Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Bertík

Už k ránu se obloha zatahovala a tmavla, ale kolem poledne se spustila strašná nepohoda. Vítr lámal větve stromů, zvedal do výšky kotouče prachu a kvílel ve všech skulinách. Setmělo se ještě víc a pak to přišlo. Takovou průtrž mračen už dlouho nikdo neviděl, vody jako kdyby někdo nahoře otočil naráz dnem vzhůru tisíce kýblů. A v té vodě se navíc zabělaly kroupy. Ve škole bylo sucho a teplo, ale s ubíhajícím časem se žáci stále častěji dívali starostlivě na hodinky. Cožpak to běsnění deště nepřestane? Jak v té sprše půjdou domů?

Konečně se živly jaksepatří vyřádily a začaly slábnout. Při obědě bušení vody do oken pozvolna ustávalo, déšť slábl a zbyl jen slabý deštíček. Horší bylo, že během té průtrže mračen se dost ochladilo a déšť ve spojení se zimou nebyl zrovna příjemný.

Katka odkudsi vytáhla starodávný černý deštník, roztáhla ho a pobídla spolužačky Božku s Líbou, aby se k ní přidaly, deštník je velký a před deštěm ochrání všechny tři.

Martin vyšel ze šatny se stejným starým černým deštníkem a nabídl plátěnou střechu Tomovi a Jirkovi. Když však vyšel ze šatny Kryštof a roztáhl nad sebou úplně stejný černý deštník, přišlo to některým žákům divné. Kryštof nabídl přístřeší ještě Kámovi s Romanem a všichni se pod deštníky vydali do pozvolna ustávajícího deště. Doprovázelo je jen pár odvážlivců, kteří se zřejmě rozhodli nebrat déšť na vědomí do úplného promočení.

Odkudsi ze strany znenadání vyběhl bílý psík, nejspíš pudl. Byl promočený, jen se otřepával, ale postavil se první trojici do cesty, sedl si na zadní a začal panáčkovat, jako kdyby se chtěl spolu s děvčaty také schovat pod deštník.

„Hele, pes!“ upozornila na něho Katku Boženka.

„Nekouše?“ starala se Líba.

„Kdyby kousal, měl by košík a vodítko,“ usuzovala Božka. „Takhle volně smí pobíhat jen hodní psi!“

A aby svá slova stvrdila, natáhla ruku k pudlíkovi. Jenže od ní odskočil a výstražně štěkl, až sebou Božka trhla a ucukla rukou z jeho dosahu.

„Nikdy nesahej na neznámé psy!“ uštědřila jí Katka radu. „To, co jsi řekla, neplatí pro psí útěkáře. Bývají zavření, aby lidi nepokousali, ale když utečou, pochopitelně na sobě nemají košík ani vodítko. Tohle může být jeden z nich.“

„Ale podívejte se, jak pěkně panáčkuje!“ rozplývala se nad psíkem Líba.

„Čípak asi je?“ starala se Katka. „Neznáte toho psa někdo? Komu asi utekl?“

Jenže psíka nikdo neznal. U dětí se mu asi líbilo. Vždycky popoběhl metr až dva, zastavil se, otočil se k dětem a zase začal panáčkovat. Když se příliš přiblížily, spustil se na všechny čtyři, poodběhl o další metr a půl až dva metry dopředu a zase začal panáčkovat. Jako nějaký psík z cirkusu.

Katka zvolila trasu, aby nejprve doprovodila domů Líbu, pak šla kolem domu Božky. Pak už šla sama, ovšem déšť mezitím ještě víc zeslábl a deštník se stal víceméně zbytečným. Katka se ho zbavila příkazem »utagalij« – vypařil se a domů šla bez něho. Podobně se nejspíš zachovali i kluci.

Jenže Kátě zůstal na krku – pes.

Psík se nedal odehnat, i když se o to Káťa pokoušela.

„Mazej domů!“ nabádala ho. „Kde máš páníčka?“

Pudlík se otřepal, ale pak se dal opět do panáčkování.

„Ty máš hlad, že?“ zeptala se ho soucitně. A aniž by čekala na jeho reakci, vyčarovala si na dlaň poctivý velký špekáček.

Jenže psíka tím neuplatila. Hozený špekáček v letu mrštně chytil, ale místo aby ho sežral, držel ho v tlamě a dál panáčkoval.

„Hlad to tedy nebude,“ řekla Káťa. „Ale k nám nemůžeš. Nejsi ze sídliště a v paneláku by se ti jistě nelíbilo.“

Pes na to nic, jen při panáčkování zahrabal pacičkami ve vzduchu, jakoby o něco prosil.

„Ale k nám opravdu nesmíš!“ řekla důrazně Káťa.

Pes na to nic. Ale když ho chtěla obejít a pokračovat domů, hbitě ji oběhl a zase před ní začal panáčkovat. A pacičkami prosil, že by se kámen ustrnul.

„Páníček už tě jistě hledá!“ zlobila se Káťa na psíka. „Kde máš páníčka? Hledej!“

Psík nic. Vypadalo to, jako by ji pořád snažně prosil, aby mohl jít s ní.

„Pitomej pes!“ řekla Káťa už trochu nahněvaně. Jenže to mělo účinek jako házení hrachu na zeď.

Káťa si vzdychla, vydolovala z batůžku mobil, zapnula ho a stiskla »zrychlené volání« mamce.

„Mami, venku mě obtěžuje ňákej pes,“ nahlásila jí, když se jí mamka ozvala. „Chtěl by k nám domů.“

„Ty se ho neumíš zbavit?“ odvětil maminčin udivený hlas z mobilu. „To jsi čarodějka?“

„Když on je tak milej a pěknej!“ hlásila jí.

„Zaběhni mu do dveří a nech ho venku!“ radila jí mamka.

Káťa zamáčkla konec volání. Vždyť je to přece snadné! Zamířila přímo domů a nevšímala si neustále panáčkujícího psíka před sebou. Pořád se držel vytrvale před ní.

„Hele, ty čertíku Bertíku!“ oslovila ho před domovním vchodem. „Otoč to a koukej se vrátit domů! Páníčci už tě jistě hledají! K nám nemůžeš a basta!“

Opatrně otevřela domovní dveře, jenže v té chvíli jí psík proběhl pod nohami a byl uvnitř.

„Ty hade!“ zpražila ho. Jenže teď už teprve nevěděla, jak na něho. Ten pes musel mít cirkusáckou výchovu, jinak to ani nebylo možné. Rozhodla se, že se ho zbaví pomocí výtahu. Jindy jím zásadně nejezdila, jedno patro jí ani nestálo za přivolávání, ale tentokrát trpělivě čekala, až kabinka sjede až dolů. Podařilo se jí nepustit ho do výtahu, ale tím se ho nezbavila. Byl rychlejší než výtah a když vystupovala, čekal ji na podestě.

„Povídám ti naposledy, Bertíku!“ oslovila ho přísně. „Maž domů, k nám nesmíš, rozumíš?“

Jak ale mohla předpokládat, nerozuměl jí. Nebo jí nechtěl rozumět. Zkusila dát mezi dveře nohu a prosmýknout se dovnitř co nejtěsněji, jenže pes byl náhle uvnitř v bytě. Sakra, to byl ale cirkusový výkon! Jak se tam dostal?

„Mami!“ zavolala. „Ten pes přišel až k nám. Je tady. Nedal se odehnat ani uplatit buřtem. A je děsně mrštnej, protáhl se mi dovnitř kolem nohy!“

„No nazdar!“ objevila se maminka ve dveřích. „Vždyť není náš! Vypadá na čistokrevného pudla, to může být pěkně drahý pes. Určitě už po něm jeho majitelé pátrají!“

„Ale co mám dělat, když se nedá odehnat?“

„No tak ho nech zatím u nás, ale musíme dát o něm jeho majitelům vědět, že je tady.“

„Ale jak?“ ptala se jí Káťa. „Nemá ani obojek, aby na něm byla jeho adresa. A zblízka nebude, nikdy jsem ho tady neviděla.“

„Nafoť ho, udělej plakátek »Našel se pes« a vylep ho poblíž místa, kde jsi ho našla!“ poradila jí mamka.

Katka uznala, že je to rozumná rada. Vzala tedy psíka do obýváku, postavila si ho k tmavé knihovně, kde se proti ní nejvíc vyjímal, vytáhla mobil a vyfotila ho. Pak si zapnula počítač, fotku přenesla na disk a zakrátko jí z tiskárny vyjel plakátek.

Našel se pes!   Nechce se nechat zahnat domů. Majitel si ho může vyzvednout...

„Bertíku, půjdeme ven?“ oslovila psíka, když si připravila průhlednou lepící pásku k upevnění deseti plakátků, které si nechala vytisknout, neboť usoudila, že jeden by byl málo.

Jak jí prve Bertík nadbíhal, tak ji teď odmítal následovat. Kátě to bylo divné. Pes, který odmítá nabídku venčení, je trochu exot. Jenže psík si lehl pod psací stůl a dal jí najevo, že to místo začal považovat za svou boudu, kde zůstane. Nabídkou venčení zjevně opovrhl. Opravdu nenormální pes, i když hezký.

„Tak tu na mě počkej!“ utrhla se Káťa na psíka.

Nechat cizího psa v pokoji a odejít nebylo zrovna moudré, ale Katka doufala, že tu nic neprovede. »Leksikon kauzel« právě opatrovali kluci, tu zcela jistě nepotrhá a ostatní by se jistě dalo nějak nahradit. Nejraději by odlétla na koštěti, ale bylo krátce po poledni, mraky se mezitím roztrhaly a venku bylo světlo, každý by ji viděl. Mohla by sice použít plášť neviditelnosti, ale řekla si, že to oběhne rychle. Nejvíc času jí beztak zabere lepení plakátů.

Pět plakátů nalepila po sloupech luceren kolem školy, další odnesla na náměstí. Poslední přilepila na okno hospody, odkud slyšela spoustu hlasů. Snad si to páníček toho vlezlého psa přečte a přijde si pro něho. Tím považovala svou povinnost za splněnou a s klidným svědomím zamířila domů.

Ten pes!

Obraz jejího pokojíčku, který se jí naskytl po návratu domů, jí ale vehnal slzy do očí. Všechny zásuvky z psacího stolu na zemi, na tom rozházený obsah její šatové skříně i skříňky na čisté prádlo. Převrácený počítač se válel na zemi, obrazovka ležela na stole zadní stranou nahoru, zkrátka, jak by řekl táta, »je tu bordel jako v tanku«.

„Ty bestie!“ ohnala se po psíkovi. Psík uskočil, ale hned začal panáčkovat a prosit předními pacičkami za odpuštění.

„Kdo tu udělal takový svinčík?“ obořila se na něho. Ani se nemusel přiznávat, nikdo jiný tu přece nebyl a udělat to nemohl.

„To se dělá?“ plísnila psíka, i když si uvědomovala, že je to i její vina. Neměla nechávat neznámého psa v pokoji samotného. Začala rychle rovnat všechno do skříněk, ale přitom nespouštěla oči s psíka. Ten nic, seděl a koukal. Najednou Katka zpozorněla.

„Kde je naše koule?“ udeřila na psíka.

Jenže ten nejevil zájem o její hubování. Teprve když se mu podařilo Káťu opravdu rozzlobit, uchýlil se k oblíbené taktice panáčkování a prošení předními pacičkami. Katka však už byla nastražená. Sáhla po paměti do jediné nevytažené zásuvky, ale hned se otočila.

„Tak to už přestává všechno!“ obořila se na psíka. „Kam jsi zastrčil můj pláštík?“

Pes zase dělal, jako kdyby neslyšel. Jen se posadil na zadní a předními packami začal prosit. Katka však už ztratila smysl pro humor. Telepatií zavolala Martina a požádala ho, aby k ní okamžitě přišel, pokud možno bez Kryštofa, a hlavně aby přinesl »dědictví po Ferdovi«. Pak se obrátila na psíka, vytáhla z košile »kouzelnou hůlku kérto« a nahlas řekla:

„Lapals!“

Psík se prudce zvětšil, zčernal a nakonec změnil podobu. Před Katkou klečela na podlaze ohyzdná stará babice, oblečená v černém hábitu, s kapucí přetaženou přes hlavu. Nejnápadnější na jejím obličeji byl proto obrovský zahnutý nos, prostě frňák, až by se ho lekl i známý nosáč Cyrano z Bergeraku.

„Tak taková je to návštěva?!“ řekla Katka.

Babice na Katku vycenila své příšerně křivé zuby a přitom se ďábelsky zachechtala.

»Chytrá, holčička, chytrá!« zaskuhrala. Jak to dělala, když to bylo telepatií, ví rarach sám.

»A nemluv už na mě řečí zdejších »ekeidů«! To přece hosty uráží! Tvou povinností je mluvit naší řečí, »gazlac«!«

Zlatá telepatie, pomyslela si Katka v duchu. Ta čarodějnice zřejmě neumí česky, jakž takž se domluvíme jen telepatií.

»Ta slova neznám,« pomyslela si »nahlas«. »Co znamenají slova „gazlac“ a „ekeid“?«

Čarodějnice se na okamžik zamyslela.

»Jak můžeš ta slova neznat, když řečí „gazlac“ mluvíš? To je přece jediná řeč, kterou se dorozumíš všude! A „ekeid“ jsou všichni hlupáci v našem světě, kromě nás „moudrých“. Jak to, že to neznáš? A kde je tvůj „jarl“?«

»Neznám to,« pokrčila rameny Katka. »Neznám ani, co je to „jarl“. Ještě jsem na to nenarazila.«

»Taky jsi ekeid!« odplivla si babice. »Rozumět řeči ekeidů může být užitečné, ale zapomenout řeč gazlac, to je skandál!«

»A krom toho,« pokračovala Katka drze, »nemohu urážet hosty, když tu žádní nejsou! Vy nejste host, nepozvala jsem vás!«

»Spratku drzá!« okřikla ji babizna. »Páže hloupé! Proč bys mě měla zvát? Já jsem zolgípo Sazgipi, rozumíš? Tvá povinnost je postarat se o mě, kdykoliv se tu objevím! Kde je tvůj jarl?«

»To bych nejprve musela vědět, co je to „jarl“,« odsekla jí drze Katka.

»Jarl je učitel nováčků!« poučovala ji babice. »Kdežto ty jsi jen hloupé nesvéprávné páže! A zolgípo znamená „vyšší vědma“ s právem zabíjet¹⁰, dej si tedy na mě pozor!«

Z chodby se ozvalo zazvonění. To by mohl být Martin. Jenže Katka mu teď nemohla jít otevřít, spoléhala na to, že mu otevřou rodiče. Pokud to ovšem není jejich návštěva.

„Kátěnko! Máš návštěvu!“ ozval se z chodby maminčin hlas.

»To jsem já!« ucítila současně Martinovu telepatii.

„Ať jde dál!“ zavolala Káťa nahlas na mamku.

»A ty pojď dál!« pozvala tiše telepaticky Martina. »Máš to dědictví?«

»Mám,« ujistil ji Martin.

»Nech ho zatím přede dveřmi!« poručila mu rychle Katka.

„Pojď dál!“ řekla nahlas.

Dveře se otevřely a vstoupil Martin. Jenže když se Katka ohlédla po babizně, spatřila na jejím místě opět toho krásného bílého pudlíka. Babice zřejmě nechtěla, aby ji tu někdo viděl.

„Zavři za sebou!“ poručila Katka Martinovi. A když tak chlapec učinil, obrátila se na babici-pudlíka.

»Zbytečně se maskuješ!« ujistila ji hodně hlasitou telepatií, aby to vnímali oba. »Martin je páže jako já, ten se tě nelekne.«

Pudlík udělal salto na místě a změnil se v babiznu. Martin se na okamžik zarazil, ale nevyděsil se, jako nejspíš každý normální člověk na jeho místě. Bylo zřejmé, že ho ta proměna nevyvedla z míry. Babici si prohlížel s netajeným zájmem, ale bez bázně.

»Dvě pážata najednou!« vybuchla baba. »Neslýchané!«

»Proč?« podivila se Katka.

»Protože očividně nedodržujete „eljodgóši“!« řekla baba.

»Ani nevíme, co to je,« odsekla Katka, které nabubřelost té baby už opravdu vadila.

»To vidím!« odvětila baba kousavě. »Vazalské povinnosti vám nic neříkají. To se ale musí změnit! Kde máte „telesge“?«

»Poslyšte, vaše tajná slova nám vůbec nic neříkají,« zkusila to Katka jinak. »Zkuste nám to vysvětlit nějak srozumitelně!«

»Ptám se vás, kde máte „telesge“?« opakovala baba. »Zdroj síly, pramen magie... může to být kámen, deska s nápisy, tady by to mohl být i svitek nebo kniha!«

»Pamatuj, nesmíme dát Knihu nehodným lidem!« obrátila se Katka nejprve telepaticky na Martina. »Nic jí neříkej!«

»Jo ták,« sehrála pak na babici překvapení. »Zřejmě myslíte náš „Základní kámen“? Ten máme ve skalách!«

Neřekla jí, že nemají kámen, ale knihu. A ve skalách by byl nějaký kámen dobře uschovaný, ne? Vypadalo to logicky a baba na to přistoupila.

»Zaveďte mě tam!« poručila jim.

»Proč?« hrála Katka čím dál tím víc překvapenou. »K čemu by vám byl? Vždyť je pevně vrostlý do skály!«

»Já už ho ven dostanu!« kasala se baba. »Vy dva ho nejste hodni, mám na něj větší právo! Rozmnoží naše řady! Kde je ten kámen?«

»Chcete tam jít s námi takhle?« ukázala na ni Katka prstem. »Nemáte nějaké slušnější šaty? Vzbudíte venku pozdvižení!«

»Nepoučuj mě! Na to jsi příliš hloupá!« rozkřikla se na ni telepaticky baba. A stejně znenadání, jako se objevila, změnila se opět v roztomilého bílého psíka pudlíka.

»Martine! Změň se v tygra a zmáčkni ji packou, ať se nemůže vrátit do lidské podoby!« zavelela Katka kamarádovi.

Martin ji bleskově poslechl. Také už začal přemýšlet, jak by babu zneškodnili a Katčin nápad nevypadal nejhůř. Změnil se tedy v tygra a obrovskou tygří tlapou přimáčkl pudla k podlaze. Pudlík začal nepřátelsky štěkat, vrčet a výt, snažil se i kousat, ale zpod tygří tlapy se vykroutit nedokázal.

Katka vyběhla na chodbu pro »dědictví po Ferdovi«. Před dvěma roky měli totiž kluci kocourka Ferdu, než jim jednoho dne vyběhl na ulici, kde ho přejelo auto. Zůstala jim po něm jen malá přenosná schránka, ve které kocourka nosili k veterináři. Katka ji našla hned za dveřmi, popadla ji a rychle se s ní vrátila. Pak do ní spolu s Martinem změněným v tygra bílého pudlíka nacpali. Byla mu malá, sám se v ní neobrátí. Když byl psík uvnitř a Katka nasadila mřížku, vytáhla opět »kérto« a změnila Martina příkazem »lavals« v kamaráda. Bylo to rychlejší než aby se měl v pokojíku obracet.

„Tak – a máme ji!“ řekla Katka ulehčeně nahlas česky. „My jí ukážeme, jestli má právo sebrat nám Knihu!“

Jenže uvnitř už tak nadšená nebyla. A ani Martin nevypadal příliš vítězně. I on si uvědomoval vážnost situace.

Předně – nebylo jasné, co by s tou čarodějnicí měli dělat?

A za druhé – jedné by se zbavili, ale co až přijdou další?

Určitě nebude ve světě sama!

------------------------ Poznámky:

  10 Jako James Bond, agent 007... a vlastně kdejaký pitomec s pistolkou!

Errata:

19.07.2021 18:22