Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpověď

V Kateřině hrklo jako ve starých hodinách.

Když odlétala, nechala okno otevřené. Jak jinak by se přece dostala ven? Jenže teď nebylo jen přivřené, ale pevně zavřené. Na kličku, aby nešlo otevřít zvenčí. Kdo je mohl zavřít? Jen rodiče. Jenže to znamená, že v noci zjistili, že není doma. Snažila se sice vymodelovat na posteli přikrývku do své podoby, ale to nestačilo.

Ale třeba to stačilo! Máma v noci přišla a zavřela okno, ale pořád ještě nemusela zjistit, že je postel prázdná. Takže úkol číslo jedna – dostat se nenápadně do své postele! Oknem to nejde, snad to půjde normálně, dveřmi.⁶

Slétla před vchod, odložila stranou smeták a hlavně plášť neviditelnosti, aby přeměnami o tu vzácnost nepřišla, rychle se změnila v tygřici, otočila se a vrátila do své lidské podoby. Přitom vyměnila pyžamko za džíny a v kapse jí zazvonily klíče. Dostat se domů dveřmi bylo tedy snadné, problém byl s nenápadností. Oblékla si čarovný plášť neviditelnosti, opatrně odemkla hlavní vchodové dveře a tiše jako myška cupitala po schodišti. Výtahem ne, dělal by lomoz. Stejně opatrně odemkla dveře od bytu... jenže hned za dveřmi potmě šlápla do nějakého kýble, povalila ho a za plechového rachotu se zděšeně zastavila.

„Pojď dál, Katuško!“ ozval se tátův hlas. „Už tě tu čekáme!“

A bylo to jasné. Ten kýbl byla – past.

Katka rychle shodila neviditelný plášť a drze ho pověsila na svůj háček, přes něj zavěsila svůj kabát. Nejlepší schovka je prý dát něco lidem na oči. Až potom rozsvítila na chodbě. Prázdný kýbl odsunula nohou ke straně. Jednoduchá past, ale účinná. Pak teprve vstoupila do obýváku, kde na ni čekali rodiče. Oba byli v nočním úboru, ona jediná byla oblečená na ven.

„Nechceš nám něco vysvětlit?“ zeptal se jí otec přísně.

„Klidně,“ odvětila. „Ale co?“

„Například – kde ses takhle v noci toulala?“ dodala mamka.

„To asi bude horší,“ řekla Katka. „Když vám řeknu pravdu, nebudete mi věřit ani slovo. Možná bych měla začít odjinud.“

„My nechceme, abys nám vysvětlovala něco odjinud,“ řekl otec přísně. „Nás zajímá, co jsi dneska venku tak pozdě dělala!“

„Ale bez širšího začátku nic nepochopíte!“ trvala na svém.

„Nás nezajímá »širší začátek«,“ odpálila ji mamka. „Zajímá nás jen pravda!“

„No dobře, chcete tedy slyšet pravdu, čistou pravdu a nic než pravdu,“ vzdychla si Katka. „Tak poslouchejte. Vedla jsem jednoho pravěkého stegosaura, aby se skutálel do přehrady. Co vám to řeklo bez širšího začátku?“

„Cože jsi to vedla? A kam?“ zalapal po dechu otec.

„Pravěkého ještěra, stegosaura,“ opakovala Katka. „Nevešel se do podjezdu a vážil pár tun. Vedla jsem ho do přehrady, aby se tam vykoupal. To je ta pravda, čistá pravda a nic než pravda. Jen ji asi nechápete. Nebude lépe, když začnu od širšího začátku?“

„Pravěký ještěr?“ vrtěl hlavou otec. „A to že je pravda?“

„Ano, to je pravda,“ řekla Katka pevně. „Neposadíme se na to raději ke stolu?“

„Večeře snad už byla,“ namítla mamka.

„Byla,“ přikývla Katka. „Ale posaďte se! Jinak to s vámi zamává, že byste mohli upadnout.“

Jenže rodiče nejevili chuť posadit se. Jen otec udělal pohyb, jako kdyby si odepínal pásek, Na pyžamu naštěstí nic takového neměl, takže zůstalo u náznaku.

„Takže milí rodiče,“ začala Katka a provokačně se posadila ke stolu. „Možná to pro vás bude rána, ale musíte se smířit s tím, že máte doma čarodějnici.“

A bylo to venku, jenže rodiče to pochopili jinak.

„Kdo to řekl?“ nadskočila matka. Asi to vztáhla na sebe.

„Já,“ řekla Katka. „Aby bylo jasno, ta čarodějnice jsem já. A posaďte se už konečně, ať může dojít na důkazy! Bez nich mi neuvěříte ani slovo, takže začneme rovnou důkazy.“

„Důkazy?“ zachytil to otec nedůvěřivě.

„Důkazy,“ ujistila ho Katka. „Nemusíte si sednout, když se vám nechce, ale dobře se dívejte! Důkaz první a hned korunní.“

Natáhla před sebe ruku dlaní nahoru. Nad dlaní jí krátce zatancoval prachový vír, který se změnil ve velký makový koláč.

„Ještě pochybujete?“ podívala se na oba vítězně. „Klidně to zopakuji, dívejte se ještě jednou a lépe.“

Položila koláč na stůl, opět natáhla ruku a vyčarovala si na ní další koláč. Také ten položila na stůl a do třetice si vyčarovala třetí makový koláč. Rodiče na ni jen ohromeně civěli.

„Neposadíte se přece jen raději?“ opakovala svou pobídku. „To je totiž teprve začátek. Ať to s vámi příliš nezamává!“

Teprve teď si rodiče dali říci a pomalu, opatrně se posadili.

„Opakuji, máte doma čarodějnici,“ zopakovala to pomalu Katka. „To není ani vtip, ani lež, ale skutečnost. Sedíte? Dám vám další, ještě působivější důkaz. Dívejte se na mě.“

Obývák nebyl pro tygřici dost velký, ale předtím se vešla do menšího dětského pokoje, takže si věřila, že nebude problém změnit se v tygřici. A hned to provedla. Pak se protáhla, zívla, lehla si na podlahu a převalila se, aby si vrátila lidskou podobu.

„Už mi věříte?“ posadila se pak proti nim zase jako dcera.

„Ale... Katuško...“ začala ohromeně mamka.

„Nechtěla jsem vás šokovat,“ řekla Katka měkce. „Chtěla jsem vám to říci jemněji. Čekala jsem na vhodnější příležitost, ale ta pořád nepřicházela... a – tak už to víte. Můžete mě teď vyhnat z domu, nebo to prostě vzít na vědomí. Že jsem čarodějka, není podle mě žádná moje vina. Prostě jsem se jí stala. Snažila jsem se nedávat to moc najevo... jenže to vždycky nešlo...“

„Takže to není poprvé, co ses v noci toulala venku?“ zeptal se otec pořád ještě přísně.

„Dnes to bylo poprvé v noci,“ řekla. „Můžete mi to věřit, vám lhát nechci. Dnes se nám stala nehoda. Kamarád – znáte ho, byl už párkrát tady – je taky čaroděj. Nešikovně se začaroval do stegosaura a nedokázal se sám vrátit do lidské podoby. Pomohla jsem mu, aby se mu to podařilo. On už to neudělá, ale dneska měl zkrátka smůlu, že se neobešel bez cizí pomoci. Byli jsme s ním až u přehrady, doufali jsme, že ho voda promění v člověka. A když se to podařilo, nejkratší cestou jsme se vrátili domů.“

„On se změnil – ve stegosaura?“ třeštil otec oči na dceru.

„Jo,“ přikývla Katka. „A nemohl se z toho sám dostat.“

„A ty se zase umíš měnit v tygra?“

„I v jiná zvířata,“ přikývla. „Tygr je hodně efektní zvíře, jen potřebuje víc místa. Dávám si pozor, abych se nezměnila tak, aby to nešlo zpátky. Ale doufám, že vám tygřice stačila.“

„Vás čarodějnic je víc?“ zeptala se pro změnu mamka.

„Je nás víc,“ přikývla Katka. „Ale není jednoduché stát se čarodějem. Kdyby to bylo tak snadné, nabídla bych vám přidat se k nám. Jenže to není možné. Proto jsem odkládala, kdy vám to řeknu. Když už to víte, nebudu to před vámi skrývat. Máte doma čarodějnici, mě. A to může být i výhoda.“

Vyčarovala na stole velký talíř zdobený květy a naskládala na něj kopec koláčů.

„Umím toho víc, i když se to teprve učím,“ řekla skromně. „Učím se na dvou frontách. Jednak klasickou školu jako ostatní děti, kde mi to snad jde, jednak se učím čarovat. Čarování nikdo neznámkuje, zato se vždycky brzy projeví všechny chyby. Zatím se nám je úspěšně dařilo napravovat.“

„Jak si to ale představuješ dál?“ zeptal se otec, ale jeho hlas už nebyl tak přísný. „Chceš to vést jako dosud?“

„Chci,“ odvětila. „S tím rozdílem, že to nebudu před vámi tajit, když už o tom víte. Zatím zvládám obojí. Čarování mi ve škole nepřekáží, naopak. Chci srovnávat kouzla s vědou, takže se tu vědu musím naučit. A učení kouzlům je zajímavější, než si asi myslíte. Zejména když si všechna kouzla mohu hned vyzkoušet. Takové lítání na koštěti je docela zábava.“

„A od nás čekáš, že tě v tom budeme podporovat?“ zeptal se nejistě otec.

„Čekám,“ přikývla Katka. „Kdybyste byli krkavčí rodiče a vyhnali mě z domu, mám kam jít, ale to snad nenastane.“

„Kam bys šla, prosím tě?“ vzdychla si nešťastně mamka.

„Mám kam jít,“ opakovala Katka. „Čarodějnice se ve světě neztratí. Ale nemyslím, že byste byli krkavčí rodiče. Chci bydlet s vámi a doufám, že nebudete proti. A myslím si, že mohu čas od času pomoci kouzly i vám.“

„A jak ses k tomu vlastně dostala?“ zeptala se mamka.

„Zdědila jsem to,“ řekla Katka. „Ale z naší rodiny jsem to zdědila jen já. Vy jste normální, s tím se teď nedá nic dělat.“

„Ale co dál?“ starala se mamka.

„Dál?“ pokrčila rameny. „I já chci pokud možno žít dál jako normálně. Vychodit školu, možná i vystudovat, najít si normální zaměstnání... jenže mi k tomu přibyla kouzla. Ani s tím se nedá dělat nic jiného než přijmout to, jak to je.“

„Bože, Bože, čeho jsme se to dočkali!“ vzdychla si mamka, ale tím jako by to ze sebe setřásla. „Tak my máme doma malou čarodějnici!“

„Budu se snažit být jedině dobrá čarodějnice,“ slíbila Katka.

„To doufám,“ vymínila si mamka. Katka si k ní pak přisedla a přitulila se k ní, jako by se mezitím nic neobyčejného nestalo.

Otec na to koukal očividně se smíšenými pocity.

Má tedy doma čarodějnici.

Kdoví, jestli ne dvě...

Ráno ve škole opět dali hlavy dohromady. Kluci se v noci vrátili domů bez problémů, ale když Katka přiznala, že ji rodiče načapali a že jim musela všechno vyklopit, uznali všichni tři, že s tím budou muset něco dělat.

„Co kdybyste to taky doma řekli?“ navrhla Katka klukům.

„Radši ne,“ otřásl se Martin.

„Proč ne?“ pokrčila rameny Katka. „Já našim lhát nechci. A když už to objevili...“

„U nás by byl sekec,“ řekl Martin. „Vaši jsou proti našemu tátovi zlatí.“

„A napadlo mě, že příštím rokem přijme Kniha další tři. Co kdybychom to nabídli rodičům? Já vím, tři jsou málo. Jeden bude muset ještě rok počkat. Není přece všem dnům konec!“

„Já nevím,“ přiznal se Martin, že se mu to nelíbí. „Slíbili jsme přece staré Nikové, že nedáme Knihu lidem nehodným, ale nedozvěděli jsme se, co to doopravdy znamená. Co když opravdu nejsou naši »hodni«?“

„Víte co?“ přidal se Kryštof. „Nechal bych to až za rok. Do té doby to jednak nemá cenu, Kniha beztak každého odmítne. Krom toho bude za okamžik zvonit. Nechme to na jindy.“

„Ale mám ještě jeden návrh,“ řekla Katka. „Podívejte se, už dneska nám dělá problém přenášení Knihy mezi námi. A to je jen mezi dvěma místy. Až nás bude víc, bude to těžší a těžší. Nebylo by lepší »Leksikon kauzel« postupně, stránku po stránce přepsat do počítače? Mohli bysme mít pak každý svůj vlastní! V tabletu, na obrazovce, anebo by se to dalo i vytisknout. Co vy na to?“

„Jo, můžeš s tím začít,“ přikývl Kryštof. „Jak to chceš psát? Staročesky nebo novočesky?“

„Psala bych to raději dnešní češtinou,“ navrhla Káťa. „Až na příkazy, ty musí být tak jak jsou.“

„Ale pak to musíš psát ty,“ řekl Kryštof. „My to nesvedeme.“

„Srabi!“ zpražila je Katka, ale nezdálo se, že by je přiměla k větší spolupráci. Asi to bude muset opravdu přepsat sama...

A protože právě zazvonilo, rozešli se do svých lavic. Vyřeší to zřejmě »Indickou metodou«.

Nechají to »na indy«.

Odpoledne čekalo na Kateřinu překvapení. Na lavičce před panelákem na ni čekala stará paní Matějková, kterou už pár let nikdo neviděl vyjít z domu, za kterou docházely dvě zdravotnice a nákupy i obědy jí zajišťovala pečovatelská služba.

„Ty moje zlatá holčičko!“ volala na ni, jakmile se trojlístek dětí přiblížil na dosah. „Jak bych se ti mohla odvděčit?“

„Ale proč, paní Matějková?“ zeptala se jí Katka. „Vždyť mi nemáte zač vděčit! Nic důležitého jsem pro vás neudělala!“

„Ale mám!“ nedala se stará paní. „Říkáš, nic jsi pro mě neudělala? Já vím, říkala jsi, že mě předáš někomu silnějšímu, ale bez tebe bych se už nikdy z domu nehnula! Jenže já nejenže zase chodím, ale dokonce jsem zjistila, že nepotřebuji ani brýle! Tolik doktorů už mi nedávalo žádnou naději, až ty...“

„Ty jsi s ní něco dělala?“ obrátili se udiveně na Katku Martin s Kryštofem telepaticky. „A že jsi nám nic neřekla!“

„Vyzkoušela jsem si na ní léčení,“ odpověděla jim stejně. „Ale nemám na tom žádnou zásluhu. Kniha nás neučí léčit. Jen po nás chce, ať někoho, o koho nám jde, svěříme do její péče. A zařídí to sama, bez nás. Jenže to, jak se zdá, umí.“

Mezitím přišli blíž a stará paní Matějková najednou vstala z lavičky, popošla k nim a naznačila, že chce vzít Katku za ruku.

„Já jsem ale pro vás opravdu skoro nic neudělala,“ odtáhla se Katka. „Na to jsem moc malá a hloupá.“

„Hloupá?“ opakovala po ní stará paní nesouhlasně. „Co by pak měli říkat všichni ti doktoři, co mi nepomohli?“

„Já přece opravdu za nic nemůžu!“ bránila se Katka. „To je jako kdybyste v nemocnici, kde vás vyléčili, děkovala vrátnému!“

„Kdyby mě v té nemocnici vyléčili, děkovala bych možná i tomu vrátnému!“ odvětila stará paní. „Jenže v nemocnici pro mě neměli nic než slova útěchy. A slova mě na nohy nepostavila. To až ty, děvenko!“

„Já ne, paní Matějková,“ bránila se Katka.

Jenže stará paní nedala jinak, než aby všichni tři hned teď přišli k ní »na něco dobrého«. Vyjeli tedy i s ní výtahem, paní Matějková odemkla byt a pozvala všechny tři dál. Na stole ležel čistý ubrus a na něm velká mísa plná koláčků. Nebyly to ty, které čarovali oni, tyhle koláčky byly menší, zato byly ještě teplé, tak jak je paní Matějková před chvílí vytáhla z trouby.

„Posaďte se a vezměte si!“ vybídla je stará paní. „Hned tu bude něco dobrého na zapití.“

Ve velkém porcelánovém džbánu vonělo vynikající kakao. Také koláčky byly mňam. Chutnaly jinak než vyčarované a dětem se zdálo, že jsou ještě lepší. Paní Matějková by jim snesla modré z nebe, i když si se svým důchodem nemohla tolik luxusu dovolit. Pro trojlístek čarodějů to ale znamenalo další poznatek.

Kniha uzdravuje.

A lépe než lékaři.

Nakonec se ale přece jen rozloučili. Katka prohlásila, že už opravdu musí domů a paní Matějková je už nezdržovala.

Jenže hned za dveřmi jejího bytu se Katka obrátila na své kamarády s požadavkem uspořádat si naléhavou poradu.

„Tak pojď k nám,“ vybídl ji Kryštof. „Naši sice nevidí rádi, když si někoho přivedeme domů, ale když budeme tvrdit, že jde o školu, dovolí nám to.“

„Výhodou je, že jsi holka,“ prohlásil Martin. „Kdybys byla kluk, možná by nám tu školu neuvěřili.“

Katka si pomyslela, že už možná není daleko doba, kdy jim rodiče nedovolí naopak holčičí návštěvu, nebo ji budou aspoň sledovat ostřížím zrakem. Jak se zpívá v jedné písni:

Až jednou můj syn si přivede k nám Sněhurku toužící

já v předsíni bazuku mám, ustřelím jí palici!

Žádný party, alkohol a sparty

vím jak to chodí, co se hodí...⁷

Proto se trochu bála, ale Martin naprosto suverénně mamce ve dveřích oznámil, že si vedou domů spolužačku, která jim chce vysvětlit cosi ze školní látky. Matka se na kluky pátravě podívala, ale neshledala na tom nic podezřelého.

„Poslyšte, rošťáci, neviděli jste někde můj smeták?“ zeptala se jich jenom jako mimochodem. „Ten červený, umělohmotový! Zametal o moc líp než ten dřevěný!“

„Kdybysme ho viděli, přineseme ti ho!“ slíbil jí Martin.

Ježkovy zraky, my jsme ho nechali na palouku před skalním domem, pomyslel si příliš výrazně Kryštof. Naštěstí telepatii chytali jen Martin s Káťou, kteří beztak věděli oč jde.

Neměl bys pro to koště zaletět? pomyslel si Martin.

Až se trochu setmí, smlouval Kryštof.

Až budu odcházet, zaletím vám tam, uklidňovala je Katka. Naši se nebudou divit, vědí, že jsem čarodějnice. Ale právě o tom bysme se měli poradit. Kdy to vašim řeknete?

Mezitím však kluci zavřeli dveře a byli v pokojíku sami, bez dozoru dospělých.

„Říct to našim?“ otřásl se Kryštof. „Co nejpozději!“

„Jednou to beztak praskne,“ ujišťovala je Katka. „Nechtěla jsem rodičům v tak vážné věci lhát. A přijali to docela dobře.“

„Tvý rodiče ti fakt jen závidíme,“ řekl Martin za bratrova souhlasného přikyvování.

„Tak tedy jinak,“ otočila to Katka. „Jistě víte, že letos Kniha nikoho nepřijme, ale za rok budeme mít tři další možnosti. Koho byste navrhli? Já podávám návrh – rodiče. Dva napřesrok, dva v dalším roce. Vždycky oba najednou, jinak by to nedělalo dobrotu. Rodiče přece patří k sobě. Tím pádem máme ještě dvě další šance. Buď někoho z okolí, možná ze školy, nebo příbuzné. Podmínkou je, aby to nebyl nikdo »nehodný«, jak si přála paní Niková. Mám už dva další uchazeče. Učitele Hillera a starou paní Matějkovou. Oba už o nás vědí. Koho byste navrhovali vy?“

Tím ovšem kluky perfektně zaskočila.

„My jsme o tomhle ještě nepřemýšleli,“ vysoukal ze sebe po chvilce Martin. „A i kdyby, nejbližší »šance« bude až za rok.“

„Tři šance,“ opravila ho Katka. „Já za svoje rodiče ručím, ti by s našimi možnostmi nic zlého neprovedli. Vy musíte ručit za vaše. A další lidi musíme pořádně očíhnout, aby mezi nimi nebyl někdo »nehodný«. A do té doby musíme mít »Leksikon kauzel« přepsaný do počítače, aby se nemusel stěhovat. Co vy na to?“

Kluci ale oba stáli jako vyjevení a mlčeli. Zřejmě o něčem takovém ještě nepřemýšleli. A pokud přemýšleli, rozhodli se řešit to Indickou metodou – odložili to »na Indy«. Vždyť letos Kniha nikoho nepřijme, tak proč se tím nervovat?

Jenže Katka to postavila jinak. Měli by za případné nováčky ručit. A to znamená poohlédnout se po tom, jak si vedou už dnes.

Káťa byla ochotná ručit za své rodiče. Ale kluci?

Budou o tom muset přemýšlet.

------------------------ Poznámky:

  6 Škoda, že nevěděla, že by to šlo i skrz zavřené okno! Anebo skrz beton stěny paneláku. Možnosti čarodějů byly větší, než tušili...

  7 Lucie Bílá: Žádný party!

Errata:

19.07.2021 18:22