Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Chympra a samádhí

„A sakra!“ uklouzlo učiteli Hillerovi.

Martinovi jako kdyby v jediném okamžiku přelétl před očima celý jeho život – a ve všech obrazech byla Kateřina. Ostatní zmlkli a nevěděli, co na to říci. Oba Kateřinini rodiče zbledli jako stěna za nimi, ale nevydali ani vzlyk.

»Jak se tam dostala?« zeptala se nezvučně Merani.

„Chtěla mi pomáhat,“ vysvětloval rychle Martin. „Šla tam v mých stopách neviditelná. Když jsem ji objevil, chtěl jsem ji poslat zpátky, ale pak jsme se dohodli, že na mě počká vedle hlavního sálu a půjdeme zpátky spolu. Jenže...“

„Jenže jsem tě dostala zpátky skokem,“ dokončila za něho Merani. „O Kateřině jsem nevěděla, takže zůstala tam.“

Pak se jakoby zaposlouchala, ale po chvilce se opět dostala z transu a přelétla očima všechny bezradné lidi.

„Kdybych ji poslal domů, jak jsem původně chtěl, byla by už doma,“ vyčítal si nahlas Martin, jako kdyby za všechno mohl jenom on sám.

»Kdyby... to je hrozné slovo,« řekla Merani. »Prohlédla jsem si protokoly. Kateřina si před odpálením »gorrigisů« požádala o »chympru«. Zřejmě byla napojená na totéž vlákno jako ty, takže mohla díky evropskému lumuximu čarovat. Zatím nechápu, jak jí došlo, co se chystá, ale chympra je velice silný prostředek, v ní se dá vystoupit i do kosmu, stejně jako potopit se až na dno oceánů. Jestli ji správně použila...«

Martinovi se rozšířily panenky. Že by byla ještě naděje?

„Půjdeš tam se mnou,“ rozhodla se náhle Merani a obrátila se na něho. „Budeš tam potřebný.“

„Ale to se rozumí, že půjdu!“ souhlasil Martin.

Jenže to už mu v hlavě začaly vrtat pochybnosti a výčitky. Proč Katku neposlal napřed? Proč ji nechal čekat v místnosti, kde nemohla tušit, co se chystá? Opravdu požádala o chympru? Jako »jarl« si bleskově probral svou paměť a ujistil se, že chympra je velice odolná skořepina, schopná ochránit křehké lidské tělo před mnoha různými vlivy. Ale věděl i o případu, kdy chympry výbuch pohonných strojů hvězdné lodi nevydržely a Ambíjané v nich zahynuli. »Gorrigisy« představují příšernou sílu, jak se ukázalo, když potopily do moře Atlantidu i s miliony obyvatel.

„Zavěs se na mě!“ přikázala mu Merani.

Martin poslušně aktivoval kouzlo »mrachoc«. Cokoliv teď Merani udělá, zopakuje po ní i on. Kdyby Merani jen tak vzlétla, bude ji následovat s koštětem i bez, protože stabilitu získá od ní. Jenže ona zřejmě použije místo pomalého letu »daramild« a bude se přenášet obrovskými skoky po jeden a půl tisíci kilometrech. Přitom umí něco ještě rychlejšího, jak poznal, když ho jediným skokem přetáhla z oblasti Středního Východu doprostřed Evropy.

Připravil se proto na obrovský skok a skutečně se náhle ocitl na úplně neznámém místě. Jenže se nezastavili a pokračovali dalšími skoky – co skok, to tisíc mil, kam se hrabou sedmimílové boty! Nebyl to jediný skok, ale to Merani zřejmě uměla jen když si ho přitáhla z dálky k sobě, ale ne na cestu do dálky. Nicméně i tohle byla neuvěřitelně rychlá cesta, rychlejší než na palubě »giroltu«, letícího rychlostí družic. Za pár vteřin byli na místě – a teprve tam se zastavili.

Ocitli se v tak hustém oblaku prachu, že nebylo vidět ani na krok. Merani se odhodlala skočit ještě jednou, aby se z mračna dostali, poslední skok byl už kratší. Navíc tím vyskočili hodně vysoko a museli okamžitě přejít na létání. Vířící kotouče mračna prachu teď pozorovali ze stratosférické výšky.

„V tomhle prachu ji nenajdeme,“ řekla odevzdaně Merani. „Ale holčina není hloupá. Krátce po úderu »gorrigisů« požádala o dýchací mušli. Jednak nám nepřímo potvrdila, že úder přežila, jednak sama včas pochopila, že ji chympra musí chránit déle než by vydržela se vzduchem. Zkus ji zavolat telepaticky! Kdyby se ti ozvala, najdeme ji i v tom prachu.“

„Ty ji volat nemůžeš?“ zeptal se.

„Mohla bych,“ řekla Merani. „Ale ty si určitě pamatuješ její rezonanci lépe, jsi na ni naladěný a spíš se ti ozve.“

Martin už na nic nečekal a snažil se Katku telepaticky volat, jenže jeho snaha vyzněla naprázdno.

Kamarádka se nehlásila.

Merani se rozhodla čekat a volat. Zkoušeli to střídavě, ale bez úspěchu. Mračna prachu dole odnášel vítr stranou, ale tím se mrak jen rozšiřoval a pořád se doplňoval. Bylo zřejmé, že je to velká rána na tváři naší matičky Země. A kdoví, kolik tisíc obětí si ten úder vyžádal. Tisíc? Nebo milionů? Oboje je možné!

„To musela být šlupka!“ odvážil se Martin zhodnotit, co dole pod sebou viděl.

„To tedy byla!“ souhlasila Merani. „Kdoví, jestli po usazení prachu poznáme v tomto místě tvar kontinentu. A to nemluvím o vlnách tsunami, které v této chvíli řádí po celém Středozemním moři! Jestli se pevnina vyvalila do moře, neručím za města na pobřeží. Od Egypta a Turecka po Francii a Španělsko! Na druhé straně mohly vlny poničit i pobřeží Indie.“

„Nešlo tomu zabránit?“ zeptal se jí Martin trochu vyčítavě.

„Možná šlo,“ obrazně pokrčila rameny Merani. „Ale kdyby ten úder dopadl na Lhasu, způsobil by zhroucení Himálají, to by se odrazilo v celé Asii a mrtvých by bylo i stokrát víc. Tomu jsem zabránila, ale kdyby se nestalo vůbec nic, mohli by viníci tvrdit, že o nic nešlo a nejde. Válku má odnést hlavně útočník!“

„Ale co ti nevinní lidé v Řecku, Itálii, Turecku...“

„Kdyby se to odehrálo v Tibetu, odnesli by to stejně nevinní Číňané, Indové a další,“ namítla Merani. „A v Evropě by si řekli, že se jich to netýká, bylo by to příliš daleko.“

„Viníci – a myslím piloty těch »giroltů« – to jistě přežili ve zdraví,“ řekl Martin. „Proč to neodnesli nejvíc oni?“

„Dojde i na ně,“ řekla Merani. „Ale teď se vrátíme. Nemá cenu čekat ve stratosféře, až se usadí prach. Čekat se dá i doma.“

„Kateřinu v tom necháme?“ vyčetl jí Martin.

„Děvenka si to zavinila sama,“ prohlásila Merani. „Měla si to lépe rozmyslet, než se vydala na cestu. Jistě věděla, že to nebude procházka růžovým parkem. Zdá se, že to přežila a asi to přežije, ale nějaký trest si také zaslouží.“

Bliklo to – a oba byli bez Kateřiny ve školní sborovně mezi ustaranými přáteli, dychtivými vědět, jak to dopadlo.

Všem to ale došlo na první pohled.

Už tím, že se vrátili jen dva.

Martin s Merani se rozhodli pro Kateřinu vrátit až prach klesne. Do té doby mohli jen sledovat zprávy.

Světové tiskové agentury zaznamenaly, že se na Středním východě děje cosi příšerného, jenže v té chvíli nikdo nevěděl, co. Napovídaly to ničivé vlny tsunami, které smetly pobřeží Řecka, Itálie, Turecka a ostrovů. Naštěstí přicházely většinou po tečně a nejvíc škody napáchaly tam, kde se obořily na pobřeží čelně. Ze vzdálenějšího Španělska hlásili víc obětí než z bližší Itálie, kde vlny tsunami většinou sklouzly podél pobřeží.

Centrum zemětřesení a zkázy se ale nacházelo na opačném konci Středozemního moře. Satelitní snímky ukazovaly obrovský oblak prachu, zahalující oblast od ostrova Kréty přes Egypt, Izrael, Jordánsko a sahající až na jih Saúdské Arábie. Z postižené oblasti úplně přestaly přicházet zprávy, nefungovaly žádné spoje. Odborníci chlácholili veřejnost, že oblak prachu zřejmě vysává radiové vlny, jenže nevysvětlili ztrátu spojení pozemními linkami a optickými kabely, které jsou proti prachu odolné.

Poplach vypukl i na opačné polokouli. Nad Kubou přeletěla letka UFO, mířící nad Spojené státy, ale než velitelství NORAD vyhlásilo »červený« poplach, všechna z radarů záhadně zmizela, jak se v případě UFO stalo již vícekrát.

„Americká odnož Afro-indické čaroříše jim poskytla azyl,“ komentovala to Merani. „Ale brzy dojde na všechny!“

Do oblasti Středního východu mezitím dorazila americká letadlová loď, jejíž letadla se pokusila zjistit, co se v oblasti děje. Navzdory velkému úsilí odborníků se totiž stále nedařilo navázat spojení se žádnou zpravodajskou agenturou v dané oblasti. Mrak prachu však byl pro letecké motory nebezpečný a piloti se do něj neodvážili. Mezitím vyřadil všechny letecké linky nad Indii, pak postupně zahalil velkou část Indonésie, kde se též nedalo létat. Z Indie a dalších míst v Asii zprávy přicházely dál, i když pouze po pozemních a světlovodných linkách.

Konečně se oblak prachu začal trochu trhat a do oblasti se ze severu odvážily turecké stíhačky. V první řadě obletěly Kypr, kde zkontrolovaly, zda se katastrofa nedotkla Kyperské Turecké republiky, a pak se opatrně pokusily přiblížit na dohled pobřeží Izraele. Z bezpečné dálky nad mezinárodními vodami však piloti zjistili a nafilmovali strašnou věc.

Střední Východ (původní stav)

Středozemní moře zde bylo jiné než dřív.

Od Egypta vybíhala do moře úzká a dlouhá kosa s dobře viditelnými vrstvami, které odborníci s trochou váhání určili jako okraj odtržené pevninské kry, otočené hranou vzhůru. Za touto kosou naopak kus pevniny chyběl. Část Arabského poloostrova se tam potopila do moře i se vším, co na ní bylo. Úplně zmizel stát Libanon, většina státu Izrael a části Sýrie, Jordánska a Egypta. Do moře se potopila i sporná území pásma Gazy a Golanské výšiny. Předběžné odhady se započtením obětí z přímořských zemí okolo Středozemního moře hovořily o čtrnácti milionech mrtvých, z toho osm milionů Izraelců – prakticky všichni.

„Bylo to nutné?“ zeptal se zamračeně Martin.

„Nutné? Asi ne,“ řekla Merani. „Mohla jsem ty darebáky nechat naživu. Kdyby projevili snahu ukončit války, vrátila bych jim ta letadla na jejich letiště. A oni by nejspíš »gorrigis« použili později inteligentněji, abych tomu nedokázala zabránit. Až by to dopadlo na Lhasu, bylo by mrtvých v Indii a Číně desetkrát, ne-li stokrát víc. Máš pravdu, čtrnáct milionů je mnoho a většinu tvoří nevinní, ale nechat naživu zlomek viníků by se vymstilo později. Uvědom si, zahynuli vlastními zbraněmi a tím, že se rozhodli použít je doopravdy. Vždyť jsem »giroltům« jen otočila směr!“

„Nestačilo by vypnout jim lumuximy?“ navrhl Martin.

„Myslíš, aby z nich byli obyčejní lidé, bez kouzel? Jenže by jim zůstaly naše vědomosti. Kdyby do míst, kam dnes udeřil ten »gorrigis«, dopadla atomová bomba, byla by asi destrukce krajiny zanedbatelná, ale počty mrtvých by byly podobné a navíc by tam vznikla zamořená, radioaktivní oblast.“

„Zulugach taky říkal, že trest zbavení kouzel je pro běžné zločince, ale pro ty nejhorší mají pořád trest smrti,“ přidal se Martinův bratr Kryštof.

„Takže si to ještě pořádně promyslete a my, tedy já a Martin, poletíme pro Kateřinu,“ rozhodla Merani. „Slyšeli jste přece, že tam od severu přiletěly turecké stíhačky a ohlásily, že mraky prachu zřídly. Takže pojďme, než se tam dostanou lidé ze všech možných humanitárních pomocí!“

„Čekám jen na to!“ řekl Martin.

„Připni se tedy ke mně »mrachocem« a letíme!“

„Provedeno!“ ohlásil Martin.

A oba, Merani s Martinem, zmizeli...

Tentokrát použila Merani jen jeden skok. Po něm se objevili vysoko ve vzduchu, tam kde minule sledovali mračno prachu.

„Jak to, že nám stačil jediný skok?“ ptal se zvědavě Martin.

„Nařídila jsem minule lumuximu, aby si tuhle pozici zanesl do archivu,“ vysvětlovala mu Merani. „Dolů poletíme opět »na koštěti«, jak říkáte.“

Vzali to ale zostra, jen to svištělo. Přistáli na pahorkatině na kraji nového zálivu. Pláň, na které se ocitli, vypadala jako po obrovském požáru. Všechna vegetace byla spálená a z černého popela pořád stoupaly pramínky dýmu.

„Tohle byly dříve »Golanské výšiny«,“ informovala Merani Martina. „Odtud byl kdysi překrásný výhled na Izrael, ale Arabové tam i v dobách míru stříleli a proto je Izraelci vyhnali. »Gorrigis« odsekl pevninskou kru s Izraelem jako sekerou a otočil ji dolů do moře. Boční hrana, vyčnívající z vody, je skalnatá kosa naproti.“

„Vypadá to tu, jako by tu hořelo,“ ukázal Martin kolem.

„Však tu také hořelo,“ přikývla Merani. „Nemalá část té energie se změnila v teplo. Až na chybějící radioaktivitu to bylo srovnatelné s výbuchem vodíkové bomby. Pokud byli v našem nynějším okolí lidé, změnili se v popel a dým. Nebudou tu ani kostry, náraz žhavého vzduchu je rozdrtil a smetl.“

Martin se až otřásl, když si to představil.

„Díváme se přímo do míst, kde ještě nedávno stál zámek s »generálním štábem« Afro-indické čaroříše,“ pokračovala. „Ten to samozřejmě rozdrtilo na prach a na dně nového zálivu jsou jen jeho základy. Tam je asi i »chympra« s tvou kamarádkou. Zkus ji telepaticky zavolat! Když se ozve, bude to jednodušší.“

Plán jednoduchý, provedení nejisté, zhodnotil to Martin sám pro sebe. Ale neodporoval, šlo přece o Katku. Jenže po několika minutách marného snažení on i Merani pochopili, že to až tak jednoduché nebude. Kateřina se neozývala.

„Jestli je už mrtvá...“ vzlykl Martin, ale větu nedokončil.

„Co by ji mohlo zabít, když ji chrání »chympra« a má navíc dýchací mušli?“ chlácholila ho Merani. „Může jít o něco jiného. Tam dole ve tmě ztratila pojem o čase. Mohla by ztratit i odvahu a propadnout zoufalství, mohla by se rozbrečet, ale tím by se jen psychicky rychleji vyčerpala. Takže je docela možné, že tam dole – spí. A to tak tvrdě, že ji na tuhle dálku telepaticky neprobudíme. Asi nám nezbude nic jiného než pustit se za ní.“

„Co se tím změní?“ zeptal se Martin. „Myslíš, že ji zblízka spíš vzbudíme?“

„Jestli spí hodně tvrdě, a to bych očekávala, vzbudíme ji až otevřením »chympry«,“ mínila Merani. „Jenže nejprve ji musíme najít, pak ji pomocí telekineze »kojmhu« vyzvednout aspoň nad hladinu a pak teprve zjistíme, jak tvrdě spí.“

„Ale jak ji chceš najít v moři?“ staral se Martin.

„To nech na mně, já to zjistím,“ řekla Merani. „Teď požádej o »chympru« a neruš napojení na mě »mrachoc«!“

„Provedu!“ řekl rychle Martin, jako kdyby byl na vojně.

A pak najednou polo seděl, polo ležel ve stříbrném, zevnitř průhledném vajíčku, stejně jako Merani ve vedlejším. A protože nevypnul sledování »mrachoc«, vyletěli spolu do výšky a nízkým letem si to oba svištěli nad vodami nového zálivu.

„Jestli je »chympra« i s Kateřinou silou vmáčknutá do otočené pevninské kry, bude v největší hloubce,“ uvažovala Merani. „Jak může být ta kra široká? Určitě několik desítek kilometrů, takže musí ležet šikmo. Zkusíme to tedy hned zkraje.“

Obě stříbrná, zevnitř průhledná vajíčka náhle změnila směr, žbluňkla do vody a velkou rychlostí klesala dolů. Martin se divil, jak rychle zhaslo sluneční světlo, prozařující vodu nad nimi.

„V moři denního světla rychle ubývá,“ vysvětlovala mu to Merani. „V kalné vodě je už v deseti metrech tma i ve dne.“

„Nemůžeme tu potkat i nějaké vodní dravce?“ maloval si to Martin opatrně. „Třeba nějaké obří chobotnice?“

„Těžko,“ zklamala ho Merani. „Středozemní moře nemá tolik dravců. Navíc jsme v nedávno vzniklém zálivu. Uvědom si, jak vznikl – gigantickým úderem do pevninské kry a propadnutím části pevniny. Vzniklou prohlubeň zalila voda ze Středozemního moře, ale dovedeš si představit, jakým vodopádem se sem vřítila? To muselo většinu ryb, krabů i chobotnic rozdrtit. Teď už je tu klid, jen na dně leží vrstva hnijících mořských živočichů. Bude nějakou dobu trvat, než se tu všechno ustálí. Ale dost disputací, před námi je do dna zaklíněná »chympra«, což nemůže být nic jiného než tvá kamarádka.“

„Kde?“ nadskočil Martin.

„Přímo před námi,“ ujistila ho Merani.

„Ty tu něco vidíš?“ třeštil oči do tmy.

„Každá »chympra«, i naše, má v sobě malou, lidským okem neviditelnou fluktuaci časoprostoru,“ řekla Merani. „Ani já ji nevidím, ale při naší první návštěvě jsem přikázala Bagdádskému lumuximu najít ji, protože ten úder vyřadil i nejbližší lumuxim. Bagdádský donedávna obsluhoval Afro-indickou čaroříši, takže jsem ho vypnula, aby nesloužil darebákům, ale teď jsem ho zase zapnula, i když je tu nedaleko v okolí Bagdádu banda Viponských sirotků. Po celou dobu, co jsme tu nebyli, trpělivě prohledával mořské dno. Před malou chvilkou ji našel. »Chympra« s Kateřinou je přímo před námi, zaražená asi tři metry pod mořským dnem. Jednak ji ten úder vmáčkl do základů zámečku, jednak se na něm usadily tuny nánosů – všechen prach neodlétl s větrem, část se ho smísila s vodou na bahno, které za pár set let ztuhne.“

„Ale jak ji chceš z toho bahna dostat?“ zeptal se Martin. „Tyhle skořápky přece nemají žádná mechanická chapadla, aby mohly něco vyhrabat.“

„Chapadla nemají,“ souhlasila Merani. „Ale můžeme si naše okolí osvětlit, připrav se na to, zapínám světla.“

Světlo, které se kolem nich rozlilo, bylo nezvykle silné, až si musel Martin rukou zaclonit oči. Když se trochu rozkoukal, měl šikmo pod sebou jen nepatrně zvlněnou šedou plochu bahna. To se však začalo pohybovat, vystřelovaly z něj bahenní gejzíry, až se ze dna vylouplo stejné stříbřité vajíčko, jako ty dvě, ve kterých seděli. Katuška! Kdyby neseděl v těsném vajíčku, udělal by Martin samou radostí kotrmelec.

„Tady ji máme, neposluchu!“ řekla spokojeně Merani. „Teď ji vynést nahoru a nejlépe až na břeh!“

Její vajíčko se otočilo, vplulo pod vajíčko s Kateřinou a pak je začalo před sebou tlačit vzhůru. Díky sledování Merani kouzlem »mrachoc« plul Martin rychle za nimi. Chvíli se ještě divil, jak dokáže balancovat vejce na vejci, ale pak si uvědomil, že Merani nalezené vejce nestrká před sebou jako posunovací lokomotiva vagón, ale drží je pomocí telekineze, takže je nemůže upustit.

Netrvalo dlouho a voda kolem nich pobledla slunečním světlem shora. Merani vypnula osvětlení a tím víc to vyniklo.

„A teď rovnou ke břehu!“ informovala Martina stručně.

Nad vodu vyskočila tři stříbrná vajíčka a rozlétla se směrem k nedalekému břehu. Tam všechna tři přistála.

„Konečná – vystupovat!“ ohlásila Merani spokojeně.

Martin zrušil svou »chympru« a vrhl se ke Katčině. Merani ho ale předběhla, byla přece jen blíž. Na její pokyn se vajíčko zvolna rozevřelo jako květ tulipánu. Uvnitř ležela se zavřenýma očima Martinova kamarádka s dýchací mušlí na obličeji.

„Tak už se probuď, Katuško!“ pobídla ji Merani.

Kateřina ležela ve vajíčku bezvládně a nejevila chuť probudit se. A zblízka Martina udeřil do nosu strašlivý čpavý zápach, linoucí se z otevřeného vajíčka.

„Co to...?“ zarazil se a podíval se tázavě na Merani.

„No jo,“ řekla mimozemšťanka dobrácky. „Začínám to už chápat. Není vůbec hloupá, ta tvoje kamarádka.“

„Co je to s ní?“ zeptal se Martin.

„Bezchybně využila své znalosti »Dějin Knih a Kouzel«,“ pokračovala Merani. „Řekla bych, že to muselo být strašné, když do její »chympry« narazil úder, který lámal pevninskou kru. Asi to bylo na hranici snesitelnosti nejen pro »chympru«, ale zejména pro člověka uvnitř. Uvnitř se neměla o co udeřit, »chympra« ji obalila jemněji než airbag, ale představ si to... během velice krátké doby se ocitla v naprosté tmě, zaražená do převracející se pevninské kry... nechtěla bych být na jejím místě, to mi věř! A teď mi ukaž hrdinu, který by si v takovém okamžiku nenadělal do kalhot! Na celém světě takového nenajdeš! Jestli si myslíš, že bys to na jejím místě vydržel lépe, pak si jen nekriticky fandíš.“

„Chudák holka!“ vzdychl si Martin.

„Chápeš to?“ podívala se na něho Merani tázavě. „No a teď si představ, že se probereš z omráčení – a nepochybuj o tom, že to všechno nepřečkala bez krátkého nebo delšího bezvědomí. Když se probrala, zjistila, že sice žije, ale pohřbená někde pod zemí, ani si nemusela uvědomovat, že je i hluboko pod mořem. Poměrně včas ji napadla ta dýchací mušle – vzduchu kolem ní bylo jistě málo a navíc by se jím už mohla otrávit. Naštěstí mušli dostala, ale jistě si uvědomovala, v jak zoufalém postavení se nachází. Zaživa pohřbená – to je hodně krutá smrt! Musela ti hodně věřit, že ji v tom nenecháš, ale přece...“

„To se rozumí, že bych ji v tom nenechal, jenže bez tebe, Merani, bych si určitě nevěděl rady!“ přiznal zahanbeně Martin.

„Nikdo z lidí by si nevěděl rady,“ přiznala mimozemšťanka. „Ale Kateřina s tebou tak nějak počítala. Jenže i jí muselo být jasné, že ji nenajdeš za hodinu. Vzduch měla, dýchací mušle vydrží pracovat i několik týdnů, jenže by se mohla otrávit ...jak se to řekne, produkty vlastní látkové výměny... a nejde jen o jejich plynnou složku, horší budou vznikající kyseliny... a naše holčina si vzpomněla na postupy, jak ty procesy radikálně omezit... V knize »Dějiny Knih a Kouzel« jsou popsané, znají je i někteří lidé... neslyšel jsi o jogínech, kteří se nechají na několik dní pohřbít? Znamená to ovšem nutnost uvést se do stavu omezení veškeré látkové výměny... jogíni tomu říkají stav »samádhi« a považují to za mistrovský vrchol svého umění...“

„Katka přece není jogín?“ nesouhlasil Martin.

„Jistě, není,“ souhlasila kupodivu Merani. „Nikdy by ji ani nenapadlo předvádět se na veřejnosti. Ale postupy má v hlavě. A jak vidíš, umí je i použít.“

„Vzpomínám si...“ trhl sebou Martin. „Když jsme se prve v jedné místnosti toho zámečku srazili, domníval jsem se, že mě napadli čarodějové a použil jsem přimražení »plešigó«... ihned jsem to sice odvolal, ale Kateřina byla v šoku... pak jsem ji slyšel, jak sama pro sebe rychle opakuje »musím se rychle vzpamatovat, musím se rychle vzpamatovat«... a opravdu se z toho šoku rychle dostala...“

„Pomocná mantra,“ označila to Merani. „Moc nepomáhá, ale je lepší než nic... aspoň vidíš, že »Dějiny Knih a Kouzel« nejsou úplně zbytečná kniha. Ovšem »samádhí« je užitečnější, zejména v jejím zoufalém postavení. Je vidět, že se jí podařilo uvést se do toho stavu. Akorát bude těžší ji probudit. Tohle není spánek, z toho ji nedostaneš pleskáním přes tváře.“

„Co s ní tedy budeme dělat?“ zeptal se nerozhodně Martin.

„Tady nic,“ řekla Merani. „Nemělo by to smysl. Musíme ji dostat domů, do Čech. Je potřeba, aby se probudila s pocitem, že je v naprostém bezpečí. Nejlepší by bylo skočit k ní domů, jenže já mám »dunzu« jako cíl skoku jen do školy. Beztak tam na nás čekají! A budou tam i její rodiče, takže ji probudíme mezi svými. Dost řečí, připrav se, skočíme!“

Sklonila se a vytáhla bezvládnou dívenku z vajíčka, kde až dosud tak tak přežívala. Vajíčko pak zmizelo, Merani je zrušila.

Následoval obrovský skok...

K dokonalému překvapení všech čarodějů shromážděných ve škole se tentokrát objevila Merani s oběma dětmi. Kateřinu hned donesla do sprchy v šatně u tělocvičny, kde se dcery ujali rodiče. Po vykoupání oblékli bezvládnou dívku do pyžama a Merani jim vedle v šatně »vyčarovala« postel. Teprve když Kateřina ležela pod přikrývkou, zkusila ji Merani probudit a tentokrát to šlo rychle.

„Kde to jsem?“ zavrněla Katka, když poprvé otevřela oči.

„Ve škole,“ ujistila ji její maminka.

„Mezi námi,“ dodal Martin, který tu nesměl chybět, i když ho tu Kateřinini rodiče nechali jen na přímluvu Merani.

„Já věděla, že mě v tom nenecháš,“ řekla Katka spokojeně.

„Teď si oddychni,“ poradila jí Merani. „Ale příště si takové partyzánské akce rozmysli! Moc nechybělo, byla bys tam zůstala! Tvé štěstí, že ses s Martinem srazila, jinak by o tobě nevěděl a nikdy by nás nenapadlo hledat tě tam. »Samádhí« by plynule přešlo do »mahásamádhí«, kdy se životní funkce nezpomalí, ale zastaví, a tvé »chympru« by se změnilo ve tvůj hrob. Víckrát to nedělej!“

„Neudělám,“ slíbila Kateřina pokorně.

„Ale tvůj nápad pohotově použít »chympru« nebyl špatný,“ dodala Merani dobrácky. „Stejně jako uvést se do stavu samádhí. Nejspíš tě to zachránilo.“

„Zachránilo mě, že jsem neposlechla Martina,“ řekla Kateřina. „Kdybych čekala tam, co mi určil, nic by mě nevarovalo. Když ale tak náhle zmizel, došlo mi, že jsi zařídila, aby si piloti těch »giroltů« spletli generální štáb Viponu s Lhasou. A protože jsem věděla, jak už jsou blízko, neztrácela jsem čas. V první chvíli mě sice napadlo odskočit kilometr stranou, ale tam by mě ta zkáza dostihla tak jako tak. »Chympra« byla lepší volba.“

„Máš asi pravdu,“ řekla Merani. „Zkáza vyřadila i nejbližší lumuxim, fungoval až Bagdádský. Ale pravdu měl také Martin. Kdybys byla na něho vázaná kouzlem »mrachoc«, odletěla bys s ním domů.“

„Tomu my Češi říkáme »po bitvě každý frajtr generálem«,“ neodpustila si Kateřina drobné rýpnutí.

„Velice výstižné úsloví!“ souhlasila dobrácky Merani. „Až se vzpamatuješ, najdi si v Lexikonu »odstraňování nočních můr« a zařiď se podle toho, aby tě to ještě dlouho nepronásledovalo.“

„Díky za radu,“ řekla Kateřina.

„Dost jsme se tím ale zdrželi,“ obrátila se pak Merani na Martina. „Pomůžeš mi ještě, že? Další akci jsem si schovávala pro Katušku, jenže ta je teď mimo hru, vezmeš to tedy za ni?“

„Jistě – a rád!“ nadskočil Martin.

Katka si jen vzdychla. Zase jí něco uteče...

Zavinila si to ale sama...

„Zajímalo by mě, jak to vlákno děláš?“ zeptal se Martin, když mu Merani podrobně vysvětlovala, jak to udělá, aby mohl čarovat dálkově napojený na lumuxim, který by byl jinak mimo jeho dosah.

„Mám zkrátka nějaké možnosti, které jsme vám lidem ještě nedali,“ řekla Merani. „A nedáme, protože nestandardní možnosti by se daly ve vašem světě ohromně zneužít. A protože, nezlob se, jste pořád ještě takové o něco lepší opice, je nutné, abychom měli nějaké možnosti navíc. Máte proti nám takovou početní převahu, že bychom nic nedokázali a náš zásah by neměl smysl. Kdybyste našich možností využívali k dobrému, dali bychom vám všechno, ale nikdo z vás se nemůže zaručit za všechny. Uznej to.“

Martinovi nezbylo než to chtě nechtě uznat. Lidstvo ukázkově předvedlo, že si ty dary nezasluhuje. Dokázalo už vymyslet něco samo? Jistě, naučilo se jakž takž zkrotit atomovou energii. A její první využití? Hirošima a Nagasaki. Ke chlubení to zrovna není. Nesmí se tedy na Merani zlobit, když mu neřekne všechno.

„Já to ale nikomu neřeknu,“ pokoušel se ještě smlouvat.

„Věřím ti,“ přikývla. „Už protože to nebudeš vědět. Zlob se na mě nebo ne, vám se nedá nic svěřit. Jednak neřeknete jen to, co nevíte, ale také se dokážete tak krutě mučit, že postižený řekne úplně všechno co ví. Věřím ti, že jsi čestný, abys nic neřekl sám o sobě, ale nikdo z lidí včetně tebe není dost odolný, aby cokoliv neprozradil na mučení.“

„No jo, ale jak se mám na to spolehnout?“ protestoval.

„Musíš mi věřit,“ řekla Merani. „Musíš mi věřit, že tě v tom nenechám, nepodvedu tě, neobětuji a nepodrazím. Chápu, že to může být těžké, protože to všechno vy dokážete provést komukoli včetně svých nejbližších, i když tebe považuji za příslušníka lepší části lidstva, jak jsi dokázal starostí o kamarádku. Ale chápu, že těžko někdo dokáže, že něco špatného neudělá, jen tím, že to ještě nikdy neudělal. Prostě – musíš mi věřit, nic víc.“

„Budu ti věřit,“ přistoupil na to Martin. „A kam mám jít?“

„Jak to říkáte?“ usmála se Merani. „Přímo do jámy lvové! Přesněji – do velitelství americké sekce Afro-indické čaroříše.“

„Chceš říci do Pentagonu nebo do hory Cheyenne?“

Tipl si dvě nejznámější místa, kde to mohlo být, a strefil se.

„Do té hory,“ řekla Merani.

Errata:

19.07.2021 18:22