Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Odyssea Ambíjů

Ambíjové

Jak to tedy s dějinami knih a kouzel bylo?

Katka si umínila projít si to sama a pak to v kostce přednést klukům, až je zase uvidí. Zavřela oči a zvolila si: Začátek!

Dějiny knih a kouzel na Zemi začaly daleko ve vesmíru... Kniha začínala... na palubě veliké hvězdné lodi, jejíž posádka si dala za úkol roznášet po vesmíru vědu civilizace, nesoucí jméno »Ambíja« a přispět tak k rozvoji jiných, případně založit někde ve vesmíru kolonii na planetě bez vlastního rozumného života...

Pohled na posádku té lodi byl z dnešního pohledu poněkud směšný. Nebyli to totiž lidé, měli blíž k dinosaurům, i když ne k dravým teropodům, spíš k hadrosaurům »s kachním zobákem«. A tak jako člověk není na Zemi největším dravcem a vyhrával boj o život jen díky svému důvtipu, tak se nejspíš vyvinul rozum i u těchto dinosauroidů.

Jen jakoby mimochodem Katka objevila, kde se v seznamu »forem« vzal dávno vyhynulý stegosaurus. On totiž nepocházel ze Země, sauridé si ho vezli s sebou, i když jen ve »formě«, které se musel propůjčit život. Kdyby po tom lidé hodně pátrali, možná by časem objevili odlišnosti od pozemského života, jako naprosto neslučitelnou DNA, jenže k tomu by byl třeba důkladný, v dnešní době zcela nereálný vědecký přístup.

Hvězdná loď dávno před Zemí objevila jiný svět s vlastním životem, jenže byl příliš primitivní. Než by čekali miliony let, než se tamní život odváží opustit moře a oživit souše, raději tento svět opustili. Další objevený svět s vlastním životem už měl vyvinutý druh, obdařený rozumem – člověka Homo Sapiens. I když ještě příliš primitivní, než aby pochopil Ambíjskou vědu.

Hvězdná loď však dál letět nemohla. Před objevením Země utrpěla při srážce s kusem temné hmoty osudová poškození, větší část posádky zahynula a pro zbývající se tak stala Země poslední zastávkou jejich cesty.

Ambíjané po havárii shromáždili všechny samice v nejlépe pancéřované kapsli velínu a nedovolili jim přístup do nebezpečné zóny. Dost na tom, kolik jich už v troskách lodi zahynulo! Samci se snažili opravit poškozené, nestabilní měniče hmoty, jenže je už neustabilizovali. Nastal výbuch a z lodi zůstala jen pancéřovaná kapsle velínu s výhradně samičí osádkou.

Ambíjané sice zachránili svou čest, ale jejich sebeobětování vzalo zbytku posádky budoucnost.

Zbytek posádky – už jen Ambíjanky – objevily v nejbližší hvězdné soustavě planetu, která naštěstí nesla natolik rozvinutý život, že mohly hovořit o rozumu. Beztak jim nezbylo nic jiného než se zde usadit. Troska hvězdné lodě, pouhá kapsle s velínem a nouzovými obytnými prostorami, už nebyla schopná letu mezi hvězdami. Ambíjanky měly problém s ní vůbec doletět, dobrzdit mezihvězdnou rychlost a jakž takž v pořádku přistát. Naštěstí se jim to podařilo, i když očesaná hvězdná loď se už vlastní silou nikdy nikam nedostane.

Nejhorší katastrofou byla ztráta centrální knihovny hvězdné lodi. Malá příruční knihovna velínu obsahovala jen podmnožinu vědomostí Ambíjské kultury – i když proti úrovni civilizace, ke které se připojily, to byl pořád obrovský skok.

Bohužel jim s centrální knihovnou zmizely všechny kopie struktury osob. Samozřejmě si co nejdřív vytvořily nové, jenže tam mohly uložit jen samy sebe. Formy pro obnovu samců jim zoufale chyběly. A bez samců nemohly v novém světě založit plnohodnotnou kolonii. Mohly tu jen v poměrném bezpečí dožít.

Od přistání na Zemi začaly počítat nový čas – to je těch tři sta osmdesát osm tisíc pět set novoluní, neboť rozumně usoudily, že bude lépe respektovat místní přírodní časomíru, než se držet standardního Ambíjského času, který ve zdejší sluneční soustavě vyžadoval neustálé a vlastně zbytečné přepočítávání.

A tím se seznámily s lidmi Homo Sapiens. Je nutno přiznat, že první kontakty nebyly příliš přátelské. Lidé před dvaatřiceti tisíci lety měli blíž k opicím a neustále Ambíjankám kradli vše co neměly pevně přidělané. Co nemohli ukrást a s čím si nevěděli rady, to zničili – ta typicky opičí vlastnost ostatně zůstala lidem dodnes. Ambíjanky musely své věci hlídat a občas ty drzé opice klepnout přes prsty.

Jenže, málo platné, ty opice neměly v rozumu konkurenci a bylo jasné, že jim jednou bude patřit svět. A Ambíjanky věděly, že jejich pobyt v tomto světě bude časově omezený. Bez samců zde skutečně jen dožívaly. Nezůstala jim jiná možnost než svěřit své poselství a vědu své civilizace těm drzým opicím, které sice projevovaly značnou vynalézavost při zlodějnách, ale ještě téměř žádnou schopnost a zejména chuť přijmout Ambíjskou vědu.

Hlavně kvůli nim zvolily za časové období novoluní. Rok je v této hvězdné soustavě natolik nezřetelný, že vyžaduje příliš sofistikované pozorování a toho tehdejší opice nebyly schopné. Dost na tom, že dokázaly sledovat úplňky. Ambíjanky zapustily vrak své lodě hluboko pod zemský povrch. Nebyl to pro ně problém, prostě ho podhrabaly a když klesl hluboko pod úroveň okolní krajiny, zahrnuly ho, aby nebylo znát, kde se nachází. Správně usuzovaly, že úroveň zdejších opic Homo Sapiens poroste a nechtěly, aby při jejich vynalézavosti našly předčasně způsob, jak se dostat dovnitř. Dobře věděly, že když si ty opice s něčím nevědí rady, zničí to. Pokusily se raději zajistit všechno tak, aby vrak jejich lodě podlehl zapomnění. Na druhou stranu Ambíjankám nezbylo než svěřit poselství své civilizace právě těm opicím. Věděly, že jednou jejich úroveň stoupne. Proto ve světě rozmístily tisíce inteligentních kamenů, umožňujících vybraným jedincům spojení s »lumuximy«, měniči hmoty, ukrytými stejným způsobem jako vrak mezihvězdné lodě. K tomu účelu si vyvolily z lidstva menší část, v tehdejší době právě tu nejinteligentnější, a vybrané jedince upravily, aby mohli navazovat telepatické kontakty. Ambíjanky věděly, že se zdejší opice občas mezi sebou poperou a ve vzájemném zabíjení jsou vynalézavé jako u krádeží. Vybrané jedince rozmístily po světě, aby přežili místní katastrofy nebo vyvraždění neupravenými.

Vybraným jedincům pochopitelně nastaly zlaté časy. Jejich úkol byl poměrně snadný, přežít a předávat své vědomosti dalším generacím, dokud lidstvo nepochopí mimozemskou technologii jako celek. Ambíjanky věděly o závisti neupravených opic, proto své jedince vybavily jistou ochranou, aby jejich napadání bylo pro ostatní sebevražedné. Ale i pak dostali upravení příkaz skrývat se a nevystupovat veřejně.

Ano, tak vznikli čarodějové.

Ambíjanky pak žily na Zemi ještě dlouho. Pomáhaly lidem a vedly je, dokud na to měly vliv a sílu. Nebyly však nesmrtelné a když zdejší lunopočet ukázal sedmadvacet »adymy« od přistání vraku Ambíjské lodi, byl svět již bez mimozemských návštěvnic.

Bylo to před osmadvaceti tisíci lety, tedy přibližně v době, kdy vznikaly neolitické kresby v jeskyni Altamira ve Španělsku. To ještě lidstvo nebylo zralé pochopit vědu Ambíjů. A ještě hodně času uplyne, než se k tomu propracuje... Dějiny pokračovaly jen se zřetelem na vývoj druhu Homo Sapiens. Vrstvy času překryly potopení Atlantidy, vzestup a pád mocných lidských říší. Lidstvo se postupně vzmáhalo. Od primitivních nástrojů a používání ohně jen k úpravě pokrmů se pozvolna dostávalo dál.

Přišla doba kamenná a zdokonalování loveckých technik, pokusy o umění.

Doba bronzová, využití kovů.

Doba železná, expanze pokroku – a bohužel i zabíjení.

Wladyka od Zlatého Zvonu, který miloval kázání Jana Husa a představoval si, že snad už konečně přichází Zlatý věk lidstva – a jeho kruté zklamání, když v bitvě u Lipan padli dva jeho mladí známí, které chtěl již brzy zasvětit... a kterému se zdálo, že Zlatý věk od něho odvál vichr panské pýchy... Nenáviděl krále Jiřího z Poděbrad, pronásledujícího Jednotu bratrskou, ale nedočkal se jeho smrti a zemřel rok před ním...

Čarodějka Perchta z Pardubic se i s Lexikonem odstěhovala do podhůří, kde vybudovala podzemní sídlo – neboli »dům paní Nikové«, aby unikla soudu pro čarodějnictví, což se jí podařilo, dlouho ji pak nemohl nikdo najít a udat. V podzemním domě se jí však nelíbilo, cítila se tam jako ve vězení. Nakrátko svou naději upnula k císaři Rudolfu Druhému, než poznala, že tento panovník není schopný nic řešit a nakonec byla ráda, že se jí podařilo vrátit se do tajného podzemního sídla.

Následovala Třicetiletá válka a vyhynutí čarodějů v Evropě. Barbara Niková z posledních sil vepsala do »Leksikonu kauzel« varování pro nálezce nedat Knihu do rukou »lidem nehodným«, i když už neměla sílu ani vrátit se do své postele zemřít.

Tři sta let tam seděla, nikdo ji nenašel... a dějiny šly dál...

Věk páry a parních strojů.

Věk bilionů řízených explozí ve válcích spalovacích motorů a zlatý věk automobilů a letadel.

Věk turbín – a atomových explozí nad městy...

Novoluní pořadového čísla tři sta osmdesát osm tisíc čtyři sta devadesát devět, přivítání Kateřiny mezi čaroděje...

Jsme v současnosti. Chcete se vrátit k některým světovým událostem podrobně? Ano nebo ne?

Ne, bylo toho moc, pomyslela si Kateřina a otevřela oči.

Je v současnosti – ale co dál?

Errata:

19.07.2021 18:22