Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Žulová pevnost

Geolog Jan Hiller přijel do městečka jakoby na návštěvu bratrance, ale zdržel se tu trochu déle. Učitel Hiller ho seznámil s partou zdejších čarodějů. Pro bratránka bylo překvapení, když zjistil, že nejde o iluzionisty ani amatérské pouťové kouzelníky, ale partu lidí, která skutečně ovládá kouzla. Učitel Hiller to hned zpočátku zmírnil vysvětlením, že jde o mimozemské technologie, jenže tak dokonalé, že se od černé magie skoro nedají odlišit.

Jana Hillera opravdu překvapilo, že »zasvěcovací obřad« vedla školačka. Přinesla kapesní knížku, kterou před ním zvětšila do podoby úctyhodného manuskriptu, po obřadu ji opět zmenšila a schovala do batůžku. Ještě víc se divil, když ho po následujících gratulacích požádala o spolupráci s takovou samozřejmostí, jako kdyby se kamarádili odjakživa. Mrkl na bratránka, ale učitel mu jen přikývl.

„Katka je náš nejstarší »jarl«, což je ve zdejším názvosloví něco jako univerzitní profesor,“ povzbudil bratránka.

»Nejstarší univerzitní profesorka« Kateřina sice vypadala jako školačka ze základní školy, ale bratránek Jan to překousl. Tady se nesměl divit ničemu, jinak by z údivu nevyšel. Kateřina byla ze všech čarodějů nejmladší – oba kluci byli o půl roku starší – ale čarodějkou byla první a »jarlem« vlastně také.

Trochu ho pak překvapilo, jaký úkol na něho ta malá holka klade. Měl vytypovat kopec v Čechách, jehož základem je nějaká pevná skála, nejlépe čedič nebo žula, kde ale nehrozí, že by se tu v brzké nebo i vzdálenější době chystalo založení kamenolomu.

„Musí to být hodně spolehlivé,“ požadovala. „Žádný měkký kámen, jako vápenec, do kterého voda dělá jeskyně jako do sýru ementálu. Potřebujeme něco, co opravdu hodně vydrží.“

„K čemu to má být?“ zajímal se Jan.

„Potřebujeme nedobytné skladiště,“ řekla Katka. „Jedno tu máme nedaleko, je bezvadné, ale už trochu přeplněné.“

„Na co skladiště?“ usmál se. „Máš požadavky, jako kdybys chtěla někde postavit úložiště jaderných odpadů.“

„Jo, něco takového,“ rozzářila se. „Aby to zkrátka vydrželo aspoň tolik, co Cheopsova pyramida v Egyptě.“

„Doufám, že tam nechceš skladovat atomový odpad?“ řekl s úsměvem.

„Žádný odpad!“ urazila se. „Cennosti! Mají větší cenu než tuna zlatých cihel. Nemůžeme si dovolit svěřit je do bankovních trezorů, banky by nám je mohly zpronevěřit, ale musíme najít tak spolehlivé a nedobytné místo, jako jsou trezory největších bank. A hlavně, nesmí se o tom místě dozvědět nikdo z lidí, to je zcela nutná podmínka.“

„A safra!“ zamyslel se Jan. „Říkáš – žula nebo čedič? To je v Čechách na více místech. Potřebuješ, aby k tomu byl přístup, ale aby nehrozilo, že tam někdo začne těžit kámen. To už je horší, protože když někde najdeš přístupnou a obnaženou žulu, tak to podnikavce přímo láká. Leda by to bylo tak malé ložisko, aby to nestálo za námahu s otevíráním lomu. Anebo, což by bylo ještě lepší, najít skálu, kde se lom prostě zakládat nedá. Například když na ní stojí nějaká památka, nejlépe středověký hrad. I když ani to není úplně bezpečné, například pod hradem na Kunětické hoře byl kamenolom, až to hrad málem nevydržel. Zastavili tam těžbu opravdu na poslední chvíli.“

„No, něco takového,“ řekla Katka.

„Jenže – umíš si vůbec představit, jakou práci dá vrtat do té žuly chodbu? To by chtělo stroj, jenže ten zase neujde pozornosti lidí v okolí,“ přemýšlel pan Jan nahlas.

„Ještě si neumíte představit naše možnosti, že?“ usmála se na něho Katka. „No což, uvidíte! Najděte mi nějaké vhodné místo a můžeme se tam vypravit spolu.“

„Podívám se po něčem takovém,“ slíbil.

Na výlet se vypravili autem učitele Hillera. Vpředu seděli oba bratranci Hillerové, za nimi Katka s Martinem, kteří opatrovali dvě vzácné Knihy, v současné době zmenšené a uložené v Katčině batůžku. Řídil pan Jan Hiller a kupodivu nejeli dlouho, sotva třicet kilometrů. Zastavili na polní cestě před nepříliš vysokou skálou, ale Katka na první pohled poznala, že pan Jan o těchto věcech něco ví. Skála před nimi byla pevná, žulová stěna, zčásti překrytá hlínou, takže na ní nahoře rostl smrkový les.

Zastavili, Katka se postavila čelem ke skále a vytáhla svou hůlku »kérto«. A v té chvíli oba bratranci vydechli úžasem, jen Martin už něco takového viděl, když Katka maskovala vchod do »Domu paní Nikové«. Hůlka zazářila měkkým zelenavým svitem a skála se před ní vypařovala jako pěnový polystyren, do něhož se zakousne plamen autogenu. Díra se rychle prohlubovala a Katka do ní postupovala krok za krokem. Brzy v ní zmizela a všichni tři chlapi, i když o Martinovi to bylo ještě dost nadnesené, ji pomalu následovali.

„Dělej za mnou svítidla,“ požádala Katka Martina, když délka chodby dosáhla zhruba patnácti metrů a vpředu byla tma. Ne pro Katku, ta si svítila hůlkou, ale její doprovod šel ve tmě.

„Ne od kraje, nevracej se!“ dodala, když se Martin otočil.

„Stačí tady?“ zeptal se nejistě.

„Samozřejmě,“ přikývla. „Začátek chodby ještě změníme, musíme to pořádně zamaskovat.“

„Nestačilo by to už?“ zeptal se Martin po chvíli.

„Taky si to myslím,“ řekla Katka. Zastavila postup do nitra skály, chodbu zalomila do strany a pokračovala ještě asi pět metrů než byla s výsledkem spokojená. Až pak začala chodbu rozšiřovat do všech stran, takže zakrátko stáli v podobné jeskyni, jakou byl »dům paní Nikové«. Jen s tím rozdílem, že sem nevedly schody, ale vodorovná chodba.

„U Nikové vedly do komnaty schody, aby ji nevyplavila rozvodněná řeka,“ obrátila se na Martina. „Tady si nemyslím, že by sem nějaká povodeň dosáhla. Udělám tu ještě poličku pro Knihy. Jak jsi na tom s osvětlením?“

Poslední otázka patřila Martinovi, ale ten na ni odpověděl tím, že na stropě vytvořil velkou svítící desku, která ozářila místnost jako velký lustr. Jeho dílo Kateřině odpovědělo samo.

Obě Knihy pak Kateřina vytáhla z batůžku, zvětšila do jejich pravé velikosti a položila je do kamenné poličky, vydlabané do boční stěny komnaty.

„Zbytek zařídíme časem,“ mávla nad tím rukou. „Teď ještě zamaskovat vchod!“

Vystrkala všechny tři před sebou a pak za sebou vytvořila bytelné dveře z těžkých fošen pobitých kováním. Nebylo železné, ale tvářilo se jako z nerezové oceli.

„To si pamatuji z Tibetu,“ řekla trochu omluvně. „Tam bylo takových dveří nejvíc. A sem se jistě hodí také.“

Nikdo na to nic neřekl. Mlčení znamenalo souhlas. Vraceli se jasně osvětlenou chodbou, neboť Martin umístil na strop každé dva metry velký svítící čtverec. Jen prostor hned u vchodu byl ztemnělý.

„Tady bude takzvaná poslední stěna,“ prohlásila Katka.

Otočila se a chodbu za sebou přehradila skálou, ale všimli si, že nejprve vytvořila stěnu z nerezové ocele, tlustou nejméně čtvrt metru, něco jako boky bitevních lodí, pak teprve kamennou stěnu ze stejné žuly, jako byla skála kolem nich.

„Zapamatujte si to!“ řekla. „Když se postavíte čelem až ke stěně, nastavte »platgaico« na metr, nebo se zhmotníte ve stěně.“

„Platgaico?“ zeptal se pan Jan Hiller.

„Jo,“ přikývla. „Takhle!“

Otočila se, přistoupila ke stěně a rázem zmizela.

„To je... jak bych ti to řekl...“ hledal slova učitel. „Jedná se o jakousi časoprostorovou fluktuaci, která tě okamžitě přenese o předem určenou vzdálenost a to i skrz hmotu. Až budeš ovládat svou druhou čarodějnou knihu, pak to jistě pochopíš. Prozatím je to pro tebe zázrak, těžko by ti to objasňoval i Einstein. Potíž je, že v žádném pozemském jazyce nejsou pro to potřebná slova.“

V té chvíli se Katka opět objevila vedle stěny, jenže byla otočená obličejem k nim. Objevila se a udělala krok od stěny.

„Domnívala jsem se, že tam půjdete za mnou, ale včas mi docvaklo, že se vám tam nechce,“ řekla jako by se nechumelilo. „Raději připomenu pravidlo: po průchodu stěnou udělat aspoň dva kroky, abychom neblokovali cestu těm za námi. Až kdyby to nešlo, varovat ty za námi, že tu je přeplněno. Tahle funkce není úplně bezpečná.“

Pak je ale opět popohnala k východu a další stěnu vytvořila na úrovni skály. Tato žulová deska byla zhruba tři čtvrtě metru tlustá, aby se prostora za ní nedala odhalit oťukáváním. Skála tu byla jako předtím, chyběly jen občasné skvrny lišejníků. Ale ty se tu jistě brzy objeví.

„A máme to!“ usmála se. „Můžeme se vrátit.“

Auto na ně čekalo nedaleko, došli k němu, nasedli a pan Jan se opatrně na lesní cestě otočil.

„Mimochodem,“ pokračovala Katka v instruktáži, když už zase vyjížděli z lesa na asfaltovou silnici, „jedna z těch dvou knih je vaše, pane Jene. Kdyby se s ní něco stalo, přijdete o kouzla. A spolu s vámi i další, koho k té Knize připojíme. Pamatujte si, že tuhle schovávačku nesmíte nikomu prozradit.“

„To je skoro jako z nějaké pohádky!“ zasmál se pan Jan.

„Kdoví, z čeho pohádky vznikaly?“ pokrčila rameny Katka. „Některé jsou z doby předbělohorské a u takových by to opravdu mohlo být podložené skutečností. Čarodějové museli odjakživa své Knihy, Svitky i Kameny před lidmi schovávat.“

„Budu si to pamatovat,“ slíbil Jan.

Na zpáteční cestě se oba bratranci vpředu bavili o fyzice. Podnětem k tomu bylo, že pana Jana zajímala možnost průchodu pevnou hmotou. Učitel Hiller ho nejprve naučil, jak se to dělá a na co si musí dávat pozor, ale pak se mu snažil popsat fyzikální principy a v tom se jaksepatří zamotal. Na to byla i Einsteinova matematika a fyzika krátká. Učitel bratránka utěšoval, že všechno pochopí, pokud si nechá do hlavy uložit »Základy kouzel«, neboť tím získá úžasný přehled o matematice a fyzice mimozemšťanů, k jaké vědci na celém světě ještě nedorostli.

Katce s Martinem se to však hodilo. Na zadních sedadlech oba pilně sledovali »magikompas«. Při cestě k novému úkrytu jim nebyl nic platný, neboť ukazoval na Katčin batůžek s Knihami, ale jakmile se trochu od skály vzdálili, střelka se opět nasměrovala jinam. A Martin s Katkou pečlivě zakreslovali do map směry k dalším Knihám.

Určitě je ještě využijí...

Errata:

19.07.2021 18:22