Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Přímluva

Katka se Zulugachem zamířili k bytu, kde měli kluci Martin s Kryštofem zákaz vycházení neboli »zaracha«. Katka se však obávala konfliktu. Kteří rodiče dají na řeči cizince, byť se zastával jejich dětí? Konečně vyjeli výtahem do čtvrtého patra a stáli teď před dveřmi jejich bytu.

„Jak dáváte najevo, že spolu chcete mluvit?“ zeptal se Katky Zulugach. „Zejména když je to nutné?“

„Zkusíme zazvonit,“ navrhla mu Katka. A pro jistotu stiskla tlačítko zvonku. Za dveřmi se po chvilce ozvaly kroky, dveře se pootevřely a za nimi stál Martinův a Kryštofův otec. Když ale spatřil Káťu, zamračil se.

„Kluci ven nesmí!“ utrhl se na oba příchozí a zabouchl jim nezdvořile dveře před nosem.

„Zazvoň ještě jednou,“ požádal Zulugach Kateřinu.

Opět se ozvaly kroky, ale pak také zvuk řetězu a dveře se pootevřely jen trochu.

„Už jsem vám řekl, že kluci ven nesmějí!“ zahučel na ně Martinův otec.

„Jdeme za vámi,“ řekl rychle Zulugach.

„Nemám zájem!“ a dveře se před nimi zabouchly s ještě hlasitějším klapnutím. Podle vzdalujících se kroků za nimi se dalo soudit, že rozhovor není vítaný.

„Vezmi mě za ruku!“ požádal Zulugach Káťu.

Pak cosi zamumlal. Jistě by stačilo, kdyby si to pomyslel a příkaz vydal telepaticky, ale tím jí dal najevo, že něco chystá. Pak ale udělal skok dopředu bez ohledu na zavřené dveře a než se Katka polekala, protáhl i ji zavřenými dveřmi dovnitř.

Uvnitř se oba rychle zorientovali. Katka to tu znala ze svých dřívějších návštěv, Zulugach se orientoval sluchem, neboť hluk vycházel z kuchyně, kam oba nezvaní návštěvníci vykročili a do kuchyně vešli zrovna když celá rodina zasedla k večeři. Kluci se udiveně podívali na Zulugacha s Katkou, ale nic neřekli. Jejich otec právě dosedl na židli a matka už na židli seděla, jenže návštěvu vidět nemohla, protože k ní seděla zády.

„Opakuji, jdeme naléhavě za vámi,“ řekl Zulugach nahlas.

Rodina zůstala jako opařená. Matka vyskočila a rychle se ohlédla, aby spatřila Kateřinu s jakýmsi neznámým chlapem, kdežto otec zbrunátněl a také vstal.

„A já opakuji, že nemáme zájem!“ řekl zvýšeným hlasem. „Člověče, jak jste se k nám dostal?“

„Dveřmi,“ ujistil ho Zulugach.

„Vždyť jsem vám je zabouchl před nosem!“ skoro vykřikl Martinův otec, až se oba kluci přikrčili, neboť tušili, že je jejich táta v ráži. „Jak jste se mohli opovážit... to je přece násilné vniknutí do bytu, omezování domovní svobody...“

A už vytahoval mobil, nejspíš chtěl zavolat Policii, nebo tím chtěl aspoň vyhrožovat.

„Jsem tu jménem Indicko-asijské čaroříše!“ řekl Zulugach.

Oj, pomyslela si Katka, to začíná drsně! Aby se čaroděj tak ostře přihlásil k tomu, čím je, to není obvyklé.

„Cože?“ vytřeštil na ně oči Martinův otec.

Zulugach mu to klidně, ale pevně zopakoval.

„A máte na to nějaký papír, nebo snad průkaz?“ zeptal se ho Martinův otec nedůvěřivě.

„Tohle je můj průkaz!“ řekl Zulugach.

A proměnil se ve velkého jaguára.

Jestliže Martinův otec chtěl před okamžikem volat Policii, teď ho to ani nenapadlo. Tiskl se zády ke stěně a neodvažoval se ani hnout. I jeho žena, matka obou kluků, vypadala krajně vyděšeně.

„Ježkovy voči, Zulugachu!“ vyhrkl Martin. „Vždyť jsi jim to řekl úplně naplno!“

Jaguár udělal ve vzduchu salto, ale na nohy dopadl člověk.

„Protože jde o hodně, kluci,“ odvětil klidně.

Ani nebyl po tom skoku udýchaný – to se rozumí, skok dělal ještě jako šelma a jako člověk už jen dopadl na nohy.

„Panebóže, vy snad toho chlapa znáte?“ rozkřikl se otec na své dva syny. Ale nebylo to tak nahlas, teď už se rozmýšlel křičet jako před chvilkou.

„Jasan, tati!“ řekl Kryštof. „To je náš a Kateřinin známý, čaroděj Zulugach! Katko, jak jste se sem dostali? Oknem?“

„Dveřmi,“ odvětila Katka. „Jenže zavřenými. Zkrátka jsme prošli skrz ně. A nejspíš by to šlo i skrz panel.“

„Zavřenými dveřmi?“ zalapal po dechu otec kluků.

„Pro nás čaroděje to není nemožné,“ řekl klidně Zulugach. „Stejně jako měnit se v šelmy. Divím se jen, že to ještě nevíte. A to máte v rodině čaroděje hned dva!“

„Cože?“ nechtěl otec věřit svým uším, zatímco matka kluků vypadala, jako by se o ni pokoušely mrákoty.

„Kluci!“ oslovil jejich syny Zulugach. „Teď už to rodiče vědí, ale nevěří tomu. Kdo z vás jim to dokáže?“

„Já!“ „Já!“ vykřikli oba, ale Kryštofa navíc napadlo rovnou to rodičům předvést. Byl ostatně blíž ke kraji kuchyňského stolu, takže mu nedělalo problém stůl oběhnout a v mezeře mezi stolem a kuchyňskou linkou se přeměnit v obrovského sibiřského tygra.

Tygr sibiřský

„Ježišikriste, nééé!“ zaúpěla jeho matka.

„Lapals!“ ukázal Zulugach na Kryštofa a ten se opět proměnil v kluka, jenže oblečeného na ven, jak to měl uložené ve »formě«.

„Máte oba kluky čaroděje a nevíte o tom,“ řekl Zulugach klidně. „Kluci, jste vážně dobří, že jste až dosud drželi tajemství, ale ode dneška to před rodiči tajit nemusíte.“

„A co tahle...?“ ukázala matka na Káťu. „Ve městečku se povídá, že je to čarodějnice!“

„Je, ale o ní to její rodiče vědí už dávno,“ řekl Zulugach.

„Hele, Katko, kde jste to vlastně byli?“ zeptal se dychtivě Martin kamarádky.

„V Tibetu,“ odvětila. „Mám spoustu novinek, ale nejdřív se vás chce Zulugach zeptat, tedy přesněji tebe, Martine, jak jsi nám to zařídil s tím zrcadlem? Víš, že by si tě chtěli vypůjčit do Tibetu? Vynech »předslovo« »xord«, to pro ně není žádná novinka, ale co jsi dělal dalšího?“

„Takhle veřejně?“ ošíval se Martin.

„Klidně,“ pokrčila rameny Katka. „Zulugach je taky jarl od »Základů« a nikdo jiný tomu nebude rozumět. Tak spusť!“

Kateřina měla pravdu. Jediný, kdo Martina poslouchal pozorně, byl Zulugach. Kryštof vypadal, že se občas »chytá«, ale ne ve všem, pro Káťu to byla všechno Španělská vesnice a rodiče, ti už jenom zírali. Polovině slov nerozuměli, protože to byly odborné termíny, ke všemu čarodějnické, jen nechápali, jak to synek ze sebe sype jako student u státní zkoušky před zkušební komisí. Proboha, kde se to v tom dítěti bere?

„No a to je asi tak všechno,“ řekl omluvně, když konečně tu dlouhou přednášku ukončil. „Akorát jsem to nemohl vyzkoušet. Ani nevím, jak by se to zkoušet dalo, je to trochu nebezpečné.“

„To je přece jednoduché,“ řekl Zulugach. Vytáhl svou hůlku »kérto«, namířil ji na Martina a nahlas řekl: „»Fršizdi«!“

Jenže současně se začal usilovně drbat po celém těle, jak se na něho odrazilo kouzlo »brňavka«.

„»Agrču«!“ vykřikl rychle. Zřejmě to mělo účinek, protože se ihned přestal drbat.

„Dobře jsi to vymyslel!“ obrátil se na Martina. „Opravdu to funguje, jak jsi čekal. A zkoušet se to dá, samozřejmě ne něčím smrtícím, ale »fršizdi« k vyzkoušení úplně postačí.“

„No jo, to mě napadnout mělo,“ přiznal Martin se svěšenou hlavou. „Jenže já měl na mysli jen příšernosti jako masomlýnek nebo spalující blesky...“

„Pokud jsi to myslel na obranu, vymyslel jsi to dobře,“ utěšoval ho Zulugach. „Kdyby šlo opravdu do tuhého, těžko by na tebe někdo posílal brňavku. A pak by to mohlo rozhodnout. Chtělo to jen nezaujatý přístup, že? Ale to platí i na nás, my jsme na to nepřišli. To je zkrátka, jak se říká, Kolumbovo vejce.“

„Možná by to mohlo pomoci i vám,“ okřál pod tou chválou Martin. „Jako obranné kouzlo to snad ujde, ne?“

„Ujde?“ usmál se Zulugach. „Obávám se, že to použijeme už brzy. Máme v Afro-indické čaroříši své zvědy, jestli se jim to podaří implantovat do jejich lumuximů, mohlo by to zapůsobit už při nejbližším porušení příměří z jejich strany. A možná i dřív, oni Viponové ve své oblasti rádi terorizují lidi.“

„Tím líp!“ řekl Martin. „Já myslím, že by to bylo docela spravedlivé.“

„To tedy bude!“ řekl Zulugach.

Zulugach nakonec odletěl až pozdě v noci. Nejprve splnil přání obou kluků proletět se v UFO. Neodvážili se požádat o to, ale pak viděl ohníčky v jejich očích, když jim Katka vykládala, jak v bájném letadle starých Ambíjů se Zulugachem předbíhali slunce, takže jim nakrátko vycházelo na západě, neodolal a sám jim to nabídl.

Rodiče kluků se stáhli do své ložnice a nechali svou mládež s cizím čarodějem v dětském pokoji. Upřímně řečeno, nevěděli si s tím rady. Ukončila to Katka, neboť si vzpomněla na své rodiče. Rozloučila se tedy s kluky i se Zulugachem, doprovodila je ještě na střechu paneláku k zaparkovanému neviditelnému »giroltu«, ale pak nasedla na teleskopickou tyč a vrhla se dolů.

Doma našla rodiče ve skleslé náladě, jako když opouštěla rodiče kluků. Tady ale se nálada okamžitě obrátila ve velké vítání. Už se smiřovali, že budou dnes spát sami bez dcerky, když náhle cvakly dveře – a dcera doma. To bylo radosti a objímání!

„Kde jsi byla?“ byla první otázka, které musela dcera čelit.

„V Tibetu,“ odvětila Kateřina.

Ta otázka je v Čechách velice častá, kdykoliv se dcery vrací tak pozdě večer. Odpověď »v Tibetu« je naopak unikátní. Kdyby na stejnou otázku rodičů stejně odpověděla jiná dcera, vypadalo by to jako nemístná drzost. Přesto se s ní její rodiče spokojili, což v těchto případech tak samozřejmé nebývá. Kateřinini rodiče se však nedivili ničemu. Ani tomu, že kluci teď právě podnikají krátký výlet nad stratosféru v nefalšovaném létajícím talíři, který pár hodin předtím parkoval na střeše paneláku.

„Hned ráno se dáme do úprav,“ sdělila Katka rodičům.

„Co budete upravovat?“ zeptala se opatrně mamka.

„Lumuxim, zdroj naší magie,“ odvětila Katka. „V Tibetu mi věnovali nějaká vylepšení, ale to se vás bude týkat až po letním slunovratu, do té doby to Martin zvládne.“

„A bude to mít nějaké výhody?“ starala se mamka.

„Jo, přinejmenším jednu,“ řekla Kateřina. „Nemusíš už kuchtit speciality čínské kuchyně, jako »kuře kung-pao«. Dostaneme sem přímo z Číny originální mistrovské provedení...“

Errata:

19.07.2021 18:22