Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kamarádi

V sobotu směla Katka ven i dopoledne, jen jí mamka kladla na srdce, že se musí vrátit k obědu a ten bude dřív než obvykle, možná už před polednem.

„Beru si s sebou mobil, mami,“ ujistila ji Katka. A nastavila si hned »buzení« na jedenáctou, aby se nezapomněla včas vrátit.

„Kromě toho mi můžeš zavolat, kdyby něco...“ navrhla.

Mamka se tím spokojila a Katka vyběhla ven. Ještě sbíhala po schodech a už stiskla Martinovu volací ikonku.

„Kluci, pojďte ven za barák, uvidíte něco, co jste zaručeně nikdy v životě neviděli!“ slíbila jim.

„Takhle brzy?“ divil se Martin. „My teprve snídáme!“

„Tak to do sebe naházejte a fofrem za barák!“ pobídla je. „Na sedačku!“ upřesnila.

Pod vlivem jejího důrazného tónu snad Martin pochopil, že mají oba začít opravdu spěchat. Katka na ně netrpělivě čekala za barákem a nemohla se jich dočkat.

Konečně je zahlédla, jak vycházejí zadním vchodem přímo za barák. Měli to jednodušší, v jejich vchodu se zadní dveře nikdy přes den nezamykaly a nemuseli panelák obíhat jako Katka.

„Hojky!“ zahalekali na ni ještě z dálky.

„Hoj!“ odvětila jim. „Pojďte sem a posaďte se, něco vám předvedu!“ vybídla je, aby vylezli na nízkou skalku a posadili se vedle ní na ležící kmen stromu. Ležel tu již od stavby a nikdo se ho nechystal odklidit, takže dětem sloužil jako lavička a proto mu říkali »sedačka«.

„Tak ukaž!“ vybídl ji Martin, sotva dosedl vedle ní.

„Hoříme netrpělivostí!“ dodal Kryštof, když dosedl na opačné straně kmene, takže měla kluky po obou svých rukách.

„Jistě jste nezapomněli, co jsme si včera společně donesli,“ začala Katka pěkně zeširoka. „Je to zajímavější než čekáte.“

„Ty už jsi tu knihu celou přečetla?“ rýpnul si Martin.

„Na to je moc těžká,“ řekla dvojsmyslně. Byla to pravda na váhu i na složitost čtení starodávných textů. Ale nenechala se od kluků rozházet. Počkala až se oba pohodlně usadili a pak začala tajemným hlasem.

„Přidržte se radši pevně ať nespadnete a koukejte se!“ řekla a natáhla před sebe pravou ruku dlaní nahoru. „Noxyfpu groš!“

V té chvíli oba kluci ztuhli jako dva kusy dřeva.

Nad Katčinou rukou cosi zavířilo. Nerozeznali, co to vlastně bylo, ostatně to hned zmizelo, ale na Kateřinině dlani najednou ležela – stará stříbrná mince.

„Viděli jste to?“ zeptala se jich.

Pravda, s povislou bradou nemohli ani odpovědět. Konečně se aspoň Martin trochu vzpamatoval.

„Co to, proboha, bylo?“

„Čáry,“ řekla Katka. „Tak aby bylo jasno, našli jsme spolu skrýš nějakého čaroděje nebo čarodějnice. Ta kniha, kterou jsme si půjčili, je čarodějná a je plná pravých kouzel. Jedno jste právě viděli. Chcete to zopakovat?“

„Se ví!“ dychtil hned Kryštof.

„To snad nejni možný!“ lamentoval Martin.

Katka opět natáhla ruku, pronesla vážně zaklínadlo a na její dlani se objevil druhý stříbrný peníz.

„Símtě, jak to děláš?“ vyzvídal hned Martin.

„Jednoduše,“ řekla. „Prostě čaruji. Zkuste si to taky. Dejte ruku jako já a opakujte po mně: »noxyfpu groš«!“

Nad její dlaní už potřetí zavířilo cosi podobného malému prachovému tornádu a objevil se třetí peníz.

„Noxyfpu groš!“ opakoval po ní Martin a hned nato i Kryštof.

Jenže se nestalo vůbec nic. Ani prachové tornádko, ale ani peníz. Oba kluci jen zklamaně vzdychli.

„Aha!“ došlo Kateřině. „Chybí vám zasvěcení.“

„Cože nám chybí?“ dotírali na ni.

„Zasvěcení,“ opakovala. „Musíte se zkrátka té knize pěkně představit, jinak vás neuzná za hodné její pozornosti.“

Kluci na ni koukali opravdu jako telata na nová vrata.

„Zasvěcení?“ opakoval po ní pomalu Kryštof.

„Přesněji »zawedjenj«. Víte co?“ rozhodla Káťa. „Dnes po obědě naši odjedou a budu doma sama. Přijďte k nám po obědě a ukážu vám všechno přímo u té knihy. Možná i to zasvěcení... i když já jsem to měla jednodušší, protože pak byla noc.“

„Je v tom nějaký rozdíl? Den nebo noc...“ nechápal Kryštof.

„Rozdíl v tom je,“ přikývla. „A velký! Nesmí vám vadit, že budete po zasvěcení nějakou dobu světélkovat.“

„A ty jsi... taky světélkovala?“ zeptal se Martin.

„Taky,“ přikývla. „Mohla bych si pod peřinou klíďo číst bez lampičky. Nejvíc mi svítily ruce, ale do rána to všechno přestalo. Bát se toho nemusíte.“

„Ukaž nám to ještě jednou!“ požádal ji Martin a oba, Martin i Kryštof se sklonili až k její dlani.

Katka jim vyhověla a zakrátko držela v ruce čtvrtou minci.

„Poslyš, víš aspoň, že ti přitom trochu světélkovala dlaň?“ obrátil se Martin na kamarádku.

„Nevím,“ přiznala. „Ale nedivím se tomu. Je to možné.“

„A co přitom na ruce cítíš?“ chtěl vědět Martin.

„Nic,“ odvětila. „Trochu to lechtá, ale jinak nic. Pak v dlani najednou cítím další minci. To je všechno.“

„A co je to vlastně za mince?“ staral se Martin.

„V knize se jim říká »groš«,“ ujistila ho. „Možná to budou Pražské groše, jak se o nich učí v dějepise.²“

„A co s nimi děláš?“ zeptal se Kryštof.

„Nic,“ přiznala. „Schovávám si je, ale nevím, k čemu by mi byly. Vsadím své boty, že dneska už dávno neplatí.“

„Neplatí,“ souhlasil Martin. „Ale Pražské groše kdysi razili ze stříbra. Možná jsou opravdu stříbrné. Pak by se daly nabídnout do klenotnictví nebo do nějaké numismatické prodejny.“

„A potřebujeme to?“ zeptala se ho. „Nepotřebujeme. Tak se je nesnaž prodávat. Ještě by to na nás upozornilo archeology. Ani nevím, jestli se takové mince běžně prodávají. Tyhle čtyři si teď vezměte, každý dva... já jich mám doma víc, ale opravdu nevím, co s nimi. Líbí se mi, jak se lesknou, vypadají jako nové.“

„To možná jsou,“ řekl Martin zamyšleně.

„Čerstvě vyčarované,“ souhlasila.

„Nejen to,“ řekl Martin. „Umíš ještě něco?“

„Umím,“ přikývla. „Ale třeba byste pak nejedli.“

„Něco eklhaft?“ vyzvídal Kryštof.

„Ani ne,“ řekla. „Ale co, posuďte sami. Noxyfpu koláč!“

Na dlani se jí objevil veliký makový, jemně pocukrovaný koláč. Sotva se jí na dlaň vešel. Podala ho Martinovi, pak stejným kouzlem vyčarovala druhý a podala i Kryštofovi.

„Ochutnejte!“ pobídla je. „Já už jsem jeden snědla. A další si nedám, nemohla bych pak obědvat a našim by to bylo divné.“

Kluci se do té pochoutky zahryzli jako dva vlci a jedli, až jim za ušima lupalo.

„Chutnalo?“ zeptala se jich, když oba koláče zmizely.

„A jak!“ řekl ještě plnou pusou Martin.

„Řekla bych, že čarodějové hladem netrpěli,“ kývla hlavou Katka. „Hele, kluci, jak jsem řekla, naši dnes odpoledne odjedou. Přijďte k nám, budeme to zkoumat společně. Teď bych to mohla zkoumat jen sama a to mi věřte, nevydržela jsem čekat, musela jsem vám to ukázat. Ale řekla bych, že tohle tajemství stojí za to zachovat. Jste pro?“

„Takže to nechceš předat archeologům?“ došlo Martinovi.

„Nechci,“ řekla pevně. „Ta mrtvá nás přece snažně prosila, abychom knihu uschovali, aby se nedostala do rukou nehodným lidem. A nezlobte se, jakmile to archeologové dají na veřejnost, určitě by se toho ti nehodní zmocnili.“

„No jo, ale kam ji chceš v paneláku schovat?“ namítl Kryštof. „Nakrátko do svého pokojíku, ale tam to jistě rodiče objeví!“

„Já se po nich podívám,“ řekla Katka. „V té knize je taková kapitola, jmenuje se »Skregsze wszelikie« neboli kapitola právě o skrejších všeho druhu. Víte co? Já teď půjdu dom a podívám se, co je v té kapitole. Vy půjdete taky dom a do oběda vymyslíte, co uděláme s tím skalním obydlím. Myslím, že je špatné nechávat tam mrtvolu jen tak. A po obědě přijdete k nám. Nikdo nás rušit nebude, jednak to lépe projednáme, jednak vás zkusím představit knize, abyste na mě jen tak nekoukali. Tedy – »zasvětit« do jejího tajemství. Máte něco proti tomu?“

Pochopitelně neměli, takže se hned poté rozešli.

Až by to bylo podezřelé – kdyby je někdo sledoval.

Naštěstí si jich nikdo nevšímal...

Rodiče se sice trochu podivili, když se dcera vrátila tak nezvykle brzy, ale protože se chystali odjet kamsi daleko, ani po tom nepátrali. Katka jim jen přes rameno sdělila, že si jde číst, což byla ostatně pravda, a zmizela ve svém království, tedy pokojíku.

Rychle naaranžovala psací stůl, aby mohla knihu kdykoliv překrýt školními sešity, otevřela a nalistovala kapitolu o skrýších všeho druhu. Jenže dlouho nečetla, opět uložila knihu do šuplíku, kde byla trochu bezpečnější. Rodičům oznámila, že si zapomněla něco do školy a musí se rychle optat kluků, ti to budou vědět.

„Za chvilku bude oběd,“ varovala ji mamka.

„To stihnu,“ řekla Katka a rychle vyběhla z domu.

Kdyby se za ní dívali, asi by jim bylo divné, že neběžela za kamarády do vedlejšího vchodu, ale rozběhla se ostrým poklusem po silnici do hor... Když se vrátila, zbývalo do oběda pár minut. Mamka jí požádala prostřít stůl, ubrus, talíře a příbory a připravit tři sklenice šťávy.

„Tátovi taky?“ podivila se. „Je snad sobota!?!“

„Táta bude řídit, takže žádné pivo!“ řekla mamka.

„No jo, vlastně...“ mrzela se Katka, že ji to nenapadlo. Ale mamka už přinášela mísy a všichni se pustili do časného oběda.

„Tak – a jedeme!“ řekl táta, když statečně dopil šťávu místo obvyklého piva. „A doma bude pořádek, jasné?“

„Jasné!“ postavila se Katka do pozoru.

Ale bylo jí jasné, že i sousedovi kluci Martin s Kryštofem sledují nedočkavě jejich auto, kdy už konečně odjede.

Byli už připravení na mejdan.

Čarodějný mejdan!

------------------------ Poznámky:

  2 Mýlila se. Byly to římské groše z přelomu letopočtu. Za třicet takových stříbrných grošů prý zradil Jidáš Krista...

Errata:

19.07.2021 18:22