Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Podpásovka

Všichni – a nejvíc učitel Hiller – očekávali od Afro-indické čaroříše útok, odplatu nebo aspoň atentát. Nemusel by se k němu odhodlat žádný čaroděj, stačilo by jim poslat do Čech nějakého sebevražedného mudžahedína, v sousedním Německu se to jimi jen hemžilo a po Čechách už jich bloumalo také víc než dost.

Netušili, že atentát přijde od Čechů...

Podnikatel Jan Hiller jednal s francouzskou železniční společností o prodeji jejich elektrických lokomotiv, neboť podle nařízení Eurosvazu nesměly ve špičkách jezdit. Tím šla jejich hodnota pod cenu šrotu, ale »Lokomotivka Hiller« už si poradila s jinými, pro ni byla přestavba snadná.

Jan Hiller po podpisu smlouvy vytáhl mobilní telefon, aby se připojil ke svému bankovnímu účtu a mohl dojednanou cenu rovnou zaplatit.

Jenže na zprávu, která na něho vyskočila, chvíli nevěřícně civěl, než mu došlo, co to znamená.

A sakra, pomyslel si, to není dobré...

Neztrácel však hlavu a zkusil se připojit k záložnímu účtu u konkurenční banky, neboť měl finanční prostředky rozhozené u více bank, aby ho nemohl vyvést z míry ani jejich bankrot.

Jenže účet u další banky mu ohlásil totéž.

To už není samo sebou, pomyslel si Hiller. Čistě rutinně se pokusil spojit s další bankou, ale opět ho uvítalo strohé odmítnutí.

Znamenalo to snad, že se všechny banky spojily proti firmě »Hiller a spol«? To by bylo vyhlášení obchodní války!

„Mám nějaký zádrhel,“ omluvil se obchodním partnerům. „Ale vyřídím to, můžete si být jistí.“

Vyprovodil zástupce společnosti na dvůr k jejich čekajícímu automobilu a rozloučil se s nimi. Pak se ale rychle vrátil do své kanceláře a ještě cestou po chodbě volal svého hlavního účetního pana Hozdeckého.

„Nechodí mi internetové bankovnictví,“ sdělil mu. „Mrkni se na to a pak mi zavolej. Potřebuji zaplatit dvacet lokomotiv.“

Zase nějaký šlendrián, vrčel v duchu, ale pak dostal nápad. Zamyslel se a pokusil se telepaticky spojit s Kateřinou. Vyrušovat Merani si netroufl, ale jestli byl někdo schopný zjistit něco rychle z »Dějin Knih a Kouzel«, byla to právě ona. I když mělo tu knihu v hlavách více čarodějek, Kateřina měla od Merani jednu výsadu. Nemusela čekat na fixaci a měla všechno z první ruky.

Kateřina se mu ozvala, nechala si přednést problém, slíbila se po tom podívat a potěšila ho, že má zrovna volno, takže na to jde ihned. Pak se normálně odtrhla.

Krátce poté mu zavolal jeho hlavní účetní pan Hozdecký.

„Nejde to ani mně,“ ujistil šéfa. „Půjč mi auto, pojedu se podívat do centrály některé banky.“

„Jo, vezmi si...“ začal Jan, ale došlo mu, že to nepůjde.

„Počkej, sjednám ti pokusnou škodovku od kluků,“ rozhodl se. „Já vím, obyčejné auto by ti taky stačilo, jenže bez peněz bys daleko nedojel. S platební kartou bys uvízl u nejbližší pumpy.“

S kluky se musel také spojit telepaticky, ale Martin se ohlásil bez prodlení.

»Martine, nemohl bys sjet s účetním Hozdeckým do Prahy?« zeptal se ho.

»Co se děje?« zpozorněl Martin. »Proč já?«

»Vezměte si na to váš pokusný model,« poradil mu Hiller. »Jde o to, že zničeho nic nemáme peníze. A bez peněz nekoupíme ani benzín. Můžete nám vypomoci?«

»Beze všeho,« řekl Martin. »Ale jestli se něco děje, jak se mi zdá, zkus se dohodnout s Katkou, ať se ti podívá do Knihy. Má od Merani privilegia.«

»Kateřina už po tom pátrá,« ujistil ho Hiller. »Ale Hozdecký to může dohodnout s bankami na místě.«

»Jo, už jedu,« řekl Martin. »Umí Hozdecký řídit? Dovedu si představit i zátah dopravní Policie a nechce se mi ujíždět jim.«

»Myslíš, že bys ujel policajtům?« pousmál se Hiller při té představě, jak školák nechá za sebou nejrychlejší policejní vozy. Pravda, kluci bájili něco o třech stech kilometrů v hodině, ale to by měl na českých silnicích problémy s řízením i profesionální pilot formule F-1.

»Ujel nebo uletěl,« řekl Martin. »Namontovali jsme si tam antigravitaci. Policajtům ujedu a policejní helikoptéře uletím.«

»Raději jeďte mravně,« poradil mu Hiller. »Nemá cenu teď provokovat.«

»Jasně, rozumím,« souhlasil Martin a odtrhl se.

Vyjel ze dvora a počkal, až na dvůr vyběhne pan Hozdecký. Uvolnil mu i místo řidiče a sám se posadil vedle. Pan Hozdecký vyšel s aktovčičkou, kterou mu Martin hodil na zadní sedadla, nasedl – a strnul. Pokusné auto mělo kromě volantu ještě nějaké páky navíc, které mu však nic neříkaly. Účetní sice občas jezdil se služebními auty, ale tenhle model neznal.

„Hele, Martine, tohle neumím řídit,“ zachmuřil se, když se posadil za volant a obhlédl všechny ovládací páčky. „Vždyť je to složité málem jako letadlo!“

„Většina těch kniplů opravdu slouží k létání,“ řekl Martin. „Ale těch si nevšímejte. Pro vás jsou jen volant, plyn a brzda, nic víc. Světla se zapínají automaticky, levá páčka pod volantem jsou blinkry, pravá stěrače a ostřikovače, to se od škodovek neliší. Vše ostatní je nutné pro režim »letadlo«, ale my teď pojedeme jako »auto«, takže je nepotřebujete.“

„Kde to má řazení?“ sháněl se účetní po řadící páce.

„Tohle je elektroauto,“ vysvětloval mu Martin. „Chybí tu jak řadící šaltpáka, tak pedál spojky. Pedály jsou jen plyn a brzda, víc jich nepotřebujete. Takže – jedeme?“

„To jsem sám zvědav!“ řekl účetní, ale když opatrně šlápl na plyn, auto se docela hbitě rozjelo, až raději přibrzdil.

„Kde to má tachometr?“ zeptal se účetní ještě.

„Na palubní desce,“ ukázal mu Martin. „Ale nemá ručičku, ukazuje jen číslice. Jako bývají na informačních radarech.“

Pan Hozdecký jen vrtěl hlavou, ale ze dvora vyjel úspěšně, zabočil na silnici a v pořádku vyjel i z města.

„Řídí se to dobře,“ pochválil si. „A je to velice tiché. Ale nač je tady režim »letadlo«? Snad s tím nelétáte?“

„Občas létáme,“ připustil Martin. „Ale toho si nevšímejte. Říkejte si, že jedete obyčejným autem.“

„Nevypadá to špatně,“ přiznal účetní.

Katka zavolala panu Janovi Hillerovi pár minut po odjezdu Martina s panem Hozdeckým.

„Můžeme přijít do továrny?“ zeptala se ho, sotva navázala telepatické spojení. „Já a Merani, teď hned.“

„Merani?“ podivil se Hiller. „Proč Merani?“

„Protože je to vážnější, než jsme čekali,“ ujistila ho Katka.

„Merani jsem do toho nechtěl zatahovat,“ řekl pan Hiller.

„Bez ní by to byl problém přímo nebetyčný,“ řekla Katka.

V následující vteřině se objevila přímo v Honzově kanceláři a krátce po ní přilétla na totéž místo i Merani.

„Posluž si židlí,“ vyzval Katku Hiller. „Ale pro Merani asi židli nemám...“

„Nevadí, posloužím si sama,“ řekla mimozemšťanka a v té chvíli před ní stálo nevelké čalouněné štokrdlátko, na které si bez okolků sedla.

„Takže k věci,“ řekla Katka. „Viponi, nebo spíš jejich zdejší přisluhovači, uchystali na firmu »Hiller a spol« parádní dluhovou past. V této chvíli máš zablokované účty ve všech bankách, takže nemáš ani vindru. Místo toho máš dluh deset miliard korun, který není v lidských silách splatit, protože úroky, které si přesně podle zákonů počítají, narůstají o »pouhého« půl promile, to znamená o pět milionů korun, jenže – denně.“

„To je nesmysl!“ vybuchl Jan Hiller. „Kde bych asi tak ke dluhu přišel, když jsem si nic nepůjčoval?“

„Nech mě to dopovídat a nepřerušuj mě,“ vyzvala ho Katka. „Bude to krátké, ale neskákej mi do řeči, i kdybych říkala cokoli. Nebudeš se stačit divit.“

„Tak povídej,“ vyzval ji Hiller.

„Všechno začalo tím, že na tvůj vedlejší účet zničeho nic »přistálo« dvacet pět miliard korun, které jsi zaručeně nečekal,“ začala Katka. „Vsadím se, že si toho nevšiml nikdo. Přilétlo to tam od banky J.P.Morgan z New Yorku, takže aspoň víme, kdo za tím vězí. Samozřejmě to byla jen číslíčka a byla tam jen půl dne, přesněji dvanáct hodin. Pak ti je banka odečetla a »poslala« je zpátky, jako že to byl omyl.“

„Vždyť říkám, že to musel být omyl!“ neudržel se Honza.

„Pěkný omyl!“ řekla Katka. „Během těch dvanácti hodin si podivného »daru-nedaru« všiml finanční úřad. To se ví, někdo je na to upozornil mailem, podle zpětné adresy z Číny, což je běžná praxe posílání zpráv přes anonymní servery. A ihned ti vyměřili »darovací daň« v obvyklé výši čtyřiceti procent a nesmazali ji ani když ti banka peníze opět sebrala. Nato ti finanční úřad poslal oznámení o »předběžném vyměření darovací daně«, jenže na tvou bývalou pražskou adresu, kde už nebydlíš. To je v Čechách finta, kterou úřady i soudy s oblibou používají, abys nemohl reagovat. Umožňuje to zákon o »fiktivním doručení«, údajně vymyšlený proti zvyku vyčůránků nepřebírat si poštu, aby nebyli soudně postižitelní. To zákon sice odboural, jenže za cenu hromadné likvidace poctivců, kteří mají tu smůlu, že se v posledních deseti letech přestěhovali. Nikdo nemá totiž povinnost zajistit skutečné doručení. Obsílky dojdou na starou adresu, tím jsou »doručené« a pak máš smůlu, ouřady tě semelou jako obilí.“

„Syčárna!“ ulevil se pan Hiller.

„Když jsi daň v termínu nezaplatil a nepodal ani protest, začalo nabíhat penále,“ pokračovala Kateřina. „Přesně podle zákona, pět lichvářských milionů denně. U finančního úřadu máš dnes dluh deset miliard – a to už ti zabavili aktiva na všech účtech, což si sebrali jako zálohu. Dnes, nejpozději zítra, očekávej exekutory s policejním doprovodem, co tě vyhodí z továrny.“

„To snad ani není možné!“ zaúpěl Hiller.

„Je to skvěle připravená akce, zcela podle zákonů,“ řekla Katka. „Policie ti nejen nepomůže, ale bude chránit exekutory. Máš zkrátka smůlu.“

„Já?“ zamračil se Hiller. „Vy ne?“

„My samozřejmě také,“ souhlasila Katka. „Jenže majitel jsi ty a tobě hrozí i vězení pro podvod. Možná přijede zásahová jednotka už s exekutory, možná hned po nich.“

„Dám to okamžitě k soudu!“ vybuchl Hiller.

„Nedáš,“ řekla Katka. „Výše soudních poplatků se odvíjí od částky, o kterou se jedná. A to je těch pětadvacet miliard, takže na soudní poplatky prostě nemáš! Nikdy jsi ani tolik peněz neměl.“

„Je to zkrátka špinavost nejvyššího řádu,“ přidala se k ní Merani. „Už jsem to s Katkou probrala a šla jsem i po detailech, mám totiž větší možnosti než vy lidé. Telepaticky se probírám pěti směry současně, i když mě to stojí rychlejší spotřebu vlastní paměti. Jako kdybych nad tím zestárla o pět let.“

„A napadá tě něco, jak z toho ven?“ obrátil se na ni s nadějí pan Hiller. „Vždyť je to všechno nehorázná nespravedlnost!“

„Taky to tak hodnotím,“ řekla Merani. „Nazvali jste to před nedávnem »obchodní válka«, já bych to nazvala »justiční válka«. Tohle je zkrátka připravená past na kohokoliv nepohodlného, jen máme smůlu, že jsme do ní spadli právě my. Nemám to ráda, ale když válka, tak válka. Jste ochotní nastoupit proto do zbraně?“

„Obávám se, že nám nic jiného nezbude,“ řekl pan Hiller.

„Podotýkám, že válka nezná zákony,“ pokračovala Merani. „To, co lidé vydávají za »válečné zákony«, je vlastně těžký bič na poražené. Vítěze nikdo nesoudí, to je jediný zákon války, platný odjakživa. Důležité je tedy stát se vítězem. Ani pak nechci vést válku prostředky jako suslgar, zrapchu, jiktóch, srichit a utagalij. To by druhé straně »ospravedlnilo« i použití atomových zbraní. Máme štěstí aspoň v tom, že ty už nejsou.“

„Jenže co můžeme dělat, když naši protivníci mají na své straně zákony?“ zeptala se Kateřina.

„Nemusíme uznávat zákony, které si vytvořili, aby mohli nespravedlivě vládnout,“ řekla Merani. „Musíme dodržovat jen právo na život, tedy zbytečně nezabíjet.“

„I když ti proti nám zabíjet mohou?“ namítla Kateřina.

„Nikdo nemá právo zabíjet, dokud je jiná možnost, jak spor urovnat,“ řekla Merani. „Nepřítele můžeš zneškodnit bez vraždy. Kdo bude zabíjet, ponese trest.“

„To jsem ale zvědavá, jak to chceš vyřešit,“ pochybovala Kateřina. „Nemáme vězení, kam bychom mohli dávat zneškodněné lotry. O státním vězení nemluvím, před zákonem jsou čistí, stát je bude ještě chránit. Jaký ještě trest by na ně platil? Pokuty? Těm se vysmějí, vždyť jim patří i tiskárny peněz!“

„Nemáme vězení,“ řekla Merani. „Ale můžeme si je udělat. Pojďme do školícího střediska, bývalé fary. Ovlivnila jsem zatím pár úředníků, takže fara už není majetkem firmy Hiller. Vlastní ji Katčini rodiče, platí to se zpětnou platností i na katastru a nebude tedy zabavená. Nerada dělám z lidí loutky, ale tady to jinak nešlo. Pod farou jsou velké sklepy, ze kterých můžeme udělat dočasné vězení pro zneškodněné nepřátele.“

Zvedla se ze své židličky a nechala ji zmizet. Pak zmizela i ona, zřejmě skokem na značku do fary. Jan Hiller i Katka ji vzápětí následovali. Merani už na ně čekala ve dveřích na chodbu a vedla je pak po schodech dolů, až do sklepa. Fara měla krásný, starodávně klenutý sklep, v současné době úplně prázdný.

„Tenhle dům patřil donedávna církvi,“ řekla Merani. „Proto má obzvlášť velké a bytelné sklepy. Jenže to, co vidíte, není ani zdaleka všechno. Pod tímto sklepem je ještě jedno patro sklepů, do kterého vede jen tajný vchod. Dnes už asi nežijí ti, kdo tajný vchod znali a používali, ale v »Dějinách Knih a Kouzel« zůstalo všechno. Tak jako Katuška dokázala přijít v Džóserově pyramidě ke mně, tak teď projdeme do tajných sklepů i my. Skočte za mnou, ne skrz zeď, ale tři metry dolů skrz podlahu!“

Dořekla a zmizela. Panu Hillerovi a Kateřině nezbylo než ji napodobit a proskočit pevnou kamennou podlahou. Merani už tam na ně opět čekala a osvětlovala si utajované prostory modrým mimozemským světlem.

„Posledním majitelem fary, který věděl o dolních sklepech, musel být zvláštní sadista,“ řekla po chvilce Merani. „Měl tu totiž svou soukromou mučírnu. Církev se tenkrát oficiálně spoléhala na světskou »spravedlnost«, ale občas si vyřizovala účty i sama. Kde není žalobce, není ani soudce aneb »císař je daleko a pánbůh vysoko«... i když legální to rozhodně nebylo a majitel té mučírny si toho byl jistě vědom. Poslední zločin, který se v těchto sklepích odehrál, byl obzvlášť krutý. Pan farář, navenek lidumil, od svých poddaných nevyžadoval jen obvyklé »desátky«, ale jeho biřici od nich vybírali neustále vyšší a vyšší poplatky. Šestatřicet sedláků, kteří je odmítali platit, nebo lépe řečeno, už na ně ani neměli, dal zavřít do tohoto sklepa – a zazdít. Co se tady ve tmě odehrávalo, to si radši ani nepředstavujte. U zazděného východu leží jen šest úplných koster. Patří těm, kdo zemřeli jako poslední. Ohryzané kosti ostatních, roztroušené po všech koutech, podávají až příliš jasné svědectví o tom, co se tam dělo. To vězení použijeme i my.“

„Snad nechceš, abychom byli jako ten farář?“ nesouhlasně to odmítla Katka.

„Jistěže nechci,“ usmála se smutně Merani. „Ale tento sklep je jako vězení ideální. To se rozumí, že zde nikoho nebudeme mořit hladem. Ale nikdo se odsud nedostane a co je důležitější, nikdo o těch prostorách neví. Z této strany jsou schody zavřené masivními dubovými dveřmi. Prohlédněte si je, jsou poškrábané zoufalými sedláky, kteří neměli nic jiného než kovové spony od svých opasků, ale schody za nimi jsou zazděné velkými kameny a nahoře je stejná kamenná dlažba, jako všude v »horním sklepě«. Můžeme to tak nechat, my se sem dostaneme jako dnes, skokem skrz strop. Ale ti, koho sem zavřeme, tuhle možnost mít nebudou. Můžeme jim to tu dokonce trochu zpříjemnit. To se ví, že jim sem nedáme televizi, posilovnu ani automat na kávičku, ale můžeme jim tyto prostory rozdělit na menší cely a vybavit je lůžky, aby se jim dobře spalo – i když se jim s jejich svědomím nejspíš dobře spát nebude. Můžeme jim sem dát pár sprch, záchody, z jednoho koutu bych udělala jídelnu, ale to by jim mohlo stačit.“

„Plánuješ, jako kdyby tenhle sklep měl rozměry paláce,“ vzdychla si Katka. „Přitom jistě nepřesahuje půdorys fary, takže – nic moc... Ne že by mi vadilo, kdyby se tu trochu mačkali, ale jídelna, sprchy, menší cely?“

„Budou prostě menší,“ řekla Merani. „Darebáky sem totiž budeme dávat zmenšené. Jedna ku devíti, už jste si to přece sami vyzkoušeli. Takže všechno může být menší. Kovová lůžka jako pro panenky, k tomu úměrně malé stolky a židle, sprchy, které by se vešly do kufru... Kdyby nic jiného, tak mrňaví nedokáží vůbec nic, rozhodně se neprohrabou na svobodu. A vejde se jich sem osmdesátkrát víc, než kdyby měli svou původní velikost. Věznice jako pevnost, chápete?“

„Jak je tu budeme krmit?“ starala se čistě prakticky Katka.

„Kluci vymyslí automat na denní dávky potravin,“ pokrčila rameny Merani. „Nemusí mít velký výběr, nebude tu hotel Ritz.“

„Takže žádné zabíjení, ale udělat z nich trpajzlíky, to beru,“ řekla Katka.

„Začneme tedy?“ řekla Merani. „Auto s exekutorem a jeho policejní ochranou právě přijíždí do města. Jdeme je přivítat na dvůr továrny, ne?“

„Jdeme!“ řekla Katka.

Errata:

19.07.2021 18:22