Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Strasti s kalendářem

Kateřina poslala Martina domů a doporučila mu, aby se »ponořil do knihy«, ale ať přitom leží ve své posteli, neboť se může stát, že nějakou dobu nebude vnímat okolí.

„Co mám říct Kryštofovi?“ zeptal se.

„Proboha, zatím nic!“ požádala ho. „Nejprve si prohlédni, co všechno teď víš. Pak si dáme my dva poradu, jak postupovat dál a teprve potom do toho zasvětíme i Kryštofa. Aby se nestalo, že se začne stavět proti nám, víš, jak je háklivý na »komandování«. A bez toho to nepůjde, to si piš! Kdybych ti to měla podrobně vysvětlovat, nezkusil by sis to ani za týden. Tohle se musí udělat jako skok do ledové vody, hned a bez velkého rozmýšlení. Jenže to rozmýšlení je tu nutné a ve tvém případě jsem to rozmýšlela s Hillerem.“

„On je taky... »jarl«?“

„Není, není přece ani čaroděj, ale má rozumu jistě víc než my tři dohromady,“ ujistila ho. „Už aby byl jako my!“

Martin s tím souhlasil a tak se pro dnešek rozloučili.

Pro Káťu ale dnešek neskončil. Roztáhla své teleskopické koště »bekenru« a vylétla oknem do večerního šera. Bez velkého rozhlížení zamířila k marketu, kde obvykle touto dobou manželé Veselých »nakupovali«.

Všichni věděli, že ti dva v marketu kradou jako straky, ale ani ochranka si s nimi nevěděla rady. Pan Veselý byl přece bývalý boxer, měl přeražený nos a se svou váhou působil odstrašujícím dojmem. Sám nekradl, to obstarávala jeho manželka, on jí »jen« kryl záda a staral se, aby neměla problémy ani s pokladními, ani s ochrankou. A nutno přiznat, slavili úspěchy. Manželé Veselých část nákupu vždy zaplatili, ale co odnesli navíc, to po nejbližší inventuře zaplatili všichni zaměstnanci marketu. Ochranka se ani neodvážila zasahovat a zaměstnanci raději platili ztráty, než aby se seznámili s jeho pěstmi.

Úchvatné tygří zívnutí!

Zpočátku na ně párkrát zavolali Policii. Jenže policisté při pohledu na pana Veselého ztratili zájem objasnit ohlášený případ krádeže a odešli v míru se slovy: „Bez důkazů nemáme důvod k zásahu.“

Inu, i policajti jsou lidé! Chlubí se heslem »Pomáhat a chránit!«, ale ne tam, kde jde o hubu... V těchto případech platí spíš heslo o košili bližší než kabát¹². Srabi!

Katka přistála na tmavé cestě mezi marketem a bytem manželů Veselých. Sklapla »koště«, zastrčila je do bundy, přešla trochu dál do stínu a vyčkávala.

Nečekala dlouho. Za chvíli kráčel proti ní pan Veselý starší s chotí. Paní Veselá se prohýbala pod taškami, dnes měli »velký nákup«, i když »oficiálně« zaplatili jen jeden bochník chleba. Pan Veselý držel načatou láhev vodky, ze které už polovinu upil.

„Stůjte vy dva!“ vystoupila ze stínu odhodlaně Katka.

„Co je to za žábu?“ zasmál se pan Veselý.

„Nejsem žába, jsem tygřice!“ řekla Katka a proměnila se ve velkou sibiřskou tygřici. Postavila se jim v uličce napříč a její dva metry jim neponechaly možnost ji obejít. Chvíli se pásla na jejich zděšení, pak na oba vycenila ohromné zuby, načež se překulila na záda a změnila se zpátky v křehkou dívenku.

Jenže to už oba věděli, že to není obyčejná malá holčička.

„Radím vám, nedrážděte mě!“ řekla temně. „Myslíte si, že vám patří svět? Nebo aspoň město? Omyl! Má trpělivost s vámi právě končí. Buď začnete žít poctivě, nebo nebudete žít vůbec. Ujišťuji vás, že překousnu krk i medvědovi. Rozumíte?“

Pan Veselý, před nímž se třásli i policisté, se teď viditelně sám třásl před malou dívenkou.

„Ale jak to, že...“ vykoktala ze sebe paní Veselá.

„Jak to, že se umím změnit v tygřici?“ dokončila její otázku Káťa. „Prostě mám takové možnosti. Viděli jste mě dobře. Jsem zatím malá bosorka, ale malá neznamená slabá. Mohla bych vám předvést i sílu mých zubů, nebo vystrčit drápy, ale vy budete jistě rozumní, neboť bych to předvedla na vaší kůži, slabé jako papír. Nechtějte mě rozzlobit, toho byste litovali, i když jen krátce. Ne, nechci a nebudu vás trápit. Když vás zakousnu, bude to rychlé. Ale jestli chcete, aby i váš synek Jozef zůstal naživu, vysvětlete mu, že to platí i pro něho. Až ve škole znovu napadne nějakého spolužáka, seznámí se s mou horší podobou. Jakou? Tu jste právě viděli. A jestli mě příště potkáte jako tygřici, nezachrání vás nic na světě, to si pište!“

Vytáhla z bundičky půlmetrovou stříbrnou tyč, natáhla ji na dva metry, nasedla na ni a vznesla se do večerního šera. Jakmile se dostala z okruhu osvětleného pouliční lampou, zmizela jim.

Manželé Veselých vystartovali domů, jako kdyby jim za patami hořelo.

Netroufali si ani křičet.

Martin se ohlásil hned ráno.

„Katko, prosím tě, přines do školy skleněnou kouli! Ano, tu z »domu paní Nikové«! Potřebuji ji na jeden pokus!“

„Do školy?“ podivila se schválně hodně okázale. „Nepočká to až po škole?“

„Počkalo by, ale já k tomu potřebuji i pana Hillera!“ řekl Martin a telepaticky se od ní odtrhl.

Katka tedy přibalila do batůžku k učebnicím i skleněnou kouli. O té zatím nic nevěděli, jen tušili, že paní Niková ve svém domě neschovávala nic zbytečného. Takže se Martin něco nového dozvěděl a chce to vyzkoušet, tím lépe! Uvědomovala si, že teď bude nejspíš »jarlem« on. Doposud toho věděla nejvíc ona, teď se to právě změnilo. Ale jestli Martin něco vymyslel, bylo by pošetilé ho neposlechnout.

První hodinu se ani nemohla soustředit na výklad učitelky. Upřímně řečeno, nebavil ji. Proboha, dějepis! To, co jim paní Stehlíková právě vykládala jako bůhvíjakou novinku, Katka znala i s podrobnostmi, o jakých se učitelce ani nezdálo. Pokusila se o telepatický kontakt s Martinem, jenže pro něho byla přednášená látka nová a paní Stehlíková ji uměla podat, takže jí nepřítomně odvětil »o přestávce!« a zrušil telepatické spojení.

Katce nezbylo než přetrpět hodinu dějepisu. Ale místo aby sledovala výklad, opět se »ponořila« do své »vnitřní knihy«. Co o tomhle období říkají »Dějiny Knih a Kouzel«?

Náhle ji něco vytrhlo. Uvědomila si, že učitelka vyslovila její jméno. Zřejmě si všimla, že nedává pozor.

„Co nám Kateřina poví, co se událo na počátku sedmnáctého století?“ vyvolala ji v lavici, nejspíš aby pobavila třídu.

„Sedmnácté století?“ opakovala Katka. „Například v Indii byla roku šestnáct set založena Britská východní společnost, to byl prakticky začátek britské kolonizace Indie. V Japonsku byl 1603 po dlouholetých občanských nepokojích ustaven šógunát Tokugawa. 1607 porazilo holandské loďstvo španělské námořní síly u Gibraltaru, 1609 vydal Rudolf II. Majestát, 1616 doplul holandský mořeplavec Dirk Hartóg na pobřeží Žraločí zátoky v západní Austrálii, osmého listopadu 1620 byla bitva na Bílé Hoře, 1621 se na Staroměstském náměstí konala poprava českých pánů, 1625 založili Holanďané Nový Amsterodam, který se dnes jmenuje New York, 1633 odvolal Galileo před Inkvizicí své učení, roku 1641 dobyli Holanďané Malajsijské město Malaku a zůstali tam dalších dvě stě let, 1644 v Číně svrhli dynastii Ming, 1648 končí 30-letá válka Vestfálským mírem, 1649 byl popraven anglický král Karel I. Stuart a začala vláda Olivera Cromwella...“

„Dost, dost!“ zarazila ji učitelka. „Nemusíš si vymýšlet!“

„To si nevymýšlím, paní učitelko,“ odvětila Kateřina. „To jsou ověřená historická fakta. A to jsem nezmínila počátek vývozu otroků z Afriky do Ameriky, což je problém vlastně až do dneška! Já jen, že naše bitva na Bílé Hoře je na pozadí ostatních událostí nevýznamná, i když se smutnými následky pro Čechy.“

„A o tom právě vykládám, jenže ty nedáváš pozor!“ utřela ji učitelka. „Přitom je to pro nás Čechy velice významná doba!“

„O tom nepochybuji,“ ohradila se Katka. „Jenže to všechno jsou dávno známé skutečnosti. Pro mě je zajímavější rok šestnáct set třiapadesát, to zemřela paní Niková, a sedmnáct set sedmnáct, kdy zanikla říše Galadech. To se mě dotklo víc.“

„Myslím, že se Bílá Hora dotkla Čech podstatně víc než zánik nějaké africké říše, která se ani do dějepisu nedostala.“

„Říše Galadech nebyla v Africe, ale v Evropě,“ opravila ji Katka. „Pro nás má význam dodnes, i když se do dějin nedostala.“

„V Evropě?“ zarazila se učitelka. „Ale... v Evropě žádná říše Galadech není a nikdy nebyla!“

„Byla, jen se nedostala do kronik,“ řekla Katka. „Pojednává o ní jen Ambijanská kronika. Ta obsahuje prakticky všechno, co ostatní kroniky dohromady, a ještě spoustu událostí navíc. Jsou tam i zápisy z Atlantidy, o které se v Evropě ví jen co o ní zapsal starořecký Platón. A ten to znal jen z doslechu, z druhé ruky, dnes už tomu nikdo nevěří. A je to celosvětová škoda. Civilizace tam byla velice rozvinutá a pádem Atlantidy úplně zanikla.“

„Ambijanská kronika...“ zpozorněla učitelka. „O té jsem nikdy nic neslyšela. Co je to za kroniku?“

„No... taková kronika,“ zarazila se Katka. Uvědomila si, že tuhle kroniku učitelce půjčit nemůže. Ani její tištěnou verzi. Leda by z ní škrtla všechno o kouzlech, čaroříších a čarodějích, jenže kronika pojednává nejvíc právě o nich, takže by ty škrty značně zmenšily její rozsah.

„Z internetu,“ dodala proto v dobré víře, že se s tím učitelka spokojí a nebude po tom pátrat. A kdyby pátrala? Tak ji zkrátka nenajde. To neznamená, že taková kronika neexistuje, ale jen to, že ji učitelka nenašla. Vlastně to zahrála do autu. Stehlíková sice kroutila hlavou, ale pak prohlásila, že se po té divné kronice podívá. Tím to i Katka považovala za ukončené.

Není nad to vědět si rady!

O velké přestávce se chtěl Martin podívat s Katkou a Kryštofem za učitelem Hillerem. Našli ho jako obvykle ve fyzikálním kabinetu, kde je vlídně přijal a nabídl jim tři židličky.

„Tak co, čarodějníci?“ usmál se na ně.

„Jsme zase o něco dál, pane učiteli!“ řekl Martin.

„V čem a jak daleko?“ zajímal se pan Hiller.

„Nejprve díky za radu,“ řekl Martin. „Ta kniha »Základy kouzel« je opravdu důležitější, správně jste nám ji označil. Takže mě z ní můžete vyzkoušet. Všechno vím.“

„Snad nechceš tvrdit, že té matematice rozumíš!“ podivil se trochu podezřívavě učitel.

„Rozumím a navíc umím lumuximy ovládat,“ řekl Martin. „Mám už představu, co s tím půjde dělat. A chci vám teď ukázat, co umí naše skleněná koule. Katko, prosím, polož ji na podlahu!“

Katka byla na tento pokyn připravená. Rychle vybalila ze svého školního batůžku skleněnou kouli a položila ji na podlahu na kruhovou gumovou podložku, aby se samovolně neodkutálela.

V té chvíli se v místnosti objevil obrovský tygr. Ale nebyl to nikdo z čarodějného trojlístku, protože všichni tři seděli pořád na svých židlích a kromě Martina si tygra udiveně prohlíželi.

„Tak pane učiteli, tímto se potvrdila vaše hypotéza, že se dá takový tygr vytvořit pomocí holografické promítačky. Máme ji, jenže jsme o ní nevěděli. Dokáže vytvářet nádherné trojrozměrné obrázky. Mohl bych tady vyvolat i obrazy dinosaurů, například stegosaura, jenže by se sem nevešel. Leda zmenšený, ale to by působil spíš směšně než hrozivě. Doopravdy jsme takového viděli zatím jen já s Káťou, že, Kryštofe! Sám to, chudák, neviděl, ale potvrdí nám to.“

„Kryštof vám to potvrdí i když ho neviděl?“ divil se Hiller.

„Kryštof byl v té chvíli ten stegosaur, pane učiteli,“ vysvětlil mu to Martin. „Jenže jsme tam neměli zrcadlo.“

„Náhodou jsem se viděl!“ protestoval Kryštof. „Vždyť jsem dokázal otočit hlavu úplně dozadu. Akorát že byla tma.“

„Tak se mi zdá, že být vašimi rodiči je asi velká legrace!“ usmál se Hiller.

„Rodiče o tom pochopitelně ještě nevědí,“ ujistil ho Martin. „Něco vědí Katčini rodiče, ale také ne všechno. Ale mám pro vás jednu důležitou zprávu. Astronomické léto na severní polokouli začíná letním slunovratem kolem dvacátého června. Jak jistě víte, toho dne je nejdelší den a nejkratší noc, ale asi nevíte, že vás následujícího dne přijmeme mezi pážata, neboť je to konec jara.“

„Jůžišmarjá!“ vykřikla tlumeně Katka. „Vždyť to vím, ale úplně mi to vypadlo!“

„Kniha totiž, pane učiteli, zvysoka kašle na náš kalendář,“ řekl Martin. „Pro ni jsou limity den a noc, úplněk a novoluní a rok pro ni končí o letním slunovratu, když končí jaro. Dřív to lidé víc slavili, dnes slavíme pitomosti, které nemají s přirozeným časem nic společného. A letní slunovrat je významný předěl!“

„Takže nemusíme čekat ještě celý rok?“ zeptal se za učitele udiveně Kryštof, neboť mu to došlo jako poslednímu.

„Ty jsi přece také čekal na novoluní a ne na kalendářní konec měsíce!“ připomněl mu bratr Martin. „Jenže u tebe nastalo novoluní později než začátek kalendářního měsíce, pro nováčky je letní slunovrat významnější a důležitější než Vánoce, Silvestr a Nový rok dohromady, o pitomostech jako Halloween nemluvě. A naštěstí je i mnohem blíž.“

„No jo!“ došlo až teď Kryštofovi.

„A následující týden je novoluní,“ pokračoval Martin. „Po něm bude nejvhodnější doba k přijetí Kateřininých rodičů. Ve stejný den to nepůjde, ale můžeme je přijmout hned po sobě.“

„Čím dřív, tím líp!“ řekla Katka.

------------------------ Poznámky:

  12 Kdyby to nebylo podle skutečnosti, taky bych se vzpíral tomu uvěřit...

Errata:

19.07.2021 18:22