Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Školní potíže

Ve škole nebyli všichni učitelé jako Hiller.

Trojlístek měl štěstí na matikáře Hillera a na třídní učitelku Hrdinovou. Té neřekli jinak než »Matinka«. Vzniklo to tím, že je při seznamování oslovovala »dětičky« a tím se ta přezdívka sama nabídla. Rychle se rozšířila i do jiných tříd a nakonec jí tak začali říkat i kolegové. »Matince« nezbylo než se s tím smířit, dokonce na to slyšela, když ji některý z kolegů tak oslovil. A nakonec jí to samotné lichotilo. Bylo to přece dětsky upřímné.

Na opačném pólu oblíbenosti byl učitel tělocviku, kterého celá škola znala pod přezdívkou »Polyfémos«. Ve starořeckých pověstech byl Polyfémos jednooký lidožravý obr, který Odyssea a jeho druhy zajal a chystal se je všechny upéci a sníst. Dokonce s tím už začal a dva členy Odysseovy posádky si upekl a sežral. Lstivý lišák Odysseus však s kamarády nehodlali trpně čekat, až i je obr upeče a sní. V noci Polyfémovi vypíchli jeho jediné oko a ráno, když Polyfémos vypouštěl z jeskyně ovečky na pastvu, přivázali se ovcím pod břicha, aby je Polyfémos nenašel po hmatu. Tak se jim podařilo uniknout.

Učitel přezdívaný Polyfémos měl také jen jedno oko. Nikdo nemluvil o tom, jak o druhé přišel, ale rozhodně za to nemohla ta lstivá řecká liška Odysseus. Ale oblíbený byl asi stejně jako ten lidožravý obr.

Jsou Učitelé s velkým »U«, kteří vyučují zajímavě, látku naučí a pro většinu žáků udělají ze svého předmětu ten oblíbený.

Jsou učitelé, podobní šedým myším. Látku také naučí, ale bez velkého nadšení. Bohužel se zdá, že je jich většina, ale i za ně budiž dík, i oni přispívají ke vzdělanosti národa.

Nejhorší kategorií jsou učitelé – škůdci. Dokáží vytvořit postrach i z oblíbených předmětů, známkují žáky podle okamžité nálady a slovo »spravedlnost« znají jen ze slovníku. Úplně stačí, aby byl takový na škole jen jeden a ze školy se v očích žáků stane kriminál. Takoví by měli raději uznat, že by méně škod nadělali jinde, pokud možno co nejdál od dětí, tragédie je ale v tom, že oni sami sebe obvykle považují za nejlepší odborníky na svém místě.

Jestliže Hiller a Matinka byli Učitelé s velkým »U«, pak Polyfémos představoval právě ten postrach školy.

Katka měla štěstí, že měl na tělocvik jen kluky. Jenže ti si svého náladového učitele »užívali« naplno. Na většině škol bývají hodiny tělocviku příjemná oddychovka, jen pod Polyfémem ne. Známkoval podle staré tělocvičné příručky s nápisem »Fučíkův odznak zdatnosti«, podle všeho sestavené pro špičkové sportovce. A protože většina žáků špičkové výkony nedosahovala, známky z tělocviku tomu odpovídaly. Není mnoho škol, kde by nad žáky visela hrozba propadnout kvůli pětce z tělocviku.

„Nemohla bys, Katko, najít v Knize, jak na někoho přivolat choleru, mor nebo aspoň salmonelu?“ navrhl Kryštof Katce.

„Snad nechceš někomu škodit?“ podívala se na něho Katka přísně. „Dohodli jsme se, že nikomu škodit nebudeme! Koukej na takové podrazy rychle zapomenout!“

„Polyfémos by si to zasloužil aspoň tisíckrát!“ brblali oba.

„Dohodli jsme se neškodit nikomu!“ uťala Katka diskusi.

Kluci brblali dál, ale dohoda je dohoda, proto nepodnikali proti Polyfémovi žádné akce.

Čertovo kopýtko se ale skrývalo jinde. Kluci totiž začali být v tělocviku nečekaně dobří. Aniž by se o to snažili, použili občas nadnášení. Na veřejnosti si nedovolili létat na koštěti, ale stačilo se na okamžik přestat kontrolovat a už to bylo.

Kryštof při každém skoku do výšky hravě překonával světový rekord. Stačilo, aby se trochu nadnesl – a odraz při skoku k tomu přímo vyzýval – a přeskakoval nejen laťku, ale přenesl se i nad výškou stojanů, na kterých ta laťka ležela. Naštěstí se počítala vždy jen výška laťky, jinak by Kryštof překonával světové rekordy. Když byla laťka příliš vysoko, shazoval ji raději rukou. Martin se krotil víc, ale občas musel i on laťku shodit rukou úmyslně, jinak by i on vzbudil podezření. Naštěstí pro kluky viděl Polyfémos jen jedním okem, rozhodující byl pád laťky, takže si nevšiml, jak ji kluci přelétávají ve výšce, jakou by jim záviděli i olypmpionici.

Také v běhu se museli kluci krotit. Martin i Kryštof vždycky před sebe pustili nejlepšího ze třídy Zdeňka a zásadně nedobíhali jako první, i když by dokázali předběhnout i dospělé atlety. Aby ne, vždyť si na koštěti mohli dát závod i s rychlíkem.

Kouzla při sportu přirovnala Katka k dopingu. Kluci jí však vysvětlili, že za to nemohou. Prostě jim to »létá samo« a mají co dělat, aby to vypadalo aspoň trochu přirozeně.

Jenže pak vykouklo čertovo kopýtko. Katka objevila efekt zvaný »kojmhu«. Dá se to říci i »telekineze«, jenže to také není česky, proto raději zůstávali u staršího názvu z Knihy. Byl to šikovný jev, když vám vyhlédnutý předmět sám skočí do ruky. Učili se to potají, stranou od lidí, na palouku »u stegosaura«, jak tomu místu od jisté příhody říkali.

Jenže Kryštof použil »kojmhu« v tělocviku při »vrhu koulí« – a bylo zle. Koule totiž dopadla daleko a když vrh přeměřili, bylo to víc než metr za světovým rekordem mužů. Od školáka to bylo natolik přitažené za vlasy, že už se to nedalo vysvětlit přirozeně.

Polyfémos tomu pochopitelně nechtěl uvěřit. Přeměřil to pásmovým metrem osobně, jenže jamka na místě dopadu byla až příliš ostrá a přešlapy kontroloval on sám, takže ani přešlap za tím nemohl být. Navíc, kdyby Kryštof přešlápl o metr, byl by to sice důvod k diskvalifikaci, ale i pak by koule doletěla příliš daleko.

Tos to teda vymňoukl! pokáral Martin bratra, jenže to bylo jako »pláč nad rozlitým mlékem« nebo »s křížkem po funuse«.

Co teď? Polyfémos nechal Kryštofa hod opakovat. Jenže to už si Kryštof nepomohl telekinezí ani trochu a koule dopadla hůř než průměrně mezi desítky ostatních jamek.

„To není možné!“ rozčiloval se Polyfémos. Nechal Kryštofa opakovaně hodit kouli ještě dvakrát, jenže výkony byly s každým vrhem slabší, což se dalo docela přirozeně vysvětlit únavou.

Ani olympionik nehází koulí dlouho bez únavy. Proto se přece hází na tři pokusy a zapíše se jen ten nejlepší.

„Jako u Čapka!“ podotkl Martin. Řekl to tak nahlas, aby to slyšeli nejen spolužáci, ale i Polyfémos, ale ne aby ho potrestal za vyrušování.

„Jaký Čapek?“ otočil se Polyfémos.

Martin mu hned stručně přednesl obsah Čapkovy povídky, kde jakýsi chasník hodil kamenem po statkáři, když ten vyplácel kluka chyceného v zahradě na jablkách či co. I v povídce šlo o to, že ten výkon odpovídal světovému rekordu, ale chasník to nebyl schopen zopakovat. Tvrdil, že by tam musel stát statkář, toho prý trefí vždycky. Jenže statkář ležel jako Lazar s rozbitým ramenem a rozhodně odmítal postavit se zase jako terč. A tak byl světový rekord zanesen pouze do análů Policie jako »ublížení na zdraví a trvalými následky«.

Učitel Čapkovu povídku nečetl. Na chvilku ho ten příběh zaujal, ale Martinův pokus odvést pozornost k Čapkovi měl úspěch jen krátce. Možnost unikátního vypětí všech sil se zdála lákavá jen Martinovi a ostatním žákům. Konec konců, co jiného jsou výkony japonských ninjů, nebo příběhy z legend?

Polyfémos však neměl pochopení pro legendy. Držel se jen příručky »Fučíkův odznak zdatnosti«, kterou mu Kryštof svým už také legendárním vrhem pořádně pocuchal.

Aby školák pokořil světový rekord mužů?

To přece musí být podvod!

Katka se rozhodla požádat o radu někoho, komu ve škole důvěřovala – třídní učitelku Hrdinovou zvanou »Matinka«. Hiller byl přece jen učitel a Katka očekávala větší porozumění od třídní učitelky. Není však obvyklé, aby žák přišel na radu ke své třídní. Spíše za ní přicházejí rodiče, když mají starosti o své nezvedené ratolesti. »Matinka« Káťu také pozvala do kabinetu, jenže na rozdíl od učitele Hillera za ní zavřela dveře, aby byly o samotě. Terčem křivých nařčení jsou přece jen častěji učitelé než učitelky.

„Copak máš na srdci, Katuško?“ zeptala se jí vlídně.

„Máme takový... hodně zvláštní problém,“ začala Káťa.

„Máte?“ opáčila »Matinka«. „Je vás tedy víc?“

„Jo,“ přiznala Káťa. „Jsme tři. Jde mi totiž o aféru s panem učitelem Hrádeckým. Slyšela jsem, že se pořád ještě rozčiluje nad Kryštofovým světovým rekordem.“

„Hrádecký tomu přestal říkat světový rekord, teď tomu říká podvod pomocí holografické promítačky a žádá po řediteli přísné vyšetření,“ opravila Káťu třídní. „Kdo to vymyslel, kdo to udělal, koho a jak potrestat. Kryštofovi navrhuje snížit známku z chování za účast na podvodu. Ale co s tím máš společného ty? Je snad ta holografická promítačka tvoje?“

„Žádná neexistuje,“ zavrtěla hlavou Katka. „Akorát Kryštof je frajer libovej. Neudržel se a ten světový rekord opravdu hodil.“

„Cože?“ ztuhla Matinka.

„Jak říkám,“ opakovala klidně Káťa. „Kryštof se neudržel a ten světový rekord doopravdy překonal. Akorát si neuvědomil, jaký kolotoč tím spustí. A Polyfémos... pardon, učitel Hrádecký mu na to skočil. A protože si to neuměl vysvětlit normálně, chytil se té konspirační teorie s holografickou promítačkou.“

„Konspirační teorie?“ opakovala po ní Matinka. „Říkáš, že žádná neexistuje? Ale s tou promítačkou přišel kolega fyzikář Hiller. Ten že by si vymýšlel nějaké konspirační teorie? Vždyť nám ve sborovně ukazoval video s velrybou v tělocvičně.“

„Pan učitel Hiller se pokoušel vysvětlit minulou aféru s tím tygrem ve škole,“ řekla Káťa. „Napadlo ho vysvětlení pomocí holografické promítačky, vypadalo přece docela věrohodně.“

„Ale ty říkáš, že žádná promítačka neexistuje,“ opáčila paní učitelka. „To je hodně odvážné tvrzení. Jak chceš dokazovat, že tu nic takového nebylo, když existenci holografie nikdo ve světě nezpochybňuje? Tu promítačku mohl mít přece kdokoliv.“

„Jenže já znám pravdu, paní učitelko,“ zdůraznila Katka. „Kdo zná pravdu, nemusí věřit konspiračním teoriím.“

„A jaká je ta tvoje pravda?“ zeptala se Matinka.

„Žádná holografie ani jiné podvody,“ řekla Káťa. „Kryštof tu kouli opravdu tak hodil. Jenže si pomohl nedovoleným způsobem a teď neví, jak to vysvětlit.“

„Jakým nedovoleným způsobem?“ zajímala se Matinka.

„Telekinezí,“ řekla Katka. „Rozumějte, ve světě to zakázané není. Nebo aspoň nevím, že by za to ve sportu někoho stíhali. Telekineze není doping. Tak ji chápeme jen my.“

„Kdo – my?“

„My, co umíme telekinezi používat,“ řekla Katka. „My ji za doping považujeme, i když to nemá s drogami nic společného.“

„Poslyš, ale telekineze...“ pozastavila se nad tím Matinka. „Telekineze je poměrně známý a používaný pojem, jenže vědecky zatím neprokázaný. A ty chceš tvrdit, že ji umíš používat?“

„Pochybujete o tom?“ zeptala se jí Káťa a rozhlédla se po Matinčině stole. Padla jí do oka vázička s napůl uschlou květinou. Vytáhla z trička kouzelnou hůlku »kérto«, namířila ji na vázičku a ta se před očima učitelky zvolna vznesla deset centimetrů nad desku stolu, opsala osmičku a stejně pomalu se vrátila na místo.

„Panebože!“ vyhrkla Matinka. „Že by to účinkovalo?“

„Věříte aspoň svým očím?“ zeptala se jí Katka vyčítavě.

„V životě jsem nic takového neviděla,“ přiznala učitelka. „Ale co to máš v ruce? To tam přece nikdo neměl, nebo ano?“

„Tohle?“ mávla hůlkou Katka. „To je moje »kérto«, říkám tomu také »kouzelná hůlka«, ve skutečnosti je to jen trochu lepší ukazovátko. Potřebovala jsem ho na jemnější vedení telekineze. Kryštof si vystačil i bez hůlky. Nepotřeboval mířit, prostě se do té koule opřel a postrčil ji. Jenže to přehnal a tak vznikl ten světový rekord. Hodila bych to i já, ale byla by to zbytečná frajeřinka.“

„A máš nějaké vysvětlení i ohledně toho tygra?“ zeptala se žačky Matinka.

„Mám,“ přikývla Káťa vážně. „Pan učitel Hiller už pravdu zná a právě proto trvá na té konspirační teorii. Rozumějte tomu, pravda je v tomto případě velice nebezpečná a je lépe podporovat falešné, ale přijatelnější vysvětlení.“

„Hiller že pravdu zná?“ nadskočila Matinka. „A ty také?“

„Pan učitel ji zná ode mne,“ řekla skromně Káťa. „Když mi na svou čest slíbíte, že tu pravdu nebudete zbytečně šířit, řeknu vám ji. Ale opakuji, ta pravda je velice nebezpečná.“

„Pravda – a nebezpečná?“ vrtěla hlavou Matinka.

„I pravda může být nebezpečná,“ vzdychla si Kateřina. „Jestli ji chcete znát, dejte mi ten slib. Na vlastní čest.“

„Chci tu pravdu znát,“ řekla Matinka. „A jestli na tom slibu trváš, dám ti ho.“

„Na vlastní čest?“ zeptala se pro jistotu Kateřina.

„Na mou čest,“ přikývla Matinka.

„Dobře, poznáte ji,“ řekla Káťa. „Ale nelekněte se, já teď nebudu schopná mluvit. Nebojte se mě, nekoušu, neublížím vám. Ale sáhněte si na mě, ať si nemyslíte, že je to jen nějaká iluze. Připravena?“

Matinka ten složitý úvod nechápala, ale přikývla. Vzápětí si uvědomila, že to nebyla jen slova do větru. Před ní stála obrovská tygřice. Protáhla se, zívla a ukázala jí své obrovské špičáky, pak se sklonila a podala překvapené učitelce obrovskou pracku, jako ji podávají psi. Matinka ji popadla a stiskla. Až ji zamrazilo, když ucítila obrovské, naštěstí zatažené drápy. Dodala si tedy odvahy a pokusila se tygřici podrbat za ušima. Kočky to mají přece rády a tygřice jen zavrněla. Pak se odtáhla, lehla si na zem, převalila se na záda a z podlahy se zdvihla už jen žákyně Kateřina.

„A teď znáte pravdu i vy, paní učitelko,“ řekla vážně. „Ta tygřice jsem já. Žádná holografie, žádná iluze, ale poctivá černá magie. Jsem totiž čarodějka a Kryštof je čaroděj. Jenže jsme ještě ve věku povinné školní docházky, proto chodíme do normální školy. Po večerech se navíc učíme čáry, to už není vaše věc. Občas se ale stane, že to pomícháme, jako třeba v tom světovém rekordu, dosaženého telekinezí. A teď znáte nebezpečnou pravdu i vy, paní učitelko. Doufám, že budete mlčet.“

„Vážně si myslíš, že je ta pravda nebezpečná?“ zkusila Matinka nesměle namítnout.

„Stačí si vzpomenout, co znamená »hon na čarodějnice«,“ odvětila Katka. „Vám a panu učiteli Hillerovi jsem se to odvážila říct, protože vás považuji za rozumné. Ale umíte si představit, jak by se asi projevil pan učitel Hrádecký? Když už teď kdekoho obviňuje ze spiknutí, žákům by sázel dvojky z mravů, i když neví prakticky nic? Jak by asi vyváděl, kdyby znal celou pravdu?“

„Já také považuji jeho obviňování za přehnané,“ posteskla si Matinka. „Ale klasifikace jeho předmětu je v jeho kompetenci. S tím já ani ty nic nenaděláme.“

„Může někomu udělit dvojku z mravů?“ zeptala se Káťa.

„Sám ne,“ řekla Matinka. „Navrhnout to může, ale případy se projednávají na konferenci a schválit je musí všichni. Ředitel a třídní mají navíc větší váhu. Snížené známky z chování se bát nemusíš.“

„Nejde o mě, ale o Kryštofa,“ řekla Kateřina.

„Ani o něho se neboj,“ uklidňovala ji Matinka. „Dokud se nikomu nepodařilo vystopovat tu »holografickou promítačku« – a jak tvrdíš, ani se to nepodaří, když neexistuje – nedá se trestat za pouhé domněnky. Horší je, že to může promítnout do známky z tělocviku. Ale myslím si, že propadnutí z tělocviku by byl tak hrůzný případ, že by přitáhl pozornost školní inspekce a to si snad kolega netroufne riskovat. Inspekce by to mohla vyhodnotit jako svévoli a kárné řízení by nejspíš pocítil i na platu.“

„A co kdybych mu naopak pomohla?“ napadlo Kateřinu. „Jako čarodějnice umím použít kouzla i k léčení. Musela bych si to asi nejprve nastudovat, ale – co kdybych mu přičarovala nové oko? Myslíte, že by to ocenil?“

„Myslíš – podplatit ho?“ podívala se na ni Matinka pátravě.

„Tak to nemyslím,“ zavrtěla Katka hlavou. „Musela bych to samozřejmě udělat tajně, aby nevěděl, kdo za tím je. A pak se ani nedá mluvit o podplácení. Ale kdybych mu pomohla, myslíte, že by přestal být takový... nerudný...?“

„To se ani neodvážím hádat,“ zavrtěla hlavou Matinka. „Za povahou pana kolegy může být ten úraz, ale také nemusí. Jestli si myslíš, že mu pomůžeš, zkusit to můžeš, i když by to byl zázrak. Ale nevím, jestli by ho to změnilo.“

„Já to asi zkusím,“ rozhodla se Katka. „Nevšimne si toho, ale kdyby se změnil, bylo by to jen dobře. Vždyť se ho žáci bojí!“

„Kdyby to pomohlo, bylo by to dobré,“ uvažovala Matinka. „Ale moc si od toho neslibuj. Jenom úraz za povahu nemůže.“

„Stejně to zkusím,“ řekla Káťa.

Když si kluci odnášeli v kapse Knihu, ponechali u Katky skleněnou kouli a bleděmodrý plášť neviditelnosti. I když tušili, že skleněná koule nebude obyčejná, nic o ní nevěděli, takže jim nebyla k ničemu. Funkci pláště se dozvěděli vlastně náhodou, ale u toho hned pochopili, jak užitečný předmět získali.

Předávacím dnem ustanovili pondělky, ale vymínili si, že se budou střídat i podle okamžité potřeby. Když ale po týdnu donesli Kateřině Knihu, nějak se při předávání zapovídali, takže jí nechali skleněnou kouli i plášť.

Katka se ihned vrhla na kapitoly »chorob lidie«, kde chtěla najít, co všechno se dá léčit. Přitom zjistila, že se »choroby lidie« dělí na několik skupin podle jejich závažnosti.

První skupina byly choroby a úrazy, přímo ohrožující život. Takové pacienty začala Kniha léčit sama, požadavek čaroděje na to nepotřebovala. Stačilo jí určení osoby. Druhá skupina byly choroby a úrazy, které sice přímo život neohrožují, ale představují významné omezení. A právě sem očividně spadalo chybějící oko učitele Hrádeckého s přezdívkou »Polyfémos«. U této skupiny nestačilo určení osoby, bylo nutné určit i další příznaky. Katka se musela dostat do jeho blízkosti a bleděmodrý plášť neviditelnosti jí to měl umožnit. Ale i tak bylo odvážné vplížit se s učitelem do jeho kabinetu a pomocí hůlky »kérta« označit nejprve učitele a po něm upřesnit, že by se mělo jednat právě o jeho zničené oko.

Kateřině se to pod pláštěm neviditelnosti podařilo. Dokonce si všimla, jak kolem učitele na okamžik cosi zajiskřilo, čeho si on sám ani nevšiml. Měla tedy splněno, jenže pak nastoupila druhá část úkolu – dostat se nepozorovaně z tělocvičného kabinetu.

Vyhlédla si nádhernou ústupovou cestu otevřeným oknem. Mělo však jednu nevýhodu, bylo příliš na očích odpočívajícího učitele. Katka počítala s tím, že se promění buď ve veverku, nebo v kočku, proklouzne oknem ven a venku si vrátí lidskou podobu. Plán měl ale slabé místo. Kdyby se prostě proměnila ve zvířátko, přišla by o plášť neviditelnosti. Aby ho zachovala, musela by ho těsně před proměnou odhodit, pak ho sbalit a ve zvířecí podobě odnést oknem. Jenže to nebylo tak snadné, jak se to řekne. Kdyby se opozdila, učitel by mohl okno přibouchnout a v tělocvičném kabinetě by nastal pravý »hon na čarodějnici«.

Musela to udělat chytřeji. Ani veverka, ani kočka! Jediné vhodné zvířátko je opička makak, pamatovala si je z dřívějška. Zvířátko, které si dokáže navléci plášť neviditelnosti a sepnout sponu, aby bylo neviditelné a přitom schopné útěku. Kritickým okamžikem je chvíle proměny, kdy bude viditelná, ale to bude vteřinka. Musí se tedy uchýlit mimo Polyfémovo zorné pole, nejraději na tu stranu, kde mu chybí oko. A kdyby něco vytušil, musela by ho na místě přimrazit příkazem »plešigó«. Toho by si všiml, ale bylo by to menší zlo než nechat se trapně chytit.

Potichu se přesunula do místa, kde by ji neměl vidět, a když si myslela, že je vhodný okamžik, začala.

Rozepnout sponu a odhodit plášť! Raz!

Změnit se v malou opičku! Dva!

Přehodit plášť přes sebe! Tři!

Zapnout sponu! Čtyři!

Uklidnit se a počkat, jestli nevzbudila nežádoucí pozornost. To už nemusela počítat, teď už to nebylo časově kritické. Učitel se ale nehýbal, tím lépe! Nemusí ho přimrazit!

A teď – hop a skok, na stůl, na skříň, na okenní parapet, ještě víc pootevřít okno a ven!

Na poslední chvíli se ohlédla. Nevšiml si jí? Zdálo se, že ne. Že by to šlo tak hladce? Asi ano, nemá smysl to rozpitvávat!

Tak – a rychle domů!

Errata:

19.07.2021 18:22