Dědictví

Sotva auto s Kateřininými rodiči zmizelo za rohem, ozvalo se na dveře nedočkavé klepání.

„Máme přece zvonek!“ napomenula Katka kluky, když jim otevírala dveře.

„Ten by rušil sousedy,“ mínil Kryštof.

„Pozveš nás do svého budoáru?“ zeptal se vážněji Martin.

„Kam jinam?“ pokrčila rameny. „Jak jsme se dohodli, ne?“

Následovali ji opatrně, skoro by našlapovali po špičkách, aby v domě nikdo nic neslyšel. Katka už měla pro ně ve svém pokojíku připravené židle vypůjčené z obýváku. Pokojík měla uklizený, postel vzorně ustlanou a stůl úplně prázdný.

„Nejprve pokec,“ rozhodla. „Pohodlně se u mě posaďte, ať mi nevynesete spaní, a poslouchejte.“

Kluci v mžiku nasedli na židle a napjatě čekali.

„Takže bod číslo jedna,“ začala Katka, jako kdyby o nic nešlo. „Skrýš pro knihu. Řekla bych, že prozatím bude u mě, mě přece jen rodiče tolik nekontrolují jako vás.“

„Jak můžeš vědět, jestli nás naši kontrolují?“ zaškaredil se na ni trochu Kryštof.

„Zrovna dneska vás sprdli za nepořádek ve vašem pokoji,“ řekla. „No nedivte se, jsem přece čarodějnice!“

Kluci zůstali s otevřenou pusou. Zejména protože to byla čistá pravda, neboť museli doma zbytek dopoledne uklízet.

„Pokračujme,“ nenechala je vzpamatovat. „Starost o dům ve skále hoďte za hlavu, to už jsem zajistila.“

„Jak, prosím tě?“ vybuchl i Martin.

„Byla jsem tam ještě před obědem a překryla jsem vchod hlínou i s trávou,“ ujistila je. „Budete mít asi problém najít, kde to bylo, ale hlavní je, že to nenajde nikdo jiný.“

„Jak jsi to...“ začal Kryštof, ale hned se sám zarazil. Hloupá otázka, když je kamarádka čarodějnice!

„Dozvěděla jsem se to z kapitoly o skrejších v Lexikonu,“ uklidnila zvědavost obou. „Napadlo mě hned to vyzkoušet a to si pište, že je to dokonalá skrejš!“

Kluky ani nenapadlo pochybovat. Jestli nějaké pochybnosti měli, rychle je raději spolkli. Správně tušili, že by byli za velké pitomce. Katku je lepší neprovokovat.

„Takže bod tři, kniha,“ pokračovala klidně Katka. „Podbod – zasvěcení. Pánové, teď se musíte oba trochu přemoci, já vám jen trochu pomohu.“

Otočila se, otevřela šuplík, vytáhla těžkou knihu – kluci si všimli, jak ji dočista vypulírovala – a otevřela ji na druhé stránce, na »List zawedjenj«.

„Tohle musíte každý, jeden po druhém, nahlas přečíst. Já se jen budu dívat, jestli to čtete správně a zastavím vás, kdybyste to četli blbě,“ vysvětlovala jim jako kdyby byla jejich o hodně starší brácha. „Jasný? Kdo jde první?“

Klukům se pochopitelně nechtělo. Ne že by je to nelákalo, ale přece... čarodějnictví má v Čechách příchuť pekla a zmínky o světélkování vzdáleně připomínaly radioaktivitu. O té sice nic nevěděli, jen to, že přitom něco světélkuje, ale teď se jim to určitě vynořilo z paměti.

„Střihneme si!“ navrhl ulehčeně Kryštof, neboť s bratrem v těchto soubojích obvykle vyhrával. Tahle metoda hodně závisí na psychologii hráčů a Kryštof v ní byl podle všeho lepší.

„Tak jo,“ přistoupil na to jeho bratr, i když si byl vědom, že to brácha jako vždy vyhraje. Asi se mu trochu příčilo přihlásit se dobrovolně a radši by to ponechal na osudu.

Kluci si tedy střihli, že vítěz půjde první. Kupodivu vyhrál Martin, i když se spíš zdálo, že Kryštof výjimečně úmyslně prohrál, aby nemusel jít první. Vítězství nevypadalo věrohodně, ale Martin je přijal s ulehčením a Kryštof s ještě větším. Katka usadila Martina na své místo k psacímu stolu, rozložila před něho knihu a sama se k němu naklonila zprava, Kryštof zaujal místo po bratrově levici.

„Tak začni a čti to nahlas, není to žádná sranda,“ vybídla kamaráda vážně.

Martin tedy s malou dušičkou začal. Katka s Kryštofem sledovali částečně text, jestli se Marťa od něho neodchyluje, částečně také Martina, neboť oba zajímalo předem avizované světélkování. Celou dobu se však nic nedělo. Martin se zpočátku zadrhával, ale brzy si zvykl na zvláštnosti starého textu a dočetl to skoro plynule.

Jakmile ale dočetl, bliklo to a Martinovy ruce začaly modravě světélkovat, přesně tak, jak to Katka předpovídala. Navíc se Martinovi rozježily do všech stran vlasy a vůbec se neohýbaly pod vlivem přitažlivosti zemské, jak by asi měly a jako tomu bylo ještě před chvilkou. Kryštof při pohledu na bratra vyprskl smíchy.

„Vypadáš jako odkvetlá pampeliška,“ poškleboval se mu.

„O tom jsi mi neřekla!“ obrátil se Martin vyčítavě na Katku.

„Na sobě jsem si toho ani nevšimla,“ přiznala. „Měla jsem spoustu jiných starostí. Je to ale možný. Jak se cítíš?“

„Jde to,“ pokrčil rameny. „To »Vítej, čaroději« jsi říkala ty? Znělo to nějak divně, jako kdyby to říkal někdo úplně jiný!“

Kryštof okamžitě ztuhl. Nic takového přece neslyšel! Jenže Katka se tvářila, jako by to patřilo k věci.

„Já to včera taky slyšela,“ přikývla nenuceně. „To ale u mě v pokoji nikdo nebyl, jen ta kniha. Nejspíš to bylo od ní.“

„Jůůů, mluvící kniha!“ řekl nábožně Martin.

„Já nic neslyšel,“ přispěchal se svým postřehem Kryštof.

„Já teď taky ne,“ souhlasila Katka. „To asi slyší jen ten, kdo právě dočetl »List zawedjenj«. Takže kniha uznala Martina jako dalšího čaroděje. Měl by sis to vyzkoušet.“

„Jak, vyzkoušet, prosím tě?“ vyhrkl Kryštof.

„Jednoduše,“ řekla Katka. „Zvedni ruku a opakuj po mně: »noxyfpu koláč«!“

V té chvíli jí opět nad dlaní zakroužil ten podivný prachový vír a najednou držela v ruce stejný koláč jako dopoledne. Podala ho bezmyšlenkovitě Kryštofovi, ale napjatě sledovala Martina.

„Noxyfpu koláč!“ přál si Martin.

Nad jeho modře svítící dlaní také zavířil prašný vír a pak se objevil stejný koláč.

„Funguje to!“ vykřikl Martin nadšeně. „Jsem taky čaroděj!“

„Já to chci taky!“ řekl Kryštof. Jak se tomu zprvu vyhýbal, tak po tom najednou zatoužil. Kupodivu mu nevadilo, že bratrovy ruce modravě svítí jako nasvícené nějakým reflektorem a že má hlavu jako odkvetlá pampeliška.

„Tak se vyměňte!“ pobídla je Katka.

Kluci se rychle vyměnili. Kryštof přitom vrazil koláč Kátě a ta ho položila na kraj stolu, zatímco Martin se do svého koláče zakousl, jako kdyby nebyli právě po obědě. Kniha pořád modravě světélkovala jako Martinovy ruce, ale Katka si toho nevšímala, ukázala Kryštofovi počátek textu a Kryštof začal nedočkavě číst.

Jenže v té chvíli sebou list knihy prudce škubl a otočil se o stránku dál. Kryštof udiveně zmlkl.

„Co je to?“ podíval se nerozhodně na Katku.

„Nevím,“ odvětila neurčitě.

Otočila list zpátky a přidržela ho prsty. Zdálo se jí přitom, že ji něco – asi nějaká elektřina – jemně bodá do prstů, ale tak snadno se vzdát nechtěla.

„Zkus to znovu,“ pobídla kamaráda.

Jenže po prvních dvou slovech sebou list opět prudce škubl, vytrhl se Katce zpod ruky a v mžiku byl zase o stránku dál, takže Kryštof nemohl číst.

„Počkej, pusť mě k tomu!“ odstrčila Katka netrpělivě Kryštofa od knihy a sama se zadívala, co je tu napsané.

„Heleďte se!“ ukázala nahoru na další stránku. Kniha pořád modravě světélkovala, ale bylo vidět, že písmena na pergamenu jsou černá jako uhel. Jen jedna věta na horním okraji listu slabě krvavě rudě žhnula.

„Je to jasné,“ obrátila se Katka na kamarády.

„Co je jasné?“ vyhrkl Kryštof.

„Kniha tě nechce!“ dodala Káťa. „Jsi přebytečný.“

Kryštofovi okamžitě povisly koutky úst a bylo mu do breku.

A přitom si to zavinil sám! Samozřejmě předem uhodl, jak bude Martin »střihat« a sám si zvolil, jak to dopadne! Jenže teď je Martin čaroděj a on, Kryštof, ne. Kniha ho nechce! Takovou prohru si snad ani nezasloužil!

„Takže...“ polykal slzičky... „Takže nebudu jako vy?“

„To jsem neřekla!“ opravila ho Katka. „Podívej se, tady je to jasně napsané. »W geden den enem geden nowic muozse bjtj. W gedno nowolunie dva nowice uwietam a w geden gar enem pro truoch nowicuow miesto gest!«“ četla rudě světélkující nápis.

Viděla, jak oba nechápavě koukají, takže to raději přeložila:

„To znamená: v jeden den může být jen jeden nový čaroděj, v jednom měsíci jen dva a v jednom roce nanejvýš tři. Kniha má asi nějaká omezení, nemůže mít čarodějů podle libosti. Já i Martin jsme to četli v jiný den, ale ty bys byl dneska už druhý a v tomto měsíci třetí. A jak si můžeš sám přečíst, kniha to nedovolí.“

„Takže až zítra?“ došlo Kryštofovi, i když jen zčásti.

„Zítra bys byl třetí v měsíci,“ řekla Katka. „Třetí můžeš být jen v roce. Musíš počkat až do příštího měsíce.“

„No a zatím budeme chodit všude spolu,“ přisadil si Martin. „O nic zajímavého nepřijdeš.“

„Jenže ty budeš čarovat a já ne?“ vztekal se Kryštof.

„Smůla, brácho!“ řekl Martin. „Osud rozhodl. A taky kámen – papír – nůžky. Nestěžuj si, je to spravedlivé!“

Kryštof zmlkl. Věděl nejlépe, jak je to spravedlivé! I kdyby to měl být trest, přivolal si ho na svou hlavu sám. Kdyby »střihání« schválně neprohrál, ale vyhrál, byl by tím postiženým Martin.

Ale to už jsou jen »kdyby-chyby«.

„Nebuď smutný,“ litovala ho Katka. „Beztak se to musíme nejprve naučit. Vždyť ani já toho moc neumím. Možná – vlastně určitě – jsem toho z nás tří přečetla nejvíc, ale tahle kniha má pět set hustě popsaných stran a než je přečteme a vyzkoušíme, co je pro nás zajímavé a co ne, to ještě uteče vody! Můžeš se to přece učit s námi, jen si to hned neodzkoušíš, ale za měsíc už tě kniha nevyhodí a budeme na tom všichni stejně.“

„A prvního je už příští týden!“ připomněl bráchovi Martin.

„Ve středu,“ upřesnila to Katka. „To jsou už jen tři dny, to bys měl vydržet, nemyslíš?“

„Táta občas říká: »to vydržím i pod vodou!«“ dodal Martin. „Osud je ale osud, s tím nic nenaděláme!“

Kryštofovi nezbylo než obrnit se trpělivostí.

Pohnojil si to přece sám!

»Čarodějný mejdan« tedy pokračoval dál.

Katka měla před sebou rozevřenou světélkující knihu, četla z ní nahlas a kluci se jí dívali přes ramena. Světélkování zřejmě nevadilo ani knize, ani Martinovi. Kdykoliv vyslovila nebo přečetla nějaké kouzlo, většinou se hned provedlo, takže se jim stranou na stole postupně hromadily všelijaké předměty. A nebyly to koláče, mince a podobné drobnosti. Rytířský meč byl delší než stůl, takže na obou stranách přečníval. K jejich štěstí měla některá kouzla povinný dodatek v podobě určení, kde se má citovaná věc objevit. Drobné věci se Kátě objevovaly na dlani, ale když ji schválně nenatáhla, objevily se před ní na stole. Mohla dokončit určením místa objevení, obvykle slovíčkem »sem« a ukázáním prstem. Některé věci se ovšem před ní objevily i když prstem neukázala. Ještě že některé předměty určení místa výslovně vyžadovaly. Určitě by si nevěděli rady, kdyby před nimi znenadání stála na stole kráva. Když se však na stole objevil i »pelny piwa sud« a několik jiných předmětů vytlačil, takže spadly vedle stolu na zem, Katčina trpělivost přetekla.

„Takhle by nás to za chvíli zavalilo,“ řekla. „A taky nevím, co s těmi věcmi. Nepotřebujeme je a není už kam je dát.“

Vrátila se na obsah a chvíli ho studovala.

„Tohle bude ono!“ řekla a honem přelistovala na označenou stránku. Byla hned před kapitolou »Noxyfpu« neboli »Kouzelné vytváření« a znamenala pravý opak.

„Musíme se dotknout předmětu prstem a použít zaklínadlo: »Utagalij«. Předmět pak zmizí.“

Dotkla se sudu a řekla: „Utagalij!“ Sud zmizel.

Sáhla na velký korbel před sebou a řekla: „Utagalij!“

Korbel zmizel i s vínem, kterého byl plný.

„Tos nemusela,“ hudroval Kryštof. „Ani jsme to neochutnali!“

„Mělo to být pivo a víno,“ opáčila. „Pravé pivo, pravé víno, chápeš? Alkohol je metla lidstva!“

„Pro jednou by se snad z toho nestřílelo!“ brblal Kryštof.

„Nevím, nevím,“ vrtěla hlavou Katka. „Ale umím si velice dobře představit ožralého čaroděje! To by byla chodící katastrofa! Hele, kluci, rozum do hrsti a neriskovat! Ani doma ne!“

„No jo, ale co když si na tu věc, která má zmizet, sáhnout prostě nemůžeme?“ staral se Martin. „Co s tím?“

„Pak máme použít »kérto«,“ přečetla Katka z knihy.

„Ale co je to »kérto«?“ ptal se Martin dál.

Katka to nevěděla a hledání co je to »kérto« trvalo dlouho. Mezitím se stala drobnost – Kniha i Martinovy ruce zhasly. Současně Martinovi zplihly vlasy, přestal se podobat odkvetlé pampelišce a byl zase jako dřív. Ono to asi mělo něco společného s elektřinou, i když to nebyl Eliášův oheň.

„No vida!“ podíval se Martin na své ruce. „Už jsem se bál, že půjdu domů a budu svítit jako měsíček.“

Kateřina to ale sotva zaznamenala. Hledala ve zhasnuté Knize stejně jako ve světélkující. Co hledala, nebylo v obsahu, ale pak si všimla položky »list wjecjew«, což byl vlastně rejstřík. Tam pojem »kérto« našla a na označené stránce opravdu bylo nepříliš dlouhé ukazovátko.

„To je přece... kouzelná hůlka!“ pochopil Martin.

Byl tam i popis, jak ji získat, protože se nedala vytvořit tak snadno jako příkazem »noxyfpu«. Nebylo to však tak těžké, aby to nezvládli i začátečníci a Katka i Martin zakrátko drželi v rukou své »kouzelné hůlky kérto«.

Byla to opravdu užitečná pomůcka a s ní mohl být čaroděj opravdu nebezpečný. Příkaz »utagalij« neboli »zmiz« totiž mohl pomocí ukazovátka nasměrovat na libovolný předmět v dohledu.

„Nechápu, jak mohli ve středověku upalovat čarodějnice, které mají v ruce »kérto«!“ řekl Kryštof. „Vždyť by mohly takový dav lidí zlikvidovat jedna dvě!“

„Možná to bude tím, že neupalovali pravé čarodějnice, ale nevinné ženské, které z čarodějnictví jen obvinili,“ odpověděl mu klidně Martin. „Pravý čaroděj ani čarodějnice by se podle mě jen tak upálit nenechali.“

„Bude to ještě trochu jinak,“ řekla Katka. „Tady je napsané, že příkaz »utagalij« nemá vliv na živé tvory. Lidem by neměl být nebezpečný, takže by čarodějnice před upálením nezachránil.“

„Je ale otázka, jak dopadne motocyklista, pod kterým zmizí ve stokilometrové rychlosti motocykl,“ uvažoval Kryštof. „A to ani nemluvím o letadlech!“

„Ani souboj čaroděje s rytířem by nebyl rovnocenný,“ mínil Martin. „Čaroděj by rytíře odzbrojil, sám by si vzal dlouhý meč... a rytíři by s holýma rukama nezbylo nic než potupný útěk.“

Bohužel, pro Kryštofa »kérto« nebylo. Každý čaroděj si je má vytvořit sám a pak také »poslouchá« jen jeho.

„To nic, zatím se jen dívej, brzy budeš mít svoje,“ utěšovala Kryštofa Katka, když viděla, jak kamarád jen bezmocně zatíná pěsti.

Kryštofovi nic jiného ani nezbývalo, ale málo platné, mrzelo ho to. Mrzet se ale mohl jen na sebe. Sám přece »pomohl osudu«, když před sebe přistrčil Martina. A nejhorší bylo, že to věděl jen on sám a když ho kamarádi litovali, musel to snášet jakoby nic.

Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

Jedno z velkých překvapení na trojlístek čekalo, když Katka opět cosi hledala v rejstříku »list wjecjew«. Hledala něco jiného, ale upoutala ji položka »list czarodjeguow«, kterou sama správně přeložila jako »seznam čarodějů«. A protože ji to zaujalo, řekla si, že se tam podívá.

„Ježkovy zraky!“ vyhrkla najednou.

„Co je?“ zeptal se Kryštof.

„My už jsme tu zapsaní!“ řekla. „Na konci seznamu všech čarodějů!“

Ukázala to klukům. Zapsaná tam byla ale jen ona a Martin. Pochopitelně, Kryštof tam ještě být nemůže.

Ale současně se jim objasnila další dosavadní záhada.

Bezprostředně před Katkou byla v »seznamu čarodějů« jakási »Barbara Niková«. Tak se zřejmě jmenovala čarodějnice, jejíž kosti objevili v podzemním úkrytu.

„Měli bychom se o ni postarat,“ řekla Katka vážně. „Když jsme se vlastně stali jejími dědici,“ dodala.

Kluci se neodvážili odporovat.

Errata:

19.07.2021 18:22