Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Neobvyklý kompas

Krátce po přijetí učitele Hillera mezi čaroděje následoval další významný mezník v životě školáků, totiž očekávaný konec školního roku a po něm vytoužené prázdniny.

Trojlístek čarodějů dopadl s vysvědčením nadobyčej dobře. Projevilo se, že kluci ovládali matematiku a navazující přírodní vědy lépe než učitelé a Katka zase neměla ve škole konkurenci na poli dějepisu a zeměpisu. Ovládala všechno, i to, co v učebnicích nebylo. Aby ne, když to znala z »Dějin Knih a Kouzel«, kde bylo všechno i o ztracené pevnině Atlantida.

Žákům nastaly prázdniny a rozprchli se ze školy do všech stran. Někteří se těšili, kam všude pojedou s rodiči na dovolenou, jiní se chystali navštívit příbuzné v Čechách. Jen rodiče trojlístku žádnou dovolenou neplánovali. Kateřinini žili v očekávání přijetí mezi čaroděje, proto neměli na banality spojené s dovolenou ani pomyšlení, rodiče Martina s Kryštofem se rozhodli, že ani letos nikam nepojedou. Nejezdili ani dřív a nechtělo se jim to měnit. Klukům to kupodivu nevadilo. Martin se uzavřel do ústraní, zatímco jeho bráška Kryštof teď navštěvoval učitele Hillera v jeho bytě.

Kterému žákovi se poštěstí vyučovat svého učitele?

A tak se trojlístek čarodějů k údivu svých rodičů celý první týden prázdnin vůbec nesešel...

Kateřině to nevadilo. Vlastně byla radši, když ji kluci nechali jednat podle jejího. Jenže když přijala mezi čaroděje své rodiče, potřebovala se o tu radost s někým rozdělit, ale zjistila, že kluci mají úplně jiné zájmy. Kryštof chodil nadšeně učit učitele a Martin se tak zahrabal do své Knihy, kde cosi zkoumal, že nejevil ochotu se od toho odtrhnout. I věda může být zajímavé dobrodružství!

Nakonec přece jen zvítězila a ukecala aspoň Martina, aby se odtrhl od Knihy a přišel k ní oslavovat. Kryštof to odmítl s tím, že se právě pokouší s Hillerem osvojit si »Lexikon«.

„Hiller má v sobě »Základy kouzel«!“ hlásil Kátě vítězně.

Základy kouzel! Tím ztratí Martin jedinečnost i monopol na zásahy do lumuximů, pomyslela si Katka. To se dalo čekat! Co si asi vybere za rok Matinka?

Nicméně Martin přišel podle dohody oknem, ale místo aby se s Katkou radoval nad dosaženými úspěchy, měl jiný zájem.

„Můžeš mi půjčit skleněnou kouli?“ zeptal se jí.

„Nač ji potřebuješ?“ podivila se.

„Na něco jsem přišel a potřebuji si to vyzkoušet,“ nechtěl jí hned prozradit oč jde. „Potřebuji k tomu ale kouli.“

Katka mu ji tedy přinesla, měla ji právě u sebe v prádelníku.

„A teď počkej, musím zadat pár příkazů!“ požádal ji.

Pak chvilku tiše seděl s nepřítomným pohledem, kterému se někdy výstižně říká »civět do blba«. Konečně se opět pohnul.

„Teď uvidíme, jestli jsem to udělal správně,“ prohlásil.

Uprostřed koule se objevila jasně svítící čára. Jeden její konec byl modrý, druhý jasně červený a barva plynule přecházela od jednoho konce k druhému.

„Mělo by to červeným koncem ukazovat přímý směr k naší Knize,“ řekl kamarádce. „A mám dojem, že to ukazuje správně.“

„To je hezké, ale k čemu to bude?“ zeptala se ho Katka.

„Nechápeš?“ podíval se na ni. „Víš, co to znamená?“

„Že koule ukazuje nějakou čárou na naši Knihu,“ opakovala po něm Katka. „To je sice hezké, ale co má být?“

„Takže nechápeš!“ řekl Martin. „Uvědom si, co by za takový kompas dali Viponové! Ukazuje to vždycky nejbližší Knihu, to je zrovna teď naše. Ale ukázalo by to naši Knihu i Viponům, kdyby jako já přišli na způsob, jak tuhle funkci odblokovat. Ona tam je, možná dokonce od začátku, ale někdo ji asi úmyslně vyřadil. Umím si docela dobře představit proč.“

„Ježkovy voči, máš pravdu!“ došlo Kátě. „A myslíš si, že to Viponové neumí?“

„Kdyby to uměli, nezdržovali by se s námi,“ odvětil Martin. „Prostě by přijeli, Knihu by vzali a odvezli. Stačilo by, aby k ní někoho zasvětili, ten by ji pak mohl odnést. Až by opustila území našeho »lumuximu«, zamkla by se a přišli bysme naráz o všechna kouzla. Chápeš už?“

„A tys to odblokoval?“ vyjekla Katka. „To by nás vydalo na milost a nemilost Viponům! Nemůžeš to raději zablokovat?“

„Jo, vydalo by nás to,“ souhlasil Martin. „Jenže Viponové to neumí. Jak říkám, kdyby to uměli, dávno by nám Knihu sebrali. Takže je možné, že to umím široko daleko jen já. A tahle koule je jediná, která ukazuje na nejbližší Knihu.“

„Ale proč?“ zlobila se Katka. „Zablokuj to!“

„Ani nápad!“ řekl Martin. „Možná, časem, ale teď je to naše trumfové eso! Byla by děsná blbost zahodit je!“

„K čemu ti to bude?“ dorážela na něho.

„Ukazuje to na nejbližší Knihu,“ opakoval. „Nerozhoduje, jestli je aktivní nebo ne. To znamená, že můžeme objevit všechny staré, zapomenuté Knihy, Kameny a Svitky. Stačí pohybovat se po Čechách a pozorovat kouli. Umíš si snad představit, co se dá dělat se zapomenutými, neaktivními Knihami a Kameny?“

„Ty nás přece poslouchat nebudou,“ odsekla Katka.

„Nás ne,“ souhlasil Martin. „Ale můžeme si vybrat, komu dáme přečíst aktivační text a koho tedy uděláme čarodějem.“

Katka zůstala na okamžik s otevřenou pusou. Došlo jí, co to znamená. Martin objevil bombu. Co by za to dali Viponové, kdyby o něčem takovém věděli! Zapomenuté Knihy, Kameny a Svitky Evropy mohou přece změnit rovnováhu magických sil v celém světě. A takových Knih a Kamenů je ve světě spousta, možná i většina. Kdo je získá, může se stát pánem světa!

A neměl by patřit ke Zlým...

„Poslyš, Marťo, tohle musí zůstat tajemstvím,“ řekla vážně a trochu zamračeně. „Dost na tom, že to víme my dva. Možná by to mohl vědět i Kryštof, nechceš přece něco tajit před bráchou, ale nikdo jiný! Rodiče, učitelé, ani Mankuzgó, i když se nám zatím zdají jako spojenci. Čím víc čarodějů by se to dozvědělo, tím víc by narůstalo nebezpečí, že to budou vědět i Viponové.“

„To mi bylo jasné hned,“ řekl Martin. „A dokonce bych to neříkal ani bráchovi. Ručit můžeme jen za sebe, za nikoho jiného. Ale to je jedna věc. Druhá věc je, že tajit to a nevyužít to by byla hloupost. Já si to představuji tak, že my dva budeme hledat další Knihy a současně i lidi, kteří si zaslouží stát se čaroději. Jde o to, aby se ta možnost nedostala lidem zlým. Paní Niková to marně nenapsala, Viponi jsou pro nás odstrašujícím příkladem.“

„Chceš vybírat, komu to máme nabízet?“

„Nesmíme to dát lidem zlým,“ opakoval. „A to se rozumí, my dva nemáme dost zkušeností a musíme se radit s lidmi jako je učitel Hiller nebo Matinka. Ale tajemství hledání Knih je až příliš závažné, než aby je znali všichni. Měli bychom je chránit jen my dva. Slibme si tady na tomto místě, že to nikomu neřekneme. Ani vlastním rodičům, ani Hillerovi, Matince, natož těm úplně cizím Mankuzgó. Slibuješ?“

„Počkej!“ ohradila se Katka. „Jedním dechem říkáš, že to tajemství máme držet, ale přitom se chceš radit se zkušenějšími. To mi nějak nejde dohromady.“

„Ale jde to dohromady, ne že ne,“ trval na svém Martin. „Radit se musíme ohledně lidí, kteří si zaslouží být čaroději. Těm to umožníme. Tajemství se bude týkat vyhledávání a uschovávání Knih. Představuji si to tak, že až najdeme Knihu a postaráme se o její dokonalou úschovu, použijeme ji pro »zasvěcení« nováčků a pak ji zas schováme. Dnes o »domu paní Nikové« víme jen my tři, ale tvoji rodiče a pan Hiller o něm nevědí. Možná tuší, že to nemůže být daleko, ale z toho nic víc neuhodnou.“

„To se ale moc neosvědčilo,“ podotkla Katka. „Pak se stalo, že zemřeli ti, kdo o Knize věděli, přestali přibývat další nováčci, až vymřeli všichni a Kniha se uzamkla.“

„To bychom neměli dopustit,“ souhlasil Martin.

„Jak to tedy uděláme?“ starala se Katka.

„Podle mě tak, jak říkám,“ trval na svém Martin. „Začneme hledat další Knihy, ale nikdo se nesmí dozvědět, jak to děláme. A když nějakou najdeme, změníme v čaroděje další lidi. Při jejich výběru se ovšem poradíme s těmi, komu důvěřujeme, ale ani jim neřekneme, jak jsme ke Knihám přišli a kde je máme uschované. Knihu potřebuješ jen pro krátkou chvilku »zasvěcení«, to jsou jen tři dny v roce, zbytek roku bude uschovaná. Podle mě je jedno, kdo Knihy schovává, ale čím méně lidí o nich ví, tím méně bude možností jejich prozrazení.“

„Dobře, s tím souhlasím,“ řekla Katka.

„Tak tedy slíbíš, že tohle tajemství nikomu neřekneme? Ani rodičům, Hillerovi, Matince, natož Mankuzgó. Slibuješ?“

„Tohle s klidným svědomím slibuji,“ řekla.

„Já to také slibuji,“ doplnil Martin. „Čím méně nás bude, tím lépe. Ale u čarodějů je to naopak. Čím nás bude víc, tím budeme silnější a nebudeme se muset bát Viponů.“

„Dobře, ruku na to!“ navrhla Katka.

„Ruku na to!“ podal ji Martin.

Společné tajemství Katku s Martinem sblížilo ještě víc. Martin by se nejraději ke Kateřině nastěhoval, ale to bohužel nešlo. Začali se však naprosto vážně chystat k hledání dalších Knih a Kamenů.

Výhodou bylo, že Kateřinini rodiče měli čas a navíc auto. Kateřině nedalo práci přemluvit je, aby si udělali pár výletů »po vlastech Českých« a vzali s sebou Martina. Martinovi rodiče budou jen rádi, že mají oba kluky z domu co nejdál. Od návštěvy chlapa, který se přímo v jejich bytě změnil v šelmu, si nebyli vlastními dětmi jistí. Kluci teď čarovali i před nimi a zajišťovali svými kouzly rodinné obědy i večeře. Proti tomu nic neměli, ale to ostatní jim připadalo nebezpečné.

Katka s Martinem zaujali zadní místa v autě a nechali rodičům volný výběr cíle. Potají si mezi sebou rozložili mapu a Martin na ní zkoušel zakreslit směr k nejbližší Knize. Podivný kompas zprvu ukazoval na »dům paní Nikové«, ale po necelých deseti kilometrech se svítící čára prudce otočila a mířila stranou. Martin našel na mapě místo, kudy právě jeli, a podle svítící střelky narýsoval čáru v tom směru. Trochu ho zklamalo, že čára nevedla k žádné větší vesnici, natož k městu, ale do lesů. Martin to však nezpochybňoval. Nemusí jít přece o Knihu, ale o Kámen, který může ležet kdekoliv. Jenže pak sebou světelná čára škubla, mířila zase jinam a Martin zanesl východisko i směr do mapy. Během dalších dvaceti kilometrů se ale směr změnil ještě dvakrát. Jednou mířila čára mimo, ale pak se stočila, až se proťala s první čárou.

„Úplně v lese!“ vzdychl si Martin.

„Tam bude nejspíš Kámen,“ hádala Katka.

„Koukám, že je v Čechách Knih víc než dost,“ řekl potichu Kátě. „Ale už bych rád nějakou viděl zblízka.“

„Dočkáš se, neboj!“ chlácholila ho.

Jenže rodiče usoudili, že bylo výletu dost a zabočili kolmo na dosavadní směr. Po několika kilometrech zabočili ještě jednou – a to už mířili domů.

„Dobrý,“ pochvaloval si Martin. „Dvě místa mám zaměřená ze dvou stran a k tomu směry na tři další. Je vidět, že v Čechách bylo čarodějů dost.“

„Uvidíme!“ odvětila optimisticky Katka.

Důvod k jejímu optimismu byl správný, protože již druhého dne se jí Martin pochlubil – druhou Knihou.

„Kdes ji vzal?“ rozzářila se, když jí Martin knihu donesl.

„Na průsečíku v tom lese,“ řekl Martin. „Zaletěl jsem si tam hned když jsme se vrátili, ještě než se setmělo. A měla jsi pravdu, byl to Kámen. Naštěstí umím převádět různé formy Zdroje mezi sebou. Převedl jsem si Kámen do formy Knihy a tu jsem odnesl.“

Měl s sebou mobil a mohl se tedy pochlubit fotkou kamene ve tvaru lidské postavy, stojící v hrozivě vyhlížejícím polomu.

„Když Kniha leží na přírodní skále, Kámen do ní vroste, ale dá se opět převést do formy Knihy a přenášet. Řekl bych, že toho můžeme využívat i my.“

Kámen stál uprostřed polomu...

Bylo to důležité, bylo to báječné. Ale Katka měla důležitější starost. Mohou nabídnout čarodějnictví dalším třem lidem!

Matinka nemusí čekat celý rok!

A čarodějů bude přibývat rychleji než čekali!

„Ty jsi zlatíčko, Martínku! Jsi náš Einstein!“ řekla a ze samého nadšení mu dala pusu na tvář.

Zrudl a rychle si tvář utřel.

„Kdybys neříkala!“ odmítl rychle tu chválu. „Spíš jsem měl nezaslouženou kliku.“

Ale nevypadal méně šťastný než ona...

Errata:

19.07.2021 18:22