Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Okované dřevo

Kryštof se ovšem také hned hrnul, aby to viděl na vlastní oči a Káťa zalitovala, že už se tam nevejde. Ale snad ji kluci k tomu pustí, nebudou tam přece čučet věčně.

Martin odhrabal ještě trochu hlíny, aby odhalil spodní okraj té věci, ale na spodní okraj vůbec nenarazil. Teď už ale bylo jasné, že to není nic přírodního. Ten předmět vypadal jako hodně staré dřevo, pobité na okrajích železnými pláty. Držely je na tom dřevě buď nýty nebo hřebíky, jediné, co bylo jasné, bylo že to je zcela jistě umělý lidský výtvor.

Nejasné naopak bylo, kde se tu v té hlíně vzal? Jako by to byl opravdu nějaký starý poklad! Kdo ho sem ale uložil? Nějaký kupec, nebo někdo z okolí? Pět kilometrů odtud stál starý hrad, či přesněji ruina hradu. Kluci i Káťa už na něm byli, ale byl trochu daleko a nestálo to za cestu. Bylo tam jen pár zdí a uprostřed zbytky ohniště, pochopitelně ne z doby, kdy hrad vévodil okolí, ale od trampů, kteří si tam jezdili do příhodného prostředí opéci pár buřtů a zazpívat o Bílé paní na hradě Okoři. Tam by se kluci ani Káťa pokladu nedivili. Ale tady to bylo od hradu přece jen daleko. Kdyby poklad schovával hradní pán, našel by si spoustu bližších skrýší. A nemusel by ani vraždit všechny, kdo o pokladu věděli, jako to bylo zvykem u pirátů, zejména když byl kapitánem starý ukrutný Flint, postrach všech moří.

A teprve teď se oba kluci s obnovenou vervou pustili do kopání, hrabání a odklízení hlíny. Jenže jak se dostávali hlouběji, objevily se jim na rukou puchýře, neboť na dětském nářadí se už podepsala povětrnost, lak na rukojetích oprýskal a ty byly drsné.

„Týýbrďo, tohle je fuška na rok!“ ulevil si Kryštof, když zase odpadl. „To do večeře nestihneme!“

„Káťo, podívej se kolem, jestli nenajdeš něco, čím by se ta jáma dala do zítřka zamaskovat!“ pověřil Martin Káťu úkolem.

Káťa opatrně odložila sklenici »Hamé« s »pokladem«, začala šmejdit po okolí a zakrátko přitáhla starou pneumatiku.

„Spadla jsi z jahody naznak?“ pokáral ji Kryštof. „Tím chceš něco zakrývat?“

„Ale vejde se to tam,“ hájila Káťa svůj nález. „Navrch dám něco jiného. Kus odsud je stará skládka, tam se toho najde!“

Zatímco hledala něco na zamaskování jámy, odhrabali kluci další kus toho dřeva. Jenže se ukazovalo, že je to příliš velké na truhličku, v jaké ukládali poklady piráti na ostrovech. Kdyby to byla truhla, už by ji dva silní chlapi těžko unesli, zejména kdyby byla plná zlata. Zlato je totiž těžký kov a takhle velká truhla, plná zlata, by musela vážit... kdo ví, možná i metrák! A to už jeden člověk těžko unese, natož aby to na úpatí skal zahrabával. I když na druhou stranu, kdo by tady něco zahrabával, nedělal by to s dětským nářadím, vhodným tak na pískoviště.

„A je to vůbec truhla?“ napadlo najednou Kryštofa. Podezření bylo na místě. Truhla by snad měla nahoře něco jako víko. Tohle dřevo nahoře končilo rovně, ani nebylo shora pobité železem.

„Hele!“ napadlo něco Martina.

Ukázalo se, co mohli očekávat hned od začátku, že to dřevo je nacucané vodou, díky tomu změklo a špička rýče se do něj snadno zaboří. A kování bylo už také zrezivělé. Když Martin pod železný plát narval motyčku a trochu zapáčil, zrezivělé železo puklo a jeho okraje se rozšklebily do stran.

„Mám nápad!“ řekl Martin. „Vykopat to bude fuška na rok, ale když dřevo i plechy jen odlámeme, dostaneme se dovnitř, ani to nemusíme vykopávat.“

„Jako kasaři do kasy!“ dodala Káťa, neboť si nedávno četla Čapkovy povídky o kasařích.

Nápad byl jistě dobrý, jenže když se Martin pokusil odlomit další kus zrezivělého kování, ozvalo se slabé křupnutí a motyčka se ulomila. Na těžkou práci a neurvalé zacházení nebyla stavěná.

„A jsme v prdeli!“ komentoval to Kryštof sprostě.

„Nechci slyšet ty řeči doma!“ povzdychl si i Martin.

„A co?“ omlouvala to Káťa. „Když to nevydrželo, byl to asi nějaký zmetek!“

Tak to obvykle komentoval její táta, když mu něco pod rukama křuplo a rozlomilo se. Naposledy, když u toho Káťa byla, to byl hrneček na kávu.

„Co se dá dělat!“ řekl Kryštof. „Máš něco na zakrytí té jámy, Káťo?“

„Počkej, už to skoro mám!“ zarazil oba Martin.

Posadil se tak, aby se oběma nohama opřel o dolní okraj dřeva a rukama začal cloumat jeho horním okrajem. Staré dřevo, nacucané vodou, začalo povolovat a kovové pláty na něm už byly dávno zrezivělé. Ozvalo se krátké zapraštění. Znělo spíš kovově než dřevěně, ale Martinovi zůstal v ruce kus dřeva. Martin vylomený kus odhodil za sebe a rukou nedočkavě vjel do tmavého otvoru.

„Je tam něco?“ zeptali se ho současně Kryštof s Káťou.

„Nic,“ řekl zklamaně Martin. „Prázdno. Mám dojem, že to vůbec není truhla s pokladem.“

„Co je to tedy?“ dorážel na něho Kryštof.

„Dveře do sklípku,“ řekl Martin zklamaně.

Bylo by to zklamání, kdyby Káťu něco nenapadlo.

„Hele, kluci, nezdá se mi to,“ řekla zamyšleně. „Jaké dveře do sklípku? Ukažte mi někoho, kdo si udělá sklípek tak daleko od stavení! Vždyť tady široko daleko nikdo nebydlí! A navíc zahází vchod hlínou! To není logické!“

„Podle holčičí logiky možná,“ řekl Kryštof. „Jenže když si k tomu přidáš, jak se ty dveře skoro rozpadají, vyjde ti, že jsou nepochybně hodně staré. Kdo ví, jestli tu v době před Třicetiletou válkou nestála celá osada? V dějepise se píše, že tehdy víc vesnic zmizelo a už je nikdo neobnovil. Tady kolem mohlo být hnedle několik chalup a sklípek patřil k jedné z nich. Ale pořád je to jen sklípek ve skále!“

„Kdyby to opravdu pocházelo z Třicetileté války, byl by to zajímavý archeologický nález,“ řekl Martin.

„Nehledě na práci se zahazováním vchodu hlínou,“ přidala Káťa. „Jako kdyby chtěl, aby se na ten sklípek hned nepřišlo.“

„Tu hlínu sem mohl časem navát vítr,“ namítl Kryštof. „Nebo se sem svezla shora ze skály.“

„Ale v každém případě to vypadá, že ten sklípek není z naší doby,“ pokračovala Káťa. „A co když to byl fakt nějaký úkryt cenností? Zajímalo by mě, co je uvnitř.“

„Nemáme baterku,“ namítl Kryštof. „Teď bych to jen něčím zaházel, ani to nemusí být hlína, stačí nalámané větve. Zítra je sobota, přijdeme hned ráno, přineseme si baterku a nějaké nářadí. Možná bysme si mohli od táty vypůjčit pilku.“

„No, nevím, nevím,“ nezdálo se Martinovi. „Tátovu pilku? To těžko! Táta nám ho nepůjčí.“

„Můžeme si ji půjčit bez ptaní,“ upřesňoval Kryštof.

„To zase smrdí výpraskem!“ řekl Martin.

Kátě to nic neříkalo, doma výprasky nedostávala. Neměla rodiče tak staromódní. Ale někdy si říkala, že by raději snesla pár na zadek, než dlouhý výslech spojený s vyčítáním a tvrzením, co z ní bude, když...

„Hele, kluci, máte odvahu půjčovat si něco bez ptaní, ale bojíte se vlézt do tmavého sklepa?“

To neměla říkat. Jestli kluci něco nesnášeli, pak to, aby je holka nařkla ze zbabělosti.

„Jestli tam chceme vlézt, musíme tu díru rozšířit,“ obrátil se Martin k částečně odkrytým dveřím.

Opět se vzepřel a zalomcoval dalším prknem. Bylo volnější než první, možná bylo méně okované, ale vylomil je rychleji než to horní. Otvor ve dveřích se tím zdvojnásobil a to už by stačilo, aby tam pohodlně vlezli.

„Teď jde o to, jak je tam hluboko,“ uvažoval Martin. „Já si sklípek ve skále představuji jako poměrně nízkou jeskyni, tam můžeme vlézt bez problémů. Horší by bylo, kdyby to byl příklop nějaké studně. Nechtělo by se mi žbluňknout v pěti metrech do vody. A ještě horší by bylo, kdyby tam voda nebyla.“

„Mám v kapse provázek,“ nabídl Kryštof. „Když konec něčím zatěžkám, uvidíme, kam dosáhne.“

Dohodnuto – uděláno. Provázek byl asi dva metry dlouhý, větší hloubka by beztak znamenala studnu a tím konec výzkumů. Na konec provázku Kryštof přivázal železnou matku, kterou rovněž vyhrabal z kapsy. Jako zátěž postačila, víc nepotřebovali. Martin pustil Kryštofa ke dveřím, aby mohl spustit improvizovanou olovnici do tmy za dveře. Kryštof jako autor nápadu a navíc majitel olovnice vhodil opatrně konec provázku se železnou matkou na konci do tmavého otvoru vylomeného ve dveřích.

Kdyby šel okolo nějaký archeolog, sprdl by všechny na dvě doby jako mazák bažanty na vojně. Takovéto nálezy si vyžadují profesionální přístup bez hrubé síly, jakou na vzácné historické dveře kluci uplatnili. Jenže silnice byla níž a navíc schovaná za terénní vlnkou, vidět sem nebylo. A kdo by sem chodil, když tady nikdy nic zajímavého nebylo?

„Myslím, že matka dopadla na dno,“ řekl povzbudivě Kryštof a rychle vytahoval »olovnici« ven. „A je to sotva metr a půl! Ale na dně je nějaké blátíčko, vidíte?“

Matka byla trochu od bláta, ale nemohlo ho tam být mnoho, to by byla zmazaná víc.

„Tak tam vlezeme!“ rozhodl Martin. „Jdu první!“

„Já druhý!“ ohlásil rychle Kryštof, čímž na Káťu zbývalo třetí a tím i poslední pořadí.

Martin se otočil na břicho a vsunul nohy do otvoru. Pak se zlomil v pase a šátral nohama po dně, ale byl ještě příliš vysoko. Nedalo se nic dělat, musel dál. Spouštěl se opatrně, pořád nevěděl, jak hluboko by dopadl, kdyby se pustil.

Konečně jednou botou nahmatal dno. Odhodlal se a opatrně seskočil. Když botou zašoupal, rychle zjistil, že je tu opravdu kluzko, ale není to tak zlé.

„Je to dobrý, můžete sem vlézt taky!“ povzbudil bratra a kamarádku.

Kryštof se nenechal pobízet.

„Hele, nemohl bys mi dole udělat kozu?“ napadlo ho malé zlepšení.

„Klidně,“ řekl Martin. „Mé-é-é-é!“

„Tak jsem to nemyslel,“ zaškaredil se Kryštof na bráchu.

„Tak jsi to řekl,“ připomněl mu Martin, ale dál si vtípky nedělal a ochotně si do jemného bláta klekl. Pomoc bráchovi stála za zablácená kolena. Kryštof tím pádem vlezl do sklípku mnohem rychleji než bratr a oba pak povzbuzovali Káťu, ať to také zkusí.

„Co dokážete vy, dokážu taky,“ řekla hrdě Káťa a za okamžik stáli všichni tři hned za polozasypanými dveřmi, do kterých se vlámali »jako kasaři do trezoru«, jak řekla Káťa.

„Je tu ale tma,“ přiznala Kateřina.

„Chceš posvítit?“ nabídl jí Martin. „Mám přece mobil!“

„Ty s sebou taháš mobil?“ podivila se Káťa. „Nebojíš se o něj? Já ho nechávám doma, abych s ním někde nekřápla!“

„Nosím ho v pouzdru na krku pod košilí,“ řekl Martin. „Tam se mu nic nestane. A teď se nám hodí! Můžeme to tu taky vyfotit bleskem!“

Vytáhl pouzdro na tkaničce zpod košile, rozepnul na něm zajišťovací pásek a vytáhl mobil.

„Zkus aplikaci »lampička«“, pobídl ho Kryštof.

Zapnutí mobilu bylo otázkou dotyku, ale Martin nemohl hned nalézt žádanou aplikaci.

„Dej to sem!“ vytrhl mu Kryštof mobil z ruky. Nalezení aplikace mu trvalo jen krátce, ale pak se blesk fotoaparátu rozsvítil naplno a osvětlil celý sklípek.

„Páni!“ vydechl Kryštof. „Ještě jedny dveře!“

Sklípek opravdu nebyl velký a byl prázdný, jenže na konci měl další dřevěné, železem pobité dveře, v mnohem lepším stavu než ty vodou dávno zpuchřelé venkovní.

„Tohle nebude obyčejný sklípek!“ zvážněla Kateřina.

Dodala si odvahy a sáhla na druhé dveře. Měly na sobě těžkou železnou, mnohem méně zrezivělou kliku, než byly železné pásy na prvních dveřích.

Katka kliku stiskla. Ozvalo se cvaknutí a když za dveře zatáhla, se strašlivým skřípěním se pomalu otevřely. Skřípot znamenal, že panty jsou suché, proto druhé dveře vypadaly zachovaleji než ty venkovní.

„Klucí, ono to tam pokračuje!“ vydechla napjatě.

Errata:

19.07.2021 18:22