Vítej, návštěvníku!

Pohřeb

Vyučování čarodějnictví pokračovalo jako po másle.

Katka četla v knize, občas něco vyzkoušela nahlas, ale pak obvykle vytvořené předměty likvidovala. Jen Kryštof ji přemluvil, aby si mohl vzít na památku rytířský meč.

„Má to dvě menší nevýhody,“ řekla opatrně. „Jednak těžko někomu vysvětlíš, odkud ho máš. Vím, meče pro šermíře se dnes dělají na zakázku, ale jsou drahé i když jsou jen ze dřeva, natož železné. Za druhé, tohle není meč pro šermíře, ale pravý rytířský meč do války. Jen si sáhni, jak je ostrý! Meče pro šermíře jsou úmyslně tupé, aby neublížily, souboje na meče jsou jen hrané, pro pobavení diváků. Pravý meč bude děsná výjimka. První odborník na tebe udeří, kdes to vzal a k čemu to máš!“

Kryštof si ale nedal říci a trval na svém.

„Nechci s ním chodit po ulicích,“ řekl. „Ale můžeme si ten meč pověsit na stěnu v našem pokoji, viď, Marťo! Takovou věc jen tak někdo nemá!“

„A rodiče na vás udeří s dotazem, odkud to máte,“ věštila chmurně Katka. „Ba ne, kluci, my čarodějové se od ostatních lidí nesmíme odlišovat, jinak si umím velice plasticky představit »hon na čaroděje a čarodějnice«!“

„Tak aspoň na pár dní!“ smlouval Kryštof.

„No, pár dní snad projde...“ přidal se k bratrovi Martin.

„Jak chcete, kluci, ale následky budete žehlit vy dva, mě do toho tahat nebudete, i kdyby vás na mučidla natahovali, jasné?“ dala se umluvit, ale trvala na své výhradě.

Kluci to samozřejmě slíbili a meč tedy příkazem »utagalij« nezničili. O kus dál ale Katka objevila kouzlo, které je zaujalo. Mělo sice ve svém popisu hned několik varování, ale všichni se shodli, že by mohlo být i přesto užitečné. Byla to vlastně dvojice protichůdných příkazů a používala se zásadně s hůlkou »kérto«. Bez ní to ani nešlo. Zato se daly podle popisu používat na cokoliv a s otočenou hůlkou »kérto« i na sebe a poskytovalo to spoustu netušených možností.

»Suhuigar« znamenal »zmenšuj«. Zmenšil by vybrané věci »devátým dílem«, z člověka by udělal loutku loutkového divadla. Bylo však u toho varování, že se příkaz nesmí použít na tutéž věc dvakrát. Podle popisu by došlo ke zmenšení v poměru jedna ku jedenaosmdesáti, ale takové zmenšení »zabige zziwau zwjerz agi czlowieka«. Pozor s tím, je to nebezpečné!

Opačný příkaz »bolyrow« vybranou věc naopak devětkrát zvětší. Z člověka by udělal obra, který se nevejde do žádného domu ani do katedrály. Bylo by to možné jen ve volném prostoru, ale Káťa hned řekla, že to nepřipadá v úvahu. Šlo to snad ještě ve středověku, dnes je všude plno lidí. Někdo by je natočil a kdyby to rozšířil rychlostí internetu, byl by to konec jejich anonymity. Osmdesátinásobné zvětšení, tedy zvětšení dvakrát po sobě, bylo stejně nebezpečné, jako dvojité zmenšení. Takového obra by asi neunesly jeho vlastní kosti.

Příkaz »bolyrow« byl podle jejího mínění použitelný jen k vracení zmenšených věcí do původní velikosti. Dohromady ale mohou být tato dvě kouzla velice zajímavá.

„Kdo se zmenší do velikosti kočky, dostane se i tam, kam se dostane kočka. Tedy prakticky všude,“ pochvalovala si.

Vyzkoušeli si to oba sami na sobě. A opravdu, když běhali po podlaze, schovávali se za skříněmi i za odpadkovým košem, zkoušeli šplhat na koš i na Kateřininu postel, byla to velká legrace. Pochopitelně zmenšili i Kryštofa, aby se necítil ošizený. Tomu se to rovněž zalíbilo, jen litoval, že je závislý na kamarádech a nemůže se zmenšovat sám.

„Ale to vám povídám, kluci, na veřejnosti je pro nás tohle kouzlo zakázané víc než co jiného!“ kladla jim na srdce, když se pak všichni tři zvětšili do normální velikosti.

Odpoledne jim uteklo jako nic. Najednou se Martinovi ozval v kapse mobil. Volal ho táta, že už na kluky čekají s večeří, aby se páni kluci sebrali a mazali domů.

„Jo, už jdeme!“ slíbil Martin.

Tím nastal konec mejdanu. Katka kluky ještě vyprovodila dolů na chodbu u vchodových dveří, kde se teprve rozloučili.

„Kdy se zase tak krásně sejdeme?“ vzdychl si Martin ještě.

„Neboj se, něco se najde,“ ujišťovala ho Katka.

Kryštof nesl těžký rytířský meč, ke kterému jim Katka přidala pěkně zdobenou pochvu, aby se o něj nepořezali. Kryštof už si nadšeně maloval, jak si meč pověsí do pokojíčku.

Jenže to nešlo tak hladce.

Přímo před domem kluky obstoupila parta Kádárovců. Bylo jich pět a byli větší. Dva sice ještě chodili do školy, ale letos ji měli skončit, tři byli ještě starší a všichni měli pověst rváčů.

Klukům bylo okamžitě jasné, že je zle.

„Čo to něsietě?“ obořil se nejstarší Imre na Kryštofa.

„Do toho vám nic není!“ řekl srdnatě Martin.

„Nieje to pre vás priveľa ťažké? Dajtě to sem!“ řekl Imre.

Vytrhl Kryštofovi meč z ruky a všech pět Kádárovců se dalo s řehotem na útěk. Imre v čele bandy nesl ukořistěný meč vítězně nad hlavou, ostatní se s řevem hnali za ním.

Martin sáhl do kapsy u košile a vytáhl kouzelnou hůlku.

„Martine, ne!“ vykřikla Katka, která právě vyběhla ze vchodu.

„Ty jim chceš ten meč nechat?“ otočil se k ní Martin.

„Nenechám,“ ujistila ho. „Ale tys chtěl něco udělat jim, to nesmíš! Počkej, nech to na mně!“

Také vytáhla hůlku a namířila ji za prchající bandou.

„Utagalij pochva! Utagalij meč!“ vykřikla rychle, ale tak tiše, že ji slyšeli jen Martin s Kryštofem.

Imre najednou držel v ruce nabroušený meč bez pochvy. Půl vteřiny poté zmizel i meč, jenže to už si Imre držel pořezanou ruku, kvílel bolestí i strachem, neboť si nedokázal vysvětlit, co se vlastně stalo. Jak mu mohl snadno získaný lup tak záhadně zmizet z rukou a ještě ho pořezat.

„Mažte domů!“ nařídila Katka klukům. „Ti pitomci si to zatím nedovedou vysvětlit, ale mohli by si domyslet, že to souvisí s námi. Buďme rádi, že to dopadlo takhle! A pro příště – nikdy nenosit vyčarované věci venku! Ten meč si přece můžeš, Martine, vyčarovat až doma! A teď padáme, než ty grázly napadne rozbít nám úsměvy!“

„Já bych je...“ vyhrkl Martin, ale Katka ho nenechala doříci, co by vlastně chtěl.

„Chtěl jsi je zmenšit, přiznej se!“ udeřila na něho. „Jenže to by vyvolalo takový poprask, že by všechno prasklo! Buď rád, že se spokojili s mečem, víš přece, že tihle sígři dokáží zmlátit, koho chtějí! Kluci, my musíme na veřejnosti působit normálně! Žádné provokace!“

Poslední věty dořekla velice prosebným tónem.

„Vlastně máš pravdu,“ vydechl si Martin. „Takže pro dnešek »hojky« a sejdeme se zítra, platí?“

„Platí!“ řekla Katka, aby si to ještě nerozmysleli.

Vzápětí kluci zapadli do svého vchodu a Katka zmizela ve svém. Pro dnešek to snad prošlo.

Uvidíme příště!

Večer Katka snědla studenou večeři od maminky a zavřela se ve svém pokojíčku. Toho večera přišla na kolosální nápad.

Ukázala svou hůlkou »kérto« na knihu a opatrně vyslovila příkaz »suhuigar«.

Kniha se zmenšila na velikost srovnatelnou s mobilem.

Káťu zajímalo, jestli z ní půjde v této velikosti číst, ale brzy zjistila, že by na to potřebovala moc silnou lupu, nebo ještě lépe malý mikroskop. Raději použila opačný příkaz »bolyrow«. Kniha se zvětšila do původní velikosti a bylo zřejmé, že to její kouzelné schopnosti neporušilo. Tím mohla Katka pokládat problém »kam s ní« prakticky za vyřešený. Schovávat velkou knihu je problém, ale u malé knížky, menší než jiné, to žádný problém nebude.

Hned ji ale napadlo, že by kluci, když je vyřešený problém s úschovou knihy jejím zmenšením, mohli knihu požadovat pro sebe. Nu což, bude to spravedlivé. Společně ji objevili, společně ji budou využívat. Budou se o její využití střídat.

Raději se hned pustila do hledání, co by příště mohli použít při setkání s Kádárovci. Věděla o nich, že už zmlátili více děcek, kradou za bílého dne dětem mobily a prodávají je do bazaru na náměstí »U Krejbicha«, odkud si je rodiče musí zpátky vykoupit. Nikomu nepomohlo oznámení krádeže nebo dokonce loupeže na Policii. Policie vždy podobné případy »pro nedostatek důkazů« odložila. Rodiče sice v hospodě na majitele bazaru nadávali jako špačci, ale mobily si museli vykupovat.

„Koupil jsem to za poctivý peníze a zadarmo nikomu nic dávat nebudu!“ trval na svém Krejbich. A když mu někdo řekl, že kšeftuje s kradenými mobily, jen úlisně odvětil:

„Dokažte to!“

Jen jednou se ve věci Kádárovců mohla Policie přetrhnout. To když večer přepadli jakéhosi chlapa, který se nedal a kluky, i když jich bylo pět na jednoho, zmlátil na jednu hromadu. Musel to být nějaký dobrý zápasník, ale tím hůř by to pro něho skončilo, kdyby ho Policie dopadla. Prý to bylo i v televizi, jak »neznámý násilník bezdůvodně zmlátil pět dětí«! K jeho velkému štěstí ho v té tmě ani jeden z kluků nepoznal, takže to brzy »vyšumělo«.

To, že se na sídlišti na kraji města vyskytuje chlap, schopný grázlíky citelně zmlátit, je trochu přibrzdilo. Na dospělé si raději netroufali, ale menší školáci si před nimi pořád nebyli jistí.

Katka proto hledala, co by se dalo příště proti Kádárovcům použít, aby to bylo dostatečně účinné a přitom aby to nevypadalo nepřirozeně. Uvažovala, že je lepší nechat se trošku okrást a třeba i maličko zmlátit, než užít kouzlo a vyvolat »hon na čarodějnice«, ve kterém by dopadli jako sedláci u Chlumce.

Po chvilce hledání našla hned několik způsobů sebeobrany, ale vybírala si jen ty, které se jí zdály nejméně nápadné.

Nejvíc se jí zamlouvala kouzla »plešigó« a »fršizdi«. První se projevovalo krátkodobou ztrátou vědomí. Zasažené zvíře nebo osoba ztuhne a i když ztratí rovnováhu a upadne, nic si nezlomí. Tak zůstane aspoň minutu, než se probere. Druhé kouzlo vyvolá po celém těle nesnesitelné svědění. Také toto kouzlo trvá jen asi minutu, ale po tu dobu není zasažený tvor schopný žádné akce kromě intenzivního drbání po celém těle. Likvidace útočícího psa pak vypadá úplně přirozeně. Zvíře se zastaví a začne se drbat... Je to účinné a umožňuje to dostat se včas do bezpečí. Obě kouzla mají navíc výhodnou vlastnost: jejich působení se dá prodloužit. Každé další užití kouzla na tutéž osobu i zvíře trvá dvojnásobek předešlého.

Katka si oddychla. Nebudou se muset Kádárovců ani jiných násilníků bát. A důležité je, že k těmto kouzlům není nutná hůlka. Jen ukázat prstem. Při obraně proti napadení zblízka je to výhoda.

Musí to zítra sdělit klukům. A budou muset vymyslet něco s tím pohřbem. Něco, aby se nemuseli obrátit na oficiální místa, protože by okamžitě vznikl další, těžko řešitelný problém.

Jak ale pohřbívat bez pohřební služby?

Něco musí vymyslet.

V neděli se trojlístek sešel, jako obvykle, za panelákem »na sedačce«. Kluci tam byli dřív a Katka si sedla mezi ně.

„Takže zahájíme pokec,“ řekla. „Bod číslo jedna, skrýš pro knihu. Zkusila jsem na ni příkazy »suhuigar« a »bolyrow«. Kniha se zmenší na velikost mobilu a dá se schovat kdekoliv. Navrhuji, že se o ni budeme střídat, detaily si musíme ještě dohodnout.“

Kluci se na sebe podívali a bylo jasné, že budou souhlasit.

„Druhý bod, Kádárovci,“ pokračovala Kateřina. „Našla jsem dvě vhodná kouzla. Dají se poslat dotykem, ukázáním i hůlkou, trvají krátce, ale to se dá libovolně prodlužovat, přičemž každé prodloužení je delší. Zapamatujte si je oba. Nejprve »fršizdi«. Kdybych to na vás poslala, budete se drbat jako kdybyste spadli do mraveniště. Je to podle mě vynikající obrana proti psům, ale když to sešlete na Imre Kádára, bude se i on drbat jako čokl.“

Vyzkoušet to ovšem nemohli, to by mohli leda na sobě a to se nikomu nechtělo.

„Tak druhé kouzlo, tvrdší,“ přešla Káťa na popis dalšího. „Jmenuje se »plešigó« a způsobí krátkodobé omdlení. Je to horší, protože dotyčný padne k zemi, ale kdyby vás chtěl někdo zmlátit, klidně to použijte. Na internetu jsem si k tomu našla, že se takhle projevuje epilepsie a na tu se to dá klidně svést. A ještě bych jim přivolala sanitku, jen ať se to rozmázne. Mimochodem, ta nemoc je důvodem k odebrání řidičáku a když to použijete na dospělého grázla, přijde o něj.“

„Skoro bych se tě začal bát,“ podotkl tiše Martin.

„Jo, dobrá připomínka,“ chytila se toho Kateřina. „Měli bysme si opravdu slavnostně slíbit, že žádné kouzlo nepoužijeme proti lidem jako útok. Sebeobrana je něco jiného, ale jen v případě, že nás někdo nebo něco napadne. Jste pro?“

„Já jistě,“ okamžitě souhlasil Martin.

„Ale co kdyby někdo, třeba Kádárovci, před námi mlátili někoho jiného?“ namítl Kryštof. „Máme se jen dívat?“

„To asi ne,“ zarazila se Kateřina. „Obrana slabších by se měla chápat stejně jako sebeobrana. Souhlasíte? Tak ruce na to!“

Položila si ruku na koleno a oba ji z každé strany připlácli svými pravičkami, aby to bylo stvrzené.

„No a poslední bod ode mne,“ pokračovala Kateřina. „Pohřeb paní Barbary Nikové, to byla ta čarodějnice v podzemním domě. Když říkám »čarodějnice«, není to urážka, jsem přece to samé. Musíme to vymyslet, aby to bylo důstojné, ale bez zveřejnění.“

„Faráři mají zpovědní tajemství,“ navrhl Kryštof.

„Faráři taky nesmí zneužívat děti a internet je dneska plný takových případů!“ namítla Kateřina. „Já bych jim nevěřila.“

„Takže myslíš, vystrojit jí nějaký soukromý pohřeb?“ optal se opatrně Martin.

„Tak nějak,“ přikývla.

„Jenže to bude proti zákonům!“ varoval ji Martin.

„Tak ať!“ odsekla. „Ostatně, ukaž mi zákon, pojednávající o čarování. Prý takové dřív byly, ale požadovaly pro chycené čarodějnice i čaroděje bez milosti upálení.“

„Když já tomu pořád nemůžu uvěřit!“ posteskl si Martin. „Myslel jsem si, že už jsem z takové víry vyrostl. A teď najednou – jsem čaroděj! To přece nemůže být pravda!“

„Zvedni ruku!“ poručila mu Kateřina a sama udělala totéž.

Martin ji jako ve snách napodobil.

„A teď řekni: noxyfpu koláč!“

V okamžiku měla na ruce další koláč a aniž by se ho ptala, vrazila ho do ruky Kryštofovi.

„No jo,“ vzdychl si Martin. „Noxyfpu koláč!“

Samozřejmě měl ihned v ruce další koláč. Kateřina si vzápětí přála třetí a tak všichni tři mlčky seděli a jedli.

„Já o tom nepochybuji,“ řekl plnou pusou Martin. „Jen tomu pořád nemůžu uvěřit. Není už přece středověk! Kosmonauti chodí po Měsíci, kolem Země obíhají vědecké stanice s lidmi, ale my dva... a popozejtří už tři, tady čarujeme?“

„Jo, taky jsem o tom pochybovala,“ přiznala Káťa. „Jenže věřím víc vlastním očím než učebnicím, které tvrdí, že čarování není možné. Když už jsme se mockrát přesvědčili, že to možné je, nezbývá než to nějak vložit mezi skutečné jevy. Podívej se, přejít bosou nohou po rozžhaveném uhlí a nespálit se bylo přece také vyloučené. A jogíni to dělají. Dokonce před kamerami, které by se neměly nechat ovlivnit nějakou halucinací. Takže to jde. Prý už to lidé dokonce vědecky vysvětlili. Zkus tedy vědecky vysvětlit čarování. Chápu, že to nebude snadné, nemáme na to vzdělání. Takže musíš nejprve nastudovat, co o tom říká věda, a až potom, jak to do ní přijatelně zařadit.“

„Na to ale známe opravdu velice málo,“ namítl Martin.

„Takže studuj, čaroději, studuj vědu!“ pobídla ho. „Až o ní budeš vědět víc, možná na to přijdeš. Máš přece proti ostatním vědcům nebetyčnou výhodu – umíš čarovat, přinejmenším aspoň trochu, takže nabeton víš, že je to reálné a nenecháš se už odradit pochybovači. Stačí víc věřit vlastním očím než autoritám.“

„Jo, jenže to bude těžko letos.“

„Kdo si počká, ten se dočká,“ řekla.

Při té příležitosti si dohodli výměnu. Budou se ve využívání knihy střídat, jak navrhla Kateřina. Navrhovala měnit si knihu každé odpoledne, ale praktičtější Martin měl pozměňovací návrh. Podle něho by mělo stačit, když se budou střídat po týdnu. Samozřejmě s tím, že to nebude zákon. V případě potřeby si vyjdou vstříc, jak jen to bude možné.

Kateřina navrhla skočit pro knihu domů, ale Martin ji zarazil.

„Nech si ji zatím u sebe,“ mínil. „Svěříš nám ji ve středu, až bude umět čarovat i Kryštof. Pak se bude víc hodit nám, Kryštof si může podle ní hned něco vyzkoušet.“

Souhlasili všichni, jen Kryštof se potají zastyděl. Martin myslí na jeho dobro a on ho s tím »střiháním«... ale co bylo, bylo. Až na tom budou stejně, bude to lepší. Nakonec, když se to vezme kolem a kolem, Martina popostrčil k čarování jako prvního k jeho dobru. Stěžovat si nemůže.

Ale Martin si ani nestěžoval. Neměl důvod. Naopak navrhl Kryštofovi, aby se večer podívali na internetové mapy a vybrali nějaké důstojné místo pro hrob čarodějnice Barbary Nikové. Nesmělo by to být daleko a přednost by měly nějaké smuteční vrby, v okolí nějaké budou. Ve starém městském parku jich je dost, jenže tam by hrob neunikl pozornosti lidí.

Tak se nakonec rozešli, všichni měli něco na starosti. Martin s Kryštofem mapy, Kateřina měla nastudovat, jestli o pohřbu něco nenajde v kouzelnické knize.

„Katko, oběd!“ ozvalo se od paneláku. Mamka si otevřela okno, neboť věděla, že Káťa nemá u sebe mobil.

„Tak zatím!“ seskočila Káťa ze »sedačky«.

„Odpoledne zase tady!“ připomínal jí Martin.

„Až si udělám úkoly,“ řekla Káťa. „Já vám pak zavolám.“

„Tak jo,“ souhlasili kluci.

Kateřina kluky odpoledne zavolala až dost pozdě.

„Tos měla tolik práce s úkolem?“ divil se Kryštof.

„Ani ne,“ řekla Káťa. „Ale podívala jsem se do Knihy, co se tam píše o pohřbu čarodějů.“

„A bylo tam něco?“ pochyboval Kryštof.

„Budete se divit, bylo,“ řekla Katka. „Nevím, jestli to víte, ale dříve se všichni lidé snažili nebožtíky pochovávat na hřbitovy, do posvěcené půdy. Jenom největší lumpy pohřbívali rovnou pod šibenicí a sebevrahy do hrobů při zdi hřbitovů. Ale čarodějnice na hřbitovy nedávali. Čarodějnice prý propadly peklu, ty nesměly do posvěcené půdy! Když nějakou upálili, popel smetli na hromádku a rozmetali po nejbližším poli, případně hodili do nejbližší řeky.“

„To nás tedy čekají pěkné časy...“ vzdychl si Martin.

„V Knize je to ale jinak,“ pokračovala Katka. „O pohřeb své předchůdkyně – nebo předchůdce – se měli starat čarodějové bez účasti lidí. Předpokládali, že si každý čaroděj na sklonku života pořídí učedníka, který se pak o jeho tělo postará. To paní Barbara Niková nestihla. Asi ji smrt překvapila, takže to zbylo na nás. Konec konců, jsme její dědici? Jsme, je to v naprostém pořádku.“

„A jak to tedy má být?“ přerušil ji Kryštof.

„Máme najít vhodné místo,“ řekla Kateřina. „Nesmí tam vést poblíž žádná cesta ani vodní tok. Mrtvou tam máme zlikvidovat příkazem »utagalij« a vzpomenout, co pro nás udělala dobrého.“

„Vždyť jsme paní Barbaru vůbec neznali!“ namítl Kryštof.

„Neznali,“ přikývla Káťa. „Ale co udělala dobrého zrovna pro nás? No přece to, že do Knihy napsala, abychom ji nedávali lidem nehodným, ale uschovali ji. Jinak bychom ji dali do péče archeologů, kteří by její kosti nechali okukovat lidem do muzejní vitriny a knihu by zastrčili do depozitáře nějakého muzea, kde by na ni padal prach.“

„Ale já jsem už našel vhodné místo,“ řekl Kryštof. „V dolíku za prasečákem. Jsou tam smuteční vrby a nikdo tam nechodí.“

„Tam ale bude smrad, ne?“

„Ani ne,“ řekl Kryštof. „Vítr fouká většinou na druhou stranu. A myslím si, že paní Barbaře by to nevadilo, jistě nebyla citlivka. Nebudeme přece kvůli tomu bourat prasečák!³ To by asi nejvíc vadilo těm prasatům!“

„Jsem pro,“ řekla Kateřina. „A můžeme tam na nějaký kámen napsat něco jako »Zde leží...«“

„Vždyť tam nebude ležet!“ připomněl jim Martin.

„A vadí to?“ opáčil Kryštof. „Řekl bych, že nám ne a paní Barbaře už tuplem ne.“

„Tak jdeme!“ řekla Káťa.

Vyrazili hned, nač to odkládat. Nejprve zamířili do kopce ke skalnímu domu. Kateřina jim ukázala, jak bezvadně zamaskovala vchod – a opravdu, sami by už neobjevili, kde byl. Neležela na něm ani stará pneumatika, ani rumiště, louka tam byla jednolitá. Kateřina se najednou zastavila a cosi řekla. Kus hlíny se zvedl i s drny a odklopil se jako dveře a přímo pod tím byly staré dveře. Jen se marně dívali, kde jsou odlomené. Byly jako nové, Kateřina je zřejmě spravila. Vešli dovnitř a po schodech nahoru.

„Už vám došlo, kudy sem létají netopýři?“ položila Kateřina klukům nečekanou otázku. Nevěděli – jak by to také mohli vědět?

„Podívejte se tady na krb,“ navedla je Katka. „Lítají sem komínem! Nahoře asi ústí ze skály. Pro netopýry krásná cesta!“

Pak přichystala velký batoh a lopatku se smetáčkem, aby posbírali a smetli pozůstatky paní Barbary. Lidé by beztak o její pohřeb zájem neměli a faráři to snad mají přísně zakázané. Takže to opravdu zbylo na ně, na čarodějčiny dědice. Martin s Kryštofem si ani nevšimli, kde Kateřina sebrala batoh, lopatku a smetáček, ale ani se tomu nedivili. Zřejmě si všechno vyčarovala až tady.

S batohem plným kostí se vydali ven z domu. Venku Kateřina jen pokynula, dveře se zavřely a hlína s drnem na nich přistály. Nikdo by tu žádný vchod nehledal.

„Tak se na to musí!“ řekla Kateřina.

Vyrazili nejkratší cestou na »pietní místo« za prasečák. Byl tu dolík, kde byl kdysi rybníček, ale dnes už to připomínalo jen pět vysokých smutečních vrb. Mají rády vlhko a to tady bylo.

„Začneme,“ rozhodla Kateřina a položila batoh na kámen.

„Paní Barbaro!“ začala Kateřina. „Předala jsi nám mimořádný dar, i když o tom už nevíš. Splníme tvou poslední vůli a budeme na tebe vzpomínat jen v dobrém. Jak se říká, odpočívej v pokoji.“

Zamířila na batoh své »kérto« a slavnostně pronesla příkaz. Batoh i s kostmi paní Barbary zmizel.

„A teď vytvoříme náhrobek,“ řekla Káťa.

Přistoupili blíž, ale nechápali, co chce dělat. Katka očistila kámen, kde předtím ležel pohřební batoh paní Barbary, zvedla kouzelnou hůlku »kérto« a jak na balvan ukazovala, objevovala se písmena jako vymáčknutá do kamene, až vznikl stručný nápis.

„Tak,“ řekla Káťa. „To bysme měli. Možná řeknete, že by honosnější pohřeb byl lepší. Ale já si myslím, že je lepší pohřeb prostý, na kterém ale všichni na nebožku vzpomínají v dobrém.“

Trojlístek ještě chvilku postál. Nikdo neměl na hlavě čepici, nikdo neměl co smeknout. Ale kdyby měli, smekli by.

Paní Niková by si to zasloužila.

------------------------ Poznámky:

  3 ...jak se dnes skutečně podle zásad politické korektnosti dělá...

Errata:

19.07.2021 18:22