Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Čaroříše Mankuzgo

O sobotním ránu Kateřinu vzbudilo telepatické volání. Volal ji Martin a volal opravdu naléhavě.

„Někdo k nám letí!“ oznámil jí. „Mohli bysme k vám? Naši nejsou na návštěvy naladění a ještě by všechno pokazili. Doufám, že vaši jsou rozumnější!“

„Já je na to připravím,“ slíbila Katka. Samozřejmě z postele vyskočila oběma nohama a rychle se oblékala. Bylo opravdu brzy po ránu a rodiče byli ještě v ložnici. Katka na ně raději zaklepala, aby nedostala vyhubováno.

„Co je?“ ptala se přes dveře mamka. „Vždyť je ještě tma!“

„Vstávejte!“ pobídla Katka rodiče. „Tady bude mela!“

„Jaká mela?“ ptal se stejně rozespale táta.

„Letí sem někdo na koštěti!´“ řekla Katka. „Vstávejte, ať tady nejste, až to začne!“

„Snad ne nějaký zlý čaroděj?“ došlo mamce.

„Nejspíš,“ potvrdila jí Katka. „Tak vstávejte přece!“

Rodiče vyšli z ložnice, ale pořád ještě v nočním úboru.

„Nechci vás šikanovat, ale spěchejte!“ pobídla je Katka. „Ať tady nejste, až to začne!“

„Snad vás sem neletí... zabíjet?“ zděsila se až teď mamka.

„Jo,“ přikývla Katka. „Hele, mami, tati, my čarodějové se jim postavíme na odpor, ale vy nečarodějové byste přitom mohli schytat nějaké ošklivé kouzlo. Pochopte, tady jsme silnější my! Vy jste jako neopeřená písklata. Mohli byste to šeredně odskákat! Seberte se, oblékněte se a vyrazte ven, třeba do parku, hlavně ať jste z dohledu. I kdyby tu hořelo, zvládneme to spíš než vy.“

„Počkej, Kátěnko!“ zarazil ji otec. „Chceš snad říci, že to tady bude nebezpečné a my dva máme před tím utéct?“

„Jo, přesně tak,“ přikývla nezvykle vážně Káťa.

„Vážně si myslíš, že to uděláme?“ rozzlobil se otec. „Že tě v tom necháme a sami se budeme někde zachraňovat? Za co nás máš? Zůstaneme tady a budeme tě chránit! Jestli to bude opravdu nebezpečné, zavoláme Policii...“

„Jestli tu zůstanete, budu vás považovat za přítěž a nejspíš i za pitomce!“ vybuchla Katka. „Utečte, ušetříte mi kupu starostí! Neochráníte mě, naopak, já bych musela chránit vás! A Policie by byla stejně bezmocná! A ti, co sem letí, by vás mohli považovat za vítaná rukojmí! Mohli by vás před mýma očima semlít na hromádku krvavého masa, aby nás přinutili vzdát se! Nebo by před vašima očima semleli mě a kluky! To chcete?“

„Radši pojď, Rudi!“ přerušila je matka. „Kdybys viděl naši Katku jako tygra, nepochyboval bys, že se ubrání lépe sama. Ty se takovým monstrům nemůžeš postavit.“

„I ty?“ obrátil otec na okamžik oči vzhůru.

„Koukej spěchat!“ pobídla otce mamka a otočila se zpátky do ložnice, odkud se v rekordním čase vrátila oblečená. Bylo ale znát, že spěchala, oblečená byla opravdu jen halabala.

„Seš tu ještě v trenýrkách?“ obořila se na svého muže, který právě vyšel z koupelny. „Pohni kostrou! Nebo vážně chceš, aby Katku kvůli tobě zabili?“

„Ale... přece se musím aspoň opláchnout!“ omlouval se.

„No tak ses opláchl!“ připustila jeho choť. „Ale jestli ta hrst vody Katku zabije, budeš si to do smrti vyčítat!“

„A to by netrvalo dlouho,“ přisadila si Katka. „Vy dva byste byli »nežádoucí svědci« a věřte, že byste nás dlouho nepřežili!“

„Tak padej!“ postrčila mamka otce do ložnice oblékat se. „Jako na vojně! Popláááách!“

Otec rychle zmizel v ložnici a za okamžik vyšel ustrojený zrovna tak narychlo, jako matka. Katka zatím otevřela okno svého pokojíku a přivítala své kamarády. Oba přilétli na »teleskopickém koštěti« a tvářili se ustaraně.

„Jak to vypadá?“ zeptala se jich Katka.

„Vypadá to, že letí jen jeden,“ řekl rychle Martin. „Přeletěl už Jihlavu a míří rovnou k nám. Odhaduji, že letí tři sta kiláků za hodinu, to je asi maximální rychlost koštěte. Za chvíli je tady.“

„Slyšeli jste?“ obrátila se Katka na své rodiče. „Co tu ještě děláte? Tři sta kilometrů za hodinu, to je rychlost menších letadel a za chvíli to vypukne! Už teď jste měli utíkat do parku!“

„A co snídaně, nebude?“ odvážil se otec namítnout.

„Dneska je to bez snídaně!“ pobídla ho Katka. „Už ať jste oba venku! A kdyby za vámi hřměl hrom, neohlédnete se, jasné?“

Pak se otočila na Martina.

„Nemohl bys ho trochu pozdržet?“ poprosila ho. „Třeba ho navést na nouzové přistání... aspoň na chvilku!“

„Varujeme ho!“ namítl Martin. „Varovaný zabiják je horší než sto překvapených!“

„Tak radši ne,“ ustoupila Katka. „Ostatně, naši už prchají!“

Byla to pravda, po schodech už byl slyšet úprk dvou lidí.

„Máš zlatý rodiče,“ vzdychl si Kryštof. „Naši by se teprve teď s námi začali doopravdy hádat! A ven bysme je nedostali!“

„No – uvidíme!“ oddychla si Katka, když pohledem z okna dolů na chodník spatřila oba rodiče utíkat směrem k marketu, kde už viděla víc lidí. Mezi nimi by se snad ztratili, jenže všichni tihle lidé by mohli nájezdníkům posloužit jako rukojmí.

„Jo – a máme další fintu,“ řekl Martin. „Předělal jsem pár útočných kouzel. Kdo je na našem území použije, bude litovat, i když asi jen krátce. Jakmile to aktivuji, můžete útočné kouzlo použít jedině s naším »předslovem«. Jinak selže jeho zaměřování, úplně to ignoruje hůlku »kérto« a místo cíle to odnese ten, kdo kouzlo vyslal. Je to podobné zrcadlu »suricho«, až na to, že se to neodráží od chráněné osoby, ale rovnou to zmasakruje útočníka. Nemůže to použít ani na nezúčastněné kolemjdoucí.“

„Vážně?“ rozjasnil se Katčin obličej, neboť jí došlo, že to je milionkrát lepší než zrcadlo »suricho«.

„Ale moc nejásej,“ varoval ji Martin. „Není to vyzkoušené. Tohle se ani nedá zkoušet, posoudíme to až podle výsledku. Samozřejmě jen když to dobře dopadne, jak čekám.“

„Radši se ještě mrkni, kde je?“ přerušil bratra napjatě Kryštof.

„Jo, vidíš!“ vytrhl se Martin z nadšení nad svou fintou a jako kdyby se zaposlouchal sám do sebe.

„My o vlku a on je tady,“ řekl přece jen napjatějším tónem. „Ještě pět kilometrů, ale už citelně zpomaluje. Hledá nás.“

Napětí stoupalo každým okamžikem. Seděli všichni tři, Káťa na své posteli, Martin také, jenže z druhé strany než Káťa, zatímco Kryštof obsadil Kateřininu otočnou počítačovou židli. Okno dokořán jako by vyzývalo návštěvníka vstoupit – pochopitelně jen takového, který přilétá na koštěti.

Najednou oknem přiletěl kámen – a vzápětí v pokojíku stála postava vysokého chlapa v šedém plášti s kapucí a s hnědší pletí, než je u nás v Čechách zvykem.

„Jé – to jste vy?“ vyhrkla nadšeně Katka.

Mezi dětmi stál jejich nedávný přítel – Zulugach.

„Koukám, že tady zrovna na někoho čekáte,“ začal, když si je zběžně prohlédl.

„Jo, na vás,“ přikývl Martin.

„Vy jste mě přece nemohli vůbec vidět!“ zakabonil se.

„Však jsme vás neviděli,“ opáčil Martin. „Jenže kdo letí na koštěti, nechává za sebou energetickou stopu. I kdybyste k nám přiletěl s normálními aerolinkami, zářil byste slaběji, ale pořád dost na to, abych vás nepřehlédl. Umím už použít diagnostickou mapu polohy čarodějů z Knihy »Základy Kouzel«.“

Zulugach se na něho podíval udiveně.

„Překvapujete mě,“ přiznal. „Nečekal jsem, že na tom jste lépe než minule. Na co jste vlastně přišli?“

„Na Knihy ve formátu »Borcuš«,“ odpověděla mu Kateřina. „Přišla jsem na to náhodou, protože jsme potřebovali kopie Knih pro novice. Takže jsem to sama na sobě hned vyzkoušela.“

„A víte, že se to dá použít jen dvakrát v životě?“ zeptal se jí Zulugach opatrně.¹⁶

„Však jsme taky dlouho přemýšleli, jak se o ně podělíme,“ řekla Katka. „Všichni máme v hlavách Lexikon a o ostatní jsme se podělili, abychom zvládli všechny.“

„A to jste nemohli počkat?“ řekl Zulugach vyčítavě.

„Vy byste na našem místě trpně čekal, až nás přijdou vědmy z Afro-indické čaroříše zmasakrovat?“ odvětila rychle Katka.

„No, asi to bylo rozumné,“ připustil Zulugach. „Kdo z vás má ale v hlavě místo na ještě jednu Knihu?“

„Nikdo,“ řekla Katka. „Já mám Lexikon s »Dějinami Knih a Kouzel«, Martin Lexikon se »Základy kouzel« a Kryštof Lexikon s »Konstrukcí kouzel«. Ale myslím si, že jsme to vyčerpali dobře. Máme teď všechny čtyři nejdůležitější Knihy.¹⁷“

„Jenže je máte ve stavu z doby, kdy v Evropě vymřela vaše civilizace Galadech,“ upozornil je Zulugach. „Tedy, jak odhaduji, z doby před nějakými čtyřmi sty lety. Od té doby se i v Knihách ledacos změnilo.“

„To nevím,“ řekla Katka. „Ale v »Dějinách« jsou zapsané i události, které se staly po smrti paní Nikové – té paní, po které jsme Lexikon zdědili... Sama si tam rozhodně nemohla dopsat datum své vlastní smrti!“

Zulugach se zamyslel.

„O »Dějinách« se to ví,“ přiznal. „Ty se zapisují po celém světě stejně. Jediným rozdílem je seznam »zasvěcených«, ten má každá Kniha svůj. Jenže jsou tam i údaje, kterými se Knihy od sebe liší. Nejznámější je seznam »zasvěcených«, ale týká se to i »Lexikonu kouzel«. Ve vašem budou nová kouzla chybět.“

„Jenže my jsme opravdu nemohli čekat,“ řekl rozhodným tónem Martin. „V naší situaci to prostě nešlo!“

„Máš pravdu,“ ustoupil čaroděj. „Ve vaší situaci bych asi jednal stejně. Je vlastně div, že vás to napadlo. Přejmenovali jste už všechna útočná kouzla, aby je nemohli použít Viponové?“

„Udělali jsme to jinak,“ řekl Martin. „Kouzla se tu používat dají, ale u útočných jsme změnili určování cílů. Kdo je použije, stává se sám jejich cílem.“

„Zrcadlo »suricho« jsem vám přece doporučil,“ připomněl mu Zulugach. „Ale udivujete mě, pážata! Jak vidím, jste mnohem lépe připraveni na případné střetnutí s Vipony!“

„Nemohli jsme přece sedět a čekat!“ trval na svém Martin.

„Ale i tak jsme rádi, že v tom nejsme sami,“ řekla smířlivěji Katka. „I když jste příliš daleko než abyste nám mohli pomoci, kdyby se na nás Viponové sesypali.“

„V tom se možná trochu mýlíš,“ řekl Zulugach. „Naše říše je sice daleko, ale kdyby vás napadli, bylo by to porušení příměří. A to si ani Afro-indická čaroříše nemůže dovolit. Připomínám, že jakékoliv použití kouzel na území bývalé čaroříše Galadech je podle našich dohod trestné.“

„To jste vymysleli proti nám?“ naštětil se Kryštof.

„Pro domorodce to neplatí, vy jste tu doma,“ řekl Zulugach. „Nevztahuje se to ani na létání, to nepovažujeme za kouzlo, když se to nevyvolává slovem. Jsou dovolená i obranná kouzla, použitá k odvrácení útoku. Vaše děvče mi musí potvrdit, že jsem nepoužil kouzlo ani při popravě Sazgipi. Ta se zde změnila ve zvíře a to už trestné bylo. A s neviditelností jsem už přiletěl a tady jsem ji jen zrušil. My Mankuzgó dohody dodržujeme.“

„Tím lépe,“ řekl Martin. „Ale i tak mi z toho vychází, že se musíme udržet sami. Co nám pomůže, když někoho potrestáte? Nás to nevzkřísí. Z »Afro-indické čaroříše« nic dobrého nekouká. I lidé v těchto končinách se sami nadšeně odpalují, jen aby zabili co nejvíc těch druhých.“

„Čarodějové nejsou džihádisté!“ řekl Zulugach. „To dělají jen primitivové. Ale máš pravdu, že jste jen tři a to je na opravdu účinnou obranu trochu málo. Ale můžeme vám pomoci víc než podporou z dálky. Můžeme vám dát nejnovější kouzla. Má to ale jednu nevýhodu. Vaše území sousedí jen s územím Viponů a ti samozřejmě jakýkoliv přenos znalostí zablokují. Ani přes satelity to nepůjde, ty jsou nové, zbývá jedna možnost. Přenést aspoň část novinek v hlavě jednoho z vás. Vás, co máte v hlavách »Základy kouzel« a »Konstrukci kouzel«, použít nemůžeme, máte toho tam příliš mnoho. Ale vešlo by se to do hlavy vaší dívenky. Má jenom »Lexikon« a »Dějiny«, mají menší rozsah i důležitost¹⁸. Chcete?“

„Jak by to mělo vypadat?“ starala se Katka.

„Jednoduše,“ řekl Zulugach. „Poletíš se mnou k nám. U nás ti do hlavy nakopírujeme to podstatné a vrátíš se domů. Tady si to zavedete do lumuximu, naučíš s tím zacházet kluky a bude to.“

„A co to varování, že se smí nalévat jen dvakrát za život?“ starala se Katka.

„Tak jednak – »Dějiny Knih a Kouzel« jsou nejmenší kniha ze všech. Vedle toho máš určitě v hlavě dost místa. Za druhé, kouzla mají proti jakékoliv Knize zanedbatelný rozsah. A za třetí tím získáš i některé naše úpravy. Například schopnost volat nás dálkovou telepatií. Nebude přece marné, když se k nám dokážeš dovolat přes celý svět.“

„Ale přece jen... Kateřina je holka, nemůže se vypravit někam do Číny, nebo kde to máte...“ pokoušel se Martin namítat.

„To je otázka důvěry,“ řekl Zulugach. „My si zakládáme na své cti. Se mnou bude bezpečnější než u svého vlastního otce!“

„No jo, už protože její táta není čaroděj,“ brblal Kryštof.

„Jak říkám, je to otázka důvěry,“ opakoval Zulugach. „Ale čím dřív získáte naše možnosti, tím lépe i pro nás. Uvažujte také do budoucnosti. Asi by nebylo marné obnovit čaroříši Galadech. Rozmyslete si to. Ve třech nejste nic, ale když vás bude víc...“

Katka mrkla na kluky, ale nepostřehla víc nesouhlasu než to, co řekl Martin. Měl tak trochu pravdu. Byla pořád jen malá holka, kterou rodiče kamsi do Číny nebudou chtít pustit. Ale možná...

„Já bych byla pro,“ řekla. „Můžeme tím jen získat.“

„Tak pojď se mnou,“ vyzval ji Zulugach a roztahoval své teleskopické »koště«.

„Moment!“ zarazil je Martin. „A co její rodiče? Katko, přece by tě nepustili samotnou!“

„Radši se jich na to nebudu ptát,“ řekla Katka. „Dojděte pro ně, budou snad ještě v parku, a nějak jim to vysvětlete.“

Vytáhla z bundičky své teleskopické »koště« a roztáhla je na potřebnou délku.

„Řekněte jim, co a jak!“ požádala kluky. „Vyřiďte jim, že se brzy vrátím. Je to ostatně i pro jejich dobro!“

„Potěšpámbu!“ hrozil se Kryštof. „Být poslem špatných zpráv nebude žádný med!“

„Však vy to snesete!“ ujišťovala je.

Ke Kateřinině údivu zamířili nejkratší cestou do Prahy.

„Na koštěti je k nám cesta příliš dlouhá,“ zdůvodnil změnu Zulugach. „Svezeme se letadlem.“

„Ale...“ zarazila se, „já nemám žádné peníze!“

„Jsi hostem čaroříše Mankuzgó,“ ujistil ji velkoryse. „Takže všechno platím já.“

Letěli za sebou, Zulugach jí rozrážel vzduch. Nabrali hned zpočátku maximální rychlost, takže se mohli dorozumívat pouze telepatií, proud vzduchu vzniklý jejich rychlostí by jim nedovolil vypravit ze sebe ani slovo. Katka už na »koštěti« létala a myslela si, že to umí, ale tak rychle nikdy neletěla. Příkazem »mrachoc« si vyvolala »následování« a letěla tak už z domova, vystačila by si i bez koštěte. Na teleskopické tyči však měla větší pocit jistoty.

Během dvaceti minut byli na pokraji Prahy. Tam Zulugach formálně, ale s vážnou tváří požádal Katku o svolení použít pro další let kouzlo neviditelnosti.

„Dál poletíme neviditelní,“ řekl. „Nejen kvůli zvědavým lidským očím, ale kolem letiště bývají radary, schopné zachytit i letící ptáky. My bychom pro ně byli příliš velký cíl.“

„Na neviditelnost mám pláštík,“ řekla Katka. „Jenže jsem si ho nechala doma...“

„Také se dá použít,“ připustil Zulugach. „Ale jednodušší je kouzlo »mlógrak«. Je to staré kouzlo, zná ho i váš lumuxim.“

„No jo, já ho přece znám taky, je v Lexikonu,“ řekla Katka. „Máte tedy mé svolení. Ale dokud budete na našem území, říkejte před každým kouzlem slovo »xord«. Jinak se budete divit.“

„Hleďme!“ usmál se Zulugach. „Kdo přišel na nápad zavést znovu »předslovo«?“

„To Martin,“ řekla Katka.

„To, pokud vím, zrušili čarodějové...“

„...v období »admy dvě stě čtyřicet«“, doplnila ho Katka.

„No jo, zapomněl jsem...“ usmál se. „Jsi přece historička! Ale »předslovo« není marný nápad. Zneviditelni se a následuj mě. »Xord mlógrak!«“

Řekl – a zmizel. Pak společně zamířili nejkratší vzdušnou čarou přes letištní ranveje ke vstupnímu portálu odbavovací haly. Katka se opatrné rozhlédla, jestli někde nepřistává nebo nestartuje nějaké letadlo, se kterým by se mohli srazit, ale přímo nad ranvejí je nic neohrožovalo a Zulugach se tvářil sebejistě. Asi to nebylo tak nebezpečné, jak čekala. Jenže v odbavovací hale ji Zulugach opět požádal o svolení k použití dalších kouzel.

„Máte mé svolení, dokud budeme na našem území,“ svolila Kateřina, ale zajímalo ji, k čemu to bude potřebné. Sama ještě nikdy v životě letadlem neletěla, takže s tím neměla zkušenosti.

Všechno ale proběhlo hladce. Letenky dostali beze všeho, Zulugach platil dolary, jen na celní a pasové kontrole se trochu zdrželi. Kateřina postřehla, že Zulugach na úředníka cosi zamumlal. V tom hluku nezaslechla, co to bylo, ale měla pocit, že to bylo nějaké ovlivňující kouzlo. Mělo však správný účinek, celník se jen letmo podíval na Zulugachův pas, po Kateřině vůbec nic nechtěl a propustil je dál.

„Vy jste ho ovlivňoval, že?“ oslovila čaroděje telepaticky, aby to nikdo jiný neslyšel.

„Jistě,“ přikývl. „Přece se nenecháme zdržovat nějakými ouřady! Ty jejich procedury beztak nemají smysl.“

„Třeba tak chytí nějaké teroristy,“ navrhla mu Kateřina.

„Zdrží je úplně stejně jako ostatní cestující, ale nechytí je,“ řekl Zulugach. „Tyhle otravné procedury by už měli zrušit. Jsou k ničemu, jen zdržují.“

Díky kouzlu prošli hladce jako nikdo před nimi ani po nich.

Kateřina už ani nebrblala.

V Moskvě bylo už skoro poledne, když tam přistáli. Jednak nějakou dobu letěli, ale také měl vliv časový posun. Museli chvíli počkat na další odlet, ale odbavení proběhlo stejně hladce jako v Praze. Konečně nastoupili do jiného letadla a tentokrát letěli na jihovýchod. Ale i když Kateřina předpokládala, že letí do Číny, přistáli někde, kde to nečekala. Bylo to v horách, byl tu citelně řidší vzduch než v Praze i než v Moskvě, kolem letiště spousta horských štítů, i když letiště samo vypadalo moderně.

„Kde to vlastně jsme?“ odvážila se zeptat.

„V centru naší čaroříše,“ řekl Zulugach. „Je to napsané na budově letiště. Lhasa, Tibet, Čína.“

Tibet centrem čaroříše? Pravda, Mankuzgó se jmenovala Indicko-asijská čaroříše, ne Čínská. Ale proč zrovna Tibet?

„Tady ještě kousek poletíme naším stylem,“ řekl Zulugach. „Musíme být neviditelní, aby lidé nepadali hrůzou k zemi, kdyby nás viděli.“

Vznesli se tedy opět na teleskopických košťatech a Katka Zulugacha následovala. Přeletěli nad hlubokým údolím a zamířili k rozsáhlé stavbě na protějším kopci. Tak nějak si představovala Tibetské kláštery. Jenže za zdmi kláštera nebyli mniši v typických barevných hábitech, ale lidé jako všude jinde.

Palác Potala - Lhasa - Tibet

Jenže tihle byli všichni čarodějové...

Nikdo se tu nemodlil, nikdo nemeditoval a většina se něčím zaměstnávala v celách, kde dříve žili mniši, nebo se to tradovalo. Kateřina si uvědomila, že všechno může být velká kamufláž. Trochu ji překvapilo, že vnitřek starobylého kláštera vyhlíží nečekaně moderně. Chodba měla skleněnou stěnu a bylo tudy vidět přes široké a hluboké údolí na protilehlou náhorní plošinu, kde zřejmě žili normální Tibeťané. Ta skleněná stěna je falešná, uvědomila si. Zvenku jsou na této budově desítky malých oken, stěna by byla nepřehlédnutelná. Něco podobného měla ve svém doupěti i paní Niková. Jenže ta měla jen jedno okno, tady to byla celá stěna. A obojí bylo falešné jako pětník, i když to odsud zevnitř působilo dokonalým dojmem moderní stavby. Jako ostatně všechno, co tu viděla, od měkkých koberců na podlaze, bílých stěn s mnoha obrazy, až po dveře, které se samy otevíraly.

Je tohle vůbec ještě ten starý Tibet? Ale ani ti lidé, které tu potkávali, jako kdyby nepatřili do té starobylé země. Zahlédla tu sice dvakrát, možná i třikrát čaroděje v oranžovém mnišském oděvu, ale většina lidí tu byla oblečená evropsky, včetně moderně vyhlížejících žen. Tohle určitě nebyla zaostalá společnost!

Zulugach ji zavedl skoro do poloviny délky chodby, ale pak se stočil do jedněch dveří, které se před ním samy otevřely. Měly trochu nezvyklé otevírání, vyjely totiž zdola nahoru a když vešli, spustily se zase zpátky. A to se rozumí, marně by na nich hledala něco jako kliku nebo aspoň rukojeť.

Ocitli se v jakési klubovně, aspoň tak se to Kátě zdálo. Ve středu místnosti byl veliký kulatý stůl, kolem pár desítek židlí, ale stranou byly i nižší stolky s křesílky. K jednomu Zulugach Katku vedl. Sedělo tu při kávě, pokud to nebylo něco jiného, celkem pět lidí, a když se k nim Zulugach s Káťou přiblížili, všichni zdvořile vstali a oba příchozí přivítali lehkou úklonou.

„Tak vám ji vedu!“ řekl s úsměvem Zulugach. „Malá česká amazonka, která společně se svým kamarádem zneškodnila naši starou známou vědmu Sazgipi.“

„Jó, Češi!“ řekla trochu zpěvavě menší ze dvou žen. „Pár jich máme i naproti ve městě.“

„Tak na to pozor!“ varoval je Zulugach. „Tahle amazonka má v hlavě »Lexikon kouzel« a »Dějiny kouzel«. V Evropě je to fakticky jediná dějepisářka. Kromě ní tam jsou ještě dva asi stejně staří kloučci, jenže jeden z nich v podobě tygra přidržel prackou Sazgipi, aby se nemohla proměnit ze psa zpátky v člověka, spolu tady s Kateřinou ji nacpali do tak těsné klece, aby se v ní nemohla ani hnout, a tak mi ji předali, protože jim bylo přece jen nepříjemné potrestat ji, jak si zasloužila.“

„A ty chceš, abychom ji vybavili rozdílovými kouzly proti stavu jejich lumuximu,“ shrnul to chlap oblečený v kostkované košili a v džínách. „Víš aspoň, v jakém stavu se jejich lumuxim nachází? Jak dlouho byl zamčený? Čtyři sta let?“

„Vytáhněte si to z její hlavy,“ pobídl ho Zulugach. „Má v ní přece úplný »Lexikon kouzel«. Přinejmenším jsou tam názvy!“

„To sice ano, ale... no, zkusíme to,“ slíbil chlap.

„Nebudeš se bát, Katuško?“ starala se druhá, vyšší žena.

Kateřina si až teď uvědomila, že všichni tady mluví česky, aby jim rozuměla. Muselo v tom být nějaké kouzlo a Kateřina si včas vzpomněla, že to kouzlo už zná. Jmenovalo se »malasik«, neboli »kouzlo všech jazyků«, a zřejmě ho všichni včetně Zulugacha na sebe použili, aby se vyjadřovali a rozuměli česky.

„Bát?“ pokrčila rameny. „Nechcete mě zabít, jako Sazgipi.“

„To opravdu nechceme,“ usmály se obě ženy.

„I když to možná bude vypadat... přinejmenším nezvykle,“ varovala ji dopředu ta menší, která vypadala na Číňanku. Měla typický čínský obličej, i když ta vyšší vypadala na Evropanku, ale i to přece bylo možné, když i ve Lhase žijí Češi...

„Víte, paní, nejvíc nezvykle na mě zapůsobilo, když jsem si četla Knihu a ruce mi začaly svítit i s knihou,“ vzpomínala Kateřina. „Od té doby už beru všechno tak, jak to je. Naposledy jsem se doopravdy divila, když jsem se skutečně změnila v tygřici. Do té chvíle jsem tomu totiž neuvěřila. Po takových zkušenostech už se nedivím ničemu.“

„To je dobře,“ řekla vyšší žena. „Protože tady tě čeká něco přinejmenším stejně podivuhodného jako proměna v tygra.“

„Tak jo,“ řekla Katka. „Sem s tím!“

Neobvykle to opravdu vypadalo – i když... co není na čarodějnictví neobvyklé? Katka se ale nebála. Nějak těmhle lidem věřila, že jí chtějí pomoci, a ne uškodit.

Zavedli ji do nevelké místnosti, která opravdu odpovídala Kateřinině představě o mnišské cele, bylo tu jen jediné lůžko, na které se měla položit. Jenže pak jí hlavu sevřelo... co vlastně? Na dotek to bylo pevné, i když s měkkým povrchem, jenže vůbec nic z toho neviděla. Měkké, ale pevné nic? Sevřelo jí to ale hlavu tak pevně, že jí nemohla pohnout.

„Nevzpírej se tomu,“ poradila jí žena, která se na okamžik dostala do Katčina zorného pole. „Uvolni se, necukej se. »Puwico« ti nic zlého neudělá. Nejlépe uděláš, když zavřeš oči. Kdybys při tom usnula, tím lépe, ale není to podmínkou. Podmínkou je jen nehýbat hlavou, a to »puwico« zajistí.“

„K čemu je to ale dobré?“ chtěla Kateřina vědět.

„Budeme zkoumat tvé »darazaru« neboli holografické pole tvé hlavy. Lidově řečeno, tvé vzpomínky. Zajímá nás jedině, co je obsahem tvého »Lexikonu«. Musíme se dozvědět, jaká kouzla zná váš lumuxim, abychom mohli vybrat jen ta, která ještě nezná. Nechceme tě zatěžovat víc než je nutné.“

„Jak dlouho to bude trvat?“ starala se Katka.

„Jen pár desítek minut, určitě to skončí dřív než za hodinu,“ uklidňovala ji čarodějka. „Zavři oči a něco si představuj, je jedno, co to bude. Kdyby ses cítila ospalá, klidně si zdřímni, probudíme tě, až to skončí.“

V cele zhaslo světlo a nastala tma. Katka raději zavřela oči podle rady té čarodějky. Zdálo se jí, že se i s lůžkem vznesla, že letí kamsi vzhůru. Pak, i když oči neotevřela, se viděla na jakési velké louce, a i když nemohla pohnout hlavou, zdálo se jí, že se rozhlíží a to, co jí drží hlavu, se otáčí i s ní. Ale kolem ní nebylo nic než svěží zelená tráva, podobná mladému osení. Přitom začala mít pocit, že se oblečená potápí do vody, košile na ni přilnula, po celém těle cítila tlak té vody, ale dýchala klidně dál, ta voda kolem je tedy pouhá iluze... sáhla si opatrně rukou na kalhoty, ale žádnou vodu necítila, ruce měla také suché, jen ten svíravý pocit se přelil i na ně, jako kdyby měla na ruce mikrotenový sáček a sáhla si do sudu s vodou, na kůží cítila sucho, ale současně tlak vody, nedalo se to nazvat nepříjemné, ale nezvyklé, ano, tak to přece nazvala ta menší čarodějka, ta Číňanka... Nezvyklé, to je to pravé slovo, ale nebylo to nepříjemné, takže se to dalo vydržet.

Pak ale přišel pocit, který nepříjemný byl. Najednou cítila, jako kdyby ji ovíjelo tělo nějakého velkého, tlustého hada. Jako kdyby ji měřil, než ji vcelku spolkne! Strach z hadů je lidem daný od přírody a tohle bylo opravdu nepříjemné! Už už byla na hraně paniky, ale pak si opět sáhla oběma rukama na džíny, nic ji ve skutečnosti nesvíralo, takže zase jen iluze...

Ještě několikrát se musela potmě rukama přesvědčovat, že se nic neděje, pořád leží na lůžku s hlavou sevřenou v měkkém, ale pevném »nic« a pocity, že pomalu klouže do jícnu obrovského hada, jsou pořád pouhá iluze. A pak se zase pro změnu vznášela ve výši, tenhle pocit znala, to je přece létání na koštěti, jenže ta zelená louka kolem zmizela, letěla v černé tmě, i když se – opět jen rukama – hmatem přesvědčovala, že pořád leží na lůžku v té mnišské cele tibetského kláštera, zvenčí starobylého, ale zevnitř supermoderního... jak se sem vlastně čarodějové dostali? A co se stalo s mnichy, kteří zde žili předtím? Zeptám se na to, umiňovala si v duchu, až tohle skončí... jak dlouho už tu ležím a co se mnou doopravdy dělají? Napadlo ji, že bylo od ní strašně hloupé těm neznámým lidem důvěřovat, kdyby to byli nepřátelé, měli by ji teď úplně v hrsti! A jestli z její hlavy dostanou »Lexikon«, pak by z ní mohli dostat i skrýš paní Nikové a úkryt Knihy... jenže ti se o Knihu nezajímají... Snad to dobře dopadne...

„Probuď se, Katuško!“ zatřásla jí ramenem maminka.

Katka otevřela oči. Nebyla to její maminka, byla to ta menší Číňanka, která ji teď budila. Katka k ní otočila hlavu, už ji nic nesvíralo, rychle se posadila a přijala podávanou pomocnou ruku.

„Všechno je hotovo,“ uklidňovala ji Číňanka. „Teď si jen pohovoříš s našimi »blikirči« a můžeš se vrátit domů.“

„To je všechno?“ podivila se Kateřina.

„Skoro všechno,“ ujistila ji Číňanka. „Ještě potřebuješ malý návod, abys netápala. A myslím, že si ráda zapamatuješ několik zdejších »lapikykjí«, abyste nás mohli zavolat i z Evropy.“

„Príma,“ řekla Kateřina.

Návod podával Katce »blikirč« Chao Tse, už postarší Číňan. Ani se ho neodvažovala zeptat, jak je doopravdy starý. Kdo ví, třeba je mu už sto padesát let... Ale kupodivu se nejprve zajímal, jestli by si nedala něco k obědu. Musí mít přece hlad, vždyť od rána nejedla. Nabídl jí nějaká čínská jídla a přitom se je naučila vybírat z receptáře. Vybíralo se tak, že se před ní objevil obraz zvoleného jídla. Když se jí nelíbilo, rozplynulo se. Jinak bylo tak dokonalé, že dokonce vonělo, ale byl to jen hologram, když si na misku sáhla, ruka jí projela okrajem.

Nechala si ukázat několik jídel, ale pak ji něco napadlo. Ze své vlastní paměti si vyvolala českou svíčkovou s knedlíkem. Šlo to, ale bez vůně a bylo znát, že »předvádění« jídel je nová funkce, kterou staré lumuximy ještě neovládají. To se rozumí, nepodařilo se jí ani vyvolat skutečnou svíčkovou. V jejím receptáři, co měla v hlavě, byl jen obraz. Ale i ten vzbudil pozornost Chao Tse.

„Zajímavě to vypadá,“ zhodnotil svíčkovou pohledem.

„A ještě lépe to chutná,“ dodala Kateřina. „Škoda, že vám to nemohu předvést ve skutečnosti!“

„Bude potřeba některé vaše recepty převést i k nám,“ přál si Chao Tse. „Ale teď už to snad půjde. Lumuximy si to pošlou přes satelity. Nejdůležitější změnou bude satelitní přenos, máš ho ve své hlavě. My si pochopitelně vaše recepty uzpůsobíme, tohle jídlo se dá jíst jen příborem, my jsme zvyklí na hůlky, ale to je jen otázkou nakrájení a úpravy.“

„I nás by asi zajímalo přetáhnout si nějaké recepty od vás,“ řekla Kateřina. „Čínská kuchyně má ve světě vynikající pověst.“

„Aspoň se hned naučíš přenášet recepty pomocí satelitů,“ rozhodl Chao Tse. „Evropa je sice mimo dosah našich, ale bude v dosahu ruských, přes ně to půjde také. Škoda, že to nejde i přes arabské a izraelské, ale ty řídí Afro-indická čaroříše, která nám přenosy neumožňuje. Což nám nevadí, aspoň to nezkopírují.“

Katka se tedy naučila, jak přimět lumuxim vytvořit spojení na ruský satelit a využívat ho k přenosu kouzel. Nebylo to příliš složité, lumuximy měly možnost přenosu kouzel odjakživa, jenže jen mezi sousedními. A mezi čaroříší Mankuzgó a Evropou byly dnes jen lumuximy Afro-indické čaroříše, řízené Vipony.

„Takže vy máte dokonce vlastní satelity?“ pochvalovala si Katka. „Jak vás vlastně napadlo přenášet to přes ně?“

„Původně to přece lumuximy uměly,“ řekl Chao Tse. „Jestli jsi historička, měla bys to znát. Jenže satelity nevydrží na oběžné dráze kolem Země věčně. Poslední Ambíjanské satelity se zřítily na konci dvou set třicátého čtvrtého »admy«, a až v posledním »admy« se lidem podařilo vytvořit jiné.“

„To bylo v době zániku Atlantidy?“ vzpomínala Katka.

„Máš pravdu,“ řekl Chao Tse. „Ale já nejsem historik...“

„A vy jste mezi satelity vpašovali nějaké své?“ zeptala se.

„Je to úplně jinak,“ usmál se Chao. „My jsme vyvinuli jen přenosové moduly a vpašovali jsme je do ruských a později i do čínských družic. No a Viponové zase něco podobného vpašovali do amerických. Zkrátka jsme využili lidskou techniku.“

„A lidi... o tom vědí nebo nevědí?“ zajímalo Káťu.

„To se ví, že nevědí,“ řekl Chao. „Oficiálně jsou naše lasery určené k měření oběžné dráhy a ke sledování zemského povrchu. To také dělají. Přenosy dělají ...jaksi navíc. Lidé o tom nemají ani tušení. Pár našich specialistů jsme vpašovali jak do ruského, tak do čínského kosmického výzkumu a Viponové si vypomohli u Američanů.“

„Lidé si nevšimli ani vysílání těch vašich...?“

„Nevšimli,“ řekl Chao. „Ani si toho nemohli všimnout, jsou to úzce směrované ultrafialové lasery, ze strany neviditelné.“

„Takže my čarodějové bez výčitek svědomí využíváme lidí a jejich techniku,“ shrnula to Katka.

„Využíváme,“ přikývl s úsměvem Chao. „Zato jsme lidem dali spoustu zajímavých věcí, myslím tím zajímavých pro lidi... něco za něco, prospěch měly obě strany... jen u Viponů si tím nejsem jistý, ti dali lidem i to, co by jim dávat neměli.“

„Co třeba?“ chytila se toho Katka.

„Například AIDS,“ řekl Chao mrzutě. „Nespíš jim pomohli i s dalšími umělými nemocemi, nikdo neví, kolik lidí to odneslo.“

„Viponové!“ vzdychla si Kateřina. „Zase ti Viponové! Proč máme smůlu na takové sousedy?“

„Jo, to si říkáme také,“ vzdychl si Chao. „Ale dost stesků, nebo se nic nedozvíš. Máte tam u vás jarla »Základů kouzel«?“

„Máme, Martina,“ řekla Kateřina.

„Ten by měl vědět, jak to všechno zavést do jádra systému lumuximů. Ty mu to ale musíš umět předat, takže si spolu ještě probereme vzájemné působení jádra a lidského mozku...“

Pak se spolu opět »ponořili do vědy«, jak to Katka později klukům měla vyložit. Nebylo to snadné, ale Kateřina měla všechny potřebné součásti v hlavě a šlo vlastně jen o návod, jak s tím mají v Čechách pracovat a to už bylo snadnější...

Skončili až pozdě večer.

„Přespíš u nás, děvenko?“ zeptal se jí Chao, když ukončil svou přednášku s vyzkoušením klíčových součástí.

„To už je večer?“ divila se Káťa. „No nazdar, naši doma už o mě mají strach...“

„Zulugach tě rád odveze domů,“ řekl Chao Tse. „Zvláště, když mu na to povolíme »girolt«.“

Letadla »girolt«

Zulugach velice ochotně svezl Káťu domů. Katka údivem vykulila oči, když v nepříliš velké garáži těsně pod střechou tibetského kláštera spatřila »girolt«. Tohle letadlo je známé i mezi lidmi, přezdívají mu »Neznámý létající objekt« s anglickou zkratkou UFO¹⁹. Málokdo z lidí je viděl takhle zblízka a Kateřině se skoro třásly ruce, když nasedala do poměrně malé kabinky vedle dlouhána Zulugacha.

„Je to tu trochu těsné, ale Ambíjané byli menší než my,“ referoval jí. „Naši předkové létali častěji, my musíme být opatrní. Lidé mají radary, a nechceme jim toho moc ukazovat.“

Letoun se s nimi lehce nadnesl, sklouzl nad vnitřní nádvoří, pak se vzepjal kolmo vzhůru a vzlétl do večerního šera. Slunce už dávno zapadlo a jen světlejší pruh nad západním obzorem dával tušení času. Zakrátko zmizí a nastane noc...

Jenže když se tím směrem rozlétli, Kateřina se nestačila divit. Světlý pruh před nimi nemizel. Naopak, rozjasňoval se a náhle se nad obzorem objevilo slunce. Jako kdyby bylo ráno a tohle bylo na východě, jenže málo platné, byl to západ a letoun »girolt« s nimi předbíhal i otáčení Země. Během půlhodinového letu se slunce skoro celé vyhouplo nad obzor a teprve teď Katka viděla, jak rychle pod nimi ubíhá zemský povrch. Podle Zulugacha letěli výš a rychleji než lidská dopravní letadla. Ta létají díky vztlaku křídel, takže jejich letová výška nepřesahuje deset kilometrů, zatímco nejlepší výška pro UFO je kolem sta kilometrů. A právě tady se rychlostí družic řítili.

„Za chvíli jsi doma,“ řekl Zulugach. „S Vipony už možná nebudete mít problémy. Zatímco jsi byla u nás, naši vyjednávači o vás s Vipony jednali. Sdělili jsme jim, že o vás víme a že zásah proti vám budeme považovat za útok na nás. Snad si rozmyslí pro jednu Knihu riskovat konflikt velkého rozsahu.“

„My už jsme byli na ně připravení,“ řekla Katka.

„Já vím, vždyť jsem vám kouzlo »suricho« neboli Zrcadlo sám doporučoval. Kdybyste ale Zrcadlem chránili jen sebe, mohli by vás Viponové vydírat hrozbou povraždění okolních lidí.“

„Nemohli,“ řekla Katka.

Pak Zulugachovi vysvětlila, jak to Martin zařídil – že jeho typ »zrcadla« nevyžaduje chránit tisíce lidí kolem, ale stačí aby to zapnul a každý, kdo zaútočí kterýmkoliv kouzlem, stane se sám svou vlastní obětí.

„Jakže to funguje?“ podíval se na ni Zulugach udiveně.

Katka mu to tedy zopakovala.

„Ale to je přece naprosto originální způsob!“ řekl nadšeně Zulugach. „A já jsem si doteď myslel, že je to »suricho«! Přitom je vaše kouzlo chytřejší a nejspíš i účinnější! Nepůjčíte nám vašeho génia? Rovnou bych ho mohl odvézt k nám, do Lhasy!“

„To nevím,“ zamračila se trochu Katka. „Bez něho bychom byli bezbranní.“

„Dobrá, uděláme to jinak,“ řekl Zulugach. „Už jsme skoro na místě. Zavoláš mi vašeho génia a já si s ním pohovořím. Když mi to trochu srozumitelně podá, už to nezkazím. Mám přece také Knihu »Základů kouzel«! Takže jsme vlastně jarlové-kolegové!“

UFO klouzalo šikmo dolů, až dole Katka začala poznávat známá místa. Nalétávali přímo na jejich panelák, ale snižovali rychlost, takže na střechu dosedli měkce jako peříčko.

„Postav to ke středu střechy,“ poradila Zulugachovi Katka. „Ať to není zespodu vidět.“

„Myslíš, že smím nechat tohle letadlo viditelné?“ podíval se na ni s úsměvem. „To přece nejde!“

Dosedli, Zulugach otevřel vstup do kabiny a oba vystoupili. Pak to jemně bliklo – jako když řidič opouští auto a zamkne ho na dálku. V tu chvíli UFO opět zmizelo.

„Poleťme dolů,“ vyzval ji a roztahoval teleskopické koště.

Katka ho napodobila a za okamžik přistáli před vchodem. Zulugach usoudil, že okna už budou zavřená a chtěl přijít raději oficiálně, dveřmi. Katka mezitím telepaticky volala kluky.

„Nemůžeme jít,“ zachytila Martinovu telepatickou odpověď. „Máme zaracha!“

„Kluci nepřijdou,“ varovala tedy Zulugacha. „Rodiče je ke mně nechtějí pustit. Vždyť už je skoro večer.“

„Ty přece víš, kde kluci bydlí!“ obrátil se na ni čaroděj. „Zaveď mě k nim, já si s jeho rodiči promluvím.“

„Myslíš, že pak kluky pustí?“ nebyla si jistá.

„Uvidíš!“ řekl Zulugach.

------------------------ Poznámky:

  16 Ani on netušil, že Kateřina získá i svou třetí knihu...

  17 O páté knize v té chvíli nevěděl nikdo na světě...

  18 V tom naštěstí pravdu neměl. Brzy se její znalosti "Dějin Knih a Kouzel" měly ukázat jako důležitější...

  19 Unidentified Flying Object, Flying saucer, létající talíř

Errata:

19.07.2021 18:22