Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Obranná linie

Byl asi nejvyšší čas, aby se mezi dětskými čaroději objevil i někdo dospělý. Zatím toho čarodějný trojlístek mnoho nezkazil, ale přehmatů už měli dost a dost. Neudrželi tajemství. Vrabci po celém městě si štěbetali, že jsou čarodějové. Spolužáci se na ně dívali s respektem, ale nebrali je do dětských her a někteří se jich i báli. Když se objevili, a bylo jedno, zda všichni nebo jen jeden, hry přestávaly, dokud se »ti čarodějníci« nevzdálili.

Mělo to však i své dobré stránky. Proslýchalo se – nikdo to sice netvrdil s určitostí, ale zvěst o tom už žila vlastním životem – že se rodina Veselých rozhodla odstěhovat kamsi na Slovensko, neboť jim večer v městečku tygr lidskou řečí vyhrožoval, že je sežere, když tu zůstanou. Podrobnosti nepřidali, ale díky tomu uspořádali zaměstnanci nejbližšího marketu oslavu. Měli proč.

Radost panovala i ve škole. Nejen mezi žáky, kterým mladý Jozef Veselý ztrpčoval život, ale i mezi učiteli, kterým otec pan Veselý vyhrožoval násilím, když jeho synáčkovi nezlepší známku z chování. To by ale nebylo spravedlivé a takový podraz na svou autoritu si učitelé nemohli dovolit. A policisté by zase tvrdili, že »nemohou bez důkazů zakročit, musí počkat až ten chlap někoho zabije, nebo aspoň zmrzačí, až pak mohou zákrok proti menšině zdůvodnit«. Ve škole si všichni oddychli, jen trojlístek v takové pohodě nebyl. A mohl za to Martin. Příštího dne požádal učitele Hillera o slyšení ve fyzikálním kabinetu pro Hillera, Matinku a trojlístek »pážat«. Ze tří dětí byl pážetem už jen Kryštof, Katka byla »jarl« přes »Dějin Knih a Kouzel«, Martin přes »Základy«. Martin je chtěl seznámit s tím, co se dozvěděl ze své »veleknihy«.

„Zjistil jsem, že baba Sazgipi řekla o svém objevu aktivity v Evropě dalším čarodějům Afro-indické čaroříše,“ začal, když se všech pět usadilo. „Můžeme už brzy čekat jejich návštěvu. Skoro se divím, že se tu ještě neobjevili, ale spoléhám se, že u Viponů ještě nevědí, jak Sazgipi dopadla.“

Matinka a Hiller už něco o nezvané návštěvě slyšeli, ale Martin pro jistotu zopakoval, co všechno o Viponech vědí.

„Osvojením knihy »Základů kouzel« jsem se dověděl nejen slušnou porci Ambíjské vědy, ale protože jsem v široširém okolí jediný, mám i oprávnění řídit naši oblast sítě »lumuximů«. Jen v krátkosti: »lumuximy« nejsou pouhé terminály, jako Kameny, Svitky a Knihy. »Lumuximy« jsou výkonná střediska s poměrně značným dosahem, odhaduji to na sedm set kilometrů.

Nepokrývají však povrch celého světa, jen povrch pevnin, místy i s nevelkým přesahem nad nejbližší oceán. Důsledkem je, že při cestě přes »hluché místo« vás přestanou poslouchat kouzla včetně vznášení a ani si neškrtnete, dokud se opět nedostanete do oblasti vlivu vlastního nebo jiného lumuximu. Nedoporučuji vám cestu na koštěti přes Atlantik, spadnete do vody kus od pobřeží.“

Evropa - dnešní pokrytí lumuximy

Evropa - původní pokrytí lumuximy

„Zajímalo by mě, jak se dostali čarodějové i do Ameriky?“ zeptala se ho Katka.

„Původní Indiánští přes Behringovu úžinu,“ pokrčil Martin rameny. „Tam není síť lumuximů přerušená. Ti pozdější zpočátku na lodích, dnes létají letadly. Už si zvykli, že krátce po startu jejich kouzla zaniknou a před cílem cesty se obnoví.“

„Středozemní moře se také nedá přeletět?“ zeptal se Kryštof.

„Středozemní moře je příliš malé,“ řekl Martin. „Z Afriky do Evropy a naopak se kdysi dalo létat i na koštěti. Od severu tam přesahovaly Evropské »lumuximy«, od jihu Africké. Dnes se dá přeletět jen z Libye přes Itálii nebo Řecko. Je pravda, i dřív byla nad mořem nebezpečná hluchá místa. Menší na západ od Dánska a na jihozápad od Řecka, větší mezi Španělskem a Sardinií a na západ od Bretaně. Na koštěti jste se nedostali ani na Island, mezi Islandem, Anglií a Švédskem byl hluchý pás. Proto na Islandu čarodějové nejsou, i když i tam je lumuxim. Je ale »zamčený« a nefunguje, tak jako většina lumuximů Evropy.“

„Takže jestli tomu dobře rozumím, kouzla nás poslouchají i na »cizím území«?“ hádala Katka.

„V dosahu našeho »lumuximu« má přednost náš,“ přikývl Martin. „Ale baba Sazgipi i Zulugach měli »své lumuximy« příliš daleko a museli tedy využívat náš.“

„A jak tedy poznáš, že jsi na cizím území?“ ptala se Katka.

„Někdy i dost důrazně,“ řekl Martin. „Protože – a tady jsme už na to narazili – nejsou všechny lumuximy úplně shodné.“

„Vždyť je, pokud vím, postavili ještě Ambíjové, ne?“ divila se Katka. „Měly být všechny stejné!“

„A zpočátku byly,“ přikývl Martin. „Ale vzpomeň si, jak jsi do seznamu vkládala »vepřo-knedlo-zelo«! A to se rozumí, že jsi to dala jako novou položku jen do našeho lumuximu. Ve Francii mimo dosah českého to nevyčaruješ, neboť francouzský lumuxim o žádném »vepřo-knedlo-zelo« neví a navíc je »zamčený«. Náš obslouží Německo, Polsko, Rakousko, Maďarsko a dosáhne až do Itálie, naopak by do Čech přesahovaly Francouzský a Rumunský, kdyby nebyly »uzamčené«. Kudy se na nás baba Sazgipi a po ní i Zulugach dostali? Jak už jsem řekl, přes Itálii nebo přes Řecko. Italský lumuxim funguje díky čarodějům na Sicílii, kteří bohužel patří do Afro-indické čaroříše a hlásí se k Viponům.“

„Takže na nás mohou jen z Itálie?“ dovtípil se Kryštof.

„Na košťatech jen z Itálie nebo z Řecka,“ souhlasil Martin. „Letadly ale mohou přiletět spolu s lidmi prakticky odkudkoliv.“

„A nás tři tady utlučou čepicemi,“ sýčkoval Kryštof.

„Nemusí to tak dopadnout,“ nesouhlasil Martin. „My jsme přece v dosahu našeho lumuximu změnili jména příkazů a cizinci je zde nemohou používat. Poradil nám to Zulugach, ale poradil nám to špatně. Změnili jsme jen příkazy, o kterých jsme věděli. Ostatní zůstaly nedotčené, cizinci by je mohli nerušeně používat a my ne. To nebylo dobré řešení.“

„Máš snad lepší návrh?“ zamračil se Kryštofek.

„Mám,“ řekl Martin. „Navrhuji přidat před příkazy slovo, aby se provedly jedině s ním. Pak se to bude týkat všech příkazů, ať je známe nebo ne. Proveditelné to je a dokonce vím jak, kdysi to tak bylo, než to zrušili. Jen se musíme dohodnout na tom slově. Nemělo by být nevyslovitelné jako »strčprstskrzkrk«. Vzpomněl jsem si na český film o čarodějnici, která musela před většinou kouzel vyslovit slovo »dexempo«¹³, ale to je dlouhé, trojslabičné, zdržující. Potřebujeme kratší, nenápadné a lépe zapamatovatelné. Kdo máte nějaký návrh? Svůj řeknu nakonec, ať vás neovlivňuji.“

Dalo se ale říci, že všechny zaskočil. Proti jeho nápadu nic neměli, ale kdo má tak najednou vysypat z rukávu něco, co by splňovalo takové požadavky? Padlo několik návrhů, ale bylo to střílení od boku, bez přípravy a bez míření. Nakonec Katka Martina vybídla, aby přednesl ten svůj.

„Napadlo mě slovo, které není v žádném z běžných jazyků a přitom se dá bez problémů vyslovit,“ začal Martin. „Je to slovo »xord«. Slov začínajících na »x« není v češtině mnoho, takže se nám nebude plést. Lexikon ho také nezná. Co vy na to?“

Jak se dalo čekat, nikdo lepší nápad neměl, takže schválili Martinův. Beztak bylo na něm, jak to zařídí.

„Takže ode dneška přestanou platit změny příkazů, udělané po návštěvě baby Sazgipi a přítele Zulugacha,“ shrnul to. „Vrátím je do původní podoby, tak jak jsou ve všech návodech. Zvykejte si už teď dávat před příkazy slovo »xord«. Kniha neznámá slova ignoruje, takže příkazy budou fungovat už teď, ale jakmile někdo vyšle příkaz »xord blok«, příkazy bez slova »xord« ztratí účinek. Necháme si to jako překvápko pro případné vetřelce.“

Souhlasili víceméně všichni. Jen Katka měla ještě dotaz.

„Už ses dozvěděl, jak nás ta ježibaba Sazgipi objevila?“

„Jo, to už vím,“ přikývl. „Už i já mohu požádat o mapu, na které jsou všichni aktivní čarodějové a čarodějnice. Jak už víte, od Třicetileté války není Evropa čaroději obydlená, lumuximy mimo náš jsou zamknuté. Takže jsme v celé Evropě od Španělska po Ural a od Itálie po Norsko jen my tři. Nejbližší čarodějové žijí na Sicílii, ale ti se, nevím proč, hlásí k Viponům. Lumuxim mají na pevnině kousek pod Neapolí, ale po tom se ještě podívám.“

„My tu mapu nemůžeme mít?“ napadlo Kryštofa.

„Ta mapa patří mezi diagnostické nástroje,“ řekl Martin. „Ale pokusím se zjistit, jak by se zobrazovala i vám. Zatím to není možné a buďme rádi, že to jde aspoň mně!“

Ostatním nezbylo než v to aspoň doufat...

Katka se teď často toulala knihou »Dějin«. Věnovala tomu veškerý volný čas a »zapomínala« se i ve škole. Matinka, Hiller a na Matinčinu přímluvu i dějepisářka Stehlíková jí to tolerovali a Katka toho zneužívala. Nechtěla to nechat být, stále se snažila pochopit, co vedlo k nepřátelství Viponů a Mankuzgó. Měla totiž nepříjemný dojem, že na tom hodně záleží. Mankuzgó jí byli sympatičtější, Zulugach je chtěl přece před Sazgipi zachránit.

Nakonec se k tomu dobrala, aspoň se jí to tak zdálo.

Konflikt začal v době, kdy se dobrodruhové z celé Evropy začali houfně stěhovat do Ameriky, kde byla podle nich obrovská spousta úplně volné úrodné půdy. Stačilo si vykolíkovat a zapsat vhodnou plochu pro ranč a začít farmařit, i když občas bylo při tom nutné vystřílet pár desítek »obtěžujících Indiánů«, kterým se nelíbilo, že si běloši zabírají jejich zemi pro sebe. Rozhodovaly to střelné zbraně, které Indiáni zpočátku neměli vůbec a později jen ukořistěné a opotřebované.

Stejně jako Indiáni pak prohráli i Keoguasové, čarodějové Severoindiánské čaroříše. Severoamerickou pevninu ovládli bílí lidé z Evropy a Viponové z Afro-indické čaroříše, kteří se při té příležitosti zmocnili i většiny zdejších »posvátných kamenů«.

Lidská populace Evropy se po Třicetileté válce jakž takž vzpamatovala, ale populace čarodějů vyhynula. Sibiřská čaroříše Fasyray měla příliš málo zdrojů, takže stagnovala a neměla zájem o zbytek Evropy. Afro-indická čaroříše Viponů by tyto prostory ochotně zabrala, jenže ani ona neměla dost zdrojů.

Kniha nebo jiný zdroj moci se mohla starat jen o omezený počet čarodějů. Ročně přijímala nejvýš tři nové a při průměrném věku sto padesáti let se počet čarodějů zasvěcených Knize mohl vyšplhat na čtyři sta, v ideálním případě až na čtyři sta padesát. Lumuxim »utáhl« až dvě stě deset Knih a toto »magické číslo«¹⁴ odpovídalo až devadesáti čtyřem tisícům čarodějů. V Evropě se čtrnácti lumuximy se proto mohlo nacházet až milion tři sta tisíc čarodějů. Tolik jich tu však nikdy nebylo. Na Islandu žádní nebyli a počet čarodějů na lumuxim nikde nepřesáhl deset tisíc.

Čarodějové však nebyli omezovaní pouze na vlastní území. Mohli cestovat po celém světě a využívat i cizí zdroje, pokud je ovládá aktivní lumuxim. Ten musí mít aspoň jednu aktivní Knihu, Kámen nebo Svitek a aspoň jednoho čaroděje. Zdroj bez čarodějů se uzamkl a oživl jen když se podařilo »zasvětit« dalšího novice. Čaroděj se mohl »zasvětit« jen k jednomu zdroji, během obřadu zasvěcování musel mít na něm ruce, ale pak už jeho polohu znát nemusel. Čarodějové zdroje před lidmi většinou ukrývali a často je i přemísťovali. Pak se stávalo, že jen dva až tři věděli, kde je uschován a když zemřeli, nemohli ostatní přijímat nováčky. Počet čarodějů se snižoval a po smrti posledního se zdroj uzamkl.

Čarodějové tedy mohli cestovat, ale mělo to svá omezení. Nikdy nesměli cestovat všichni. Zdroj, který neměl na území svého lumuximu žádného vlastního čaroděje, se uzamkl a jeho »klienti«, roztroušení po světě, pozbyli »zasvěcení«. Stejně to dopadlo, když se zdroj přemístil z dosahu lumuximu. Bylo to možné jen když jej přemísťoval jeho »vlastní čaroděj«, ale šlo to i s uzamčeným zdrojem bez čarodějů. Čarodějové toho v dávných dobách využívali, v průběhu tisíciletí se čas od času stěhovaly celé národy... Poznámka kronikáře, že se Slované stěhovali »i se svými bůžky a dědky«, má tedy smysl i logiku. Na konci cesty stačilo, aby se »zasvětil« aspoň jeden »bývalý« čaroděj, obvykle kmenový šaman. Tím všem »odemkl« Knihu, nebo ještě častěji Kámen, a »znovuzasvětil« všechny čaroděje shodného »klíče«. Během »odemykání« se zdroj připojil k nejbližšímu lumuximu a jeho oblast se stala jeho »domovským územím«.

Na omezení sto devadesáti zdrojů na lumuxim čarodějové nenarazili, tolik Knih se v jedné oblasti nikdy nesešlo. Též se dala snadno najít poloha lumuximů, ale nebylo to nutné a ani se s tím nedalo nic dělat. Oblast jejich vlivu byla zhruba kruhová, záleželo i na podmínkách dosahu telepatie. Jednotliví čarodějové mohli cestovat i za tyto hranice, takže je to netrápilo. Aby cestovali všichni a uzamčením zdroje pozbyli »zasvěcení«, to se stalo snad dvakrát za celou dobu existence lumuximů, Knih a čarodějů.

I ostatní lidé si kdysi všímali, že některé předměty jsou pro čaroděje mimořádně cenné. Správně usoudili, že ovládají tajemné síly a snažili se napodobit je i pro sebe. Samozřejmě neúspěšně, jen se jim podařilo Evropu zaplevelit falešnými menhiry, knihami a svitky, z nichž většina byla bezcenná, byly to jen napodobeniny. Objevit pravou Knihu, Svitek či Kámen, je dnes téměř nemožné. Snadné to je jen pro toho, kdo o úkrytu věděl. Neznalí, natož cizí, ho prostě nemohli najít, i kdyby nevědomky seděli přímo na něm.

Třicetiletá válka a zejména následný mor však v Evropě vyhubily nejen lidi, ale i čaroděje. Smrt přicházela tak znenadání, že umírali i oni. Čarodějové si časem odvykli pomáhat ostatním lidem a celkem pochopitelně zapomínali, že Kniha umožňuje také velice efektivní léčení. Když sami onemocněli morem, nevěděli si rady. A pokud náhle zemřeli ti, kdo věděli o úkrytu zdroje, byl to konec kmene. Bez nováčků se zdroj po smrti posledního čaroděje uzamkl, některé Knihy pak skončily ve sbírkách šlechticů, kteří je shromažďovali, aniž by je vůbec kdy otevřeli, takže netušili, na jaké poklady u nich padá prach, jiné Knihy skončily v plamenech. Někdy úmyslně¹⁵, jindy protože je oheň až příliš častý »zlý pán« lidských obydlí. A byla obrovská náhoda, že jednu Knihu našly zvídavé děti, které – místo aby ji řádně odevzdaly archeologům, kteří by ji nepochybně dali do muzea, kde by na ni opět jen padal prach – začaly ji ze zvědavosti číst a protože tam stálo »Slowa nastawagucie nutno proslowiti hlasem silniem!«, nečetly to dál jen v duchu, jak by na jejich místě učinil každý profesionální archeolog, ale poctivě nahlas.

A Kniha se odemkla a přijala je.

Kolik v Evropě zbývá zamčených Knih, Svitků a Kamenů? A kdo z majitelů na ně sahá rukama a čte si je nahlas?

Martin to věděl přesně. Žádný!

Naneštěstí si aktivního středoevropského lumuximu všimla vědma Sazgipi. Nejspíš i ona měla v hlavě »Základy kouzel« a mohla si vyvolat diagnostickou mapu polohy čarodějů. Dlouho se nerozmýšlela a rozhodla se podniknout do Čech nájezd. Zdroje jsou obecně nedostatkové a Kniha by se jí samozřejmě hodila, ať v Evropě, nebo i jinde. Jí samotné by nejspíš nebyla k ničemu, ale Afro-indické čaroříši by mohla pomáhat k větší slávě a moci. Tak se to přece chystala udělat! Knihu mohou přemisťovat pouze její »majitelé«, ale po jejich smrti se kniha zamkne a může ji odnést kdokoliv. Bylo jasné, co chtěla udělat. Nečekala ale, že ji zaskočí pouhá pážata, dokonce ještě děti. Zulugach to zpečetil a zbavil je zlé vědmy, jenže tím to jistě neskončilo. Afro-indická čaroříše je mocná, čaroříše Mankuzgó je příliš daleko a nemůže děti chránit.

No, nebude to asi lehké...

Martin potvrdil Kateřinin odhad, že je nutné, aby měli všichni v hlavě »Lexikon«. Každý měl volbu jediné další knihy. Katka to začala knihou »Dějiny Knih a Kouzel«, sama pak Martinovi vnutila „Základy kouzel“ a na Kryštofa zbyla poslední kniha »Konstrukce kouzel«. Klukům nezbylo než se podřídit, i když Kryštof brblal. Uznal to ale a měl být rád, že i na něho zbyla důležitá kniha.

Katka s druhou knihou trošku váhala. Uvažovala totiž, co by se stalo, kdyby Kryštof »přidělenou« knihu odmítl. Dá rozum, že by mu ji násilím nalít do hlavy nemohli. Katka uvažovala, že v tom případě oželí »Lexikon« a dá se na »Konstrukci kouzel«, i kdyby jí »Lexikon« chyběl. Mezitím si Martin vložil do hlavy »Lexikon« a potvrdil jim, že je to nutnost. Bez ní by se o mnoha kouzlech nedozvěděli, hledání v »papírové knize« je pomalé. »Lexikon« zkrátka museli mít. Kryštof si tedy s brbláním nechal nalít do hlavy »Konstrukci kouzel«, ale zjistil, že toho nebude litovat. Nakonec litovala jen Katka. Kdyby si nevědomky nevzala »Dějiny«, měla by teď v hlavě místo na některou z těch dvou větších. Jak jí oba kluci potvrdili, ty dvě jsou důležitější. Jenže co už se stalo, nedalo se napravit. Katka chvíli váhala, jestli si k »Dějinám« nevezme raději »Konstrukci«, ale Kryštof jí vysvětlil, že »Lexikon« je pro všechny nejdůležitější. Nakonec všichni tři skončili přesně tak, jak to Katka na začátku odhadla, naplánovala a vlastně to oběma klukům vnutila. Mohla se teď jen utěšovat, že si svých »pět minut slávy« užila, když byla »jarlem« jen ona a kluci ji museli chtě nechtě poslouchat.

Teď už tomu bude naopak...

Martin nakonec s bratrem Kryštofem vymysleli, co udělat, aby je nikdo už tak nepřekvapil, jako se to podařilo ježibabě Sazgipi.

Menší zádrhel byl v tom, že na tom museli spolupracovat, zejména když šlo o úplně nové funkce, které v systému nebyly. Kryštof sice uměl vytvářet nová kouzla, což se vzdáleně podobalo programování, jenže Martin znal a uměl ovládat »jádro systému« v lumuximech. Dohodli se, že Martin »jádro« doplní o funkci »ohlas změnu v počtu čarodějů« a Kryštof na jejím základě dodá do seznamu kouzlo »vzbuď mě při změně počtu čarodějů«. Funkce »vzbuď mě« v systému byla, takže od vytvoření nového kouzla si je mohli všichni tři nastavit, aby se dozvěděli o nově příchozích čarodějích lumuximu »Krkonoše«, ovládajícího nejen Čechy, ale i okolní země.

Zjistili přitom velice zajímavý jev. Nové kouzlo se vzápětí po vytvoření stalo součástí »Lexikonu« a to nejen na pergamenu originální Knihy, ale i v papírových kopiích a nejpozoruhodnější bylo, že i v hlavách tří čarodějů. A stejně se tam objevovaly nové předměty. Nejen vepřo-knedlo-zelo, ale i svíčková na smetaně a další pochoutky, které v receptáři chyběly, protože v době, když se »Krkonošský lumuxim« po smrti posledního čaroděje vypnul, ta jídla ještě nikdo nevynalezl. Zejména vařené knedlíky vznikly až v pozdější době. Kateřina teď se svou maminkou doplňovala nová jídla skoro každou neděli a obě na to byly pyšné.

I »dějepisářka« může být užitečná.

Kluci nakonec vymysleli něco, co by mohlo vetřelcům vzít vítr z plachet úplně. Jedna věc bylo »předslovo«, uvádějící každý příkaz. Martin to nevymyslel sám, jen zjistil, že něco podobného v jádru zřejmě bylo, ale časem to čarodějové zrušili. Asi je to zdržovalo, ale teď stačilo vyřadit blokování a určit klíčové slovo, které by nekolidovalo se současnými příkazy, ani s hovorovými jazyky. »Předslovo« vzalo vetřelcům velké množství možností, jak v oblasti »Krkonošského lumuximu« škodit. Martinův další krok byl zaměřený proti možnostem, kde už nebyl podmínkou použití slovní, byť telepatický požadavek. Především šlo o létání pomocí koštěte – i když to šlo i bez pomůcek, jen to bylo těžší. Důležité bylo, že létání se vyvolává pouhým chtěním vzhůru, bez nutnosti přidat k tomu příkaz, a stejně tak se řídí. Stačí vyvolat ve své hlavě jakési šipky určující směr letu a jejich prodlužováním nebo zkracováním ovlivňovat rychlost. Nebylo to zdaleka tak obtížné, jako je řízení současných letadel.

Martin se naučil přebírat řízení od čarodějů na sebe. Mohl jim pak buď létání vypnout, nebo řídit let i proti jejich vůli, jak sám chtěl. A protože to řídil přímo v »jádru«, mělo jeho ovládání přednost nejen před »vetřelci«, ale i před »vlastními«. Selhalo by mu to, až kdyby se pokusil řídit »vlastního« čaroděje se stejným oprávněním. Na to by ale musel mít někdo další v hlavě knihu »Základy kouzel« a tu zatím nikdo jiný neměl. A proti vetřelcům, i kdyby měli oprávnění, měl aspoň o stupínek větší pravomoci.

Mohl tak ovšem řídit jen jednoho, ale kdyby sem čarodějů přilétlo celé hejno, donutil by jednoho po druhém přistát a pak by jim létání »vypnul«, takže by sám stačil uzemnit celou bandu. Doufal, že by to na patřičné »uvítání« vetřelců stačilo.

Pokud ovšem přiletí na košťatech...

Na letadla to přece vliv nemá.

Jakkoliv se všichni těšili na letní slunovrat, bylo by chybou zapomínat na nebezpečí, hrozící od vetřelců. Martin s Kryštofem proto doma probírali různé možnosti a nechávali Kateřinu mimo hru. Katka se ale nenudila. Jako kluci prohledávali »vnitřní knihy«, zabývala se i ona »Dějinami Kouzel«. Až si toho všimli rodiče.

„Co že zase ležíš?“ vyčítala jí mamka. „Nejdeš se za celé odpoledne proběhnout, pořád jen ležíš! Vždyť to není zdravé!“

„Kdybys, mami, věděla...!“ vzdychla si Katka.

„Já vím, jsi čarodějnice,“ pokývala hlavou mamka. „Ale to snad neznamená, že se budeš válet na kanapi, tloustnout a nic nedělat? Vždyť bys za chvíli vypadala jako bečka!“

„Potřebuješ něco?“ zeptala se jí Katka.

„Já? Nic! Jen abys pořád neležela!“ řekla mamka.

„Víš, mami,“ začala Katka, „tebe to čeká taky, tak ti to radši řeknu předem. Slyšela jsi někdy pojem »Norimberský trychtýř«?“

„Náhodou slyšela,“ odvětila mamka. „Používal ho můj táta, tvůj dědeček, když mi něco ve škole nešlo. Vždycky říkal, škoda že nemám Norimberský trychtýř, abych ti to nalil do hlavy.“

„Tak si, mami, představ, že to je u nás čarodějů skutečnost,“ řekla Katka. „Máme možnost nechat si do hlavy nalít vědomosti. Mám teď v hlavě dvě tlusté knihy a když takhle ležím, přehrabuji se ve svých nových vědomostech.“

„Co to bylo za knihy?“ zeptala se jí mamka.

„»Lexikon kouzel« a »Dějiny Kouzel«,“ sdělila jí dcerka. „Nejsou to největší knihy, ale i tak... ani netušíš, co všechno teď vím! Vím, kde leží potopená Atlantida, kdy přišli naši předkové do Čech, umím teď kouzla, že mě z nich samotnou přechází mráz po zádech, jenže bohužel také vím, že na světě žijí zlí čarodějové a co nám od nich hrozí. Vzpomeneš si ještě na toho drzého psíka, co nám nedávno vběhl až do bytu? On to totiž nebyl psík, ale zlá baba čarodějnice, co nás chtěla všechny tři zabít. Nedali jsme se, ale místo ní přijde někdo jiný... kluci právě bádají, jak z té kaše ven a já jim nepomůžu, protože mám v hlavě jen »Dějiny«, které nám nejsou proti zlým čarodějnicím vůbec nic platné.“

„Říkáš, psík jako baba čarodějnice?“ podívala se mamka na dceru přece jen trochu nevěřícně.

„Mě jsi ještě neviděla jako zvíře?“ připomněla mamce.

„Viděla,“ zchladla mamka. „A přiznám se, bylo mi to hodně nepříjemné.“

„Proč, mami?“ podivila se Katka.

„Neměla bys to zkoušet,“ řekla matka. „Bojím se, aby ti to nakonec nezůstalo a abys pak nemusela žít do smrti v kleci.“

„A vidíš, mami!“ chytila se toho Katka. „Kdyby se Martin neuměl změnit v tygra, ta čarodějnice by nás všechny zabila. Ale protože to Martin uměl, přimáčkl jako tygr babu v podobě psíka k zemi, aby nemohla čarovat a jen díky tomu žijeme!“

„Kdybyste neuměli čarovat, ta čarodějnice by vás nechala na pokoji,“ namítla matka.

„To není tak jisté,“ řekla Katka. „Afro-indické čarodějnice se už ve světě podílely na spoustě zla. Tady v Evropě nemohou škodit přímo, ale nepřímo už tady udělaly zla jako nikdo. Dává se jim za vinu, že financovaly obě světové války. A odnesli to lidé jako ty a táta. Miliony mrtvých za peníze čarodějů!“

„Myslíš, že to byly peníze čarodějů?“ pochybovala matka. „Máš na to nějaký důkaz?“

„Samozřejmě nemám,“ řekla Katka. „Ale tvrdí to čarodějná kniha »Dějiny Knih a Kouzel«. Nezbývá mi než jí věřit.“

„Kdo to ale do té knihy napsal?“ starala se matka. „Vždyť to může být jen prachsprostá propaganda!“

„Nemůže!“ řekla Katka nekompromisně. „Kniha nedovolí, aby do ní někdo zapisoval. Sama si to zapisuje.“

„Jak to víš?“ nedůvěřovala dcerce matka.

„Když jsme s klukama našli Knihu a »zasvětila jsem se«, do Knihy se to samo zapsalo. Na konci Knih jsou totiž seznamy lidí, vlastně »zasvěcených« čarodějů, a my jsme se tam našli.“

„Třeba je kniha pod vlivem někoho cizího,“ hádala mamka.

„Ale koho cizího?“ usmála se Katka. „Mami, knihy zapisují všechno bez dohledu, jak je před pětadvaceti tisíci lety na Zemi zanechali mimozemšťané Ambíjové. Byli tu v době neandertálců! Ani Ambíjové nic neovlivňují, už tu pětadvacet století nejsou. Já těm knihám věřím. Je v nich všechno tak, jak se to stalo.“

„No dejme tomu...“ ustoupila matka. „Uvěřím ti, že se ta kniha zapisuje sama a že zapisuje čistou pravdu. Ale nevysvětlila jsi mi, proč jste se znepřátelili s těmi zlými čaroději?“

„To není naše chyba,“ odmítla to Katka. „Tamty čarodějnice nás prostě objevily, když jsme probudili Knihu. My po nich nic nechceme, leda aby nás nechaly na pokoji, jenže ty bestie nám chtějí sebrat Knihu a to je možné jedině když nás zabijí. A zabily by nás bez slitování už dávno, jenže jsme naštěstí Knihu dobře uschovali. Takže chtějí, aby jim to někdo z nás prozradil, ale pak by nás stejně zabili. Nezbylo nám nic jiného než se jim postavit. Rozuměj, jen se bráníme. Ale je proti nám Afro-indická čaroříše a to je velká přesila. Tak se nediv, že se všichni tři snažíme přijít na to, jak se ubránit.“

„Tři děti proti celé čarodějné říši?“ povzdychla si matka. „Máte proti ní vůbec nějakou naději?“

„První střetnutí máme za sebou a jsme ještě naživu,“ řekla Katka. „Nějaká naděje tu asi bude. Máme dokonce spojence, byl tu zástupce Indicko-asijské čaroříše, pomohl nám a dal nám i rady jak dál. Ale úplně se na ně spoléhat nemůžeme, jsou příliš daleko. Ale jak říkám, zatím jsme naživu,“ opakovala.

„To je ale strašné!“ vydechla mamka.

„Co myslíš tím »strašné«?“ požadovala Katka upřesnění. „To, že je proti nám celá čaroříše, nebo to, že jsme jenom tři?“

„Oboje,“ řekla mamka. „A nejhorší je, že vůbec netuším, jak bychom vám mohli já nebo táta pomoci.“

„Budete moci,“ ujistila ji Katka. „Brzy bude letní slunovrat a potom vás oba »zasvětíme«. Budete čarodějové jako my, bude nás víc a bude to snad o něco veselejší.“

„Jen aby!“ vzdychla si matka.

------------------------ Poznámky:

  13 Saxana, dívka na koštěti

  14 Násobek prvočísel 2 * 3 * 5 * 7 = 210

  15 Páter Koniáš byl zářným příkladem "uvědomělého" ničitele Knih

Errata:

19.07.2021 18:22