Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zulugach

Uprostřed chmurných úvah, co dál, se ozvalo zaťukání na okno. Katka s Martinem vyskočili, jakoby seděli na ježčích kůžích, ale byl to jen Martinův bratr Kryštof. Vrátil se ze školy později a když v pokojíku u »Leksikonu kauzel« bráchu nenašel, dovtípil se, že je s Katkou. Nasedl na smeták, přiletěl za nimi a Katka ho ulehčeně pustila oknem dovnitř. Rychle ho seznámili se situací, hlavně že ten vztekající se pudl v jejich pasti je vlastně čarodějnice, která jim chce sebrat Knihu. A protože slíbili paní Nikové, že Knihu »nehodným lidem« nedají, rozhodli se vzdorovat.

Jenže teď už nevěděli, co dál. Babu sice zavřeli do přenosné kočičí schránky, kde se nemohla otočit, ale nevěděli, co s ní bude. Katka jim navíc sdělila nepříjemnou novinu, že jí baba prohrabala pokojík a zmocnila se skleněné koule i pláště neviditelnosti.

„U sebe to nemá, ale v pokoji to taky není,“ ujistila kluky.

„Kdyby kouli zabalila do pláště, neuvidíš kouli ani plášť,“ řekl Kryštof. „Plášť je vidět jen když nic neskrývá.“

Prohmatali tedy pokojík ještě jednou, bohužel bezvýsledně. Bílý pudlík na ně jen posměšně poštěkával.

„Ta baba tvrdila, že je »zolgípo Sazgipi s právem zabíjet«,“ řekla Kryštofovi Katka. „Nechci moc hádat, ale »zolgípo« asi znamená nějakou čarodějnou hodnost, nebo úroveň. My jsme podle ní jen nesvéprávná pážata s povinností poslouchat.“

„Šlechtické tituly přece v Čechách dávno neplatí!“ namítal hned Kryštof.

„Tohle může být spíš hodnost, jako v armádě,“ mínil Martin. „Ostatně, co my víme o titulech čarodějů?“

„Jen to, že my jsme prý »pážata«,“ řekla Katka. „Ale kluci, něco mě napadlo. Co by čarodějnice udělala s pláštěm a s koulí, když nevyšla z pokojíku? Já bych na jejím místě asi zabalila kouli do pláště a vyhodila oknem ven, abych si je pak mohla odnést.“

„Po pádu z prvního patra z koule budou střepy,“ řekl Kryštof.

„Nemysli tak primitivně!“ napomenula ho. „Od čeho máme »kojmhu«? Nechala by zkrátka oboje jemně přistát na trávníku za domem. Nechceš se tam, Kryštofe, podívat? Někdo tady musí tu čarodějnici hlídat, aby nemohla utéci.“

„Jdi tam ty!“ odmítl Kryštof nevrle její nápad. Cítil se trochu odstrčený, když ti dva tady zneškodňovali čarodějnici bez něho.

„Já tam skočím,“ nabídl se Martin, aby nedal bratrovi šanci vyvolat hádku. „Půjč mi koště!“

Kryštof mu tedy předal smeták a Katka otevřela okno. Přitom pořád aspoň koutkem oka sledovala zavřeného pudla. Podle jeho vrčení se zdálo, že nápad s vyhozením koule z okna neschvaluje, ale to mohlo být naopak dobré znamení.

Martin hbitě slétl dolů za panelák, tam se postavil a začal stopu po stopě přešlapovat, aby nohama nemohl neviditelnou kouli minout. Pak se zamyslel, lépe se rozhlédl a zamířil rovnou tam, kde byla tráva polehlá. Nemělo přece smysl prošlapávat trávu tam, kde koule jistě nebyla. A vyšlo mu to hned napoprvé.

„Mám ji!“ zvolal radostně nahoru.

„Tak poleť!“ pobídla ho Katka.

Martin se opět posadil obkročmo na smeták, který držel jen jednou rukou, zatímco druhou ruku měl zkroucenou, jako by v ní něco nesl. Koule byla dosud zavinutá do pláště a tedy neviditelná, ale Martin ji držel pevně. Vznesl se, opsal stoupavou zatáčku a zamířil do Kateřinina okna.

„Tady to máš,“ podal jí ztracené předměty.

Katka rychle vybalila kouli a tím se zjevil i plášť. Pak chtěla oboje uložit do své skříňky, jenže najednou se zarazila.

„Ta baba už ví, kde jsem to schovávala,“ řekla. „Radši to schovám u paní Nikové.“

Střežila se přitom vypustit z úst polohu jejich skrýše, včetně nápovědy, že je »někde ve skalách«.

Položila proto kouli na stůl na gumový kroužek, který ji držel na místě a nedovolil jí volně se skutálet na podlahu, plášť přehodila přes opěradlo svého pojízdného počítačového křesla a právě se chystala zavřít za Martinem okno, když otevřeným oknem vlétl do pokojíku kámen.

Martin by přece přísahal, že venku nikdo nebyl!

Katku v té chvíli něco napadlo. Ta čarodějnice Sazgipi přece nemusela přiletět sama! Jediným pohybem se zahalila do pláště neviditelnosti a rychle zapnula sponu, aby se stala neviditelnou.

V té chvíli se na místě, kam se kámen dokutálel, znenadání objevil vysoký chlap v šedém plášti s kapucí, tvarem nepříjemně podobném hábitu čarodějnice Sazgipi. Nevypadal odpudivě jako ona, ale přece jen měl hnědší pleť než je v Čechách zvykem.

„Nebojte se mě,“ oslovil oba chlapce a s nimi i neviditelnou Kateřinu. „Nepatřím k Viponům.“

Promluvil sice česky, ale jeho přízvuk, cizokrajný vzhled i nepřirozené objevení, všechno o něčem vypovídalo.

„Kdo... kdo jste, pane?“ oslovil neznámého Martin.

„Tasgel Zulugach z Mankuzgó,“ odpověděl mu neznámý.

Martin se však na neznámého nedíval zrovna přátelsky.

„Nepozvali jsme vás dovnitř,“ řekl.

„Nepřišel jsem za vámi,“ odvětil klidně Zulugach. „Mám tu jen jakési řízení, vás do toho ani nechci tahat.“

„Když nás do vašich věcí nechcete tahat, co tu hledáte?“ nedal se Martin odbýt.

„Přišel jsem vás vlastně zachránit,“ řekl Zulugach. „Ale jak vidím, zvládli jste to sami! Že, zolgípo Sazgipi?“

Poslední větu řekl opravdu zlověstným tónem. Bílý pudlík se snažil ještě víc skrčit, ale v kočičí schránce byl namačkaný tak těsně, že už se víc stáhnout nemohl.

„Parádně tě ta pážata převezla, co?“ vysmíval se neznámý.

Pudl se nenávistně rozštěkal.

„Zajímá mě, co vám Sazgipi chtěla?“ vzhlédl Zulugach od psíka ke klukům, „Jak ji znám, nebyla tu na přátelské návštěvě.“

„Chtěla nám sebrat naše »telesge«,“ odvětil nepříliš ochotně Martin. „Jenže my jsme prve slavnostně slíbili nehodným lidem nic nevydat. Místo vydání »telesge« jsme čarodějnici nacpali do klece, když se změnila ve psa.“

„A víte aspoň, koho jste do té klece chytili?“ zeptal se jich Zulugach pobaveně.

„Nevíme,“ řekl Martin. „Představila se nám jako »zolgípo Sazgipi, vyšší vědma s právem zabíjet«.“

„S právem zabíjet!“ odfrkl si Zulugach. „A řekla vám snad, kdo jí dal to »právo zabíjet«?“

„Neřekla,“ odvětil Martin.

„Tohle právo si sami udělují všichni, kdo zabíjet chtějí,“ řekl Zulugach. „Všichni darebáci po celém světě, bez ohledu na to, jestli mají zasvěcení nebo v kapse pistoli. Přitom tohle právo mají mít jen vykonavatelé právoplatných rozsudků, lidé jim říkají »kati« nebo »popravčí«.“

„Takže ta Sazgipi je – kat?“ vyhrkl Kryštof.

„Není,“ odvětil Zulugach. „Jen si to právo přisvojila. Žádné právo nemá. Máte aspoň tušení, kolik vražd ta vědma spáchala? Kdybyste to věděli, měli byste z ní větší strach.“

„Jaké právo na nás máte vy?“ vyjel si na neznámého Kryštof.

„Žádné,“ pokrčil rameny Zulugach. „Evropa pod nás vůbec nespadá. Ale nespadá ani pod pravomoc kmenu Sazgipi Viponů. Takže ani ona tu nemá co dělat. Ale sami vidíte, když si přisvojila právo zabíjet, jsou jí i jiná pravidla k smíchu.“

„A ke komu tedy patříte vy, když ne k Viponům?“

„My jsme Mankuzgové,“ řekl Zulugach. „Naše čaroříše leží od Indie přes Čínu po Japonsko. Viponům patří sever Afriky až po Indii. Tam naše čaroříše sousedí a poslední dobou tam máme jakési rozepře, Evropy by se ale neměly dotýkat.“

„A Evropa je čí?“ zeptal se Martin.

„Posledních asi tak tři sta let ničí,“ řekl Zulugach. „Kdysi tu byla čaroříše Galadech, ale někdy před třemi sty lety zanikla. Od té doby je Evropa v našich dohodách nedotknutelná. Podle dohod tu ani já, ani Sazgipi nemáme co dělat. Jenže Sazgipi se sem tajně vypravila, my jsme se to dozvěděli a proto jsem tu i já.“

„Vy a Sazgipi jste tedy nepřátelé?“ zeptal se Kryštof.

„Momentálně máme příměří,“ řekl Zulugach. „Neškodíme si. Ale na Sazgipi se to nevztahuje. I za porušení dohody o bývalé čaroříši Galadech si zasluhuje trest, ale to nic není proti jejím minulým zločinům. Má toho na krku dost a pro nás Mankuzgy je to příležitost vyřídit si to s ní za všechny její hříchy. Tedy... za předpokladu, že mi ji vydáte, spadá totiž pod vaši pravomoc.“

Pudlík se za mřížemi pustil do žalostného kňučení, až by se i kámen nad ním ustrnul.

„A když vám ji nevydáme?“ naježil se Kryštof.

„Pak odejdu,“ řekl Zulugach. „Já dohody držím. Jen by mě zajímalo, co si s ní chcete počít. Držet ji věčně v kleci nemůžete. I pes potřebuje nakrmit a vyvenčit a umím si jasně představit, co s vámi udělá, až se jí podaří změnit se v zolgípo. Však víte, že si přisvojila právo zabíjet! A vy jste se jí postavili na odpor, to už teprve nebude mít s vámi slitování! Řekl bych, že na vás použije něco pomalejšího a trýznivějšího než pouhý masomlýnek.“

„A co s ní uděláte, když vám ji vydáme?“ zeptal se značně smířlivějším tónem Martin.

„Každý má právo na soud a obhajobu,“ řekl Zulugach. „Ale soud Mankuzgů už má na ni tolik prokázaných zločinů, že její vyhlídka na návrat mezi Vipony je prakticky nulová. Běžný trest pro nenapravitelné zločince je zbavit je telepatie i kouzel a nechat je dožít mezi obyčejnými lidmi. Bez kouzel škodit nemůže.“

Psí kňučení přešlo v zoufalé vytí.

„Kuš!“ okřikl psíka Martin. „Proč jsi nás chtěla zabít?“

„Tvrdili jste, že se chtěla zmocnit vašeho zdroje magie,“ odpověděl Zulugach za čarodějnici. „Kdybyste ho odmítli vydat, nechala by naživu jen jednoho a toho by přinutila k poslušnosti tím, že by zabíjela vaše příbuzné, rodiče, známé a třeba i náhodné lidi kolem, přednostně děti. Sazgipi je tím pověstná, povraždila už dětí, že by vydaly na dvě velké školy.“

„A kdybychom jí dali co chtěla?“ zeptal se Kryštof.

„Zbavila by se vás také,“ řekl Zulugach. „Jednak byste byli nežádoucí svědkové, ale především, Sazgipi stála o vaši Knihu, ne o vás. Vy byste jí překáželi a dokud byste byli naživu, nemohla by Knihu odnést. A ona to ví. Možná by to potom neodnesli vaši příbuzní, rodiče a známí, nakonec ani Sazgipi nestojí o zbytečnou pozornost, ale s vámi by nedělala cavyky. Masomlýnek je rychlý a pohotový. Tak co? Vydáte mi ji?“

„Když je to tak – je vaše,“ řekl pevným hlasem Martin.

Psík v kleci spustil úplné kňučivé žalozpěvy, ale děti už tím neobměkčil. Kluci si pamatovali, jak se choval, když byl ohavnou babou. A snadno uvěřili, že by jim nechystala nic dobrého. Co je to ten »masomlýnek«? Už podle názvu jim běhal mráz po zádech!

„Díky,“ řekl Zulugach. „Na vašem místě bych se neodvážil čelit zolgípo jen tak. Najděte si aspoň kouzlo »suricho«, jinak to s vámi příště dopadne hůř. Nemůžete mít pořád štěstí jako dnes.“

„Díky za radu,“ řekl Martin.

Čaroděj Zulugach se sklonil k zamřížované kočičí schránce a zvedl ji za ucho do výšky. Pak vytáhl z oděvu krátkou kovovou tyč, ze které se vyklubala dlouhá teleskopická. Natáhl ji na dva metry, nasedl na ni jako na koště a opatrně vyletěl otevřeným oknem ven. Psí vytí se ještě chvíli neslo shora, ale vzdalovalo se a pomalu sláblo.

Martin už už chtěl okno zavřít, jenže okenní křídlo mu náhle kladlo větší odpor, než čekal. Trvalo to však jen krátce, pak odpor zmizel a Martin okno bez problémů zavřel.

„Tak, to bysme měli,“ řekl. „Můžeš se objevit, Katko.“

Jenže odpověď – nedostal.

Katka vyletěla na svém smetáku oknem hned za čarodějem Zulugachem. Martin před ní okno málem zavřel, ale v tom mu na poslední chvíli zabránila a rozletěla se za odlétajícím. Neměl před ní takový náskok a mohla letět i po zvuku, psík v kleci vyl ještě žalostněji než v jejím pokojíčku. Připadalo jí ale divné, kterým směrem odlétali. Podle čaroděje měli mířit na jihovýchod, místo toho letěli přímo na jih. Vysvětlení té záhady se dozvěděla rychle. Zulugach letěl nejkratším směrem k nedaleké přehradě, kde chtěli nedávno změnit stegosaura v Kryštofa. Asi sto metrů od břehu schránku s pronikavě vyjícím psíkem, vlastně s babou Sazgipi, upustil, ta za zoufalého vytí žbluňkla do vody a se šplouchnutím se potopila. Vytí ihned umlklo. Katka vzápětí přiletěla na dosah, ale schránku už nespatřila. Z hlubin vycházely jen bubliny.

„Vy jste ji utopil!“ rozkřikla se zlostně na čaroděje, který ze vzduchu všechno klidně pozoroval.

„Kdo je to?“ vykřikl nahněvaně čaroděj. Hlas slyšel zblízka i když kolem něho bylo pusto.

Katka rozepnula sponku svého čarovného pláště a objevila se na smetáku ve vzduchu sotva dvacet metrů od Zulugacha.

„Říkal jste, že u vás má každý právo na soud a obhajobu!“ rozkřikla se na něho. „Tohle ale byla vražda!“

„Že ty patříš k těm pážatům?“ dovtípil se čaroděj.

„Patřím,“ řekla Katka. „A nesnáším nespravedlnost!“

„Pak tě musím trochu uklidnit,“ řekl klidně čaroděj. „Soud Mankuzgů nad vědmou Sazgipi už proběhl. Říkal jsem přece, že jí prokázal tolik zločinů, že návrat k Viponům je vyloučený.“

„Také jste ale říkal, že obvyklým trestem je zbavit ji kouzel a nechat ji dožít mezi obyčejnými lidmi.“

„Ano, to je běžný trest pro těžké zločince,“ připustil. „Ale zolgípo Sazgipi byla už dávno odsouzená k smrti. Takže její smrt byla po právu – poprava, ne vražda. Nejsem vrah, ale popravčí. Ani jsem na ni nepoužil kouzlo, utopení je téměř přirozená smrt. A je poměrně rychlá. Sazgipi by si zasloužila i pomalý »srichit«, jenže tady to nikdo nevidí, nikoho to neodstraší.“

„To jsem od vás nečekala,“ řekla Katka smutně. „Myslela jsem si, že nejste jako ona.“

„Ty bys ji snad ještě zachraňovala!“ odfrkl si Zulugach. „Vy Evropané jste opravdu sebevrazi! Vždyť vás chtěla zabít! Měla bys být ráda, že je po ní! A jak jsi sama viděla, utopení ještě není nejhorší smrt! Pro mága je větší utrpení život bez kouzel. A ona by s vámi zatočila mnohem hůř!“

„Tak jste jí aspoň neměl dávat naději!“ řekla Katka.

„Však ona věděla, že naději nemá,“ řekl nahněvaně. „Celou cestu vyla jako vzteklá. Zemřít měla důstojně, mlčky! A prosím tě, nelituj ji! Snad jsi ji nakonec nechtěla z té vody vytáhnout?“

„Kdyby to šlo...“ připustila.

„To jste celí vy, Evropané! Taháte z vody vlastní vrahouny! Nechápeš, že vás chtěla zabít? A kdybyste jí hned nedali, co chtěla, že by před tvýma očima postupně vraždila tvé rodiče, pak známé a nakonec i náhodně vybrané lidi?“

„Třeba ne...“ špitla nesměle.

„Opravdu jste hlupáci!“ vzdychl si Zulugach. „Chráníte vrahy, kteří už vraždili! Nechcete vidět, že se nezastaví! Nedivím se, že vaše čaroříše vyhynula! Sami jste si ji nechali zničit!“

Bubliny už z vody nevystupovaly. Čarodějnice změněná ve psa ležela na dně přehrady utopená. Katka se přistihla, že jí není líto ani čarodějnice, ani psíka. Nebýt toho »práva zabíjet«...

„No, asi vám ještě poděkuji,“ rozleželo se jí to v hlavě.

„A vůbec,“ obrátil se k ní čaroděj. „Kde byl váš jarl, když u vás byla tahle zmije? Proč vás nechránil?“

„Žádného jarla neznáme,“ odpověděla Katka po pravdě.

„Jak to?“ podivil se čaroděj. „Kdo vás zasvěcoval?“

„My sami,“ řekla Katka. „Našli jsme starou knihu a chtěla jsem si z ní něco přečíst. Jenže tam bylo napsané, že se to má číst nahlas. Četla jsem to tedy nahlas, najednou se kniha rozsvítila, moje ruce také – a jsem čarodějnice!“

„Aha,“ pochopil. „A dala jsi to přečíst i bratrům, že?“

„Dalo by se to tak říci,“ přikývla. „Až na to, že to nejsou moji bratři. Jen se spolu kamarádíme.“

„Tím lépe!“ řekl čaroděj. „Já zase patřím mezi ty, kdo se nových a třeba i amatérských čarodějů nebojí. Viponové pořád trvají na tom, že to staré čarodějné rody zničí, ale když se na ně podíváš, jsou z neustálých rodinných svazků tak degenerovaní, až je hrůza se na ně podívat.“

To asi byla pravda. Sazgipi vypadala tak hnusně, že by to ta slova jen potvrzovalo. Zulugach se na chvilku zamyslel a pak se Katky zeptal:

„Poslyš, nepozveš mě k vám? Měl bych vás něco naučit, abyste nebyli tak neznalí! Sazgipi nejspíš nebyla poslední, kdo se u vás objeví. Stačilo by, aby se o vás před někým zmínila... její osud by mohl další návštěvníky varovat a varovaný čaroděj je vždycky nebezpečnější! Normálně by se měl o vás starat váš jarl, ale když ho nemáte...“

„Tak poleťte k nám!“ vyzvala ho Katka.

Errata:

19.07.2021 18:22