikomu nic nedala, ať ji prosili jak chtěli...“

„To je taky bezvadnej model společnosti!“ smála jsem se. „Vypadá to, že se mi ve zdejším kraji bude líbit. Třeba o tom napíšu knížku, Ludvík mi ji poopraví... A povídejte, jak se děti musely chovat k rodičům a jiným lidem...?“

Mami byla ochotná povídat, ale zvenku se ozval nějaký hluk; vyskočila jsem, otřela si nůž o sukni a běžela tam, aby mi nic neuteklo. Charry stál u stolu, jeho otec seděl na lavici a vyvaloval oči na sedláka, který stál proti Charrymu a hulákal z plna hrdla; vedle stál čeledín Franzl a Vítek, který se nadšeně šklebil. Pod mýma nohama se tlačil Tannarr, ale zůstal ve stínu, když objevil cizího člověka.

„Neslýchané, odporné a nepřípustné!“ řval ten muž. „Jak si troufáte, Rithere, udělat něco takového? Dám vás zavřít, vy drzý přivandrovalče, rozumíte?“

„Především slyším dobře, Müllere, přestaňte řvát jako hladový dobytek. Před čeledí ze sebe nemusíte dělat kašpara. Řekněte slušně, co se vám vlastně nelíbí!“

„Nelíbí se mi, že jste zloděj a podvodník, pane! Jak jste si dovolil zaměstnat pacholka, který je zaměstnán u mne?“

„Byl. Dal výpověď, protože jste mu platil málo. Teď je to můj zaměstnanec.“

„Nemáte právo přetahovat mi lidi! Nemáte právo platit jim víc než já, rozumíte? Vždyť takhle přetáhnete všechny pacholky celé vesnici na svůj statek!“

„Pokud budou pořádně pracovat, budu jim platit, co budu chtít. Kdo pořádně dělat nebude, toho vyhodím a může se vrátit k vám. Ostatně, nikdo vám nebrání, abyste je získal zpět. Když budete platit víc než já, určitě se k vám vrátí...“

„To je ničemnost, podtrh, zrada! Od takového kluka, nějakého přivandrovalce kdovíodkud se mám nechat okrádat o svoje nejlepší lidi? A snad ještě zvyšovat jejich platy, aby u mě vůbec zůstali? Tratit své krvavě vydělané peníze? Já tě snad zabiju, ty... ty...“

„Až se vyřvete, tak vypadněte a nezapomeňte za sebou zavřít dveře. Vaše řeči jsou hloupé a všichni vás tady máme dost. Až to pochopíte, tak nám zmizte z očí.“

„Tys vůbec neměl žádné právo kupovat tenhle statek! Okradl jsi mě o něj; byl už řádně přislíben mně, tys ho získal podvodem a krádeží jako sprostý loupežník! Takový smrkáč se postavil do cesty mně, Müllerovi? Do smrti si budeš pamatovat, že mi nemáš strkat prsty do kaše, uvidíš! Ještě si to vyřídíme!“

„Tak dost!“ poprvé od chvíle, kdy se začali hádat, Charry zahřměl jako na lodním můstku; chytil Müllera pod krkem a zatřásl s ním jako se suchou švestkou. „Jakým právem si tak odporná zrůda jako ty dovoluje tady otvírat svou špinavou hubu? Ty sám jsi zloděj, ukradl jsi mému otci usedlost, ve které se narodil on i já; a teď mi tady budeš ještě nadávat? Ještě slovo a vrazím ti držku do sněhu, aby si zapamatovala, jaká slova z ní jakživo nemají vypadnout!“

„Ty cucáku... ty si dovoluješ ještě mě, starostu...“

V tu chvíli jej Charry chytil pod krkem a za kalhoty, kopnutím otevřel dveře do chodby, prošel ven a mrštil jím hlavou napřed do kupky odmeteného sněhu. Müller se tam zapíchl hlavou a směšně třepal nožičkama, než se vyhrabal ven.

„Za tohle tě zabiju!“ rozhlédl se kolem a spatřil na hnojišti zapíchnuté vidle, oblíbenou zbraň zdejších sedláků. Popadl je a hnal se s nimi na Charryho; ten uhnul a když se špice vidlí zapíchly do dveří, dal mu pěstí do břicha a druhou do obličeje, takže Müller skončil zas v kupce sněhu.

„Starosta by neměl propadat návalům vzteku!“ poučil ho Charry vlídně s laskavým úsměvem.

Müller sáhl do holínky, tvář zkřivenou zlostí.

„Ten nůž bych tam radši nechal!“ doporučil mu Charry.

Chvíli se dívali jeden druhému do očí; potom se Müller nenávistně zašklebil, zaklel a odcházel. Charry pokrčil rameny, vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře. Usadili jsme se ke stolu, Charry se usmál a řekl klidným, mírným hlasem: „Tak co bude s večeří? Nebo nikdo nemá hlad?“

Mami k němu přistoupila a objala mu hlavu pažemi: „Synku! Proboha, už zase jsi byl takový jako v tom lese! Myslela jsem, že ho zabiješ!“

„Zabít? Jenom proto, že je hlupák, to snad ne! Ani se na něj moc nezlobím, až se uklidní, sám přijde na to, že bude lepší pro něho i pro celou vesnici žít se mnou v míru!“

„Děláš, jako kdybys byl nějaký kníže!“

Charry se rozesmál: „Doufám, že Müllera nelituješ! Není proč; je to ničema a dostal, co zasluhoval. Ještě jsem ho měl dát vyštvat psy, ale žádnýho psa bohužel nemáme. Nebo ho mohl prohnat Aflargeo, stejně je líný a tloustne!“

„Radši jez,“ doporučila jsem. „Co budeš dělat zítra, Charry?“

„Pojedu na trh koupit dobytek. Už jsme se s otcem dohodli. Chceš jet se mnou? Bude to ale dost daleko, přespíme ve městě a teprve pozítří budeme hnát krávy domů. Pojede se mnou Vítek, Franzl... a Tošio. Můžeš jet taky.“

„To víš, že pojedu! Je to veliké město, kde se trh koná?“

„Dost, větší než naše. Chceš si něco koupit?“

„Ano, například látku na kroj, jaký má Gréta. Mami už mě učila, že tě mám pěkně poprosit a políbit ruku...“

„Pro mě za mě, ale přestaň blbnout, nemám dneska moc náladu! Mám ti pomoct vybírat, aby tě neošidili?“

„Mně, při mých schopnostech smlouvat na arabském trhu? To bys mě tedy přímo urazil!“

Charry jen něco zamručel a okusoval kost.

„Jaký je tvůj názor na etnografická studia?“ ptala jsem se.

„Kašlu na ně jako na všechno. Proč?“

„Nezlobil by ses tedy, kdybych se jimi zabývala já?“

„Přestávám chápat, kam míříš. Docela jistě sis zase vymyslela nějakou ptákovinu, tak řekni rovnou, jakou!“

„To je velice jednoduché. Chci po dobu pobytu zde ve tvém kraji dodržovat zvyky a obyčeje místního lidu, jak se sluší a patří. Tvoje matka už mě poučila, další vědomosti hodlám načerpat od ostatních lidí. Budu žít jako zdejší selka; stejně jako jsem v Číně a Japonsku dodržovala místní zvyky.“

„Jo, už mám strach předem. Co k tomu potřebuješ?“

„Pouze tvé svolení, miláčku. Budu chodit v kroji, starat se o hospodářství, chovat se vlídně k lidem...“

Charry neříkal nic, jen mručel jako medvěd.

„Cílem mého počínání je z výzkumných důvodů zcela splynout se zdejším prostředím, lidmi a krajem, poznat mentalitu obyvatelstva a případně vypracovat na toto téma vědeckou práci.“

„Koukni, Diano,“ zamával rukou. „Já vím, že si stejně uděláš, co budeš chtít a nebudeš se mě ptát. Když už je řeč o Číně a Japonsku, tam sis taky dělala cos chtěla, občas s tím byly problémy, ale nějak jsme je přežili. Takže doufám, že při troše snahy přežijem i tohle...“

Poznala jsem, že moji dobrou snahu opět nepochopil. Najedli jsme se tedy a šli brzy spát, protože ráno jsme museli taky brzo vstávat. Charry se zavrtal pod těžkou duchnu a chystal se upadnout do bezvědomí, ale já se pořád klepala zimou; v naší komůrce se netopilo, jen se nechávaly otevřené dveře, aby se tam natáhlo z obytných prostor.

„Copak je s tebou?“ všiml si mých problémů.

„Nic. Je mi zima; ale to jistě přejde.“

Neodpověděl; tak jsem začala trochu přemýšlet. Potom jsem tiše popotáhla nosem, zakňučela jako zatoulané štěně a několikrát sebou zamlela v peřinách. Podařilo se.

„Tak povídám, copak je ti?“

„Ale nic, klidně spi! Já se nějak zahřeju...“

A konečně pochopil. „Nezahřeješ. Tady bývá celou zimu chladno... Proto musíme mít takový těžký peřiny.“ Obejmul mě a přitiskl pevně k sobě, aby mi přestala být zima.

„Víš, u nás se říká, že žena je dobrým duchem celého domu,“ vysvětloval mi. „Když se o svou domácnost řádně stará, tak nic zlého nesmí projít jejich dveřmi!“

„Vidíš. Tak já teda budu!“ rozhodla jsem se. „A budu tvému hospodářství přinášet štěstí...“

„Můžeš hned začít.“ řekl a objal mne ještě pevněji.

Ať to bylo jak chtělo, Charryho matka a otec nebyli na Hůrce ani zdaleka šťastní. Ne že by to dali nějak najevo, ale občas jim uklouzly jisté zmínky o jejich starém domečku ve vesnici. Jasně, líbilo se jim, že jsou teď největší sedláci v dědině, toužili po takovém postavení celý život a souhlasili se vším, co dělal syn; ale občas se ozvaly řeči jako že doma je doma a jestlipak ta naše hruška bude tenhle rok zase tak rodit a tak vůbec.

Charry to buď nevnímal, nebo měl hlavu příliš vysoko v oblacích. Tak jsem se starala sama. Především jsem to stavení obhlídla a došlo mi, že takovou rozdrbanou starou barabiznu by nikdo nekoupil, pokud by měl všech pět pohromadě. Leda, že by ho k ní vázal citový vztah, jako že se tam narodil, na dvorku cvrnkal kuličky a poštípal ho houser, do sadu chodil na hrušky a tak. Teď je řeč o Charrym, jenomže ten měl plnou hlavu své Hůrky a po rodné chalupě ani nevzdechl.

Zato mami a tati. Inu no jo, každý má mít nějakýho koníčka. Přece jim to já nebudu kazit... tak jsem se pokusila hodit řeč s tím nájemcem, co tam bydlel. Vybrala jsem si vhodnou chvíli, kdy byl starosta Müller zcela jistě dost daleko, aby nám do toho nevlezl, protože s chlapem byla těžká řeč, pomalu chápal a mluvil dialektem, který jsem těžko chápala já. Teda ne že bych nerozuměla; ale ty jeho řeči byly tak perfektní, že jsem si skoro každou větu musela poznamenat pro svoje studia, a tím se spád řeči dost zdržuje, ne?

Abych to nenatahovala, dozvěděla jsem se tohle: kdyby se mu povedlo zaplatit Müllerovi dluh, sbalí svejch pět švestek a vypadne odtud, jako kdyby tu hořelo. Má v pácu něco jinýho, ale je to v sousední vesnici a potřeboval by ty peníze; dal by se do spolku s bratrem, co se oženil s bohatou vdovou, ovšem ta bratrova žena chce složit zálohu a... vykládal mi to dlouho a při tom mi naléval příšernou místní kořalku, zatímco jeho žena se mi snažila vnutit makové buchty. Ty docela šly.

„Abysme to nenatahovali,“ řekla jsem. „Já to koupím a zaplatím, co si řeknete. Jak to leží a běží, třebas i s tím nábytkem, co tady máte. Co vy na to?“

Viděla jsem na nich, že zajásali. O něčem takovém se jim zdálo v nejkrásnějších snech; ale je ve zdejším kraji takový zvyk, že se smlouvá a smlouvá, jestli by se nedala tu a tam získat nějaká ta stovka navíc. Plácli jsme si dost rychle, ale pak nastala rozvláčná diskuse o prasátkách, kravách, jalovici a kačenách, včetně těch kachních vajec, co nasadili pod slepici a když to dobře půjde, vylíhnou se z nich maličká kachňátka. Rozhodně jsem neměla nervy hádat se o každou kačenu zvlášť, ale oni to dělali s takovým potěšením...!

Tak jsem smlouvala jako na arabském trhu. Ty nešťastný kačeny jsem jim pomluvila, že jestli mi rozuměly, musejí mě zákonitě poštípat, jen půjdu kolem. Líčila jsem jim, jaký perfektní kačeny jsem viděla ve světě, daleko líp vybarvený (ony vypadaly jako divoký, jenom větší), a že se jim ty jejich ani zdaleka nevyrovnají, zatímco nájemce mi zeširoka líčil přednosti, kde je sehnal, co za ně dal a co říkal ten, co mu je sehnal. A čas letěl; konečně jsme se dohodli, já to sepsala a oni přivolali jako svědka dalšího souseda, kterej uměl číst, aby se přesvědčil, že jsem tam opravdu uvedla všecky ty kachny. Potom jsem k nesmírnýmu podivu toho souseda sáhla do portmonky, vytáhla peníze a vysázela jim je na stůl přesně tak, jak to bylo ve smlouvě. Jestli něco, tak tohle určitě nečekali. Ve zdejším kraji je zvykem slíbit, pak se dlouho hádat a otálet, nakonec dojet do banky ve městě, tam vybrat peníze, několikrát přepočítat za dozoru svědků, předat, plácnout si a jít to zapít do hospody. Než se ale to všechno provede, dá to práci.

Pohled na tu kupu peněz je uvedl do takové extáze, že mě pozvali do hospody to zapít, aniž domysleli důsledky svého návrhu. To je totiž tak: v téhle zemi se žena musí chovat dle zdejších tradic, to jest několikrát pozvání odmítnout, upejpat se, pronášet věty jako Ale to se nehodí! a To by mě jistě sousedi pomluvili!, ne-li Já bych se musela zeptat manžela! Když jsem bez váhání přijala a začala se chystat, že teda půjdem, upadli do značných rozpaků.

Další problém: já byla proti nim velká dáma. Ne že bych se vytahovala, taky si to do té doby neuvědomovali, až když jsem tak bez zdráhání vytáhla ty peníze. Tehdy znejistěli a začali váhat, co jsem vůbec zač; určitě ne obyčejná sousedka. Nenechala jsem je moc vydechnout, dostala jsem na něco chuť (bylo to červené víno, nejlíp svařené se skořicí a hřebíčkem, ale...) První se vzpamatoval ten soused a začal se bránit, že nemůže, že má spoustu práce, že jeho žena neví, kde je a co dělá a vůbec.

„Tak se pro ni stavíme, ne?“ zeptala jsem se zvesela. „Snad můžem posedět všichni...“

Neubránili se, zkrátka jsem jim to dala příkazem. Napochodovali jsme do místní hospůdky s hlaholivým smíchem, až táta Borg zíral. Pak zírali taky všichni ostatní, hlavně kde je Charry, že tu přece nemůžu být sama. Nedala jsem se zmást, pěkně všechny pozdravila a oznámila, že jsem koupila tu jejich chaloupku a že jsme to sem přišli zapít. Nastalo mohutné ohromení; ono totiž není zvykem, aby se říkalo veřejně, co kdo koupil a proč, to se považuje za přísné tajemství, kvůli závisti sousedů a tak. Někdo vykoktal otázku za kolik, tak jsem to řekla, proč ne, že? Zodpověděla jsem ještě další otázky, když se mě ti dobří lidé ptali. Proč bych měla něco tajit?

Táta Borg už ví, co mi chutná, tak sehnal pár lahví vína a hned dal jednu svařit. Když jsem viděla, jak všichni čenichají (jde jim to líp než mým kočkám), pozvala jsem je taky, ať z toho něco mají. Zrovna tam seděl náš potulný herec Hans Diettermann a líčil místní mládeži nějaké své zážitky (nejspíš vylhané), tak jsem navrhla, aby něco zahrál na kytaru a zazpíval, my se k němu přidali a za chvilku už to jelo. Když jsme byli v nejlepším, přišel do hospody starosta Müller, asi ho přilákal náš zpěv. Zůstal nechápavě zírat a já mu zvesela vyložila, co a jak.

„Ale... já to nějak nechápu! Jak to teda je?“

„Velice jednoduché, pane starosto. Na Ritherově usedlosti váznul dluh. Vy jste jej považoval za nedobytný, takže jste tam nasadil nájemce, ten se zavázal jej převzít a postupně zaplatit. Právě získal peníze, takže vám může zaplatit najednou. Čímž váš nárok padá... a čí je teď ta usedlost?“

Na Müllera to bylo příliš rychlé uvažování. Kroutil hlavou, bručel a promýšlel to. Nakonec dospěl ke konečnému rozhodnutí:

„Já vaše peníze nechci!“

„Proč ne? Jsou stejně dobré jako jiné – a jsou tady! V hotovosti!“

Müller kroutil hlavou a shledával argumenty; jenže byla tu jeho žena. „V hotovosti? Hned na dřevo?“

Kývla jsem na nájemce. Ten nedokázal zapřít, že se s penězi těžko loučí, vytáhl je a s povzdechem vysázel. Tvářil se při tom, jako by mu rvali střeva, ačkoliv mu vlastně vůbec nepatřily a před pár hodinami by takový vývoj nepovažoval za myslitelný.

„Já ty peníze nechci!“ mručel Müller jako rozespalý medvěd.

Stará Müllerová nevydržela a zasáhla. Naklonila se k němu, začala mu energicky něco šeptat do ucha a usilovně naléhala. Při tom na mě vrhala ošklivé pohledy s obavou, že bych si peníze mohla vzít zase zpátky.

„Jenže... já ty peníze nechci!“ pronesl starosta, už mnohem méně rozhodným tónem, ale přece.

„To mě dost mrzí,“ natáhla jsem ruku a začala je shrabovat. „Ostatně, chceme jet zítra nebo pozítří do města nakupovat. Možná bude lepší stavit se u advokáta a domluvit se s ním. Možná je ušetříme...“

„Eeeh?“ nasupil se Müller.

„Co tím myslíte, sousedko?“ naježila se Müllerová.

„No... třeba že bychom si měli vyžádat vyúčtování za různé ty dluhy... Soudní příkaz...“

„Vy byste s tím chtěli jít k soudu?“

V hospodě nastalo otřesené ticho. Zdejší lidé se soudů báli víc než čerta.

„Inu... když budeme muset?“

„He... hm... tedy... pokud skutečně trváte... převezmu... před svědky...“ koktal cosi, ohlížel se na ženu a ta přikyvovala.

„Prosila bych stvrzenku!“

Napsal ji na list papíru, který mu úslužně přinesl táta Borg. Potvrdil, že na usedlosti už nevisí žádný dluh, tudíž patří původnímu vlastníkovi, panu Ritherovi. Podepsali to všichni včetně svědků.

„Nebyla bych tak smutná, Müllere! Konečně, byla to jediná možnost, jak přijít ke svým penězům! Měl byste ještě zaplatit rundu!“

Neřekl už ani búúú! a práskl za sebou dveřmi.

Zato Charry, když přišel, se k nám připojil okamžitě, a moc se smál. „Jestlipak víš, Diano, kolik zdejších zvyklostí jsi porušila?“

„Vím,“ řekla jsem klidně. „Všechny. A co?“

„A víš, jaký si za to zasloužíš trest?“

Pohlédla jsem mu do očí; měl v nich ty potměšilé ohýnky, které jsem si zvykla hledat a které vždycky naznačují... tak jsem řekla: „Doufám, že strašlivý!“

„Jo! Jen počkej, až přijdeš domů!“

„Stáhneš mi kalhoty a nasekáš na holou?“

Neřekl nic, jen cosi nezřetelně zabručel.

A já řekla: „Tak to se docela těším...“

Errata:

09.08.2021 22:47