Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Záhadné stránky

Bylo až kupodivu, jak trojlístek malých čarodějů všechno zvládal. Dopoledne školu, kde skoro neměli problémy. Katka na tom byla nejlépe, učení jí šlo do hlavy samo, ale školní potíže teď neměl, jako dřív, ani Kryštof. Buď na ně působila Kniha, nebo se škole více věnovali, aby měli čas na kouzla.

Úplně však vynechali obvyklé dětské hry. Zatímco jejich spolužáci marnili každé odpoledne u počítače, s tabletem, někteří i na hřišti, tihle tři trpělivě vysedávali nad obrovskou rozevřenou knihou, případně si zkoušeli nově objevená kouzla. Kluci Martin s Kryštofem přicházeli za Katkou trávit odpoledne v jejím pokojíčku. Kateřinini rodiče už se smířili s tím, že mají doma čarodějnici, už ani neprotestovali, když si jejich dcerka vodila do svého pokojíčku kamarády, ani nepochybovali, že se ti tři zabývají čarováním.

Pochybovat dost dobře nemohli. Kateřina se teď starala o jídlo celé rodině. Nic nenakupovala ani nevařila. Prostě pokaždé přímo na stole jídlo vyčarovala a pozvala rodiče k snídani nebo k večeři. Přes týden rodiče obědvali v práci a Kateřina ve škole, ale v sobotu a v neděli »vařila« Katka. A nebyla to obvyklá jídla! Kouzelný seznam obsahoval i velice exotické položky, jako pečený mamutí chobot na česneku, svíčkovou z bizona, pečená kýta z nosorožce, medvědí ovar, vařené chobotnice s jedlými mušlemi a podobné kulinářské skvosty. Jednou se však maminka Katky zeptala, proč občas neudělá i něco obyčejného, třeba vepřo-knedlo-zelo?

„Ještě jsem to v seznamu jídel nenašla,“ odvětila dcerka.

„Podívej se po tom,“ poprosila ji mamka. „Tátovi uděláš radost. A ještě kdyby k tomu bylo pivko...“

„Podívám se,“ slíbila jí Kateřina.

Jenže se ukázalo, že klasické vepřo-knedlo-zelo v seznamu jídel opravdu není. Katka zato našla, jak to zařídit. Obrátila se na mamku, aby v neděli výjimečně uvařila vepřo-knedlo-zelo, jak to nejlépe dovede a že se pokusí vložit je jako položku do seznamu.

„Čarovat umím jen co už někdy někdo vytvořil klasickou cestou,“ řekla mamce. „Možná to jde i jinak, ale to ještě neumím. Když mi ale připravíš vzorek, uložím ho do seznamu a pak bych vám to mohla dělat třeba denně.“

Koncem týdne tedy mamka obešla farmářské trhy, přinesla domů prvotřídní čerstvé domácí maso, ne ze supermarketů, kde je prodávají »křehčené« natlakovanou vodou, i když se dušují, že to je lež a sprostá pomluva⁸, k tomu domácí kyselé zelí, výběrovou mouku a dala se do kuchtění.

Katka mámě pomáhala, i když to nepovažovala za nezbytné.

„Zrovna vidíš, jak je důležité umět vařit,“ přesvědčovala ji mamka. „Čarování je hezké, ale umět vařit je důležitější.“

„Hele, mami, kde máš kamenný mlýnek na zrní?“ optala se jí nečekaně dcera.

„Jaký mlýnek na zrní?“ zarazila se mamka.

„Čarování je hezké, vaření taky, ale měla by sis sama umlít i tu mouku, ne? A na to potřebuješ i vlastní kamenný mlýnek na obilí, jako naše prababičky!“ rozvíjela Katka svou myšlenku.

„Mouku koupíš v každém obchodě,“ namítla mamka.

„Není tedy nutné mlít si mouku doma,“ souhlasila Katka. „Některé práce zkrátka ztratily dřívější význam. Obávám se, že v mém případě mezi ně patří i vaření.“

„Jen počkej, až to bude hotové!“ slibovala jí mamka.

A měla pravdu. Maminčiny knedlíky byly nadýchané, ne ty kupované gumové štangle, zelí vonělo po zelí a ne po pesticidech, zkrátka oběd byl vynikající, jaký si málokdo může denně dovolit.

Když společně naaranžovaly na talíř přímo vzorovou porci, vytáhla Káťa »kouzelnou hůlku kérto« a uložila do seznamu nové jídlo „vepřoknedlozelo“ i se svátečním talířem a naleštěným příborem. Stejně tam Katka uložila orosenou sklenici plzeňského, čerstvě nalitou z láhve, vytažené z ledničky. Pak na jídelní stůl vyčarovala tři naprosto stejné výtečné porce, na nichž si spolu s rodiči úžasně pochutnali. A tátovi jeho oblíbené pivko!

Není špatné mít v rodině čarodějnici!

Martin přišel za Katkou, neboť ho zajímal »seznam čarodějů« v »Leksikonu kauzel«. Na posledních třech místech byli zapsaní Káťa, Martin a Kryštof. Ale Martina zajímali ti předešlí. Nestačila mu jejich jména – Barbara Niková, Perchta z Pardubic nebo Wladyka od Zlatého Zvonu. Kromě nich tam byly ještě další údaje. Jednak jméno osady, kde nebo poblíž které čaroděj nebo čarodějka sídlili. Martina nejvíc zajímalo, co mají společného s ostatními čaroději. Například ta divná čísla, uvedená u každého jména. Trojlístek měl u každého jména jen jedno, ostatní po dvou, ale byla to víc než podivná čísla. Většina jich byla větší než tři sta osmdesát tisíc, Katka s Martinem měli tři sta osmdesát osm tisíc čtyři sta devadesát devět a Kryštof měl tři sta osmdesát osm tisíc pět set.

„Není to nějaké pořadové číslo?“ hádala Katka.

„My dva je máme stejné,“ upozornil ji Martin. „Kryštof je má o jedničku vyšší. Pořadové číslo to nebude.“

„Paní Niková tu má čísla dvě,“ ukázala tam Katka. „Nižší je tři sta osmdesát dva tisíce pět set dva, vyšší tři sta osmdesát tři tisíce sedm set dvacet osm. To je na pořadová čísla příliš obrovský odstup.“

„Odstup od nás čtyři tisíce sedm set sedmdesát jedna...“ uvažoval Martin. „Od Kryštofa čtyři tisíce sedm set sedmdesát dva... Proč má ale Kryštof víc?“

„Kniha ho sem zapsala o jedno novoluní později než nás,“ napadlo Katku. „Poslyš! Co když je to počet novoluní? Musel bys to dělit zhruba dvanácti, aby to byly roky.“

„To taky nedává smysl,“ vzdychl si Martin. „To by byl dnes rok... skoro třicet tisíc.“

„Záleží na tom, od jakého počátku,“ pokrčila rameny Katka. „Náš letopočet to nebude. Proč taky? Číňanům začíná letopočet kdovíkdy, židovský kalendář má taky kdovíjaký počátek... má to být od stvoření světa, ale na to mohou věřit jen pitomci... proč by nemohl letopočet nebo spíš lunopočet začínat před třiceti tisíci lety? Co když je »Leksikon kauzel« pozůstatkem civilizace staré třicet tisíc let?“

„To je hodně praštěný nápad!“ řekl Martin.

„A co když je to pravda? Co by pak znamenala ta číslíčka u paní Nikové?“ trvala na svém Katka.

Martin začal počítat, Katka mu na to podala čistý papír.

„Horní číslo by bylo šestnáct set padesát tři, dolní... patnáct set padesát devět.“

„A Bílá Hora byla v Čechách šestnáct set dvacet,“ dodala Katka. „Pak by paní Niková pamatovala Bílou Horu. To by jí bylo něco přes šedesát let... a zemřela by v devadesáti... a my jsme do jejího domu vtrhli o tři sta let později... co ti na tom nesedí?“

„Jak by to sedělo u dalších jmen?“ napadlo Martina a hned se dal do počítání.

„Tak to mám,“ řekl. „Paní Perchta z Pardubic by potom žila v letech čtrnáct set pětašedesát až šestnáct set pět, pan Wladyka od Zlatého Zvonu od roku třináct set šedesát dva do roku čtrnáct set sedmdesát, takže by se dožil sto osmi let a pamatoval by vzestup i pád husitství...“

„A bude to ještě jinak,“ řekla spokojeně Katka. „Protože my tři tam rozhodně nemáme rok narození, ale novoluní přijetí mezi čaroděje. Ty s Kryštofem jste přece dvojčata. Narozky máte ve stejný den, ale »Leksikon« přijal Kryštofa o jedno novoluní později.“

„Jůžiš, Katko, to vypadá až moc pravdivě!“ vydechl Martin.

„Jo,“ přikývla. „Když něco vypadá jako kočka, mňouká to jako kočka, loví to myši jako kočka, tak to nejspíš kočka bude.“

„Ledaže by to byl kocour,“ dodal Martin. „Ale že je Kniha stará dvaatřicet tisíc let... co bylo tenkrát v Evropě?“

„Mamuti,“ pokrčila rameny Katka.

„To by možná sedělo,“ přijal to Martin. „Ale nesedí mi tam stegosaurus. Ti vyhynuli před desítkami milionů let. Z hlediska stegosaurů je třicet tisíc let skoro dnešek!“

Ach, kde byly ty časy, kdy se stegosaurem Kryštofem putovali noční krajinou k přehradě, kde ho chtěli otočit! Mezitím ale Katka zjistila, že zpětná proměna v člověka je snazší než si mysleli. Stačilo na ni klíčové slovo »lapals«. Proměněný to nedokáže říci, ale druhý čaroděj s kouzelnou hůlkou »kérto« to může zařídit za něho. Stačí namířit hůlku na proměněného tvora a vyslovit slovo. Jak jednoduché, milý Watsone, řekl by Sherlock Holmes. A oni kvůli tomu šlapali v noci až k přehradě! Tenkrát to ale neznali, to je omlouvá. A rovněž tak Katka nepotřebovala prosit starou paní Matějkovou, aby ji pustila na balkon, když stačí přiletět oknem. Některé věci jsou zkrátka jednoduché, jen vědět jak!

„Nevím,“ pokrčila rameny Katka. „Buď to tu bude napsané, nebo se to nedozvíme. Ostatně, jak jsme se učili, dřív se ani knihy nevyskytovaly. Hliněné destičky, papyrus a pergamen v podobě svitků... kniha je moderní vynález, předtím je dlouho opisovali ručně. Kdyby měla být stará třicet tisíc let, měla by spíš podobu svitku než dnešní knihy, nemyslíš?“

„Však ani nemá podobu dnešní knihy,“ řekl Martin. „Nejvíc se podobá středověkým rukopisům. A máš pravdu, kdyby byla stará těch třicet tisíc let, podobala by se spíš svitkům.“

„Ráda bych v tom měla jistotu,“ řekla Katka. „Máme knihu, která přečkala v podzemí více než tři století. A na tu dobu, těsně po Třicetileté válce, také vypadá. Kdyby byla starší, měla by jako starší i vypadat. Leda... leda by se dokázala sama změnit.⁹“

„Nevím,“ řekl Martin. „A nechci jen hádat. Co třeba »temné stránky«?“

»Temné stránky« byly celkem čtyři. Nacházely se přibližně ve třetí čtvrtině »Leksikonu kauzel« a zdálo se, že jsou začerněné úmyslně. Proč? Nikdo z trojlístku o tom neměl ani tušení. Všichni tři už uvažovali o tom, že stránku vyčistí, ale zatím si na to sami netroufali z obavy, že by mohli knihu nenávratně poškodit.

Čtyři stránky z pěti set! Co na nich asi bylo?

A kdo je začernil a hlavně – proč?

Nechávali si to na později.

Když za kluky přišel na hodinu tělocviku učitel Hiller, bylo z toho mezi kluky menší pozdvižení.

Kde je Hrádecký?

Hiller se jim představil jako dočasně suplující, zavedl je do tělocvičny a dal jim míč na házenou. Rozdělil je na dvě družstva, stručně jim připomněl pravidla a nechal je celou hodinu hrát. Žádné výkony, žádné měření, žádný »Fučíkův odznak«. Hodina tělocviku byla pod Hillerem podstatně lepší než za Hrádeckého. Hiller dělal rozhodčího, přitom střídavě jedno i druhé družstvo opravoval, kde udělali jakou chybu v obraně i v útoku. Hodina jim tentokrát utekla jako voda.

„Pane učiteli, vezměte nás na tělocvik natrvalo!“ prosili ho, když zavelel závěrečný nástup a rozchod.

„Jenom supluji,“ zklamal je Hiller. „Až se kolega Hrádecký vrátí, zase si vás převezme.“

„Škoda!“ bylo jednomyslné mínění všech v tělocvičně.

„A co je s Polyfémem?“ zeptal se kdosi.

„Tak tohle jsem jako neslyšel,“ vzdychl si Hiller. „To není zrovna lichotivá přezdívka! Rozhodně má blíž k urážce a to by se v naší škole pěstovat nemělo.“

„A co je s učitelem Hrádeckým?“ optal se slušně Zdeněk.

„Odjel na nějaké zdravotní vyšetření,“ řekl neurčitě Hiller.

Martin s Kryštofem na sebe potají mrkli. Katka, pomysleli si oba. Nahlas ale neřekli nic. Jen si to pomysleli, což mohl vnímat jen člověk, který ovládá telepatii. Tedy jen oni dva.

A možná ještě Katka.

Učitel Hrádecký se do školy nevrátil. Poslal řediteli školy písemnou výpověď »ze zdravotních důvodů«, ale ve škole se sám ani neobjevil.

Hiller se rozhodl kolegovi domluvit a vypravil se za ním na jeho novou adresu, získanou ze zpětné adresy dopisu s výpovědí, ale neuspěl. Hrádecký se odmítl vrátit. Ředitel musel rozdělit jeho hodiny mezi zbývající učitele, než sežene náhradu. Kluky dostal na tělocvik Hiller, což kluci přijali radostně až bouřlivě.

Den po Hillerově návratu pozvala Matinka Katku do svého biologického kabinetu. Ke Kateřinině překvapení tam ale čekal i učitel Hiller a Katka hned vytušila, odkud vítr fouká. Hiller s Matinkou byli přece jediní, kdo věděli o jejím čarování.

„Naše malá čarodějka!“ přivítala ji Matinka. „Doufám, že před kolegou smím mluvit otevřeně, když to beztak ví.“

„Ale jiným lidem to neříkejte,“ prosila ji Katka.

„Ale když už to víme, můžeme se snad zeptat,“ pokračoval za Matinku Hiller. „Dělala jsi něco s Hrádeckým, že?“

„Jo,“ přiznala Katka. „Zkusila jsem si na něm léčení.“

„Léčení? Spíš zázrak!“ opravil ji nadšeně Hiller. „Kolegovi Hrádeckému totiž vyrostlo úplně nové oko. Lékaři to považují za vyloučené a nevěří mu, že mu předtím chybělo.“

„Ale to je v pořádku, ne?“ opáčila Katka. „Tak to má být!“

„Z tvého hlediska je to v pořádku, z našeho je to zázrak,“ řekl Hiller. „Lékaři tomu nechtějí věřit a kdybych kolegu neznal z dřívějška, nevěřil bych mu také. Přirozené to rozhodně nebylo, to snad nepopřeš.“

„Z našeho hlediska to tak mělo být,“ trvala na svém Katka. „Ale proč učitel Hrádecký tak nakvap opustil školu? Vypadalo to skoro jako útěk.“

„Byl to tak trochu útěk,“ připustil Hiller. „Nechtěl, aby ho někdo viděl, tvrdil, že chce začít nový život. A když jsem mu jen tak mezi řečí doplnil, že za tím asi bude ten kluk, který překonal světový rekord ve vrhu koulí, tak už se teprve nechtěl vracet.“

„To jste mu neměl říkat,“ zlobila se Katka.

„Nejspíš by si to dal dohromady i sám,“ řekl Hiller. „Tak jako tak, ten zázrak nebyl přirozený. Nás dva zajímalo, jestli to má s tebou spojitost nebo ne. Tady paní kolegyni jsi předtím naznačila, že by to mohlo být možné.“

„Zřejmě to možné je,“ přikývla Katka. „A ještě něco. Právě vás dva jsme si zařadili jako případné další čaroděje. Přijali byste tu nabídku, nebo máte nějaké námitky? Přijetí mezi nás čaroděje není jednoduché a letos už to ani není možné, ale napřesrok bude jedno volné místo a přespříštím rokem další. Chtěli byste se stát i vy dva čaroději?“

„Kdo o tom vlastně rozhoduje?“ zeptala se vážně Matinka. „Snad ne vy?“

„To se rozumí, že ne my,“ ujistila ji Katka. „V jednom roce smíme navrhnout jen tři uchazeče. Čtyři už máme, takže v příštím a přespříštím roce jsou celkem dvě volná místa. Přijali byste je?“

Oba kantoři se na sebe nerozhodně podívali.

„A co to... jako... znamená?“ zeptal se pan Hiller. „Řekl bych, že jsme oba jako učitelé užitečnější.“

„Ale vždyť můžete zůstat učiteli,“ ujistila oba Katka. „To se přece nevylučuje! Zůstanete učiteli, jen to budete mít snadnější. A nikdo o tom nemusí vědět! Naopak, »hony na čarodějnice« nám dávají zkušenost, že se to zveřejňovat nemá. Když nebudete takoví plašani jako my, nikdo se o tom nemusí dozvědět. Ale vy dva jste nám připadali jako nejvhodnější.“

Oba učitelé se opět na sebe podívali, ale neřekli už nic. Asi to na ně bylo příliš nečekané.

„Nechci odpověď hned,“ pokračovala Katka po chvíli ticha. „Času máme dost. Napřesrok bude beztak volné jen jedno místo. Ale zkuste o tom přemýšlet. A můžu už jít?“

„Jdi,“ pokynula jí Matinka a Katka vyběhla z kabinetu.

Chtělo se jí zpívat...

------------------------ Poznámky:

  8 Metody šizení zákazníků se v dnešní době úžasně zdokonalily...

  9 Měla pravdu, ani netušila jakou...

Errata:

19.07.2021 18:22