Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kniha

Kluci měli nevýhodu. Kateřina už měla úkoly hotové aspoň nanečisto, její rodiče to věděli, takže měla od nich pokoj. Zavřela se v pokojíčku, na svůj pracovní stůl rozložila učebnice a mezi ně rozevřela starou knihu, ukořistěnou ve skalním obydlí. Doma ji pečlivě otřela od prachu a chystala se ji prohlížet.

„Bude večeře!“ vytrhl ji za dveřmi hlas její maminky.

Sklapla knihu aniž by ji začala číst, sešoupla ji do otevřené zásuvky psacího stolu, pak se otočila a rychle vyšla z pokojíčku. Pro jistotu zamířila nejprve do koupelny. Hned po návratu zvenku si ruce od netopýřího nadělení pečlivě vydrhla mýdlem, ale teď si je radši ještě jednou důkladně umyla, aby na nich nic neměla.

„Cože tak poctivě s tím mytím?“ podivil se tatínek.

„Ále...“ řekla Káťa, „Venku jsem si v trávě dneska nechtíc sáhla do takového psího... trusu... Už jsem si ruce myla hned jak jsem přišla, ale jistota je jistota...“

„Nejlepší by bylo, kdyby sis do »psího kvítku« sáhla každý den,“ komentoval to táta. „Tak pečlivě by sis ale měla ruce mýt i bez toho.“

Káťa mlčela. Dala otci příležitost k moralizování, ale dál to odmítala rozpitvávat. Večeři spořádala rychlostí blesku a hned se zvedla, že musí přepsat úkol z papírku nanečisto do domácího sešitu načisto.

„To by sis mohla klidně nechat na zítra,“ krotila její nadšení máma. „Zítra je taky den a ráno bývá moudřejší...“

„Tak já už jdu!“ řekla Káťa.

„Počkej!“ zarazil ji otec. „Musíme si ještě něco říct.“

„Vocode?“ zeptala se netrpělivě.

„Jde o to, že zítra budeš doma sama,“ řekl otec.

„Vy někam jdete?“ zbystřila pozornost Katka.

„Jo, jdeme,“ řekl otec. „Chystám se na soukromou slavnost. Máme dvacet let od maturity a dohodli jsme se, že si na setkání všichni přivedeme manžely, manželky, zkrátka partnery. Nikdo ale nemůže zaručit, kdy setkání skončí. To víš, jistě bude o čem povídat, dlouho jsme se neviděli. Proto jsme se dohodli děti tam nebrat. Oběd bude zítra dřív a maminka ti rovnou připraví večeři, kdybychom se tam zdrželi do večera. Doufám, že budeš rozumná a nebudeš dělat žádné vylomeniny. Jsi už dost velká, abychom ti mohli věřit. Jasný?“

„Jasný!“ souhlasila vesele.

To se přece nestává často, aby měla takovou volnost!

„Ale to ti povídám, žádná alotria!“ přidala se maminka.

„Copak jsem někdy něco dělala?“ ohradila se Káťa.

„Zatím ne,“ připustila mamka.

„Tak já už jdu!“ oznamovala rodičům netrpělivě.

„Poslyš, co ten spěch?“ pozastavil se nad tím táta. „Co za tím vězí?“

Katka pochopila, že to s nedočkavostí přehnala. Ještě aby se rodiče zajímali o to, co za tím doopravdy je! Ale včas ji napadl spásný nápad.

„Půjčila jsem si zajímavou knížku,“ přiznala bez obav, že by druh knížky rodiče zajímal. „Chci si ještě před spaním číst!“

Rodiče na sebe jen trochu mrkli. Knížka! Nebylo by to přece poprvé, Káťa si četla ráda. A kdo si doma čte knížky, nemá čas zlobit.

„Tak jdi, ale v osm bude večerka!“ řekl otec.

„Nastavím si na mobilu budík,“ slíbila Káťa.

A když rodiče neměli jiný návrh, otočila se a hbitě vypadla z kuchyně.

Nejprve nastavila na mobilu zvonění. Jednak to mámě a tátovi slíbila, ale hlavně, do zazvonění bude mít klid na knihu. Pak se ale nedá nic dělat, půjde spát. Nemá smysl riskovat, že ji rodiče načapají. A raději se hned převlékla do pyžama, aby se tím nemusela zdržovat pak. Opatrně vylovila starou knihu z šuplíku psacího stolu a rozložila si ji mezi učebnice. Stolní lampička na její osvětlení bohatě stačila, takže zhasla hlavní světlo.

Kniha měla okované tvrdé desky, aby se nekroutily rohy. Když ji Katka otřela, bylo vidět, že povrch desek je z pravé kůže. Vypadala jako skutečná vzácnost a každý archeolog by nešťastně spínal rukama, kdyby ji viděl v rukou školáků. Ale to teď naštěstí nehrozilo. Katka opatrně otevřela desky a snažila se přečíst titulní list knihy. Byla tu jakási malůvka, byly na ní nějaké obludy, to se prý ve středověku do knih malovalo.

»Leksikon kauzel« četla opatrně.

A sakra! řekla si Katka. Tohle někde viděla! Ve starém filmu o čarodějnicích a kniha tam měla roli velice důležitého předmětu.

Opatrně obrátila list. Další stránka byla prázdná, ale na další byl text červeně orámovaný, asi hodně důležitý.

»List zawedjenj!« stálo nahoře zlatým písmem, přičemž první písmeno »L« bylo velké a vymalované.

»Slowa nastawagucie nutno proslowiti hlasem silniem!« stálo pod tím. Ale proč? pomyslela si nerozhodně. Asi to nějaký smysl má, jinak by to nebylo tak zvýrazněné.

Nadechla se a četla dál, tentokrát nahlas. Ne sice »hlasem silným«, ale přece jen trochu hlasitěji. Soustředila se natolik na čtení těch starodávných písmenek, že ani příliš nevnímala smysl.

Jenže když dočetla, stalo se něco neočekávaného. Kniha se rozzářila modrým svitem, jako kdyby ji osvítily modré světelné diody, jenže to světlo vznikalo přímo ve vzduchu kolem ní.

A pak zaslechla nějaký kovově znějící hlas. Vznikal přímo v její hlavě, protože v pokojíčku bylo pořád ticho jako v kostele.

»Vítej, čarodějko!«

Kateřinu tyto jevy opravdu vyděsily, ale nebylo divu. Ta kniha opravdu nebyla normální. Kdyby to bylo něco moderního, mohla by předpokládat, že do ní někdo vmontoval pár elektronických udělátek a efektů. Jenže tohle nebylo nic moderního, vykopali to ze starodávného podzemního sídla, moderní výmysly tam neměly co pohledávat! A přitom to vypadalo docela věrohodně. Teda – za tak potrhlého předpokladu, že ta kniha je skutečně čarodějná, umí pracovat s magií a chová se, jako kdyby to všechno vycházelo jen z ní a ne z dálky. Jenže to bylo podle Kateřiny pravděpodobné jako Marťan policejně přihlášený v Praze a pózující před fotoaparáty davů na Václaváku.

Katka skočila šipkou do postýlky, plavně zajela pod peřinu, přikryla si i hlavu a chvíli vyčkávala, co se bude dít.

Nic se ale nedělo a Katka se po chvilce odvážila vyhlédnout zpod peřiny. Kniha pořád ještě ležela na stole, ale pořád se nad ní vznášel ten modravý, světélkující opar. Ještě to neskončilo, došlo Kateřině. Ale co se tam děje teď?

Vystrčila opatrně ruku zpod peřiny a až teď se doopravdy vyděsila. Její ruka světélkovala stejně modravou září, jako kniha na stole. Možná trochu slabší, ale protože sem k postýlce světlo její stolní lampy nedosahovalo, bylo to znát. Kniha přitom svítila víc, takže to navzdory světlu stolní lampy bylo víc vidět.

Tady se něco děje, došlo jí. Ale co? A není to nebezpečné?

Zatím se ale nedělo nic krom toho, že kniha a Kateřininy ruce trochu modře světélkovaly. Něco jako Eliášův oheň, napadlo ji. Ale Eliášův oheň to nebude, ten nebývá v budovách, ale venku a obvykle za nějaké bouře. Venku už se sice stmívalo, ale to bylo dané večerem, počasí bylo krásné a obloha čistá. Pro Eliášův oheň nebyly podmínky ani venku, natož uvnitř.

Najednou se ozvalo kohoutí kokrhání. Nebyl to skutečný kohout, bylo to nastavené zvonění budíku. Čas spát. Teď sem ale přijde máma a spatří na stole svítící knihu...

Kateřina vyskočila z postele a běžela k psacímu stolu. Nejprve típla zvonění budíku, pak sklapla knihu a rychle ji uložila do šuplíku. Kniha šuplík namodrale osvětlila, bylo to strašidelnější než na stole. Kateřina hbitě zavřela šuplík, bez zbytečného zdržování zhasla lampičku, vrátila se do postele a opět vklouzla pod peřinu. Teď přijde jako vždycky mamka přát jí dobrou noc, nesmí vidět její ruce!

Stihla to právě včas. Dveře do jejího pokojíku se otevřely, vešla mamka a skutečně jí popřála dobrou noc. Pak zase odešla, také jako vždy. Kontrola tedy dopadla dobře.

Kateřina opatrně vytáhla ruce zpod peřiny. Ve tmě svítily tak silně, že by se od nich dalo číst. Vlastně nesvítily její ruce, ale vzduch kolem nich a to bylo ještě strašidelnější než kdyby měla ruce natřené nějakou svítící barvou.

Přetáhla si peřinu přes hlavu. Její ruce svítily i pod peřinou.

To je fakt ke zbláznění, pomyslela si.

Vystrčila zase hlavu ven a ruce nechala zakryté. V pokoji teď byla tma jako v pytli.

Tohle nevyřeším, došlo jí. Takže to nechám na ráno. Ráno je moudřejší večera. Když to do rána nepřestane, bude průšvih. Ale snad to přestane...

A s tou myšlenkou usnula...

Když se Katka ráno vzbudila, první, nač si vzpomněla, byla ta divná kniha. Vyskočila a honem doběhla otevřít šuplík.

Starodávná kniha tam ležela, takže se jí to všechno nezdálo. Ale nezářila, ani její ruce nesvětélkovaly. Průšvih se tedy nekoná. Pokud mezitím nevznikne nějaký další.

Katka se rychle vytratila do koupelny, oblékla se a oblečená jakoby nic přišla do kuchyně. Rodiče tu ještě nebyli a hodiny ukazovaly teprve šest ráno. Katka uvažovala, jestli nebude lepší vrátit se do pokojíčku a podívat se na knihu, ale to si rozmyslela. Kdyby ji mamka přišla budit a načapala ji s čarodějnou knihou, byl by průšvih natotata. Uvažovala, jestli si nemá udělat snídani sama, když do kuchyně přišla mamka. Byla ještě tak jak vstala s postele a na dcerku se podívala udiveně.

„Cože tak brzo, čečetko?“

„Už jsem vyspalá,“ ohlásila Katka mámě. „Koukám, kde by se tu povalovalo něco na zub.“

„Hned bude snídaně,“ ujistila ji mamka. „Bude lepší, když budeme snídat společně, snad to ještě chvíli vydržíš.“

„Ale jó, když už vstáváte,“ protáhla Katka. „Tak si jdu ještě chvilku číst, jo?“

„Klidně jdi, já tě zavolám,“ slíbila jí mamka.

Katka tedy odešla do svého pokojíku, ale neodvážila se vzít knihu na stůl. Vymyslela to ale jinak. Sáhla do své knihovničky, vytáhla namátkou jednu knihu a položila si ji na postel. Teprve potom otevřela šuplík a vytáhla těžkou starou knihu. Také si ji přinesla na postel a pak obě knihy naaranžovala tak, aby mohla kdykoliv tu starou šoupnout pod peřinu. Měla by pak na peřině jen neškodnou beletrii a nebudilo by to pozornost. A kdyby se mamka podivovala, co dělá knížka na posteli, mohla by tvrdit, že si z ní po ránu ještě četla, než vstala. Otázku špíny na staré knize prozatím neřešila, na to bude čas později, pokud vůbec...

Otevřela knihu na úvodní stránce a ještě jednou, tentokrát za denního světla, si prohlížela obrázek. Byly tam nějaké příšerky zobrazující nejspíš peklo, aspoň si to myslela. Zblízka na denním světle vypadaly jako nestvůrně velké žáby. Pro srovnání bylo u nich pár lidských postaviček, ale ty žáby byly skoro tak velké jako lidé! A navíc – měly ocas! A žádný proutek, ohon jako mají krokodýli! Když jsou žabky ještě pulci, mají pochopitelně ocásek, ale ten jim upadne, než dorostou. Vzpomněla si na tátovu knihu o středověkém malířství, kde viděla něco podobného od malíře Hieronyma Bosche. Také tam byly žáby s ohonem...

Otočila list na »List zawedjenj«. A najednou věděla, co to znamená. List zavádění neboli zasvěcení. A když přečetla, co tam bylo, kniha ji oslovila: »Vítej čarodějko!« Znamená to, že z ní ta kniha udělala čarodějnici? Až ji zamrazilo, když si vzpomněla na kostru ve skalním domě. Udělalo se jí špatně od žaludku. Nechci být také taková, zaúpěla v duchu. Ale když se podívala na své ruce, které večer svítily jako nějaká neónová reklama, trochu se uklidnila. Její ruce vypadaly úplně normálně. Snad to přece jen nebude tak horké.

Další list byl opět volný. Jako kdyby byly v knize popsané jen liché listy. Napravo byl jakýsi seznam a Katka udiveně četla, co v tom seznamu je.

»Choroby lidie«... »choroby zwierzat«... »choroby obilie, kwjetuow a stromuow«... »stworzenie kowuow a kamene«...

To snad ne, pomyslela si Katka. To by byla opravdu magie!

U jednotlivých položek byla čísla a ukázalo se, že jsou to normální čísla stránek. Katka rozevřela knihu uprostřed a podle čísel našla kapitolu »Stworzenie kowuow a kamene«...

A začala číst...

Errata:

19.07.2021 18:22