Vítej, návštěvníku!

Kamenné schody

Kryštof si rychle pospíšil, aby s mobilem posvítil, co je za druhými dveřmi. A při pohledu dál jen údivem hvízdl.

Za dveřmi byla chodba, jenže ne vodorovná. Byly v ní staré kamenné schody a vedly vzhůru. Sklípek byl tedy jen vchodem do větších podzemních prostor. A když se někdo namáhal tesat do kamene schody, nešlo mu jistě o sklípek na zásoby potravin.

„Jdi napřed a sviť!“ pobídla Katka Kryštofa a strčila ho vpřed.

Kryštof s mobilem místo baterky v ruce opatrně stoupal po strmých schodech a Martin s Katkou ho stejně opatrně následovali. První schody byly suché a drsné, ale další byly kluzké, neboť na nich ležela vrstva hlíny. Náhle se nad nimi ozvaly tlumené pleskavé zvuky a když tam Kryštof namířil světlo z mobilu, spatřili nad sebou něco se u stropu míhat.

„Netopýři!“ zašeptal Martin.

„Fuj!“ otřásla se Katka. „Ještě aby mi některý vlétl do vlasů! To bych se smíchy neudržela!“

„Jsou to jen netopýři,“ uklidňoval ji Kryštof. „Tím pádem ale víme, po čem šlapeme!“

„Hovínka těch netopýrů!“ vyjekla Katka. „Fůůůj! Nesnáším netopýry!“

„Ale to je divné,“ zpozorněl Martin. „Nechápete to? Co tu mají co dělat? Dveřmi, co jsme přišli, se sem dostat nemohli!“

„Je tu nejspíš někde ještě jiný vchod,“ logicky z toho usuzoval Kryštof. „Možná menší, jen nějaká větračka.“

Schodů bylo jen deset, ale byly trochu vyšší než na co byli žáci zvyklí. Ve škole ani v paneláku nejsou tak vysoké stupně. Vystoupali zhruba do dvou metrů, odkud přehlédli další kus chodby. Na konci byly – další dveře.

„Na deseti metrech troje dveře?“ podivil se Martin. „Trochu velký přepych, nemyslíte?“

Bylo to divné, ale bylo tomu tak. Majitel »sklípku« byl asi rozhazovačný. Přinejmenším prostřední dveře byly zbytečné.

Opatrně došli k těm třetím a tentokrát na ně jako první sáhl Kryštof. Otevřely se stejně skřípavě jako ty prostřední a když za ně posvítil, všichni tři ztuhli jako špalky.

Za třetími dveřmi byla větší místnost a světlo Kryštofova mobilu osvítilo u pravé stěny velký stůl, nad ním na stěně visely nějaké poličky, ale to nebylo nic proti tomu, že u stolu stálo vysoké křeslo a v něm seděla – černá postava.

Mnoho nechybělo a dali by se všichni tři na panický útěk. Ta černá postava vypadala zlověstně, příšerně! Seděla v křesle, jako by spala, hlavu složenou na stole přes ruce a nehýbala se.

Trojlístek objevitelů se nedal na útěk, neboť ztuhl jako tři špalky. Ale to bylo jen dobře, protože po chvilce zjistili, že se v komnatě nic nehýbe, ani ta postava polo sedící polo ležící na stole. A když se nic nedělo, dodali si všichni tři odvahu. Nejenže se nedali na útěk, ale Kryštof opatrně udělal další krok k té postavě.

Ani se nehnula.

Kryštof udělal další krok a Martin s Katkou také postoupili, aby nebyli zas tak moc vzadu.

Světlo mobilu padlo na rozcuchané šedé vlasy postavy. Ale ani to světlo nepřinutilo postavu vzhlédnout. Seděla dál jako socha a tří návštěvníků si nevšímala.

„Haló! Spíte?“ oslovil ji Kryštof polohlasem.

Nic, žádná odpověď.

„Nepotřebujete s něčím pomoci?“ probudil se v Kryštofovi smysl pro pomáhání starším lidem. Ale černou postavu ani to nepřimělo vzhlédnout a podívat se, kdo ji ruší.

„Asi spí,“ řekla Katka.

Kryštof se pomalu otočil a přejel světlem mobilu po místnosti.

V rohu za stolem se skříňkami bylo něco jako ohniště, nebo spíš krb. Nad hromádkou šedivého popela visel malý zčernalý kotlík a stranou leželo ještě několik suchých polen. Podél zadní stěny leželo zřejmě lůžko. Bylo pokryté šedými kůžemi, jinak se v tak slabém světle nedalo nic víc rozeznat. Před další stěnou stály dvě starodávné skříně – ale to bylo všechno, co v komnatě bylo. Stěna s dveřmi, kterými přišli, byla bez nábytku.

„Ježkovy zraky!“ vydechl ohromeně Martin.

„Co je?“ obrátil se na něho nechápavě Kryštof. Ani Katka nevypadala, že by chápala důvod Martinova ohromení.

„Žádný druhý východ tu není!“ řekl Martin.

Všichni tři se rychle rozhlédli, Kryštof znovu přejel světlem po celé místnosti, ale žádné další dveře tu nebyly. Leda... leda by druhý východ byl skrz ty dvě skříně na levé stěně ode dveří.

V té chvíli se stalo něco strašného.

Otevřené dveře se za nimi daly nepozorovaně do pohybu, až se náhle s třeskem zavřely. Až ten otřes způsobil, že se postava v křesle pohnula. Znenadání se rozsypala jako... jako co? Nic to nepřipomínalo, ale černý oděv se najednou propadl, šedivé vlasy strhl s sebou – a na stole na hromádce kostí ležela – lidská lebka.

Byli zavření v podzemní kobce s mrtvolou!

Kdo by na jejich místě nezačal ječet hrůzou, musel by mít opravdu železné nervy, což se u školáků prostě nedá očekávat. Ječet začala Kateřina, kluci se k ní přidali. A také se všichni tři vrhli ke dveřím, jenže najednou nemohli u pevně zaklapnutých dveří najít kliku a nemohli se dostat ven. Kryštofovi přitom zhasl mobil a ve tmě to bylo ještě horší. Ječeli všichni jako tovární sirény, dokud se ječením neunavili.

Pak postupně umlkli. Nejprve Kateřina, začala s jekotem první a také jako první skončila. Hned po ní zmlkli i kluci, bylo jim trapné kvílet, když je holka zticha, i když to ticho nebylo díky její odvaze, ale díky tomu, že už prostě dál nemohla.

„Sakra, kde máš ten mobil?“ rozkřikl se nakonec Martin na bratra. „Proč jsi ho zhasl?“

„Upadl mi,“ odvětil plačtivě Kryštof.

„Všichni na kolena a hledat!“ řekl Martin. „Hlavně ho někdo nerozšlápněte!“

Bylo to jediné rozumné řešení a všichni tři proto ihned klesli na kolena a začali kolem sebe po zemi opatrně šátrat.

Konečně Martin zajásal.

„Mám ho! Je vyhráno!“

Hláška z Cimrmanna však nikoho nerozesmála. Naštěstí se opět rozsvítilo spásné světélko. Martin je zamířil na dveře a až teď viděli, že z této strany – kliku vůbec nemají.

„Sakra, jak se otevírají?“ ztratil Kryštof trpělivost.

Na první pohled to nebylo zřejmé. Naštěstí se tím pozornost dětského trojlístku soustředila na dveře a neměla čas nervovat se mrtvolou v křesle.

„Hele, není to nakonec tohle?“ ukázala Katka na kolečko uprostřed dveří, takový prstýnek. Prostrčila jím prst a zatáhla. Cvaklo to a dveře se daly opatrně otevřít.

„Zevnitř se otevírají tímhle!“ řekla vítězoslavně.

Oba kluci se plnou silou opřeli do dveří, rozrazili je a byli by se rozběhli ozlomkrk dolů po schodech, kdyby je Kateřina znenadání nezastavila.

„Hele, Martine,“ obrátila se na kamaráda, „nemohl bys posvítit na tu... no víš přece... na ty kosti na stole? Kdo to asi byl? A jak se sem dostal, když sem jiný vchod nevede?“

Úplně klidným hlasem to sice neřekla, třásl se jí, ale oba kluky to vzpamatovalo a uklidnilo.

„Záhada zamčené komnaty!“ vydechl Martin.

„A taky mě zajímá, kudy se sem dostávají netopýři,“ dodala Katka ještě. „Nějaký vchod sem přece musí vést! Ať mi nikdo netvrdí, že tady žijou už sto let, nebo ještě dýl!“

Při těch slovech otrnulo všem třem. Záhada byla náhle přednější než strach. Navíc, ta mrtvola nikoho nehonila, ležela pořád stejně. Nebyla úplně nehybná, stačil slabý náraz vzduchu od zabouchnutých dveří, aby se ve vteřině sesypala na podlahu, ale nevypadala nebezpečně.

„Mám dojem, že bych měl těm netopýrům poděkovat,“ řekl Martin zničeno nic. „A vy taky!“

„Símtě, zaco?“ obrátil se na něho Kryštof.

„Za mobil,“ řekl Martin. „Kdyby tu na podlaze nebyla vrstvička jejich hovínek, měl by prasklou obrazovku a byli bysme tu potmě s mrtvolou!“

„Fůůůj!“ došlo Kateřině, od čeho má umatlané ruce. Měli je zmazané všichni tři, jak potmě šátrali po podlaze a hledali mobil. Kateřina vytáhla z kapsy kapesník a začala si zmazané ruce štítivě otírat. Kluci s tím nedělali cavyky, prostě si je otřeli do kalhot.

Pozornost trojlístku se však opět obrátila k mrtvole u stolu, teď už trochu rozsypané. Část kostí s lebkou ležela na stole, část na podlaze, něco zůstalo v křesle a zteřelý černý hábit se to marně snažil udržet pohromadě.

„Nebyla to nějaká ženská?“ ukázala opatrně Katka na chumáč dlouhých šedivých vlasů, ležících teď na podlaze.

„Dřív nosili dlouhé vlasy i chlapi,“ namítl Martin.

Ani z hábitu se to zjistit nedalo. Trhal se jako pavučina, vůbec nedržel pohromadě. Lékař by pohlaví s jistotou určil podle pánve, jenže školáci nebyli odborníci a navíc by nejprve museli kosti ze starých hadrů dostat. Ale to teď nebylo důležité.

„Hele, kluci, pod tou lebkou je nějaká kniha!“ všimla si první Kateřina. „A tady je nějaký brk, jakými se dřív psalo. Co když ta osoba právě do té knihy něco psala?“

Brk byl skutečně seříznutý a jeho konec černý, asi od inkoustu. Na stole ostatně ležela jakási malá nádobka, podle všeho kalamář, ale jestli v ní byl původně inkoust, pak zcela jistě už dávno vyschl. Martin se první odhodlal a pokusil se vytáhnout knihu zpod kostí, které na ní ležely.

„Počkej!“ zarazil ho Kryštof. „Nejdřív vyfoť, jak to vypadalo původně! Dost na tom, že jsme tu kostru už doteď dost poničili!“

„Nejprve bych musel zhasnout »lampičku«,“ namítl Martin.

„Půjč mi to, já to zvládnu!“ nabídl se ochotně Kryštof.

Lampička zhasla a podzemní místnost se opět ponořila do tmy. Blýskl fotoblesk, jednou, dvakrát, po třetí, ale pak Kryštof opět rozsvítil »lampičku«.

„Teď to zkus, budu ti svítit!“ pobídl bratra.

Martin měl tím pádem volné obě ruce. Opatrně vystrčil knihu zpod kostí a zdvihl ji. Byla těžká, staré knihy bývají větší a těžší než dnešní. Pergamen je jednak těžší než papír a tahle měla navíc okované desky. Bylo vidět, že je to hodně stará kniha.

„Je plná prachu!“ řekl Martin.

„Opatrně s tím!“ nabádala ho Kateřina. „Zkus ten prach jen jemně sfouknout!“

Martin se otočil s knihou stranou a foukl. Prach usazený na rozevřené stránce odlétl v kotoučích stranou a objevila se starodávná písmena. Zápis skončil velkou kaňkou, pisateli zřejmě ukápl inkoust.

„Počkej, to je asi nějakým švabachem, nebo co je to za divné znaky!⁰⁰¹“

„To není švabach,“ řekla Kateřina. „Táta má doma jednu knížku tištěnou švabachem. Tohle je gotické, ručně malované písmo. Počkej, netřes tou knihou!“

Zadívala se na podivné písmo a pak se to pokusila číst.

„Prosjm snazsnje, kdo tuto knihu nalezne: uschowegte gi od lidu sprosteaho, atj nepadne do rukou nehodnieh...“

„A kaňka na konec,“ dodala.

„Ty tyhle klikyháky čteš?“ podivil se Martin.

„Dá se to číst,“ přikývla Káťa. „Je to dokonce česky, i když nějakou starou češtinou. Podle té kaňky se mi zdá, že to ta osoba napsala těsně předtím než zemřela. Prosí toho, kdo tu knihu najde – tedy nás tři – abychom ji uschovali, aby »nepadla do nehodných rukou«. Kluci, co s tím uděláme?“

„Podle zákona bysme měli všeho nechat a utíkat to ohlásit archeologům,“ řekl Martin. „Jen oni mají oprávnění zachraňovat tak starodávné věci.“

„Jenže co když právě ti archeologové nejsou hodní, aby jim ta kniha padla do rukou?“ namítla Kateřina. „Raději bych splnila prosbu toho mrtvého a knihu uschovala.“

„Kdo ale může rozhodnout, jestli jsou právě archeologové hodní?“ nadhodil Kryštof. „My to určitě nebudeme!“

„Nejprv bych se do té knihy podívala,“ řekla Kateřina. „Radši doma na světle. Pojďme, odneseme si ji domů! Vrátit ji můžeme přece i později!“

„Nebude to podle zákona,“ varoval ji Martin. „Dokonce bych řekl, že je to proti zákonům!“

„Ty je znáš?“ obrátila se na něho.

„Neznám, ale neznalost zákona neomlouvá!“

„Klucí...“ udělala Káťa prosebný kukuč. „Zejtra je sobota! V sobotu ani v neděli archeologové zaručeně neúřadují. Pojďme tu knihu prozkoumat doma!“

„No...“ ustupoval Martin, „snad se nic nestane, když si ji do pondělka vypůjčíme!“

„Ale na ten vchod bych dala nejen tu pneumatiku, ale ještě něco navíc, aby to nikdo neobjevil,“ připomněla jim Káťa.

Martin sklapl knihu. Kryštof osvítil otevřené dveře a trojlístek školáků se vydal na zpáteční cestu.

Nutno přiznat, že měli všichni tři zážitků nad hlavu a raději se už nezdržovali. Sestoupili po kluzkých schodech dolů, kozu tentokrát udělal Kryštof, nejprve vystrčili ven Katku, pak jí podali knihu, načež vylezl Martin, podal ruce Kryštofovi a pomohl mu vylézt.

Konečně byli všichni venku.

„Teď ještě zakrýt vchod!“ starala se Kateřina.

Sama držela pevně knihu a netrpělivě kluky pobízela. Kluci na vchod navalili pneumatiku a na ni nějaké špinavé staré hadry, donesené z nedaleké skládky, kterou objevila Káťa. Teď se to podobalo další černé skládce, ale vchod už vidět nebyl.

„A teď domů!“ řekla Kateřina. „Motejte se kolem mě, aby nikdo neviděl, co nesu!“

Cesta zpátky k sídlišti však proběhla klidně. V pátek večer se mezi sídlištěm a »Everestem« nikdo nepohybuje. Co by tu kdo dělal?

„Zítra se na to podíváme všichni,“ řekl Martin.

„Ale já se na to podívám už dneska,“ řekla Kateřina. „Umím to přece číst!“

Kluci jí to uznali a doprovodili ji až do vchodu.

Nikdo je přitom neviděl.

Errata:

19.07.2021 18:22