Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Válka čaroříší

Zulugach zavolal telepaticky Katku ještě než doletěli domů.

»Ještě jste naživu?« zeptal se jí, i když musel vědět, že s ní navázal telepatické spojení a že je tato otázka nadbytečná.

»Jistě,« odvětila Katka. »Ale máme obrovský vztek.«

»Na koho?« chtěl hned vědět Zulugach. »Snad ne na nás?«

»To jistě ne,« ujistila ho Katka. »Na Afro-indickou čaroříši. Máme jí snad ještě poděkovat?«

»To jistě ne,« odvětil jí stejně jako ona jemu. »Ale děláte nám starosti. Umíte si vůbec představit, co to všechno znamená?«

»Umíme,« odvětila Katka. »Krajní případ byl Atlantida. Doufám, že to tak daleko nedojde.«

»Nepodceňujte to,« varoval ji Zulugach. »Je vás jen hrstka nováčků, nezvládnete to. Kdyby se na vás Viponové vrhli, zničí vás tak rychle, že se nestačíte ani rozkoukat.«

»To by jim bylo podobné,« odvětila Katka.

»Chceme vám pomoci,« řekl Zulugach. »Máte tam některé Nezatížené? Myslím nějaká nová pážata, která ještě mají v hlavě místo na jednu Knihu?«

»Máme, jistě,« přikývla Katka. »Ale budeme se snažit tyhle mezery co nejrychleji zaplnit.«

»Máte tam někoho, kdo bydlí stranou od vaší skupiny a má ještě místo v hlavě?« zeptal se rychle Zulugach.

»Možná máme,« zavzpomínala Katka.

»Prosím, připravte ho na to, že si pro něho přiletím,« řekl Zulugach. »Dáme vám něco, abyste neměli proti Viponům jenom holé ruce. Můžete mi najít nějaké vhodné místo k setkání?«

»Letíte k nám „giroltem“?« ubezpečovala se Katka.

»Jsem už nad Černým mořem,« přisvědčil Zulugach. »Za chvíli jsem u vás!«

»Dobře, to zařídím,« slíbila Katka. »Pak se ozvu.«

Roztrhla telepatické spojení a rychle zavolala pana Jana.

»Chcete se stát hodně platným čarodějem?« optala se ho.

»To se rozumí!« ujistil ji.

»Tak zaparkujte auto někde stranou od největšího provozu, přiletí si pro vás Zulugach z Tibetu,« oznámila mu. »Kde jste?«

Mezitím varovala i Martina. Oba se otočili a zamířili směrem k panu Janovi. Než k němu doletěli, geolog zastavil na parkovišti, vystoupil a vyhlížel, co se bude dít. Katka s Martinem se znenadání objevili přímo před ním, ale to nebylo nejdůležitější setkání. Katka věděla, že Zulugach použije »mapu čarodějů«, takže bude nejlépe, když budou v Praze všichni tři co nejblíž od sebe, aby nemusel dlouho hledat toho pravého.

Parkoviště chránily velké kaštany, ale najednou se jejich větve zakývaly víc než se dalo přičíst slabému větru. A necelých dvacet metrů od čarodějné skupinky se objevil velký »girolt«, neboli »UFO«, občas popisované náhodnými svědky. Teď je ale měli tak blízko, že rozeznávali všechny detaily. »Girolt« visel pět metrů nad zemí a pod ním se na zemi rozzářil velký kruh, jako kdyby tam svítil silný reflektor.

„Utíkejte do toho kruhu!“ poručila Katka panu Hillerovi.

Poslechl ji bez vyptávání. UFO se mezitím rozplynulo, jak Zulugach nechtěl riskovat pozdvižení mezi lidmi, jen ten ozářený kruh zůstal. Když do něho ale vstoupil pan Jan, rozplynul se, ozářený kruh zhasl a jen stromy máváním větví signalizovaly odlet tajuplného stroje.

„A my mažeme domů,“ pobídla Katka Martina.

Martin po návratu domů vyburcoval Kryštofa, aby mu ukázal úlovek. Kryštof se podle návodu v »Příručce Konstrukce Kouzel« pustil do zkoumání ukořistěného »mobilu« a zakrátko zjistil, co vlastně ovládá a jak se projevuje.

„Udělali to příliš humpolácky,“ zkritizoval jeho tvůrce. „Já bych to dal do něčeho menšího, třeba do prstenu. A místo pípání by to jen nenápadně vibrovalo do prstu.“

„Mobil má taky něco do sebe,“ řekl Martin. „Což kdybys spojil vlastnosti toho pípátka a skleněné koule s šipkou? Nejlépe kdyby mobil na obrazovce ukazoval směr i vzdálenost.“

Pak se chvíli dohadovali odborně a nakonec Kryštof přišel se svou variantou. Vypadala jako mobil, ale ukazovala na obrazovce směr a číselně vzdálenost. Nebylo to v metrech, ale ve »zhavae«, což je podle Knih přírodní délková jednotka, odvozená z vlnové délky záření nejčastějšího prvku ve vesmíru – vodíku. Má zhruba jednadvacet centimetrů, což je pro hrubý odhad asi pětina metru. Kryštofovi se navíc podařilo zaměřovat více Knih najednou, tedy nejen tu nejbližší. Indikátory vytvořily třicet malých ikonek po okrajích obrazovky a kterákoliv se dala zvětšit na celý střed obrazovky.

S tímto mobilem, nazvaným »vyhledávač Knih«, šlo pátrání po Knihách podstatně rychleji. Trojlístek se proto rozhodl zasvětit do tohoto tajemství víc čarodějů. Katka nebyla proti, jen navrhla svěřit to jen těm, kdo mají auta, aby hned mohli začít pátrat.

„Musíme vysbírat všechny dostupné Knihy dřív, než nám je Arabové vyfouknou!“ tvrdila.

„A někoho pošleme i do Německa,“ navrhl Martin.

„Jistě,“ souhlasila Katka. „Evropa je přece naše. Arabové nám tu nemají právo krást Knihy a Kameny!“

„A co když na Knihy narazíme, jako u toho zdejšího, když už je budou odvážet?“ staral se Kryštof.

„Zulugach říká, že smíme použít cokoliv, třeba i »zrapchu«, »suslgaru«, »srichitu« a »jiktóchu«,“ řekla Katka. „Kde to půjde, máme dát přednost »plešigó« a »fršizdi«, ale rozhodně ne na úkor vlastní bezpečnosti.“

„Začínám ty Araby litovat,“ řekl Martin s trochou ironie.

„Nelituj je, oni by tě taky nelitovali,“ řekla Katka. „Kdyby nekradli Knihy, nevšímali bychom si jich. Ale uvědomte si, kluci, kdo krade Knihy, chce získat celosvětovou převahu a světovládu. A pak by nás smetli na hromádku prachu. Takže kdo krade Knihy, chce nás teď nebo později zabít a my se musíme bránit.“

„To taky říkal Zulugach?“ zeptal se Kryštof.

„Ano – a já to tvrdím taky,“ řekla Katka.

Jedno jim bylo jasné. »Pípátko«, vyvinuté Vipony a svěřené vybraným agentům ne-čarodějům podstatně zhoršovalo situaci. Před »pípátkem« nebyl žádný úkryt jistý. Učitel Hiller tvrdil, že to musí být novinka, jinak by s tím přišla už Sazgipi, Katka to ale zpochybnila. Podle ní to znamená buď že je »pípátko« novinka, nebo že prostě není rozšířená ani mezi Vipony. Ani trojlístek nesvěřil tajemství »vyhledávače Knih« každému, ale jen těm, kdo budou Knihy vyhledávat. A mělo to dobrý důvod. Kdo nic neví, nikomu to neprozradí. Nemohlo by to platit i u Viponů?

Před čaroději v Čechách vyvstaly další otázky. Kam Knihy uschovávat? Skalní úkryty nejsou bezpečné. Tak snadno, jako je Katka vytvářela, se kdokoliv z čarodějů dostane dovnitř. Co je pro ne-čaroděje skalní pevnost, je pro čaroděje otevřená bouda. Zatím nikdo neví, jakými prostředky Viponové agenty vybavili, ale něco se děje. V Evropě se v poslední době množí případy vykrádání a vypalování kostelů, kde mohou být Knihy i Kameny uložené. Knihy se dají odnést nenápadně, ale Kameny bývají zazděné, agenti je musí pracně rubat ze zdí nebo až ze základů. Zapálení kostela pak úspěšně zakryje stopy.

A nebylo sporu o tom, že se agenti Viponů zaměřili už i na Čechy. Žádný div, i v Čechách je ukrytá spousta starodávných památek, u kterých si lidé cení jen jejich starožitných hodnot, ale o skutečné ceně nemají potuchy. Jenže dědicové čarodějů ze staré Evropy nemají dost síly, aby si mohli vynutit dodržování dávno dohodnutých pravidel. Mohli by jim pomoci nepochybně silnější čarodějové z Mankuzgó? Ti snad na to mají více autority, i když je vidět, že na Vipony ani oni nestačí.

Národ, který si usmyslí, že nebude dodržovat dohodnutá pravidla a smlouvy se sousedy, stává se zkrátka černou ovcí.

Co s tím ale udělá nepatrná skupinka čarodějů z Čech?

Výhodou čarodějů bylo, že o prázdninách byla úplně volná škola. A navíc byl i ředitel jejich. Právě on přišel s nápadem najít ve škole místo, kde by se mohli čarodějové nerušeně scházet i po prázdninách. Tvrdil, že by byla chyba této šance nevyužít.

„Ve škole je několik vhodných míst,“ prohlásil. „Jednak tu jsou nevyužité kabinety a nebude problém přemístit žáky tak, aby se uvolnila celá třída. Navrhuji přibrat do našeho spolku kromě dospělých i vhodné žáky. Když začneme u dětí, nejenže se snadno naučí kouzla, ale rychle si rozvinou i ostatní schopnosti. Dobrým příkladem jsou naši první »jarlové«.“

Byl to jistě dobrý nápad, bohužel dlouhodobého charakteru. Všem bylo jasné, že musí mladé adepty dobře vybírat a výsledek se dostaví až za delší čas. Ředitelův nápad přijali a také mu svěřili provedení, ale byly tu problémy, které museli řešit přednostně. Byli tu jen ti, kdo věděli o uschovávání Knih, proto si mezi sebou mohli všechno říkat otevřeně.

„Není nás dost, abychom mohli Knihy hlídat,“ postěžovala si Kateřina. „Pomohlo by rychlejší přijímání nových »pážat«, jenže ani to se nesmí dělat zbrkle. Přijmout někoho, o kom nic nevíme, by bylo příliš riskantní.“

„Přeháníš to s těmi obavami,“ nesouhlasila s ní Matinka.

„Vy byste přijala každého?“ podívala se na ni Katka.

„Každého ne,“ připustila Matinka. „Zneužít se dá všechno, ale ne každý je toho schopný.“

„A já jsem si krásně malovala, kdovíjak není žula bezpečná před nenechavci!“ posteskla si Katka.

„Lepší než žula by mohl být vápenec,“ řekl učitel Hiller.

„Vždyť je měkčí!“ namítla Katka.

„Je měkčí,“ souhlasil Hiller. „Ale tvrdost není všechno. Pro našince není kámen důstojnou překážkou. Horší může být voda, kdyby vetřelce při otevření dveří nečekaně zalila a utopila. Vody je vedle vápenců obvykle dostatek...“

„Ani voda nás nezastaví,“ namítla Katka. „Muselo by jí být moře, aby se nedala odstranit pomocí »utagalije«.“

„Nemusí jí být celé moře,“ zavrtěl hlavou Hiller. „Stačilo by, aby vetřelce zalila a doplňovala se aspoň tak rychle, jak rychle ji stihne ničit. Pod vodou nikdo dlouho nevydrží.“

Labyrint chodeb pod Džoserovou pyramidou (podle Wiki)

„Stavitelé pyramid v Egyptě vodu do pastí neměli,“ přidala se učitelka Stehlíková. „Místo ní používali suchý písek, který by případné zloděje zasypal a udusil. A přístup do pyramid byl často chodbou, která nejprve klesala a pak zase stoupala. V nejnižším místě byla past, často i několik pastí.“

„V Čechách bude asi víc vody než suchého sypkého písku,“ mínil Hiller.

„To by chtělo nákres,“ řekla Katka a hned si »vyčarovala« list papíru a tužku.

„Poslyš, Katuško,“ zarazil ji učitel Hiller. „Nic ve zlém, ale tohle bude nebezpečná záležitost. Přenech ji nám dospělým!“

„Máme se snad vyhýbat všem nebezpečným podnikům?“ naježila se Káťa.

„Už jste jich zvládli víc, víme o nich,“ uklidňoval ji učitel. „Chápeme tě, ale pochop i ty nás. Musela by nás hanba fackovat, kdybychom se drželi stranou a do nebezpečných podniků pouštěli školáky! To je... jako bys nás chtěla zbavit cti! Nech i nás dělat něco takového, jinak bychom pro hanbu nemohli mezi lidi!“

Katka si sice něco zabrblala, ale pak usoudila, že vymýšlení bezpečnějších úkrytů nechá dospělým. Zejména když mají mezi sebou i geologa Hillera, beztak by ho musela přibrat kvůli jeho znalostem. Jenže v té chvíli jí blikla hlavou myšlenka, která vše ostatní rázem odsunula kamsi na vedlejší kolej.

Egyptské pyramidy!

A ona o nich ví víc než promovaní egyptologové!

A co hůř – nejspíš je zase první, koho to napadlo!

To se musí promyslet!

Errata:

19.07.2021 18:22