Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Čarodějnice

Vstávali jsme ještě za tmy, před svítáním. Než jsme se nasnídali, přijel Yamanaki; poznali jsme to tak, že Gréta, která šla otevřít, zděšeně vykřikla a přiběhla do pokoje, jako by viděla strašidlo.

„Probůh, hospodáři!“ spínala ruce. „Je tady nějaký hrozný člověk, vypadá jako sám ďábel! Kdo je to?“

„Můj pobočník Tošio Yamanaki. Neboj se ho, Gréto. Je Japonec a jejich dívky ho považují za krasavce. Budeš ho vídat častěji.“ řekl Charry úplně klidně.

„Má takový zlý oči!“ pohlédla na Tošia, který vstoupil, uklonil se a se zkříženýma rukama zastavil u stěny. „Víte jistě, hospodáři, že je to dobrý křesťan?“

„Křesťan není, ale jinak je velice zbožný a hodný. Kromě toho nepatří k jeho povinnostem vypadat příjemně. Tošio, ta dívka se tě bojí; udělej na ni příjemnější obličej!“

„Hluboce se ti omlouvám, pane, že nedokážu ovládnout svoje tělo zcela dokonale. Prosím za pochopení, že tak brzy ráno a v takové zimě jsem se dopustil přestupku!“

Gréta měla ještě pochybnosti a já se smála.

„V Japonsku snad nebývají drsné zimy?“

„V některých oblastech ano,“ Tošio se už začínal dostávat do formy. „Nicméně potěšilo by mne víc tepla!“

„Nedá se nic dělat, musíš si vzít kožich! Čarovat neumím, na teplo budeš muset počkat do jara...“

„A nešlo by zařídit, aby jaro přišlo dřív?“ zeptal se Aflargeo. „Mně mrznou packy, když šlapu ve sněhu!“

„U nás jsi přece přivolávala déšť, když vyschla řeka,“ řekl Tannarr. „Dobře se pamatuju! Ty taky, Ao Harrape?“

„Co to bylo?“ ptal se Charry. „S tím ses nepochlubila!“

„Zatančila jsem jim tanec deště, jak ho tančí v Africe Bantuové. Jenom tak, z legrace! Vyschla napajedla a oni moc potřebovali, aby sucho skončilo. Skutečně za tři dny začalo pršet; ale vůbec si nemyslím, že by to byla moje zásluha...“

„Tak popros, aby roztál sníh a začalo jaro! Za tři neděle máme velikonoce a sněhu pořád po pás; copak to jde?“

„Vážně Diano, udělej s tím něco,“ požádal Ao Harrap. „Tohle se nedá vydržet. Mrzne mi pára na vousech, když dýchám. To není nic pro poctivýho jaguára!“

Rozhlédla jsem se po té partě: Charry, Tošio, matka a otec, Gréta s Franzlem, Vítek, všichni koukali, co budu dělat. Zamyslela jsem se a pak přistoupila k oknu. „Krásně svítí měsíc... třeba by to šlo! Ale musíte mi zazpívat, Tannarre!“

„To jo, s radostí! Budu zpívat jak nejkrásněji dovedu, ale udělej něco s tou zimou!“

Vyšli jsme ven na zápraží; byla ještě noc, jen na východě náznak úsvitu, Měsíc zaléval pusté sněžné pláně. Měla jsem župan, jak jsem vstala z postele, ještě jsem se nestačila obléci. Pokrčila jsem rameny a požádala: „Zazpívejte mi píseň úplňku! Ale tak krásně, aby dolétla až k nebesům...“

Ao Harrap, který má nejkrásnější hlas z těch tří, usedl způsobně s oháňkou okolo tlapek a zanotoval monotónní zpěv, jaký někdy prozpěvují, když se jim zvlášť zalíbí měsíčná noc. Je v tom jakási magie, ale každý z leopardích čarodějů mi její účinky vysvětloval jinak, tak z toho nejsem moudrá. Tannarr a Aflargeo se k němu okamžitě přidali; zachytila jsem koutkem oka, jak se Gréta přitiskla k Franzlovi a třese se strachem.

Spustila jsem župan, sestoupila z verandy a klekla do sněhu; bylo to studené, ale zvykám si mýt se sněhem každé jitro a voda v moři nebývá ráno taky moc teplá. Ruce jsem vztáhla nahoru k Měsíci a snažila se zpívat s kočkami; po straně jsem šilhala, jak to působí. Ovšem, na Charryho a Tošia to nemohlo udělat dojem, ale Franzl a Gréta se přímo vyděsili, Ritherovi to přijali vyčkávavě. Vítek se opřel o zeď a potutelně se šklebil jako na divadle.

Usoudila jsem, že to asi stačit nebude, je třeba přidat na uměleckém výkonu. Udělala jsem pár poklon tváří do sněhu jako mohamedán při modlitbě, pak jsem vyskočila a s výrazem šílenství ve tváři provedla něco jako ranní rozcvičku; zkoušela jsem údery a kopy karate proti stínovému soupeři, dokonce pár přemetů. Při tom jsem ovšem nezapomínala zpívat se šelmami, což znělo, jako když vyje hladový vlk. Konečně co, ještě jsem nesnídala. Působilo to; Charry se začínal podivně mračit a zdálo se že váhá, zda to myslím vážně nebo si dělám legraci. Vítka už taky přešly veškeré pochybnosti, navíc se objevil Hans Diettermann, který až do té chvíle sladce spal, vůbec nechápal co se děje a zíral na mě s upřímným zděšením. Začínalo mi být zima, tak jsem se rozhodla skončit, pokud možno efektně: složila jsem se do sněhu a párkrát se v něm převalila, potom jsem vstala a pozpátku, s rukama vztaženýma, couvala zpátky na verandu.

„Teda Diano...“ začal Charry, ale zarazila jsem ho mávnutím ruky. Byl na mě dost divoký pohled; vlasy rozcuchané a mokré sněhem, třásla jsem se trochu zimou a trochu vytržením a držela na tváři šílený škleb, protože všechno mě nutilo se rozchechtat, čímž bych to pokazila. Věřím pevně, že za posledních sto let v tomto kraji nikdo takhle vyhlížející holku neviděl. Všichni přede mnou couvali jako před strašidlem.

„Jestli do tří dnů neroztaje sníh a nenastane jaro, pak už vážně nevím, co počít!“ řekla jsem důstojně. „Matka země musí vyslyšet mé prosby; pokud se proti mé vůli nepostavil duch silnější než je můj!“ A utekla jsem do svého pokoje, abych se vydrhla froťákem a dost se vysmála. Zatím ta parta stála na svých místech, jako by právě viděli zázrak.

Když jsem se dostavila již v parádním odění dámy, byli všichni podivně potichu a koukali na mě všelijak; jen Charry se nenechal ničím rušit a klidně se cpal uzeným. Tošio ovšem hleděl neproniknutelně; samozřejmě věděl, že vše co dělám je správné, ježto věří na čáry a kouzla a nepochyboval ani na chvíli o mém umění. Tannarr se tvářil vítězoslavně, ale to nikdo neuměl poznat.

Sedla jsem ke stolu a začala jíst; jediný, kdo se opovážil mne oslovit, byla mami. „Nevím, holčičko... Slyšela jsem o takových věcech, děly se, když jsem byla mladá; ale jestli je to docela správný, to nevím...“

„Když si o to řekli...? Myslím sice, že se nic hroznýho nestane, ale ta zima už trvá na můj vkus moc dlouho!“

„To nemyslím, děvče! Ale budou od tebe chtít, abys přivolala déšť či sucho, budou tě volat k nemocnému dobytku a dětem a požadovat, abys uhranula sousedku nebo její krávu. Když se něco stane, budou ti to dávat za vinu. To není správné!“

„Ještě řekněte, mami, že mě upálí jako čarodějnici! Máme přece konec devatenáctýho století!“

„Když jsem byla malá, utloukli v sousední vesnici děvečku, že čarovala! Vyšetřovali to četníci. Sama jsem viděla, jak vedli jednoho pacholka v poutech. Zavřeli ho ve městě do arestu. Ale byla při tom spousta lidí, nejen on, všichni po ní házeli kameny a bili ji!“

Charry podrážděně zafrkal. „To už je dávno, mami! A ty podruhé nešaškuj, Diano. Zdálo se mi, že tě chytnul amok, jak ses začala válet v tom sněhu. Ještě že to nikdo neviděl. A vůbec pojedem, ať jsme tam brzo!“

Bylo to dost daleko; nepamatuju se už na jméno města, jen vím, že tam bylo náměstí s gotickými a renesančními štíty domů, kašna, gotická katedrála a barokní kostel, nádherná radnice uprostřed náměstí a spousta obchodů. Přijeli jsme tam k polednímu, na trhu bylo rušno – zkrátka jako na trhu. Charry s Vítkem a Franzlem se hned hrnuli doprostřed, prohlížet dobytek; bylo s podivem, jak obcházeli krávy, ohmatávali jim vemena, zkoušeli dokonce i dojit, prohlíželi zuby, oči, ošahávali svaly, div že neprohlídli i ocas. Při tom všem se neustále hádali s prodávajícím sedlákem; dokázali se dohadovat o každé hlouposti, jako by na tom závisel osud světa. Znám obchodníky arabské; ale všichni se můžou schovat před sedlákem, jak se hrdlí o každý šesták, když nakupuje dobytek. Než si plácli a Charry zaplatil, tahali se o každou zlatku; připadalo mi to nesmyslné, peněz máme dost a snad nebylo potřeba vyvolávat dojem, že jsme na dně.

V přestávce jsme šli vybírat nějakou parádu na mne; taky Charry si koupil mužský kroj, zatím chodil v civilních šatech a mnozí sousedé se na něj divně dívali. Dalo dost práce, než se dohodl; ale kupec byl očividně spokojen, že jsme si vůbec něco vybrali. Složili jsme to všechno do saní a Charry šel zas kupovat dobytek. Já se zatím procházela po městě ve společnosti Tošia Yamanakiho, který se cítil jako prodaný; mluvit neuměl, dobytek mu připadal pod jeho úroveň a jen tak stát se mu taky nechtělo. Kromě toho si ho prohlíželi a dělali na něj všelijaké poznámky. Takže chodil se mnou a lidé ho považovali za nějakého exotického sluhu, což naštěstí nevěděl. Po cestě jsem objevila malé knihkupectví, obhospodařované starým dědou s brejličkami na nose. Choval se laskavě a vlídně, ochotně i docela rozumně odpovídal na moje otázky. Chtěla jsem nějakou literaturu o místních lidových zvycích a obyčejích, abych si nepřipadala tak hloupá; prodal mi dvě, »Život venkova v obrazech, písních a obyčejích« a »Tři tisíce let keltského osídlení«. Po delším dohadování vyštrachal ještě publikaci s názvem »Čarodějnické procesy XVI., XVII. a XVIII. století«; koupila jsem ji taky a bez dohadování zaplatila, čímž jsem toho dobrotivého muže uvedla v úžas.

Chlapi pořád ještě vybírali, ale mě to přestávalo bavit. Charry mi dal do ruky bič a požádal, abych se pokusila hlídat jeho stádo. Měl už dvacet kusů krásných černobílých a hnědobílých kraviček, i teď v zimě vypasených a vypadajících velmi spokojeně. Naštěstí netoužily se rozbíhat, jinak bychom je s Tošiem těžko uhlídali, zvlášť když pořád přibývaly nové kusy.

„Kolik toho dobytka chceš mít, Charry? Jestli počítám dobře, už jich je šestadvacet! Co s nima budem dělat?“

„Dokoupím ještě čtyři a dva býky. Prasata, ovce, kozy a drůbež až později. Deset si necháme na statku, dvacet pošleme do Arminu na osvěžení tamního chovu.“

S tím se nedalo než souhlasit; takže Charry koupil ještě čtyři kravky a zahájil diskusi o býcích. Požadoval zvířata, která se měla stát praotci kvalitního chovu, což bylo sice logické, ale nad chápání místních sedláků; přesvědčovali ho, že odjakživa býk stačí jeden. Možnost, že by někdo stěhoval krávy kamsi přes moře, je vzrušovala, dlouho a usilovně o tom řečnili, diskutovali a radili, jak to udělat nejlíp. Charry s nimi hovořil trpělivě a vlídně, hlavně však dlouho. A při tom mrzlo, chlapi navlečení v ovčích kožiších kouřili smrduté fajfky, posílali si do krčmy pro pivo a kořalku a vzájemně se hostili. Doposud jsem se nepovažovala za zvlášť netrpělivou; ale kolik času mají tihle lidé na všechny svoje činnosti, mě udivuje.

Konečně jsme měli vše, co jsme chtěli; se stádem z dvaatřiceti jedinců jsme se odebrali do předměstského hostince, kde už Charry předem dohodl, že tam přespíme. Nevím, jakou radost měl hostinský z toho kravského požehnání, ale neřekl nic a choval se mravně. Zasedli jsme do šenku a popíjeli s kupci, s nimiž Charry uzavřel obchod; vypili neuvěřitelné množství piva a hodně zpívali. Já zatím seděla na pokoji a četla si při svíčce o popravách a mučení; krásně mi při tom běhal mráz po zádech. Taky jsem se hodně dozvěděla; to se musí nechat, když člověk čte, rozšiřují se mu duševní obzory.

Když chlapi konečně přišli z hospody, měla jsem trochu složitou náladu. Vypočítám vám všechny důvody: během dne jsem toho dost vypila, různé druhy piva a kořalek (i když míň než Charry a jeho společníci). Pivo mi nechutná a místní kořalky jsou hnusné, ale čím víc jsem toho do sebe nalila, tím míň odporné to bylo. Celý den jsem chodila po městě, nohy mě bolely a mrzly, přes dobré boty. Chtěla jsem se naložit do vany plné horké vody, ale hostinský jen vyvalil oči a jeho žena mě přesvědčovala, že ještě nejsem ani zdaleka tak špinavá, aby mi nestačilo umýt si jen obličej a ruce. Smrděla jsem po dobytku, ale nevím, jak to těm dobrým lidem vysvětlit. Pokoj, ve kterém nás ubytovali, smrděl daleko hůř. Zvlášť postel; vlezla jsem si do ní, rozsvítila svíčku, četla si a v přestávkách si představovala, jaké to bylo, když holky jako jsem já natahovali na skřipec, pálili žhavým železem a topili v řece. Až budu doma v Arminu, zařídím si parádní mučírnu a budeme vymýšlet nové a účinnější postupy. Když jsem si představovala, kterou kamarádku podrobím jaké tortuře, asi jsem na chvilku usnula, a probudila jsem se až když přišel Charry.

Po pravdě řečeno, fakt neměl na nic náladu. Ale nádherně voněl jako býk a já už čekala hodně dlouho. Býci se mi na rozdíl od krav líbí hodně, jsou to správně brutální zvířata a jde z nich trochu strach. Nejdřív jsme se chvilku hádali, měl strach, že budu zase křičet a kluci spali hned ve vedlejším pokoji. Tak jsem navrhla, aby mi zavázal pusu; zeptal se, jestli mě nemá taky přivázat k posteli a já zajásala a ukázala mu na vyobrazeních v knížce, jak by mě měl svázat a co by se ještě se mnou dalo dělat. Většinu mých nápadů rázně zavrhl, ale některé ho přece jen zaujaly. Zmínila jsem se, že byl trochu opilý? No, trochu víc. Jednu flašku přinesl s sebou, tu jsme dorazili. Docela dobrá, akorát jsem se bála, že z toho oslepneme. Ten roubík mi nakonec dal a opravdu mě trochu přivázal, ale snesla bych daleko víc.

Probudila jsem se ještě za tmy. Charry spal a chrápal. Podřimovala jsem a vymýšlela, co bych mu provedla. Všimla jsem si těch řemenů, tak jsem mu přivázala aspoň ruce k železné kostře té postele. Trochu se probral, ale myslel, že se chci jenom mazlit. Když mu to došlo, začal mi nadávat a vyhrožovat, ale já moc dobře vím, jak ho uvést do správné nálady. Když na mě tak sprostě řval, proč bych nemohla trochu křičet taky já? Franzl a Vítek dostali strach, že mi ubližuje, ale Tošio je uklidnil a vysvětlil jim situaci. Obvykle před naší chatou leží někdo ze šelem a hlídá, aby nás nikdo nerušil, teď se toho ujal Tošio a tvářil se jako opravdický tygr.

Když jsme se oba trochu vyřádili, začal Charry otravovat, že musíme vstávat, jelikož máme dlouhou cestu domů. Což jsem musela uznat. Když jsem ho odvazovala, uvažovala jsem, jestli už konečně dostanu ten slíbený výprask, kterým mi vyhrožuje, ale ještě nikdy mě nepraštil pořádně. I tentokrát řekl, že dostanu až doma, což znamená nikdy. Oblékl se rychle a hned šel zkontrolovat, jak se daří našemu dobytku. Tošio mi políbil nohu a poděkoval za tu čest, že směl být naším strážcem.

Potom jsme vyrazili k domovu; Vítek sehnal někde ještě hejno slepic a to nám kdákalo v saních. Kačen už máme díky mně dost, jak známo. Saně řídil Tošio, my jeli na koních a hnali naše kravičky, ač ty kráčely zvolna a moudře, úměrně své kraví důstojnosti. Jen blázniví lidé pořád pospíchají; hovádka boží vědí, že nakonec k cíli dojdou.

Během dne jsem vypozorovala, že se hodně oteplilo a sníh nejeví snahu zůstat na místě; mnohde tekly potoky a řeka, přes kterou jsme včera přejeli po ledě, byla volná a celá rozvodněná, takže jsme museli objíždět k mostu.

„Nezdá se ti, že to přeháníš, Diano?“ vrčel Charry. „To nemůžeš s tím jarem počkat, až přijedem domů?“

Měla jsem docela chuť se hádat, ale on měl vyloženě mizernou náladu, byl rozespalý a nebylo radno ho dráždit. Tak jsem akorát otravovala, aby mi sehnal správný kovbojský kostým, když už mě zaměstnává jako honáka; hlavně ten klobouk se širokou střechou. Poslal mě... víte kam.

Do vesnice jsme dorazili se samým večerem, celí utrmácení; ještě jsme se museli postarat o kravičky, které hladem bučely a ty, co ještě měly nějaké mléko, bylo třeba vydojit. Aflargeo se přišel podívat v čele dvou dalších; ohrnul čenich a pronesl pohrdavě: „Teda vás poslat nakupovat! Takový krávy bych nevzal ani zadarmo!“

„Co se ti na nich nelíbí?“ ptal se Charry samozvaného odborníka.

„Copak nevidíš, že nemají žádný pořádný rohy? Co je to za krávu bez velikejch rohů?“

„Tady se to tak nebere! Rohy nejsou u krávy to hlavní!“

Ale šelmy jsou vždy ochotné podpořit názor kamaráda. „Nejsou to pořádné krávy; jsou tlusté a líné!“ prohlásil Tannarr. „Taková kráva by v džungli dlouho nevydržela. Vůbec by mi nedalo práci ji ulovit, kdy bych chtěl...“

„Vzhledem k tomu, že nemá pořádné rohy, by se ani nemohla bránit,“ souhlasil Ao Harrap. „Co s takovou krávou? Není na nic!“

Pozorovala jsem, jak se Charry začíná rozčilovat, tak jsem okamžitě zasáhla: „Ticho, koťata! Copak nevíte, že zdejší krávy shazují na zimu rohy jako jelen parohy? Až přijde čas, zase jim vyrostou nové a větší!“

„No – jen aby!“ řekl Aflargeo nedůvěřivě, sklonil hlavu ke krajáči mléka, které Gréta právě nadojila a začal rozmyslně, dlouhými doušky pít. Děvečka se po něm otočila a tvář se jí pořádně protáhla.

„To je teda pěkný! To je v pořádku nebo co, že ta kočka pije klidně tolik mlíka? Jestli ne, musíte mi říct, jestli ji můžu něčím přetáhnout. Protože to bysme to pěkně vedli, když se do toho takhle dají i ty druhý dvě, budem mít brzo po mlíce!“

„Tak budeme mít po mlíce, no a co? Proto jsme koupili tolik krav, aby bylo dost pro všechny.“

„Tak to je teda pěkný hospodářství!“ nasupila se Gréta. „Vůbec, s těma vašima kočkama to není k vydržení! Já je zkusila vyhodit z domu, aby se proběhly; ale kňourají a nechtějí. To tu budou napořád a běhat všude po domě?“

„Vším způsobem to tak vypadá, Gréto. Musíš si zvyknout.“

„No... tak jo. Ale jestli je to správný, ať mě vezme rohatej!“

„Víš, Gréto, to nejsou obyčejné šelmy. Mluví a myslí jako my lidé! Jsou to skoro lidé, jen v takové kočičí kůži, víš?“

„A jsou taky pokřtěný? Jestli ne, tak to pro mě nejsou lidi, kdyby mluvili stokrát! Ten váš pohan s mečem taky mluví a stejně nevím, jestli je člověk; Boha nezná, nemodlí se, křížem se nežehná. Měli byste ho vyhnat!“

Chvíli jsme se s ní ještě dohadovali; pak jsme uznali, že ji asi nepřesvědčíme a šli spát.

Opravdu spát, byla jsem trochu rozlámaná po té jízdě. A Charry vyloženě nevrlý.

Takže mne v noci probudily vzdálené rány jako výstřely z karabiny. Zvedla jsem se a zatřásla Charrym, aby se probral. Dost se mu to povedlo; zvedl hlavu a po několika hloupých otázkách se zaposlouchal do toho práskání.

„To nic, praská led na řece a ledy se lámou. Vypadá to, že jak začal tát sníh, taje i led...“

Ulehla jsem znovu, ale jen jsem usnula, opět mě něco probudilo; byl to zvon a zvonil dole ve vesnici. Charry se zvedl tentokrát sám, vstal, uvázal si kolem pasu ručník a vyšel na zápraží. Byla tma, tak neviděl nic, ale přesto naslouchal do tmy a mračil se při tom jako sedm čertů.

„Co to má být?“ ptala jsem se. „Proč tam zvoní?“

„Přijde velká voda. Řeka zřejmě nestačí brát všechnu vodu, která přitéká. Jestli se vzpříčí ledové kry, bude povodeň. To tu bývá často. Přehnala jsi to čarování, jaro přichází moc rychle!“

„Na mě nic nesváděj, nevěděla jsem, že to bude tak účinkovat! A vůbec, je to obyčejná náhoda!“

„Uvidíme, teď stejně nemůžeme nic dělat; počkáme, až se rozední.“ bručel a šel si lehnout.

Taky kočky měly lehké spaní; už byly vzhůru a koukaly, co se děje. Byl tu taky kocour Moritz a vysvětloval jim, co je to zdejší zima. Byl celý bez sebe radostí, že jednou může ohromným příbuzným dokázat, jak je chytrý a zkušený.

„Zalezte, není důvod se plašit!“ řekl jim Charry. „Jděte spát a hned! Za žádnou cenu nechoďte očumovat dolů do vesnice, tam mají i bez vás starostí dost!“

Asi měli, ozýval se odtamtud křik, zvon neustále zvonil. Charry se otřásl zimou a šel zpátky, ale mami ho čekala v chodbě: „Neměli bychom se jít podívat dolů? Zvoní na poplach, možná potřebují naši pomoc!“

„Pomůžem jim, až se rozední! Teď bychom se tam jenom pletli. V té tmě stejně není nic vidět!“

Mami pokývala hlavou a pak mi pohladila ruku: „Dcerunko, prosím tě pěkně, popros Boha, aby zachránil ty lidi! Ty jim pomůžeš, když budeš chtít. Pros Pána Boha, aby nedopustil, že by někdo zahynul od velký vody!“

„Ale já tomu nijak pomoct nedokážu! Věřte mi, mami! Nezavinila jsem to, skutečně!“

„Stejně si celá vesnice bude myslet, že ano...“

Charry zalezl do postele, ale neusnul. Lehla jsem si také; mami zůstala klečet v chodbě u Panenky Marie a tiše se modlila. Nevím, zda jsem ještě spala, probudila jsem se, když na dveře tloukla Gréta a vykřikovala:

„Hospodáři, hospodyně, vstávejte! Přiběhl pacholek z vesnice, stoupá voda! Velká voda jde!“

Charry vstal a otevřel dveře. Gréta vpadla dovnitř zamotaná ve vlňáku a mluvila o překot, jako když kvoká slepice: „Pro pána krále hospodáři, takový neštěstí, takový děsný neštěstí! Přišel pacholek zezdola z vesnice, vykládá hrozný věci! Ledy se zašprajcovaly u mostku, voda neodtýká, přelejvá se přes hráz k mlejnu a stoupá i v dědině! Panenko Svatohorská, co jsme hroznýho vyvedli, že nás Pámbu takhle trestá?“

„Klid, Gréto! Jsme na kopci, nás to nezatopí!“

„Ale pro Pána Boha, copak bude s vesnicí? Vždyť je ta velká voda všecky utopí, pro smilování boží!“

„Až se rozední, uvidíme, co se dá dělat. Zatím bysme se snad mohli nasnídat. Udělej nám něco k jídlu, Gréto! A když je ta katastrofa, tak trochu rychleji! Obejdeme se bez vajec a bez čokolády; úplně bude stačit kousek šunky na chlebu...“

Gréta zděšeně vypískla a vyběhla ven. Padla mami k nohám a vyjekla: „Proboha, náš hospodář je blázen! Vykládám mu o velký vodě a on mluví pořád jenom o snídani! Ten nemá vůbec srdce!“

Charry se zlostně oblékal, když přišla mami; něco mu začala opatrně vyčítat, ale on se na ni jen pochmurně otočil: „Kdyby člověk bláznil jako Gréta, nepřežil by jedinou šarvátku v jižních mořích. Vím, že těm lidem je těžko; ale snad to vydrží do rána! Potom uvidíme, co se dá dělat. Gréta se chová, jako kdyby poprvé v životě viděla povodeň.“

„Jsi úplně bezcitný k lidskému utrpení!“ vyčítala mu mami. „Nemáš pravdu, Charlie; změnil ses v cizině k horšímu! Nechceš pomoci lidem, když je jim zle!“

Charry se otřásl; nemluvil k ní, ale ke svým šněrovacím botám, které si zavazoval: „Když hořelo Trommsovo stavení, lidi lítali kolem jako blázni, vynášeli věci, hádali se, šlapali po sobě a snažili se nosit vodu ve vědrech. Koukal jsem na to s ostatními kluky. Dnes vím, že stačilo vylézt na střechu, shodit pár hořících došků, umlátit kabátem a bylo po ohni. Takhle starý Tromms vyhořel do gruntů. Nebudu dělat hlouposti jen proto, že si momentálně nikdo nedovede vzpomenout na nic chytřejšího. Jdi a řekni Vítkovi, ať zapřáhne koně do žebřiňáku. Třeba je budeme potřebovat.“

Mami potřásla hlavou, utřela si oči rukávem a šla. Zatím jsem se oblékla i já, ale do kalhot a pevných bot; Charry s tím souhlasil, soudil, že možná bude zapotřebí i mojí pomoci. Než jsme se najedli, objevil se mladý muž, který se jmenoval Janek a byl to mlynářský pomocník; byl mokrý jako hastrman a kýchal, protože chytil ve vodě silnou rýmu. U dveří smekl klobouk, stál tam a voda z něj kapala.

„Hospodáři, pan mlynář vzkazuje uctivý pozdravení a že prej jestli by neposlali aspoň pacholka; je zapotřebí dostat nějakým způsobem mouku ze mlejna, ježto se hrázka protrhla a mlejn je pod vodou až po stropy prvního patra, a jestli pámbu dá – bodejž by nedal – stoupne po půdu a mouka bude na kaši.“

„Mno...“ protáhl Charry. „Jdi do kuchyně a řekni Grétě, ať ti dá suchý kalhoty a košili. Až se vrátíš, pojedem. Tati, řekni Franzlovi, ať na žebřiňák položí ty prkna, co ležej vzadu u kůlny. Všechny.“

Trojice našich šelem se zatím pletla okolo a vyzvídala, co se bude dít; Charry jim řekl: „Zatím zůstanete tady! Kdybych vás potřeboval, vyšlu signál. Jistě mě uslyšíte, není to daleko. Lidi by se vás báli, nejsou na vás zvyklí...“

Vrátil se čeledín Janek a koukal na Charryho, jako by si nebyl jist rozumem. Taky se objevil Tošio; Janek se lekl jako všichni ostatní, ale Yamanaki si toho nevšímal. Charry pokývl hlavou a vyšel na dvůr, aby vlezl na žebřiňák. My ostatní jsme vylezli za ním.

Mlýn, o který šlo, se nacházel přímo dole pod kopcem u řeky; od ní byl oddělen hrází, která se nyní protrhla; uprostřed hráze bylo stavidlo náhonu do mlýna. Byla uzpůsobená tak, aby při otevření tekla voda náhonem a nikoliv řekou, což znamená, že náhon a celý mlýn byl níž než řeka; to zapříčinilo jeho nynější zoufalou situaci. Ačkoliv se teprve rozednívalo, bylo vidět, lidé tam měli spoustu luceren a pochodní. Mlýn byl do poloviny pod vodou, okolo popojíždělo pár vratkých loděk. Když dojel náš žebřiňák, ozvalo se kolem několik výkřiků; jakýsi chlap přiběhl a křičel z plna hrdla: „Hlupáku! Nač jsi přitáhl vůz, když nebudeš mít co nakládat? Ztratil jsi rozum?“

Charry se na něj podíval s obvyklou vlídností: „Položím na žebřiňák prkna a na prkna pytle přímo z půdy. Podle toho, co vidím, bude do vody ještě tak dvacet čísel. To půjde.“

„Cože? Snad nechceš jet se žebřiňákem vodou až k mlejnu? To přeci není možný!“

„Proč by nebylo?“ Charry svlékl kabát a pověsil na větev.

„Utopíš koně! Nebudou moci táhnout!“

„Koně umějí plavat...“

„To nebudou chtít!“ namítal čeledín Franzl.

„Budou muset; nebudem se jich ptát.“

„A co když ti pytel spadne? A rozmočí se? Ha – co potom?“ ptal se chlapík, co předtím pokřikoval.

„To potom přijdete o svou mouku, mlynáři. Jestli nechcete, vyberte si: všechno nebo trochu. Máte dvě možnosti.“

Při této řeči se Charry svlékal, až zůstal ve spodkách; pochopila jsem, že chce koně vést. Franzl a Vítek zatím narovnali prkna přes postraňky žebřiňáku a Vítek vyskočil nahoru.

„Hej, vem mě s sebou!“ volala jsem a lezla za ním; Charry se po mně otočil a zakroutil hlavou: „Mazej dolů, to není nic pro tebe! Ještě spadneš do vody!“

„Nebylo by to poprvně ani naposledy,“ uvelebila jsem se vedle Vítka. „Pomůžu ti s koňma. Dej mi opratě, Vítku!“

Charry hněvivě zabručel jako rozzlobený medvěd, ale neřekl nic, vzal pár koní u huby a s uklidňujícím povídáním je vedl vpřed; umí krotit koně a podařilo se mu, že vstoupili do vody a brodili se, až jim voda sahala po plece. Žebřiňák taky vjel do vln a voda stoupala, až byla kousek pod námi. Koně museli napínat všechny síly, aby přemohli odpor vody; naštěstí dno bylo rovné, nebyly na něm žádné výstupky a prolákliny, do kterých by kola zapadla. Charry pokřikoval, bručel a vrčel jako tygr; Vítek popoháněl a i já křičela, ale koně se plašili a nechtěli táhnout; s velkými obtížemi jsme se dostali ke zdi mlýna.

Povšimla jsem si shromážděných lidí; hleděli na nás s úžasem, různě pokřikovali a křižovali se. Všimla jsem si, že hodně výkřiků šlo na moji adresu; nedovedli chápat, že holka může dělat takové věci, což mě moc potěšilo.

Charry musel zůstat u koní; proto jsem nahoru vylezla já, tahala pytle a házela Vítkovi do náruče; Vítek je ukládal na vůz. Byla jich spousta a byla jsem celá udřená, než se to podařilo vykonat. Když byl vůz plný, Charry opět vyvedl koně z vody na pevnou zem, muži shodili pytle na zem a odtáhli výš, kam voda nemohla stoupnout. Než se vrátili ke mně (byla jsem nahoře na střeše a pozorovala je), byla už voda téměř u okraje prken. Pracovali jsme co nejrychleji a dá se říct, že jsme zachránili asi tři čtvrtiny pytlů. Když však Charry vzal koně a vedl opatrně vodou, spodní pytle se už máčely ve vlnách. Mlynář, který to viděl, se chytil za hlavu a vykřikoval: „Och proboha, moje mouka! Zatracený darebáku, zničil jsi moji mouku! Jak si zodpovíš takovou špatnost, ty přivandrovalče; jak mi nahradíš škodu, kterou jsi způsobil?“

Charry nic neřekl, dokud jsme nebyli na břehu; teprve potom se obrátil k mlynáři a pronesl tiše: „Na vašem místě bych byl rád, že jste zachránil aspoň něco!“

„No, jen se moc nenafukuj, žes mi pomohl! Nezapomněli jsme, že je to tvoje vina; tvá a týhle tvojí holky! Nemysli si, dobře víme, že přivolala povodeň svým čarováním!“

Charry se vypjal jako šelma před skokem; vytrhl Vítkovi z ruky bič na koně a švihl. Mlynář zařval, chytil se za tvář a složil se do bláta. Charry si ho nevšímal; pokynul Vítkovi: „Vypřáhni koně a odveď je. Dobře vytřít a vysušit, třeba je vem do kuchyně, ale nechci, aby dostali zápal plic!“

„Jasně, šéfe! Byl jsem koňákem, dovedu to!“ zasmál se Vítek a okamžitě vykonal, co bylo třeba. Pomáhala jsem vypřahat; mlynář zatím vstal a ustoupil do bezpečné vzdálenosti, poblíž starosty Müllera a ostatních. Tvář mu silně zrudla, ale pruh po švihnutí bičem byl ještě červenější.

„A stejně je to pravda! Všichni víme, že čarovala; přivolala jaro, to znamená tání sněhu! Nebýt jí, nepřišlo by tak naráz a nebyla by velká voda! Zavinila to ona, všichni to vědí!“

Všichni souhlasně zahučeli, aby Charry věděl, že stojí za mlynářem. Charry si navlékl košili a přehodil přes ramena kožíšek; nicméně tvářil se čím dál hůř.

„Kdybyste měli v hlavě něco víc než seno a slámu, asi by vám došlo, že je to nesmysl. Pokud já pamatuju, velké vody bývaly vždycky, každý druhý nebo třetí rok. Okolo toho mlýna jsem jezdil už taky jednou v neckách, když se voda přelila přes hráz. Jenže v tomhle případě je vina někde jinde!“

„To bychom rádi věděli, kdo zavinil, že se protrhla hráz!“ řekl Müller. „Co lidi pamatujou, nikdy se neprovalila; tu a tam se voda přelila přes ni, ale tohle se nikdy nestalo!“

„Ovšem; jenomže před nedávnem dal nějaký zatracený idiot skácet všecky stromy, co na hrázi byly a držely ji; pokud se pamatuju, byly to takové staré vrby a olše. Není nic zvláštního, že bez těch stromů, které kořeny zpevňovaly celou hráz, nemohla vydržet!“

„No a co?“ ptal se mlynář „Potřeboval jsem peníze, tak jsem dal skácet stromy!“

„A to je důvod, proč je dneska mlýn skoro pod vodou. Pokud jste nepřišel na myšlenku dát aspoň podepřít zeď z druhý strany, která byla prasklá, už když jsem byl kluk, nevydrží ta zeď taky a spadne – možná i s celým mlýnem!“

„Cože, ty budeš ještě vyhrožovat?“ vykřikl Müller. „Nemůže spadnout; leda ta zatracená čarodějnice kdyby svými kouzly...“

Charry se k němu otočil a pohladil ho očima. „Nežvaň nesmysly! Nebo se ti bude celá vesnice smát! Čarodějnice nejsou a kdo věří na ty tlachy, je stará bába a patří za pec!“

„Však všichni víme, jaká je tvoje žena!“ křikla nějaká ženština. „Podívejte se na ni, jak na nás kouká! Podívejte se, jak je oblečená; vypadá jako chlap! Kdoví, co je to za holku! Kdes ji splašil, Charlie Rithere? Vypadá, jako kdybys ji někde odtrhl od šibenice!“

Charry po mně loupl okem; asi jsem v tu chvíli nevypadala zrovna nejlíp, přesto jsem se ještě mohla trochu smát.

Baba pokračovala, čím dál ječivějším hlasem: „Moc dobře víme, co jsou takový zač! Každá slušná ženská, když na ni ten její prasák vleze, se modlí a prosí, aby to už skončilo! Jenom bosorky jako ty nemají nikdy dost! Protože jsou spolčený s Ďáblem!“

Přistoupila jsem k té ženě blíž a ona zděšeně poodstoupila; zato jiná vykřikla: „Jdi od nás, ty! Kdo ví, jakýho pekla jsi zmetek; odkud tě tvůj muž přitáhl! Jdi... než na tebe hodím kámen!“

„To by sis mohla zkusit, ty krávo!“ řekla jsem klidně. „Umím házet kamením podstatně líp než ty! Můžem to zkusit, ale upozorňuju tě, že ti budou sešívat hlavu!“

Některá z těch bab se opravdu ohnula pro kámen; a křičela: „Táhni od nás, čarodějnice – nebo to hodím!“

Rozhodla jsem se jim aspoň trochu nahnat strach; zašklebila jsem se co nejpříšerněji, vztáhla ruce a začala jemně prozpěvovat jeden leopardí kouzelnický popěvek. Zní, jako když kvílejí duše zatracenců v podsvětí. Baby se v mžiku stáhly do předem připravených pozic kus ode mne; a já se pomalu otáčela, aby si mne mohl prohlédnout celý ten připitomělý dav.

V tu chvíli se stalo něco, s čím jsem nepočítala; ozvalo se temné zarachocení a jedna ze zdí mlýna se probořila. Vzápětí střecha, která ztratila oporu, vlastní váhou zbořila zbytek zdi a poroučela se na stranu, to jest do vody. Lid se jal ječet a všelijak vyvádět, Charry zafrkal nosem a řekl: „No, teď jsi tomu pomohla!“

Obrátila jsem se ke shromážděným babám a pravila s patřičnou hrdostí: „Aspoň si bude každej pamatovat, že mě nemá provokovat!“ Nevím, zda to zaregistrovali; prchali totiž s ječením zcela nedůstojným tak mystické chvíle.

Charry se zatím obrátil na čeledína Franzla: „Poslyš, sežeň někde loďku! Zajedeme k mostku a zkusíme, jestli by se ty vzpříčený ledy nedaly uvolnit, aby voda mohla odtékat. Diano, zaběhni do statku a přines tak tři až čtyři handgranáty!“

Přikývla jsem a rozběhla se k domovu; nikdo se neodvážil se mi postavit do cesty, všichni přede mnou uhýbali. Bavilo mě to; ani jsem si neuvědomovala, že se mi takhle bude asi zatraceně těžko žít.

Než jsem se vrátila, byl už Charry pryč i s Franzlem. Byl tady jen čeledín Janek a toho jsem se ptala, co se s nimi stalo.

„Jeli na loďce k mostu! Hospodář vzkazuje, že máte jít za ním!“

„Tak vem loďku a jedem! Opatrně s tímhle; jsou to granáty a když se vyškubne pojistka, za chvíli to vybuchne.“

Mlynářka, která se ze zvědavosti odvážila přiblížit, vykřikla a pokřižovala se: „Probůh, ona se nebojí vzít takovou věc do ruky! Ona by byla schopna někoho i zabít!“

„Snadno, nebyl by první! Ale zatím každej, komu jsem zakroutila krkem, to zasloužil!“

Zase jsem měla šanci vyslechnout trochu ječení a přiblblých žvástů. Naskočila jsem do loďky a Janek začal veslovat; nevím, kde se to učil, moc mu to nešlo. Vyhnala jsem ho od vesel a veslovala sama, přes údiv místních občanů. Mostek nebyl daleko, za dvěma třemi ohyby řeky jsem viděla loďku a na ní Franzla, jak soustředěně kouká do vody. Za chvíli se vynořil Charry, prskal vodu, něco vysvětloval. Dorazili jsme k nim a já se zeptala: „Tak co, jak to vypadá?“

„Půjde to líp, než jsem si myslel! Zkusím to tím granátem. Odjeď kousek odtud, aby se ti nic nestalo! Musím se trefit přesně mezi oba pilíře mostu, tam je toho nakupeno nejmíň. Tam to určitě půjde prorazit...“

Předala jsem mu granáty a odveslovala kousek dál; zatím se objevila další loďka, byl na ní mlynář, Müller a ještě dva sedláci. Mávala jsem na ně, aby zmizeli z dohledu, ale asi to nechápali; vtom už se Charry rozmáchl a hodil granátem. Bouchlo to a z vody vyšlehl sloup ledu a vody; Müller, který stál na přídi, se zapotácel a sletěl do vln jako zralá hruška. Nic se mu nestalo, ale strašně se polekal té nevídané rány. Asi viděl granát v činnosti prvně v životě. Než ho mohli ostatní zachránit, hodil Charry druhý; sotva se rozptýlila tříšť na rozbouřené hladině, viděla jsem, že voda rychle proudí otvorem v ledové bariéře. Táhlo nás to dost k mostu, tak jsem byla nucena silně veslovat, abychom se příliš nepřiblížili. Janek nebyl k ničemu, jenom hloupě zíral a cosi blekotal.

„Zpátky, zpátky!“ křičel Charry. „Mám ještě dva granáty; nechám je vybuchnout, až se hladina sníží a já budu něco vidět. Jeď zpátky, Diano!“

Veslovala jsem zpátky; ti muži v druhém člunu se polekali, nechali bezmocně se plácajícího Müllera osudu a mazali pryč. Doveslovala jsem k sedlákovi, společně s Jankem jsme ho chytili a vtáhli do loďky. Byl úplně bez sebe; rozepjala jsem mu kožich, kabát i košili a vymačkávala z něj vodu. Janek samozřejmě opět nebyl k použití, ale podařilo se mi ho přesvědčit, aby aspoň tomu starému troubovi cvičil rukama.

Sama jsem odveslovala ještě kus dál, protože Charry popojížděl okolo bariéry a prohlížel ji; pak si opět připravil granát. Zase bouchla rána, což bylo štěstí pro Müllera; tou ranou přišel k sobě, já mu klekla na břicho a vyhnala z něj vodu. Prskal, kašlal a byl celý vyjevený; navíc ještě bouchl poslední granát a udělal do bariéry už takovou díru, že voda mohla odtékat docela volně. „Co... co to se mnou děláte? Au, nechte mě! Co je to za čarodějnické praktiky?“

„Žádný čarování, nýbrž umělý dýchání. A nemelte sebou. Kdybyste se mi nedostal do ruky, byl byste už u dna – utopenej!“

„Já byl přeci na jiný loďce... Spadl jsem? Vy jste mě vytahovali... nebo ne?“

„Jo, tak něco. Proč jste proboha padal do vody?“

„Nechápu to...“ zajektal zuby. „Mohli byste mě odvézt na břeh? Je mi zima a špatně... prosím vás!“

„No jasně! Janku, vesluj taky trochu, nenechávej všechno na mně!“

Než jsme dopluli ke břehu, zotavil se sedlák natolik, že sám křepce vyskočil na břeh a odkopl naši loďku zpět na vodu: „Je to čarodějnice!“ křikl na lidi, kteří na nás vyjeveně čuměli. „Vytáhla mě z vody a zachránila mě! Vylila mi vodu z břicha a já při tom vodu v životě nepil! Jsi čarodějnice, vím to; děkuju ti, ale už se s tebou nechci setkat! Dám sloužit v kostele mši za tvoji duši – ale nepřibližuj se ke mně!“

„Mně na tom zas tak moc nefrčí!“ poděkovala jsem a čekala na Charryho. Ten přišel celý umáčený; ani se nestaral, co se stalo, podíval se, jak voda opadá a hned se vracel do statku. Šla jsem s ním; všimla jsem si, že nám vlastně nikdo ani nepoděkoval. Inu, lidi jsou samá vděčnost. Zvlášť někdy.

Doma nás přivítala Gréta se spoustou čaje; Charry si do něj výjimečně nalil víc rumu než čaje a já se taky napila, neboť jsem byla prokřehlá a zmáchaná od lovu na Müllera.

„Nejlepší by bylo vlézt hned do postele,“ řekl Charry. „Jinak to odnesem pořádnou chřipkou!“

„Mluvíš mi z duše. Jenom bych si ráda něco vyjasnila. Gréto, komupak ses ve vesnici pochlubila, co jsem tady vyváděla?“

Vykulila na mě oči a němě mlela pusou jako kráva, jak se snažila si vzpomenout. „Já... nikomu! Akorát jsem to říkala Madleně, to je švagrová, ta to určitě nikomu neřekne! Jo, a byla u toho Klotilda, ta s náma chodí do kostela... Ale to jsou hodný a poctivý holky!“

„Tak ti moc děkuju. Příště choď od chalupy k chalupě a říkej to každýmu, abys náhodou někoho nevynechala!“

Vyvalila oči ještě víc a nechápala. „Ale proč, milostpaní? Vždyť se stejně každej všecko dozví!“

Obrátila jsem oči k nebi. „Tannarre!“

Leopard se objevil ve vteřině, nejspíš někde okouněl.

„Máš možnost prokázat mi službu, Tannarre.“ řekla jsem mu potichu. „Jdeme teď spát. Lehneš si před dveře a nedovolíš, aby nás někdo rušil, dokud nevylezem – rozumíš?“

„Samozřejmě – jako vždycky.“

A šla jsem do ložnice. Ostatně, Charry si zasloužil, abych mu tu postel trochu předehřála.

Vstali jsme až večer a měli jsme hlad; v kuchyni jsme kromě matky a Gréty objevili ke svému podivení taky mlynářku a ležel tu jeden ze zachráněných pytlů obilí. Mlynářka se usmívala jako měsíček a zdálo se, že na naši hádku už zapomněla.

„Moje milá! Myslím, že jsem jim dlužna malé odškodnění za všechno, co pro nás udělali – vy i váš milý manžel! Snad jim přijde k potřebě, je to málo, já vím, ale jsme teď úplně ožebračení...“

„Děkuji vám,“ řekla jsem. „Myslím, že byste sami potřebovali pomoci; ujišťuji vás, že Charry vám pomůže, jak jenom bude moci, sama se osobně postarám...“

„No...“ mlynářka se křivě usmála. „To by snad ani nebylo třeba... ale ona by mi mohla pomoct! Vědí, kdyby...“ snížila hlas do spikleneckého šepotu. „Kdyby mohla zařídit, aby spadl barák taky naší sousedce Grünsteinové, té staré drbně šilhavé... Chápejte, maličký kouzlo a... my už bysme se jim dokázali patřičně odměnit...“

Krev se ve mně zpěnila. „Jo takhle to teda je? Vy chcete, abych udělala takovou věc; to se nestydíte?“

„Já... co já?“ mlynářka se očividně polekala. „Já myslela, když jsou ta... čaroděj...“

„A ven! Než se naštvu! Tannarre! Aflargeo! Ao Harrape!“

Trojice šelem vrazila do dveří; mlynářka vyskočila, až porazila židli a s vřískotem: „Čert, čert!“ letěla ze dveří. Chvíli jsem stála mlčky; pak mi ale povolily nohy, já padla na stůl a začala brečet. Přiběhl Charry, objímal mne, líbal, hladil – a mami mu vyprávěla, co se stalo.

„Netrap se, děvčátko moje,“ řekl a pevně mě sevřel. „Takoví už lidé jsou; přišli jsme do zlého světa, víš? Ale neplač – já třebas převrátím celý svět naruby, jen abys neplakala...“

Errata:

09.08.2021 22:47