Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Plíživá invaze

Příští úkryt už vytvářel pan Jan Hiller, jako geolog tomu nejlépe rozuměl. V záplavové oblasti začínal stoupající chodbou se schody a až nahoře s komůrkou pro Knihy. Prosadila to Katka, ale bylo to natolik rozumné, že se to všichni rozhodli dodržovat. A protože bude nejvíc ze všech jezdit po Čechách, přikývl Martin na Kateřinin návrh prozradit mu tajemství »magikompasu«. Kromě vytváření dalších kamenných doupat měl na cestách zakreslovat další směry.

A právě on si všiml, že poblíž jeho pražského bydliště je takových Knih a Kamenů více než jinde v Čechách. Bylo logické vyzvednout je a odvézt do nových skrýší.

Jenže když se pro jednu Knihu vypravil, s údivem a značně rozmrzele zjistil, že Kniha na zaměřeném místě není. V prvním okamžiku to považoval za svou chybu, jenže pak si všiml, že mu »střelka« »magikompasu« pozvolna mění směr. Logicky usoudil, že se zaměřená Kniha pohybuje. Odvážejí ji do restaurátorské dílny, napadlo ho. Raději nasedl do auta, skleněný »magikompas« položil mezi přední sedadla a vyrazil, kam mu střelka ukazovala.

Po několika minutách jízdy si ale ověřil, že střelka neustále ukazuje na taxík jedoucí před ním. Zpozorněl ještě víc. Mohlo by to znamenat, že nejde o převoz do restaurátorské dílny, zejména když taxík očividně směřoval k letišti.

Jan nelenil a vyzkoušel si telepatické spojení s Katkou. Ale když jí řekl, že jede za taxíkem k letišti a v tom taxíku je nejspíš Kniha, kterou podle všech známek chce někdo vyvézt z Čech, byl to pro všechny popud k horečnaté činnosti. Katka s Martinem nasedli na svá teleskopická košťata a bez ohledu na to, že je ve dne může spousta lidí spatřit, vyletěli na vzdušnou cestu do Prahy. Učitel Hiller je následoval v autě. Nebyl to však dobrý nápad, neboť mu »mláďata« na košťatech rychle zmizela z dohledu. Let je přece jen mnohem rychlejší než auto, nejen z důvodů větší rychlosti, ale především díky tomu, že cesta vzdušnou čarou je vždy nejkratší. Pan učitel se navíc dostal do automobilové kolony a do Prahy by se rozhodně včas nedostal.

I když Katka s Martinem dosáhli na košťatech rychlosti malých letadel, ani pak nemohli být v cíli dříve než za dvacet minut. Panu Janovi trochu pomohla zácpa, se kterou si ani on, ale ani taxikář neporadili, takže je zdržela. Jen o pár minut, ale umožnila Kateřině s Martinem doletět auto i taxík. Martin si nechal popsat situaci na místě a když se s panem Janem ujistil, o který taxík jde, rozhodli se pro okamžitou akci.

Dvě děti, letící na kovových tyčích, nejsou žádné bitevní letadlo, ale jejich nálet na taxík byl překvapivý a též překvapivě úspěšný. Martin využil toho, že taxík musel v koloně opět zastavit, nalétl na něj zpředu a přistál přímo před jeho kapotou. Zahrnul přitom několik automobilů do zóny kovové nevodivosti, aby jim znemožnil odjezd. Motor taxíku umlkl, neboť zóna vypnula nejen všechny motory, ale i elektronické prvky, které v autech do této chvíle fungovaly.

Taxíkáře vyvedlo z míry, když mu shora před auto seskočil jakýsi školák. Chtěl na něho spustit bandurskou, jenže nedokázal stáhnout elektricky ovládané okénko. Otevřel tedy dveře, vysunul se ven a začal na Martina pouštět hrůzu, jenže Martin si ho nevšímal a věnoval svou pozornost jeho pasažérovi na zadním sedadle.

Nebylo to neopodstatněné. Zatímco taxikář se zmohl jen na hodně šťavnaté nadávky, snědý pasažér vytáhl na Martina pistoli. Naštěstí přehlédl Kateřinu, která přistála za taxíkem a viděla tak jeho kabinu zezadu. Chlápkovi na zadním sedadle se náhle udělalo mdlo a pistole mu vypadla z ruky.

»Díky, Káťo!« komentoval to Martin, kterého pistole natolik překvapila, že by se v kritické chvíli nezmohl na protiakci. Bylo znát, že má ještě daleko do profesionálních policistů se železnými nervy z televizních detektivek. Omlouvalo ho jednak mládí a pak to, že v dané chvíli opravdu netušil, s kým má tu čest.

Zadní dveře taxíku se znenadání otevřely. Dovnitř sáhla obrovská ruka gorily, jediným hmátnutím rozepnula pasažérovi pásy a škubnutím vytáhla překvapeného cestujícího z auta. Martin se zatím zbavil taxikáře. Dobrému muži zaskočila další nadávka v krku, když se o dveře jeho taxíku znenadání opřela velká huňatá tygří tlapa a zabouchla je takovou silou, až odhodila nebohého taxikáře zpět na sedadlo. Vzápětí byl taxikář rád, že se mu okénko nepodařilo otevřít, neboť za ním spatřil tlamu s tak velkými špičáky, až se mu rozklepala kolena.

Tygr vzápětí zmizel a zpod auta se vynořil opět ten klučina, který předtím stál před kapotou taxíku, ale taxikář už nejevil chuť pokračovat v nadávkách. Představa, že ten tygr nezmizel, ale leží vedle taxíku a číhá na něho, byla příliš barvitá a nepostrádala ani logiku. Nezmirňoval ji ani údiv, že se ten kluk tygra zřejmě vůbec nebojí. Asi je na něho zvyklý, blesklo taxikáři hlavou, lidé dnes chovají prapodivná zvířata, ale tohle už je hodně nebezpečný »domácí mazlíček«!

Martin mezitím oběhl auto a připojil se ke Katce. Nevyvedla ho z míry ani její současná podoba gorily. V ní měla jistotu, že ji budou lidé respektovat víc než útlou školačku. Vytáhla z auta chlapíka, trochu ztuhlého krátkým »přimražením«, a než se stačil vzpamatovat, ležel naznak na asfaltu a obrovitánská gorila mu klečela na prsou.

Gorila vzápětí začala něco signalizovat rukama a Martin to pochopil. Gorily nemohou mluvit, ale Kateřina si pomohla znakovou řečí neslyšících. Příkaz »malasik znaková-řeč« je oba tuto řeč naučil, aby se spolu domluvili.

„Vytáhni z auta jeho zavazadla!“ nařídila mu.

Martin otevřel zadní dveře auta a vytáhl odtud velký kufr.

„Má to zamčené na číselný kód,“ hlásil hned Kateřině.

„Nezdržuj a použij »utagalij«,“ poradila mu.

Zámek na kufru zmizel, beztak uzamykal proti sobě jen dva jezdce uzavíracího zipu. Martin zip rozepnul a kufr otevřel.

Uvnitř ležela veliká rukopisná kniha v kovových deskách.

„Dej mu tam její kopii,“ dirigovala Katka rychle kamaráda.

Martin zručně vytvořil duplikát Knihy. Vypadal úplně stejně, jen neměl její magické vlastnosti. Knihu zmenšil do podoby malé knížky, její velkou kopii opatrně vložil zpátky do kufru a ten zase zavřel. Chyběl jen zámek na zipu.

„Dobře,“ signalizovala Katka v těle gorily a vstala. Chlap, kterému dosud klečela na prsou, jen cosi nenávistného vykřikl.

„Ticho! Tu knihu jsme vám přece vrátili!“ okřikl ho Martin arabsky, stejnou řečí jako předtím křičel chlap.

„Ale to není ta pravá!“ vztekal se Arab. „Tu pravou jste mi ukradli! Draze jsem za ni zaplatil!“

„Však si ji odvezete, vrátil jsem vám ji tam,“ trval na svém Martin. Chlap pomalu, ztuhle vstal, ale před gorilou se na něho přece jen neodvážil vrhnout.

„To není ta pravá!“ trval ale na svém.

Sklonil se k ležícímu kufru, rozepnul zipy, rozevřel jej, sáhl dovnitř, vytáhl kopii Knihy a odhodil ji na asfalt. Vůbec před ní neprojevoval respekt jako ke knize, za kterou draze zaplatil.

„Podívejte se!“ vytáhl z kufru malý mobil a zapnul jej.

Mobil začal ostře pípat, ale pípání se neměnilo, když ho přiblížil ke Knize ležící na asfaltu. Zato když se obrátil k Martinovi, pípání zrychlilo.

„Slyšíte?“ obrátil se vítězně na Martina. „Tahle je ta pravá! Když přinesu vaši falešnou, přijdu o hlavu!“

Katka jen zavrčela a silnou rukou gorily vykroutila Arabovi mobil z ruky. Otočila se ke Knize ležící na zemi, pak se obrátila k Martinovi. Pípání mobilu přesvědčivě označilo pravou Knihu od její napodobeniny.

»Viponové hledají Knihy tímhle!« pochopil Martin, řekl to česky bez ohledu na Araba. „Neposílají do Evropy čaroděje, aby se nám nezobrazili. Jejich agenti jsou mezi »uprchlíky«. To je ale příšerné! To znamená, že od Španělska po Německo nenajdeme žádnou Knihu, Svitek ani Kámen. Připočteme Anglii, tam všude musely být stovky Knih a tihle nám je vysbírali. Knihy z půlky Evropy má teď Afro-indická... To bude – nebo už je – průšvih!“

Arab náhle přiskočil ke gorile a než se vzpamatovala, vrazil jí do břicha dlouhý nůž.

„Alláhu akbár!“ vykřikl vítězně.

Zřejmě doufal, že vyřadil nebezpečnějšího protivníka a že si s Martinem snadno poradí, jenže se opravdu fatálně zmýlil.

„Xord srichit!“ ukázal na něho Martin svou hůlkou »kérto«, kterou vytáhl zpod košile.

»Masomlýnek« Araba sežmoulal na nechutnou krvavou kaši a Martin uskočil, aby ho nepostříkala krev. Zezelenal a silou vůle potlačil nutkání zvracet, ale vzchopil se a obrátil se ke gorile – Kateřině, která se pomalu v bolestech hroutila na asfalt silnice.

„Lapals!“ řekl a ukázal na ni hůlkou.

Gorila se prudce zmenšila a změnila v drobnou školačku. Martin si hlasitě oddychl, když spatřil, jak jeho kamarádka vstává nezraněná. Zpětná proměna jí vrátila původní podobu a naštěstí bez té příšerné rány nožem.

„Fanatik jeden!“ ulevila si na adresu krvavé hromádky na asfaltu silnice. „A já ho chtěla pustit s pouhou domluvou!“

„Proboha! Co se to tady dělo?“ ozvalo se za nimi.

Pan Jan Hiller nevydržel sedět v autě, když věděl o obou přilétajících školácích. Kolona se nehýbala, vyskočil proto z auta a rozběhl se pěšky dopředu, takže dorazil na místo, když už bylo prakticky po všem. Viděl ještě, jak se obrovská gorila mění ve školačku Káťu, ale tomu by se nedivil. Až na místě zpozoroval tu krvavou hromádku vedle taxíku a krev na asfaltu pod Kateřinou.

„Tenhle chlap se mě pokusil zabít,“ vysvětlovala mu Katka a ukazovala na pozůstatky Araba.

„Kdybych ho nezabil, zabil by on nás,“ přidal se k ní Martin. Pak si ale všiml, že Kateřina civí do prázdna a polekal se.

„Co je ti, Kátěnko?“ chytil ji starostlivě za ruku.

„Nic mi není,“ řekla Kateřina. „Jen jsem zavolala Zulugachovi do Tibetu. Mankuzgó právě vyhlásili poplach, Zulugach tvrdil, že síla Afro-indické čaroříše stoupla nad snesitelnou míru.“

„A co ti ještě řekl?“ zeptal se zamračeně Martin.

„Že jsme měli právo toho agenta zlikvidovat,“ řekla Katka. „Usiloval nám o život a okrádal nás o Knihu. Každý z těch činů opravňoval jeho zneškodnění jakýmikoliv prostředky. A ještě mi poradil sebrat Knihu a zmizet, než se do toho začnou montovat policajti. Ale máme odstranit zbytky agenta, aby nedávaly příčinu k policejním akcím. Když není mrtvola, nemají se čeho chytit.“

„To je maličkost,“ řekl Martin.

Obrátil se na krvavou hromádku, ve které by těžko někdo hledal pozůstatky člověka, a odstranil ji pomocí »utagalije«. Toto kouzlo odmítalo škodit živým tvorům, ale krvavá hromádka živá nebyla, takže zmizela i s louží krve z Kateřiny. Asfalt byl opět čistý.

„Zruš už konečně tu zónu,“ požádala Katka Martina. „Pane Jene, odvezte ten kufr k nám. Autem to jde lépe... Ten přístroj tvrdí, že v kufru je Knih nebo možná Svitků víc.“

Pan Jan Muller zdvihl kufr a Katka ho v tom okamžiku zneviditelnila. Pak se rozplynuli i oni. Většina aut začala startovat motory, neboť nezasažená část kolony mezitím odjela a silnice byla už dávno volná. Všechno blokovala jen právě zrušená zóna.

»Letíme domů,« vyzvala Katka Martinovi telepaticky.

»Tady už nic nezachráníme,« odvětil sklesle Martin.

»Kdoví...« opáčila Katka. »Získali jsme od toho Araba pár velice důležitých věcí. Kromě kradených knih i přístroj na jejich vyhledávání, spolu s méně příjemnou zprávou, že to Afro-indická čaroříše nějakou dobu používá. Ale ještě není všechno ztracené. Můžeme teď před vetřelci zachraňovat více Knih než předtím.«

„Vždyť jim to pípátko neukazuje směr,“ namítl Martin.

„Směr si odvozují z toho, kde sílí nebo slábne pípání,“ řekla Katka. „Ale když to zkombinujeme s naším »magikompasem«...“

„Něco zkusím,“ slíbil Martin.

Neviditelná dvojice školáků letěla letním vzduchem pomalu a beze spěchu. Teď při návratu použili neviditelnost. Mělo je to sice napadnout dřív, ale je otázka, jestli si jich vůbec někdo všiml. Jejich incident s Arabem pozornost řidičů v koloně nepřilákal. Možná to bylo tím, že hned za taxíkem stál v koloně obrovský kamion, jehož řidič se přednostně věnoval »poruše motoru«, než aby sledoval, co se děje přímo před ním. A nejspíš nebyl sám, protože na místo doběhl jen pan Hiller.

Katka ale nikomu neřekla, co jí řekl pan Zulugach z Tibetu, když mu oznámila, že se Afro-indická čaroříše zmocnila Knih v Evropě, kam poslala nečarodějné, ale tím nebezpečnější zvědy. Zulugach to totiž okamžitě pochopil jinak než Martin i s panem Janem. Podle něho to bylo největší porušení příměří od začátku konfliktu mezi Mankuzgó a Vipony.

„To je vlastně válka!“ řekl nakonec.

Errata:

19.07.2021 18:22