Osudové rozhodnutí

Po úžasném zážitku s dějinami se Katka nemohla dočkat setkání s kluky a později s učitelem Hillerem. Kluky zlákala, aby si také pořídili kopii »Dějin Knih a Kouzel«, ale varovala je před formátem »Borcuš«, smí se použít jen dvakrát v životě! Kluci sice váhali, pořídit si »Lexikon kouzel« přímo do hlavy vypadalo lákavě, ale nakonec poslechli varování. Bude lépe nechat si to v hlavě trochu uležet. Rozhodnout se přece mohou i později.

Ještě víc se však Katka těšila do školy na setkání s panem učitelem Hillerem. Ani rodičům takové podrobnosti nesvěřovala. Jen učitel Hiller byl pro ni ze všech dospělých největší autoritou, jen tomu by řekla všechno. A to se ví, litovala, že se »zasvěcení« letos už nedá opakovat.

Dnes však je učitel Hiller na žádnou hodinu neměl, takže si musela počkat až na poledne. Pak ale zamířila za ním rovnou do jeho kabinetu a když zjistila, že je kabinet zamčený, odvážila se až do sborovny. Učitel Hiller se po ní ohlédl jako ostatní učitelé, jenže všichni byli zaujati ředitelem, který s nimi cosi projednával.

„Máš něco důležitého, Kateřino?“ zeptala se jí Matinka.

„Mám, hlavně pro pana Hillera,“ odvětila Katka.

„Tak přijď za dvacet minut, mezitím stihneš oběd, ale teď neruš!“ vypoklonkovala ji Matinka ze dveří. Zřejmě projednávali něco důležitého a nezbylo jí nic jiného než poslechnout a jít na oběd. Jenže ve frontě na oběd se dozvěděla pravděpodobnou příčinu mimořádné učitelské porady.

Příčinou byl propadlík Jozef Veselý ze šesté třídy. Měl letos končit školu, protože propadl už víckrát. Byl na základní škole nejstarším žákem a často šikanoval spolužáky. Klidně si zapálil cigaretu ve třídě před učitelem, vyrušoval, výtky mu byly pro smích, neboť se přece »nechystal na vejšku«. Jeho prospěch tomu odpovídal, propadal ze všech hlavních předmětů, dobrý byl jen v tělocviku, ale i to jen protože byl starší než jeho spolužáci.

Teď se ale proslýchalo, že do školy přišel jeho otec a žádal revizi známky z chování. Pětky z předmětů by mu nevadily, ale ta »trojka z mravů« by prý synovi vadila. Neurvalce by nechtěli ani zedníci, kam chtěl dát otec Veselý syna do učení. Ale jak se říká, jablko nepadá daleko od stromu a otec, místo aby přišel za syna prosit, učitelům vyhrožoval. Prý si to může dovolit, na něho si ani policajti netroufnou. Při jeho sto třiceti kilogramech se dalo věřit, že někomu »rozbije ciferník«, jak vyhrožoval.

Katka byla skoro u okénka, když se k němu přihnal Jozef Veselý mladší a hrnul se přímo před ni.

„Fronta končí támhle!“ ukázala mu Katka.

„Tebe se budu ptát!“ zavrčel Veselý junior a odstrčil ji, až se zapotácela. Aby ne, byla mladší a navíc holka, silou se mu postavit nemohla a kouzly nesměla.

Katka ho tedy nechala předběhnout, ale když už s tácem odcházel od okénka, použila »kojmhu« a převrhla mu telekinezí na tácu misku s polévkou.

„Kdo to byl?“ vybuchl Jozef, neboť se domníval, že mu do tácu někdo strčil. Jenže dva metry kolem nikdo nebyl, všichni se mu klidili s cesty a neměl to na koho svalit, leda na sebe. Ztratil ovšem náladu a postavil tác trochu prudce na stůl, čímž dal Katce skvělou příležitost k dalšímu nenápadnému šťouchanci. Tentokrát mu na tácu poskočil talíř tak prudce, až se otočil dnem vzhůru. Knedlíky s omáčkou se smísily s rozlitou polévkou, jenže ani teď za to očividně nemohl nikdo jiný než on sám.

„Nemáš být tak hrrr!“ podotkla Katka k Veselému, když šla se svým tácem kolem něho. Jestli ale doufala, že jí to jako holce projde, tak ho ještě neznala.

„Ty se mi budeš smát?“ vyskočil Jozef, jako kdyby dosedl na nastražený napínáček. Vyskočil a odspodu nakopl Kateřinin tác, až se všechno jídlo vzneslo do výšky a Kateřině v rukou zůstal jen prázdný tác. Tak očividný faul už ale neušel pozornosti učitelky, která měla dozor v jídelně.

„Veselý! To je ti podobné!“ zavolala na něho. „Ani tě hanba nefackuje vytahovat se na slabší a ke všemu na holku?“

„Neměla se mi pošklebovat!“ hájil se delikvent.

„Nejenže se chováš jako hulvát, ale napadáš i spolužačku, která ti nic nedělala!“ řekla učitelka. „Jak může tvůj otecko chtít, aby ti konference zlepšila známku z chování? To by ses musel i ty snažit nedělat takové vylomeniny! Kateřino, dojdi si k okénku pro nové jídlo!“

Kuchařky všechno viděly a byly ochotné vydat Kateřině novou porci, každému bylo přece jasné, že to Jozef udělal úmyslně.

„Já chci taky!“ vybuchl Josef a hrnul se k okénku.

„Ty sis své jídlo převrhl sám!“ zarazila ho učitelka. „Nikdo ti to nezkazil. Ale Kateřině jsi to vykopl ty a úmyslně.“

„To říkáte vy! Pošlu sem tátu!“ odsekl Jozef. Drzosti měl víc než rozumu. Mezitím jedna z kuchařek vyběhla do jídelny s kbelíkem a koštětem uklidit rozmetané jídlo.

„Paní učitelko, já druhou porci nechci,“ řekla Kateřina. „Mám na tom svůj podíl viny. To zkažené jídlo si vyřídím s jeho tátou.“

Učitelka si myslela, že špatně slyší. Ale Kateřina už odcházela bez oběda z jídelny.

Šla vartovat před fyzikální kabinet.

„Tak pověz, co máš na srdíčku!“ uvítal Hiller Katku, když ji spatřil čekat před jeho kabinetem.

„Jak dopadla konference?“ reagovala Katka protiotázkou.

„To nebyla konference,“ opravil ji Hiller. „Jen porada, jak se máme zachovat v nenadálé situaci.“

„Žádná nenadálá situace nenastane,“ řekla Katka tiše. „Jestli myslíte pana Veselého...“

„Ty už o tom taky víš?“ podíval se na ni pobaveně.

„Vždyť si o tom štěbetá celá škola,“ řekla Katka. „Já si ale na pana Veselého večer dojdu a do školy vyhrožovat nepřijde.“

„Nedělej to!“ zvážněl učitel. „Veselý je bývalý boxer!“

„Tygřice nepotřebuje boxerskou přípravu,“ řekla Kateřina tiše.

„Dohodli jste se – i s námi učiteli – že nikomu neublížíte!“ napomenul ji Hiller.

„Neublížím mu,“ ujistila ho. „Ani drápy nevytáhnu! Jen se mu ukážu. Ale on si pak rozmyslí někomu vyhrožovat!“

„Bude z toho skandál!“ sýčkoval Hiller.

„Proč?“ pokrčila rameny. „Nikdo to neuvidí, jen já a on. On se o tom neodváží mluvit a kde není žalobce, není ani soudce...“

„Dělej jak myslíš, ale nelíbí se mi to,“ vrtěl hlavou Hiller.

„Ale to není důvod, proč jsem tady,“ řekla Katka ulehčeně, že má to nepříjemnější za sebou a může se konečně podělit se svými novými zkušenostmi. „Něco jsem zjistila a myslím si, že to pro nás bude velice důležité...“

A vysvětlila mu problémy s formátem »Borcuš«, který si člověk může zkusit jen dvakrát za život...

„Já už jedno použití mám,“ zakončila to. „Nechala jsem si do hlavy nalít »Dějiny Knih a Kouzel«. Musím potvrdit, nedá se to srovnávat s učebnicí. Vím teď prakticky všechno o veškerých lidských dějinách, nejen o dějinách Knih a kouzel. A nejspíš vás překvapí, co ta naše kouzla vlastně jsou. Já už to vím. Nejsme čarodějové a čarodějnice v tom smyslu, co se mezi lidmi traduje. Máme v hlavách telepatickou vysílačku ke spojení s terminály mimozemské civilizace »Ambíja«, které ty příkazy vyhodnocují a plní je pomocí uvolňování energie a vytváření hmoty. Síla není v nás, ale v »lumuximech«, robotické síti, která plní naše příkazy. Nevypadá to přirozeněji než jakási magie v nás samotných?“

„Vypadá, to rozhodně věrohodněji,“ přikývl pan Hiller. „Už jsem to také naťukl. Je to v těch dvou posledních knihách, ale pro jejich pochopení bych potřeboval nejméně dvě univerzity.“

„Nebudete je potřebovat,“ řekla Katka přesvědčivě. „Jestli si necháte tu knihu »nalít do hlavy«, budete jí rozumět. Je tam všechno potřebné, takže to pochopíte. Potíž je, že to člověk snese jen dvakrát za život. Kterou z těch dvou byste chtěl raději?“

„Nejlépe obě,“ řekl Hiller. „A jestli to člověk snese...“

„Když se rozhodnete pro ty dvě, nebudete už mít možnost osvojit si další. Knihy jsou čtyři, takže správná otázka zní, které dvě si odepřete?“

Učitel se opět na chvíli zamyslel.

„Nějak se mi to nezdá,“ zavrtěl hlavou. „Ty dvě obsahují hodně společné látky. Odhadl bych to na tři čtvrti úplně shodné vědy, zejména matematiky, fyziky, chemie a biologie. Proč by si měl někdo zaplácat paměť dvěma skoro shodnými knihami?“

Káťu to zarazilo, ale po chvilce se vzpamatovala.

„Vzpomněla jsem si na to,“ řekla. „Je o tom zmínka v knize »Dějiny Knih a Kouzel«. Ty dvě se zásadně nenalévají do stejné hlavy. Mezi nimi se člověk musí rozhodnout. A pak mu zbývá ještě jedna možnost, jedna ze dvou posledních knih.“

„Takže to vidíš jako tak, že si jeden člověk nechá do hlavy vložit příručku »Základy kouzel« a k ní třeba »Lexikon kouzel«, kdežto druhý si tam dá dát »Lexikon kouzel« a k němu »Příručku konstrukce kouzel«?“

„Ano, přesně tak to myslím,“ řekla Katka. „Já jsem začala »Dějinami Knih a Kouzel« a snesu už jen jednu. Když se někdo rozhodne pro »Základy kouzel«, druhý pro »Konstrukci kouzel«, pak dohromady umíme všechny knihy. Jeden člověk dnes beztak nemůže obsáhnout veškeré vědění lidstva. Poslední, o kom se to kdysi tvrdilo, měl být Leonardo da Vinci. Ale teď by mě zajímalo, co jste zatím zjistil o těch dvou? Co myslíte, kterou knihou bysme měli začít? »Základy« nebo »Konstrukce«? Čím se od sebe liší?“

Hiller se opět na chvilku zamyslel.

„Podle toho, kam až jsem se zatím dočetl, obsahuje kniha »Základy« informace o nějakém základním stroji... nebo strojích. Podle mě by měla být nutná k pochopení principů. »Konstrukce« naproti tomu popisuje praktické postupy tvorby nových kouzel.“

„Myslíte si tedy, že „Základy“ budou důležitější?“

„Zdá se mi to,“ řekl učitel. „Ale přiznám se, měl jsem zatím velké problémy aspoň vzdáleně pochopit, oč v těch knihách jde. Nechtěl bych podle takových skript dělat zkoušku.“

„A nebudete,“ řekla Katka. „Kdo se rozhodne pro některou z těch knih, ten je i pochopí. A stane se naším učitelem, čili »jarlem«. Mohla bych teď učit »Dějiny Knih a Kouzel« zájemce, kteří se rozhodnou pro jiné odbornosti. Ale nemohu je naučit to, co mám sama v hlavě. Jen přehled. Mám dojem, že naše skupinka bude potřebovat jen jednu odbornici na dějiny a to jsem já. Naopak se mi zdá, že si všichni necháme nalít do hlav »Lexikon«, kvůli přehledu o všech dostupných kouzlech.“

„To vypadá rozumně,“ přikývl Hiller.

„Díky, pane učiteli,“ řekla Katka. „Ani nevíte, jak mě mrzí, že ještě nejste »zasvěcený«. Bez telepatie je to všechno pro vás jen teorie bez možnosti praktického uplatnění. Na to si musíme ještě počkat. Utěšuji se tím, že už máte kus z toho roku za sebou.“

„Taky se už na to těším,“ řekl pan Hiller.

Cestou ze školy Katka telepaticky zavolala Martina.

„Martine, přijď ke mně! Teď hned, pokud můžeš!“

„Co se děje?“ zeptal se jí rovněž telepaticky.

„Neptej se a přijď!“ pobídla ho.

To způsobilo, že byl u ní jako na koni, přesněji řečeno, na svém teleskopickém »koštěti«. Zaklepal na okno, aby ho vpustila dovnitř, neobtěžoval se ani schody, ani zvoněním u dveří.

„Vo co de?“ zeptal se, jen co se postavil na nohy a sklapl teleskopické koště.

„Tady se posaď!“ přistrčila ho na okraj své postele. „Vezmi si Knihu a přede mnou vytvoř kopii »Příručky základů kouzel«.“

„Tu už mám,“ namítl.

„Neodmlouvej, dneska jsem tvůj »jarl«,“ usadila ho. „Jen si to zatím připrav!“

„No dobře,“ zabručel. „Můžu začít?“

„Teď tam doplň, že chceš formát »Borcuš«!“ poručila mu.

„Ten novej, co ještě neznáme?“ zpozorněl.

„Ten novej,“ ujistila ho. „Já už ho znám a povedu tě!“

Začal zadáním formátu, ale hned se zarazil.

„Hele, vyskočilo mi v hlavě, že to smím jen dvakrát...“

„Vím,“ uťala jeho námitku. „To je v pořádku, budeš to dělat jen dvakrát a tohle je poprvé. A nezdržuj!“

Dokončil zadání parametrů a opět se na ni tázavě podíval.

„A teď to spusť!“ poručila mu.

Byla už připravená na to, že kamarád ztratí vědomí. Byla ale pohotově a opatrně ho složila na svoji postel, aby si neublížil pádem na nějakou hranu nebo na něco tvrdého. Nohy mu zůstaly viset přes okraj postele na zem, ale detaily se nezdržovala. Věděla i to, že to potrvá přes hodinu a že mu musí občas změnit polohu těla a končetin, aby se nepřeležel jako ona. Starala se o něho celý čas jeho bezvládnosti. Trvalo to déle než hodinu, ale pochopila to jako přirozené – »Základy kouzel« obsahují obrovské množství vědy, především pekelně vysoké matematiky. Mohou tedy trvat déle než u ní, kdy šlo jen o dějepis.

Konečně se Martin pohnul a nepřítomně otevřel oči.

„Kátěnko!“ vydechl. „Co se to se mnou děje? Mám pocit, že se mi rozskočí hlava!“

„To nic, to přejde!“ uklidňovala ho. „Teď sám sobě poruč, že chceš »Atnetu, příručku Základů kouzel«!“

„Ježišikriste!“ vyjekl. „Kátěnko, Katuško, já to... vždyť já to teď všechno vím!“

„Tak tedy – vítej mezi námi »jarly«!“ řekla vážně Kateřina.

Errata:

19.07.2021 18:22