Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

D'Enghiemův dopis

Tento dopis jsme dostali kurýrní poštou z Arminu; přinesl jej ve vodotěsném pouzdře delfín Darkka a předal stráži na lodi Griissirno, kotvící teď v přístavu. Bertin si s ním nevěděl rady, tak mi ho přinesl. Když jsme pouzdro otevřeli, našli jsme v něm toto vyprávění:

Po odjezdu lodi jsem přenechal většinu svých funkcí Andrejovi, neboť jsem usoudil, že je mnohem schopnější je vykonávat, než já. Mám určité podezření, že jsem se během práce na vypracovávání zákonů státu dopustil některých chyb a omylů, takže jsem často vstupoval do meditace a znovu si připomínal veškeré své počínání. Pokud se mi podařilo objevit některé přestupky, provedu v tom směru patřičné kroky k jejich odčinění.

Před nějakým časem přijel do Bird City jezdec; byl to černý leopard a prohlásil, že se jmenuje Sanmayraq a je poslem Vládce tygrů Wiirrty. Přijal jej Andrej Rastopčenkov jako zástupce císaře a předseda parlamentu, ale Sanmayraq požadoval, abych byl přizván k jednání i já. Ostatně Andrej by mne asi stejně zavolal, protože leopard mu přinesl dopis, napsaný na ovčí kůži krví a drápy; byl psán arminským písmem, které se Andrej doposud nedokázal naučit.

Když jsem přišel, seděl Andrej na bedně za svým stolem a choval se důstojně. Leopard seděl na zemi před stolem s oháňkou ovinutou okolo tlapek a mlčel. Dopis ležel na stole. Vím, co žádá slušnost mezi Arminy, tak jsem usedl na zkřížené nohy naproti leopardovi a pokynul Andrejovi, aby učinil totéž. Nějakou chvíli jsme tak seděli a mlčeli, až Sanmayraq řekl:

„Můj pán, Vládce tygrů Wiirrta, pojal vznešený úmysl navštívit město lidí a prohlédnout si, jak vypadá a zda-li vyhovuje úmyslům a záměrům národů Arminu. Rovněž si přeje zjistit, zda je město výhodné pro obranu proti nepřátelům. Byl by šťasten, kdyby se velitelé města uvolili jej provést a ukázat mu vše, co si bude přát zhlédnout.“

Andrej kývl hlavou, podíval se na mne a potom řekl:

„Myslím, že co chce Vládce tygrů, je v pořádku. Jistě mu rádi vyhovíme. Ovšem je chyba, že nepřijel, dokud zde byl Charry. Ten mu mohl lépe vysvětlit, co a jak.“

„Zajisté, je to určitá chyba. Leč záměry Nejvyššího pána tygrů jsou rozličné, ale vždy správné a i lidé by měli vědět, že Vládce tygrů učiní vždy to, co je nejlepší pro něho a celý tygří národ. Nevím, z jakého důvodu se rozhodl zmeškat odjezd Pána Země i Nebe.“

„No jistě,“ řekl Andrej. „Ale musíš uznat, že je to od něj schválnost. Pokud vím, poslal mu Charry za tu dobu tři zprávy, ve kterých ho informoval, co se děje. Kromě toho mu posílal dopisy Aflargeo, nehledě na to, že se tu neustále motala spousta tygrů, kteří pendlovali mezi vaším městem a Bird City! Snad by bylo Vládce neubylo, kdyby se přišel podívat včas! Musíš uznat, že to vypadá, jako kdyby se s Charrym setkat nechtěl. Nevím, co si o tom mám myslet...“

„Rovněž nevím, co si mám myslet. Ovšem na rozdíl od tebe se na to neptám, neboť vím, že se dozvím vše, co bude třeba, ve chvíli, která pro to bude nejvhodnější.“

„No dobře!“ nasupil se Andrej. „Možná se ti nelíbí, že se tak vyptávám! Ale uvědom si, že jsem zástupcem císaře na dobu, po kterou tady není. Mám odpovědnost za osud země a mám taky právo se ptát na záměry jednoho z nejvyšších hodnostářů říše! Ať mi promine, jestli jsem ho urazil!“

„Zdá se, že parlament zakázal veškeré urážky,“ řekl Sanmayraq a jedním okem úkosem pohlédl na mne. „Vládce tygrů nebude uražen a nebude se na nikoho zlobit. Vládce si pouze přeje, abys byl připraven na jeho návštěvu, která se bude konat za několik dní.“

„Jsem připraven vždycky! Ať je pan Wiirrta naprosto klidný.“

„Děkuji. Snad bys mohl přečíst dopis, který jsem přinesl...“

„Nemohl, protože to nerozluštím! Ludvíku, buď tak laskav a zkus přeložit...“

Vzal jsem tu ovčí kůži a rozvinul ji na zemi. Bylo to napsáno dost příšerně, ovšem co může člověk chtít od tygra?

„Wiirrta, Pán Všech Pruhů Džungle, zdraví zástupce Pána Nebe a Země a prosí, aby byla jeho slova přijata s nejvyšší vážností, s vědomím, že ústy Pána Všech Pruhů Džungle klade svoje požadavky celý tygří národ.

Wiirrta s radostí přijal zprávu, že Charry de Guyrlayowe, Pán Života a Smrti, postavil na severním pobřeží město, které nazval Bird City a že v něm usadil lidi, které si přivezl ze své cesty do Onoho světa; tygři zpravili Vládce o tom, že toto město stalo se velikým a krásným a že by oko Vládce spočinulo se zalíbením na jeho stavbách i zařízení. Proto se Vládce rozhodl splnit vůli svých bratří a navštívit je v jejich obydlích, aby se s nimi seznámil a aby svou nejvyšší mocí podpořil jejich usilování.

Vládce Wiirrta souhlasí s tím, aby lidé, kteří jsou toho hodni, získali právo žít v Arminu jako jeho občané; souhlasí se vším, co tlumočil lidem jeho milovaný syn Aflargeo a přeje si, aby bylo, jak bylo stanoveno Vládcem Nebe a Země.

Vládce Wiirrta přijde.“

Andrej hleděl na Wiirrtův dopis a kroutil trochu hlavou.

„Byly snad nějaké pochybnosti o tom, zda mají být lidé přijati do Arminu?“ ptal se leoparda.

Černý leopard chvíli mlčel; pak řekl:

„Mnozí, zvláště ti, kdo byli proti Charrymu, jsou i proti jiným lidem. Další, kterých je mnoho, si přejí přesvědčit se, jací jsou lidé, kteří přišli. Hrabě Wärnagga, jaguár z Lassertu, pravil, že přijde a zabije každého, kdo nebude dobrý; neboť jakkoliv kníže Ao Harrap povolil lidem žít v Arminu, nechtěl jistě ohrozit jeho bezpečnost; a hrabě Wärnagga musí zjistit osobně, kdo z lidí je hoden cti být občanem Arminu.“

„Moc by mě zajímalo, jak může nějaký hrabě a ještě k tomu jaguár poznat, kdo je dobrý a kdo špatný! To přece nepoznáš na člověku ani za sto let, a můžeš s ním denně žít v jedné místnosti!“

Zdálo se, že se na leopardově černé tváři objevil úsměšek; dokonce mi připadalo, že je to úsměšek pohrdavý. „Vy lidé nepoznáte samozřejmě nic. My Armini víme, kdo je dobrý a kdo je zlý. Poznáme charakter člověka!“

„Opravdu? Tak mi řekni, jak hodnotíš nás dva! Řekni to; neboj se, že se na tebe budeme zlobit!“

Leopard Sanmayraq chvíli uvažoval; vstal, přistoupil k Andrejovi a dotkl se čenichem jeho tváře.

„Ty, bratře, jsi dobrý. Jsi člověk, který miluje jiné lidi; i ostatní tvory, kteří jsou na této zemi a přeje si prokazovat jim dobrodiní. Každý, kdo k tobě přijde, je ihned tvým přítelem; jsi ochoten nasadit život za toho, kdo to potřebuje, i kdyby to byl člověk, který toho není hoden. Mluvíš zostra, zlobíš se a bojoval jsi proti nepřátelům; ale litoval jsi toho boje, neboť tvá duše tíhne k dobrému. Slyšel jsem, že jsi zastáncem názoru, že je třeba zabít všechny vládce lidí; ale při tom, ačkoliv je nenávidíš, každého z nich osobně lituješ a kdybys měl možnost posedět s ním chvíli nad dobrou večeří, poznat jeho ženu a děti, posoudit, jaký skutečně je, byl bys jeho přítelem a odsuzoval lidi, kteří mu chtějí ublížit. Jsi dobrý člověk, bratře.“

„To je lichotivé,“ řekl Andrej. „Ačkoliv po politické stránce neúnosné. Nemůžeš chtít, abych se smířil s nepřáteli; jsem jejich protivník a i kdyby mne k sobě car tisíckrát za sebou zval, nebyl bych s ním kamarád! Ale co Ludvík?“

Leopard se obrátil ke mně a jeho oči zaplály studeným zlatým světlem. Přistoupil blíž a dotkl se čenichem; cítil jsem na tváři jeho horký dech.

„Ty, bratře, nejsi dobrý člověk. Jsi zlý jako šelma, zlý jako jaguár, zlý... jako já. Lidé ti hodně ublížili, protože jsi je měl rád. I teď je máš rád, všechny dohromady, ale každý jedinec, se kterým se setkáváš, je ti podezřelý, máš proti němu výhrady; bojíš se, že ti ublíží a stane se tvým nepřítelem. Vážíš zásluhy a viny lidí; odměňuješ a trestáš. Vina, kterou člověk nosí s sebou, je pro tebe zločinem. Nikdy neodpustíš tomu, kdo ublížil a vždy potrestáš toho, kdo si to zaslouží. Tvá ruka se zbarvila krví nepřítele; a tys byl šťasten, neboť jsi zbavil svět jednoho představitele zla. Jsi tvrdý a nelítostný, odhodlaný zničit zlo. A jsi součástí zla, jež ničí nepřítel v řadách tvých přátel.“

Neřekl jsem nic, zato Andrej se zasmál: „Co ty na to, Ludvíku? Necháš si to líbit?“

„Má pravdu. Jsem takový, nezastírám to.“

„To tedy nechápu! Sanmayraqu, možná kdysi byl bratr Ludvík takový, jak říkáš. Ale od doby, kdy přišel do Arminu, nezabil ani myš a žije podle nejpřísnějších asketických zákonů! Nekouří, nepije alkohol, dokonce ani nejí maso, aby nezpůsobil smrt žádné živé bytosti! Modlí se celé dny, medituje nebo učí děti, aby byly lepší než jejich rodiče. Všichni ho považujeme za svatého...“

„Já jsem neřekl, co dělá. Řekl jsem, jaký je.“

„Ale on říká pravdu, Andreji! Všechno, co říkáš, dělám proto, abych se zbavil svých zlých skutků. Snad mi může být omluvou, že jsem vždy konal jen spravedlnost; že jsem neublížil nevinnému!“

„Já vím,“ řekl Sanmayraq. „Ty jsi spravedlnost, bratře. Nejvyšší spravedlnost; tak jako každá tlapa, která zabíjí. Avšak bratr Andrej se domnívá, že není správné zabít; lepší je vyčkat, odpustit, dát milost.“

„Jednou v životě jsem dal milost nepříteli. Na tuto moji slabou chvíli doplatili jiní, protože ten, kdo dostal tuto milost, si ji nezasloužil. Byl i nadále zlý a špatný. Neučinil jsem dobře, vím to – proto jsem opatrný.“

„Já vím, bratře.“ řekl černý leopard opět s tím úsměvem.

„Pokud máš o mně takové mínění, potom nechápu, proč jsi chtěl, abych byl přítomen tvé návštěvě u Andreje!“

„Je to přání Vládce. Navíc si Wiirrta přeje, abys ho právě ty doprovázel po městě a ukázal mu je. Možná bude Vládce chtít, abys jej doprovodil i na jih, do města Aurrgharru.“

„Já? Ale proč to chce, když jsem takový, jak jsi řekl?“

„Právě proto.“ odpověděl Sanmayraq a v jeho chladných zlatých očích bleskl zelenavý plamínek. Byl to výsměch nebo nějaký tajný záměr? V té době jsem to nemohl odhadnout.

Leopard odjel ještě před setměním; společně s Andrejem jsme prošli město i pevnost a všechno probrali, co by se mohlo našim hostům znelíbit. Nenalezli jsme však žádných závad, tak jsme šli s klidným svědomím spát.

Za tři dny přijela do Bird City tygří delegace; znal jsem už z vyprávění tygřího Vládce Wiirrtu, ale netušil jsem, že je tak ohromný, s tak běloskvoucí kožešinou. Jel na bílém koni, veliký, vážný a důstojný, seděl na červeně obarvené kůži trochu nahrben, opíraje se předními tlapami o jeho kohoutek. Nedíval se napravo ani nalevo a zdálo se, že hledí jen na uši svého koně; při bedlivějším pozorování jsem postřehl, že občas otočí zrak tam i onam, aniž by pohnul tváří; šelmy mají daleko větší okruh viditelnosti než my a z toho důvodu se často zdá, že nepozorují to, co bychom my z jejich pohledu nemohli vidět.

Vládce doprovázel mladý bílý tygr, zřejmě jeho syn Reggio. Třetím z nich byl tygr mnohem větší než všichni ostatní, s hrbem na hřbetě a dlouhými tesáky, vyčnívajícími zpod přehrnutých pysků hluboko pod spodní čelist. I toho znám z vyprávění: generál Tawarr, velitel tygří armády, nejlepší bojovník mezi pruhovanými a manžel Vládcovy dcery, tygřice Diany. I oni měli pestré sedlové pokrývky z kůže a dlouhé ručnice.

Za nimi potom jelo třicet tygrů ve trojřadu, ozbrojených tu oštěpem, tu luky a šípy, tu vůbec ne. V takovém útvaru vjeli do brány a pokračovali ulicí až k náměstí, kde teprve zastavili před guvernérovým domem.

Vyšli jsme jim s Andrejem vstříc; nechal mluvit mne, protože lépe hovořím arminsky a taky lépe znám zvyklosti a mravy šelem. Obřadně jsem všechny přivítal a požádal je, aby mne následovali na malé občerstvení; upekli jsme zatím dva buvoly a jednoho jim taky nechali syrového; toho slupli jako malinu, s pečeným masem však tolik nespěchali a musím přiznat, že trojice náčelníků, když s námi seděla u stolu, jedla dokonce velmi elegantně a s jistou dávkou noblesnosti.

Po jídle dopřál Vládce svým tygrům odpočinku, oni zalezli do stínu a podřimovali. Wiirrta, Tawarr a Reggio se vydali s námi na obhlídku města a hradu. Ve městě se tygrovi líbilo a všechno velmi chválil; horší to bylo, když jsme přišli do hradu.

„Z jakého důvodu jsou tak velká okna? Proč jsou tak široké chodby, vysoké stropy? Jak chceš bránit takový hrad; není příliš velký na účinnou obranu?“

Reggio počítal kanóny, které jsme měli a prohlásil, že je jich zcela nedostatečný počet a jsou špatným směrem nastaveny, neboť nemohou obsáhnout celou deltu Charraggu. Navíc měl Wiirrta ostré námitky proti tomu, že ze strany města a vnitrozemí není hrad příliš silně opevněn.

„Nesouhlasím s tím!“ řekl kategoricky. „Nařizuji, aby byla také vnitřní strana opevněna tak, aby odolala každému útoku!“

„Snad přece nepřítel nebude útočit z města!“ namítal Andrej. „Ve městě žijí jenom naši lidé!“

„Často se už stalo, že nepřítel přišel odtamtud, odkud jsme to nejméně čekali! Co kdyby vstoupil na půdu Arminu jinde a přišel k městu po souši? Co budeš pak dělat – střílet na opačnou stranu? Ne, bratři, nesouhlasím s takovým postupem! Dej opevnit všechny strany hradu!“

„No dobrá!“ Andrej se nechtěl s neústupnou šelmou dohadovat. „Hrad stejně není úplně hotov...“

„Není hotov?“ zeptal se Wiirrta překvapeně. „Jak je to možné? Cožpak jste si stavěli doupata dřív, než jste postavili obrannou pevnost? Odvážili jste se stavět dříve domky ze dřeva a hlíny než kamenný hrad?“

„No ano! Proč bychom napřed stavěli hrad a teprve pak domy?“

Wiirrta potřásl nevěřícně hlavou. „Obdivuji se vaší odvaze, bratři! Chcete žít ve stínu hradu, který vás nedokáže chránit před nepřáteli? Nebojíte se vychovávat svá mláďata na místě, které může nepřítel zničit jediným útokem? To tedy vskutku potom máte větší statečnost než my!“

„Přece nám snad nehrozí žádné nebezpečí!“

„Žádné nebezpečí?“ Wiirrta zvedl přední tlapy k obloze jako by přivolával Boha na pomoc. „Každým dnem může nejkrvelačnější nepřítel ze všech nepřátel přijít zničit toto město i s jeho nedokonalým hradem! Každým dnem vám hrozí smrt; vy se odvažujete nebát se nepřátel a žít pod hradem, který není dostavěn!“

„Jaké nepřátele to myslíš?“

„Lidi! Lidi z Vnějšího světa, kteří se vrhnou na Armin jako hejno supů na mršinu! Lidi, kteří přijdou, aby nám ukradli naši zemi, jako se to stalo všude jinde! Cožpak si neuvědomuješ, bratře, že lidé se dozvědí o Arminu a přijdou?“

Andrej potřásal nedůvěřivě hlavou.

„Co si myslíš ty, bratře?“ obrátil se na mne Reggio. „Hrozí Arminu nebezpečí od lidí?“

„Ano. Hrozí zkáza, zničení, poplenění a zabrání od nepřátel.“

„Tak!“ řekl Wiirrta. „Griissirno měl pravdu. Charry měl pravdu, když nás varoval. Všichni mají pravdu; jenom ty, bratře, zavíráš oči a nechceš vidět, co se děje kolem tebe!“

„Taky já jsem člověk!“ namítal Andrej. „I Ludvík a všichni, kdo žijí v tomto městě. I Charry je člověk! Od nás přece nehrozí Arminu nebezpečí!“

„To ne. Charry ví, co má činit; pozval sem vás, protože se mu zdá vhodné, abyste tady byli. Vím, kdo jste; jste ti, kdo nemohou žít mezi lidmi, protože se dopustili přečinů proti zákonům lidí, ale neporušili náš zákon. Bojovali jste proti svým vládcům, zabíjeli nepřátele, měli jiný názor než smečková rada. Jste vyhnanci, kteří nemají vlast; Charry si přál, abyste ji nalezli tady. Dali jsme vám ji, protože si to přál Charry, který ví, co činí. A co děláte vy – nedostavíte ani hrad, která vás má bránit proti nepřátelům z vaší krve! Nepřipravujete se na boj o svou svobodu; neděláte nic, abyste se ubránili smrti a záhubě!“

„Tos měl říct Charrymu, když tady byl! On je Vládce, měl rozhodnout...“

„Chtěl jsem, aby Charry přijel ke mně do Aurrgharru. Ale potom jsem se rozhodl, že se s ním už nesetkám. Charry by byl určitě chtěl zůstat ještě déle v Arminu; ale já jsem si přál, aby odešel co nejdřív mezi lidi. Čas spěchá, bratři; a zavírat oči před nebezpečím je to nejnebezpečnější.“

Andrej už mlčel – Wiirrta se obrátil ke mně: „Bratře, nečekej vždy, až ti řekneme; promluv sám, co soudíš o té které otázce. Tvůj názor je zajímavý a chceme ho znát!“

„Možná. Ovšem doposud nevím, jaké záměry mají tygři s touto zemí. Přejete si, aby tu byli lidé?“

„Ano. Přejeme si to natolik, že proto hodláme zlomit odpor většiny národa, která si to nepřeje.“

„Nerozumím. To znamená, že v Arminu jsou síly, které si nepřejí, aby se zde trvale usadili lidé?“

„A ty o tom pochybuješ? Zatím se hovořilo o každém člověku zvlášť, když přišel. Charry si dal odsouhlasit přijetí každého jedince svými šelmami. Aflargeo je můj syn, má právo mluvit za tygry; Tannarrwaghirr je zástupce leopardího národa, Ao Harrap dokonce kníže jaguárů! Mají právo říct k tomu své, souhlasit s vaším životem v naší zemi. Také ostatní šelmy schválily to, že tady jste. Avšak to stále ještě platí jen pro vás osobně; ne pro lidi jako celek.“

„Já to nechápu!“ řekl Andrej. „Možná je to na mě moc složité, ale kdyby to bylo tak, jak říkáš, pak bychom byli trvale trpěnými příživníky u šelem a celý náš stát by byl k ničemu! Kolonizace, kterou jsme tak skvěle propracovali, by se stala podmíněnou souhlasem šelem; bez jejich vědomí by nebylo možné sem nikoho přistěhovat! Dokonce by bylo možné, aby nás nějaký tygří náčelník jen tak z ničeho nic vyhnal na moře, kdybychom se mu znelíbili!“

Wiirrta poslouchal s nakloněnou hlavou. Když Andrej skončil, starý tygr několikrát tou těžkou hlavou potřásl a pak řekl: „Ano, bratře, máš pravdu.“

„Pravdu?“ Andrej se málem na tygra vrhl. „Mám pravdu, že jsme tu pořád ještě něco jako trpění nepřátelé?“

„Jste naši bratři,“ řekl Wiirrta trpělivě. „Ale přesto je mezi tygry ještě mnoho takových, kteří nemají důvěru k lidem; kteří je dokonce nenávidí a chtějí, abychom vás vyhnali. Těch je hodně, víc než nás; avšak většina souhlasí s těmi lidmi, které osobně znají. Pouze nechtějí žádné další.“

„Žádné další...“ Andrej pokrčil rameny. „Proboha, ale pak by to usnulo na mrtvém bodě! Samozřejmě budou muset přijít další lidé! Jsou tady děti; budou si chtít najít partnery a pokud je nebudou mít tady, budou si je hledat ve světě – pak případní další lidé, které seženeš ty, Ludvíku...“

Wiirrta pokýval zvolna hlavou. „Tak soudí mnozí tygři. Já ne. Já si přeji, aby bylo povoleno stěhovat se sem všem lidem, kteří budou dosti dobří, aby byli našimi bratry. Neznepokojím se, dokud lidí nebude víc než šelem.“

„Hezké od tebe!“ řekl Andrej. „Co ty na to, Ludvíku?“

„Myslím, že bychom měli respektovat přání původních obyvatel země. Přejí-li si tygři, abychom odešli, možná by bylo lépe odejít. Tygrů je mnoho a mohou podepřít svá přání i mocí. Chceš vystavit ženy a děti nebezpečí povstání šelem proti Charrymu, proti Wiirrtovi a proti nám? A takové povstání se může docela snadno odehrát, jestli tomu rozumím!“

„Ne,“ řekl Wiirrta. „To se nemůže stát. Zatím jsem se zaručil za všechny, kdo tady jsou a koho Charry ještě přivede ze světa. Tygři žádali, aby se Charry vrátil do Aurrgharru a podal jim zprávu o tom, proč sem přivedl lidi a jak si to představuje; pak že rozhodnou oni sami, právem většiny. Rozhodl jsem však, aby se Charry nevracel; kdyby se dostal do sporu s tygry, mohlo by to trvat hodně dlouho, než by jim rozmluvil jejich podivné názory. Rozhodl jsem takto:

Lidé, kteří si to přejí, se mohou přistěhovat do Arminu; ale my máme právo kontrolovat je a odmítnout toho, kdo se nám nebude líbit. Umíme zjistit, je-li člověk dobrý nebo špatný; vy lidé to nevíte, ale my ano. Nemohu vám vysvětlit, jak to poznáme; ale víme to a zjistíme to. Seznáme-li, že člověk, s nímž se setkáme, je nebezpečím pro naši vlast, dáme mu možnost, aby opustil Armin. Když neuposlechne, potom zemře. Tak rozhodli tygři.“

„To je ale velmi špatné rozhodnutí!“ řekl Andrej. „Co když na to doplatí někdo úplně nevinný? Jak můžete zabít člověka jen proto, že se vám zdá být zlý?“

„Můžeme,“ řekl tygr Reggio. „Máme snad vystavit nebezpečí naše tygřice a tygřata? Máme šetřit lidi, kteří nás ohrožují? Ne! Zničíme je tak, jako Charry zničil nepřátele, kteří měli v držení jeho loď. Byli to zločinci, byli zlí a my to víme – Charry je pobil a my jsme bojovali s ním. To bylo správné; tak to učiníme i s ostatními zlými lidmi!“

„Bude tak, jak řekl můj syn!“ pravil Wiirrta. „My jsme nejvyšší spravedlnost této země; kdo přijde jako přítel, nalezne domov, aby zde žil. Ale kdo přijde jako nepřítel, zločinec, uchvatitel této země, nalezne tady smrt.“

„Tak bude po všechny věky!“ dodal tygr Tawarr hlubokým hlasem a výhružně si olízl dlouhatánské špičáky.

„S tím souhlasím,“ řekl Andrej. „I pro nás by byli nebezpečím lidé, kteří by přišli se zlým úmyslem. Nevím, zda je vám známo, jak probíhalo osídlování jiných zemí. Za dobrými lidmi, osadníky, farmáři, pěstiteli dobytka přišli vždy lidé špatní, kteří chtěli žít na jejich úkor. Proti těm postavíme sami ozbrojené muže, kteří budou bránit naše vlastnictví proti jejich zločinným choutkám. Tygři se nemusí obávat, že by nějaký ničema mohl chtít poškodit jejich práva.“

„Tygři se nikdy ničeho nebojí! Obrana zájmů lidí je věc lidí, bratři, my vám do ní nebudeme zasahovat. Postavíme se jen proti těm, kdo napadnou nás. A ty zničíme, jak je naší povinností. Bez ohledu na to, co si o tom budou myslet lidé.“

„My budeme samozřejmě souhlasit! Není dovoleno ubližovat šelmám Arminu; je na to dokonce zákon!“

„Vytvořili jste zákon? To je správné. Suďte podle svých zákonů; my budeme soudit podle našich.“

„Ale to přece ne! Musí být jeden zákon, pro nás i pro vás! Spravedlnost musí být jenom jedna!“

„Je jedna. My jsme spravedlnost. Jsme nekonečně spravedliví; my sami, naše mysl a naše srdce jsou spravedlnost!“

„Vy lidé jste si dali zákony, ty jste napsali na papír a čtete je lidem, aby věděli, co mají činit, co je správné a co špatné.“ řekl Reggio. „My sami víme, co je správné, protože my všichni známe zákon. Jsme částí všeobsahujícího zákona, proto nemusíme vidět ani slyšet jeho slova. Jsme nejvyšší spravedlnost!“

„Kdyby tomu tak nebylo, nemohli bychom stát nad všemi živými tvory a vládnout jim!“ řekl Tawarr.

Andrej hleděl z jednoho na druhého s velikým údivem. „Ale to přece... to by... To znamená, že nebudete poslouchat naše zákony? Zákony, které stanovili vaši zástupci v našem parlamentě, se kterými souhlasil Aflargeo, Tannarr, Ao Harrap?“

„My všichni souhlasíme se zákony, se kterými souhlasil někdo z nás. Protože každý z nás je součástí všeobecné Spravedlnosti. Ty zákony jsou dobré pro lidi; přejeme jim je a přejeme si, aby se každý řídil podle toho, co jste napsali na papír.“

„Jaký je ten váš zákon? Je jiný než náš?“

„Jakou při mám rozhodnout?“ zajímal se Wiirrta. „Není zákona bez sporu; jaký spor má být řešen?“

„Zatím se nestalo nic, co by mělo být souzeno. Myslel jsem to jako příklad! Co by se třeba stalo tomu, kdo by zabil tygra?“

„Zemře.“ řekl Wiirrta.

„Zemře!“ opakoval Reggio.

„Zemře.“ dodal dunivým basem Tawarr.

„A ten, kdo by zabil nějakého člověka?“

„Jeho život patří vám. Suďte jej dle svého zákona. Rozsudek bude platit.“

„A kdyby tygr zabil člověka? A kdybychom odsoudili toho tygra k trestu smrti?“

„Proč ho zabil? Proč by tygr zabíjel člověka?“

„Například by myslel, že jej tygr ohrožuje a chce jej zabít.“

„Nevím, proč by si to myslel! Tygr je šelma laskavá, vlídná a spravedlivá. Tygr nikdy nezabíjí zbytečně!“

„Třeba by tygr chtěl vzít člověku něco, co mu patří; a člověk by bránil svůj majetek. A tygr by ho zabil!“

Wiirrta chvíli přemýšlel. „Potom by ztratil právo nazývat se tygrem. Zabil by ze zlé vůle, ze zlých příčin, pro které není místo v zákonech. Přestal by být tygrem.“

„Jenom to? Jen takový trest? Není to málo za lidský život?“

„Ne. Kdo přestal být tygrem, nesmí dál žít. Musí zemřít. Ne za trest, ale proto, že na světě nesmí být zlý tygr. Jinak bychom přestali být nejvznešenějšími ze živých tvorů. Byl by tygr, na něhož by bylo možno ukázat a říct: on nejednal čestně! To není možné. To se nesmí stát.“

Andrej sevřel hlavu do dlaní. „Je mnoho lidí, o kterých lze říct taková slova. Vy se domníváte, že bychom je měli zabíjet, jako vy zabíjíte členy svého národa, kteří se proviní?“

„Ty jsi je zabíjel. A neptal ses!“

Andrej zmlkl a odvrátil se.

„Bratře Ludvíku,“ řekl Wiirrta. „Ukaž mu ostrý zahnutý zub, kterým zabíjíš nepřátele pravdy! Ukaž mu tu železnou zbraň, kterou bojuješ! Vyprávěl jsi to mému synovi; tak to řekni taky mně a mým druhům.“

Ukázal jsem jim svoji dýku – tygři ji očichali.

„Charry nemá takový ostrý zahnutý zub!“ řekl Reggio. „Má jiné zbraně. Ale každá zbraň je dobrá, vezme-li život zlému.“

„Proč vlastně jste si přáli, abych byl při tom, když budete jednat s Andrejem?“ ptal jsem se. „Žádali jste výslovně moji přítomnost; a přece mi černý leopard Sanmayraq řekl, že mne považujete za člověka zlé povahy!“

Trojice šelem na mne mlčky hleděla; nůž ležel mezi námi na zemi a mohutný Tawarr po něm co chvíli zašilhal.

„Jsi zlý,“ řekl Wiirrta. „Je v tobě mnoho zla, bratře, protože lidé ti ublížili. Je v tobě více zla než v těch, kteří jsou kolem nás, než v těch lidech. Je v tobě víc zla než v Charrym a Dianě. Jsi ten, kdo se řídí zákony staršími než dnešní svět; zákony krve. Charry, Diana i Andrej se řídí zákonem odpuštění. Pozvali jsme tě proto, abychom ti řekli:

Přejeme si, abys stál u trůnu a mlčel, až bude čas odpouštět nepřátelům. Ale přejeme si, abys promluvil, až bude třeba prolít krev zlých. Přejeme si, aby se nepřátelská rána zastavila o tvoji paži, až paže tvých druhů bude slabá, aby ji odrazila. Přejeme si, abys vedl lidi v této zemi.“

„Cože? Nechápu, co jsi řekl! Mám se stát Vládcem – nebo co?“

„Ne. Budeš jedním z těch, kdo vládnou. Ty, Andrej a žlutý muž zvaný Yamanaki. Buď tím, kdo řekne své slovo a nečeká, až jej požádají. Buď zástupcem a rádcem Vládce, jako oni. Nezapomínej na to, čím ti ublížili lidé; a dej svoje síly do služeb nové země, kterou jsi nazval svojí vlastí. Udělej to, jak jsem řekl!“

„To je velmi zvláštní, oč mne žádáš!“

„Ano. Ale je to nutné.“

„Proč?“

Wiirrta se obrátil k ohromnému tygrovi: „Tawarre, vyprávěj jim o konci říše tharrů!“

Tawarr si nás všechny prohlédl šikmýma šilhavýma očima; olízl si dlouhé špičáky, vyčnívající až pod bradu a začal pomalým, dost těžko srozumitelným hlasem vyprávět; asi se mu špatně hovořilo přes ty dlouhé zuby.

„Můj otec patřil k národu Tharrů; Charry jim říká šavlozubí tygři. Dnes žijí poslední z mých předků na nejvyšších horách této země a nemohou sestoupit dolů do údolí, protože by se udusili v těžkém a silném vzduchu. Jejich svět zanikl; ale my nosíme ve svých srdcích vyprávění o tom, jak k tomu došlo.

V dobách, kdy se tak stalo, vládl Tharrům mocný a moudrý Vládce Althatrran; spolu s ním vládlo šest dalších Tharrů, stejně moudrých a statečných: Onthorrn, Tagharra, Warrnsarrg, Tirrintha, Gorron a Vládcův syn Althirra. Těchto sedm zasedalo v kvádrové síni jejich hlavního města, které stálo tam, kde dnes jsou jenom bažiny. Ve středu Arminu, kde řeka Charragg tvoří slepá koryta a zátočiny. Tam stál palác Vládce Tharrů a Vládce řídil osudy světa ze zlatého trůnu v kvádrové síni tohoto paláce; jeho šest druhů pak leželo na zlatých trůnech po obou stranách jeho trůnu. To bylo sedm nejvyšších Vládců světa; nejmoudřejších Tharrů, kteří byli naživu.

Potom se stalo, že předkové potulných a zlodějských Reortů, skalní lvi s velkou hřívou a krátkými zuby, se rozhodli zaútočit na Armin, protože na národ Tharrů přišly zlé nemoci a Reorti uviděli příležitost zmocnit se zlatého trůnu Vládce Altharrana. Ve velkých smečkách se přihrnuli z ostrova Atl Antisu, zdupali pralesy Gondwany a zničili všechnu starou kulturu Tharrů; potom zaútočili i na Armin. Tehdy řekl Vládce Althatrran:

»Vy, bratři, kteří zasedáte se mnou v této kvádrové síni, vy, kteří jste z vůle národa dosedli na zlaté trůnu; vy, kteří máte právo žádat životy svých poddaných podle své vůle; vy, v nichž žije naše říše, poslouchejte mne: Ačkoliv slovo Tharra je svatý zákon, žádám vás o víc než to slovo; žádám vás o slavnostní přísahu, že budete bránit svoji vlast, jako ji chci bránit já. Že budete v zájmu svého národa bojovat proti nepřátelům do poslední chvíle; a že kdybych padl, jeden z vás, který bude na řadě, povede tento národ tak, jak jsem ho vedl já.«

Tehdy složilo těchto sedm Tharrů v kvádrové síni slavnou přísahu, že raději zemřou, než by nechali národ zahynout pod zuby a drápy Reortů. Potom odjel Vládce Althatrran do boje, aby tam velel, jak mu kázala jeho povinnost. Padl v první řadě zbraní Reorta a jeho kožešina byla uložena v chrámu, jak to žádaly zvyklosti svaté víry.

Po jeho smrti se stal Vládcem silný a schopný Tagharra; také on vyrazil do boje proti Reortům, jak mu kázala povinnost a zahynul v něm. Po něm se stal Vládcem Gorron; tomu se podařilo odrazit záplavu nepřátel a zahnat ji na útěk. Zraněný, leč vítězný se vrátil do kvádrové síně a ulehl na zlatý trůn, aby si olízal rány. Vládl potom ještě sedm měsíců, než bolest a ztráta krve z těžkého zranění udolaly jeho život; zemřel na svém zlatém trůnu a jeho kožešina byla uložena v chrámu k předešlým dvěma.

Zbylí členové Nejvyšší rady zvolili Vládcem Warrnsarrga, nejmoudřejšího z nich; avšak Reorti, když slyšeli, že Gorron, jehož se báli, je mrtev, zaútočili znovu a tentokrát pronikli až do samého srdce světa, na půdu ostrova Arminu. Vstoupili na ni v místech, kde dnes stojíme a útočili ze severu na hlavní město. V boji s nimi padl jako hrdina Warrnsarrg; a i jeho kožešina nalezla svoje místo v chrámu.

Poté požádal Tharr Tirrintha, aby mu byla svěřena důvěra; když mu byla dána, podařilo se mu podruhé vyhnat Reorty od hranic Ostrova. Zničil jejich tlupy na severu země a hnal je až daleko do Indie; teprve odtamtud se vrátil zpátky, aby usedl na svůj zlatý trůn. Dva roky zůstal Armin bez hrozby nepřátelského vpádu; až teprve Zlatý Tesák, divoký náčelník skalních lvů, míšenec Tharra a Reortky, se odvážil znovu vést svoje divoké tlupy proti nám. Tentokrát Tirrintha zahynul v tom boji; a i jeho kožešinu přinesli spolubojovníci do chrámu v hlavním městě.

Zbýval již jenom starý Onthorrn, nejstarší ze všech sedmi členů Nejvyšší rady, vychovatel a rádce prince Althirry; ačkoliv jej princ varoval, rozhodl se stařec Onthorrn splnit svoji povinnost a také on vytáhl proti Reortům; avšak padl v první srážce a krví potvrdil svou přísahu; a jeho kožešina byla přenesena do chrámu.

Ze všech sedmi zbýval už pouze princ Althirra; Tharrové obklopili kvádrovou síň a vyzvali jej, aby chránil svůj národ. Tehdy princ Althirra, Vládce Tharrů, vystoupil a pravil:

»Jako mých šest druhů i já přísahal, že budu chránit vlast až do své smrti! Šest ze sedmi už svoji přísahu vyplnilo; já jsem sedmý. Kdo z vás miluje svoji vlast a chce ji bránit, ať jde se mnou; nemohu jim už slíbit nic jiného než smrt, ale je lépe zemřít, než se dát zavraždit nepřátelskými hordami!«

A vydal se na bitevní pole, kde zemřel za svobodu svého národa; ale nebyl už nikdo, kdo by vzal jeho kožešinu a odnesl ji do chrámu, neboť všichni, kdo byli schopni nosit zbraň, byli s ním. To byl konec říše Tharrů; Althirra byl poslední z jejích Vládců.

Ale Zlatý Tesák, Vládce Reortů, který právě zvítězil a vsadil na svoji hlavu korunu Tharrů, řekl nad mrtvým:

»Byl bych šťasten, kdybych měl takové bratry!«

»Proč, pane náš?« ptali se jeho Reorti.

»Kdyby v dnešní bitvě smrt potkala mne namísto toho tharra, rozprchli byste se jako stádo gazel a ponechali korunu Reortie hyenám a pouštním psům! Ale tito šli jeden po druhém na smrt; každý vstoupil do stopy toho, který šel před ním a kráčel v ní, jak mu kázala povinnost. Škoda, že nevládnu tharrům, kteří jsou tak moudří a stateční!«

Reorti jenom klopili hřívnaté hlavy a mlčeli.

»Obraťte koně, bratři!« řekl Zlatý Tesák. »Nemáme právo zničit zemi, která má tak statečné obránce. Svojí krví vykoupili svobodu této země! Ať žádný Reort už nikdy nenapadne jejich malou statečnou zemi; nemá na to právo!«

A odvedl z Ostrova své lupičské tlupy, aby se již nikdy nevrátil; avšak říše Tharrů byla obrácena v prach a vzpamatovala se z porážky, až když z potomků Tharrů vzniklo vítězné plemeno Tygrů a ovládlo svět.“

Poslouchali jsme jeho vyprávění; Andrej se neklidně vrtěl, snad si představoval ty dávné děje, o nichž Tawarr mluvil. Pak bylo dlouho ticho, až jsem se zeptal: „Proč jsi vyprávěl ten příběh?“

Odpověděl mi Wiirrta – a hned, bez přemýšlení:

„Kdyby Vládce Tharrů byl sám, kdyby nebylo sedm členů Nejvyšší rady, byly by Reortské tlupy zničily Armin hned při prvním útoku a rozdrtily tharry. Plemeno tygrů by nikdy nebylo vzniklo, nebo by bylo navždy pod nadvládou lvů. Proto není správné, aby Vládce byl sám a neměl nikoho, kdo by vzal do ruky jeho korunu, kdyby byl zabit.“

Teprve teď se odmlčel a podíval se na mne a na Andreje:

„Chtěl bych, abyste vy dva byli jedni ze členů Vládcovy rady. Vy dva, Yamanaki a možná ještě další a jiní. Chtěl bych, abys ty byl jeho prvním zástupcem, Ludvíku.“

Nedal jsem najevo žádné překvapení.

„Andreji, co ty o tom soudíš?“

„Pro mne za mne... Ale snad by to měl schválit celý parlament! Klidně ti přenechám zástupnictví; netoužím po hodnostech, ostatně jsem pořád ještě předseda parlamentu. Ty si klidně buď Charryho zástupcem, když chceš.“

„Je to naše přání!“ řekl Wiirrta. „Parlament se skládá jenom z několika lidí – a tygrů jsou desetitisíce! Máme právo tu a tam o něco požádat...“

„Dobře, přijímám. A děkuji vám za důvěru.“

„Tak je to dobře. Jsem šťasten...“

„Jestli chceš, předám ti vládu hned!“ navrhl Andrej.

„Ne,“ řekl Reggio. „Tady budeš vládnout pořád dál ty!“

„A Ludvík? Chceš, aby se odstěhoval někam jinam, nebo co?“

„Ludvík půjde s námi. Do Aurrgharru.“

„Do tygřího města?“ podivil jsem se.

„Ano. Tak rozhodli moudří staří tygři; je třeba, abys poznal všechnu moudrost starých Arminů, vše, co bylo zapsáno pro památku potomkům. Jsi moudrý, umíš číst naše písmo a budeš se moci poučit ze starých textů, kterým ani každý tygr nerozumí. Přejeme si, abys byl mezi námi a naučil se, co je třeba.“

Nestává se často, abych ztratil hlavu; ale teď se mi zatočila! Vědomí, že mohu proniknout k pramenům vědění staršího než lidstvo samo, že budu moci čerpat z kultury národa, který tak miluji a obdivuji, mne zdrtilo; kdybych nebyl dospělým mužem, jásal bych a křičel z plna hrdla radostí, že budu moci pracovat na takovém díle. Ničím jiným mi tygři nemohli způsobit větší radost.

„Wiirrto, víš vůbec, jakou věc jsi mi nabídl? Splnil jsi mi sen, který měly tisíce a desetitisíce lidí v dějinách světa; dal jsi mi možnost proniknout k pramenům nejstarší kultury na světě! Víš, jak fantastická možnost to je?“

„Ne,“ řekl trochu smutně. „Nemohu ti dát možnost číst v knihách prvního kulturního národa této planety, protože ty se potopily s ostrovem Atl Antisem, kolébkou Reortů. Naše knihy jsou staré pouze deset tisíc let, možná o něco více. Snad ti to postačí.“

„Splnil jsi mi největší sen mého života! Víš to?“

„Vím,“ řekl klidně. „My víme všechno.“

Konec třetího dílu.

 5.4.1974

Konec

© 1973 Mojmír Kříž

09.08.2021 22:47

Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-230219: 11/3 v 19:56 na téma Věda: Důkaz paralelního vesmíru? Nacistická mince z roku 2039 v Mexiku vyvolává bizarní teorie https://newstangail24.com/nazi-coin-from-2039-in-mexico-sparks-bizarre-theories Domů Statistiky "Napravovatelé světa (Charry de Guyrlayowe III.)" (komentáře) Téma=Napravovatelé-světa Nahoru! Knihy, úvahy    Nepřihlášení (roboti) nemohou přispívat! 1 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Arminská sága od Mojmíra Kříže. Je to   Téma: Napravovatelé-světa 09.05.2020 v 15:38 id: 1335613 Arminská sága od Mojmíra Kříže. Je to scifi nebo fantasy? Neměl bych to ještě opravit? (Podotýkám, že žánr "Science fiction" se na tomto webu připojuje automaticky ke všemu, co není výslovně označené jinak). Komentáře Víc komentářů tu není. Začátek