Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kraj chřestýšů

V Severní Americe neměla Merani žádnou značku, kam by se dalo skočit. Zbývaly jen dvě možnosti – lodní nebo letecká doprava. Lodní si hned škrtli jako příliš pomalou, jenže letecká doprava byla mnohem riskantnější.

„Po událostech na Středním Východě mají Američané jistě pohotovost,“ uvažovala Merani. „Kdyby zjistili, že jim nějakým civilním letadlem přilétá neočekávaný čaroděj, mohlo by se stát, že by je ještě nad mořem sestřelili.“

„To by si snad nedovolili,“ hájil je učitel Hiller. „To by jim světové veřejné mínění neodpustilo.“

„Jednak už dávno na světové veřejné mínění kašlou,“ řekla Merani tvrdě. „Za druhé jejich prezident vyhlásil mimořádný stav a konečně, mohli by to provést ještě nad Atlantikem mimo dohled pobřeží a tvrdit, že šlo o banální nehodu. Víte, kolik letadel nad mořem »beze stopy« zmizelo? Někdy stačí, aby byly na palubě osoby Američanům nepohodlné... Navíc vás tam chci poslat dva. Netroufnu si poslat v této době letadlem školáka bez doprovodu. Martinovi rodiče se na to nehodí, ale bych byla ráda, kdyby s Martinem letěl někdo dospělý. Po příletu na letiště se mohou rozdělit. Martin půjde vyjednávat a dospělý si půjčí auto a projede se Spojenými státy, kde bude na různých místech klást »záchytné body«. Obojí je asi tak stejně potřebné.“

„Pak ale budeme v tom letadle hned dva a to bude mnohem nápadnější,“ namítal Martin.

„Uděláme to tedy jinak,“ rozhodla Merani. „Zamaskuji vás a poletíte tam jako normální cestující.“

„V tom případě se hlásím jako doprovod,“ přihlásil se učitel Hiller. „Oběma nám nebude vadit předstírat příbuzenský vztah.“

„Jen nesmíte za letu použít žádné kouzlo,“ přidala Merani další podmínku. „To by vás ihned demaskovalo. Vydržíte to?“

„Doufám,“ přikývl Martin.

„To snad nebude tak těžké,“ přidal se Hiller.

„Když říkám »žádné kouzlo«, pak to znamená i jakoukoliv telepatii,“ rozvíjela to Merani. „Když vás někdo osloví telepatií, nesmíte to přijmout. Mohou zkusit telepaticky na dálku otestovat cestující a mohl by to být někdo od nich.“

„Obáváš se, že to někoho napadne?“ optal se Martin.

„Maskování je finta známá odedávna,“ řekla Merani.

„A už to někdo použil?“ zeptal se učitel Hiller. „Myslím... v současné době?“

„Jednu dobu si tak Afro-indická čaroříše Vipon se Sibiřskou čaroříší Fasyray posílali loděmi – a později i letecky – špiony, ale poslední dobou od toho obě strany upustily. Bylo to příliš snadno odhalitelné. Takže to výjimečně může projít. Nebudou to čekat.“

„Zkusit to můžeme,“ souhlasil Martin. „Jen si říkám, že tam, co půjdu, bude stát na každém rohu ozbrojený voják.“

„Jakmile dosedne letadlo na ranvej, můžete začít používat kouzla,“ řekla Merani. „Když se uděláš neviditelný, nevšimnou si tě a i když se objevíš, budou tak překvapení, že se nezmohou na nic účinného. Dám vám teď ještě schopnost fixovat některé body, na které se pak dá rychle přemisťovat.“

Jedna značka už byla v odlehlém koutě sborovny. Tam se objevovala Merani s Martinem a Katkou, když se společně vraceli ze Středního Východu. Další značku měli na pobřeží nového zálivu na úpatí bývalých Golanských výšin. Teď už ji tam nepotřebovali, ale Merani ani necítila potřebu odstraňovat ji. Martin s učitelem do seznamu připojí »záchytné body« ve Spojených státech. Geolog Hiller jim v Praze zařídil letenky, víza a další potřebné dokumenty, bez nichž je člověk v moderní společnosti ztracený.

„A jde se na to!“ prohlásil Martin, když se loučili s ostatními ve známé sborovně školy, změněné dočasně v »doupě čarodějů«.

A protože nesměli použít žádné kouzlo, které by je ihned odmaskovalo, museli pro první část cesty na letiště do Prahy použít auto učitele Hillera. Pojede s nimi Matinka, která pak auto jako nepotřebné odveze domů.

Američané, třeste se!

Let proběhl bez problémů. Učitel s Martinem hráli roli otce se synem bez velkých problémů a nikdo si jich nevšímal.

Na letišti přetrpěli i vlezlé otázky imigračního úředníka, který chtěl vědět všechno možné. Kam mají namířeno a ke komu, proč necestují jako klienti cestovní kanceláře, ale na vlastní pěst, mají-li ve Státech příbuzné a proč ne, ke komu mají zamířeno, když zde nikoho neznají, proč jsou jen dva a neletí celá rodina a tisíc dalších. Samozřejmě museli podepsat obvyklé prohlášení, že nehodlají svrhnout vládu Spojených států a nevezou s sebou drogy, zbraně ani alkohol.

Nesmyslné otázky! Kdyby sem opravdu přiletěl někdo, kdo chce vládu Spojených států svrhnout, nebude to přece rozhlašovat už ve dveřích. Zavazadlo jim prosvítili rentgenem a je samotné prohmatali. Říká se, že toto zaměstnání je ideální pro sexuální devianty. Kde jinde mohou veřejně a bez protestů ohmatávat koho chtějí? Spojené státy se vyhlašují za »svobodnou zemi«, ale jejich letištní prohlídky jsou pro skutečně svobodomyslného člověka vrcholem ponižování.

Nakonec ale přece jen stáli před budovou letiště a objednali si taxík, který je odveze do hotelu, rezervovaného přes cestovní kancelář, která s tím měla zkušenosti a nevyčítala jim, že využijí z jejích služeb jen tuto.

Najedli se v hotelové jídelně a pak se vydali na prohlídku města New York. Je to prý krásné město, ale každé město má své výstavní čtvrti a naopak své mouchy. Chybou bylo, že se vydali na tu cestu pěšky. Americká města nebývají k pěším cestovatelům přívětivá. Problémová čtvrť je z okénka auta úplně jiná než když tam jdete pěšky. Na pěšího Američana místní chuligáni pokřikují jinak než na automobilistu, který je ani neslyší. Kdyby nepoužili kouzlo »malasik« a snažili se jim porozumět jen se znalostmi »Oxfordské angličtiny«, rozšířili by si slovník o pár desítek slov, která obvykle v oficiálním slovníku nebývají. Zdejší »malasik« však byl zřejmě aktuální a i tato slova v něm byla.

„Tohle mě nebaví,“ obrátil se Martin na učitele. „Jsem snad nějakej »bílej odpad«? Nebo... já to radši ani neřeknu... Nebude lepší zneviditelnit se a vyrazit?“

„Dohodli jsme se počkat do večera,“ opáčil učitel. „Teď by tě mohl někdo uvidět. Já vím, tihle kolohnáti mají slovník čtvrté cenové skupiny, ale co chceš...? Jsou tady doma a život se s nimi jistě nemazlí.“

„Mohli by si uchovat jistou úroveň,“ mínil Martin.

„To by ji nejprve museli mít,“ pokrčil rameny učitel. „Žijí v tom prostředí odmalička a nejspíš nic jiného neznají. Co bys od nich chtěl?“

„Původně sem měla letět Katka,“ namítal Martin. „Co by asi pokřikovali na ni?“

„Nejspíš »bílá kurva«,“ pokrčil rameny učitel. „Zdvořilé by to nebylo, ale tohle přece nejsou gentlemani, aby před ní smekali. Ale máš asi pravdu, s Kateřinou bych sem raději vůbec nešel.“

„Tak na co ještě čekáme?“

„Zavedl jsem tě sem schválně,“ řekl Hiller. „Musíš si už konečně uvědomit, že nejsou všichni lidé dobrosrdeční. Ti hošíci kolem nás jsou lumpové odmalička, ale neskrývají to. Jenže brzy narazíš na lumpy, kteří budou vypadat jako džentlmeni a přitom jsou mnohem horší než tihle.“

„Už jsem se s takovými setkal,“ zavrčel Martin. „Například v generálním štábu Afro-indické čaroříše. Až na babu Pildroji to byli samí vážení čarodějové. A přitom poslali na Lhasu letadla s »gorrigisem«, který by kromě Tibetu pořádně pocuchal i Čínu, Indii a pár dalších zemí okolo.“

„Jistě,“ souhlasil Hiller. „Ale vypadali přinejmenším trochu exoticky. Tady to bude horší. Zdejší darebáci se nám podobají víc a mohou ti připadat příjemnější, uhlazenější a spravedlivější. Nic není dál od pravdy! Uvědom si, vedou to stejní grázlové, jako tamti. Severoindiánskou čaroříši Keoguas, které tato země patřila, zahnali do rezervací, honosí se její silou a vedou války po celém světě. Sami ne, ale financují všechny lidské grázly. Uvědom si to, až s nimi budeš jednat!“

„Já to vím, pane učiteli,“ řekl vážně Martin. „Myslíte si, že se zaleknu, kdybych se měl bránit? Dobře vím, že jdu do hnízda chřestýšů. A mám od Merani souhlas bránit se hodně tvrdě.“

„Jestli jste takhle domluvení, budiž,“ řekl učitel. „Přiznám se, pokoušel jsem se to s mimozemšťankou domluvit jinak. Chtěl jsem, aby vás děti do takových akcí neposílala a nabídl jsem se místo tebe. Odmítla. A víš, co mi řekla? Že my dospělí už jsme příliš zpracovaní propagandou a vy děti jste upřímnější.“

„Možná,“ odvětil Martin. „Ostatně, Katka to začala.“

„Tak se tedy drž, chlapče!“ povzbudil žáka učitel.

„Budu,“ slíbil Martin.

V té chvíli k nim ale přistoupili s noži v rukou tři černoši.

„Dejte nám peníze!“ vyštěkl na ně ten největší.

„Všechny, co máte!“ dodal druhý.

„A hned!“ doplnil to třetí.

Učitel s Martinem strnuli. Pak učitel sáhl do náprsní kapsy, ale místo peněženky vytáhl hůlku »kérto«.

„Nechte mi je, pane učiteli!“ vyhrkl rychle Martin.

Neřekl to česky, ale americkou angličtinou a pěkně nahlas, takže to bylo určené i pro ty tři gaunery.

Učitel se zarazil, hůlku »kérto« držel v ruce dál, ale nic s ní nepodnikal. Samotného ho zajímalo, jak si jeho žák poradí.

„Tři na dva?“ obrátil se Martin na černochy. „A ozbrojení na neozbrojené? Není vám hanba?“

„Nežvaň – a prachy sem!“ osopil se na něho ten největší.

Jenže v té chvíli se zarazil. Uvědomil si, že místo zubatého útočného nože drží v ruce jedovatého černo-červeného korálovce. A jeho kumpáni také. Živé! Stačí okamžik – a hadi je uštknou!

„Fakjů!²⁶“ zařval černoch a mrštil hadem o zem, kde se had začal svíjet. Ostatní z jeho bandy učinili totéž o zlomek vteřiny po něm, jakmile si uvědomili, co to vlastně drží v rukou.

Hadi se teď svíjeli na zemi mezi přepadenými a gangstery. Kdyby se grázlíci chtěli na »oběti« vrhnout, museli by nejprve trojici jedovatých hadů překročit. Kdyby se ale vzpamatovali dřív hadi, mohli by se po nich ohnat jedovými zuby. A korálovci patří mezi velice jedovaté hady, jejich uštknutí bývá často smrtelné!

„Ďáblovi spřeženci!“ vykřikl největší černoch, ale na víc se nezmohl. Otočil se a dal se na útěk, následovaný svými kumpány.

„Tak se na grázly musí,“ řekl spokojeně Martin.

„Co ale uděláš s těmi hady?“ zeptal se ho zvědavě učitel. „Nebudou někomu nebezpeční?“

Hadi se svíjeli na asfaltu a nesnažili se útočit ani zmizet.

„Nechám je tu,“ řekl Martin. „Vždyť nejsou živí! Formy bez duše se mohou jen reflexivně kroutit, než pojdou. Necháme je tu, ať si je ti grázlíci prohlédnou. Jsou jedovatí, ale neuštknou. Nedokáží otevřít tlamy, vztyčit jedové zuby a vymáčknout z nich jed, chybí jim vůle. Řekl bych, že brzy skončí v popelnici.“

„Kde jsi je ale sehnal? V Čechách takoví nežijí!“

„Tihle jsou ještě ze zásob Ambíjanské hvězdné lodi,“ řekl lhostejně Martin. „Katka je Kryštofovi našla v jednom starém receptáři. Nikde na Zemi nežili, korálovcům se jenom podobají. Hlavně že jsou správně výstražně zbarvení!“

„Zajímavá obrana!“ zhodnotil to Hiller.

„Vymyslel ji Kryštof,“ řekl Martin po pravdě. „Ještě veselejší by to bylo, kdyby měli pistole, revolvery nebo jiné střelné zbraně. Kryštof to ale udělal dobře. Grázly to zastraší, zažene, ale nic víc.“

„Dobře to Kryštof vymyslel,“ souhlasil učitel.

Večer se spiklenci podle své dohody rozloučili. Na hotelu je nikdo neobtěžoval, nikdo je nezaregistroval. Gangsteři, kteří je ve městě přepadli, si dojmy ze setkání s oběma čaroději nechali pro sebe. Kdo má máslo na hlavě, nepoleze na světlo.

Potíž nastala, když chtěl Martin odletět na »teleskopickém koštěti«. Ukázalo se, že se na pokoji v hotelu nedá otevřít okno. Američané si natolik zvykli na klimatizaci, že větrání otevřením okna úplně zapomněli a okna v mnoha budovách už ani nejdou otevřít. Má to jistou výhodu v tom, že z oken už nemohou skákat sebevrazi, ale pro čaroděje představují při odletu »na koštěti« jen další překážku.

To se rozumí, že Martina nezastavila. Proskočil i zavřeným oknem aniž by se za ním sypalo sklo, venku okamžitě přešel na let, roztáhl svou teleskopickou náhradu koštěte »bekenru« a než se zneviditelnil, ještě panu učiteli zamával.

Učitel ho přitom zamyšleně sledoval. Školák, jeho nadaný žák... ale přece jen... tohle by se nemělo dít... Děti se do války nehodí... Tyhle děti už si nikdy nebudou hrát! Není to škoda?

Ne, slovo škoda je slabé. Je to katastrofa.

Sám se rozhodl počkat v hotelu do rána. Nemělo smysl, aby na sebe upozorňoval nějakými nepatřičnostmi, jako je předčasné opuštění hotelu, kde měl objednaný nocleh. Útěkem bez placení by na sebe okamžitě přitáhl pozornost zdejší policie. Ba ne, musí postupovat tak, jak je v tomto kraji zvykem. Pronajme si menší auto a bude se projíždět po zdejších pamětihodnostech. Sám bude budit ještě menší pozornost než se »synem«. Je cizinec, turista na poznávacím výletě, tak se tak musí chovat.

Trochu ho mrzelo, že mu Merani přidělila takovou snadnou a podružnou úlohu. Školáka pošle do lví tlamy a on, učitel, aby si jezdil po cizí zemi a rozmisťoval tu a tam pár značek pro jiné. Nu což, doprovod už skončil, teď musí poctivě splnit i zbytek.

Nehraje tu první housle, ale kdoví-kolikáté.

Hora Cheyenne, v níž je podzemní velitelství amerických vojenských složek, leží skoro u Skalistých hor, osmnáct set mil od New Yorku. Nejjednodušší by bylo použít nějakou leteckou linku, ale po zkušenostech z příletu do Spojených států, zejména po zcela zbytečném šacování na letišti (hůlek »kérto« si úředníci nevšimli, i když to byly tisíckrát účinnější zbraně než revolvery), se Martin rozhodl uletět to »na koštěti«. Při rychlosti něco přes tři sta kilometrů v hodině to představovalo osm hodin letu a v noci – osm hodin šílené nudy. Mohl sice sledovat, jak přelétává z oblasti jednoho lumuximu na druhý, mohl si dát před vnitřníma očima promítat mapu, ale to se mu okoukalo během první půlhodiny.

Tisíc sedm set sedmdesát mil! Autem to trvá sedmadvacet hodin, vlakem ještě déle. Martin to chtěl zmáknout za osm hodin a pár minut, ale to by platilo, kdyby se ani na okamžik neodchýlil od přímé cesty. Jenže Martin se víc než nejkratší cesty držel dobře viditelných dálnic, kde se i v noci pohybovala aspoň nějaká auta, především velké kamiony, ve kterých se posádky střídají, takže jedou non stop bez zastávek. Bylo to přece jen živější než let nad černou plání, kde by navíc mohl vletět do nějakého kopce, kdyby se držel příliš nízko. Výš letět nechtěl, jednak je ve výšce příliš řídký vzduch a špatně by se mu dýchalo, jednak by poskytoval radarový odraz. Kovová dvoumetrová teleskopická tyč neodráží paprsky radaru silně, ale nač pokoušet operátory!

Brzy ráno se pod ním konečně objevilo město, jenže když zkontroloval svou pozici na mapě, zjistil, že je to Denver, takže cíl zůstal trochu stranou. Bylo to naštěstí už na dohled a brzy pod ním byla silnice, kde jezdily převážně vojenské náklaďáky. Až teď pochopil, proč Merani chtěla na tuto cestu původně poslat Katku. Ta měla v hlavě »Dějiny Knih a Kouzel« včetně znalostí tajných podzemních objektů, chodeb a místností. Proto byla pro tento úkol vhodnější. On musí improvizovat. Naštěstí jsou Češi v improvizování mistry, i když příliš často improvizují i tam, kde by byl vhodnější důkladnější přístup.

A bude se muset hodně snažit!

Naštěstí i on měl k dispozici mapu rozmístění čarodějů, takže svůj cíl nemusel dlouho hledat. Hemžilo se to tam čaroději jako červy na mrtvé lišce, kterou s Kryštofem kdysi objevili v lese. Tak to je ta »jáma lvová«, jak ji příznačně nazvala Merani!

Velitelství v Cheyenne Mountain

Zpomalil a jako neviditelný stín pomalu, opatrně přilétal na dohled. Brzy spatřil obrovská vrata do žulové hory. Kateřina by to jistě znala i zevnitř, on si jenom uvědomoval, co o tomto úkrytu kdysi četl. Za vraty je tunel skrz celou horu, který na opačné straně končí druhými takovými vraty. Kdyby přímo před vraty vybuchla atomová hlavice, tlaková vlna je prorazí, ale pak projde tunelem a na druhé straně vylétne neškodně ven. Vlastní kryt je po stranách tunelu, kam se náraz nemůže opřít.

Naletěl opatrně na ústí tunelu, ale obrovská protiatomová vrata byla otevřená. Pravda, zavřeli by je až kdyby na radarech zjistili přibližující se nepřátelské rakety, teď v míru to nebylo nutné. Ušetřili mu tím první skok do neznáma.

Vletěl do tunelu pomalu, opatrně a pak se raději postavil na nohy a složil teleskopickou »bekenru«. Kudy teď? Vrat zde bylo víc, ale většina zavřených. Z jedněch otevřených pomalu, opatrně vyjíždělo nákladní auto. Zřejmě právě něco přivezlo a teď mířilo k východu. Martin toho využil a vešel dovnitř. Hlídkující vojáci si ho nevšimli. Světla tu bylo dost, ale on nevrhal ani stín.

Kam teď? Kdyby tu byla Katka, jistě by věděla, kde se tady nachází hlavní velitelství. Martin to nevěděl. Musí to nějak zjistit, ale jak? Napadlo ho prostě se někoho zeptat, jenže si byl jistý, že ho zdejší ihned odhalí jako vetřelce a pokusí se ho zlikvidovat. Největší chybou by bylo zeptat se nějakého čaroděje. Bylo jich tu jako naseto, ale bylo tu i dost obyčejných vojáčků. Čaroděj přece nebude držet otravné hlídky a zabývat se otevíráním a zavíráním vrat, od toho jsou obyčejní vojclové! Naději na úspěch mohl mít jen u nečarodějů, ale musí počítat s tím, že tihle vojáci o existenci čarodějů nejspíš vědí a nepřekvapí je, když jim něco neobvyklého předvede. S momentem překvapení raději nesmí počítat.

Postupoval chvíli nazdařbůh chodbami. Bylo jich tu hodně, byla tu i spousta bočních dveří. Občas musel uhýbat vojákům, dvakrát uhýbal i čarodějům. Mapu měl neustále rozevřenou před svým vnitřním zrakem, takže je snadno rozeznal. Vždy se přitiskl až ke stěně, ale byly to zbytečné obavy. Nevěděli o něm.

Jistý problém byl, že mapa čarodějů byla příliš plochá. Tady to vyloženě vadilo. Zobrazovala stejně čaroděje o patro výš, jako o dvě patra pod ním. Nastavil si co největší zvětšení, aby čaroděje viděl včas, ale občas se stávalo, že se k němu na mapě blížili dva a oba prošli skrz něho, jenže každý byl v jiném patře a v jeho úrovni byla chodba prázdná.

Konečně narazil na vojáčka, který nebyl čarodějem a byl sám. Takových tu mnoho nebylo, častěji chodili ve dvojicích, ale při troše trpělivosti jednoho přece jen objevil.

Když se před ním znenadání zviditelnil, vojáček sebou trhl.

„Kde je tu vrchní velitelství?“ zeptal se ho Martin pomocí kouzla »malasik« americkou angličtinou.

„Vy to tu neznáte?“ podivil se vojáček, jenže v té chvíli mu asi došlo, že tady nikdo takový nemá co dělat a už vůbec ne dítě! Prudce sáhl k pasu, vytrhl z pouzdra pistoli a nařídil Martinovi:

„Ručičky za hlavu a žádné prudké pohyby, nebo...“

V té chvíli mu ale došlo, že drží místo osobní pistole hada s nebezpečnou černo-červenou kresbou šupin. Zařval leknutím a děsem, mrštil hadem o stěnu, jenže mu došlo, že je beze zbraně. Navíc spatřil, jak ten mrňavý kluk vytáhl z bundičky nenápadnou černou hůlčičku...

Padl na kolena a přikrčil se.

„Nezabíjejte mě!“ přešel do žalostného prosíku.

Ano, tihle vojáčci věděli, co je to zač, ty nenápadné černé hůlky! Najednou měl ten kolohnát respekt i z kloučka!

„Máš pravdu,“ přikývl Martin. „Nejsem zdejší a můžeš mě klidně považovat za vetřelce. Nenech se mýlit, že vypadám tak mladě! U nás mi říkají »Mistře«!“

Když už chlap ví, že má proti sobě čaroděje, nebude se snad tak hloupě stavět na zadní.

„Nemám chuť zabíjet,“ ujistil ho. „Ale nemám ani chuť dát se zabít. Když mi řekneš, kde je tady vrchní velitelství, nechám tě naživu. Nejlépe kdybys mě tam dovedl...“

„Ale já tam nesmím!“ vyhrkl vojáček. A nejspíš nelhal, asi to měl přísně zakázané a z čarodějů měl hodně zdravý respekt.

„Doveď mě tedy tam, kam ještě smíš,“ poručil mu. „Dál už půjdu sám. Ale nesnaž se mě oklamat! Radši si tě pojistím!“

Napřáhl k němu hůlku, ze které vysršelo pár jisker, které dolétly až k vojáčkovi a zhasly na jeho uniformě. Byly neškodné jako jiskry od prskavky, ale působily svým neznámem.

„Jdi přede mnou, já budu neviditelný. Jestli mě podvedeš, probudím tyhle zárodky,“ vyhrožoval vojáčkovi. „Sežerou tě jako malomocenství, jenže rychleji. Nikdo ti nepomůže, pamatuj si to! Když mě nepodvedeš, budeš žít. Vyber si sám!“

S těmito slovy se opět zneviditelnil. A pro jistotu ustoupil na stranu, kdyby vojáčka napadlo skočit po něm.

Jenže vojáčka to ani nenapadlo. Věděl, že kluk proti němu je čaroděj a nenechá se tak snadno přemoci, jak si myslel v první chvíli, když zjistil, že má před sebou vetřelce.

Vojáček Martina dovedl ke kovovým točitým schodům.

„Tudy nahoru, pane!“ ukázal na ně. „Já už tam nesmím. Ani se tam nevyznám...“

Mohla to být pravda. Tihle poskoci měli svá místa přesně určená a omezená, nesměli se tu courat, jak je napadne.

„Dobře,“ spokojil se Martin. „Vrať se, kde jsem tě potkal. Pak můžeš ztropit poplach. Snad tě nadřízení nepotrestají, až jim ukážeš hada, ve kterého se změnila tvá zbraň. Dojde jim, koho jsi potkal a že jsi neměl šanci. Poplach vznikne tak jako tak, až se objevím na velitelství, ale toho už se nebojím. Žij blaze!“

Bylo to hloupé přání. O jeho blaho mu přece nešlo!

Martin vystoupal po točitých schodech o patro výš, když se mu ozval hlas přímo v hlavě.

„Jdeš blbě, ten chlap tě napálil. Ale možná ani sám neví, že »Command Center« je pouhá Potěmkinova vesnice pro novináře. Skutečné velitelství je jinde. Ale když už jsi tady, jdi dál, padesát metrů dál jsou jiné schody. Musíš sejít naopak o dvě patra níž.“

V první chvíli myslel, že je to Merani, ale pak si uvědomil, že je to úplně jinak. Byla to Katka. Znamenalo to, že ho sleduje, ale ne pomocí mapy, na které se nezobrazují jednotlivé místnosti, natož schody. Zřejmě měla něco od Merani, aby mu mohla radit na dálku. Na okamžik ho zamrzelo, že její pomoc potřebuje, ale pak si řekl, že to přece není žádná hanba. Jako kdyby tu s ním byla Katka osobně, jen jí už nemůže nařídit, aby na něho někde počkala. Jak se nedávno ukázalo, byl to špatný příkaz a udělala dobře, že se jím neřídila. Teď ho dirigovala na dálku a protože zdejší labyrint znala a mohla si ho vybavit lépe než on, bude rozumné se na ni spolehnout. Katka ví, co dělá.

Označené schody našel a rychle po nich seběhl. Nebylo tu dost místa, kdyby šel někdo proti němu, musel by hbitě vycouvat a vyhnout se mu až v chodbě. Naštěstí tu bylo liduprázdno a mohl podle Kateřinina navádění zamířit k jakémusi většímu sálu. Podle mapy i podle Kateřiny tu mělo být větší shromáždění čarodějů. To už budou ti praví!

A to tedy bude ta »jáma lvová«...

Martin se rozhlédl po sále. Přes celou jednu stěnu byl velký průhledný planžet, na něm se promítalo několik map přes sebe. Jednu z nich poznal, byla to mapa čarodějů, jakou měl v hlavě i on sám. Ale přes ni byla další mapa, podle všeho radarová mapa Spojených států a navíc zde měli označená všechna větší města. Na boční stěně byla mapa světa, rovněž překrytá několika dílčími mapami. Mapa čarodějů zde byla také, ale bylo zde plno dalších značek. Nepoznával je a netušil, co zobrazují.

Vzletěl »na koštěti«, pořád ještě neviditelný, a zastavil se ve vzduchu před mapou světa, aby si mohl dobře prohlédnout všechny přítomné. Porovnal si je s údaji své mapy čarodějů. Samí čarodějové, nebyl tu jediný obyčejný člověk. Vida, kdo se nám tu dere o moc nad světem! A všichni z Afro-indické čaroříše Vipon! Dalo se čekat, že mezi sebe původní vládce této země nepustili! Všichni v generálských uniformách, viděl tu dokonce i pár žen. To musely být ale dračice, když se propracovaly až sem, mezi vojenskou elitu!

»Můžeš se jim ukázat, Marťo!« ozvala se mu v hlavě Katka. »Merani je připravená vypnout jim lumuxim!«

»Jdu na to!« odpověděl jí telepaticky.

Pak se opatrně postavil na obrovský stůl mezi staré telefony i moderní menší obrazovky, vypnul vznášení – a zviditelnil se.

„Dámy a pánové, prosím o pozornost!“ oslovil všechny co nejhlasitěji.

Shromáždění generálů strnulo.

Jak se ale dalo čekat, jednání s výkvětem americké větve Afro-indické čaroříše nevedlo k ničemu stejně jako s »generálním štábem« pro Střední Východ. Jen se dalo říci, že zdejší pakáž byla ještě agresívnější a neústupnější. Cítila se příliš silná, neboť měla pod sebou nejen prostředky z dědictví po mimozemšťanech, ale navíc veškerý světový pokrok lidstva, zejména ve zbraních.

Pravda, ani nejlepší letadla, vyvinutá lidmi, nesnesla přímé srovnání s »girolty«, zato jich měli podstatně víc. A navíc měli pod palcem atomové zbraně. Ne všechny, o monopol přišli brzy, ale početně jich měli nejvíc. Jenže Merani byla napojená svou myslí na zdejší lumuxim a blokovala každý pokus čarodějných generálů o napadení Martina kouzlem. Martin jim zase znehodnotil jejich pistole. Muselo být zoufalé, když se generálové pokoušeli tasit osobní zbraň! Vždyť konvenčními zbraněmi pohrdali, nosili je hlavně jako součásti uniformy a odznaky své moci. Jakmile některý generál tasil zbraň, Martin mu ji změnil v hada korálovce, které postižený zděšeně a s odporem zahodil.

Přesto nebyli ochotní uznat, že jednají s rovnocenným, ne-li silnějším protivníkem. Zmínky o Merani zesměšňovali – každý soudný člověk přece ví, že Ambíjové vyhynuli, živá Ambíjanka je tedy nezpochybnitelný podvod – a basta! Nejsilnější velmoc světa se nenechá vydírat mužiky ze Sibiřské čaroříše, ani holohlavými mnichy z Indicko-asijské. A pokud jde o vyjednavače? Nikdo ho oficiálně nepřijal! Protiprávně jim vnikl do nejpřísněji střeženého prostoru samotných Spojených států! Nesmí se tedy divit, že bude souzen a odsouzen podle zdejších zákonů!

„Odmítáte-li jednat, připravíte se o veškeré výhody, které nám čarodějům dávají prostředky Ambíjů!“ varoval je Martin. „Ne na chvíli, ale natrvalo! Ambíjanka Merani má jako jediná na světě právo i možnost vám tyto výhody odebrat!“

„Přineste maskovací sítě a chyťte toho dwarfa!“ rozkřikl se jeden z generálů, když se nikomu nepodařilo pomoci si kouzlem.

„Varoval jsem vás!“ odvětil Martin. „Vyslance Merani chytit nemůžete, ale když nebudete jednat, přijdete o všechno!“

„Na něj!“ zavelel generál.

Čtyři atleticky vyhlížející chlapi v generálských uniformách skoro současně vyskočili na stůl a vrhli se k Martinovi. Jednomu se dokonce podařilo popadnout ho za loket a strhnout ho k sobě.

Martin v tom okamžiku zmizel, jenže spolu s ním zmizel ze sálu i chlap, který ho držel za ruku.

Vyjednávání skončilo.

------------------------ Poznámky:

  26 "Citlivě" se to překládá "do prdele!", ale originál je ještě syrovější...

Errata:

19.07.2021 18:22