Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Matinka

Získání druhé čarodějné knihy považovali všichni současní čarodějové v Čechách za přelomovou událost. A právem.

Katka se s Martinem dohodli, že o magikompasu, jak překřtili Martinův nový jev, neřeknou nikomu, dokonce ani Kryštofovi. A když, tak později. Museli však nějak vysvětlit nález druhé Knihy. Naštěstí to Katka vymyslela přijatelně. Navrhla historku, že při brouzdání internetem objevili seznam »podivných kamenů«, nacházejících se v Čechách. A když se tam Martin zaletěl podívat, na místě si vyzkoušel, jak Kámen přetvořit do Knihy, takže ji hned přinesl. A podobných Kamenů je v Čechách víc a stojí za to prověřit je.

Hiller i Kryštof to přijali, vypadalo to velice pravděpodobně. Tím pádem vyvstala otázka, komu nabídnou členství v »klubu čarodějů«. Původní plán počítal s Matinkou a s rodiči obou kluků, jenže když došlo na lámání chleba, ukázalo se, že to tak snadné nebude. Nebyl problém s Matinkou, ta byla jen ráda, že nemusí na »zasvěcení« čekat celý rok. Problémem se ukázali rodiče kluků. Když za nimi kluci přišli, že »nastal čas«, rodiče nabídku odmítli, prostě se toho zalekli. Marně je kluci přesvědčovali, že Kateřinini rodiče už čaroději jsou a pochvalují si to.

„Co s nimi máme dělat?“ přišli nakonec na radu za Kateřinou a za jejími rodiči.

„To se nedá lámat přes koleno,“ pokrčil rameny Kateřinin táta. „Když nechtějí, ať nechtějí. Nechtěl být čarodějem ředitel školy? Nabídněte mu to! A zájemců se jistě najde víc.“

Kluci to nakonec vzdali. Katka přinesla druhou Knihu do prázdné školy, neboť děti byly na prázdninách, a uspořádali ve sborovně »slavnost zasvěcení«. Mimo Hillera, Matinky a ředitele pozvali i učitelku Stehlíkovou, která také projevila zájem. Nová Kniha měla stejná omezení jako stará: v jeden den pouze jednoho novice, v jednom novoluní dva a v jednom »jaru« tři. Knihy jsou v tom bodě zřejmě zajedno. Bylo by ale vhodné, aby nováčkové viděli, do čeho jdou. Matinka si jako první se zájmem prohlížela své svítící ruce i jemně světélkující Knihu.

„Tak je to pravda,“ řekla. „Tohle nevypadá na podvod.“

Po obřadu Kateřina Knihu zmenšila a strčila do svého batůžku. Novicům, kteří ještě neměli »Lexikon« v hlavě, postačí papírová kopie a když se Hiller jen jako mimochodem zeptal, kam Knihu ukládají, dostal od Kateřiny stručnou odpověď.

„Knihy uschováváme na bezpečném místě. Čím méně lidí o nich ví, tím bude menší nebezpečí prozrazení. Proti drastickým metodám výslechů je jediná spolehlivá obrana – »nic nevědět«.“

Hiller to ihned pochopil a spokojil se s tím. Tyto důvody byly tak jasné a závažné, že je musel uznat každý. On sám ostatně Knihu nepotřeboval, měl »Lexikon« v hlavě.

Pak si ve sborovně uspořádali oslavnou hostinu, na které se všechny chody objevovaly »čarováním«. I Matinka si musela své jídlo »přičarovat«, aby si to vyzkoušela. Další adepti prozatím jen přihlíželi, jak se na stolech objevují jednotlivé talíře a poháry, tím víc je to navnadilo. Na dobré věci si lidé zvykají rychle a rádi.

Kryštofovi přibyl ve škole další žák, lépe řečeno žákyně. Kryštof byl jaksepatří pyšný, že učí dosavadní učitele, a přibral Matinku do »doučovacího kroužku kouzel«. Jen Hiller se podivil, proč se o Matinku nebude starat Kateřina, ale spokojil se s nic neříkajícím vysvětlením, že »má důležitější úkoly«.

Ano, někdy je lépe nevědět...

Od příštího novoluní bude tedy čarodějů v Čechách celkem devět. Tři děti, šest dospělých, z toho dva učitelé a dvě učitelky. Ale vzhledem k tomu, že Martin objevil způsob, jak hledat další zapomenuté Knihy a Kameny, dalo se očekávat, že čarodějů bude brzy ještě víc. Kolik? To záleží na tom, kolik v Čechách zůstalo »zamčených« Knih nebo Kamenů. Ale i kdyby jich bylo padesát, znamenalo by to sto padesát nových čarodějů každým rokem.

V Čechách zřejmě vzniká nová čaroříše...

Horší bylo, že se o přírůstcích čarodějů mimo spřátelených Mankuzgó zákonitě dozvědí i znepřátelení Viponové. A už by je mělo varovat, že se čtyři jejich příslušníci z Čech nevrátili. Snad jen Sazgipi sem mohla zabrousit aniž to někomu řekla. Další tři už tvořili organizované komando a když se ani oni nevrátili, je to pro Afro-indickou čaroříši jasná zpráva: nebudou to mít s novými čaroději v Čechách snadné. Martin už na »slavnosti zasvěcení« ve sborovně předvedl všem »mapu pohybu čarodějů v Evropě«. Ale tak jako oni mohli podrobně sledovat hemžení Viponů v severní části Afriky, mohli i Viponové sledovat Čechy. Čarodějové se zobrazovali jako malé zelené puntíky, ale při větším zvětšení mohli spočítat, kolik se jich kde právě nachází.

„Naší výhodou je,“ řekl Martin, když se všichni na ty zelené tečky vynadívali, „že Viponové nepoznají, kdo doopravdy jsme. Doufám, že se budou spíš domnívat, že nás sem přišlo chránit pár dospělých z Indicko-asijské čaroříše Mankuzgó. Mohlo by to být pro ně vysvětlení, proč neuspěla Sazgipi ani ti po ní. Nikdo přece neví, že tu byl Zulugach jen nakrátko a zase odletěl. Ochrana od čaroříše Mankuzgó by byla tvrdší oříšek než sedm vyjukaných nováčků, nemyslíte?“

„Myslíš, že je to odstraší?“ zeptala se ho Katka.

„Může je to odstrašit,“ pokrčil rameny Martin. „Mohlo by je to ale naopak vyprovokovat, aby sem příště poslali větší sílu. Jistě znáte úsloví: Když to nejde silou, půjde to větší silou...“

„Nehledě na to, že Viponové jsou jistě zkušení harcovníci, kdežto my jsme všichni pouhá »pážata«,“ povzdychl si Hiller.

„My tři už nejsme »pážata«,“ ohradil se Kryštof. „Říkáme si »jarlové« a není to pouhé chlubení.“

„Ano, chápu,“ řekl Hiller. „A i když sebekriticky uznávám, že i já patřím co do znalosti kouzlení k »pážatům«, nebrání mi to v kritickém pohledu na nás. Jen si to porovnejte! Je nás jen sedm, kouzla známe v nejlepším případě pár měsíců, v nejhorším pár dní, proti nám stojí tisíce zkušených čarodějů, kteří se zabývají kouzly celý život, nevyhýbají se konfliktům se stejně pokročilými čaroříšemi, dokonce je sami vyhledávají... a když si troufnou na Čínu, proč ne i na nás? S námi by jistě měli méně práce.“

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ řekl Martin sebevědomě. „Tři takoví »zkušení čarodějové, kteří se zabývají kouzly celý život«, nás nedávno napadli a jak dopadli? Pravda, naletěli do pasti, naše »zrcadlo« je zaskočilo, ale jakou zprávu o tom podali ostatním? Jen to, že se nevrátili. To je zpráva, která neříká nic víc než že nejsme snadnou kořistí, ať už nás chrání Mankuzgové, nebo něco jiného. Jistěže je to pro ně důrazné varování, aby se na nás lépe připravili, jenže – nevědí na co se mají připravit! A to je zatím náš největší triumf. Respekt z »neznáma« je teď na naší straně.“

„Neměli bychom je ale podceňovat,“ trval na svém učitel.

„Nebudeme,“ souhlasil Martin. „Měli bychom si na ně dávat větší pozor.“

„Mohli bysme zorganizovat trvalé hlídání našeho území,“ napadlo Káťu. „Něco jako službu u mapy. Ale nevím, kdo by měl hlídat v noci. Mě naši večer zaženou do postele. Za trest by se měli přes noc střídat u mapy.“

„To nebude tak snadné,“ řekl Martin. „Tahle mapa patří mezi privilegované funkce. V současné době ji zvládnu já a pan učitel, ale na nepřetržité hlídání to nestačí. Můžeme ji tady nechat běžet třeba nepřetržitě, ale pak nemůžeme používat jiné funkce. A já si myslím, že je třeba, abychom se s panem učitelem více věnovali zkoumání »Základů lumuximů«. Myslím si, že naše nové kouzlo »zrcadlo« bylo užitečnější než trvalé hlídání okolí.“

„Kdyby se ti povedlo, jak jsi sliboval, umožnit používat tu mapu i nám »neprivilegovaným«, mohli jsme si už teď rozdělovat úkoly,“ vyčetl bráchovi Kryštof.

„Tak za prvé, nic jsem nesliboval,“ ohradil se Martin. „Mohl jsem nanejvýš slíbit, že se po tom podívám, ale ne, že se mi to povede. Nemůžu přece slibovat, když si nejsem jistý. Podívám se po tom, ale potřebuju na to čas. A navíc, bylo by dobré podívat se po dalších Knihách. Řekl bych, že jich je v Čechách dost. Tímto dávám na vědomí, že je třeba poohlédnout se po dalších možných pážatech. A bylo by vhodné, kdyby bydleli dál od našeho města.“

„Proč?“ pozastavila se nad tím Matinka.

„Protože jsme zatím příliš soustředění na jednom místě,“ řekl Martin. „Uvědomte si, že našimi protivníky jsou Viponové, skuteční vládci světa, kteří mají – jistěže prostřednictvím svých lidí – všechnu světovou moc. Nečinilo by jim problém shodit na naše město atomovou bombu a vyhladit nás jediným úderem.“

„To by si snad nedovolili!“ protestoval Hiller.

„Chcete snad tvrdit, že by jim to svědomí nedovolovalo?“ podíval se na něho útrpně Martin.

„Svědomí by jim v tom asi nezabránilo,“ řekl Hiller, „ale světové veřejné mínění by to jen tak neuneslo.“

„Viponové by to mohli světu předhodit jen jako nešťastnou náhodu,“ řekl Martin. „Americké letadlo s atomovou bombou při »běžném cvičném letu« vybočí z kursu a bomba se »nešťastnou náhodou« uvolní přímo nad naším městem... Američané se jistě omluví, budou pokrytecky litovat nevinných obětí, ale zdůrazní, že ta bomba naštěstí nespadla na Prahu nebo nějaké velké město, jen na bezvýznamné, ve světě neznámé městečko. Pozůstalým nabídnou odškodnění a zametou to pod koberec.“

„To si ale představuješ jako ten pověstný Hurvínek válku!“ zasmál se učitel Hiller. „Víš, co by to bylo za celosvětový šok?“

„Šok? Po posledních válkách Američanů?“ pokrčil rameny Martin. „A nemuseli by použít ani atomovou bombu. Sedmitunová »sekačka kopretin« dokáže totéž. Jedna bomba – zničené město.“

„Použití »sekačky kopretin« bych se obával víc,“ připustil učitel Hiller. „Na ty si už lidé zvykli a nejsou ani radioaktivní.“

„Nedivil bych se ani atomovce,“ řekl Martin. „Uvědomte si, jak různě to vypadá z pohledu Viponů a z pohledu světa. Spadla bomba, město zmizelo s povrchu Země. Politováníhodná nehoda, to se stává. Atomových bomb už z letadel vypadlo víc, jen zatím žádná nevybuchla – no tak by tahle byla první. Odneslo to menší, bezvýznamné městečko, no zaplaťpámbu, že nespadla na Prahu, Brno, nebo na Plzeň! Američanům už se to nikdy víc nestane, teď si budou dávat pozor... kdyby jim těch bomb už neupadlo víc, dalo by se tomu i věřit... A teď z pohledu Viponů: když se kácí les, lítají třísky, nepříjemní konkurenti jsou na popel a pár tisíc »vedlejších obětí« si svět ani moc nevšiml...“

„Takže myslíš, že by stálo za pokus vytvořit nějakou naši »pobočku« třeba v Praze?“ zeptala se Matinka.

„Jistě,“ přikývl Martin. „Už protože Praha je příliš důležité a velké město, než aby to u světového veřejného mínění prošlo.“

„Pár dobrých lidí by se jistě našlo,“ řekla Matinka. „Spíš je otázka, kde pro ně sehnat »zasvěcení«, když jsou Knihy ochotné přibrat jen tři nováčky ročně?“

„Nechte to na nás, paní učitelko!“ řekla Katka. „Objevili jsme v historii Čech zmínky o »posvátných kamenech«. A hned první z nich byla vlastně přeměněná Kniha, díky tomu jste dneska čarodějka jako my. Těch Knih je v Čechách víc. Když najdeme polovinu z nich, nebudeme vědět, komu to ještě nabídnout.“

„Kde jste ale na to narazili?“ zajímala se učitelka dějepisu Stehlíková. „Tohle přece v učebnicích není!“

„Paní učitelko, až vás seznámíme s Knihou »Dějiny Knih a Kouzel«, pochopíte mnohem víc,“ řekla Katka. „V té knize je i popis společenského života v Atlantidě až do jejího zániku...“

„Věděl bych, jak na to,“ přihlásil se trochu nesměle Kryštof. „Ale to bys musela zařídit ty,“ obrátil se na Katku.

„Sem s tím!“ vyzvala ho Katka. „Ale proč já?“

„Mohla bys poprosit o nepřetržité sledování našeho území Zulugacha. Mankuzgó mají jistě odborníků víc a nedělalo by jim takový problém pár jich na to zaměřit, než se trochu rozrosteme. Jistě by nás rádi varovali před další takovou návštěvou.“

„A víš, že je to príma nápad?“ rozzářila se Katka. „Ještě že mám dálkovou telepatii... na chvilku mě omluvte, jdu telepatit!“

Otočila se obličejem ke stěně, aby ji nic nerušilo, a strnula. Až po několika minutách, kdy se nikdo neodvážil ani špitnout, se zase obrátila k ostatním.

„Můžeme to pustit z hlavy,“ řekla. „Mankuzgó nás sledují od návštěvy těch tří falešných policistů. Zulugach se mě jen ptal, odkud jsme vzali další Knihu – věděl přece, že ta první už své počty vyčerpala. Řekla jsem mu, že jsme objevili zapomenutý »posvátný kámen« a změnili jsme si ho na Knihu. Poděkoval za vysvětlení a pochválil nás, že jsme si toho Kamene všimli. Řekla jsem mu, že v Čechách je více pověstí o tajemných Kamenech a když po nich půjdeme, možná objevíme další. No a kdyby se k nám blížila další nezvaná návštěva, varují nás.“

„No vida,“ řekl Hiller. „Takže se můžeme my dva věnovat Základům kouzel...“

„Máš u mě červenou čárku za nápad!“ řekl Martin Kryštofovi.

„Díky, brácho!“ řekl Kryštof.

Po zasvěcení Matinky následovalo zasvěcení ředitele školy. Jen učitelka Stehlíková si musela počkat na nejbližší novoluní.

Jenže to už si čarodějové rozdělili úkoly jinak. Kluci Martin s Kryštofem se dali na spolupráci. Kryštof si umínil, že už je načase, aby uplatnil svou Knihu v praktickém životě. A s pomocí bratra se mu to podařilo, výsledkem mohl být opravdu spokojený. Podařilo se mu sestavit kouzlo, které umožňovalo požádat i pážatům o mapu, kterou dosud mohli mít jen privilegovaní – Martin a učitel Hiller. Chtělo to menší úpravu, požádání o krátkodobé udělení privilegií. Mohl to použít jen konstruktér kouzel, protože doba přidělených privilegií nebyla delší než čtvrt vteřiny a pro běžné čaroděje byla bezcenná. Jenže když v tom zlomku vteřiny navazovalo kouzlo vyvolání privilegované mapy, ta se objevila a udržela se i když privilegia skončila. Vyslovit se to tak rychle nedalo, ani v telepatii by to nešlo, ale pro »Konstruktéra kouzel« byla maličkost navázat dvě kouzla do jednoho. Kryštof to nazval »iksbonzák«. Připomínalo mu to používání »sledovacích kamer« a ten začátek na »iks-« tam byl jen proto, aby se to nespletlo s obyčejnou nadávkou.

Mohli by teď někoho pověřit sledováním okolí, aby je opět nepřekvapili Viponi, ale odložili to na dobu, až jich bude víc. Zatím se spolehli na Mankuzgó.

Katka vytvořila novou »pracovní dvojici« s Matinkou.

Potřebovala totiž někoho, kdo by ji vozil po Čechách sem tam a nedivil se, když sleduje barevnou »střelku« magikompasu. Rodiče k tomu mohla využít jen o víkendech, protože chodili do práce a na výlety autem neměli čas. Matinka jako učitelka měla o prázdninách času víc a ovšemže ji to ježdění zajímalo. Katka ji po krátkém váhání zasvětila do tajemství, že jim skleněná koule ukazuje směr k nejbližší Knize nebo Kameni, což vymyslel Martin a nejspíš nikdo jiný na světě. Musely sice jezdit křížem krážem po Čechách, ale protože si uměly podle potřeby vyčarovat benzín i jídlo, nebyly ty výlety drahé, jako kdyby to musely platit. Katka se vybavila desítkami map, vytištěných počítačem. Ani ona neplatila papír do tiskárny ani toner, proto si to mohla dovolit.

Samotné ježdění ale nebylo nic proti tomu, když nalezený Kámen nebo Knihu našly.

Jednodušší to bylo u Kamenů, volně pohozených v přírodě, obvykle v lese. Matinka pak zastavila na kraji lesa, Katka nasedla na své teleskopické »koště« a za chvilku už se vracela s Knihou ve svém batůžku. Koule ji vedla neomylně, takže v lese nemohla zabloudit, letěla nad korunami stromů a nezajímaly ji přírodní překážky dole na zemi. Přeměnit Kámen v Knihu i se zmenšením bylo dílo okamžiku a vrátit se k autu též nebyl problém.

Problém nastal, když je svítící paprsek v kouli přivedl do města, kde Knihu našli v některém domě. Často je »magikompas« dovedl ke šlechtickému zámku, ke kostelu nebo k synagoze.

Zdánlivě to byla maličkost. Pořídit kopii Knihy, identickou, ale nekouzelnou, zmenšit originál a zmizet. Jenže dostat se až ke Knize problém byl. Šlo přece o vzácné a zamykané starožitnosti, mnohde považované i za náboženské cennosti. Pro většinu lidí, kteří nemají pravomoci Policie, není jednoduché proniknout bez souhlasu majitele do zamčeného domu nebo uzamčené synagogy, jenže čaroděje žádné dveře nezastaví. Katka si dobře pamatovala, jak ji Zulugach protáhl pomocí kouzla »platgaico« skrz dveře do bytu rodičů Martina a Kryštofa a kdo ví, co hledá, ten to v »Lexikonu« najde. Nevadily jí sledovací kamery, které některé vzácné kusy šlechtických sbírek střežily. Dříve než prošla zamčenými dveřmi, použila neviditelnost, aby zbytečně nebudila pozornost kamer.

Vzácné knihy odnášela bez výčitek svědomí. Zanechávala přece na jejich místě rovnocenné náhrady – i když bez magických vlastností, které lidé beztak nemohli ocenit, natož využít.

Během prázdnin tak s učitelkou Matinkou donesly do školy celkem dvaačtyřicet nových Knih. Čarodějné Bratrstvo se mohlo rozšiřovat rychleji než těsto s droždím kyne. Do popředí se vrátila otázka: jak znemožnit přístup ke Knihám Zlým lidem.

Protože – i těch bude v Čechách hodně...

Při jednom z mnoha »výletů«, když Katka přinesla do auta další svitek tóry, Matinku napadlo, jak je možné, že Svitky od Třicetileté války nevytvořily žádného jiného čaroděje, než trojici dětí? Nábožensky založení lidé je přece poměrně často rozebírají, čtou a vykládají. Přinejmenším od náboženských knih a svitků by měly být Čechy plné čarodějů!

„To máte tak, paní učitelko,“ vysvětlovala jí Katka. „Knihy a Svitky se dají upravit, aby klíčové texty v nich nebyly čitelné. Už dřív se stávalo, že se Kniha nebo Svitek dostaly do rukou lidí Zlých. Války na Zemi byly, jsou a nejspíš ještě budou. U Kamenů je to jednodušší, na těch se »zasvěcovací text« objeví jen krátce na požadavek čaroděje, aby se dal přečíst zasvěcovanou osobou. Potom se sám zneviditelní. U Knih a Svitků text sám nezmizí, ale čaroděj může o zmizení požádat. Stačí pronést nad Knihou nebo nad Svitkem příkaz »čomlyc«. U Knihy se tím skryje jen obsah právě otevřené stránky, naše první Kniha tak měla skryté popisky nebezpečných kouzel. U Svitků se skryje právě odkrytý text. Je to poměrně snadné, ale pro lidi bez telepatie nepřekonatelné.“

„A jak se to odkryje?“ zeptala se Matinka.

„Opačný příkaz je »tičomlyc«,“ řekla Katka. „My jsme ho zpočátku neznali, takže nám něco zůstalo dlouho skryté, ale bylo to asi správné, některá kouzla jsou pro začátečníky nevhodná.“

„Myslíš – nevhodná i pro mě?“ Matinka se s úsměvem ohlédla dozadu na svou pasažérku. Byl to trochu paradox. Katka neseděla vedle řidiče, ale vezla se vzadu. Přitom to byla ona, kdo řidičku navigovala pomocí skleněné koule s »magikompasem«, ona podnikala výlety do uzamčených budov a místností, zatímco Matinka na ni trpělivě čekala v autě. Podle čarodějných pravidel však byla učitelka pouhé »páže«, kdežto Katka »jarl«, i když dobře věděla, že její nadřazenost nevydrží dlouho. Učitelé se učili rychle a brzy se budou moci i oni považovat za »jarly«.

Dvě kouzelné Knihy - a všem na očích! To byl úlovek!

Někde měla Katka doslova žně. Jednou narazila na sklípek, v jehož zdi byly zazděné hned dva »posvátné kameny«, aniž by majitel sklípku věděl, jaké poklady tady vlastně má. Katka odsud odcházela hned se dvěma Knihami, po nichž ve zdi sklípku zůstaly jen napodobeniny. Na první pohled se tedy nic nezměnilo, ale pro Katku to byl kapitální úlovek. A dvaačtyřicet nových Knih znamená nevídaný rozmach čarodějů v Čechách. I ostatní dospělí čarodějové dostali za úkol uvažovat, koho ze svých příbuzných a známých osloví. Z nepoměru mezi obyvateli Evropy k množství knih a jejich omezením vyplývalo, že být čarodějem bude vždy výjimkou. A z odstrašujícího příkladu americké Severoindiánské čaroříše Keoguas vyplývalo, že noví čarodějové Evropy musí od začátku držet spolu a nesmí se nechat od vetřelců z Afriky okrást o své zdroje.

„Necháme je na pokoji, když oni nechají na pokoji nás,“ řekl to za všechny učitel Hiller. „Ale ustupovat jim nebudeme.“

Řekl to vlastně za všechny...

Učitel Hiller jako první pozval do městečka bratrance, aby ho seznámil, jak mu tvrdil do telefonu, s »něčím nejúžasnějším, co si umíš představit«. Očekával, že bratranec té nabídce neodolá a současně se za něho zaručil. Tvrdil, že Honza určitě nepatří mezi lidi »zlé a nehodné«.

Geolog Jan Hiller bydlel v Praze, čímž se okruh čarodějů rozšíří i do větších měst. Bude to první vlaštovka – »externí čaroděj«. Ale následovat ho budou další.

Katka se na geologa těšila nejvíc. Právě geolog jí totiž mohl pomoci s problémem, který ji už nějakou dobu zaměstnával. Teď se sice věnovala shromažďování Knih, ale souběžně s tím už ji trápilo, kde je budou skladovat. V »Domě paní Nikové« bylo už Knihami přeplněno a nebylo jistě správné skladovat ty vzácnosti na jednom místě. Katka uvažovala, kde by bylo nejlépe založit další skladiště. Nejen pro Knihy, ale aby bylo použitelné i jako ubytování, kdyby se čarodějové dostali do skutečných potíží.

Zatím jim stačil »Dům paní Nikové«.

Ale bylo to opravdu nouzové řešení.

Errata:

19.07.2021 18:22