Vítej, nový čtenáři Q-240901!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Učitel Hiller

I když se na první pohled zdálo, že stará událost s tygrem ve škole spěje zdárně k zapomnění, byl to jen povrchní dojem. Ve skutečnosti to ve škole pod vrstvou zdánlivého nezájmu vřelo jako v přetopeném parním kotli.

Postupně, zato s neochvějnou jistotou začala mezi ostatními žáky prosakovat fáma, že ten tygr byl přece jen skutečný a objevil se ve třídě, kam chodí trojlístek Káťa, Martin a Kryštof. Káťa byla označovaná za původce poprasku. I když to vypadalo divoce, někteří její spolužáci trvali na tom, že se skutečně před zraky celé třídy změnila v tygra a v této podobě utekla ze školy. Vyplouvaly na povrch i další podrobnosti. Že byla nejprve psem s ohnivýma očima jako talíře a až potom tygrem, dokonce šavlozubým, takže to byla šňůrka kouzel, jedno po druhém.

Olda s Pavlem se vrátili z nemocnice až po třech dnech, kdy je doktoři uznali za zdravé. Hned při návratu slízli ostudu, neboť se po celé škole vyprávělo, jak jim při setkání s tygrem strachem zhnědly vzadu kalhoty, až měli doktoři podezření na salmonelu. Nemocniční karanténa pro ně nebyla ulejvárna od vyučování, ale jedno vyšetřování za druhým. Že by tam měli nějakou volnost, to vůbec nepřicházelo v úvahu. A když se všechna vyšetření ukázala jako negativní, nepustili je »do domácího ošetřování«, ale rovnou do školy, neboť »jim nic není ani nebylo«. A to se ví, Kateřině se po návratu do školy vyhýbali velkým obloukem! A ještě víc, když si je Zdeněk vzal jednoho po druhém stranou a mezi čtyřma očima jim tajuplně sdělil, co se od Martina dozvěděl.

Katka je tedy tygřice! Anebo jiné zvíře, podle toho, jak silně se rozzlobí. A Martin je další takový čaroděj a jeho bratr Kryštof asi také. Tři čarodějové v jedné školní třídě, to je dost na to, aby se z toho jeden zcvoknul! Martin spolužáky nezavázal mlčenlivostí jako Zdeňka, rádi mlčeli sami. Mezitím zapracovala obrazotvornost a školou obíhaly pověsti o psu s ohnivýma očima a o šavlozubém tygru, které jen snižovaly věrohodnost všech ostatních svědectví. Jen Katka doufala, že se na všechno zapomene. Naštěstí košatějící pověsti plnily skoro stejnou úlohu jako zapomnění. Dospělí tomu neuvěřili a spíš se utvrzovali v názoru, že někdo vypustil kachnu.

Učitel Hiller učil v Kateřinině třídě matematiku a ve vyšších ročnících ještě fyziku. Kateřina ho považovala za dobrého a hlavně spravedlivého učitele. Nikomu nenadržoval, nikoho při zkoušení nepoškodil, ale kdo látku neuměl, dostal spravedlivě pětku.

V Katce ale trochu hrklo, když ji na chodbě zastavil. Neměl k tomu důvod. Katčina třída odcházela na oběd, ale pan Hiller ji nečekaně vyzval, aby s ním šla do fyzikálního kabinetu.

„Neboj se mě, jen se tě chci na něco zeptat,“ uklidňoval ji, když viděl, jak vypadá zmateně. „Nech otevřené dveře. Kdybys měla dojem, že tě obtěžuji, můžeš kdykoliv odejít anebo křičet.“

Tohle opatření dříve nebývalo, pohovor s žákyní by proběhl za zavřenými dveřmi. Jenže mezi učiteli a žáky se od jisté doby rozšířila atmosféra nedůvěry, která již zapustila kořeny. Lidé dnes označují učitele za pedofily a otevřené dveře pak nechrání žáky a žákyně před »zhýralým učitelem«, ale učitele před zlovolným nařčením. Bohužel pak může »soukromý pohovor« vyslechnout i někdo cizí, kdo jde právě kolem. Kdo do škol ten jed vpustil, zasluhoval by!⁴

„Posaď se u mě,“ vyzval Hiller Kateřinu.

Sám se posadil na druhou židli, stojící za rohem jeho stolu, aby byl mezi nimi odstup, kdyby do kabinetu vtrhl někdo cizí.

„Chtěl bych se tě na něco zeptat,“ začal Hiller. „Nemusíš odpovídat, kdyby se tě to nějak dotklo. To není výslech, to je má vlastní snaha dobrat se pravdy.“

Katka už tušila, odkud vítr fouká.

„Chcete slyšet něco o posledním pozdvižení ve škole, nebo se pletu?“ rozhodla se nechodit opatrně kolem horké kaše.

„Nepleteš,“ přikývl učitel. „Víš, ve škole se o tobě povídají neuvěřitelné drby. A mě by opravdu zajímalo, jaké jádro se v nich skrývá. Žáci tvrdí, že ve škole viděli tygra. Ale nikdo z dospělých nic takového neviděl a nemůže to potvrdit. Jenže všechny pověsti tvrdí, že jsi k tomu byla nejblíž. Opravdu by mě to zajímalo.“

Na výslechu u ředitele by Katka zapírala, ale spravedlivému učiteli lhát nechtěla. Jen nevěděla jak to říci a raději mlčela.

Velryba v tělocvičně? Ovšemže jen hologram!

„Viděl jsem na internetu takové krátké video,“ pokračoval pan Hiller. „Ve velké tělocvičně plné lidí vyskočila z podlahy jako z vody velká velryba a pleskla zpátky, jen se voda rozstříkla. Nikdo ale nebyl mokrý, to všechno byla holografická projekce. Parkety v tělocvičně zůstaly nepoškozené a suché. Předpokládám, že tohle byla podobná legrácka. Uznám, mohla být působivá, jako každá holografie. Nevím, jak se to dostalo až k nám do školy, ale všechny pověsti tvrdí, že jsi k tomu byla nejblíž. Proto bych rád věděl, co o tom víš? Kdo tu hračku do školy propašoval? Neboj se, to není výslech. Zajímá mě ta hračka. Holografie přece patří do fyziky, takže mám na tom profesionální zájem. Holografická ukázka by mezi žáky povzbudila zájem o fyziku.“

Katka mlčela. Lhát nechtěla, ale přiznat pravdu...

„Něco o tom vím,“ řekla po chvilce. „Nechci vám lhát, ale musel byste mi slíbit, že to nikomu na světě neřeknete. Jinak vám řeknu jen to, co není tajné.“

Říkala to pomalu, jakoby si teprve teď rozmýšlela, jestli má mlčet nebo promluvit. A vlastně to tak bylo.

„Slíbit to mohu,“ přikývl opatrně. „Ale nevidím pro ten slib žádný rozumný důvod. Podle mě je to utajování zbytečné. Co by bylo špatného na využití techniky k poučení žáků? Jestli je to holografie a někdo má holografickou promítačku...“

„Není to holografie a nepatří to do fyziky,“ řekla Katka. „Víc vám řeknu jen když slíbíte na svou čest mlčení.“

A zase se odmlčela.

„Že to není holografie?“ opakoval po ní nedůvěřivě učitel a zamyslel se. „Když to není fyzika, pak asi nemá smysl použít to na podporu zájmu o fyziku. Jestli je to jen nějaká iluze, pak by to patřilo do psychologie, ale vyvolat iluzi takového rozsahu, aby to zasáhlo celou školu... s něčím takovým jsem se ještě nesetkal...“

„Slíbíte mi mlčení? Na svou čest?“ opakovala Káťa.

„Budiž, máš asi právo na utajení...,“ připouštěl učitel. „Na mou čest slibuji, že o tom nebudu s nikým mluvit.“

Katka vstala, došla ke dveřím fyzikálního kabinetu a zavřela je. Pak se vrátila ke stolku, ale nesedla si.

„Dobře, máte to vědět,“ řekla. „Pane učiteli, to nebyla iluze. Změnila jsem se opravdu v tygřici. Jsem totiž čarodějka.“

Na obličeji učitele se vystřídalo překvapení, pak zděšení, které však rychle přešlo v pobavený úsměv.

„Čarodějka?“ zasmál se. „Teda, děvče, ty máš ale fantazii!“

„Pane učiteli, to není fantazie,“ odmítla to příliš jednoduché vysvětlení. „Mohu vám to dokázat. Vstaňte a sáhněte si na mě, nekousnu vás. Slíbil jste mi ale mlčení!“

Počkala, až se pan Hiller zvedne ze židle – a proměnila se přímo před ním v tygřici.

Dalo se čekat, že učitel v první chvíli ustoupí, ale dál než ke stěně ustupovat nemohl. Tygr si před ním zívl a vycenil úžasnou sbírku zubů, mezi nimiž čněly úctyhodné špičáky, ale nehýbal se. Když se ale nehýbal ani učitel, tygr natáhl dopředu obrovskou pracku a podával ji učiteli jako psík.

Tygři obvykle pracku nepodávají, ale učitel to už pochopil jako přátelské gesto a potřásl tygří prackou. Ucítil v dlani tvrdé tygří chlupy a ztvrdlé polštářky tygřích dlaní – vlastně chodidel. Obraz tygra tím dostal i hmatové potvrzení.

Pak se mu ale tygří tlapa vytrhla z ruky, tygřice si lehla na podlahu, překulila se na záda a ještě dál... ale to už na jejím místě vstávala z podlahy školačka Káťa. Jenže místo modrých šatiček měla teď na sobě džíny a kostkovanou flanelovou košili.

„Pane učiteli, to nebyla fantazie, ani holografie,“ řekla tiše. „Jsem prostě čarodějnice a umím se proměnit ve zvířata. Ten tygr jsem byla já, dobře jste to viděl. Má to malou nevýhodu, v tygří kůži nemohu mluvit, natož někoho uklidňovat. Ale kdybyste mi ani ruku nepodal, kdoví, jestli byste věřil i vlastním očím.“

„Panebože!“ vydechl údivem učitel. „Čarodějnice! Cožpak máme středověk?“

„To není otázka víry, pane učiteli,“ namítla Katka. „Prostě je to tak! Jsem čarodějka, umím se změnit ve zvířata a znám i spoustu dalších kouzel bez ohledu na dobu, středověk jako novověk. Pane učiteli, byl jste vždy spravedlivý. Uznejte, že je to možné, vždyť jste to viděl na vlastní oči. Ale pamatujte si, slíbil jste mi mlčení!“

„Na tohle bych ani nic slibovat nemusel,“ řekl přiškrceným hlasem. „To je přece tak neuvěřitelné, že pravdu nikdo neuzná.“

Kateřina se zase posadila na židli a pokynula učiteli, aby si sedl zpátky proti ní. Musel si rukou párkrát přejet přes obličej, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Nebylo divu. To co právě zažil, dávalo strašnou ránu jeho materialistickému cítění.

„Takže jsi čarodějnice,“ opakoval. „Čarodějnice – a přitom školačka. Nechci být vtíravý, ale... jaká je tvá skutečná podoba?“

„Tak, jak mě vidíte,“ řekla Kateřina. „Možná jste si toho ještě nevšiml, ale předtím jsem měla šaty, teď mám kalhoty. Zase jsem přišla o jedny šaty, nevadí, vyčaruji si jiné. Kdykoliv se měním ze zvířete, měním se do své pravé podoby.“

„Nedivil bych se, kdyby tvá pravá podoba byla... trochu starší,“ vzdychl si učitel. „Nemyslím hned na stařenu, ale – trochu dospělejší. Na školačku máš příliš dospělé řeči...“

„Na školačku jsem toho zažila...“ přikývla. „Už proměna v čarodějnici byl silný zážitek. Byla jsem zavřená v jedné tmavé místnosti s mrtvolou, pak jsem zařizovala její pohřeb. Kromě školní látky se teď učím čarovat, ani to není obvyklé. Ale jinak... jinak jsem docela normální holka. A chci se učit vědu, zajímá mě, jak se klasická věda shodne s čarováním.“

„Jak se klasická věda shodne s čarováním?“ opakoval po ní překvapeně. „To by mě také zajímalo!“

„Věřím,“ přikývla. „Ale vy nemáte nejmenší šanci dozvědět se, o čem je čarování, když nejste čaroděj. Já to mohu porovnat. Jsem čarodějnice a vědu se ještě naučím. Bohužel, vy mi můžete jedině držet palce.“

„Chceš porovnávat vědu s čarováním?“ nevycházel učitel z údivu. „A myslíš si, že je to možné? Nejsou to naprosto odlišné obory? Co má společného čarování s vědou?“

„Právě to se snažíme objevit,“ přikývla.

„Snažíte?“ zarazil se učitel. „Vás je víc?“

„Je,“ přikývla. „Ale neřeknu vám kolik. Mohlo by to být pro nás nebezpečné.“

„Nebezpečné? Jak? A čím?“

„Pane učiteli, nikdy jste neslyšel slovní spojení »hony na čarodějnice«?“ zeptala se. „Nebo taková nevinná zábava »pálení čarodějnic«? Zábava to možná pro někoho byla, ale byly doby, kdy vůbec nebyla nevinná. Já vím, to bylo ve středověku. Dnes je moderní lynčování. Přinejmenším to zní vznešeněji.“

„Ale v Čechách to snad není?“ namítl.

„I Češi jsou schopní střílet do dětí,“ řekla smutně. „Nebo to alespoň omlouvají a schvalují. Buďte si jistý, kdyby došlo znovu k honům na čarodějnice, že by to i Češi nejprve omlouvali, pak schvalovali a nakonec by se toho sami ochotně účastnili.“

Chvíli bylo ticho, mlčeli oba.

„Nu což,“ řekl po chvilce učitel. „Chtěl jsem se dozvědět, jak to bylo s tou iluzí, dozvěděl jsem se víc než jsem čekal. Asi to necháme být. Slíbil jsem na svou čest mlčení, budu tedy mlčet. Beztak by mi nikdo neuvěřil. Poslyš, nešla jsi zrovna na oběd?“

„Jo, šla,“ přikývla. „Jenže jsem se proměňovala, takže jsem zrovna najedená a na oběd nepůjdu, už bych nic nesnědla. Ale vy na oběd nepůjdete?“

„Půjdu, ale později,“ řekl.

„Tak vám tady něco vyčaruji, abyste mi víc věřil,“ rozhodla se najednou a položila mu na stůl velký porcelánový talíř a na něj naskládala dvanáct velkých posvícenských koláčů.

„Nechte si chutnat,“ řekla a zamířila ke dveřím kabinetu.

„Díky,“ zmohl se učitel jen na poděkování.

------------------------ Poznámky:

  4 Hony na čarodějnice #MeToo vznikly ve Spojených státech

Errata:

19.07.2021 18:22