Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek

Pážata

magické říše


Pážata-magické-říše

 

(Artefakty v Čechách 10)

Dětská science fiction (od 12 let)

Václav Semerád

© 2019 Václav Semerád

Nakladatelství: Autobus


Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek

Trojlístek

Obsah Dále

Katce toho odpoledne nic nešlo. Domácí úkol, který dnes mimořádně dostali, se jí zdál příliš těžký. Sice něco »vypotila«, prozatím jen nanečisto na kus papíru, ale sama s tím spokojená nebyla. Na tohle jí úča nejspíš řekne »máš to odbyté, za tři!« a doma bude výslech. Ale jak to zařídit, aby to vypadalo lépe?

Zazvonění mobilu znamenalo přece jen vytržení. A navíc to byl kamarád Martin, ten naštěstí umí zvednout náladu.

„Nejdeš ven?“ volal jí vyčkávavě.

„Jo, půjdu,“ slíbila. „Už máš úkol?“

„Že váháš!“ odvětil.

No jo, Martinovi to vždycky šlo lépe, ten už to má jistě načisto v sešitě, i když možná trochu naškrábané. Prostě je to kocour, ví to o něm každý. Jenže krasopis nerozhoduje a obsah má Marťa jistě dokonalý.

„Tak na mě počkejte!“ požádala ho. Nepochybovala, že je s ním před domem i Kryštof.

Dvojčata Kryštof s Martinem chodila vždy spolu. Byla to taková miniparta, jejich maminka jim říkala »demoliční četa« a otec »nadkritické množství«, což, jak se Káťa dozvěděla, byl nějaký termín z oboru atomových bomb. Na ty dva to docela sedělo.

„Budem za barákem!“ řekl ještě Martin a zrušil hovor.

„Mamí!“ zahalekala směrem do obýváku. „Jdu ven!“

„Úkoly máš?“ ozvala se maminčina odpověď.

„Zatím nanečisto, ještě to chci učesat,“ ohlásila. „Až si to trochu víc promyslím, napíšu to načisto.“

„Hlavně na to nezapomeň!“ starala se mamka.

Káťa rychle shodila školní šaty, vyměnila je za starou mikinu a rychle se soukala do kalhot. Nejraději by tak chodila i do školy, jenže mamka byla v tomto směru přísná. Ven si může i ve starých džínách a v mikině s děravým loktem, ale do školy musí chodit »pořádně«. Protesty nemají smysl a nepřijímají se.

„Jak tam budeš dlouho?“ vyhlédla mamka z obýváku.

„Tak do večeře,“ odhadla to Káťa jako vždy.

„Bereš si mobil?“ zeptala se ještě mamka pro jistotu.

„Ne, nechci ho rozbít!“ odvětila. Mobil není kam dát, aby přežil šplhání po stromech a skalách a bez mobilu je nikdo nemůže z »objevitelské výpravy« předčasně odvolat. Kluci jistě taky nechají mobil doma. Ke svolání party je fajn, ale venku by jen překážel.

„Na lince v kuchyni máš svačinu, nenech ji doma. A nedělejte venku alotria!“ napomenula ji mamka.

Ke svačině byl rozkrojený rohlík, uvnitř namazaný máslem a s plátkem... nejspíš šunky.

Zase šunka? pomyslela si Káťa, ale dál neztrácela čas a mikroténový sáček si nacpala do kapsy. Teď se tím nebude zdržovat, kluci čekají.

Seběhla rychle po schodech. Výtah právě jel kamsi do horních pater, než by na něj čekala, bude dole pěšky rychleji. V přízemí se dočkala potvrzení svého odhadu. Doběhla dolů ve stejné chvíli, kdy dolů dojelo protizávaží. Světélko na dveřích výtahu zhaslo, ale Káťa už byla dole, ušetřila tím nejméně dvě minuty. Zadní vchod ani nezkoušela, byl jistě jako vždy zamčený. Musí oběhnout panelák, snad kluky napadne, aby jí šli naproti.

Srazila se s nimi na dolním konci paneláku. Nečekali na ni vzadu, včas jim došlo, že setkání urychlí, když jí půjdou naproti. Kluci už byli také oblečení na ven, oba měli kraťasy a lehké bundičky. Martin měl jako vždycky modrou čepici a Kryštof zelenou, údajně aby je jejich mamka rozeznala na dálku.

„Kam se jde?“ zeptala se jich.

„Jdeme na Everest zakopávat poklad,“ sdělil jí Martin.

„Jaký poklad?“ chtěla vysvětlení.

„Připravili jsme něco,“ chlubil se Kryštof lahvičkou od dětské výživy, do které doma uložili kus novin, pár knoflíků a dokonce jednu pravou korunu.

„Až to někdo za sto let vykopá, ať vidí, čím se v naší době platilo,“ komentoval to zasvěceně Kryštof, když lahvičku pečlivě uzavíral originálním uzávěrem »Hamé«.

Martin držel v ruce dětskou motyčku a Kryštof malý rýč. Na pískoviště by se to hodilo, ale Káťa měla tušení, že to do písku zakopávat nebudou. Mysleli to nějak příliš vážně a to se jí líbilo.

„Tak jdeme, ne?“ pobídla je. „Ať jsme do večeře doma, nebo bude mít mamka řeči!“

Dalšího pobízení ani vysvětlování nebylo třeba, parta věděla, kam půjde a všichni tři se otočili směrem k silnici.


Na »Everest« dorazili za chviličku, nebylo to daleko.

Ta skalka snad ani neměla jméno, ale v dětských očích se nazývala různě. »Everest«, »Mont Blanc«, »Annapurna«, někdy aspoň »Sněžka«. Z vrcholku bylo vidět v dálce sídliště na okraji městečka, blíž byla už jen pole, lesík a kus silnice do hor. Ale nahoru žádná pěšinka nevedla a muselo se poctivě šplhat po mastných čedičových kamenech. Snad to byla kdysi součást nějaké sopky, čedič tomu odpovídal.

Vyšplhali nahoru jako veverky. Kluci to měli těžší, nesli »poklad« a nářadí, ale Kateřině nic z toho nesvěřili. Je to přece holka a oni jsou džentlmeni. Kateřině to podle situace někdy vadilo, jindy ne. Teď jí to například nevadilo. Přece jen než vyšplhali nahoru, dýchali jako tři parní lokomotivy.

„Co kdybysme nechali poklad tady?“ navrhl Kryštof.

„Řekli jsme »zakopat«, tak zakopat,“ namítl brácha. „Tady se kopat nedá!“

„Zejména ne dětským nářadím,“ souhlasila Káťa. „Na pískovišti by to šlo jistě líp, ale tady do skály si neškrtneš.“

„Nemusíme to zakopávat,“ bránil svůj nápad Kryštof. „Může to být jako »vrcholová kniha«, ne? Ta leží na každém pořádném kopci a zapisují se do ní všichni, kdo tam vylezli.“

„Vrcholová kniha musí být kniha, nebo aspoň sešitek,“ vrtěl hlavou Martin. „Můžeš nějaký koupit, ale dáme ho sem až příště. Poklad zkrátka zakopeme dole pod skalou.“

Cesta dolů se zdá vždycky snadnější než výstup nahoru, ale ve skutečnosti to tak nemusí být, zejména když čedič nepříjemně klouže. Kryštof se trochu podsmekl a koleno se mu hned zalilo krví. Čedič vypadá jako hladký, ale když po něm přejedete holým kolenem, odřete se skoro stejně jako na jiném kamení.

Konečně byli dole. Ne úplně, protože úplně dole vedla silnice, ale ve výši prvního patra nad asfaltem byla skalní římsa. Trojlístek po ní opatrně přešel stranou, kde skála ustupovala od silnice. Tady už byla hlína, kam by se dal »poklad« zakopat.

Martin si ale postavil hlavu a že musí jít ještě dál.

„Tady to vyorá traktor,“ tvrdil.

„Blázníš?“ zaťukal si Kryštof na čelo. „Kde by se tady na tomhle kousku otočil?“

Měl jistě pravdu, ale Martin trval na svém, že poklad musí zakopat dál od silnice.

Štěstí jim ale přálo a našli místečko, které vypadalo jako ideální. Přístup traktorů k němu chránil mohutný dub, stojící v blízkosti skály, tak dva metry od jejího úpatí. Byla tu hlína, kopat tu snad půjde.

„Tady to zakopeme!“ řekl Martin tónem nepřipouštějícím odmlouvání. Tak nějak rozhodl o umístění pokladu věhlasný pirát kapitán Flint. Námořníci, co tam s ním nesli truhličku zlaťáků, se neodvážili ani ceknout. Nebylo jim to ale nic platné, kapitán Flint se k lodi vrátil sám a kostry námořníků posloužily jako směrovky k pokladu. Přece by si to Robert Louis Stevenson v knize »Ostrov pokladů« nevymýšlel!

Martin se obrátil čelem ke svahu a začal motyčkou kopat. Zdálo se mu, že směrem do svahu je hlína jaksi měkčí či co... Kryštof zprvu jen přihlížel, ale když se Martinovi podařilo nakypřit dost hlíny, zavrčel, aby ho už brácha pustil k dílu. Martin mu vyhověl a Kryštof začal hloubit rýčem šikmo do svahu díru. Káťa zatím opatrovala »poklad«, neb oba kluci potřebovali volné ruce, takže tu vzácnost svěřili do péče kamarádky.

Hlína byla opravdu měkká a motyčka i rýč se do ní s chutí zakusovaly. Kluci se střídali a stranou se zvětšoval kopeček odházené hlíny.

„Už by to snad stačilo, ne?“ začal reptat Kryštof.

Zdálo se mu, že je jáma ve svahu už dost hluboká. Je to až příliš velká čest pro jednu sklenici od výživy »Hamé«!

„Ještě kousek!“ odvětil Martin a zase začal kopat.

„Tak si to odhazuj sám!“ vzepřel se Kryštof, zrovna když na něho vyšla řada.

„Srabe!“ zavrčel Martin a převzal od brášky rýč.

Jenže v té chvíli rýč o cosi zazvonil.

„Hele, jsme na skále!“ komentoval to Martin. Samotného ho to potěšilo, neboť už byli oba udýchaní a pomyšlení, že se bude dřít sám, mu elánu nepřidávalo.

„No vidíš, dyť jsem ti to říkal!“ připomněl se Kryštof.

Martin však nemohl jen tak přiznat bráchovi, že měl pravdu a že další práce už je zbytečná.

„Ještě to trochu začistím,“ řekl, aby měl poslední slovo a poslední kus práce byl jeho dílem.

Začal rýčem odškrabávat skálu, jenže se náhle sehnul a strčil hlavu do jámy.

„Týývole!“ řekl a ohlédl se na bráchu. „To není skála!“

„Co by to mělo být?“ načuřil se Kryštof.

„To je... to je... okované dřevo!“ řekl Martin.

„Poklad! A pravý!“ dodal, aby to bylo oběma jasné.

 


Obsah Dále
Errata:

19.07.2021 18:22