Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Novoluní

Učitel Hiller dodržel slovo a mlčel. Naopak se ve sborovně ozval, když tam někdo nakousl téma »tygr ve škole«. Odněkud dokonce vyhrabal video s velrybou v tělocvičně, aby tím kolegům naznačil, že holografie je úžasná věda a přeludy mají svou krásu.

„Opravdu si, pane kolego, myslíte, že to existuje?“ zeptal se ho ředitel, když shlédl video s velrybou.

„Existence holografie je potvrzená,“ opáčil učitel. „Jiná otázka je, jestli to někdo z žáků mohl přinést do naší školy. Ale už sám fakt, že něco takového existuje, znamená, že to vyloučené není. Kdoví, jaké konexe mají rodiče našich žáků na Západě!“

Otázka »tygra ve škole« se tím zdála být nadobro vyřešená. Kdo ten přístrojek do školy přinesl, ten se těžko někdy přizná. Asi to přinesl bez vědomí rodičů, tak vzácné věci se obvykle dětem do rukou nesvěřují. Přístroj už jistě vrátil rodičům a doufá, že se k nim nedonese, jakou bouři ve škole způsobil. Vyšetřování proto nemá cenu, viník bude zcela jistě do krve zapírat a těžko mu něco dokáží. Leda by se v brzké době stalo něco podobného a učitelé mu ten strojek zabavili. Rodiče by si pak museli pro přístroj přijít a svou ratolest ztrestat podle vlastního uvážení. Spíše se ale dalo předpokládat, že se jednalo o zcela ojedinělou událost.

Tato forma vysvětlení se začala pozvolna šířit i mezi žáky. Vypadala logicky a krásně ilustrovala známé pravidlo:

»Na každou otázku existuje snadno pochopitelná, logická, věrohodná a jednoduchá odpověď – která je však úplně vedle.«

Pro trojlístek bylo na ní důležité jedno.

Kdo jí uvěřil, už dál nepátrá.

Jakkoliv se to zdálo Kryštofovi dlouhé, novoluní nakonec přece jen nastalo. Toho večera přišli kluci za Káťou napjatí jako guma u praku. Umoudří se už Kniha, nebo ne?

Jenže se ukázalo, že Kniha nedělá drahoty. Na dodržování pravidel trvá, ale když jsou podmínky splněné, nedělá naschvály. Tentokrát Kryštof v klidu a pohodě přečetl celý »zasvěcovací text«, kniha i jeho ruce se rozsvítily namodralým světlem a Kryštof si mohl konečně vyzkoušet svá první kouzla. A pochopitelně se jich nemohl nabažit. Uspořádali si na košťatech výlet k nedalekému hradu, přičemž Kryštof s Káťou měli místo košťat smetáky a Martin záclonovou tyč, která pro stabilizaci letu bohatě stačila.

Katka pak měla nápad, že by se mohli podívat do doupěte paní Barbary Nikové. Napadlo ji, že by se tam možná dalo najít ještě něco z čarodějného oboru. Přeletěli tedy v nízké výšce nad městečkem a zamířili k podzemnímu sídlu. Katka odkryla vchod a všichni tři vtrhli dovnitř. Už to nebyli takoví jelimánci, kteří se vylekali kdejakého netopýra, ale čarodějové, kteří – až na Kryštofa – měli už leccos za sebou.

Katka objevila, že stěna před stolem paní Barbary Nikové se dá změnit ve veliké okno. Geometricky to byl nesmysl, protože stěna vedla do kompaktní skály, ale po zapnutí klíčovým slovem »zbuž« se jim zdálo, že se tady otevřelo okno ven. Jako kdyby do stěny někdo vestavěl obrovský televizor, nebo spíš domácí kino, kde se zobrazoval obraz snímaný nějakou vnější kamerou. Teď tam byl večer, moc toho neviděli, ale ve dne to mohlo být docela působivé. Stará paní Barbara Niková si ve skalním domě nežila tak nejhůř, jak se zdálo zpočátku. Měla tu sice jen jednu jedinou místnost, ale s tím zobrazovacím oknem to nebylo takové skalní doupě, na jaké to vypadalo zpočátku. Když se to tak vezme, nač by potřebovala spoustu pokojů, když jeden vystačil na všechno? To jenom degenerovaní šlechtici museli mít zámek s třemi sty komnatami, aby mohli každý den v roce strávit v jiné.

Ani velký krb v rohu místnosti nesloužil staré čarodějnici k vaření, jak si původně mysleli. Byl sice černý, ale nebylo to od sazí. Katka do krbu nahlédla a nejspíš na to přišla. A hned to sama se smetákem vyzkoušela. Vylétla ven, ale hned se zase vrátila.

„Krb jsou druhé dveře,“ řekla. „Dá se tudy vyletět ven na koštěti, nahoře se objevíte pod malou převislou skálou!“

Kryštof si to samozřejmě hned musel zkusit také.

„Navrhuji natrvalo zakrýt původní vchod,“ řekl, když se po návratu zhoupl v kolenou, jak trochu prudce dosedl. „Kdykoliv se sem budeme vracet, použijeme rovnou komín!“

Katka to uznala a šla s Kryštofem zamaskovat »dolní« vchod, kdežto Martin zůstal v komnatě a rozhodl se prozkoumat skříně.

Když se Katka s Kryštofem komínem vrátili, ukázal jim další poklady, které ve skříni objevil. Byly jen dva, ale stály za to.

Skleněná koule určitě nebyla obyčejná, ale k čemu je dobrá, to si museli nejprve zjistit. Snad to v Knize najdou, bylo tam více návodů k různým, dosud nedostupným předmětům.

Lehký bleděmodrý plášť si Martin vyzkoušel a sám objevil jeho hlavní přednosti. Jakmile totiž na plášti sepnul sponu, kterou se vpředu spínal, s údivem zjistil, že se nevidí. Přesněji řečeno, neviděl své ruce ani nohy, skryté pod pláštěm. A kamarádi z něho neviděli ani hlavu, která byla mimo plášť.

Plášť neviditelnosti? Bylo to zajímavé a když to předváděl kamarádům, jen jim svítila očka. Plášť po sepnutí vytvořil kolem člověka bublinu, jejíž obsah pozorovatelům zmizel. Bylo to něco úžasného, nejdůvtipnější kouzlo, na které až dosud narazili.

S drahocennými úlovky se vrátili nejprve oknem do Kateřinina pokojíčku, kde se chtěli dohodnout na zbytku. A také to dohodli.

Knihu si ve zmenšené podobě odnesou kluci, protože je na nich řada. A Katce jako kompenzace prozatím zůstane neviditelný plášť, i když ho objevil Martin. Ten ale bude s bráchou zkoumat taje Knihy a skleněné koule, která by Katce byla bez návodu asi k ničemu. Tak to bude spravedlivé.

Kluci odfrčeli oknem s Knihou v Martinově kapse.

Katka si po odletu kluků sedla ke stolu a věnovala se psaní domácích úkolů. Mezitím se venku setmělo úplně. Rodiče se po návratu z kina podivili, že se jejich dcera ještě učí, ale považovali to za její správné rozhodnutí a ještě ji pochválili.

Když odešli, Katka se předpisově umyla, vyčistila si zuby, aby bylo až do pokoje slyšet šplouchání vody a zvuk zubního kartáčku, převlékla se do pyžama (noční košilku již nikdy!), přišla dát rodičům dobrou noc a jako vzorná dcera »odešla spát«.

V té chvíli jí ale v hlavě zazněla Martinova zoufalá výzva.

„Katko, máme průšvih! Můžeš za námi přiletět? Jsme na cestě k lesu, dělej!“

„Co takový spěch?“ podivila se Katka. „Copak hoří?“

„Nehoří, je to ještě horší!“ ujistil ji Martin. „Kryštof si chtěl vyzkoušet proměnu ve zvíře a nemůže se vrátit do lidské podoby! Nemůže mluvit a ani telepatie mu nejde!“

„Poraď mu, ať zkouší udělat kotrmelec, nebo ať válí sudy, to je přece vyzkoušené!“ radila jim na dálku.

„Udělal by to, kdyby to šlo!“ stěžoval si Martin.

„Jestli ze sebe udělal želvu, tak mu pomoz!“ radila mu, ale to už si jen tak přes pyžamko brala neviditelný plášť. Otevřela si okno, popadla stabilizační smeták a vznesla se do večerního šera. Zakrátko nalétla vzduchem na palouček nedaleko od podzemního skalního domu a tam kluky spatřila.

A v té chvíli jí došlo, proč se Kryštofovi nedaří návrat do lidské podoby. A zatrnulo jí, neboť si uvědomila, že je to složitější, než jí Martin popsal.

Martina z výšky poznala hned. A vlastně i Kryštofa. Protože to, co spatřila vedle Martina, musel být jeho bratr Kryštof. Martin mu ale sahal tak do třetiny těla. Teda, pokud to vedle Martina byl opravdu Kryštof, jenže Katka o tom nepochybovala.

Vedle Martina stál – obrovský stegosaurus.

Pravěký veleještěr, neschopný válet sudy, natož aby dokázal udělat kotrmelec. Jestli je to Kryštof, jakože o tom nepochybovala, pak mají všichni tři velký problém. Jak ho teď vrátí mezi lidi?

Katka přistála vedle obou nešťastných bratrů a teprve tady si všimla, že ji nezpozorovali. Rychle rozepnula neviditelný plášť, aby se jim objevila.

„Co jste to blbli, kluci?“ obořila se na ně. „Kde jste vzali tu obludu?“

„Já nevím,“ řekl nešťastně Martin. „Kryštof si chtěl vyzkoušet proměnu ve zvířata, ale neřekl mi, jaké si k tomu vybral. Takže ani nevím, kde k němu přišel. Přiletěli jsme sem a tady se změnil v tohle. V první chvíli jsem se chechtal, jak mi to přišlo k smíchu. Jenže pak sebou najednou hodil na bok a došlo mi, že chce válet sudy a změnit se zpátky. To už mu nešlo. Přes ty příšerné hřbetní kostěné desky se prostě neotočí, vidíš sama, že je to vyloučené. O kotrmelci ani nemluvím, to je ještě horší.“

„Zvětši se!“ napadlo Katku. „Jako obr ho snad obrátíš, ne?“

„To už jsem vyzkoušel,“ řekl Martin. „Víš, jako obři máme co dělat, abychom jakž takž chodili. Moc síly nazbyt už nemáme. Zkus si to sama, jestli mi nevěříš. Kryštof má jako tohle monstrum ani-nevím-kolik tun, ani jako obryně ho neuzvedneš. Můžeme to zkusit společně, ale řekl bych, že to nezvládneme. Uvědom si, že musíme dostat jeho těžiště dva metry do výšky! Při jeho tunách to nejde! Měl by s ním práci i těžký jeřáb, který beztak nemáme.“

„Tak zmenši jeho!“ napadlo Katku.

„Kniha to nedovolí,“ ujistil ji Martin. „Už jsem se byl na to dokonce podívat domů. Je tam varování, že lidi proměněné ve zvířata nemůžeš zmenšovat, jedině zvětšit. Stegosaurus má už tak dost malý mozeček, kdyby se zmenšil, dostaneme zpět do lidské podoby idiota. Takže je to zakázané a Kniha to neprovede.“

„A sakra!“ uklouzlo Kateřině.

„Nenapadá tě nic?“ obrátil se na ni prosebně Martin.

Situace rozhodně nebyla záviděníhodná. Kryštof už toho měl dost a začal nervózně podupávat. Jako kdyby kolem nich duněl nákladní vlak. Ale ani Katka nevěděla, jak z toho.

„Voda!“ napadlo ji náhle. „Tyhle obludy často vyhledávaly vodu, aby je pomáhala nadnášet. Jak daleko je odsud řeka?“

„Řeka nám nepomůže,“ vrtěl hlavou Martin. „Je za městem, ale vody má málo. Leda nad jezem, ale ani tam to není jisté.“

„Možná by stačil metr,“ odhadovala to Káťa. „Metr nám pomůže voda, budeme jako obři dva a mohlo by se to podařit.“

„A kdyby ne?“ nadhodil Martin.

„Dvacet kilometrů od nás je přehrada. Když to vezmeme vzduchem a Kryštof klusem, můžeme to do rána zmáknout. Poslyš, neumí on létat?“

„Zvířatům zřejmě nefunguje telepatie,“ odhadoval to Martin. „Kdyby ji měl, mohl by odtelepatit zaklínadlo »lapals« a bylo by to, nemyslíš?“

„No jo,“ uznala Katka. „Neměl si vybírat takové monstrum. Bude teď muset pěšky.“

Stegosaurus jen zlostně zadupal.

„Nerozčiluj se, Kryštofku,“ uklidňoval ho bráška. „Pěkně s námi poběžíš k řece a kdyby to nestačilo, tak ještě k přehradě. Myslím, že to potřebuješ a příště si něco takového pořádně a hlavně včas rozmyslíš. Jak se říká, dvakrát měř, jednou řež!“

Vydali se tedy k řece, jenže to znamenalo projít městem. Většina cesty prošla v pohodě, v noční tmě nikoho nepotkali, ale přes jednu úzkou uličku vedlo moc nízko nějaké telefonní vedení. Stegosaurus si ho nevšiml ani když ho přetrhl.

„Měli to táhnout výš,“ vzdychl si Martin. „A máš kliku, že v tom nebylo vysoké napětí. Toho by sis určitě všiml.“

Úzká ulička vedla do parku a dál byla už jen řeka. Jenže v těch místech byla řeka mělká a opravdu z ní vyčnívala spousta balvanů. Nebylo tu dost vody, aby se mohl uplatnit její vztlak.

„Musíme k jezu,“ opakovala Káťa po Martinovi.

Jedinou výhodou bylo, že stegosaurus byl jejich kamarád, kterému nezbylo než uznat, že provedl pitomost a teď je musel na slovo poslechnout, aby se vrátil do lidské podoby. Měl i nějaké vlastní nápady, jenže se o ně nemohl podělit. Telepatii neovládal, mluvit nemohl a když se pokusil něco nakreslit na zem, dopadlo to žalostně, se sloníma nohama se kreslit nedá. Raději poslušně klusal, kam mu přikázali a nad jezem se pokusil seskočit do vody.

Jenže se ukázalo, že Martinovy obavy byly namístě. Ani nad jezem nebylo víc než metr a půl vody a i když se Martin s Káťou zvětšili do výšky statných stromů, nezdařilo se jim překulit Kryštofa přes jeho hřbetní kostěné pláty. Voda jim pomohla zhruba o metr, ale potřebovali by dva. Nezbylo jim než se opět zmenšit a spolu s Kryštofem zamířit poklusem k přehradě.

Rychlost karavany vždy určuje její nejpomalejší člen. Tady to byl stegosaurus Kryštof. Klusal sice usilovně, ale oba kamarádi by mu stačili i kdyby vedle něho běželi. Když se vznášeli nad ním, měli čas diskutovat, zatímco oněmělý Kryštof supěl pod nimi.

První překážkou byla železniční trať. Vedla po náspu, na který se Kryštof nedokázal vyšplhat. Nezbylo mu než klusat podle trati až k místu, kde se trať křižuje se silnicí. Jenže ani tam se na druhou stranu nedostali. Stavitelé železnice řešili křížení krátkým silničním tunelem, do kterého se Kryštof nevešel. Dopravní značky o nejvyšší povolené výšce si všimli až když se tam zasukoval. Naštěstí už byla noc a po silnici nic nejelo. Kryštof nemohl tam ani zpátky, až se mu povedlo opatrně vycouvat.

Jenže trať před nimi stála dál jako hráz.

„Nalevo násep končí!“ vzpomněla si Káťa.

Ve tmě to nebylo vidět, ale vzpomněli si, jak tam trať vede.

Kryštof se už už chystal vběhnout na koleje, když ze zatáčky vyjel poslední večerní motoráček.

„Pozor, Kryštofe, má silnější traverzu!“ varovala ho Káťa.

Kryštof raději včas couvl. I když teď byl možná stejné váhové kategorie jako motoráček, přece jen platilo, že plechy by to zcela určitě nebolelo. A kdyby Kryštofovi čelní traverza přerazila jen jednu nohu, průšvih by okamžitě narostl do nebetyčné výše.

Vláček naštěstí v pohodě přejel a snad si Kryštofa nikdo ani nevšiml. Nanejvýš strojvedoucí, ale ten přece musí mít oči na trati a nekoukat, kde co lítá. Měli aspoň jistotu, že teď nic jiného nepojede a Kryštof se opatrně dostal na druhou stranu. K přehradě už nebyly žádné mosty ani tunely, které by jim mohly vadit. Kryštof se uklidnil a klusal pravidelným klusem, Katka s Martinem ho ze vzduchu provázeli. Přitom diskutovali, jak to mohl vyvést? Což je v »knihovně forem« i něco tak absurdního, jako zvířata z doby před miliony let? Kde se tam vzala? Jenže jako jediný, kdo to mohl zodpovědět, byl Kryštof, funící dole po silnici. Přes pole by to možná bylo kratší, jenže Kryštof by se bořil do oranice, nemohl by běžet a ještě by za ním zůstávala šňůrka stop větších a jistě i hlubších než sloních. Na asfaltu žádné stopy nezůstávaly, klusalo se mu tam dobře a proto raději riskovali neočekávané setkání s opožděným automobilem. Naštěstí na této silnici nebyl provoz ani ve dne, takže si nedělali těžkou hlavu.

Konečně se v dálce zaleskla široká vodní hladina. Přehrada, hluboká voda, kde by se snad mohl Kryštof otočit i bez cizí pomoci! I když mu kamarádi jistě rádi pomohou!

Ale ještě na poslední chvíli se ukázalo, že ani to neprojde přesně podle jakkoliv dobrého plánu. Novoluní znamená, že je v noci tma jako v pytli. Měsíc nesvítí, hvězdy nestačí a stranou od osvětlených lidských sídel může panovat tma. Trojlístek to poznal doslova na vlastní kůži, i když na kůži dobře pancéřované.

Kryštof stál na vysokém břehu a rozhlížel se, kudy by nejlépe sestoupil k vodě. Najednou se pod ním břeh utrhl a stegosaurus se kutálel po svahu dolů. A v té chvíli se po tom svahu kutálel kluk Kryštof. Stačila jedna otočka a vrátila se mu lidská podoba, takže se nedokutálel ani do vody.

Hbitě vyskočil a začal křičet radostí.

„Sláva! Hurá! Zase jsem člověk!“

„No sláva!“ přidala se k němu Katka. „Konečně zase můžeš mluvit! Tak nám aspoň řekneš, jak jsi přišel na tohle monstrum!“

„Řekne nám to až doma,“ rozhodl Martin. „Musíme se teď fofrem vrátit, jsme venku už moc dlouho!“

Což byla ovšem pravda. Nejbližší starostí trojlístku byl tedy návrat domů. Jenže měli jen dva smetáky, Kryštof nechal koště na paloučku, kde se změnil v pravěkou obludu. Ale Martin vzal bratra za sebe, i když Kryštof seděl až na konci smetáku. Museli se snažit letět shodně, ale Martin tvrdil, že je to snadnější než samostatný let bez stabilizace.

„Prosím tě, co tě to napadlo?“ plísnil Martin bratra. „A kde jsi takové zvíře sebral? Copak se tu někde prohánějí stegosauři?“

„Já jsem to chtěl vyzkoušet,“ bránil se Kryštof. „V Knize se to tak vůbec nejmenovalo! Bylo to tam pod jménem »temuir«, ale byla u toho poznámka »Pozor, příliš velký tvor!«. Tak jsem to chtěl vyzkoušet. No řekněte, co by vás napadlo pod tak nevinným jménem jako je »temuir«? Asi jsem si to spletl s lemurem, to je snad nějaká opička, ale ta poznámka »pozor, velké zvíře« mohla znamenat něco jako gorila. A on dinosaur! A zrovna stegosaurus s jeho příšernou ozdobou na hřbetě! I kdyby to byl mnohem větší brontosaurus, otočil bych se.“

„Nebyla bych si tím tak jistá,“ řekla Katka. „Ty ještěrovité obludy nebyly dost mrštné, aby to šlo.“

„Ještě že tam bylo to varování!“ řekl Martin. „Představ si, že by ses proměnil doma v pokoji. Jednak by ses tam ani nevešel, za druhé nevím, jestli by tě unesla podlaha a jestli bys neskončil ve sklepě. A už vůbec nevím, jak by ses z toho dostával.“

„Takže nové pravidlo: »Nezkoušet nic, čemu nerozumím!«“ vymyslela ihned Katka. „To pravidlo platí obecně. Kdo se hrne do něčeho, čemu nerozumí, hrne se obvykle do strašného průšvihu.“

Kryštof raději mlčel. Nechtělo se mu to uznat nahlas, ale cítil, že je to pravda. Příště už to jistě neudělá!⁵

Katka doprovodila kamarády až domů a teprve když se jim podařilo na společném smetáku bez úhony vletět oknem do jejich pokoje, obrátila se domů.

A tam – narazila na další, zjevně ještě horší problém.

Problém zavřeného okna.

------------------------ Poznámky:

  5 Netušili, jak málo stačilo, aby problém vyřešili hned a na místě...

Errata:

19.07.2021 18:22