Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Čáry ve škole

Trojlístek po tomto zvláštním pohřbu odešel potichu domů. Neděle pomalu končila a zítra budou mít opět všední starosti.

Káťa hodila za hlavu starost o nepovedený domácí úkol. Když jí úča vytkne, že úkol odbyla, svět se nezboří. Nebude mít ani tušení, co všechno se jim o víkendu stalo. Ale všichni tři si dali slib, že se ode dneška budou učit s větším zájmem. Musí se přece dozvědět, jak zařadit čarování do současné vědy! A že to nebude legrace, to bylo jasné všem třem.

Kateřina se rozhodla co nejvíc využít příležitosti, že bude mít doma Knihu. Umínila si dohnat školní záležitosti až předá Knihu klukům, ale teď – teď ji má ona a jaká pravidla a návody z ní dostane, ta už bude mít.

Jedna stránka Knihy ji zaujala. Byl to návod, jak měnit jména příkazů. Místo »bolyrow« by mohla říkat »zvětši«, místo »suhuigar« »zmenši«, místo »noxyfpu« »vytvoř« a místo těžko zapamatovatelného »utagalij« by říkala třeba »znič«. Proč ještě nikoho nenapadlo změnit příkazy na lépe zapamatovatelné české? Proč se ani Barbara Niková, žijící v Čechách, nepokusila o změnu jmen příkazů? Ta možnost tu přece je! A Barbara snad nebyla jediná česká čarodějnice!

Jenže když o tom chvilku přemýšlela, došlo jí, že by to asi nebylo výhodné. Jistěže by si příkazy snadno zapamatovala, jenže pak by tato slova nesměla používat v běžné řeči a musela by se pekelně hlídat, aby je nepoužila nevhod. Některá kouzla požadují prostřednictví kouzelné hůlky »kérto«, bez ní se neprovedou, ale ani by to nebylo výhodné. Když ji teď někdo nějakým omylem zaslechne, nebude z těch slov moudrý. Kdežto kdyby slyšel, jak čaruje »Znič meč« a hned by viděl, co se stalo, došla by mu nejen souvislost mezi příkazem a jeho výsledkem, ale i že to provedla úmyslně a opravdu myslela jako zničení.

Ba ne, tudy cesta nepovede. Musíme to nechat jak to je.

Předání Knihy klukům mělo ale ještě jeden důsledek. Bude konec s tím, že si některá kouzla ponechávala jen pro sebe. Musí je klukům rychle vyklopit, nebo si je najdou sami a hned jim bude jasné, že je před nimi zatajila.

Například čtení myšlenek. Ne že by dokázala číst myšlenky všem lidem, ale některé Martinovy vnímala i na dálku. Nejspíš je to tím, že je Martin »vysílá«. Vysílání myšlenek se říká telepatie a to je nejspíš jedna ze změn, které s nimi Kniha po přečtení »Listu zawedjenj« udělala. Protože – a toho si Kateřina všimla už dávno, některé příkazy nemusí říkat nahlas, stačí, když si je dostatečně intenzivně pomyslí. Nahlas musí říkat jen to, co má vážnější důsledky, jako třeba příkazy k ničení. Vypadá to jako pojistka proti nechtěnému použití příkazu myšlenkou. Jestli Martin své myšlenky vysílá tak silně, že je Kateřina zachycuje, pak tím spíš je zachycuje Kniha. Otázkou je, do jaké dálky to funguje.

Nu, mají aspoň další záhadu k výzkumu...

Jenže pak Kateřina v Knize narazila na něco, z čeho se jí úplně zatočila hlava, když to konečně přečetla a hlavně pochopila.

Ta položka se jmenovala nevinně – »zapisz sobge formu«, tedy česky »zapiš si formu«. V první chvíli Katce ani nedošlo, co to vlastně má být. Jakou formu? A proč ji zapisovat? Pak tam ale byla zašmodrchaná věta, kterou si nakonec jakž takž přeložila.

»Máš-li zapsanou formu, můžeš se vrátit do té podoby, co zde máš zapsanou.«

V první chvíli nevěděla, co s tím. Pak teprve ji napadlo, že by se tak mohla částečně vracet v čase. Když zapíše, jak vypadala dnes, může se k tomu později vrátit. Možná by to k něčemu bylo, kdyby byla starší. Možnost vrátit si mládí? Někdo by za to jistě dal všechno na světě, nebude asi marné vrátit se z věku důchodce zpátky do mládí, ale když je člověk holka školačka, uvítala by spíš, kdyby rychleji dospěla. Představa, že náhle vyroste, bude jí aspoň šestnáct, nebo ještě lépe osmnáct! To by nebylo marné! Ale pak se něco stane a bum, bude zase školačka? To snad ne! Jenže o kus dál to bylo napsané! Pozor na přílišné navracení do dřívější podoby, lidé by si toho mohli všimnout! Jo, a navíc by ji třeba šoupli zpátky do školy, i kdyby ji už měla za sebou! Kdo by po něčem takovém toužil? Leda korunovaný vy-víte-kdo!

Kateřině samozřejmě hned nedošlo, k čemu to doopravdy je. A že to bude důležitější než si myslela. A dokonce i za cenu, že se vrátí do věku školačky, i když si to dnes neuměla ani představit! Došlo jí to až ve chvíli, když obrátila další list a tam ji to úplně praštilo do očí. Nešlo o to, aby se pořád – a podle ní zbytečně – vracela do věku školačky. Šlo o mnohem víc! Aby se totiž mohla vrátit do své vlastní, lidské podoby! Protože následující text si musela přečíst aspoň třikrát, než si byla jistá, že se nemýlí.

»Promgena czlowieka we zwierza a naopak«.

Proměna člověka ve zvíře a naopak! No tohle! Je to vůbec možné? Ale asi je, když je to tu napsané! Jenže to už by bylo něco víc než stvoření »pelnego piwa sudu«, to byla bezpochyby magie vyššího řádu.

Co je k tomu potřeba? Především musí mít vytvořenou »formu vlastního těla«, aby se měla kam vracet. Kdyby ji neměla, mohla by se vrátit do lidské podoby jen použitím podoby jiného člověka. Taková proměna může být i úmyslná, bylo by ale mrzuté zůstat už v podobě jiného člověka trvale. Dva naprosto stejní lidé, na to není naše civilizace stavěná!

Nejdůležitější bylo, že se člověk může proměnit ve zvíře! Kniha vyjmenovávala, která zvířata jsou již zanesena do podoby »forem«, takže je může rovnou použít, ale byla tu i poznámka, že se dá zapsat »forma« i »zwierzat newiedaniech«, tedy neznámých a pak je stejně tak používat, jako známá. To by tedy byl gól!

Jak je to ale možné? No, možné to asi bude. Když je možné člověka klidně zmenšit devětkrát, tedy do velikosti kočky, jak už si sami vyzkoušeli, pak proměna v kočku nebude takový rozdíl. Co ještě by tomu mohlo bránit?

Jenže tady něco nesedí, pomyslela si. Učili jsme se přece, že člověk má ze všech zvířat největší mozek. Ale vždyť oni přece i ve velikosti loutky z loutkového divadla mysleli jako dřív! Jak to? Ale možné to bylo, takže to tak bude! Když se zmenšili do velikosti kočky, zmenšily se i všechny buňky jejich mozku. Měli jich stejně jako dřív a výsledek byl, že stejně i mysleli. Ale mozek kočky je přece menší. Tady něco nehraje!

Byla to správná úvaha, jenže o kus dál to bylo v textu pěkně vysvětlené. Kniha to zařídí. Zná složitost mozku člověka a nacpe do kočičí hlavičky něco zhruba stejně složitého. Člověk pak může myslet i v těle kočky a dokonce i v drobounkém tělíčku myši.

Je tu však varování. Problém je u tvorů s extrémně malým mozečkem. Nejde to u hmyzu, nejde to ani u ryb a ještě u ptáků je to velké riziko, takže Kniha takové proměny nedovolí. Zajímavé je, že to jde i u myší, ale už ne u slepic, které jsou mnohem větší. Pravda, myši a krysy jsou chytřejší, než slepice.

Jisté problémy pak přináší i návrat do lidské podoby.

Vrátit se z podoby jiného člověka, máte-li svou »formu«, je poměrně jednoduché. Prostě řeknete, že se chcete vrátit, je na to určené slovo »lapals«. U zvířat to ale není tak snadné, většina jich nemá hlasivky. Ani zvířata, která se naučí mluvit, nejsou všechna vhodná. Příkladem je papoušek, který umí hlas »papouškovat«, ale víc jeho ptačí mozeček nesvede. Proměnit se v psa je snadné, jenže jak se pak vrátit, když pes nedokáže nic než štěkat a výt?

Nestačila by intenzivní telepatická myšlenka? Zřejmě ne. To by zde nebyly pro návrat ze zvířecí podoby určené pohyby, nahrazující zaklínadlo. A mělo to dobrý důvod! Proměna pouhou myšlenkou by mohla být příliš nebezpečná. Letíte si třeba vysoko nad lesem v kůži netopýra a najednou bác! Volným pádem se dole nabodnete na stromy nebo se rozplácnete na skalách!

Zpětná přeměna se proto dělá rychlými obraty kolem osy, navíc to nesmí být osa pro zatáčení. U většiny zvířat to je »válení sudů« nebo »kotrmelce«. Je tu ale nutná obezřetnost. Změníte-li se v moudrou želvu, budete mít asi s kotrmelci i s válením sudů velké problémy. Želva to bez cizí pomoci prostě nedokáže.

Kateřina chvilku strávila čtením výčtu zvířat, která jsou již pro proměny připravená. Nepřekvapili ji kočka a pes, liška a jezevec, ani větší kůň nebo kráva – i když si hned představila, jak těžko bude kráva válet sudy. Úplně vyloučené to jistě není, ale byl by to pohled pro bohy. Když se s kluky proháněli devětkrát zmenšení po pokojíku, nadhodila, že se v té velikosti dostanou prakticky kamkoliv, kam se dostane kočka. Ale hned zjistili, že to tak není. Kočka vyskočí na postel jediným skokem a vyskočila by i na stůl, kdežto jim dlouho trvalo, než se na postel pracně vyšplhali. Na kočičí skoky a šplh pomocí drápků mohli rovnou zapomenout.

Jenže v podobě skutečné kočky by to už tak trapné nebylo. Seznam obsahoval i zvířata exotická. Byly tam třeba velké šelmy jako lev, tygr a medvěd, ale největším použitelným zvířetem rodu savců byl – světe zboř se – slon! Kde se ale v Čechách vzal? Leda by se sem dostal v podobě »formy«, když se Kniha s majiteli stěhovala po světě. To byl největší gól, jaký v Knize našla.

To budou kluci koukat!

Katka si tedy podle návodu hned ten večer vytvořila svou »formu« a hned zatepla si to vyzkoušela. Jak se její pokojík náhle zmenšil, když se proměnila ve velkou tygřici! Ale už tady zjistila, že musí být opatrnější. Když se totiž chtěla změnit zpátky, zjistila, že tygřice potřebuje k válení sudů víc místa než v pokojíčku měla. A kotrmelec potřebuje místa ještě víc! Musela opatrně odtlačit stranou psací stůl, otočnou židli překotit na postel a až pak se dokázala patřičně otočit. Když se pak zvedala z podlahy, teprve se roztřásla. Co by se stalo, kdyby se otočit nedokázala? Neměla by si napoprvé vybrat menší zvíře, vlčáka nebo kočku?

A co by udělala, kdyby to opravdu nešlo?

Nejjednodušší by bylo otevřít si packou dveře, vyběhnout z domu a vyválet se na trávníku před domem. Jenže ta možnost, že ji při tom někdo uvidí! Včetně vlastních rodičů! Možná by jí šlo lépe otevřít si packou okno, a pak vyskočit oknem. Naštěstí bydlí jen ve výšce prvního patra a to by v tygří podobě hravě zvládla, načež by se dole na trávníku za panelákem proměnila. No, šlo by to, ale bacha na takové problémy! Musí si vždycky dobře promyslet nejen výběr vhodného zvířete, ale i okolí. Ne všude to půjde. Kočka problémy nemá, ale jako kráva by byla v dětském pokoji úplně nahraná! Kopyta jsou k otevírání dveří i okna podstatně méně vhodná než tygří pracky a skok z okna v prvním patře by pro krávu nebyl takovou hračkou jako pro tygřici! Taky by si mohla zlomit vaz! A kluci bydlí ve čtvrtém patře, tam by nemohli použít ani skok z okna v tygří podobě!

Ale i tak získala s kluky úžasné možnosti!

Druhého dne ráno byl opět všední den a všichni tři odešli spolu normálně do školy. Cestou klukům vysvětlovala možnosti čtení myšlenek. Bohužel se to vztahovalo jen na ně samotné, ale i to mohlo mít jisté výhody. Katka klukům nadhodila, že by se mohli telepatií utajeně volat lépe než mobilem. Zatím to šlo jen mezi ní a Martinem, ale Kryštof se k nim jistě brzy připojí.

Do školy došli v pohodě, jen v šatně Katka zmlkla, neboť kolem bylo plno naslouchajících uší spolužáků. Martin se zkoušel s Katkou domluvit a šlo to, jenže chudák Kryštof z toho nic neměl.

Třída se rychle zaplnila žáky, i když do začátku první školní hodiny chybělo ještě čtvrt hodiny. Trojlístek ale budil pozornost spolužáků. Nejnápadnější byli právě tím, jak se všichni tři snažili chovat se nenápadně. A to se rozumí, kdo je středem pozornosti, nemá ve třídě nárok na nějaké soukromé rozhovory.

Olda s Pavlem, známá dvojice provokatérů, si Katku vyhlédli za cíl svého rýpání. Nejprve ji jen pošťuchovali, pak přitvrdili a začali se do ní vyloženě navážet.

„Nechte ji!“ varoval je Martin.

„Ty jsi do ní zamilovanej?“ změnil Olda cíl rýpání.

„Zamilovanej! Martin – zamilovanej!“ papouškoval nadšeně Pavel. „Marťa a Káťa, velká láska! Kdy bude svatba?“

„Nechte toho!“ zamračil se Martin.

„A kdy bude mimino?“ navázal na to uštěpačně Olda.

„Nech si ty blbý kecy!“ zpražila ho nahněvaně Katka.

„Už máš bříško?“ rýpal Olda a přejel jí rukou po břiše.

V té chvíli po něm Martin skočil. Strhl ho na zem a začali se válet po zemi, jak se jeden i druhý snažil získat navrch.

Pavel chtěl Oldovi pomoci, jenže na něho skočil Kryštof. Jednak bránil bratra, za druhé nesnesl, aby zápasili nefér dva proti jednomu. Ostatní se rychle seběhli kolem nich a jak už to v těchto chvílích bývá, část fandila jedné, část druhé straně. Olda s Pavlem však měli příznivců víc. Do rvačky se vložil Zdeněk na straně Oldy. Strčil do Martina, když už se ten dostával nahoru a přidržel ho u země, aby Oldovi pomohl. A ten toho ihned využil. Vyšvihl se Martinovi na prsa a začal ho bít pěstmi do obličeje.

V té chvíli celá třída ztuhla jako kdyby tady udeřil hrom.

Oldu a Zdeňka cosi odhodilo stranou. Olda najednou ležel naznak a na prsou mu stála obrovská, černožlutě žíhaná doga. Na Zdeňka vycenila obrovské zuby, až se Zdeněk leknutím odkutálel na stranu a zarazil se až o nohy zkamenělých přihlížejících. Pavel se ocitl tak blízko toho špičatého chrupu, až hrůzou vykřikl.

„Kateřino, neblbni!“ vykřikl do nastalého ticha Martin.

Doga odskočila a začala se na podlaze třídy před lavicemi převalovat. A najednou z ní byla opět Kateřina. Jenže nadarmo se asi neříká, »když smůla, tak borová, lepivá«. Katka to nedomyslela. »Formu« si dělala v rychlosti večer před spaním. Kniha jí vrátila lidskou podobu jak byla, dokonce – a to si hned večer ověřila – ji vrátila do lidské podoby oblečenou. Jenže v tom byl ten zádrhel. Večer si toho nevšimla, protože byla jako předtím. Teď nebyla jako předtím, ale jako večer. V jemné, průsvitné noční košilce s kraječkami, jak se chystala spát. Panebože, ten trapas! Kdyby měla na sobě aspoň pyžamko! Trapas by to byl taky, ale menší!

Třída v první vteřině zůstala ztuhlá překvapením. Nikdo si to nedokázal vysvětlit, nikdo nic nechápal. Katka sama zůstala na okamžik ležet. Hanbou a ponížením. Jenže si to zavinila sama! S oblečením to zkrátka nedomyslela.

Vzpamatovala se, až když se vzpamatovali i její protivníci. Tentokrát to byl Zdeněk, kdo se jí začal pošklebovat.

„Helemese, Katuška přišla do školy v negližé!“

„A jaký má hezký květovaný kalhotky!“ přidal se Olda.

A všichni tři, Olda, Pavel i Zdeněk se začali řehtat.

Kateřině se udělalo rudo před očima.

„Takže – smích?“ řekla ledovým hlasem. „Chcete se smát? Vám to nestačilo?“

Doga předtím vypadala hrozivě, ale to, co najednou stálo proti hrůzou ztuhlým školákům, bylo o hodně úděsnější. Ze země vstal obrovský bengálský tygr, nejprve vycenil zuby, mezi nimiž vyčnívaly obrovské špičáky, pak se nezadržitelně pohnul směrem ke zkoprnělým žákům. Obrovská tygří tlapa nejprve boxerským hákem srazila na zem Oldu, po něm Pavla a Zdeňka.

Pak se tygřice otočila, jedním skokem byla u dveří, prackou stiskla kliku, rozrazila dveře a vyběhla na školní chodbu. Školou se ozval vyděšený jek dětí, které právě spěchaly do svých tříd a tygřici na poslední chvíli uskakovaly s cesty. Tygr si naštěstí nikoho nevšímal. Prolétl jako tornádo k hlavnímu vchodu, vyběhl ze školy a pádil po chodníku směrem do sídliště.

A až teď se z ředitelny vynořil sám ředitel a začal nejbližší žáky vyslýchat, co je to ve škole za kravál? Ze sborovny vyběhli učitelé a připojili se k výslechu, jenže z toho nikdo nebyl moudrý.

Tygr ve škole? Bože, to je ale fantazie!

I když to děti shodně tvrdily všechny.

Errata:

19.07.2021 18:22