Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Černá magie

Katka se tedy k velkému překvapení kluků vrátila s novou návštěvou, tentokrát pozvanou. A už si dokonce tykali. Zulugach se kupodivu po Knize nesháněl a na dotaz, proč o ni nejeví zájem, odpověděl, že ji nepotřebuje vidět. Ať ji mají doma, v lese nebo ve skalách, jemu stačí vědět o její existenci. Katka se mu chlubila, že začala Knihu přepisovat do počítače, odkud by šla kopírovat. Nemuseli by s sebou tahat obrovskou knihu a nemuseli by se o ni střídat, každý by měl svoji buď v tabletu, počítači nebo na papíře.

„Proč tak složitě?“ zeptal se jí Zulugach. „Nechte si udělat kopii »Leksikonu« a máte to hned!“

Katka namítla, že by se tím nevyřešila váha a rozměry, jenže Zulugach se nedal. Nechal si vytvořit nejprve přesnou kopii, lišila se jen tím, že neměla magickou sílu jako originál. Pak si chvilku hrál s formátováním a nakonec podal Katce knížečku o rozměrech poněkud tlustší učebnice. A když Katka ještě brblala, že knihu při přepisování překládala do moderní češtiny, Zulugach se usmál, knihu otevřel a ejhle! Byla psaná moderní češtinou, jen příkazy byly v původním tvaru – ale jinak by asi nešly používat.

„Můžete si pozměnit i příkazy!“ navrhl Katce. „Pak by měli nezvaní návštěvníci nevýhodu, neznali by zdejší kouzelná slova.“

„Na to už jsem narazila,“ řekla Katka. „Jenže mi došlo, že bych pak ta slova nesměla používat v normálním životě. Pletlo by se mi to.“

„Cožpak musíš příkazy překládat hned do hovorové řeči?“ namítl. „Úplně postačí, když ke všem příkazům jen něco přidáš. Třeba znaky »aj« vpředu. Místo »kojmhu« by bylo »ajkojmhu«, místo »lapals« »ajlapals«. Když takhle předěláš všechny příkazy, rychle se je naučíte a nezvaní hosté je nebudou znát.“

Katka to uznala a zakrátko všechny příkazy začínaly ne sice na znaky »aj«, ale »oj«. Zulugach se jen usmál.

„Ještě by mě zajímalo, kde ses naučil česky,“ zeptala se ho.

„Ale já česky neumím,“ ujistil ji. „To je přece »malasik«, kouzlo cizích jazyků. Velice užitečná pomůcka, když se chystáš do zemí, kde to neznáš. S výhodou se dá použít i na knihy nebo svitky »telesge«. Jenže na vaše »telesge« to někdo použil hodně dávno, proto je tam ta starodávná verze češtiny.“

A ukázal jí, jak se dá »malasik« použít na kopii »Leksikonu kauzel«. Ode dneška může mít každý vlastní kopii a originál bude někde bezpečně uschován. Ani teď však Zulugachovi skalní dům Barbary Nikové neprozradili. On se ale po tom vůbec nepídil.

„Vidíš,“ řekla Katka. „Ta vědma Sazgipi trvala na tom, aby na ni nikdo z nás nemluvil česky. Že je to řeč ekeidů, která hosty uráží! Naší povinností je prý mluvit řečí »gazlac«! Jinak je to podle ní prostě skandál!“

„No jo, Viponové!“ povzdychl si Zulugach. „Vždycky se považovali a považují za nejdokonalejší národ na světě. Přitom jsou zdegenerovaní, až to hezké není. I pojem krásy mají naruby! Když nemá čarodějnice obrovský, zahnutý nos, je podle jejich mínění méněcenná. Jejich čarodějové musí být zásadně ohyzdní, tlustí a plešatí. Bradavice jsou u nich příznak krásy, čím víc, tím lépe... i když je pravda, že se to nevyhnulo ani nám Mankuzgům. Řešíme to až v posledním »adymy«, kdy mezi nás bereme ostatní obyčejné lidi. Když si u nás čaroděj vezme obyčejnou ženu ze svého okolí, nebo čarodějnice mladíka, mohou být i jejich děti čaroději, což Viponové pořád považují za nepřípustné. Podle nich to »znehodnocuje krev«. Jenže oni nezadržitelně degenerují, kdežto nám se to daří napravovat.“

Když Katka porovnala babu Sazgipi s Zulugachem, musela mu dát zapravdu. Zulugach byl skoro normální chlap, snad jen trochu tmavší kůže, ale na Indii to odpovídalo. Baba Sazgipi byla odporná babizna, takže si Katka barvy její kůže ani nevšimla, jak ji zaujaly křivé zuby, zahnutý nos a spousta bradavic. Zulugach byl rozhodně i jako cizinec sympatičtější. A navíc se jim věnoval, i když to jistě nebyla jeho povinnost. Ušetřil jim spoustu práce s opisováním a překladem Knihy. Teď už mohli mít každý svůj výtisk, mnohem čitelnější než originál. Naučil je »malasik«, kouzlo cizích jazyků. A další, co je naučil, bylo kouzlo »suricho«.

„Je to čistě obranné kouzlo, nedá se jím útočit,“ vysvětlil jim. „Někteří mu říkají »zrcadlo«, jiní »kouzlo zbabělců«, ale ve vaší situaci je použitelné a poměrně účinné. Od jeho vyvolání do ukončení proti vám nemůže nikdo použít zničující kouzla. Odrazí se od vás. A čím tvrdší kouzlo, tím větší rána tomu, kdo je vyslal. Má to jen jednu nevýhodu, je to oboustranné. Jste-li chráněni »zrcadlem«, nemůžete ani vy používat útočná kouzla. Přesněji řečeno, použití útočného kouzla Zrcadlo rozbije a je otázka, zda je stihnete obnovit.“

Bylo by to vynikající, jenže si zatím neuměli představit, proti čemu by to měli použít. Nejtvrdší kouzlo, které znali, bylo »utagalij« – úplné zničení předmětu. To ale na živé tvory nemělo vliv, takže nemělo smysl se proti němu chránit. Proměna ve zvíře »sagimyr« se nedala použít na čaroděje, stejně jako další kouzla, která ani neznali. Ale podle všeho existují kouzla, schopná ublížit nejen lidem bez telepatie, ale i čarodějům.

Snad se k tomu ještě dostaneme, říkala si Káťa.

Zulugach s dětmi zůstal až do večera, pak odletěl na svém teleskopickém »koštěti«. Hned po odletu návštěvy však přišli za Kateřinou rodiče s požadavkem na rozpuštění sešlosti a přípravě na spánek. Kateřina pořád ještě v tom směru rodiče poslouchala a kluci se také rychle rozloučili, neboť tušili, že i u nich doma rodiče pokukují po hodinách.

„Zítra uložíme »Leksikon kauzel« do domu paní Nikové,“ navrhla Katka klukům při odchodu. „Vystačíme si s kopiemi. Je v nich všechno a navíc česky.“

Kluci pochopitelně souhlasili. Skončí půjčování a přenášení Knihy, všichni budou na tom stejně. Při té příležitosti souhlasili, aby si skleněnou kouli i plášť neviditelnosti nechala Kateřina. Její rodiče o ní vědí a ani je nenapadne něco jí vyhodit do popelnice, jak by se mohlo snadno stát u kluků.

Nejdůležitější je, že jim odpadla starost, co s čarodějnicí.

Pravda, Zulugach to vyřešil hodně tvrdě. Utopit ji by naše »pážata« ani ve snu nenapadlo. Chovala se despoticky a dalo se věřit, že by je zabila, kdyby se jí zdařilo vyklouznout z bezbranné zvířecí podoby, ale co s ní měli dělat? Zulugach to vystihl. Držet by ji věčně v kleci nemohli a při krmení by se mohla osvobodit, o venčení nemluvě. I kdyby je původně zabít nechtěla, jakmile se jí postavili, důvod by měla. Byla zkušenější a tím nebezpečnější. Ani klukům už nebylo psíka líto. Vždyť to nebyl roztomilý psík, ale nebezpečná vědma. Zulugach měl asi příliš dobrý důvod, aby ji utopil. Zejména když soud nad ní už proběhl. A po soudu je to spíš poprava než vražda.

Směli mu ale věřit? Vždyť to byl také čaroděj! Pážata ale usuzovala podle toho, jak se kdo k nim choval. Jak se říká, »po ovoci poznáš je«. Babice Sazgipi s nimi jednala jako s otroky. Chtěla jim sebrat Knihu a tvrdila, že má na ni větší právo než oni. Kdo jí to právo ale dal? Vzala si ho sama, stejně jako »právo zabíjet«. Nepochybovali o tom, že by to udělala. Zulugach s nimi jednal jinak. Pro něho nebyli otroci, ale čarodějové. Pochopitelně se k nim choval jako k dětem, vždyť jsou děti! Zachoval se k nim jako starší kamarád, naučil je pár užitečných kouzel a kdyby u nich zůstal déle, byli by rádi. Jenže chápali, že v Čechách byl kvůli Sazgipi a o pážata se staral jen jaksi navíc, okrajově.

V každém případě měli kliku.

Následující den byla sobota a trojlístek »pážat« toho hodlal jaksepatří využít. Nejprve odnesli zmenšenou Knihu do skalního domu po paní Nikové, kde ji i se skleněnou koulí dali do skříně, aby nebyla vystavená »péči« netopýrů. Plášť neviditelnosti Kateřina nechala doma, aby byl více při ruce. Čistě cvičně si vyzkoušeli kouzlo »zrcadlo«, jenže je neměli možnost prověřit, jen vyvolat. Vrátili se raději domů a Katka navrhla strávit zbytek dopoledne samostudiem. Měli teď každý svou »knížku«, obsahující stejný přehled kouzel jako ta velká, takže velkou vlastně nepotřebovali. Ta ať odpočívá v »domě paní Nikové«.

Katka však zjistila něco, z čeho jí přejel mráz po zádech, až se jí zježily všechny vlasy na hlavě. A že jich měla víc než oba kluci dohromady! Stalo se to, když nalistovala »temné stránky«. V kopii začerněné nebyly! A letmým pohledem zjistila, proč byly černé! Tady totiž byla kouzla, schopná ublížit lidem i čarodějům! A nebyly to žádné hračky!

»Srichit« neboli »mlýnek na maso« – zkroutí nepřítele tak, až z něho udělá hromádku mletého masa a kostí.

»Zrapchu« neboli »spalující blesk« je další ničivé kouzlo. Je to koule podobná kulovému blesku, řiditelná na dálku očima, která jakýkoliv pevný předmět při dotyku spálí.

»Epiryje« neboli izolace změní všechny kovy v určitém okruhu v izolaci. Nedá se tam použít nic, co souvisí s elektřinou. Zmrtví tam elektronika, nefungují motory. Letadlo, obalené touto bublinou, bude neřiditelné a nezadržitelně havaruje, automobily i vlaky se zastaví. Jezdily by možná parní lokomotivy.

»Jiktóch« je další, pěkně zákeřné kouzlo. Způsobí, že cévy přestanou udržovat krev v těle, ať u zvířete, nebo u člověka. Ten zcela bezmocně vykrvácí. Zčásti kůží, ale ještě víc dovnitř.

»Suslgar«, »oheň odspodu«, schopný člověka zpopelnit.

A navíc kouzla ovlivňující lidskou mysl, vyvolávající iluze jako legendární holografií, schopné vymazat lidem krátkodobou paměť, takže by se člověk tvářil jako po probuzení a nemohl by pochopit, kam se to z té postele najednou ocitl?

Kateřina pochopila, proč asi byly tyto stránky v originál knize začerněné. Protože tohle byla opravdu »černá magie«! V kopii knihy však začerněné nebyly a Kateřina si uvědomila, že je to chyba.

Sirky přece dětem do rukou nepatří!

To se ví, že o tom uspořádala s kluky poradu. A raději se šli radit do »domu paní Nikové«, kvůli jistotě, že je zaručeně nebude nikdo poslouchat.

„Kluci, tohle je opravdu vážné!“ trvala na svém Kateřina, když jim ukázala, co se nachází ve všech kopiích »Leksikonu kauzel«. Kluci tím byli nadšení, ale Katka se »černé magie« obávala.

„Nebylo to zbytečně začerněné!“ mračila se. „Můžeme se je naučit, ale každé použití nás bude měnit blíž k bestiím, jako byla baba Sazgipi.“

„Na sebeobranu bych to klidně použil,“ řekl Kryštof.

„Neblázni, Štofi!“ krotila ho Katka. „Zdeněk ti ve škole ubalí facku a ty z něho uděláš masomlýnkem prejt?“

„Tak to nemyslím,“ řekl Kryštof. „Ale co taková Sazgipi?“

„Na tu by ti mělo stačit »zrcadlo«,“ řekla Katka.

„Nepostačí,“ trval na svém Kryštof. „Co uděláš, když budeš v »zrcadle«, ale nějaká další Sazgipi tě bude vydírat, že ti semele masomlýnkem rodiče? Ty přece »zrcadlem« chránit nemůžeš! Co bys dělala, kdyby se ti to stalo?“

Kateřině nezbylo než se pořádně zamyslet.

„Možná bude dobře, když se to naučíme,“ ustoupila. „Ale není to legrácka a použití naostro bych omluvila jen situací, jakou jsi právě popsal. Ve slabších případech je to neomluvitelné.“

Kluci to ale chtěli vyzkoušet, neboť nikdo nemohl vyloučit možnost setkání s dalšími bestiemi podobnými Sazgipi. Navrhli využít na to nějakého zajíce. A aby se nehádali, kdo to vyzkouší, shodli se, že ta čest připadne Kátě.

„Cože? Já?“ podívala se na ně nevěřícně. „Já jsem proti!“

„Takže budeš z nás tří jediná, které se to nemůže zalíbit,“ ujišťoval ji Martin a kluci nedali, dokud nesvolila.

Když ale vylétli komínem z »domu paní Nikové«, nikde, kam až dohlédli, žádného neopatrného zajíčka neviděli.

„Támhle jsou nějaké vrány,“ řekla Káťa. „Těch ani nebude taková škoda.“

Všichni tři zamířili směrem k ptačímu hejnu, jenže vrány je zpozorovaly a daly se na útěk. Samozřejmě marně, protože podle popisu »srichit« účinkuje od obzoru k obzoru. Z nejvýše letící vrány se náhle do všech stran rozstříkla krev, zbytek spadl dolů na pole a když tam trojlístek čarodějů přistál, našli v brázdě jen krvavý chuchvalec masa, peří a kostí.

„Takhle prý funguje »strojní oddělování masa od kostí«,“ řekl Martin. „Všechno se semele na masovou pastu, ta se protlačí skrz síta, na nich zůstanou zbytky kosti a výsledkem jsou krásné voňavé párečky. Akorát je musí přibarvit na červeno, protože jsou příliš do bleděfialova.“

„Fůůůj!“ ošklíbla se Katka.

„A my to kupujeme a jíme,“ dodal nemilosrdně Martin.

„Kdoví, jestli to vůbec kuchají,“ přisadil si Kryštof.

„Vy chcete, abych zvracela,“ řekla Katka trpitelsky. „Ale teď vážně! Jestli to kouzlo pošlete na člověka, omlouvalo by vás jen kdyby vám hrozil zabitím rodičů, nebo kdyby se před vašima očima chystal zmasakrovat mateřskou školku. Ve všech ostatních případech je to neomluvitelný zločin. Jasné?“

„Nebudeme darebáci,“ přikývl Martin.

„Jasné,“ stvrdil to Kryštof.

Rozešli se tedy domů k »samostudiu«. Kateřině to nepřestalo vrtat hlavou, zejména když si vzpomněla na vyprávění dědečka Svatopluka, které poslouchala jako menší, ještě než dědeček umřel.

Dědeček byl učitelem. Krátce po válce dostal »umístěnku« na školu v pohraničí. Moc se mu tam nechtělo, povídalo se, že se tam občas vracejí Sudeťáci, aby si odnesli, co nestihli při odsunu. Odháněli i krávy, koně a jiný dobytek a když je při tom přistihli, zpravidla na Čechy bez milosti stříleli. Kromě »zlatokopů« se tam proto lidem nechtělo a dědeček nebyl výjimkou.

Jenže »umístěnka« tenkrát znamenala povinnost. Kdyby ji odmítl, mohl by se dočkat i toho, že ho vyhodí ze školy a pošlou dělat kopáče, nebo do jiné »čestné dělnické« profese. A dědeček učit chtěl, nezbylo mu než na přidělené místo nastoupit.

Dostal v Sudetech na starost celou školu, jednotřídku. Bylo to těsně po válce a občas žákům zabavil předměty, které do školy rozhodně nepatřily. Někomu pár handgranátů, jinému německou pistoli, jednomu dokonce zabavil mašinkvér i s plnými zásobníky ostrých nábojů. Když na konci války utíkali vojáci wehrmachtu před Rusy k Američanům, zahazovali i zbraně, aby se jim lépe běželo, a lesy byly plné zbraní i munice. A v tomhle prostředí si kluci hráli na Rusy a fašisty. Byla by to klasická bojová hra, kdyby po sobě ti pitomci nestříleli ostrými. Stačilo zajít do lesa na houby a vrátit se ověnčený zbraněmi. A ti šesti- až desetiletí kluci se kropili ostrou municí, až ze stromů třísky létaly, dokud jednomu neprostřelili rameno. Hra se tím ihned změnila v ouvej, obvazy, doktor, sádra... a kluk měl ruku nadosmrti zchromenou. Kulometný projektil dokáže tříštit i kosti.

Pak přijelo auto vojáků a v rojnicích les od nebezpečného materiálu vysbírali, jenže klukovi od invalidity nepomohli. Prý později skončil špatně, upil se k smrti. Dědeček ho litoval, ale ani on mu pomoci nemohl. A to všechno začalo jako nevinná dětská hra, bohužel s životu nebezpečnými rekvizitami.

Jaký je ale rozdíl mezi příkazem »srichit« a německým mašinkvérem? Rozdílů je víc. Ten příkaz nic neváží a nepotřebuje munici. A nezanechal by po sobě doživotního invalidu, ale malou hromádku krvavé hmoty, ve které by už nikdo oběť nepoznal.

Je otázka, zda mají kluci víc rozumu než jiní kluci tenkrát po válce. Jak si Kateřina pamatovala, dědeček popisoval tehdejší kluky, jako by Martinovi a Kryštofovi z oka vypadli. Stejně staří, stejně nadšení. Jen ty následky by dnes byly horší. Nakonec – a to také musela uznat – sama se neudržela a není to ani moc dávno. Jenže tygr byl sice efektní, zato neškodný. Vždyť do těch kluků jen strčila prackou! Ostatní bylo hlavně leknutím a strachem. Černá magie je ale nebezpečná. Nebezpečnější než pravý bengálský tygr, nebezpečnější než pravé střelné zbraně.

Ale snad se nic nestane...

Kateřina si to opravdu přála.

Zdálo se, že si kluci vzali Katčino varování k srdci. Pohled na zbytky vrány byl nechutný, ale na druhou stranu výmluvný a odstrašující. Naznačoval, že to už není žádná dětská hračka.

Kateřina se snažila kluky více přitáhnout ve škole, zejména na přírodní vědy – matematiku, fyziku, chemii a biologii. A všichni tři měli obzvláštní štěstí na učitele matematiky a fyziky Hillera. Naštěstí už věděl, s kým má tu čest a nedivil se, když mu navrhli založení »kroužku technických věd«. Chodili by tam sice jen tři, zato s vkladem, jaký tam nikdo jiný nemůže přinést. Šlo by totiž o vědecký výzkum kouzel. Učitel Hiller to chtěl nejprve odložit. Řekl jim, že se tohle budou učit ve vyšších ročnících, ale na kouzla ho tak navnadili, až jim na ten návrh kývl. Vlastně – ať si to chtěl přiznat nebo ne, samotného ho to zajímalo. A hned první pokusy ho tak zaujaly, že o nich sám začal přemýšlet.

Klasickým příkladem je, když se pod magnetickou střelkou natáhne drát, do kterého se pustí elektrický proud, který střelku vychýlí, čímž se ve školách demonstruje elektromagnetický jev. Když však Kateřina obalila stůl bublinou, ve které se všechny kovy změnily v izolanty, proud drátem přestal téci a střelka by se měla vrátit do polohy sever-jih jako bez ovlivňování. Potíž je, že se střelka nevrátila. Zůstala ve stejné poloze, kde byla před kouzlem, jako kdyby úplně ztratila magnetismus. To se ostatně dalo demonstrovat i obyčejným tyčovým magnetem, na kterém normálně visela spousta špendlíků jako přilepených, ale při »zapnutí« kouzla všechny odpadly. Nezbylo než zapsat do »vědeckého deníku«, že bublina »epiryje« nejenže ruší proud v kovových vodičích, ale i magnetismus magnetů. Což vzápětí vyvrátil Martin, kterého napadlo, že by mohl jako vodič využít osolenou vodu a místo drátu namaloval mokrým prstem na stůl čáru. Chovala se jako vodič a za běžných podmínek vychylovala magnetickou střelku, až na to, že rychle vysychala. Jenže když Kateřina soustředila bublinu »epiryje« na »vodní drát«, proud vodou procházel dál – a střelku dál vychyloval. S tím si nevěděl rady ani učitel. Kouzlo zkrátka měnilo fyzikální zákony. Účinky se daly vypozorovat, mohli je využívat, ale na vysvětlení nestačili.

Zajímavé výsledky získali při měření levitace, čili vznášení. To, že k tomu koště vlastně nepotřebují, že je to jen užitečná, ale nikoliv nutná pomůcka, učitel ještě jakž takž přijal. Pak ale došlo na přesné měření a ukázalo se, že každý čaroděj nejenže vzlétne, ale vyvíjí přitom další sílu a unese tolik »užitečné zátěže«, kolik sám váží. Dokud to je jen jeho oblek, nemá s ním problém, ale učitele nikdo neunesl, ani když se na něho spojili všichni tři.

Fyzikáře do toho vtáhli natolik, že už neměl žádné námitky, když mu vnutili kopii »Lexikonu kouzel« v moderní češtině, kde si měl podle libosti číst, i když nic z toho zatím použít nemohl. Tím víc se těšil na jaro, až ho přivedou k originálu té divné knihy.

Měl to od dětí slíbené...

Katka trvala na tom, aby se »černé magii« vyhýbali jako čert kříži, jenže kluci byli proti.

„Většinou s tebou souhlasím,“ řekl Martin. „Ale tentokrát si myslím, že pravdu nemáš. Chováš se jako šamani Indiánů.“

„Co mám já s nimi společného?“ naježila se Káťa.

„Víš, Kátěnko, já jsem se zajímal o ty čaroříše,“ začal Martin trochu zeširoka. „Je to velice poučné. Zulugach je jenom nakousl, raději jsem se ho přímo zeptal.“

„A co ti řekl?“ zeptala se Káťa.

„Z našeho hlediska je z nich nejhorší Afro-indická čaroříše Vipon, představovaná madame Sazgipi,“ řekl Martin. „Zulugach něco říkal o degeneraci a kdo tu babu viděl, musí souhlasit. Ještě horší je, že Viponové se prohlašují nejdokonalejšími a chtějí vládnout celému světu. Tím pádem se všude vměšují a pokaždé prý nadělají strašnou paseku.“

„Něco takového si z jeho řečí pamatuji,“ souhlasila Káťa.

„Druhou nejsilnější čaroříší je prý Indicko-asijská čaroříše Mankuzgó, odkud je i Zulugach,“ pokračoval Martin. „Neustále se střetává s Afro-indickou čaroříší, která jim škodí kde může. Prý momentálně dodržují příměří, ale nikdo neví, jak dlouho. Zdá se, že je to největší síla schopná postavit se Viponu.“

„O těch dvou jsme slyšeli,“ řekla Káťa. „Ale taky by mě zajímaly ty další!“

„Další oblastí je Evropa a čaroříše Galadech,“ pokračoval Martin. „Tahle oblast se nás týká nejvíc, jenže čaroříši Galadech všichni považují od Třicetileté války za vyhynulou. Mankuzgům není známo, že by tu trvale žili nějací čarodějové, my tři jsme pro ně byli velkým překvapením.“

„O paní Nikové jsme to zjistili sami,“ přikývla Katka. „Je dost dobře možné, že ostatní postihlo něco podobného. Třicetiletá válka byla přece pověstná velkým morem. Zemřely miliony lidí, teď do toho války... jednu knihu jsme získali my... no, uvidíme!“

„O dalších čaroříších toho Zulugach moc neví,“ řekl Martin stručně. „Řekl mi jen jejich jména. Australská čaroříše se jmenuje Uveratad, Jihoafrická čaroříše Xoigay a Sibiřská čaroříše Fasyray. Rozprostírají se ale v nepřístupných oblastech světa a s ostatními nekomunikují. Ani se tomu není co divit.“

„Mě by nejvíc zajímala ta Amerika,“ řekla Katka.

„V Americe byly dříve dvě čaroříše,“ neskončil ještě Martin. „Jihoamerická čaroříše Gegergok si ale své území střeží, nepouští tam nikoho cizího. Proto se o ní také málo ví. V oblasti Severní Ameriky byla Severoindiánská čaroříše Keoguas. Ta se ale stáhla s místními obyvateli do rezervací a ponechala většinu území bez kontroly. Největší zastoupení tam mají Viponové z Afro-indické čaroříše, ale nejsou schopní ovládat celé území, protože nemají dostatek telesge. Dá se říci, že každá Kniha nebo jiný zdroj síly umožňuje obsadit určitý kus území, ale mají jich tam pořád na tu plochu málo.“

„To by vysvětlovalo zájem vědmy Sazgipi o naši Knihu,“ dodala rychle Katka.

„O to mi nejde,“ řekl Martin. „Vyptával jsem se Zulugacha na čaroříši Keoguas. Patřila jim přece Severní Amerika. Jenže její čarodějové se zásadně mezi lidi nemíchali, ani když se tam začaly stahovat hordy dobrodruhů z Evropy. Mohli je tenkrát zastavit, masomlýnek »srichit« by rozprášil i celou kavalerii, kolty neměly šanci proti bleskům »zrapchu«... jenže čarodějové Keoguasu se sveřepě drželi staré zásady nevměšování. A s jakým výsledkem? Severní Ameriku dnes ovládají Viponové. Keoguasové bránili jen sebe a jen když je lidé napadli. Jenže výhoda první rány často vyváží převahu na straně obránců. A navíc, jejich »telesge« měly převážně formu posvátných kamenů bez nápisů. Z generace na generaci si všechno předávali ústně, to znamenalo, že znali jen to, co nutně potřebovali. Uměli přivolávat déšť, lákat zvěř, zvyšovat úrodu, ale neměli a nejspíš ani neznali zbraně. Kdykoliv bandité někoho zastřelili, čarodějové Viponů se zmocnili »posvátného kamene«, převedli je do podoby knih a využívali lépe než dřívější majitelé. Je otázka, zda je škoda nebo štěstí, že část posvátných kamenů navždy zmizela. Viponové dodnes nemají dost zdrojů na úplné ovládnutí čaroříše Keoguas, ale i ty opěrné body, které tam mají, jim stačí k ovládání lidí. A přes lidi ovládají svět. Nezlob se, ale to nevměšování způsobilo faktickou zkázu čaroříše Keoguas.“

„A z toho ti vyplývá, že se máme naopak míchat mezi lidi co nejvíc?“ vyjela si na něho Katka.

„To ne,“ řekl Martin. „Ale bude lépe učit se s tím zacházet. Jinak dopadneme jako šamani Indiánů, kteří uměli jen přivolávat déšť, ale neuměli se účinně bránit. Jestli Sazgipi o svém výletu k nám nikomu neřekla, budeme mít možná chvilku klid. Jestli ne, můžeme čekat další. Vlastně jde jen o to, kdy.“

„No právě!“ vybuchla Katka. „Proč pořád chcete Vipony na nás upozorňovat?“

„Protože chybami se člověk učí,“ řekl Martin. „Můžeme se zeptat na názor Hillera a Matinky, ale teď bych viděl důležitější věc. Jak se, proboha, o nás ta ježibaba Sazgipi dozvěděla? To mě zajímá nejvíc.“

S nápadem zeptat se na názor dospělých Katka souhlasila. Ani Kryštof nebyl proti.

Ale všem třem to teď vrtalo hlavou...

Errata:

19.07.2021 18:22